Únor 2009

Zásadnější úvaha o krizi

26. února 2009 v 23:18 | Dan Drápal
Zásadnější úvaha o krizi

V posledních letech jsem dostal e-mailem celou řadu různých proroctví o tom, co se stane v následujících letech. Většinou šlo o standardní předpovědi různých soudů v podobě přírodních katastrof, případně občanských válek apod. Nedostalo se mi do pošty nic, co by jen vzdáleně připomínalo předpověď současné finanční a hospodářské krize.
Možná jsem málo pozorný, ale rovněž jsem v poslední době nečetl nějaké zajímavé církevní stanovisko k současné situaci. Zdá se mi, že je na čase, aby určité souhrnnější křesťanské stanovisko zaznělo. Proto píši tento článek.
Nemám ovšem žádné prorocké zjevení o tom, zda současná krize skončí letos na podzim nebo zda je pouze počátkem zásadní proměny celého světa, ne-li předzvěstí konečného Božího soudu nad lidstvem. Nečekejte ode mě tedy předpovědi.
Pokud byste po mně ale chtěli, abych si tipnul, zda bude svět za pět let vypadat lépe než doposud, pak bych si, ač nerad, vsadil spíše na to, že nikoli. Zatím totiž nevidím ani mezi křesťany, ani mezi ekonomy, politiky či filozofy lidi s vizí hluboké proměny tohoto světa. U mnohých vidím touhu po návratu k témuž, co bylo, u levicově smýšlejících pak radost z toho, že regulování života bude nyní snadnější než dříve.
O čem vypovídají úvahy o "šrotovném"
Právě jsem poslouchal v rozhlase rozhovor několika mužů, kteří komentovali snahu Evropské unie zavést nějaké obecné zásady pro zavádění "šrotovného", tedy státního příspěvku na koupi nového auta. Všichni, včetně moderátora, si libovali, jak je to dobrý nápad, a vyjadřovali se k otázce, zda odpor české vlády vůči šrotovnému bude zlomen. Z hlediska celkové krize jde o okrajovou záležitost, nicméně ukazuje se na ní v detailu mnoho podstatných věcí, které jsou hodny naší pozornosti.
Předně: Účastníci rozhovoru doufají, že věci se vrátí do starých kolejí a že se zase bude prodávat hodně aut. Zřejmě vůbec neuvažují o tom, že krize může - třeba nepřímo a vzdáleně - souviset s naším životním stylem, založeným na neustálém růstu životní úrovně. Tento růst vyžaduje - mimo jiné - vysokou spotřebu fosilních paliv, která podle zastánců u nás běžně přijímaného názoru o dlouhém trvání vesmíru vznikala miliony, ne-li stamiliony let. Nyní hrozí, že budou spotřebována v řádu staletí.
Dále nezazněl ani nějaký náznak úvahy o tom, zda je správné, aby stát rozdával peníze daňových poplatníků zrovna lidem, kteří jezdí autem. Stát tak překračuje své kompetence hned několikrát.
Předně si nemyslím, že stát by měl tímto způsobem podporovat právě automobilovou dopravu. Z hlediska ekologického i z hlediska péče o krajinu by bylo mnohem lépe podporovat železniční dopravu. (Pokud vůbec přistoupíme na premisu, že stát má nějakým způsobem rozhodovat o tom, jakým způsobem se jeho občané dopravují.)
Za druhé mi není vůbec jasné, proč mají být preferováni kupci automobilů před kupci dejme tomu vysavačů, ledniček, počítačů nebo zahradních chatek. I když vybavenost automobily je u nás vysoká, žije mezi námi ještě řada občanů, kteří automobil nemají. Někteří si ho nemohou dovolit z finančních důvodů, jiní ho odmítají z důvodů zásadních. Nevidím sebemenší morální důvod, proč by měli tito lidé být diskriminováni.
Konečně za třetí považuji za krajně nesprávné, nemorální a nešťastné, aby stát takto vynakládal s veřejnými prostředky.
Vlastně ale není tak docela pravda, že by mi nebylo jasné, proč právě auta. Je to dáno tím, že výroba aut hraje u nás a na Slovensku klíčovou úlohu v ekonomice. Proto je u nás automobilová lobby nesmírně silná a může ve svůj prospěch ovlivňovat i rozhodnutí vlády.
Slovo krize pochází z řeckého slova krisis, což znamená jednoduše soud. V této souvislosti nechci rozvíjet úvahy o posledním soudu. Je-li současná hospodářská krize soudem, je dle mého názoru soudem nad určitým životním stylem a určitým ekonomickým chováním. Téměř každá krize je svým způsobem průšvih, ale mnohdy je rovněž příležitostí. Krize, kterou právě prožíváme, je příležitostí, abychom se zamysleli, zda jsme se vydali správnou cestou a zda není na místě rozhodnout se pro jiný životní styl než doposud.
Dle mého názoru se ukazuje, že lidé, kteří varovali před politikou, jež z České republiky učinily montovnu, měli pravdu. Snaha zavést šrotovné i u nás znamená prohlubovat tento problém nebo se s ním přinejmenším smířit, nikoli jej řešit.
Mnohem vážnější jsou ale ony nepřímé souvislosti šrotovného. Mám na mysli státní přerozdělování.
Je to jen chřipka?
Prezident Klaus nazval současnou krizi chřipkou, která bude trvat stejně dlouho, ať ji budeme léčit nebo ne. Sám jsem rovněž skeptický vůči schopnostem a objektivním možnostem určitými čistě ekonomickými opatřeními krizi zásadním způsobem zkrátit (či případně prodloužit). Vidím řadu opatření, která by mohla výrazně uškodit, nevidím však žádné jednotlivé (čistě ekonomické) opatření, které by mohlo krizi zažehnat či zásadním způsobem omezit.
Nesmírně uškodit by pochopitelně mohla jakákoli ochranářská opatření. K těm naše vláda naštěstí sklony nemá, protože člověk nemusí být příliš bystrý, aby věděl, že pro českou ekonomiku, založenou na vývozu, by ochranářská opatření byla smrtící.
Hodně uškodit může naprostá většina opatření, která budou zvyšovat státní dluh.
Vrátím se ale k panu prezidentovi: Sdílím s ním názor, že naše schopnosti krizi léčit jsou velmi, ale opravdu velmi omezené. Na druhé straně bych současné potíže neoznačil jako chřipku. Nejsem si jist, zda nejde o fatální zauzlení střev.
Nebezpečné přerozdělování
Vrátím se ještě na okamžik ke šrotovnému. Ptám se, kde bere stát tolik peněz, aby mohl šrotovné vyplácet? Kde bere morální oprávnění k takovému kroku?
Vícekrát jsem už během nynější krize četl, že klasický kapitalismus selhal. Ponechám nyní stranou toto tvrzení a postavím proti němu jiné: Pokud klasický kapitalismus selhal, pak alespoň o několik desetiletí přežil klasický socialismus. Ten totiž selhal na celé čáře. Kdyby ho nevystřídal kapitalismus, propadlo se Československo, potažmo Česká republika, kamsi do třetího světa.
Možná mi někdo namítne, že socialismus by neselhal, pokud by se dělal jinak a lépe. Odpovídám: Mohli jsme vidět jeho působení po celém světě, od Severní Koreje na východě po Kubu a Allendeho Chile na západě. Všude bylo jeho výsledkem pouze zbídačení národa a nejen ekonomická, ale i občanská poroba.
Zrušení či zpochybnění soukromého vlastnictví totiž nemůže nejít ruku v ruce se zrušením nebo zpochybněním odpovědnosti člověka za svůj život.
Svět je plný paradoxů. Paradoxní je, že jakýkoli příjemce státní pomoci dostává ve skutečnosti obrovskou moc. Dělí se o ni ovšem s tím, kdo formálně pomoc poskytuje. Nikoli tedy s daňovými poplatníky jako takovými, ale s těmi, kdo daně spravují, tedy s vládou, potažmo se stranou, která je u vlády.
Strana, která je u vlády, se snaží ve státech, kde se vesele přerozděluje, své občany uplatit, a strana, která je v opozici, se snaží obyvatelstvo přesvědčit, že kdyby se dostala k moci, dá obyvatelstvu více, než mu dává strana, která je u vlády dnes. V této dekádě jsme to mohli v naší zemi pozorovat v přímém přenosu. Před volbami roku 2006 se obě hlavní strany předháněly v nabídkách, která dá více. Zvýšily se kdejaké dávky. Po volbách musely obě strany hodit zpátečku, neboť kdyby splnily všechny své sliby, znamenalo by to katastrofu.
Problémem současné demokracie je, že obyvatelstvo je - bohužel - opravdu velmi snadno manipulovatelné. Zatím mně nikdo nepřesvědčil, že boj proti poplatkům u lékaře nevyhrál našim socialistům poslední komunální volby (také se o to nikdo nepokoušel, vyjma jednoho přítele ze Zlína). Socialisté přitom dobře vědí, že poplatky se osvědčily - v tom smyslu, že zmizely plné čekárny, aniž se zhoršila zdravotní péče. V obyvatelstvu se ale podařilo vytvořit dojem, že socialisté mohou dát víc. Naprostá většina našich obyvatel dá za pivo nebo za cigarety nesrovnatelně víc, než by dala za poplatky, ale co naplat, kdo by nebral, když něco dávají zadarmo, že? Dojít k závěru, že zdravotnictví nikdy není (a v budoucnosti teprve nebude!) zadarmo, nevyžaduje nějakou mimořádnou inteligenci. Ne, tam, kde vláda může uplácet, se demokratické mechanismy mění v prostředek, jak se k moci dostane strana, která pronáší nestoudnější sliby.
Přerozdělování je skutečně velmi nebezpečná a mnohdy velmi škodlivá záležitost. Přerozdělování mnohdy prohlubuje problém, který má domněle řešit. Francouzských zemědělců je hrstka ve srovnání s celkovým počtem obyvatelstva Evropské unie, ale de facto rozhodují o snad polovině unijního rozpočtu. Díky nim máme potraviny dražší, než by mohly být, a díky nim se mnohé země třetího světa nemohou dostat ze svého ekonomického úpadku, protože pro ochranářské bariéry nemohou své produkty vyvážet do Evropské unie. (Ano, raději se jim "přerozděluje" jakási pomoc, místo aby se jim jednoduše umožnilo s námi férově obchodovat.) Naši zemědělci se od francouzských pilně učí. Přitom neustále slyšíme stesky, jak se jim nic nevyplatí, jak nebude vepřové, pak zase hovězí, pak zase kuřecí atd. Zkuste si však spočítat, kolik je u nás zemědělců a kolik dostanou ročně na dotacích!
Systém přerozdělování vydatně přispívá i k prohlubování problémů s našimi romskými spoluobčany. Nevyjadřuji se zde k romské problematice jako takové - to je otázka příliš složitá a věnoval jsem se jí na jiných místech. Jsem ale přesvědčen, že když je někdo příjemcem sociálních dávek a nemusí za to na oplátku nic dát, nebude mít ekonomickou motivaci pracovat a místo abychom mu pomohli, jeho problém vlastně ještě prohloubíme. Nemyslím si, že jsou Romové tak neschopní, že by nemohli pracovat tam, kde pracovali v minulých letech dovážení Mongolové, Vietnamci či Ukrajinci, kteří se (v prvních dvou případech) na rozdíl od Romů ani nedomluvili.
Současná ekonomická krize nás ohrožuje tím, že zvyšuje moc státu a zvyšuje očekávání na něj kladená. Občan cítí stále méně odpovědnost za svůj život a stále více té odpovědnosti buď na stát dobrovolně přenáší, nebo mu ji stát aktivně odebírá.
Krize kapitalismu?
V této souvislosti skutečně můžeme mluvit o krizi kapitalismu. Ta krize ale nespočívá v tom, že by v krizi byly například samotné tržní mechanismy.
Krize je dána jednou důležitou skutečností. Naprostá většina lidí podlehla mylnému dojmu, že kapitalismus nebo demokracie mohou existovat bez morálky.
Co se týče kapitalismu, často se v současnosti vede spor, zda bylo regulace moc nebo málo. Přitom se zapomíná, že spousta problémů nevznikla z absence zákonů či kvůli tomu, že by ty zákony byly špatné. Spousta problémů vznikla, že lidé jednoduše lhali a podváděli. Společnosti podávaly zfalšované údaje o svém stavu a auditorské firmy je kryly, nebo přinejmenším neodhalily, ačkoli k tomu měly prostředky i právo. Pokud lidé lžou a podvádějí, zhroutí se nakonec každý systém, ať už socialistický nebo kapitalistický.
Dle mého názoru by bylo nejlépe, kdyby se stát začal věnovat především tomu, co má z hlediska Bible v popisu práce: Tedy trestání zla a odměňování dobra. Ať jsou přísně a rychle trestány lži, krádeže, podvody a tunelování. Ať politické strany místo pastelkovného, šrotovného a podobných blbin vymýšlejí, jak dosáhnout správného a rychlého fungování naší justice, aby tuneláři nebyli osvobozováni po dvanáct let trvajících a nakonec nikam nevedoucích soudních jednáních.
Vím, že to nebude jednoduché. Jsem si však jist, že nenastane-li morální obroda, pak nás různé odchylky v pokusech o řešení současné hospodářské krize dovedou jen rychleji či pomaleji k dalšímu úpadku.
Můžeme něco dělat?
Pro nás křesťany je současná krize příležitostí:
a) Zásadně přestaňme žít na dluh tam, kde jde o věci zbytné. Ano, chápu, že někde musíte bydlet, a tudíž jste si vzali hypotéku, ale nemusíte mít plasmovou televizi.
b) Změňme svůj životní styl - tak, abychom ho mohli jiným lidem doporučit. Nežijme si nad poměry, pilně pracujme, buďme příkladně poctiví.
c) Střezme se podporovat stát v jeho přerozdělování. Nezadržitelně vede k porobě a otroctví.
d) Nenechávejme se opít rohlíkem a nevěřme na jednoduchá řešení. Demaskujme demagogii a lež, všude, kde na ně narazíme.
e) Buďme příkladně neúplatní, ať už zaujímáme v zaměstnání či v obci jakoukoli pozici.
f) Posilujme rodinnou solidaritu a rodinná pouta. Rodina není nadarmo terčem útoků současných socialistů a "humanistů".

Je docela možné, že se z této krize ještě vzpamatujeme. Svět jako celek se ale zatím posouvá ke zkáze. Možná už se z této krize nevzpamatujeme a vzhledem k rozpadu morálního pojiva společnosti bude velice brzy nastolena tvrdá neosobní diktatura s minimální možností domoci se práva. Rodina pak bude vystavena ještě větším tlakům. Současně ale bude pro mnohé prostředkem záchrany.
Dan Drápal, 26. února 2009




Úvahy nad 52. žalmem

25. února 2009 v 17:20 | Dan Drápal
Úvahy nad 52. žalmem

1 Pro vedoucího chval. Davidův žalm - meditace.
2 Když přišel Dóeg Edómský a oznámil Saulovi (a řekl mu): David přišel do Achímelekova domu.
3 Proč se chlubíš zlem, ty hrdino? Boží milosrdenství trvá každého dne. 4 Zkázu vymýšlí tvůj jazyk, je ostrý jako břitva, páchá záludnosti. 5 Miluješ zlo více než dobro, klam víc než mluvení spravedlivé. Sela. 6 Miluješ každé sžírající slovo, jazyku klamný! 7 Avšak Bůh tě navždy zničí: Popadne tě, vyrve tě ze stanu a vykoření tě ze země živých. Sela.
8 Spravedliví to uvidí a pojme je bázeň. Ale jemu se budou vysmívat: 9 Hle - muž, který nepokládal Boha za svou záštitu. Spoléhal na své velké bohatství, nabýval moci skrze rozsévání zkázy.
10 Ale já jsem jako zelená oliva v Božím domě. Spoléhám na Boží milosrdenství - navěky a navždy. 11 Navěky Ti budu vzdávat chválu, protože jsi jednal. A budu vzhlížet ke Tvému jménu, neboť je dobré vůči Tvým věrným.

52. žalm má situační nadpisek a proto víme, že se váže k velmi tragické události. Protože Dóeg Edómský řekl králi Saulovi, že prchající David navštívil kněze Achímeleka, zahynulo 85 mužů, vesměs kněží. Přitom z textu tohoto žalmu nepoznáme, o jak hrůzný čin šlo. David promlouvá k Dóegovi, a kdybychom z 21. a 22. kapitoly 1. Samuelovy neznali podrobnosti, mohli bychom Dóega považovat pouze za sice nepříjemného, ale ne příliš nebezpečného pomlouvače.
S tímto žalmem můžeme mít ještě další problém. Naše životní zkušenost nám říká, že někdy se svévolníkům daří dobře i přes jejich svévoli. Tuto problematiku řeší v Písmu dva žalmy, a sice Žalm 37 a Žalm 73. Písmo v knize Jób rovněž odmítá jakousi "lineární teologii" tvrdící, že pokud se člověku daří zle, je to určitě proto, že se dopustil něčeho nepatřičného. Zde však David říká, že Bůh ničemníka zničí, a to tak, že to bude zjevné spravedlivým, které nad tím pojme bázeň (v. 8).
Z historických knih Starého zákona se o Dóegově konečném osudu nic nedovídáme.
Je možné, že David mluvil prorocky o konkrétním člověku a že Dóega skutečně postihla nečekaná smrt, o níž se spravedliví dověděli. Předpokládal bych ale, že kdybychom měli text chápat takto, dal by nám Bůh v historických knihách vědět, jak to s Dóegem dopadlo. Protože tato informace chybí, hledám ještě jiný výklad tohoto žalmu.
Z textu našeho žalmu nijak nevyplývá, zda se Bůh s Dóegem vypořádá ještě v tomto čase nebo až v budoucím věku. Protože nám není řečeno ani toto, usuzuji, že to pro pochopení a výklad žalmu není důležité. Podvědomě bychom si přáli, aby trest za hřích dopadl na hříšníka viditelně a co nejdříve, neboť pak by osud hříšníka mohl být skutečně poučením pro spravedlivé, ale konec konců i pro váhající. Toto naše přání ale zpravidla nebývá uspokojeno. Pro nás je důležité uvědomit si, že záleží na našem věčném určení, na výsledku našeho života, nikoli na tom, zda se vše rozuzlí již v tomto čase. I kdyby se Dóeg přes svou svévoli dožil vysokého věku, stejně je rozhodující Boží verdikt nad jeho životem jako celkem.
Máme-li věčnou naději v Pánu Ježíši Kristu, směřujeme do "země živých". Můžeme se těšit na to, že v této zemi, kterou Spasitel připravuje pro svůj lid, nebudou žádní posměvači a intrikáni. Občas se potěšuji tím, že se snažím si tuto zemi živých představit. Představuji si, jak kráčím ulicí a potkávám různé lidi - třeba známé, které jsem padesát let neviděl. Možná to znáte všichni: Na této zemi a v této době se vám někdy stane, že vidíte někoho kráčet ulicí, a v tu chvíli jste si jisti, že se s tím člověkem nechcete setkat. Máte-li možnost, honem někam zabočíte, nebo se začnete upřeně dívat do výlohy. Samozřejmě je velice zlé, pokud takto jednáte, protože danému člověku dlužíte peníze, které jste měli dávno zaplatit. To se vám v "zemi živých" ale stát nemůže, protože pokud jste zloději, nedostanete se tam. Mám ale na mysli situaci, kdy je vám setkání s druhým člověkem nepříjemné, protože se obáváte, že by se pokoušel nějak s vámi manipulovat nebo by začal pomlouvat jiné lidi, což vy nechcete poslouchat. Na "zemi živých" bude ale krásné právě to, že do takové situace se tam nedostanete. Nebudou tam totiž pomlouvači. S žádným člověkem, kterého tam potkáte, nebudete mít problematický vztah. Nebude tam jediné setkání, které by vám bylo nepříjemné a kterého byste se museli obávat. Nebude to nádhera?
Výklad tohoto žalmu píšu uprostřed (či snad na počátku?) ekonomické krize. Doslechl jsem se, že v současné době se ve Spojených státech výrazně zvýšila návštěvnost křesťanských církví. V Evropě podobný trend zatím myslím nepozorujeme - zvláště ne u nás. U nás totiž naprostá většina lidí "nepokládá Boha za svou záštitu" (v. 9). Naopak, v naší zemi se lidé spíš vysmívají tomu, kdo Boha za svou záštitu pokládá. Dle mého názoru to svědčí o tom, jak je u nás všechno postaveno na hlavu. Ale o tom, kdo má pravdu, se s jistotou přesvědčíme až jednou. A pak už nebude možné zvrátit to, co jsme ze svého života udělali.
V každém případě se mi zdá, že je v tomto národě mnoho lidí, kteří "spoléhají na své velké bohatství" a kteří "nabývají moci skrze rozsévání zkázy". Mám dokonce vážné obavy, že v loňském roce byly v naší zemi definitivně přehozeny výhybky a že nezadržitelně směřujeme do stavu, kdy už nebude možno dovolat se spravedlnosti a kdy už nebude nic stát v cestě korupci.
David ale není v dané situaci člověkem bez naděje. "Ale já jsem jako zelená oliva v Božím domě. Spoléhám na Boží milosrdenství - navěky a navždy" (v. 10). Svým způsobem je to zvláštní, že David je takto pln naděje, ačkoli se před nedávnem dověděl, že kvůli němu zahynulo 85 mužů. To si neuvědomoval i svou zranitelnost?
David ale nemluví o zranitelnosti či nezranitelnosti. Oliva je zde symbolem plodnosti. Oliva dávala olej ke svícení a především k pomazání. Je ovšem velmi zranitelná. Naprostá většina Božích lidí je velmi zranitelných. Všichni bychom s tím měli počítat. David se neraduje ze své nezranitelnosti; raduje se ze své plodnosti. Víra v Hospodina ti pomůže správně se vyrovnat se svou zranitelností. "Ať žijeme, ať umíráme, Páně jsme." Za všech okolností ale můžeš zůstat plodný. A pokud opravdu věříš, bude tě více zajímat, zdali jsi plodný, než zdali jsi v bezpečí. Pokud člověk spoléhá na Boží milosrdenství, neznamená to, že ho nemůže potkat nic zlého. Může ho potkat ledacos zlého - třeba dvacet let žaláře nebo mučednická smrt. Nic ho ale nemůže odloučit od lásky Kristovy.
Davidův postoj - a z Davidova postoje bychom si měli brát příklad - dává smysl, jen pokud jsme věčné bytosti. A jen toto vědomí nám umožňuje, abychom zaujímali podobné postoje jako David. Vím, jak je to v dnešní době těžké. Tlak, abychom se soustředili pouze na přítomnou chvíli, je obrovský. Málokdo mu odolá. My však nemusíme tomuto pokušení podlehnout. Neztrácejme perspektivu věčnosti!

Krize a naše evropanství

14. února 2009 v 22:43 | Dan Drápal
Krize a naše evropanství

Současná ekonomická krize prověřuje naše proevropské či protievropské postoje. Chci poukázat na některé nedůslednosti v postojích zejména u těch, kdo prosazují integraci.
Nejprve stručně popíši svá východiska. Nepatřím k těm, kdo proti sobě kladou identitu evropskou a identitu českou. Tyto dvě identity nejsou ve vzájemném sporu, podobně jako není ve sporu to, že jsem Pražák a Čech, nebo že jsem evangelikál a Čech, případně příslušník rodu Drápalů a Čech. Je samozřejmě možné uvažovat o tom, která z uvedených identit je pro mě nejdůležitější, je však dobré si připomenout, že nestojíme před volbou mezi evropanstvím a češstvím.
Pokud mám námitky proti další evropské integraci, pak tyto námitky směřují proti ideologii, která v současné Evropě vládne a která v současné době o hlubší integraci usiluje. Jsou to námitky spíše proti té ideologii než proti integraci jako takové.
V těchto týdnech se například diskutovalo o evropské směrnici, která si klade za cíl, aby 30 procent dětí chodilo do jeslí. Já chci, aby děti mohly být doma se svými rodiči, mám jinou představu o rodinném životě než evropští levičáci, a nechci, aby nám evropský parlament či evropská rada vnucovaly své představy, které jsou mi cizí. Jelikož tato levicová ideologie převažuje a zatím nevidím na obzoru, že by se situace v dohledné době mohla změnit, jsem proti další integraci, zejména proti tomu, aby našemu státu mohl kdokoli vnucovat podobné představy, které považuji za scestné.
Na druhé straně se nebráním prohlubování ekonomické spolupráce. Podívejme se, co současná ekonomická krize vyjevila o našich postojích.
Pokud prezident Sarkozi horuje za návrat francouzských automobilek do Francie, pak mluví jako Francouz, nikoli jako Evropan. Je to pochopitelné a je svým způsobem dobře, že přiznal barvu. Je vlastenecké, že chce, aby Francie netrpěla nezaměstnaností; současně je francouzskému prezidentovi zřejmě srdečně jedno, jak by se dařilo Čechům, kdyby se z naší země automobilky odstěhovaly.
Prezident Sarkozi samozřejmě věděl, že jen tak plácá do větru. Reálně by jeho plán proveditelný nebyl. Nicméně ukázalo se, která identita je pro něj důležitější. Nevyčítám mu, že ta francouzská. Nevím ale, proč by ho kdokoli (samozřejmě kromě Francouzů) měl podporovat ve snahách být "ředitelem Evropy".
U nás podobným způsobem okouzlil stínový ministr průmyslu za sociální demokracii Milan Urban. Vyzýval obyvatelstvo naší země, aby kupovalo pokud možno výhradně české výrobky. Je to podobný nápad jako nápad francouzského prezidenta. V současné době nakrásně neproveditelný, ale něco ukazuje o evropanství Milana Urbana. Sociální demokracie vehementně prosazuje lisabonskou smlouvu, tedy evropskou identitu. V tom případě by se měla od výroku Milana Urbana distancovat, protože jinak trpí schizofrenií.
Výrok ministra Urbana je ovšem nebezpečnější než výrok prezidenta Sarkoziho. Jakmile totiž národy podlehnou protekcionismu, ponesou mnohem těžší následky právě malé země, závislé na exportu. Čím větší země, tím větší trh a tím menší závislost na exportu. (Ano, vím, že to neplatí lineárně a stoprocentně, přibližně však ano.) Nevím, jak by se panu Urbanovi líbilo, kdyby německá vláda apelovala na Němce, aby kupovali Opely a BMW, ale ne Škodovky. Pamatujme na to, že Němci by možná byli disciplinovanější než Češi.
Současná krize je příležitostí promyslet, oč nám má v životě jít. Smiřme se s tím, že šestiprocentní růst prostě není dlouhodobě udržitelný. Pokud změníme svůj životní styl v tom smyslu, že nebude třeba převážet v kamionech minerálku z Francie do Čech a z Čech do Francie, bude to jen dobře. Nicméně pokud by v současné situaci zvítězil protekcionismus, bylo by to dlouhodobě velmi nebezpečné i pro velké země; pro ty menší, jako je Česká republika, by to byla naprostá katastrofa.
Nejsem žádný fanda naší vlády, ani Mirka Topolánka, ani ministra Kalouska. Nicméně zatím se dle mého názoru v této krizi chovají velmi rozumně. Tak, jak to prospívá jak Evropě, tak České republice.
Dan Drápal, 13. února 2009

Současná ekonomická krize a morálka

10. února 2009 v 18:02 | Dan Drápal
Současná ekonomická krize a morálka

Výrazným rysem české ekonomické transformace bylo téměř od samotného jejího počátku přesvědčení, že morálkou není třeba se zdržovat. Lidé, sdílející toto přesvědčení, se brzy stali hlavními protagonisty polistopadového vývoje a zůstali jimi doposud. Pravda, byly světlé výjimky. Jednou z nich byl Petr Pithart, který jednak poctivě oznámil snahu ho zkorumpovat (nakonec byl kvůli tomu mnohým pro smích), jednak jako tehdejší předseda České vlády vyjednal privatizaci Škodovky. V době, kdy vedl jednání, mu spílali jakožto člověku, prodávajícímu rodinné stříbro. Když se po letech ukázalo, že prodej Škodovky Volkswagenu byl skvělý tah, který velmi prospěl celé naší ekonomice, nikdo se s omluvou neobtěžoval.
Petr Pithart byl ovšem výjimkou. Symbolem prvních privatizačních kroků byl Miroslav Macek, respektive jeho způsob, jak "privatizoval" Knižní velkoobchod. Tehdy dostala celá společnost zřetelný signál, že vítězná strana (ODS) se s morálkou zdržovat nebude a že ring je volný pro chytré a bezohledné šíbry. Během bankovního socialismu v prvních dvou třetinách devadesátých let pak všelijací vykukové dostali miliardy na různých "úvěrech", které nakonec splatili daňoví poplatníci. V té době zřejmě došlo - pod blahosklonným dohledem ODS - k přelití miliard korun do kapes lidí bezskrupulózních, v mnoha případech ničeho se neštítících. V polovině devadesátých let už nikdo v naší zemi neměl iluze, oč vlastně jde. Václav Klaus tleskal lidem jako jsou Kožený, Tykač a podobní. Nu, máme, co jsme si zvolili.
Byla to teoreticky levicová ČSSD, která v podstatě dala do pořádku bankovní sektor. Udělala to, čemu se Václav Klaus dlouho bránil. Bohužel právě za vlády ČSSD jsme my, daňoví poplatníci, zaplatili účet za sanaci vytunelovaných bank.
Představitelům ODS se pouze "podařilo" prodat IPB Nomuře. Kdepak nějaké úvahy o tom, komu IPB prodáme! Takovými úvahami se "zdržoval" Petr Pithart, kterému šlo nejen o to, přivést do Škodovky zahraniční kapitál, nýbrž i o to, jakého druhu kapitál to bude, tj. jaké podnikatelské prostředí a jaké mravy si s sebou do naší země přinese. Člověk nemusel být velkým finančním odborníkem, aby věděl, že Nomura je banka, kterou spravují draví gauneři. Ostatně, náležitě nám to předvedli.
Náhlé a dramatické převzetí vlády nad IPB padá rovněž na vrub sociální demokracie. Nevím, zda by se IPB opravdu položila (a možná i způsobila dominový efekt), ale považuji to za možné. Proto bych sociálně demokratické vládě tento krok nevyčítal. Možná nebyl nutný, možná zachránil celý náš bankovní sektor.
Mluvil-li Miloš Zeman o "spálené zemi", nebylo to tak docela pravda z hlediska ekonomického, bylo to ale více méně pravda z hlediska morálního. Bohužel nástup vlády ČSSD neznamenal nějaký zásadní obrat.
Paradoxně se ČSSD projevila jako velký přítel velkého kapitálu. Vzhledem k daňovým pobídkám se v naší zemi uchytila řada velkých firem - Panasonic, Philips, Hyundai atd. Medializovaný případ paní Regecové z Hranic ovšem náležitě ilustroval, že ČSSD je ochotná jít tvrdě za svým a že na "malé lidi" moc nemyslí. Během vlády ČSSD se z naší země stala velká montovna, což přineslo rychlý pokles nezaměstnanosti a rychlý růst HDP. Nyní ovšem přišla krize a ukazuje se, že mnohé z toho stálo na vodě.
Problém je v tom, že ČSSD se s velkou lehkostí přenášela a přenáší přes řadu morálních otázek. Vezměme si třeba ony daňové pobídky. Ano, postavilo se mnoho továren, které daly mnoha lidem práci. Nicméně mnoho Čechů o tuto práci nestálo, a tak jsme dováželi gastarbeitery. Teď nevíme, co s nimi. Víme už to, že 15 % těch, kteří ztratili práci a legální pobyt, se dalo na dráhu zločinu. Měli patrně pocit, že jim nic jiného nezbylo.
Bohužel ODS měla ekonomicky pravdu, když tvrdila, že daňové pobídky deformují celé hospodářství. Daňové pobídky, které ČSSD štědře rozdávala, bylo vlastně nadržování těm, kdo už peníze měli. Daně ale bylo potřeba vybrat, a museli je tedy zaplatit drobní a střední podnikatelé. ČSSD se zde věru nechovala jako Jánošík, který bohatým bral a chudým dával - spíše naopak. Za její vlády se drobným a středním podnikatelům moc nevedlo. Bohužel, v ČSSD si tento problém nepřipouštějí. Příliš věří na sociální inženýrství. Pokud se ujmou moci ve chvíli, kdy bude hospodářská krize vrcholit, čeká nás katastrofa.
11. října 2008 jsem v článku "Kam až spadnou burzy" psal, že "krize se zastaví, až lidé budou moci něčemu věřit". Krize, která zachvátila v podstatě celý svět, je krizí důvěry: Ukázalo se, že nelze věřit ani auditorům, ani bankéřům s tou nejlepší pověstí. Ukazuje se, že podnikání bez morálky může fungovat možná i několik desetiletí, ale nakonec stejně budeme muset zaplatit účet. Jelikož v naší zemi se politici, podnikatelé i publicisté volání po morálce vysmívali, zaplatíme účet podstatně vyšší.
Jakkoli považuji lhostejnost vůči morálnímu rozměru za hlavní nedostatek ODS, mluví v současné době v její prospěch, že se snaží bránit se populistickým řešením. Přesto bylo uzákoněno několik nesprávných rozhodnutí a další nás patrně neminou. Ovšem ujme-li se vlády ČSSD, čeká nás přímo příval populistických řešení.
Zákaz (pardon, vysoké zdanění) ojetin se zdůvodňuje bohulibou snahou o zlepšení životního prostředí. Přiznám se, že za ním vidím lobbistické tlaky automobilek, které se tímto způsobem elegantně zbavily konkurence. Poškození jsou lidé s nejnižšími příjmy, kteří na ojetinu sice dosáhli, na nové auto ale mít nebudou.
Úvahy o tzv. šrotovném, tj. o příspěvku na nové auto všem, kdo se vzdají starého, opět pomůže automobilkám, nikoli lidem. Lidé s nižšími příjmy si nové auto nekoupí, i když by si ho mohli koupit výhodněji, než dříve. Pomůže se spíše střední vrstvě, ovšem státní kasu to patrně přijde dosti draho. Stát tak pomůže těm, kteří to zase až tak moc nepotřebují.
Veškerá opatření, která mají povzbudit spotřebu, jsou ve skutečnosti dlouhodobě jen prohlubováním problému. Jak se vyjádřil jeden americký ekonom, je to, jako kdybyste člověku s nadváhou doporučovali, aby jedl více koláčů. Ne, přátelé, nemusí se nám to líbit, ale ekonomika tak vyspělé země, jako je Česká republika, prostě dlouhodobě neporoste šestiprocentním růstem. Krize je pro celou západní společnost příležitostí promyslet dlouhodobé priority a strategie. Tak, jak to šlo v posledních třiceti letech, už to nikdy nepůjde. Ano, můžeme se k tomu na pár let ještě vrátit - náraz pak bude o to horší. Pak už nebude krachovat bankovní sektor, ale přímo celé státy.
ČSSD volá po "protikrizových opatřeních". Mám obavy, že veškerá opatření budou mít pouze velmi omezený účinek. Hrozí ale, že budou stát nesmírně mnoho a že se prostě "nevyplatí". Zásadní chybou ČSSD bylo, že v tučných letech neusilovala o vyrovnání veřejných rozpočtů. Obávám se, že různé "ozdravné balíčky" z její dílny by mohly nakonec stát tolik, že by veřejné finance nedal dohromady už nikdo.
Nemá smyslu se tvářit, že jsme pány světa a že krizi "vyřešíme". Považoval bych za poctivější a smysluplnější nalít si čistého vína a přiznat, že jsme si žili nad poměry. Na čem ale rozhodně můžeme pracovat, je morální ozdravění celé společnosti. K němu patří i to, že přestaneme protěžovat velké podniky na úkor středních a malých. Patří k němu i to, že začneme ctít zákony, které máme. ČSSD udělala chybu, když chtěla poplatky vyřešit příliš rychle, i za cenu pohybování se na hraně zákona. Poplatky opravdu nikoho nezabijou. Až se ČSSD dostane k moci, mohla postupovat legální cestou. Zatím se jí jen podařilo prohloubit beztak už panující nemravný chaos.
Ano, současná krize je problém, ale je i příležitostí. Jakákoli řešení, která nabízejí pouhý návrat k tomu, co zde bylo, tedy více méně "více téhož", jsou podle mého mínění odsouzena k nezdaru. Možná bychom měli více naslouchat politikům a ekonomům, kterým jde o víc než o návrat ke starým kolejím. Není jich, bohužel, mnoho. Jednoho však máme. Jmenuje se Tomáš Sedláček.
Dan Drápal, 8. února 2009

Úvahy nad 51. žalmem

7. února 2009 v 14:58 | Dan Drápal
Úvahy nad 51. žalmem

1 Pro vedoucího chval. Davidův žalm.
2 Když k němu přišel prorok Nátan poté, co David vešel k Bat-šebě.
3 Smiluj se nade mnou, Bože, podle svého milosrdenství! Podle svého hojného slitování vymaž má přestoupení! 4 Dokonale mne umyj od mých hříchů a od mých provinění mne očisti. 5 Já svá přestoupení uznávám - svůj hřích mám před sebou ustavičně.
6 Proti Tobě, proti Tobě samému jsem zhřešil. A tak - jsi spravedlivý, když mluvíš, jsi dokonalý, když konáš soud. 7 Hle, byl jsem zplozen v nepravosti; matka mne počala v hříchu. 8 Hle, ty máš zalíbení v niterné opravdovosti a vskrytu mi dáváš poznat moudrost.
9 Od hříchu mě očisti yzopem a budu čistý, umyj mě a budu nad sníh
bělejší. 10 Dej, ať uslyším veselí a radost, ať se zaradují kosti, kterés zdeptal. 11 Odvrať svou tvář od mých hříchů a všechna má provinění vymaž. 12 Stvoř mi čisté srdce, ó Bože! Obnov v mém nitru pevného ducha! 13 Neodvrhuj mě od své tváře, neber mi svého svatého Ducha! 14 Vrať mi veselí ze své spásy a upevni ve mně šlechetného ducha. 15 Budu vyučovat přestupníky Tvým cestám a hříšníci se k Tobě navrátí.
16 Uchraň mě před proléváním krve, Bože! Bože, má spáso, můj jazyk jásá nad Tvou spravedlností! 17 Panovníku, otevři mé rty - má ústa budou zvěstovat tvoji chválu. 18 Neměl bys zalíbení v oběti, i kdybych ji předložil; po zápalné oběti netoužíš. 19 Obětí Bohu je zkroušený duch. Bože, Ty nepohrdneš zkroušeným a pokořeným srdcem. 20 Ve své přízni prokaž dobro Sijónu - vybuduj jeruzalémské hradby! 21 Pak se Ti zalíbí spravedlivé oběti, zápalné oběti i celopaly. Tehdy přivedou býčky k Tvému oltáři.

Ze "situačního nadpisku" 51. žalmu víme, že tento Žalm napsal David poté, co byl usvědčen ze snad nejhoršího hříchu, kterého se ve svém životě dopustil. Na začátku bylo cizoložství, po němž následovala úkladná vražda. Kdosi ze starých komentátorů ale vyslovil názor, že nejzávažnějším Davidovým hříchem nebylo ani cizoložství, ani vražda, ale pokrytectví.
V době, kdy se David dopustil svého hříchu, byl již patrně autorem celé řady žalmů. Byl znám jako zbožný král - zcela jiný než jeho předchůdce, nábožensky indiferentní Saul.
Nemáme žádné zprávy o vnitřním životě krále Davida z doby od okamžiku, kdy mu Batšeba oznámila, že je s ním těhotná, až od chvíle, kdy za ním přišel prorok Nátan a pomocí vyprávěného příběhu ho usvědčil. Zdalipak se v té době modlil? Mohl i v té době vyznávat to, co napsal v 27. žalmu, totiž že usiluje především o to, aby mohl přebývat v Boží přítomnosti? Obávám se, že nikoli.
Protože v oněch dnech Boží přítomnost nevyhledával, snadno upadal do falešných představ o sobě samotném. Čím jsme od Boha dál, tím nám hřích připadá přijatelnější. Přitom navenek se mohl David chovat velmi podobně, ne-li stejně jako v dobách, kdy byl skutečně Bohu velmi blízko. Jeho nejbližším ale patrně neuniklo, že něco není v pořádku.
Pokud Boží člověk padne, bývá to kamenem úrazu mnohým. Stokrát můžete lidem vysvětlovat, že pastor nebo jiný vedoucí je vystaven stejným pokušením jako všichni ostatní a není na něm nic kouzelného, co by mu boj s hříchem nějak usnadňovalo. Tisíckrát můžete lidi nabádat, aby nespoléhali na člověka. Padne-li vedoucí, bývá to obrovská ostuda. I v těch nejlepších sborech, kde se káže čisté evangelium a celá Boží rada, bývá řada členů, kteří doposud nenavázali s Bohem přímý vztah - nebo tento přímý vztah není dostatečně hluboký. Pokud padne vedoucí, tito lidé někdy usoudí, že skutečný duchovní život je vlastně chiméra. Vždyť to nefunguje ani pastorovi! Ačkoli je to z hlediska logiky nesmyslné, jsou lidé, kteří usoudí, že když padl i vedoucí, nemusí se oni v boji s pokušením tolik snažit.
Člověk si může svůj hřích všelijak zdůvodňovat a omlouvat. Nebudu se zdržovat vypočítáváním nejrůznějších způsobů, jimiž to lze činit. Rozhodující je, zda se člověk nechá Duchem svatým usvědčit z hříchu či nikoli.
Nevím, zda jste někdy přemýšleli nad tím, proč prorok Nátan přišel za králem Davidem s tím příběhem o bohatém muži s mnoha ovcemi a chudém muži, který měl jedinou ovečku. Proč nešel rovnou k věci: "Milý králi, musíme si promluvit z očí do očí. Vím, že v tvém životě je hřích." Možná se prorok Nátan dlouho modlil a prosil Boha, s čím má za králem přijít. Možná, že kdyby přišel přímo, David by se usvědčit nenechal a ještě by se na Nátana mohl rozzezlit. V krajním případě by mohl zabít i jej, stejně jako nechal zabít Urijáše Chetejského, manžela Batšeby. Možná prorok Nátan potřeboval od Ducha svatého zjevení nejen o Davidově hříchu, ale i ohledně způsobu, jak má k Davidovi přistoupit.
Po slovech "ty jsi ten muž!" (2S 12,7) se ale David sesypal. Najednou se viděl Božíma očima. Co teď?
51. žalm je nám poučením, jak si počínat, když nás Duch svatý usvědčí z hříchu. Všimněte si, že v tu chvíli David svůj hřích nijak nevysvětluje a neomlouvá. Nedělá nic jiného, než že prosí o milost, či snad lépe řečeno: Řve o milost. "Smiluj se nade mnou, Bože, podle svého milosrdenství! Podle svého hojného slitování vymaž má přestoupení! Dokonale mne umyj od mých hříchů a od mých provinění mne očisti" (vv. 3-4).
Čím závažnějších hříchů se dopouštíme, tím menší je nebezpečí, že podlehneme iluzím o možné nápravě. David věděl, že Uriášovi už nic život nevrátí. A lidé, kteří věděli o tom, jak se věci mají - jistě Jóab, který byl bezprostředním vykonavatelem vraždy, ale patrně i mnozí jiní - si přestali činit jakékoli iluze o Davidově zbožnosti. Musela se jim jevit jako jedno velké pokrytectví.
Možná se tím David hodně zaobíral, možná na to v tu chvíli vůbec nemyslel. A i kdyby se tím sebevíce zaobíral, nic by na tom stejně nevymyslel. Pohoršení je pohoršení a mnozí se jistě pohoršovali. Ne, když nás Duch usvědčí, nelze dělat nic jiného než činit pokání, řvát k Bohu o milost. Když jsme usvědčeni z hříchu, s hrůzou si uvědomíme, že se netýká jen nás, ale že jsme jim ublížili nejen těm, jichž se týká přímo, ale i mnoha dalším.
David ovšem volá: "Proti Tobě, proti Tobě samému jsem zhřešil. A tak - jsi spravedlivý, když mluvíš, jsi dokonalý, když konáš soud" (v. 6). Jistě tím nechtěl říci, že proti Uriášovi či Batšebě vlastně nezhřešil. Jakkoli se naše hříchy zpravidla týkají lidí, všechny bez výjimky jsou především hříchem vůči Bohu. Představy dnešních lidí, že určitým jednáním, o němž připouštějí, že není správné, škodí jen sami sobě, jsou zcela scestné. Ale i kdyby bylo možné, že by se nějaký hřích týkal pouze nás a žádného dalšího člověka, stejně by byl hříchem proti Bohu, našemu stvořiteli. Jakkoli se nám to nemusí líbit, nejsme autonomní bytosti. Patříme svému Tvůrci.
David si ve své situaci připomíná něco, co ovšem věděl i před hříchem: "Hle, ty máš zalíbení v niterné opravdovosti..." (v. 8). To je jedno z nejdůležitějších poznání o Bohu. Davidovi se ho dostalo před třemi tisíci lety, v době, kterou mnozí nikoli neprávem prohlašují za krutou a barbarskou. Starý zákon nás ale nenechává ani chvíli na pochybách, že Bohu jde o srdce, nikoli o vnější náboženský provoz.
Protože David činil hluboké pokání, dostalo se mu i obrovské naděje: "Od hříchu mě očisti yzopem a budu čistý, umyj mě a budu nad sníh bělejší" (v. 9). David tedy věřil v možnost odpuštění. Není to žádná samozřejmost. Lidem, kteří neznají Boha, někdy možnost odpuštění připadá jako něco zcela skandálního. Pokud neznáme Boha, může se nám zdát, že by si každý měl za své hříchy vytrpět své. Pokud známe Boha, víme, že naší jedinou šancí je právě odpuštění. Ovšem snad každý, kdo vedl evangelizační rozhovory, zná námitku: "Vy věřící to máte moc jednoduché - zhřešíte a vyzpovídáte se, a myslíte si, že vám pámbíček odpustí!" Marně takovým lidem vysvětlujete, že pokud jste se se svatým Bohem nikdy nesetkali, nikdy nebudete mít skutečnou jistotu odpuštění. Marně byste vykládali, že po skutečném a hlubokém pokání už skutečně na další hřešení nemáte vůbec chuť.
David má ale naději nejen na odpuštění, ale na odpuštění dokonalé. "...budu nad sníh bělejší." Ano, máme úžasného Boha, který dokonale odpouští. David ovšem ještě nevěděl, že dokonale odpouští na základě dokonalé oběti svého dokonalého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.
51. žalm zachycuje, jaký gejzír emocí se v Davidovi probudil, když byl usvědčen z hříchu a hleděl na sebe Božíma očima. Mísila se v něm naděje na odpuštění s pochybnostmi, zda se ještě vůbec bude moci opravdu radovat. "Dej, ať uslyším veselí a radost, ať se zaradují kosti, kterés zdeptal" (v. 10). David měl možná pocit, že poté, co tak hrozně zhřešil, už se nebude nikdy schopen spontánně radovat. Na druhé straně měl obrovskou naději, že Bůh snad vymaže všechny jeho hříchy (v. 12). Touží po novém srdci, po srdci, které by nebylo schopno dopustit se něčeho takového, čeho se David dopustil s Uriášem a Batšebou.
Pravdou je, že abychom z hloubi duše toužili po novém srdci, musíme nejprve poznat, jak je naše srdce zkažené. Proto po novém srdci mnohdy touží právě velcí hříšníci. Ostatně Pán Ježíš upozorňuje, že ten, komu je mnoho odpuštěno, mnoho miluje (srov. L 7,47).
Když David vylije své srdce před Bohem a vyjádří veškerý svůj zmatek, své obavy a pochybnosti, ale i úžasnou naději, říká: "Budu vyučovat přestupníky Tvým cestám a hříšníci se k Tobě navrátí" (v. 15).
Někomu by toto slovo mohlo znít cize, ne-li namyšleně. Pokud se stane, že v církvi někdo hřeší, ostatní usoudí, že by měl být zbaven služby, odstaven na vedlejší kolej - a hlavně nikoho nevyučovat!!! Nejdřív se musí přece "osvědčit". Zajímavé ale je, že Bůh se nepostaral o to, aby byl David odstaven, přestože tak hrozně zhřešil. Čím to? Rovněž je zajímavé, že ač je podobenství o marnotratném synu a milosrdném Otci (L 15) v církvi velice oblíbené a jedno z nejznámějších, málokdy vidíte, že by někdo ke kajícímu hříšníkovi přistupoval s tou spontánní bezprostředností, kterou vidíme u milosrdného otce. Spíše jsme ostražití a zkoumáme, zda je pokání dostatečně hluboké. Bojíme se, abychom přílišnou vstřícností nevyvolali u hříšníka recidivu, případně abychom u něj nepodpořili postoj zlehčování hříchu.
Pravdou je, že skutečně záleží především na "kvalitě pokání". Pokud známky pokání nevidíme, je ostražitost skutečně namístě. Naším problémem často bývá, že u kajících hříšníků zkoumáme spíše vnější projevy než stav srdce. Můžete namítnout, že do srdce nevidíme, že to zkoumá jedině Hospodin. Ano, uznávám, je tomu tak. Přesto si myslím, že pokud nám skutečně jde o daného člověka, můžeme zpravidla rozpoznat, činí-li skutečné pokání.
Kdysi dávno jsem upadl do závažného hříchu. (Pokud by někoho příliš zajímalo, do jakého, může si přečíst 1. díl dějin maninského sboru, "Jak to všechno začalo", ale v této souvislosti to opravdu není důležité.) Když jsem z něj činil pokání, bylo mi naprosto jasné, že něco takového už nikdy neudělám. Nyní je tomu téměř již třicet let, takže si mohu dovolit říci, že ta jistota nebyla falešná. Je to takový stav, kdy víte, že víte, že víte, i když to nemůžete nikomu dokázat. Není to žádná pýcha - nejde o to, že byste spoléhali sami na sebe, na svou věrnost. Jde spíše o to, že Bůh od vás něco odřízne - třeba nějakou nečistou touhu. A v tu chvíli můžete směle "vyučovat přestupníky Božím cestám". Ne proto, že jste chytří a výmluvní, nýbrž proto, že Bůh s vámi jednal a vy jste ty Boží cesty poznali.
Nepíšu to proto, abych bývalé hříšníky nabádal, aby se nějak domáhali práva vyučovat. Kdo takovou zkušeností prošel, ničeho se domáhat nebude. Byl jsem ale v církvi mnohokrát svědkem, jak se po nějakém člověku, který učinil živou zkušenost s Bohem a měl by co říci, vyžadovalo, aby se "osvědčil". Mnohokrát byl odstaven na vedlejší kolej… a po čase se na něj zapomnělo úplně. Škoda.
Člověk, který projde usvědčením a dojde jistoty odpuštění, má jednu velkou touhu: Zvěstovat Boží chválu (srov. v. 17). Nemusí se zdržovat detailním popisováním svých minulých hříchů. V usvědčení a odpuštění se mu zjevil Bůh, a tento Bůh ho zcela uchvátil. Proto je srdce takového člověka plné vděčnosti a chvály. Nesoustředí se na hřích, ale na toho, kdo odpouští.
Učiníme-li živou zkušenost s usvědčujícím a odpouštějícím Bohem, nepovede nás to k pohrdání vnějšími projevy zbožnosti, ale budeme vědět, na čem Bohu záleží především: Na zkroušeném duchu; na pokořeném srdci. Nejde o to, že Bůh by vyžadoval, abychom byli zkroušení do konce života (to po nás někdy vyžadují lidé). Uvědomujeme si, že žádné oběti, žádná snaha napravit následky svých hříchů (jakkoli i ta má své místo) není tím podstatným. Podstatný je stav našeho srdce. Pokud si uvědomíme svou zkaženost a nemohoucnost, pokud se přestaneme jakkoli vymlouvat a omlouvat, je Bůh uspokojen. Pokud zaujímáme postoj "zhřešil jsem, ale…" a začneme ze svého hříchu obviňovat jiné lidi či samotného Boha (případně satana), nepomůže nám žádný vnější náboženský úkon, žádné zápalné oběti (srov. v. 18).
Trochu zvláštně působí závěrečná Davidova prosba: "Ve své přízni prokaž dobro Sijónu - vybuduj jeruzalémské hradby!" (v. 20) Rozumím jí asi takto: Král David svým pádem způsobil veliké pohoršení - jako by byly hradby města prolomeny a církev zůstala bez ochrany. Ochranou církve ale nemůže být jistota, že její představitelé nepadnou. To by byla jistota velice vratká. Hradby by v takovém případě budovali lidé, nikoli Bůh. Pán Ježíš ale církvi zaslíbil, že ji rada pekel nepřemůže. On sám je - a musí být - stavitel Jeruzaléma.
David uzavírá: "Pak se Ti zalíbí spravedlivé oběti, zápalné oběti i celopaly. Tehdy přivedou býčky k Tvému oltáři" (v. 22). My si můžeme dosadit oběti, které přinášíme jako křesťané: přímluvy, chvály, finanční dary. Ano, Bohu se líbí naše přímluvy, jsme-li církví, která nespoléhá sama na sebe, ale má hradby vybudované od samotného Hospodina. Bohu jsou příjemné naše chvály, pokud stoupají k nebesům od lidí, kteří poznali, co je to zkoušené srdce. Bohu jsou přijatelné finanční dary lidí, kteří činili hluboké pokání a přijali odpuštění od milosrdného Boha.


V Pardubicích Argentinská misionářka Marie Elena Ruzicka 7. 2. a 8. 2. 2009

1. února 2009 v 12:51 | František Miláček

Křesťanské společenství Pardubice
Vás zve na mimořádné shromáždění do Pardubic

Bude sloužit Argentinská misionářka


Marie Elena Ruzicka
V sobotu 7. 2. 2009 od 18 hodin
Gebauerova 1691 Pardubice

budova Církve Slovo života Pardubice

(na rohu ulice Gebauerovy a Sezemické)


V neděli 8. 2. 2009 od 9.30 hodin
v Domě techniky Pardubice u Divadla

Její službu provázejí projevy Boží moci

Svědectví o tom najdete na našich stránkách



Informace : mobil 602 348 755


Úvahy nad 50. žalmem

1. února 2009 v 12:47 | Dan Drápal
Úvahy nad 50. žalmem

1 Žalm Asafův.
Bůh, Bůh Hospodin promluvil a volá zemi od východu až po západ. 2 Bůh se zaskvěl ze Sijónu - místa dokonalé krásy. 3 Můj Bůh přichází a nebude mlčet. Před ním sžírající oheň; kolem něj to hrozně běsní. 4 Povolává nebesa shůry, povolává i zemi, aby soudil svůj lid.
5 Shromážděte mi mé věrné, kteří při oběti uzavřeli mou smlouvu. 6 Nebesa zvěstují jeho spravedlnost - vždyť Bůh je soudce! Sela. 7 Slyš, můj lide, budu mluvit, Izraeli. Budu proti tobě svědčit. Jsem Bůh - tvůj Bůh! 8 Nekárám tě kvůli tvým obětem. I tvé zápaly jsou přede mnou stále. 9 Nevezmu si býčka z tvého domu, kozly ze tvých ohrad. 10 Vždyť mi patří všechna lesní zvěř - i dobytek na tisíci horách. 11 Vím o každém horském ptáku - u mne je i polní havěť. 12 Kdybych mě hlad, neřeknu ti to; vždyť celý svět a jeho plnost patří mně. 13 Což jím býčí maso? Což piji krev kozlů?
14 Obětuj Bohu oběť díků, plň své sliby Nejvyššímu! 15 Volej mě v den soužení - vytrhnu tě a ty mě budeš oslavovat.
16 Ale ničemovi Bůh říká: Proč si odříkáváš má ustanovení? Proč si bereš do úst mou smlouvu, 17 když nenávidíš kázeň a když jsi hodil za hlavu má slova? 18 Když vidíš zloděje, máš v něm zalíbení, a svůj podíl máš mezi cizoložníky. 19 Svá ústa propůjčuješ zlu a tvůj jazyk se zaplétá se lstí. 20 Posadíš se, mluvíš proti svému bratru, nadáváš synu své matky. 21 Takto jsi jednal a já jsem mlčel. Představoval sis, že jsem jako ty. Kárám tě a předložím ti to před oči.
22 Pochopte to vy, kdo na Boha zapomínáte - abych vás nerozsápal! Nebylo by, kdo by vás vysvobodil.
23 Ten, kdo obětuje oběť díků, ten mě oslaví. Kdo napraví svou cestu, tomu ukážu Boží spásu.

První, co se z tohoto žalmu dovídáme, je, že Bůh mluví. To je velice důležité. Už samo toto poznání nám znemožňuje žít, jako kdyby Boha nebylo. Patrně jste se také setkali - možná mnohokrát - s lidmi, kteří mluví asi takto: "Já vím, že nad námi něco musí být." Vyjadřují jakousi zárodečnou víru v Boha, byť se někdy zdráhají použít slovo "Bůh". Někdy mluví raději o "síle", ale mnozí dávají přednost vyjadřování co nejmlhavějšímu. Ale i pokud souhlasí s tvrzením, že to "něco" nad námi je Bůh, začnou se ošívat, když se jich otážete, zda tento Bůh mluví.
Bůh ale skutečně mluví, ale nejen mluví - i soudí. V tomto žalmu se ovšem nemluví o posledním soudu. Nemluví se ani o soudu nad lidstvem obecně; mluví se o soudu nad Božím lidem.
Konkrétně Bůh povolává své věrné. Ty, kdo při oběti uzavřeli smlouvu s Hospodinem. Při uzavírání smluv se tehdy konaly oběti. Smrt obětního zvířete měla symbolizovat naprostou vydanost smluvních stran sobě navzájem. (Krásně toto téma probírá knížečka Dereka Prince Manželská smlouva.) Mám zato, že pod těmito "věrnými" můžeme dnes rozumět lidi, kteří se dali pokřtít na základě pokání a víry, tedy lidi, kteří vstoupili do vědomého a odpovědného vztahu s Bohem.
Bůh říká, že bude svědčit proti svému lidu, tedy proti svým věrným - proti těm, kdo s ním dobrovolně a vědomě vstoupili do smlouvy. Shrneme-li obsah celého žalmu, můžeme říci, že Bůh svému lidu vyčítá zvnějšněnou zbožnost. Nestěžuje si, že by nebyl dodržován obětní řád. U svých věrných ale postrádá skutečnou vděčnost - přinášejí obětní zvířata, nepřinášejí však oběť díků.
V Božím lidu jsou lidé, kteří si odříkávají Boží ustanovení a berou si do úst Hospodinovu smlouvu. Přestože Bůh tyto lidi nazývá ničemy, tj. svévolníky, nejsou to lidé, kteří by se vědomě rozhodli pro hřích. Spíše jsou to lidé, kteří žijí v sebeklamu. Posměvači (tak Písmo nazývá vědomé svévolníky) se už nezdržují tím, že by si odříkávali Hospodinovu smlouvu.
Tento žalm je pro nás vážným varováním. Je varováním především pro lidi zbožné, pro lidi, kteří vstoupili do vědomého vztahu s Bohem. Tito lidé si možná stále namlouvají, že s Bohem žijí. Možná vynakládají značné prostředky na vnější projevy zbožnosti - tehdy na obětní zvířata; dnes to mohou být "ušlechtilí dárci" na potřeby církve.
Jak je to možné? Proč se ten, kdo se jednou k Bohu radostně přiblížil, od Boha po čase zase vzdálí? Proč ten, kdo hořel pro Pána, po čase vychladne? Kolik takových lidí jsem jako pastor viděl! Čím to asi je?
Náš žalm nedává jednoduchou či jednoznačnou odpověď na tuto palčivou otázku. V žalmu jsou ale zmíněny některé věci, které Bůh svým věrným vyčítá.
První, co zmiňuje, je, že jde o lidi, kteří nenávidí kázeň. Bůh nás během našeho pozemského putování proměňuje a tato proměna je někdy dosti bolestivá. Pokud vstoupíte do Boží blízkosti, může se vám zdát, že Bůh vás přísně trestá za drobné prohřešky, které se zdají jiným procházet. Ano, na své věrné má Bůh vyšší požadavky. Můžeš toužit po snadnějším životě. Musíš si ale vybrat: Buď budeš chtít přebývat v Boží blízkosti, buď zaujmeš postoj Davidův z 27. žalmu a budeš chtít denně přebývat v Hospodinově chrámě (tedy v Boží blízkosti), nebo můžeš toužit po snadném životě. Život v Boží blízkosti určitě nebude snadný. Bůh tě bude káznit a satan se bude snažit ti ublížit, protože nemá rád, když někdo přebývá v Boží blízkosti.
Bůh pak zmiňuje několik velmi závažných hříchů - krádeže, cizoložství, pomluvy, lest, mluvení proti druhým. Všechno jsou to hříchy, které se týkají mezilidských vztahů. Jistě se nejedná o úplný výčet. Z celého žalmu ale můžeme usoudit, že přestože člověk radostně a dobrovolně vstoupil do osobního vztahu s Bohem, může se stát, že na cestě následování se nechá zlákat některým z těchto závažných hříchů. Přitom si svůj hřích (případně své hříchy) nějak odůvodní, sám sebe oklame, a zachová vnější zbožnost. Navenek bude stále přinášet oběti a bude se jevit jako zbožný člověk. Nu, byl jsem svědkem toho, jak někdo ve sboru slouží, ať už v nedělce či ve chválách, a přitom se dopouští cizoložství. Pokud se to provalí a dojde ke konfrontaci, pokud máte možnost se ho zeptat, jak si to sám v sobě srovnal, tak vám třeba řekne, jak byl ve vlastní manželství nešťastný. Dokonce někdy za skutečného viníka prohlašuje svého partnera, vůči němuž zhřešil.
Mnohdy se stane, že Bůh nejedná hned. "Takto jsi jednal a já jsem mlčel." Pokud člověk v takovém stavu setrvá delší dobu, přestane mu to vadit. Vnějšímu pozorovateli se zdá, že takový člověk vede pokrytecký život, on to však tak nevnímá. Mnohdy se svůj hřích snaží překrýt o to horlivější vnější zbožností. Přináší oběti a horlivě si odříkává Boží ustanovení. Jen ty oběti, které Boha těší nejvíce - oběti díků - mu moc nejdou. Vnějšně sice mohou být dokonalé, ale nejdou ze srdce.
Člověk, který se ocitne v takovém stavu, zapomíná na to, že Bůh je Bůh. "Představoval sis, že jsem jako ty" (v. 21). Mnohdy takový člověk dokonce najde pastýře, který mu jeho jednání ještě schválí. Hříšník se pak nechá ukolébat falešným pokojem. Když pak Bůh říká: "Kárám tě a předložím ti to před oči," jsou to vlastně slova milosti. Není pro nás nic blahodárnějšího, než když se vidíme Božíma očima.
Bůh nás nenechává na pochybách, proč je tento žalm v Bibli. "Pochopte to vy, kdo na Boha zapomínáte - abych vás nerozsápal! Nebylo by, kdo by vás vysvobodil" (v 21).
Ano, i ten, kdo vstoupil do vědomého vztahu s Bohem, může na Boha zapomenout. Náš Bůh je skutečně oheň spalující. Bere nás vážně. Je milostivý k těm, kdo činí pokání; pokud se člověk ale zabydlí ve svém pokrytectví, Bůh se může proti němu postavit - a skutečně nebude, kdo by takového člověka vysvobodil.
Tento žalm je nám vážným varováním. Jakmile nám Bůh jednou dovolil, abychom vstoupili do vztahu s ním, máme před sebou jedinou cestu: stále intenzivnější, stále vášnivější vztah se svým nebeským Otcem. S vnější zbožností se Bůh nikdy nespokojí - tu vlastně k ničemu nepotřebuje. Touží po našem srdci.
Srdce, které je ve správném vztahu k Bohu, je srdce plné vděčnosti a chvály: "Ten, kdo obětuje oběť díků, ten mě oslaví. Kdo napraví svou cestu, tomu ukážu Boží spásu" (v. 23). V tomto poslední verši je i naděje pro ty, kdo padli: Bůh ukáže svou spásu tomu, kdo napraví svou cestu. Ano, pokud jsi ochoten činit pokání, můžeš se k Bohu obrátit skutečně odkudkoli. A Boha neoslaví ten, kdo pěstuje okázalou vnější zbožnost. Boha oslaví ten, kdo napraví svou cestu. Kdo se neuzavře před Boží kázní. Kdo bere Boží slovo skutečně vážně. Takový člověk pochopí, co je to skutečná spása. Bůh mu to ukáže.