Jak to Pán Bůh vlastně myslel

8. srpna 2009 v 15:59 | Dan Drápal
Jak to Pán Bůh vlastně myslel
aneb
Jací můžeme být

Některé věci začínají nenápadně. Bezprostředním podnětem k sepsání tohoto článku byl článek socioložky a ředitelky Gender Studies Lindy Sokačové Europoslankyně se snad nemůže stát matkou?!, uveřejněný v Lidových novinách dne 2. července 2009. Linda Sokačová reaguje na výtky adresované čerstvě zvolené europoslankyni za ODS JUDr. Andree Češkové, která ve své volební kampani nezmínila, že je v pokročilém stupni těhotenství.
Samozřejmě nás nepřekvapí názor Lindy Sokačové, že lze skloubit péči o malé dítě s prací v Evropském parlamentu.
Ano, jistě nějak lze. Linda Sokačová upozorňuje, že "kvalitní péči o děti je možné zajistit různými způsoby". Ve svém článku mimo jiné uvádí, že "existují různé formy flexibilní práce, zařízení a služeb péče o děti a vzdělávacích aktivit". I v tom má nepochybně pravdu. Existují paní na hlídání, ale i internátní školy. Kdysi u nás existovaly i týdenní jesle. Možná zase budou zavedeny. Je také možné svěřit dítě do péče prarodičů. Možností různých řešení je bezpočet.
Je-li něco možné, neznamená to ale automaticky, že je to také správné. A já si myslím, že řešení Andrey Češkové správné není. Jsem přesvědčen, že nejvíce to odskáče její dosud nenarozené dítě.
Nejde mi vůbec o to, zavádět nějaká legislativní opatření, která by maminky nutila, aby se věnovala svým batolatům. Takové věci se legislativou řešit nedají. Jsem ovšem přesvědčen, že naše společnost se vydala falešnou cestou, která nakonec nevede k cíli.
Jde o celkový přístup k životu. Postmoderní člověk zcela ztratil perspektivu věčnosti. Ví, že pokud vše dobře dopadne, má zde na zemi vyměřeno nějakých sedmdesát, osmdesát, devadesát, ba snad i sto let. O stáří raději moc nepřemýšlí, natož o smrti. Zvláště v Česku se lidé smrti děsí natolik, že o ní nechtějí ani uvažovat, ba ani slyšet. Přizpůsobují tomu svůj život: Své rodiče nechávají vesměs umírat v nemocnici nebo v "eldéenkách", v lepším případě v hospicích, a v posledních letech se pokud možno vyhýbají i jakémukoli pohřebnímu obřadu. Je to poměrně rychlý vývoj. V osmdesátých letech jsem byl vikářem evangelické církve a konal jsem zhruba deset až patnáct pohřebních rozloučení ročně. Strašnické krematorium "jelo" na plné obrátky v malé i velké obřadní síni. Kremace bez obřadu byla naprostou výjimkou.
V devadesátých letech jsem přestal být vikářem evangelické církve. Jako pastor Křesťanských společenství jsem chodil do krematorií a na pohřby mnohem méně; od roku 2004 již nejsem "duchovním". Nedávno jsem byl požádán, abych se v krematoriu rozloučil se starým přítelem. Byl jsem v šoku, když jsem zjistil, že toho dne se jednalo o jediné rozloučení ve velké obřadní síni. V malé několik obřadů bylo; kremace bez obřadu ale vysoce převažovaly.
Čím to je? Lidé, kteří nemají perspektivu věčnosti, se brání jakémukoli setkání se smrtí. Snaží se vyhnout všemu, co by smrt nějak připomínalo. Jelikož nevědí o věčnosti, musí se pokusit všechno stačit během svého krátkého života. A tak mnozí zkoušejí vše, a často téměř všechno najednou: mimo jiné mateřství i zaměstnání. Lidé mají strach, aby jim něco neuniklo. A já se obávám, že jim pak uniká vlastně vše.
Kdosi prohlásil, že má-li vyrůst emocionálně vyrovnaný mladý člověk, je k tomu potřeba zhruba osmnáctileté trpělivé, láskyplné péče obou rodičů. Ve všech ostatních případech dítě vyrůstá s určitým deficitem. Můžete tento deficit všelijak bagatelizovat, můžete sami sebe přesvědčit - nebo se nechat přesvědčit někým jiným - že vašemu dítěti vlastně nic neschází, ale, jak říká český klasik, to je asi tak vše, co s tím můžete udělat.
V naší společnosti už rozklad rodiny pokročil natolik, že úplná a funkční rodina je naprostou výjimkou. Několik takových rodin znám, ale je jich opravdu málo. To znamená, že většina z nás vyrůstala s různými většími či menšími deficity. Dalším důsledkem je, že většina mladých lidí, kteří dnes míní vážně založení rodiny (a takových mladých lidí není nikterak mnoho), vyrůstá bez funkčních vzorů. I když nakrásně chtějí založit pevné manželství a stabilní rodinu, zdaleka ne vždy vědí, jak na to.
Celá řada lidí - ne-li většina - nakonec vzdá jakékoli úsilí o zbudování svého manželství a smíří se s rozpadem své rodiny. Jsou obklopeni ideologií, která hlásá, že heterosexuální rodina je vlastně jen jedním z možných způsobů, jak prožít svůj život, a možná zdaleka ne ten nejlepší. Nabízí se různé homosexuální svazky nebo možnost prožít svůj život jako "svobodná matka"; možná, že ještě před zánikem této společnosti se otevřou i další kreativní možnosti, jako třeba jakési skupinové manželství několika mužů či žen, bigamie, biandrie a s postupným prosazováním "práv zvířat" snad i soužití člověka s pejskem nebo s koněm…
O čem však nepochybuji, je, že tato společnost nepřežije další tři generace. Vidím zhruba tři možnosti jejího zániku: Jednou možností je vítězství islámu nad Západní společností v dnešní podobě. Nedomnívám se, že půjde o vítězství vojenské; v Evropě, zejména západní, půjde o vítězství demografické. Toto vítězství dnes již ani nemůže být předmětem diskuse, bereme-li vážně statistická data a dějinnou zkušenost. Nikdy v dějinách se nepodařilo obnovit společnost, jejíž natalita klesla pod 1,9 dítěte na jednu matku. V celé EU je ovšem průměrná porodnost 1,3. Ve Francii je průměrná porodnost 1,8; mezi francouzskými muslimy je ovšem 8,1. Ve velkých městech se již nyní 40 procent všech dětí rodí muslimům. Nadto tvoří muslimové 90 procent imigrantů do Západní Evropy.
Druhým scénářem zániku je vnitřní rozpad společnosti. Ten sice postupuje velmi rychle; islamizace Evropy však bude zřejmě postupovat ještě rychleji. Rozpad rodiny vede k takovému nárůstu sociálních i psychických problémů a je spjat s takovým nárůstem zločinnosti, že i kdyby se všichni muslimové ze Západní Evropy odstěhovali, společnost by nebyla schopna přežít. Bylo by málo dětí, nebyly by peníze na důchody a na zdravotnictví, růst zločinnosti a rostoucí nefunkčnost soudnictví a policie by poměrně rychle vedly k anarchii. Ta by mohla kulminovat takovou krutostí, že by se zavedení muslimského práva šaría mohlo jevit jako vysvobození.
Konečně třetí možností je jakýsi katastrofický Boží soud - podobný tomu, jaký kdysi dolehl na Sodomu a Gomoru. Přiznám se, že by mě vůbec nepřekvapil, ale jelikož v této věci nemám žádné prorocké zjevení, nebudu zvažovat pravděpodobnost, že k němu dojde. Pro úplnost připomínám, že druhé dva scénáře zániku Západní společnosti v její dnešní podobě jsou rovněž svého druhu Božím soudem.
Evangelikální křesťané mi možná vytknou, že jsem nezmínil čtvrtou možnost, veskrze pozitivní: Nové křesťanské probuzení a obnova života podle Božího slova. To je jistě něco, po čem jsem po desetiletí toužil a co i nyní vidím jako navýsost žádoucí, neboť to znamená spásu mnoha lidí před věčným zahynutím; jsem si ale téměř jist, že i kdyby takové probuzení začalo hned zítra, Západní společnost v dnešní podobě již nemůže zachránit. I kdyby se obyvatelstvo pokřesťanštilo a i kdyby křesťané hned začali plodit pět či šest dětí na rodinu, už se to jaksi nestihne…
Tento článek ale nechci věnovat úvahám o tom, jakou podobu bude mít zánik Západní civilizace. Jde mi o to, aby nezapadlo povědomí o tom, k jakými ideálům se křesťanská civilizace během svého historického vývoje dopracovala. Můj cíl je ale vlastně ještě vyšší: Rád bych si ujasnil, "jak to Pán Bůh vlastně myslel" - a jaký křesťanský život můžeme žít i dnes. Přestože Západní civilizace spěje ke svému zániku, Bůh ve své milosti může ukázat cestu k pravému a naplněnému životu každému člověku, který se roztouží po Bohu, činí pokání a nechá se Bohem vést. Jsem plně přesvědčen, že Bůh může ukázat cestu k dokonalému a požehnanému manželství i dvěma mladým lidem, kteří ve svých rodinách žádné následováníhodné vzory nezažili. Může jim dát svou moudrost i milost pro výchovu jejich potomků. Může očistit lidi, kteří se poskvrnili nejrůznějšími zvrácenými sexuálními praktikami. Ano, Bůh z nás může učinit "nové stvoření" (2K 5,17) se vším všudy.
Manželství
Nejvyšším ideálem v oblasti manželství, k němuž židokřesťanská tradice dospěla, je celoživotní láska jednoho muže k jedné ženě. Takovou lásku prohlašuje apoštol Pavel za "veliké tajemství" a naznačuje, že takové manželství je odrazem vztahu Krista k jeho církvi.
V souvislosti s manželstvím mluvíme naprosto oprávněně o lásce. Problém není v tom, že si manželství spojujeme s láskou; problém je v tom, že příliš dobře nerozumíme tomu, co to skutečná láska je. Z Písma se dovídáme, že rozměrem lásky je oběť. Kristus, dokonalý Bůh a dokonalý člověk, přinesl jediný dokonalou oběť, když se z lásky k člověku vydal na smrt. Člověk, který je skutečným křesťanským manželem či manželkou, je ochoten se za druhého beze zbytku obětovat. Proto v manželství "vydrží" za všech okolností, i kdyby ho to mělo stát zdraví či život.
K takovému postoji nás nemůže dostatečně motivovat nic než přátelství s Bohem, ba láska k Bohu. Takové manželství není možné bez Božího života v nás. Ptáme-li se, jaký to má smysl - jaký je třeba smysl v tom, že milujeme člověka, který nemiluje nás - pak jediná odpověď je, že takovou lásku má Bůh ke každému člověku. Pokud neznáš Boží srdce, nikdy tomu neporozumíš.
Je možno si položit otázku, proč Bůh tak miluje člověka? Domnívám se, že na tuto otázku není jiná odpověď, než že Bůh je láska. Bůh je prostě takový. Člověka k ničemu nenutí: Každý se může zcela svobodně rozhodnout, že o Bohu vůbec nebude přemýšlet, že se jím vůbec nebude zabývat, že se od něj odvrátí, ba že se mu bude vysmívat. Bůh nikomu v takovém rozhodnutí nezabrání. Jeho láska přináší dokonalou oběť, ponechává ovšem dokonalou svobodu.
Ti, kdo patří Bohu, tomu porozumí.
Manželství, v němž se muž a žena sobě takto vydávali, když si při svatbě slibovali věrnost ve dnech dobrých i zlých, "dokud nás smrt nerozdělí", bylo po staletí normou. Samozřejmě to neznamená, že všichni křesťansky oddaní manželé dostáli závazku, který při svatbě před svědky vyslovili. V tuto chvíli nám nejde o psychologii či dokonce o patologii manželství. Jde nám o porozumění ideálu.
Někdo by ovšem mohl namítnout, že ideál, který líčím, je sice ušlechtilý, leč nedosažitelný. Proč se jí tedy zabývat?
Já si ovšem myslím, že je to ideál dosažitelný. Otázkou ovšem je, zda ho chceme dosáhnout.
Abychom si porozuměli, musím jasně vyslovit, že vycházím z určité premisy. Tou premisou je, že Bohu jde především o naše srdce. Bohu málo záleží na tom, zda vyznáváme tu správnou teologii či ideologii, a nezáleží mu ani příliš na vnější konformitě. Pokud jsou si dva partneři do smrti věrní, má z toho Bůh patrně větší radost, než kdyby si byli nevěrní, ale "naplnění ideálu" čistě vnějšně rozhodně není to, oč mu jde. Milují se ti dva manželé? Milují se Boží láskou? Jsou ochotni se jeden za druhého obětovat, nebo spolu "vydrželi" v manželství jen proto, že jim takový život připadal pohodlnější než jiné alternativy?
Sám jsem člověk, který v manželství ztroskotal, dokonce opakovaně. Když jsem se poprvé ženil, Boha jsem neznal vůbec. Postupně jsem ho poznával. Vím, že jsem značnou část svého života prožil velice daleko od ideálu, který se nyní snažím předestřít. Proč to vůbec dělám? Protože ideál nepřestane být ideálem, i když mu nedostojíme. Svým způsobem by pro mě bylo pohodlnější laťku o hodně snížit. Vždyť jsem tak nedokonalý člověk! Ano, jsem nedokonalý člověk, ale hledám obecenství s dokonalým Bohem. Teď už jsem starý, ledacos nelze napravit, ale Bůh kupodivu stále pracuje na mém srdci! Stále o ně má zájem, stále o ně stojí. A přestože určité uskutečnění ideálu zde na zemi již nikdy nezakusím, mohu mít takové srdce, jaké Bůh miluje. Díky Božímu odpuštění, díky tomu, že jsem nové stvoření, mi v tom nemohou zabránit ani má minulá selhání. Divíte se, že Boha o to více miluji?
Chápu, že s tím, co píši, mají velké problémy všichni, kdo nepoznali Boží milost a Boží odpuštění. Namítnou: "Ti křesťané to mají jednoduché - jdou si za svým pánbíčkem a on jim všechno odpustí!" Svým způsobem mají pravdu. Jak píše A. W. Tozer: "K Bohu lze přijít odkudkoli, jsme-li ochotni činit pokání." Mýlí se ovšem v té "jednoduchosti". Skutečné pokání znamená uvědomění si, co můj hřích udělal s Božím Synem. A protože víra je odpověď lásky na Boží lásku, takové uvědomění si je velmi bolestné. Nadto život pokání předpokládá život neustálé pokory. Ne, není to jednoduché. Je to ale možné.
To, čemu Francis Fukuyama říká "Velký rozvrat", se evangelikálnímu křesťanství nevyhnulo. I mezi evangelikálními křesťany rapidně stoupá rozvodovost. To ale nevidím jako nějaký důvod, proč opouštět ideál. Právě naopak.
Bývaly doby, kdy manželství bylo soudržnější díky vnějším tlakům, mimo jiné i ekonomickým. Tyto tlaky dnes již pominuly a mnohdy je dokonce ekonomicky výhodnější žít "na hromádce" nebo jako "svobodná matka". Nepovažoval bych za správné snažit se znovuobnovit úctu k manželství a rodině jakýmkoli vnějším opatřením či dokonce tlakem. Lidé, kteří si zůstanou věrní, budou v menším podezření, že tak činí jen z nějakých utilitárních důvodů. Můžeme vzpomenout na knihu Job, v níž se Bůh vlastně Satanovi Jobem chlubí. Satan zpochybňuje Jobovu motivaci a bude jistě zpochybňovat i motivaci, která vede upřímné křesťany k zápasu o jejich manželství.
Rozvolnění rodiny, který je jedním z hlavních fenoménu "Velkého rozvratu", o němž hovoří Fukuyama, je doprovázeno rostoucím tlakem na to, aby za manželství byl uznán i svazek homosexuálních párů. Někteří křesťané se proti tomu vehementně staví a snaží se tomu bránit. Rozumím jejich obavám i jejich snahám, ale pokusím se navrhnout poněkud odlišnou reakci.
Absolventi předválečných klasických gymnasií se učili jak latinsky, tak řecky. U některých základních slov si nemohli nevšimnout značné podobnosti: Patér je otec jak v řečtině, tak v latině, řecké métér není daleko od latinského mater (matka), zato latinské slovo frater (bratr) je na hony vzdáleno od řeckého adelfos. Kdesi jsem ovšem četl, že i ve staré řečtině existovalo slovo fratér, které znamenalo "bratr". V řeckých městských státech ale prý fungovala jakási antická obdoba komunistických "uličních výborů", v níž se sousedé oslovovali frater - "bratře". Tím se toto označení sourozence natolik zprofanovalo (asi jako se komunistům podařilo zprofanovat slovo "soudruh", běžně používané v krásné literatuře 19. století), že se pro bratra začalo používat slovo adelfos, etymologicky tedy "ten, který vyšel z téže dělohy", chcete-li, "souděložník" neboli sourozenec. V novozákonní řečtině se slovo fratér již vůbec nevyskytuje.
Chtějí-li propagátoři homosexuálních "manželství" či jiných experimentů používat slovo manželství pro své svazky, můžeme jim ho přenechat. Můžeme si navyknout mluvit třeba o "křesťanském (manželském) svazku". Vždyť ten se přece liší i od heterosexuálního sekulárního manželství, v němž si dva lidé navzájem nic neslibují. Budeme-li mluvit o "křesťanském svazku" (je to pouze návrh, třeba někdo přijde s vhodnějším označením), bude každému jasné, že jde o svazek, v němž si dva lidé opačného pohlaví slíbili doživotní věrnost. Jde nám přece především o obsah slov, nikoli o jejich znění. Jde o to, abychom se mezi sebou domluvili. Významy slov se přece tak jako tak neustále posouvají; možná, že za další dvě generace se bude slovo "manželství" používat i pro intimní vztah člověka a pejska.
Nechci tím říci, že by nám posuny ve významech slov měly být lhostejné nebo že bychom je dokonce měli vítat, podporovat a propagovat. Zbytečné zavádění nových slov a matení jejich významu není doménou Boží, nýbrž Satanovou. Není divu, že zvláštní zálibu v nich měli nacisté a komunisté.[1] Zcela zbytečně tedy říkáme učeň místo původního učedník, obuvník místo švec, počišťovač místo metař (i když počišťovači už myslím došli; nepřežili komunismus). Jako konzervativní člověk se na těchto vcelku zbytečných posunech nechci podílet, ale nebudu se jim bránit, pokud je to v zájmu srozumitelnosti. Forma není lhostejná, ale obsah je přece jenom o něco důležitější. K Božímu řádu patří celoživotní sňatek jednoho muže s jednou ženou, tečka. Bůh dal lidem svobodu - nenutí je, aby jeho řád dodržovali. Dal jim i svobodu nazývat věci tak, jak chtějí. Na druhé straně nám dal své Slovo a jeho prostřednictvím nám leccos zjevuje. My, kdo jeho zjevení vyhledáváme a přijímáme, se také můžeme nějak domlouvat.
Obrana nebo útok?
Mnozí křesťané se snaží ve společnosti zachránit původní význam manželství. "Registrovaná partnerství" už máme; teď se bude jednat o právo homosexuálních párů adoptovat děti, v dalším výhledu bych očekával uzákonění některých soft forem pedofilie, propagaci soužití se zvířaty nebo "manželské" svazky více než dvou osob. Pouze v této věci se humanisticko-liberální agenda asi trochu sejde s nástupem islámu; ten totiž vždycky umožňoval alespoň mnohoženství.[2] Myslím si, že kladení překážek vývoji společnosti ke stále větším zvrácenostem je chvályhodné, ale domnívám se, že by nemělo být středem našeho zájmu. Takové obranné boje nebývají dlouhodobě úspěšné a nadto jsou - bohužel - dokladem, že křesťané dávno ztratili iniciativu.
Stačí určité srovnání s prvotní církví. Ve společnosti, do níž vstoupilo evangelium - mám teď na mysli velkoměsta Římského impéria, jako byl Řím, Efez, Korint, Alexandrie apod. - se dívala na homosexualitu podobně jako současná Západní liberální společnost. Křesťané nenechávali nikoho na pochybách, že oni to vidí jinak, ale nezdá se, že vedli nějaký soustředěný boj proti homosexualitě. Rovněž nekonali nějaké akce proti tehdejšímu ekvivalentu dnešních potratů, což bylo odkládání novorozených dětí na ulici. Novorozence zpravidla sežrali potulní psi, což bylo ještě nechutnější než dnešní "umělé přerušení těhotenství".[3]
Co chci říci? Křesťané, ač byli zpočátku maličkou hrstkou, která vstoupila do velmi nepřátelského světa, se proti světu nebránili, oni svět dobývali. Tedy, mám-li být přesnější, svým způsobem se také bránili - proto už od druhého století psali apologie; svého druhu apologii máme ostatně zachycenu již v knize Skutků apoštolských. Tato obrana byla ale vždy až čímsi sekundárním - klíčové bylo zvěstování evangelia, doprovázené zázraky a znameními.
Kdybych byl poslancem v parlamentu, jistě bych se snažil prosazovat legislativu slučitelnou s úctou k životu. Nejsem ale přílišným přítelem některých forem bojů proti potratům a proti homosexualitě, a pokusím se vysvětlit, kterých a proč.
Philip Yancey ve své úžasné knize Nekončící milost popisuje krásné příklady milostivého jednání. Za nemilostivé jednání považuje hlasité nepřátelské protesty před klinikami provádějící potraty a do kontrastu klade situaci, když křesťanka, obléhaná v zimě ve své kanceláři protikřesťanskými aktivisty jim uvaří čaj a donese koláče. Yancey správě upozorňuje, že žena jdoucí na potrat tam téměř jistě nejde v dobrém rozmaru, a pokud na ni v tu chvíli někdo ošklivě křičí, jistě nemá pocit, že by se jí dotýkal Bůh. Nechci tím naznačit, že hlasité protesty nemají v našem životě své místo, ale pro mě jsou homosexuálové spíše "oběti" než "pachatelé". Jako pastor jsem s nimi pochopitelně přišel do styku a na základě řady dlouhých rozhovorů jsem přesvědčen, že homosexualita je nejspíše dána citovou deprivací v nejútlejším dětství. Považuji celkem za dokázané, že není dána geneticky; nepovažuji se za takového odborníka, abych tvrdil, že je dána citovou deprivací vždycky, nicméně v těch několika případech, které jsem mohl poznat opravdu do hloubky, hrála citová deprivace nesporně rozhodující úlohu. Jednalo se o lidi, kteří v dětství žádný mužský vzor neměli a mnohdy byl velice problematický i vztah k matce. Homosexuální tendence (důsledně rozlišuji homosexuální tendenci a homosexuální jednání) se tedy rozvinula dříve, než se mohl daný člověk jakkoli rozhodovat. Homosexuální tendenci - na rozdíl od homosexuálního jednání - nepovažuji za hřích.
V našich médiích se mnohdy hovoří o "čtyřprocentní menšině". Toto číslo je ovšem poměrně nahodilé; procento lidí, kteří by se označili za homosexuály, se mění podle způsobu zjišťování jejich sexuální orientace. Záleží jednak na položených otázkách, jednak na celkovém klimatu ve společnosti, a v neposlední řadě i na vyhodnocování položených otázek. Od lidí, kteří se touto problematikou zabývali, vím, že vhodnými otázkami lze dosáhnout celkem libovolného čísla od jeden a půl procenta po deset procent.
Tuto skutečnost ale nepovažuji za důležitou. Jsem přesvědčen, že čím je společnost dekadentnější, tím více lidí se v ní bude hlásit k homosexuální orientaci. Homosexualita "kvetla" v pozdní řeckořímské kultuře. Byla to na jednu stranu doba největšího rozmachu, na druhou stranu ale doba, v níž již pracovaly síly vedoucí k rozpadu Římského impéria. Vitální národy, které nakonec Římskou říši rozvrátily, homosexualitu věru nepěstovaly.
Jak jsem již psal, aby vyrostl zdravý, citově nasycený člověk, potřebuje po celé dětství a dospívání lásku obou rodičů. Pokud se mu jí nedostane, pokud vyroste v citovém zmatení, nebude vědět, kdo je, a hrozí, že bude prožívat odcizení od sebe sama, nepřijetí sebe sama. Pokud je ve společnosti již naprosté minimum funkčních rodin, nelze se divit, že lidé nedokáží nalézt a přijmout svou identitu.
Nepřijetí sebe sama
To, co se vydává za "přitakání sexuální rozmanitosti", není nic jiného než hluboké nepřijetí sebe sama. Lidem chybí zakotvení v Bohu jakožto milujícím Otci. Jen toto zakotvení jim umožňuje objevit a přijmout, kdo vlastně jsou. Pokud do dětských duší nevlijeme lásku, budou děti nejisté a nespokojené. Budou vědět, že na své rodiče se nemohou spolehnout, a budou tímto světem bloudit a marně hledat, kdo vlastně jsou. Pokud nedokáží svou identitu přijmout, pokud se jim nedostalo potvrzení jakožto mužům a ženám, není celkem divu, že se pokusí "stvořit sebe sama" a "svobodně si zvolit identitu". Odtud všechny ty pokusy stát se ženou, jsem-li muž, nebo mužem, jsem-li žena. Mnozí takto sami v sobě bloudí, a protože nenalézají svého nebeského Otce, který je stvořil jako úžasné lidi, jimž chce dát svou lásku, nemají klidu a mnohdy se stanou velice agresivními. Bývají naštvaní na své rodiče, na okolní svět, na druhé pohlaví, na lidi, kteří žijí normálním a šťastným rodinným životem.
V současné kultuře se nám vztah muže a ženy líčí zpravidla jako boj. V "normální" lásce mezi mužem a ženou prvek boje nesporně je, a je velice zdravý. Muž má ženu dobývat a žena touží být dobývána. Základní Boží plán pro manželství ale není neustálý boj, nýbrž spolupráce, vzájemná oběť, doplňování se, láska. Jistě, dobývání má své místo nejen před svatbou, ale i v manželství: I v manželství se muž má dvořit své ženě. Tento aspekt boje ovšem není náplní manželství; je jeho kořením.
Čeština je velice bohatý jazyk a může vyjádřit mnohé, co v jiných jazycích vyjádřit nelze. V jedné věci je ale chudší než angličtina: Má jedno slovo - smlouva - tam, kde má angličtina slova dvě: contract a covenant. Zjednodušeně řečeno, contract je smlouva, kterou se jistím, aby mě smluvní partner nějak "nevožulil". V české ekonomice, v níž kvetou podvody všeho druhu a v níž slovo muže neplatí, musí být smlouvy nesmírně složité a detailní, protože partneři se vzájemně jistí proti úskokům druhého. Covenant
je smlouva, kterou se zavazuji, že pro smluvního partnera (či pro druhou smluvní stranu) udělám něco dobrého. Už v mládí, ještě než jsem se stal křesťanem, jsem si při četbě Písma všiml, že když Hospodin uzavřel některé smlouvy (třeba s Abrahamem), pak jsou tyto smlouvy někdy zcela jednostranné. Vůbec se v nich nemluví o podmínkách, za kterých bude smlouva platit. Když jsem pochopil rozdíl mezi contract a covenant, pomohlo mi to pochopit i biblické pojetí smlouvy.
Z tohoto hlediska je manželská smlouva jednoznačně covenant, nikoli contract. Mám ovšem na mysli manželskou smlouvu, jak ji zamýšlel Bůh, nikoli manželskou smlouvu v novodobém českém právním řádu. Ta je naopak jednoznačně contract a má smluvnímu partnerovi zajistit, aby neostrouhal, až se s ním druhý rozvede. V klasických církevních manželských slibech si manželé slibují věrnost do konce života, to, že spolu vydrží v dobrém i ve zlém, že se budou navzájem podpírat, dokud je smrt nerozdělí. V těchto slibech neklade muž ženě nebo žena muži žádné podmínky; naopak, svým manželským slibem druhého obdarovává.
Tento přístup k manželství nepředpokládá, že mezi mužem a ženou bude zuřit nějaký celoživotní boj. Ovšem lidem, žijícím v naší úpadkové společnosti, už něco takového připadá zpravidla jako jakási báchorka z říše snů.
Za vlády komunistů jsme se učili, že představy o Bohu měly antropomorfní původ. Tedy že lidé si představovali Boha podle člověka. Dodnes si vzpomínám na seriál, který v šedesátých letech vycházel v časopise Věda a technika mládeži: "Bůh stvořil člověka? Ne! Člověk stvořil Boha."
Já vidím svět do značné míry opačně. Bůh Otec je mi příkladem, co znamená být otcem. Ježíšova láska k církvi je mi příkladem, co je láska muže k ženě. Věřím, že Bůh ustanovil rodinu. Satan se může snažit rodinu zničit, a může se mu to do značné míry podařit. Nicméně jelikož nemůže zlikvidovat Boha, budou moci pokorní lidé vždy znovu objevovat, co je to skutečné otcovství, skutečná láska, skutečná rodina. Neříkám, že to bude snadné, ale bude to možné.
Biblický příběh o lásce Boha k člověku a biblické principy jsou mi stále velkou inspirací. Bůh, který tvoří z ničeho, který je garantem toho, co skutečně jsme ("Život váš je spolu s Kristem skryt v Bohu" - Koloským 3,3), je zárukou, že cesta k plnosti života zůstane otevřená. Boží lid, ti, kteří přijali Bohem nabízenou smlouvu, budou sice vystaveni obrovským tlakům, ale kdo kdy říkal, že naplněný život bude snadný? Láska Boží je skrze Ducha svatého rozlita do našich srdcí. Do mého srdce je rozlita i láska k homosexuálům a lesbičkám, ke všem lidem, kteří zbloudili sami v sobě, kteří nevědí, kdo vlastně jsou, a kteří se mylně domnívají, že musí stvořit sami sebe. Až už nepůjde nic zachránit, nastane konec. Zatím Bůh stále prochází zemí a hledá každého, kdo se zachránit dá.
Jak to vše dopadne?
Ano, dokud bude Evropa postupovat na trajektorii, na níž se vydala, bude to velmi ošklivé. Dokonce si dokážu představit, že klasická rodina bude výslovně zakázaná. Může nastoupit jakási "liberální totalita". Jsou síly, které se v Evropě na něco takového již připravují. Musíme si dát pozor, abychom nebojovali stejnými zbraněmi. "Lidským hněvem spravedlnost Boží neprosadíš" (Jakub 1,20). Bude to velice těžké, až budou křesťanským rodičům odebírány děti na převýchovu. Mnozí budou trpět, a to utrpení se jim bude zdát dlouhé. Podobně jako svědkové ze Zjevení budou volat: "Jak dlouho ještě, Panovníku, svatý a pravý, nebudeš soudit a trestat za naši krev ty, kdo bydlí na zemi?" (6,10). Ale nebojte se, bude to trvat ne více než jednu generaci. Nebudu prorokovat, co přijde pak. Možná šaría. Možná probuzení, v jehož čele budou stát čínští křesťané. Možná druhý příchod Páně. Ve skutečnosti je ale současná situace značně, značně nestabilní.
Dan Drápal, červenec-srpen 2009




[1] O nacistickém Newspeaku napsal pozoruhodnou knihu Victor Klemperer. Jmenuje se LTI, což je zkratka pro Lingua tertii imperii - jazyk Třetí říše. Jak komunisté, tak nacisté měli totiž rovněž zvláštní zálibu ve zkratkách. Za dokonalý výkvět posunu jazykových významů za normalizačního komunismu považuji fakt, že ojetá auta se prodávala v podniku, jenž nesl název Klenoty.
[2] Pokud vám má dlouhodobá očekávání připadají přepjatá, pak je nutno si uvědomit, že stávající legislativa ve věci potratů a rozvodů by lidem na počátku dvacátého století připadala stejně nemyslitelná jako nám dnes uzákonění pedofilie. Při podobných společenských posunech je vždy dobré uvažovat o trajektorii, na níž se společnost ocitla.
[3] Další příklad kouzelného Newspeaku. Čeština sloveso "přerušit" sice používá i ve smyslu "ukončit", zpravidla se ale vyhrazuje pro děje, které mohou znovu navázat, např. "učitel přerušil svůj výklad". Jednou přerušené těhotenství ovšem už nikdo nenaváže. Perlou na této trajektorii byla zpráva TASS (Pro mladší: Tiskové agentury Sovětského svazu) o tom, že sovětské obranné síly "ukončily let jihokorejského civilního letadla". Normální lidé hovoří o "ukončení letu", když letadlo přistane, pro sovětské komunisty bylo "ukončením letu" i sestřelení letadla s několika sty cestujícími na palubě. Dovedu si představit i jakousi potenciální kombinaci nimrodského zápalu s úctou ke zvířatům - pak by se mohlo říkat, že myslivci při honu "zastavovali zajíce v běhu"; logika by byla dosti podobná.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 karol karol | 8. srpna 2009 v 16:03 | Reagovat

pls hlásni mé kámošce dám ti za to diplomek a uvidíš jaký ale plosííím hlásni tady kámošce http://charmedkycharmedky.blog.cz/0907/vysledky-6-kola-finale-bcabbs-2009 jmenuje se denisa tak plosííím hlásni :-) plosííím:-(

2 Hanča+Vikča Hanča+Vikča | Web | 8. srpna 2009 v 16:03 | Reagovat

Ahoj, máš moc hezu webík.. :-) Jukni ke mě plsíík :-) Děkuji předem!

3 Miley cyrus Miley cyrus | Web | 8. srpna 2009 v 16:03 | Reagovat

chceš se dozvědět víc o miley cyrus.Teď máš příležitost protože nastala renovace webu http://miley.ic.cz/ podívej se jak to dopadlo !!

4 terysek1997 terysek1997 | Web | 8. srpna 2009 v 16:07 | Reagovat

Ahojky,
nemohla bys mi plsky hlásnout tady:
http://majulinka1997.blog.cz/0908/vgs-10-kolo
je to poslední kolo vgs, a mocky mi na tom záleží, chtěla bych být aspoŇ třetí!!! jestli hlásneš, tak jestli chceš tak ti udělám diplom nebo hlásnu na oplátku :)
díky, a promiň jestli jsem přehlédla rubriku reklamy

5 William Kajan William Kajan | E-mail | 13. října 2009 v 23:53 | Reagovat

Uprimne - jsi neomezeny tentononc... esobeec... Laska - jakoz-to potencial, prichazi skrze cloveka. Pokud toto nejsi - bud si tim, cim by jsi chtel snad byt a nejsi. :o)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama