PROČ JE TAK TĚŽKÉ „PŘIMĚT IZRAEL K ROZUMU“

31. března 2009 v 15:25 | Dan Drápal
PROČ JE TAK TĚŽKÉ "PŘIMĚT IZRAEL K ROZUMU"

28. března 2009 uveřejnila Orientace (sobotní příloha Lidových novin) dlouhý esej politologa Pavla Barši, nadepsaný "Přimět Izrael k rozumu". Je zde určitá naděje, že název článku nevymyslel přímo pan Barša a že pochází od některého z redaktorů Lidových novin. Rovněž mi není jasné, koho chce Pavel Barša oslovit. Je jeho článek psán pro přátele Izraele, pro přátele Palestinců, nebo pro nerozhodnuté?
Esej vychází z určitých předpokladů a přináší určité teze. Než se budu věnovat těmto předpokladům a tezím, zastavím se přímo u nadpisu. Nebudu tajit, že jsem přítelem Izraele a že se strachuji o jeho existenci. Na druhé straně se domnívám, že jsem přítelem kritickým a že apriorně nepovažuji každý jednotlivý krok izraelské administrativy za správný. Pokud chtěl pan Barša oslovit i lidi jako jsem já, pak to již s názvem článku moc nevyhrál. Ač se snažím být maximálně nestranný, napsat článek s nadpisem "Přimět Izrael k rozumu", aniž by následovala druhá část s nadpisem "Přimět Palestince k rozumu", je, jak říkají anglicky mluvící lidé, "self-defeating", tedy článek poráží sebe sama. S izraelskými rozhodnutími nemusíme souhlasit; těžko je ale nazývat iracionálními, nerozumnými. Takové jednání a postoje vidím, přiznám se, spíše na druhé straně.
Kromě evidentní nevyváženosti tohoto nadpisu se jako přítel Izraele cítím tímto nadpisem i svým způsobem dotčen. Zkusím to přiblížit někomu, kdo přítelem Izraele není: Je to podobné, jako kdyby se dejme tomu v belgických novinách v červnu 1938 objevil článek: "Přivést Čechy k rozumu."
Základní tezí článku je, že je lepší se dívat na konflikt obecně jako na konflikt územní a politický, nikoli jako na konflikt nábožensko-morální. Pavel Barša předpokládá, že konflikty nábožensko-morální jsou vlastně neřešitelné, protože logickým důsledkem je "absolutizace nepřátelství". Myslím si, že zde se Pavel Barša dopouští základního omylu. Omyl je v tom, že pokud nahlížíme určitý konflikt z hlediska náboženského nebo morálního, musí být nepřátelství absolutní. Dějiny tento předpoklad vyvracejí. V dobách husitských válek působil Petr Chelčický. Ten viděl konflikt mezi papežskou mocí a reformními silami v církvi také jako náboženský a morální, nicméně usiloval - byť marně - o to, aby nepřátelství mezi lidmi nebylo fatální, a upozorňoval, že daný konflikt nelze řešit silou. Otcové dnešní Evropské unie, Francouz Jean Monet, Ital De Gasperi a Němec Konrád Adenauer zdaleka neredukovali kupříkladu dlouhé nepřátelství mezi Francouzi a Němci na konflikt primárně politický nebo územní. Naopak, byli to věřící lidé, kteří si uvědomovali, že celá věc má svou stránku morální. A právě tento pohled jim umožnil vydat se cestou smíření a prakticky na něm pracovat. V této věci, mám obavy, z názorů Pavla Barši čouhá typicky česká nechuť vůči náboženství a morálce jako sláma z bot.
Dilema, před které nás Pavel Barša staví, totiž že je třeba konflikt nahlížet buď z hlediska náboženství a morálky, nebo z hlediska území a politiky, je totiž falešné. I kdybychom se nakrásně snažili, morální hlediska z řešení jakéhokoli konfliktu vyloučit nemůžeme.
Pavel Barša neustále zdůrazňuje, že Izrael je okupant. Stejným právem bychom mohli nazvat okupanty Čechy a Poláky, kteří obsadili území dříve osídlená Němci. Izrael musel hned při svém vzniku čelit válce, kterou nechtěl a kterou nevyvolal. Jen zázrakem ji vyhrál. Pak čelil několika dalším válkám, které nechtěl a nevyvolal. Arabové (tehdy si neříkali Palestinci; tohoto označení začali používat z politických důvodů až po roce 1968) prostě prohráli válku. Kdyby se Němci a Japonci nesmířili s tím, že prohráli válku, jak by to s Evropou nebo s Asií dopadalo? Němci přijali svou porážku - a během jedné generace se stali hospodářským motorem Evropy a během dvou generací i jedním z motorů politických. I Japonci přijali svou porážku a vybudovali nesmírně bohatý, prosperující stát. Žádný národ není v relativních číslech příjemcem tak štědré mezinárodní pomoci jako jsou palestinští Arabové. Kde mohli být, kdy prostředky jim darované použili ke smysluplnému rozvoji své ekonomiky?
Shoduji se s Pavlem Baršou v tom, že co se týče území, bylo by nejlepší vyřešit celou záležitost kompromisem. V tom se, ač věřící člověk, přesvědčený o tom, že Židé jsou Božím vyvoleným národem, odlišuji od těch židů a křesťanů, kteří se domnívají, že izraelská vláda nesmí usilovat o nic jiného než o "Velký Izrael" a že tedy nesmí opustit ani píď území. Vždyť jaká je faktická situace? Když jsem byl posledně v Izraeli, bydlel jsem několik dnů na "palestinském území", v Jeruzalémě, ovšem v části, obývané Araby. Židovský taxikář by mě tam nedovezl. Zatímco židovští taxikáři se do Araby obývaných částí Jeruzaléma neodváží, arabští taxikáři mohou jezdit kamkoli. V židovských čtvrtích jim nikdo neublíží. Kontrola nad Araby obývaným územím je čistě formální a za daného stavu bych považoval za lepší nazývat věci pravým jménem a nechat tam Araby vládnout i de iure.
Problém ovšem je v tom - a o tom není v eseji Pavla Barši ani slovo - že "území za mír" mělo být obsahem procesu z Osla, který ztroskotal při jednání v Camp Davidu na Arafátově odmítnutí. Tehdy dokonce i politikové typu Pavla Barši kroutili hlavou nad arabskou neústupností, protože Izrael byl ochoten k dalekosáhlým ústupkům.
Pokud je mi známo, izraelská vláda v jednáních nábožensky neargumentuje. Co se týče bariéry na západním břehu, realita je taková, že počet sebevražedných a jiných útoků klesl o devadesát procent. Zeď tedy splnila svůj účel. Pokud jde o to, že Izrael nepřestal z moře a ze vzduchu kontrolovat Gazu, pak je důvod přece nasnadě: Pokračující ostřelování izraelského území z Gazy. Pavel Barša si může být jist, že jakmile toto ostřelování ustane, izraelské sevření se uvolní. Ani Pavel Barša, ani nikdo jiný nemůže od Izraele očekávat, že rezignuje na svou obranu.
Hořce úsměvná je myšlenka, že Palestinci a západní veřejnost budou společně usilovat o "ustavení jediného občanského státu, jenž zajistí důslednou rovnost základních práv příslušníkům všech svých etnických a náboženských skupin". Takový arabský stát zatím nikde neexistuje a naděje, že by první takový stát vznikl právě mezi Středozemním mořem a Jordánem, je zcela mizivá. Ať už je postavení izraelských Arabů jakékoli, mají více občanských práv než naprostá většina Arabů kdekoli jinde v arabském světě. A Pavel Barša to dobře ví.
Dan Drápal, 31. března 2009
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama