Březen 2009

PROČ JE TAK TĚŽKÉ „PŘIMĚT IZRAEL K ROZUMU“

31. března 2009 v 15:25 | Dan Drápal
PROČ JE TAK TĚŽKÉ "PŘIMĚT IZRAEL K ROZUMU"

28. března 2009 uveřejnila Orientace (sobotní příloha Lidových novin) dlouhý esej politologa Pavla Barši, nadepsaný "Přimět Izrael k rozumu". Je zde určitá naděje, že název článku nevymyslel přímo pan Barša a že pochází od některého z redaktorů Lidových novin. Rovněž mi není jasné, koho chce Pavel Barša oslovit. Je jeho článek psán pro přátele Izraele, pro přátele Palestinců, nebo pro nerozhodnuté?
Esej vychází z určitých předpokladů a přináší určité teze. Než se budu věnovat těmto předpokladům a tezím, zastavím se přímo u nadpisu. Nebudu tajit, že jsem přítelem Izraele a že se strachuji o jeho existenci. Na druhé straně se domnívám, že jsem přítelem kritickým a že apriorně nepovažuji každý jednotlivý krok izraelské administrativy za správný. Pokud chtěl pan Barša oslovit i lidi jako jsem já, pak to již s názvem článku moc nevyhrál. Ač se snažím být maximálně nestranný, napsat článek s nadpisem "Přimět Izrael k rozumu", aniž by následovala druhá část s nadpisem "Přimět Palestince k rozumu", je, jak říkají anglicky mluvící lidé, "self-defeating", tedy článek poráží sebe sama. S izraelskými rozhodnutími nemusíme souhlasit; těžko je ale nazývat iracionálními, nerozumnými. Takové jednání a postoje vidím, přiznám se, spíše na druhé straně.
Kromě evidentní nevyváženosti tohoto nadpisu se jako přítel Izraele cítím tímto nadpisem i svým způsobem dotčen. Zkusím to přiblížit někomu, kdo přítelem Izraele není: Je to podobné, jako kdyby se dejme tomu v belgických novinách v červnu 1938 objevil článek: "Přivést Čechy k rozumu."
Základní tezí článku je, že je lepší se dívat na konflikt obecně jako na konflikt územní a politický, nikoli jako na konflikt nábožensko-morální. Pavel Barša předpokládá, že konflikty nábožensko-morální jsou vlastně neřešitelné, protože logickým důsledkem je "absolutizace nepřátelství". Myslím si, že zde se Pavel Barša dopouští základního omylu. Omyl je v tom, že pokud nahlížíme určitý konflikt z hlediska náboženského nebo morálního, musí být nepřátelství absolutní. Dějiny tento předpoklad vyvracejí. V dobách husitských válek působil Petr Chelčický. Ten viděl konflikt mezi papežskou mocí a reformními silami v církvi také jako náboženský a morální, nicméně usiloval - byť marně - o to, aby nepřátelství mezi lidmi nebylo fatální, a upozorňoval, že daný konflikt nelze řešit silou. Otcové dnešní Evropské unie, Francouz Jean Monet, Ital De Gasperi a Němec Konrád Adenauer zdaleka neredukovali kupříkladu dlouhé nepřátelství mezi Francouzi a Němci na konflikt primárně politický nebo územní. Naopak, byli to věřící lidé, kteří si uvědomovali, že celá věc má svou stránku morální. A právě tento pohled jim umožnil vydat se cestou smíření a prakticky na něm pracovat. V této věci, mám obavy, z názorů Pavla Barši čouhá typicky česká nechuť vůči náboženství a morálce jako sláma z bot.
Dilema, před které nás Pavel Barša staví, totiž že je třeba konflikt nahlížet buď z hlediska náboženství a morálky, nebo z hlediska území a politiky, je totiž falešné. I kdybychom se nakrásně snažili, morální hlediska z řešení jakéhokoli konfliktu vyloučit nemůžeme.
Pavel Barša neustále zdůrazňuje, že Izrael je okupant. Stejným právem bychom mohli nazvat okupanty Čechy a Poláky, kteří obsadili území dříve osídlená Němci. Izrael musel hned při svém vzniku čelit válce, kterou nechtěl a kterou nevyvolal. Jen zázrakem ji vyhrál. Pak čelil několika dalším válkám, které nechtěl a nevyvolal. Arabové (tehdy si neříkali Palestinci; tohoto označení začali používat z politických důvodů až po roce 1968) prostě prohráli válku. Kdyby se Němci a Japonci nesmířili s tím, že prohráli válku, jak by to s Evropou nebo s Asií dopadalo? Němci přijali svou porážku - a během jedné generace se stali hospodářským motorem Evropy a během dvou generací i jedním z motorů politických. I Japonci přijali svou porážku a vybudovali nesmírně bohatý, prosperující stát. Žádný národ není v relativních číslech příjemcem tak štědré mezinárodní pomoci jako jsou palestinští Arabové. Kde mohli být, kdy prostředky jim darované použili ke smysluplnému rozvoji své ekonomiky?
Shoduji se s Pavlem Baršou v tom, že co se týče území, bylo by nejlepší vyřešit celou záležitost kompromisem. V tom se, ač věřící člověk, přesvědčený o tom, že Židé jsou Božím vyvoleným národem, odlišuji od těch židů a křesťanů, kteří se domnívají, že izraelská vláda nesmí usilovat o nic jiného než o "Velký Izrael" a že tedy nesmí opustit ani píď území. Vždyť jaká je faktická situace? Když jsem byl posledně v Izraeli, bydlel jsem několik dnů na "palestinském území", v Jeruzalémě, ovšem v části, obývané Araby. Židovský taxikář by mě tam nedovezl. Zatímco židovští taxikáři se do Araby obývaných částí Jeruzaléma neodváží, arabští taxikáři mohou jezdit kamkoli. V židovských čtvrtích jim nikdo neublíží. Kontrola nad Araby obývaným územím je čistě formální a za daného stavu bych považoval za lepší nazývat věci pravým jménem a nechat tam Araby vládnout i de iure.
Problém ovšem je v tom - a o tom není v eseji Pavla Barši ani slovo - že "území za mír" mělo být obsahem procesu z Osla, který ztroskotal při jednání v Camp Davidu na Arafátově odmítnutí. Tehdy dokonce i politikové typu Pavla Barši kroutili hlavou nad arabskou neústupností, protože Izrael byl ochoten k dalekosáhlým ústupkům.
Pokud je mi známo, izraelská vláda v jednáních nábožensky neargumentuje. Co se týče bariéry na západním břehu, realita je taková, že počet sebevražedných a jiných útoků klesl o devadesát procent. Zeď tedy splnila svůj účel. Pokud jde o to, že Izrael nepřestal z moře a ze vzduchu kontrolovat Gazu, pak je důvod přece nasnadě: Pokračující ostřelování izraelského území z Gazy. Pavel Barša si může být jist, že jakmile toto ostřelování ustane, izraelské sevření se uvolní. Ani Pavel Barša, ani nikdo jiný nemůže od Izraele očekávat, že rezignuje na svou obranu.
Hořce úsměvná je myšlenka, že Palestinci a západní veřejnost budou společně usilovat o "ustavení jediného občanského státu, jenž zajistí důslednou rovnost základních práv příslušníkům všech svých etnických a náboženských skupin". Takový arabský stát zatím nikde neexistuje a naděje, že by první takový stát vznikl právě mezi Středozemním mořem a Jordánem, je zcela mizivá. Ať už je postavení izraelských Arabů jakékoli, mají více občanských práv než naprostá většina Arabů kdekoli jinde v arabském světě. A Pavel Barša to dobře ví.
Dan Drápal, 31. března 2009

Úvahy nad 53. Žalmem - Dan Drápal

6. března 2009 v 13:55 | Dan Drápal
Úvahy nad 53. Žalmem

1 Pro vedoucího chval - na machalat. Davidův žalm k meditaci.
2 Blázen si v srdci říká: Bůh není. Lidé jednají zvráceně, páchají špatnosti. Není, kdo by činil dobro.
3 Bůh shlíží z nebes na lidské syny, aby viděl, zda je někdo rozumný, zda někdo hledá Boha. 4 Všichni společně odpadli, jsou zvrácení, není, kdo by činil dobro, není ani jednoho. 5 Což nevědí činitelé nepravosti, kteří pojídají můj lid, jako by jedli chléb, a kteří k Bohu nevolají, 6 že se budou třást hrůzou, jaká ještě nebyla? Vždyť Bůh rozmetal kosti těch, kdo obléhali. Zahanbíš je, neboť Bůh je zavrhl.
7 Kéž je dána Izraeli ze Sijónu spása! Až Bůh zvrátí zajetí svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se bude radovat!

53. žalm je téměř totožný s 14. žalmem. Tyto dva žalmy se podstatně liší až svým závěrem. Přesto si dovolím pár nových úvah nad tímto žalmem. (Záměrně jsem si nečetl to, co jsem před zhruba třemi lety psal o 14. žalmu.) Věřím, že mé úvahy nebudou v rozporu s tím, co jsem již napsal. Na Písmu je úžasné a krásné to, že nás oslovuje stále znovu - a stále nově.
Vzpomínám si, jak za vlády komunistů znělo téměř protistátně, když jsme četli v kralickém či ekumenickém překladu při bohoslužbách pěkně nahlas: Říká blázen v srdci svém: Není Boha. Tehdy říkala oficiální ideologie, že není Boha. Dnes sice nemáme ideologii oficiální, ale máme jakousi ideologii převažující. Ta rovněž říká, že není Boha. Rozdíl je v tom, že trváte-li na biblickém stanovisku dnes, nevyhodí vás ze zaměstnání. Posměšků ale můžete zakusit dokonce více než za vlády komunistů. Tehdy si křesťanů mnohem více vážili, neboť se obecně vědělo, že křesťané za své křesťanské přesvědčení platí určitou daň.
Trvat na biblickém stanovisku není tak úplně snadné. Napadá nás: Můžeme vůbec mít pravdu proti většině? Racionálně víme, že můžeme. Ale stejně není tak docela snadné zastávat menšinový názor.
Důležité je mít k Písmu správný vztah. Myslím, že máme vynaložit velké úsilí na to, abychom Písmu porozuměli, není ale na nás, abychom ho obhajovali. Bůh je schopen obhájit se sám. Když Bůh prohlašuje popírání Boha za bláznovství, ví, co činí, a nepochybně si to obhájí.
Když se podíváte do hlavní, střední části žalmu, pak je to, co se z hlediska Písma jeví jako závažný hřích, popsáno velmi střízlivě a neokázale: ... k Hospodinu nevolají. Myslím, že Bůh od nás neočekává, že budeme všemu rozumět. Zřejmě ale od nás očekává, že k němu budeme volat. Víte, kteří křesťané se mi někdy jeví jako velmi sterilní? Ti, kteří vám dokáží hodiny vykládat, jaké je správné učení, všechno vám vyloží ... ale k Hospodinu nevolají. Vzpomínám si, jak mi jednou řekl přítel, jemuž zemřelo dítě: "Pochopil jsem, že důležitější je důvěřovat než rozumět." Je to dáno skutečností, že Bůh nás stvořil pro vztah a touží po vztahu s námi. Myslím si dokonce, že mu méně vadí, když mu něco vyčítáme, než když jsme vůči němu lhostejní. Domnívám se, že Bůh bude radši, když k němu budeš volat v hořkosti duše jako Job, než když se budeš snažit protlouct se životem sám. Ano, Bůh shlíží z nebes a hledá ty, kdo ho hledají.
Odlišnost vůči 14. žalmu je v posledním verši: Kéž je dána Izraeli ze Sijónu spása! Až Bůh zvrátí zajetí svého lidu, bude Jákob jásat, Izrael se bude radovat!
Mám jednu pozornou čtenářku v Izraeli a ta mi nedávno vyčetla, že ve svých výkladech se příliš snadno přenáším přes realitu Božího lidu - Izraele - a interpretuji podobné verše alegoricky, tj. vztahuji je na církev. Rozumím její námitce a chci na tomto místě jasně vyslovit, že podobná místa se týkají na prvním místě Izraele, tedy Božího vyvoleného národa. Snažím se volit správná slova: Nenapíšu, že se týkají především Izraele, protože si opravdu myslím, že se týkají Božího lidu Nové smlouvy se stejnou vážností jako Izraele podle těla. Nepochybuji ale o tom, že žalmista myslel skutečně na fyzický Sijón a že tímto žalmem se nepochybně utěšovali Izraelité, kteří vyhlíželi, zda a kdy Bůh zvrátí (babylonské) zajetí svého lidu. A nepochybuji ani o tom, že na konci věků Hospodin zvrátí ještě jednou zajetí svého lidu (Izraele), a tento lid bude skutečně jásat a radovat se.
A tak vyzývám čtenáře těchto úvah, aby i v případě, že Izrael podle těla výslovně nepřipomenu, přemýšleli o významu toho kterého žalmu i z jeho hlediska.
Když myslím na to, v jakém je dnes Boží lid zajetí, pak mám dojem, že my evropští křesťané jsme především v zajetí nevěry, malověrnosti a porážky. Zdá se mi, že to se týká naprosté většiny evropského křesťanstva. Jsou ovšem i jiná zajetí. Když pozoruji církev, mám někdy pocit, že je velice v zajetí zabývání se sama sebou. Dvacet sedm let jsem byl v aktivní službě; nyní již pět let pastorem nejsem. Když se dívám nazpět - a když nyní pozoruji církev tak trochu zvenčí - zdá se mi, že církev je v zajetí svých malicherných problémů, které má sama se sebou. Věřím, že Bůh církev i z tohoto zajetí vyvede, a že pak bude Izrael jásat a radovat se! Církev bude opět žasnout nad svým úžasným Bohem a nebude se utápět v otázkách struktury a autority.
Je ale potřebí, aby nám byla dána spása. Ano, spása je pro nás darem. Ta základní spása v Ježíši Kristu, ale i ve všech svých dalších aspektech. To nejpodstatnější v životě přijímáme jako dar.
Nedávno jsem prodělal velmi nepříjemnou operaci. Několik dnů šlo několik trubiček do mě a ze mě. Když jsem se zotavoval, základní tělesné funkce byly docela bolestivé. Doufal jsem, že tento nepříjemný čas strávím do značné míry v přímluvných modlitbách, a taky jsem se trochu snažil, ale řeknu vám, šlo to ztuha. Za to jsem se vroucně modlil, abych udělal pár nutných kroků nebo abych se vyprázdnil. Byla to velice tělesná připomínka, že skutečně vše - třeba i to vyprázdnění - dostáváme darem. A jak jsem najednou byl za ten dar vděčný! Cítil jsem se na Boha odkázán více než jindy, ale jestli mám na něco příjemné vzpomínky, pak je to na vnímání jeho blízkosti právě uprostřed té až příliš lidské bídy. Hodně mi to pomohlo očekávat na Hospodina - kéž je dána Izraeli spása! Kéž Bůh zvrátí zajetí svého lidu! Ano, máme se na co těšit! A je tu někdo, kde nenechá svět v jeho současném stavu!

Ohlédnutí za Svatoplukem Havelkou

4. března 2009 v 19:56 | Dan Drápal
Ohlédnutí za Svatoplukem Havelkou

Svatopluk Havelka zemřel v úterý dne 24. února roku 2009 ve věku 84 let.
Někteří lidé ho považovali za největšího českého hudebního skladatele současnosti.
Ač pocházel z evangelické rodiny, patřil k lidem, kteří se po druhé světové válce nadchli pro komunismus. V padesátých letech plodil různé "budovatelské" skladby.
Později - zejména v 60. letech - se stal známým jako autor hudby k celé řadě českých filmů. Namátkou si vzpomínám třeba na tehdy vynikající film "Až přijde kocour".
V sedmdesátých letech měl ovšem vážný, téměř fatální problém s alkoholem. Nepomohl ani opakovaný pobyt v protialkoholické léčebně.
Nevím přesně, v kterém roce nastal zvrat. Bylo to buď roku 1977 nebo 1978. Vím ale, že šlo o zvrat velice dramatický, ba v pravém slova smyslu nadpřirozený.
Sváťa se vracel z jakéhosi hudebního festivalu v bývalé Jugoslávii a při čekání na letišti se mu zjevil osobně Ježíš Kristus.
Když se vrátil domů a oznámil to manželce, doporučila mu další pobyt na psychiatrické léčebně, kterou vedl tuším její bratr. Tam za ním navíc poslala jednoho evangelického faráře, Sváťova osobního přítele, aby mu to "rozmluvil".
Nepodařilo se. Co však bylo nepopiratelné, že Svatopluk Havelka po tomto setkání ze dne na den přestal pít.
Zhruba o dva roky později přišel do evangelického sboru na Maniny. Od svého zázračného obrácení totiž vyhledával křesťanská shromáždění. A holešovický sbor, který se scházel na Maninách, byl tehdy v Praze jediný sbor evangelické církve, kde co se týče biblických hodin neměli prázdniny. Sváťa přišel právě o prázdninách - a už zůstal až do konce svého života.
Byl svědkem "probuzení" maninského sboru téměř od samotného začátku. Chodil pravidelně na maninské "čtvrtky" a občas tam měl vždy pečlivě připravený a velice podnětný program.
Jen někteří členové holešovického sboru ovšem věděli o Sváťově hudební tvorbě. Sváťa sice čas od času napsal i nějakou písničku pro křesťanskou mládež; těžištěm jeho tvorby ale byla vážná hudba. Impozantním dílem bylo monumentální oratorium "List Poggia Braccioliniho Leonardu Brunimu z Arezza o odsouzení Mistra Jeronýma z Prahy". Vzpomínám si na premiéru tohoto díla v narvaném Rudolfinu (byl to tuším rok 1984). Po provedení této dlouhé a náročné skladby byl autor odměněn snad dvacetiminutovým nepřetržitým potleskem. Nezapomeňme, že toto dílo bylo uvedeno v dobách tuhé normalizace. Nu což, censoři tomu stejně nerozuměli... Později Sváťa zhudebnil i zprávu Skutků apoštolských o vylití Ducha svatého o Letnicích.
Až do své smrti sledoval Sváťa pečlivě dění v naší zemi. Neztratil zájem ani o Boží dílo v našem národě a udržoval přátelství s celou řadou lidí, které poznal jako mladé na Maninách.
Nyní nás předešel do Boží slávy.
Poslední rozloučení se Svatoplukem Havelkou se bude konat ve středu dne 11. března ve Velké síni strašnického krematoria.
Dan Drápal, 2. března 2009


V předpolí koaličních jednání (po izraelských parlamentních volbách)

4. března 2009 v 19:18 | Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
1.3.09

V předpolí koaličních jednání
Naprogramovaný chybný odhad

Zoufale se pokoušejí evropští komentátoři nacpat výsledek izraelských parlamentních voleb do nějakého obecně srozumitelného schématu. Mluví o "posunu doprava", vysvětlují ho a prorokují jeho neblahé následky v nejtemnějších barvách. Radikální pravicová vláda pod taktovkou Benjamina Netajahu se jeví jako černý strašák na obzoru politické oblohy zbarvené do růžova "mírovým procesem". Obstojí však tyto analýzy tváří v tvář izraelské realitě?

Faktem je, že blok sekulárních středo-levých stran se scvrknul ze 39 křesel v 16. Knessetu na současných 16 mandátů v 18. Knessetu. Současně ovšem takzvané "osadnické" strany ve stejném období ztratily 50 procent mandátů. Když k tomu vezmeme v úvahu, že strana pro čistě protestní voliče, jakou je strana důchodců, není už zastoupena vůbec, je nutno izraelskému voličstvu potvrdit posun směrem k rozumu a ke středu.

Při bližším pozorování odporují fakta běžným klišé. Mnozí západní pozorovatelé doufali ve volební vítězství "umírněné" dvojice Livniová-Barak. Ale dosud nikdo se s Palestinci nevypořádal vojensky tak tvrdě jako socialista Barak. Žádná jiná strana nevybudovala na sporném Západním břehu tolik osad jako "levicová" Strana práce. A Cipi Livniová pochází ze stejného "hnízda" jako Benjamin Netanjahu - za jehož funkčního období bylo Palestincům odstoupeno tolik území jako za žádného jiného izraelského premiéra.

Vedle nacionálně-náboženských propadlíků jsou Netanjahuovými "přirozenými" spojenci strany ultra-ortodoxní. Jenže aškenázská strana "Židovství Tóry" zastupuje klientelu, která má se židovským státem zásadní potíže. Někteří z těchto ultra-ortodoxních pokládají moderní stát Izrael dokonce za rouhání vůči Bohu, protože teprve Mesiáš se smí postavit do čela židovského národa jako politický vůdce. A co se týče sefardské strany Šas, řekl mírový architekt Jossi Beilin s odvoláním na blízkého důvěrníka duchovní hlavy Šasu, rabína Ovadiu Josefa: "Když se podaří rabínovi vysvětlit, že pro Židy je dobré přenechat Jeruzalém Arabům, bude souhlasit i s odevzdáním Jeruzaléma Arabům."

Co tedy zbývá z "pravicové orientace" těchto stran? Jde jim hlavně o financování jejich početných rodin, jejich ultra-ortodoxních škol, ochranu židovského manželství a rodiny a prosazení židovských příkazů o čistotě ve veřejném životě, takže když si odmyslíme to židovství, jsou nakonec ještě socialističtější než socialisté. Nesmí se zapomínat ani na to, že strana Šas má nemalý počet příznivců mezi Araby. Izraelští Arabové se cítí s orientálními Židy spojeni mnohem více než s Izraelci evropského nebo amerického původu.

Velkým volebním vítězem - a zároveň největším strašákem západních pozorovatelů - je populista Avigdor Lieberman. Jeho strana "Israel Beiteinu" ("Izrael, náš domov"), která měla v 16. Knessetu 4 křesla, posílila v minulém volebním období na 11 křesel a nyní vybojovala 15 mandátů - neboli, což zní ještě výmluvněji: posílila o víc než 200 procent. Lieberman, postava přímočará s vystupováním býka, bydlí v osadě Nokdim v Guš Ecion a pro svůj silný ruský přízvuk nemůže zapřít svůj původ. Evropané si ochotně přisadí "rasista" a "fašista", když tento politik apeluje na milion nových ruských přistěhovalců.

Co však zůstane, odmyslíme-li si izraelský volební boj, který se i v osobní rovině vede velice tvrdými prostředky? Starému osadnickému aktivistovi Eljakimu HaEtzni z Kirjat Arba u Hebronu se Lieberman nezdá ani trochu pravicový: "Ten je přece pro palestinský stát a chce Palestincům odstoupit území, která jsou i pro levicovou stranu Merec posvátná!"

Lieberman chce demografrickému ohrožení židovského státu čelit tím, že vymění izraelské osady na Západním břehu za území obývaná izraelskými Araby. V uplynulých letech se mezi izraelskými Araby navíc stále hlasitěji ozývaly hlasy sympatizující s vůdcem Hizballáhu šejkem Hasanem Nasralláhem nebo s palestinským Hamásem. Tyhle lidi chce poslat na palestinskou stranu. Liebermanův slogan "žádné občanství bez loajality" zní sympaticky nejen izraelským Židům, ale i nežidovským občanům, kteří se vůči izraelskému státu staví velmi loajálně, jako např. Drúzům.

Benjaminu Netanjahuovi záleží na tom, aby sestavil velkou koalici. Kdyby např. Ehud Barak zůstal ministrem obrany a Cipi Livniová ministryní zahraničí, dalo by mu to především ve vztahu k zahraničí o hodně větší manévrovací prostor. Přinejmenším by pro Američany a Evropu nebylo už tak snadné na Izrael účinně tlačit. Zda by ovšem velká středová koalice podstatně změnila reálnou politiku Izraele, zůstává otázkou.

Celé široké spektrum izraelského obyvatelstva je si dnes zajedno v tom, že Palestinců je nutné se zbavit. K tomu je potřebný palestinský stát, ať už se v konečné podobě bude nazývat "státem" nebo "autonomií". Jednota panuje i v tom, že Palestinci nikdy nedostanou úplnou nezávislost, která by jim např. umožnila pozvat si do země íránské vojenské poradce a vybudovat si vlastní letectvo či armádu. A konečně je izraelské obyvatelstvo zajedno i v tom, že neustálé raketové ostřelování z Gazy je nepřijatelné.

Evropanům a Američanům je - jako protiváha palestinského teroru - trnem v oku především izraelská osidlovací politika. Avšak i v této otázce vidí veliké alternativy nabízené různými koaličními možnostmi nanejvýš zkreslená evropská optika. Na "mír za území" už na izraelské straně nevěří ani žádné dítě. Dokonce i nositel Nobelovy ceny míru president Šimon Peres připustil, že jím schválené jednostranné vyklizení Gazy bylo osudnou chybou.

Patrně největším oříškem pro novou izraelskou vládu bude atomová hrozba z Íránu. Zatímco v Evropě se o této otázce stále ještě uvažuje a diskutuje, izraelský lid má i zde jasno: vyhrůžky zničení izraelského národa a jeho státu nelze brát po zkušenosti holocaustu na lehkou váhu. Vůči Íránu bude rozhodující, jak účinné a důsledné budou snahy západu zabránit tomu, aby se mulláhokracie v Teheránu stala jadernou mocností.

Zbývá ještě vnitřní politika Izraele. A zde se skutečně rýsují rozdíly, které by mohly vyplynout z různých koaličních sestav. Předně je to v historii moderního židovského státu poprvé, kdy je na obzoru středová koalice, která by mohla např. prosadit zavedení civilních sňatků. To by znamenalo, že např. ruští Izraelci nebo mesiánští Židé, které žádná z tradičních náboženských pospolitostí Izraele neuznává za "košer", by už nemuseli kvůli sňatku cestovat do zahraničí. Ale i zde existují otazníky. Právě o Avigdoru Liebermanovi, který zastupuje (z ortodoxního hlediska) ruské požírače vepřového a pijáky vodky, se šušká, že je důvěrným přítelem někdejšího šéfa strany Šas, Arije Deriho.

© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš