Leden 2009

Moje uzdravení Božím zázrakem. Nikdo to nemůže popřít protože mám jasnou lékařskou zprávu. Jupíííííííí.

28. ledna 2009 v 17:00 | Miluše Militka
[16:21:58] Miluse Militka píše: Ahoj Miláčci :). Ráda bych se s vámi podělila o moje uzdravení Božím zázrakem. Nikdo to nemůže popřít protože mám jasnou lékařskou zprávu. Jupíííííííí.


Stručně popíšu :
6. ledna mi v nemocnici diagnostikovali zápal plic a nasadili silná antibiotika. Když jsem ten snímek viděla, moc šťastná jsem tedy nebyla.
Každopádně jsem si řekla, že v mém životě se nemá žádná nemoc co roztahovat, protože Bible jasně říká, že v Ježíšových ranách jsme byli uzdraveni a na jiném místě se píše, že zdraví je jedním z požehnání jeho služebníků.


Takže jsem hned doma zahájila palbu modliteb na tu nemoc, sedla k PC a poprosila Bennyho Hinna a Carlose Jimeneze, aby v tom boji stáli se mnou a modlili se k Bohu za moje uzdravení.


Po týdnu nadešel den, kdy jsem musela na kontrolu a již na mě čekal operační sál, že mi udělají tzv. bronchoskopii pod narkózou. Odebrání vzorku plic. Fuj! Po tom zákroku se i vykašlává krev.


Nejdřív mi však udělali nové rentgen. snímky, vyšetření před zákrokem (krev, tlak, atd.). Jsem na ambulanci ve vyšetřovně a už si pro mě jde zdravotní sestra ze sálu. Doktorka pořád prohlíží ty snímky, kroutí hlavou a říká : "Vy tam vůbec žádný nález nemáte!!! Sestro, bronchoskopie se ruší."
To jsem fakt nevydržela a zařvala : "Aleluja! Díky Bohu!" Moc jsem se radovala a moje ruce úplně nadšením vyletěli k nebi. Zázrak !!!
Pak jsem paní doktorce vysvětlila, co může způsobit medicína a co Bůh. Byla z toho fakt překvapená, protože normálně se zápal plic léčí 6 týdnů. Pak se mě ptali : "Tak co tam máme teď do té zprávy napsat???" A já na to : "Napiště, že ZÁZRAKY SE DĚJÍ."
Bůh se takto oslavil a já tak dostala do srdce soucit s těmi lidmi, co tam leží a mohla jsem se tak jít za ně modlit. Tak očekávám dobré zprávy. Některé letáky dostali ještě od vás z KS Pce, malé Bible (Nový zákon) a slovo povzbuzení, aby věděli, že tam nepřišli umřít (jsou tam i onkologické případy), ale uzdravit se. :)
František Miláček Pardubice píše: diky

Entropa Davida Černého

19. ledna 2009 v 22:09 | Dan Drápal
Entropa Davida Černého

Dílo Davida Černého vskutku vzbuzuje pozornost celé Evropy a patrně i za jejími hranicemi. V našem tisku se komentátoři vyjadřují k otázce, zda se jedná o počin dobrý či špatný a zda vláda, v tomto případě reprezentovaná ministrem pro evropské záležitosti Alexandrem Vondrou, udělala dobře či špatně, když Davidovi Černému tuto zakázku zadala.
Zaujalo mě vysvětlení Davida Černého. Prý chtěl od počátku mystifikovat, protože mystifikace patří k současnému umění. Chtěl také vyzkoušet, zda si Evropa dokáže dělat legraci sama ze sebe.
Docela by mě zajímalo, jak jeho test dopadl, a co si s ním počne dál. Obávám se, že nedopadl nijak jednoznačně. Bulhaři a Slováci se zlobí; Bulhaři požadují odstranění toho, co jim bylo přiřazeno (nemohu napsat: "Co je reprezentuje", protože turecké záchodky je opravdu nereprezentují), Slováci se prý spokojí s omluvou. Znamená to, že Bulhaři si nedovedou sami ze sebe dělat legraci? Pokud ano, je to opravdu špatně? Pokud některé státy neprotestují, je to známkou toho, že si ze sebe dovedou dělat legraci, nebo známkou, že je jim Černého dílo putna?
Jak David Černý naloží s výsledkem svého testu, zjistí-li, že si Evropa ze sebe dovede dělat legraci? Bude pak rád, že jsme vstoupili do Evropské unie? Co když zjistí opak? Usoudí, že Evropu je třeba nějak vychovávat k humoru, třeba dalšími díly podobného ražení?
Co když celá věc vypovídá mnohem více o nás než o Evropě? Nebudu daleko od pravdy, řeknu-li, že (mnohým) Čechům nic není svaté. Postmoderní umění si libuje v "boření různých tabu", jak se říká. Problém je, že už pomalu není co bořit. Čeho jsme ale dosáhli, když jsme všechno zbořili? Jaké úžasné hodnoty nám zůstaly, když veškerá tabu padla? Jaký smysl má boj za svobodu, když už je dovoleno úplně všechno? (Pravda, ještě není dovolena pedofilie, ale už se na tom pracuje.)
Pro mě je otázkou, zda bychom jako Česká republika byli schopni do Bruselu vyslat nějaké diametrálně odlišné dílo. Něco, co by mělo nějaký pozitivní obsah. Něco, co by poukazovalo k nějakým hodnotám. Obávám se, že nahlíženo z tohoto úhlu nás dílo Davida Černého reprezentuje vcelku zdařile. Něčeho podobného bychom schopni byli, něčeho svým vyzněním diametrálně odlišného asi už ne.
Reklamní heslo "Evropě to osladíme" je vedle díla Davida Černého takové decentnější, solidnější. Ovšem smysl je v podstatě stejný. Zvolili jsme dvojznačné vyjádření, protože náš vztah k Evropě je dvojznačný a žádná pozitivní poselství pro ni nemáme. Ani se netváříme, že je tomu jinak, takže je to svým způsobem od nás poctivé. Evropa od nás může očekávat dvojznačnost - a to, že budeme všechno zesměšňovat. K tomu se budeme tvářit, že tento postoj je vlastně velice moudrý, protože v životě přece opravdu o nic nejde, že, tak proč si to nepřiznat.
Já patřím ke staromilcům, kteří věří na takové hodnoty jako je poctivost, statečnost, obětavost, spolehlivost. Věřím tomu, že člověk může být "z jednoho kusu", "aus einem Guss", jak říkávali Němci. (Však to taky za toto přiznání od čtenářů schytám, pokud tento článek někde zveřejní.) Jako národ už nemáme na to, abychom se k takovým hodnotám hrdě přihlásili. Dělat si srandu ze všeho není nic pokrokového; je to z nouze ctnost.
V Evropě žije několik procent muslimů, kteří vyznávají určité hodnoty. Pokud je nechceme vyhnat a pokud nechceme, aby u nás za pár desetiletí platilo právo šaría, které naše ženy připraví o těžce nabytou rovnoprávnost, měli bychom se pokusit je pro své hodnoty získat. Já se jim nedivím, že to, co jim předvádíme, je nijak nepřesvědčuje. Nu, každý svého štěstí strůjcem. My si myslíme, že to jde bez pozitivních hodnot. Obávám se, že až přijdeme na svůj omyl, bude již pozdě.
Dan Drápal, 17. ledna 2009

Ještě k internetovému hazardu

13. ledna 2009 v 0:40 | Dan Drápal
Ještě k internetovému hazardu

Minulou středu uveřejnily Lidové noviny mou kritiku podpisu povolení, jež v České republice umožňuje sázení na internetu. Následujícího dne byla zveřejněna reakce Jana Růžičky, rovněž člena KDU-ČSL, který krok ministra Kalouska obhajoval.
Pokud se k této otázce ještě vracím, pak ne proto, abych jakýmkoli způsobem zasahoval do současných personálních změn v KDU-ČSL. Chtěl bych pouze vyjasnit, proč danou otázku nebagatelizuji a proč bych rád, aby k ní křesťané vůbec, ale i KDU-ČSL konkrétně, zaujali jasný postoj.
Nebudu se zde rozepisovat o škodlivosti hazardu obecně. Alespoň v této věci panuje, zdá se, přinejmenším teoretická shoda. Chci reagovat na námitku, že proti internetovému sázení se stejně nic dělat nedá, pokud nechceme volit takové krajní prostředky jako například Čína či arabské státy, které cenzurují celý internet. Internetové sázení je prostě realita a pokud ho povolíme i v České republice, alespoň bude toto sázení u nás zdaněno a přinese určitý obnos našemu státníku rozpočtu.
Nemám sebemenší pochybnost o tom, že pokud bude nějaký občan České republiky chtít sázet po internetu, udělá to, i když takové sázení v našem státě povoleno nebude. A patrně skutečně posílí státní rozpočet země, z níž pocházejí provozovatelé tohoto internetového sázení.
S čím nesouhlasím, je bagatelizace celé věci. Viděl jsem v novinách rozjásané tváře několika provozovatelů internetového sázení, kteří oslavovali, že se jim tato možnost otvírá i u nás. Předpokládám, že už to dávno jsou milionáři, a asi nebudu daleko od pravdy, vyslovím-li domněnku, že někteří i miliardáři. Proč tak jásali? Určitě ne proto, že se zvýší příjmy státního rozpočtu. Jásali, protože vydělají další nemalé sumy. Kdyby internetové sázení bylo okrajovou záležitostí, vydělávající jen pakatel, neobtěžovali by se uspořádat svou společnou oslavu.
Vydělávají ovšem na hlouposti jiných lidí. A dobře to vědí. Jistě, nikoho nelze nutit k tomu, aby jednal morálně; nebylo by ale dobré, kdybychom všichni zapomněli, oč vlastně jde, nebo se tvářili, že to nevíme. Gamblerství ve všech svých formách vede ke zbohatnutí provozovatelů. Pár jednotlivců sice může zbohatnout taky, většina však ostrouhá. Námitka liberálů zní: Máme přece svobodu, každý ví, do čeho se pouští.
Tuto námitku nepřijímám. Vím o konkrétních Romech, které se obětaví lidé snaží začlenit do běžného života. Seženou jim přiměřenou práci, pomáhají celé rodině, a po několika měsících, kdy táta chodí do práce, jsou na něj jeho děti hrdé. Život celé rodiny se mění a životní změna, kterou takový člověk prochází, je dobrým příkladem pro jeho příbuzné a sousedy.
Po pěti měsících poctivé práce a postupného zlepšování životního stylu skončí tento mladý Rom v herně, kde za noc "roztočí" celou výplatu. Co to udělá s rodinou, s jeho dětmi, s celou komunitou, Vám nepřeji sledovat. Co si o tom myslí ti, kteří tomuto člověku pomohli sehnat práci, kteří do rodiny docházeli, aby pomáhali dětem s úkoly atd., si asi dovedete představit.
Když jsem viděl rozjásané tváře kapitánů našeho sázkařského průmyslu, myslel jsem na tohoto Roma. Ne, on opravdu neví, jak ty hrací automaty fungují. Nemá přehled o tom, jakou má šanci vyhrát, kolik z jím prosázených peněz jde na "dobročinné" účely jako je sport, kolik jde na daně. Neví to a pídit se po tom nebude.
Můžete namítnout, že jde přece o internetové sázení, a tento člověk jistě nesázel po internetu. Princip je ale stejný. Pastoři i psychiatři znají lidi z dobře situovaných rodin, kteří zakoušejí totéž, ale ve velkém. (Ostatně, znám osobně bývalého pastora, který prosázel půldruhého milionu a o všechno přišel. Podotýkám, že nešlo o jeho peníze. Málokterý pastor má půl druhého milionu, na rozdíl od provozovatelů heren.)
Ale budiž, můžete říci: Mohou si za to sami, máme přece svobodu. Ano, tam, kde vypustíme jakékoli morální ohledy, jakákoli morální kritéria, můžeme takto mluvit. Jako křesťané bychom ale tyto morální ohledy vypouštět neměli. Málokterý gambler je naprosto izolované individuum. Často má rodiče, někdy manželku a děti. Svá chybná rozhodnutí si neodskáče sám; spolu s ním je odskáčou jiní, a mnohdy tvrději než od sám. Žijeme v drsném světě.
Dále se chci zastavit u přínosu pro státní rozpočet. Máme-li mluvit o nějakém reálném přínosu, museli bychom odečíst určitou sumu, kterou, obávám se, v našem státě nikdo nevyčíslí. (Jsou země, kde se ji pokusili vyčíslit alespoň přibližně.)
Člověk nemusí být křesťan, aby věděl, že gamblerství mnohdy vede ke zločinnosti. Člověk, který propadne sázení, se v mnohém podobá člověku, který propadl drogám. Tito lidé mnohdy okradou své vlastní rodiče, aby mohli pokračovat ve svém "koníčku" (ano, i takový případ osobně znám). A v některých případech pak začnou krást i jinde. Někdy zpronevěří firemní či státní peníze. Jistě, jsou trestně odpovědní, ale když jsou přistiženi a odsouzeni, těžko si na nich někdo něco vezme. Jejich vlastní peníze i peníze jimi ukradené skončí na kontech jiných, kteří obchodují s lidskou hloupostí. Nicméně někdo musí platit policii, která tyto případy vyšetřuje, nemalé peníze stojí soudy, psychiatři, sociální pracovníci, kteří se musí věnovat zničeným a rozvráceným rodinám… Co takové neštěstí může napáchat na psychice dětí, jejichž rodiny byly rozvráceny gamblerstvím, samozřejmě nevyčíslí nikdo. Ohánět se přínosem do státního rozpočtu mi připadá opravdu hloupé. Ne, přátelé, hřích je velice drahý. Obávám se, že saldo je nakonec záporné.
Předpokládám další námitku: Protože internetové sázení stejně zastavit nelze, pak i kdybys měl, pisálku Drápale, pravdu, alespoň ty peníze neskončí za hranicemi.
Ano, ty peníze skončí u nás. Obohatí naše milionáře a miliardáře, a snad trochu i státní rozpočet. Já si ale troufnu tvrdit něco, zač mne mnozí označí za tmáře: Bůh nežehná na kradeném a nepoctivě získaném. Lidové rčení říká, že peníze nesmrdí, a ani jeden náš vysoce inteligentní politik nedokáže rozeznat špinavé peníze od čistých.
Navenek nemusíte nic poznat. Vidíte tři neznámé manželské páry. Navenek se podobají; ale vy nevíte, že jedny spojuje opravdová a hluboká láska, druzí vedle sebe jen tak vegetují a třetí jsou těsně před rozvodem. Nebo vidíte tři desetileté chlapce. Netušíte, že z jednoho vyroste světec, z druhého "malý český člověk" a ze třetího gauner světového kalibru.
Občas však, když se po tom opravdu pídíme, můžeme alespoň trochu odečíst duchovní principy i na téměř materiálních věcech. Pokud byste sledovali mapu, kde by byly zakresleny hranice bývalých Sudet, obývaných Němci, a pokud byste měli vedle mapku s jakýmisi vrstevnicemi rozvodovosti, religiozity a kriminality, zjistili byste, že tyto hranice se koncem osmdesátých let sice ne zcela překrývaly, ale že byly opravdu hodně blízké. Neřeším otázku odsunu Němců jako takového - možná to opravdu jinak nešlo. Co ale šlo jinak, byl způsob. Mučení a vraždění a totální okradení nešlo ani tehdy ani nyní nijak ospravedlnit. To území bylo prokleté. A přestože stát do něj pumpoval mnoho peněz, Bůh dlouho nežehnal. (V posledních dvaceti letech se to mění, ale to už je zase jiný příběh.)
Co tím chci říci: Není mi jedno, jaké peníze přitékají do státního rozpočtu. Schválením internetového sázení vysíláme určitý signál. Nemusíme přece Evropu "dohánět" právě v těchto věcech. A jsem přesvědčen, že už vůbec nemusí u internetového sázení asistovat ministr za KDU-ČSL, ať už je to kdokoli. Nejde mi teď o jméno, jde mi o princip. Jestli této věci nerozumíme, jestli v této věci nemáme jasný postoj, pak už nevím, v čem bychom ho jasný měli mít.
Rovněž bychom neměli zaujímat běžný český postoj: "Nejde to jinak." Právě my křesťané bychom měli být stateční a měli bychom dávat příklad, že to jinak jde. Vezměme si za své heslo svatého Augustina: "Mohli jiní, mohly jiné, proč pak ty ne, Augustine?"
Doufám, že přijdou doby, kdy bude KDU-ČSL mít na víc.



Úvahy nad 47. žalmem

3. ledna 2009 v 13:22 | Dan Drápal
Úvahy nad 47. žalmem

1 Pro vedoucího chval. Synové Kórachovi. Žalm.
2 Všechny národy tleskejte v dlaně, hlaholte Bohu radostným jásotem! 3 Vždyť Hospodin je Nejvyšší, je hrůzu vzbuzující král, veliký nad celou zemí! 4 Podrobuje nám národy, podrobuje národy pod naše nohy. 5 Vybral pro nás naše dědictví - pýchu Jákobovu, kterého miloval. Sela.
6 Vystoupil Hospodin za radostného křiku, vystoupil Hospodin za zvuku beraních rohů. 7 Zpívejte žalmy Bohu, pějte, pějte našemu Králi, zpívejte žalmy, 8 neboť Bůh je král celé země - zpívejte žalmy s porozuměním! 9 Bůh kraluje nad národy, Bůh sedí na svém svatém trůnu. 10 Přední muži národů se připojili k lidu Boha Abrahamova. Vždyť Bohu náleží štíty země - je velmi vyvýšený.

47. Žalm patří k oslavným Žalmům. Nic nedokazuje, že jej psal David. Tento žalm nevznikl téměř jistě nevznikl v nějaké nouzi.
47. žalm je Božím programem pro národy. Mimořádně jasně ukazuje, že Bůh zde má svůj vyvolený lid, nicméně je Bohem všech národů. Je králem celé země, nikoli jen Izraele, a kraluje nad národy.
Jak se to srovnává s Ježíšovým tvrzením, že světu vládne "vládce" (ČEP, ČSP, NBK) nebo "kníže" (BKR) "tohoto světa"?
Někteří teologové tento rozpor řešili (a řeší) tvrzením, že satan (což je onen "vládce tohoto světa") dělá jen to, co mu Bůh dovolí.
Tento názor nesdílím. Nemyslím si, že Bůh satanovi "dovolil" udělat holocaust. Nemyslím si, že mu "dovoluje", aby pedofilové unášeli a zneužívali malé děti.
Jsem přesvědčen, že zde zuří duchovní boj. Ano, satan byl vládcem tohoto světa, neboť první člověk, Adam, mu tuto zemi vydal. Ježíš ale satana svou smrtí práva na tuto vládu zbavil.
Jak ale dokazuje tento žalm, Bůh prohlašoval již před Ježíšem, že jeho záměrem nikdy nebylo, aby satan tuto zemi ovládal. Země se sice dostala pod jeho vládu, ale na základě lži a podvodu. Ostatně satan je "otec lži" (Jan 8,44).
Díky Bohu bylo již před Ježíšem možno vymanit se ze satanovy vlády a oslavovat Boha. A to bylo a je Božím plánem pro národy.
Ano, Bůh kraluje nad národy, byť satan nad velkou částí této země uplatňuje svou vládu. Přestože nad částí území, jež právoplatně náleží Bohu, panuje usurpátor a jeho kohorty, Bůh sedí na svém svatém trůnu, z nějž ho satan nikdy nesvrhl a nikdy nesvrhne.
Můžeme Hospodina vyznávat jako krále celé země. Jemu po právu náleží a po druhém příchodu Kristově bude jeho královská vláda plně uplatněna a všem zjevná.
Lidem, kteří se nepodrobili Bohu, je nepřijatelné, že Bůh zde má svůj zvláštní lid. A dokud se lidé Bohu nepodrobí, bude antisemitismus přetrvávat. Lidem zní pohoršlivě, že by nějaký národ měl být vyvolený. Připadá jim to "nedemokratické" a nerovnostářské.
Dobře víme z dějin, že na tělesné rovině patřit k vyvolenému lidu nebylo nikdy žádné terno. Člověk rozumí povzdechu Tovjeho z "Šumaře na střeše": "Bože, nemohl by zase na nějakou dobu být vyvolený někdo jiný?" Pokud Boží lid nebyl přímo upnut na Boha, byla mu jeho "vyvolenost" na obtíž a snažil se připodobnit se ostatním národům.
Skrze Ježíše, který umýval nohy svým učedníkům, ač Pán a Mistr, víme, že vyvolenost je jak výsadou, tak službou. Ale to pochopí jen ten, kdo se svým srdcem k Bohu připojí.
Úžasné je, že někdy se to děje. "Přední muži národů se připojili k lidu Boha Abrahamova." Tak tomu bylo například ve Spojených státech po jejich vzniku a v 19. století. Bible je i zde ve svém vyjádření naprosto realistická. Neříká, že "celé národy" se připojily k lidu Boha Abrahamova. Mluví o "předních mužích". Nastane-li ale taková situace, znamená to obrovské požehnání - požehnání, jež udělalo ze Spojených států velmoc a které tato země promrhává až poslední dvě generace, kdy se přední muži od "Boha Abrahamova" odvrátili.
Chválíme-li Boha, jdeme proti srsti tomuto světu, který si libuje v ponurosti, temnotě a zkáze. Zpívá písně oslavující smrt a zkázu, točí filmy plné násilí, nešlechetnosti a nečistoty. My, jeho lid, budeme až do příchodu Kristova disidenty, vyznavači pravého Krále na území, nad nímž sice Vládce tohoto věku ztratil jakékoli oprávnění vládnout, kde se však drží a kde škodí skrze lež, manipulaci a zastrašování. Chválou se hlásíme k pravému Vládci, chvála je naše nejmocnější zbraň. Hospodin přebývá ve chvalách svého lidu. Jsme-li jeho lidem, budeme přinášet oběť chvály a vyvyšovat svého Boha i tehdy, kdy navenek jeho vláda vůbec nebude zjevná. Kde lidé chválí Boha, trhá se příkrov temnoty, kterým satan zahaluje národy. A můžeme chválit směle, zplna hrdla, protože Bůh sedí na svém svatém trůnu.

Izrael dnes - 3.1.2009

3. ledna 2009 v 13:20 | Dan Drápal
Izrael dnes

Je velice pravděpodobné, že současný konflikt mezi Izraelem a Hamásem jen tak neutichne ani nevyšumí. Vypukl něco přes dva roky po pro Izrael nepříliš úspěšné válce s organizací Hizballáh, jež na Izrael útočila z jižního Libanonu.
Jsem přesvědčen, že Izrael si velice přeje mír s Palestinci. Obyvatelstvo Izraele tvoří několik milionů obyvatel (v současné době 6,4), žijících uprostřed arabského moře. Sousední Egypt má 80,4 milionu obyvatel, Sýrie 18,4 milionu, Jordánsko 6,2 milionu a Libanon 3,9. Na tzv. "západním břehu" žije 2,4 milionu lidí a v pásmu Gazy 1,4. Nepochybuji o tom, že Izrael by byl ochoten vzdát se další části svého území (např. Golanských výšin), pokud by výměnou za území dostal trvalý mír.
Jaké síly stojí proti sobě? Na jedné straně demokratický Izrael, na druhé straně autoritářské režimy ve všech sousedních zemích s výjimkou Libanonu, kde se dá hovořit o jakés takés formě demokracie, jež má ovšem z různých důvodů dosti daleko k evropským standardům. Arabští obyvatelé Izraele se těší mnohem větší právní ochraně, než by se těšili v naprosté většině arabských zemí.
Těžko ovšem tvrdit, že jde primárně o konflikt mezi demokracií a nedemokratickými státy.
Na jedné straně proti sobě stojí Židé, jež ovšem přišli z nejrůznějších částí světa. Mnozí z Evropy, odkud se stěhovali do Izraele pod vlivem sionistických myšlenek a později pod tlakem antisemitského pronásledování a masového vraždění. Jiní z arabského světa - statisíce Židů přišly do Izraele v padesátých letech, kdy Arabové ve mstě za prohranou válku z roku 1948 (a později i 1956) oživili stále latentně přítomný antijudaismus a pořádali pogromy na různé místní židovské komunity od Maroka přes Jemen až po Irák. Konečně třetí velká kompaktní vlna přistěhovalců přišla ze zemí bývalého Sovětského svazu (pochopitelně nejvíce z Ruska) v devadesátých letech.
Těžko ovšem daný konflikt prohlásit za národnostní.
V žádném jiném národě není tolik přesvědčených ateistů jako mezi Židy. Češi sice drží prvenství v ateistických postojích v rámci Evropy a snad i celého světa, nicméně český ateismus je spíše pragmatický a antiklerikální, nikoli teoretický. Češi jsou náchylní věřit kdejaké pověře, protože, jak již dávno kdosi moudrý konstatoval, opakem víry není nevěra, ale pověra. Pokud by se pod "vírou" nemyslelo křesťanství, ale třeba víra na ufony, převtělování, karmu a podobné záležitosti, Češi by si i v rámci Evropy vedli poměrně dobře.
Ano, v Izraeli žijí i statisíce ortodoxních Židů, kteří nám připadají zvláštní svými zvyky, oblečením i vírou. Nicméně v rámci státu Izrael tvoří menšinu, byť početnou, a nadto nejsou jednotní ve svých politických postojích. Politiku státu Izrael sice ovlivňují, nikoli však určují. Rozhodně se nedá říci, že by postoje izraelské vlády primárně určovalo náboženství.
Na arabské straně hraje náboženství mnohem důležitější úlohu a význam náboženství v průběhu času spíše narůstá. Arafátův al Fatáh byl organizací natolik sekulární, že ji mohli bez uzardění podporovat komunisté. Hnutí Hamás vzniklo mimo jiné jako reakce na sekulární Fatáh.
Konflikt mezi Izraelem a Hamásem (a potažmo mezi dalšími nepřáteli z arabského světa) není možno jednoduše označit za konflikt mezi judaismem a islámem. Judaismus byl až na zcela zanedbatelné výjimky v posledních dvou a půl tisíci letech vždy náboženstvím pronásledovaným, neaspirujícím na nějaké územní či jiné výboje. Přesto se mi zdá, že pokud bychom tomuto konfliktu měli dát nějaký přívlastek, pak by se přívlastek "náboženský" hodil nepochybně lépe než třeba "sociální", "národnostní", "politický" či "etnický". Někdo by snad mohl namítnout, že bychom mohli hovořit o konfliktu "kulturním"; domnívám se však, že zejména arabská strana konfliktu by se asi ozvala a trvala by na tom, že jde o konflikt náboženský.
Četl jsem kdysi historku, za jejíž pravdivost neručím. Napoleon Bonaparte se prý kdysi otázal filozofa Laplace, zda je možno nějak dokázat existenci Boží. Laplace prý odpověděl lakonicky: "Židé, Pane."
Zdá se mi, že koncem osmnáctého století byla tato odpověď překvapivější než dnes. Tehdy byli Židé rozptýleni po celém světě, jako již předtím celá staletí. O sionismu ještě nebylo ani potuchy, natož o obnově státu Izrael. Pravda, pogromy sice byly v řadě zemí běžnou záležitostí, nicméně holocaust byl rovněž neznámý pojem.
Až dvacáté století přineslo převratné změny. Dalo by se říci, že jednu pozitivní, jednu negativní. Negativní přišla o něco dříve: holocaust, nepředstavitelné vraždění milionů Židů, "vyčištění" celých oblastí od židovstva. Podílela se na něm celá řada evropských národů, jakkoli největší tíha viny spočívala na Němcích. Rumuni, Poláci, pobaltské národy, Srbové a Chorvati si s nimi v krutosti nezadali; pouze tu věc nevymysleli a neměli technické prostředky k jejímu provedení. (Byly v Evropě i čestné výjimky: Především Dánové a trochu překvapivě Bulhaři. Ti zejména díky několika málo statečným mužům.)
Tři roky po skončení druhé světové války vznikl stát Izrael. Hned jeho zrod provázela válka, neboť proti němu začali bojovat všichni jeho sousedé - od prvního dne jeho existence. Pokud skutečnost, že Izrael vůbec vznikl a přežil, označíme za zázrak, nevidím v tom žádné přehánění.
Po několik let, snad desetiletí od skončení Druhé světové války se zdálo, že masové vyvražďování Židů znamenalo i smrtelnou ránu pro klasický antisemitismus, který v Evropě vládl téměř dva tisíce let. V současné době se ukazuje, že to není pravda. Antisemitismus (přesněji antijudaismus; vždyť i Arabové jsou přece Semité) se pouze transformoval. Nenosí se ve své původní podobě - v té opravdu není košer. Mnohé evropské vlády nepěstují teoretický antisemitismus. Zaujímají antisemitismus (antijudaismus) praktický, pragmatický. A nejen vlády. Stejně činí i média, a ta nejen vytvářejí, ale i odrážejí lidové mínění.
Tento pragmatický antisemitismus bychom mohli dokumentovat na řadě událostí a postojů posledních minimálně čtyřiceti let, ale nemusíme chodit nijak daleko. Stačí, když zůstaneme u současného konfliktu mezi Izraelem a Hamásem ovládajícím Gazu.
Neslyšel jsem o jediné demonstraci proti Palestincům, po léta ostřelujícím izraelské město Sderot, ležící nedaleko Gazy. A vida, sotva se Izraelci začnou bránit, hned v mnoha městech proti němu demonstrují! Neslyšel jsem, že by se Rada bezpečnosti sešla po jakémkoli útoku na Izrael. Jakmile se ale začne Izrael bránit, Rada bezpečnosti se sejde hned. Mnozí politici mluví o potřebě vyváženosti. Jaká je ale vyváženost mezi agresorem a obětí? Jaká je vyváženost mezi útokem a obranou? Prostí lidé mohou být věci neznalí, ale politici dobře vědí, že Hamás odmítá příměří s Izraelem, odmítá uznat právo Izraele na existenci, a nijak se netají tím, že na Izrael chce a bude útočit. Jakápak zde vyváženost?
Mluví se o přiměřenosti či nepřiměřenosti reakcí. Od žádného politika jsem ale neslyšel, jak by měla vypadat "přiměřená" reakce Izraele, která by zastavila bombardování jeho území. Izrael tuto válku nechce. Ví, že proti němu bude veřejné mínění, ví, že média budou přinášet pouze obrázky mrtvých Palestinců, ale nikoli mrtvých Izraelců, ví, že bude odsuzován, ví, že bude velice těžké tuto válku vyhrát, ví, že na tom může ekonomicky vykrvácet. Jenže si uvědomuje, že bojuje o holé přežití, a především, že mu Západ nijak nepomůže.
Evropští politici toto vše vědí. Proč to tedy neřeknou jasně?
Vidím zhruba tři hlavní důvody, které se od sebe dosti liší, ale dohromady dávají skutečně "smrtící směs".
Prvním je onen latentní antisemitismus. Ten byl po druhé světové válce potlačen, nikoli však vymýcen. Otázka je, zda jej vůbec vymýtit lze.
Druhým je zbabělost. Angličtí, francouzští, ale i němečtí či španělští politici berou ohled na několikaprocentní muslimskou menšinu ve svých vlastních zemích. Nechtějí si ji rozhněvat a tudíž nebudou nazývat věci pravými jmény. Budou i nadále vytvářet dojem, že jde o konflikt rovnocenných soupeřů, kteří jsou oba rovným dílem vinni. Žádné skutečné a trvalé řešení ovšem není možno postavit na lži. Proto se jim tímto způsobem žádného skutečného a trvalého řešení dosáhnout nepodaří.
Třetím je pragmatický, krátkodobý přístup k politice, respektive k politické kariéře.
Současný západní svět trpí celou řadou velmi vážných problémů. Můžeme zmínit problémy ekologické, demografické, či ekonomické. U nás můžeme přidat třeba romskou otázku. S demografickými a ekonomickými problémy souvisí potřeba sociálních (zejména důchodových) reforem.
Tyto vážné problémy mají jedno společné: Žádný z nich nelze vyřešit v horizontu čtyřletého volebního období. A jelikož západní civilizace ztratila jakýkoli horizont věčnosti (a tudíž i jakékoli vědomí poslání), většina lidí, včetně politiků, žije ze dne na den. Politici nejsou tak hloupí, aby nevěděli, že v budoucnu dolehne na evropské národy řada problémů s mnohem větší naléhavostí. Vědí však, že kroky, které by vedly k jejich skutečnému řešení, nepřinesou do čtyř let žádné dividendy. Proto je nebudou podnikat. Ano, naši "pragmatičtí" politici žijí podle hesel "Carpe diem" a "Po nás potopa". Nepřipouštějí si, že padne-li Jeruzalém, může být na řadě kterákoli evropská země. Vždyť to oni už (s největší pravděpodobností) u vesla asi nebudou - ať si pak láme hlavu někdo jiný.
A tak ve vztahu k Izraeli politici stále znova opakují mantru "pokračování mírového procesu". Dobře vědí, že po uzavření mírové dohody s Egyptem a posléze i s Jordánskem žádný skutečný mírový proces nepokračoval. A dobře vědí, proč. Jenže nazvat věc pravými jmény by znamenalo přiznat, že na lidské rovině není východiska. Ano, čtete dobře: Na lidské rovině není východiska.
Nezasáhne-li Bůh, dříve či později bude Izrael smeten z povrchu zemského. Co bude pak?
A co bude, když Bůh zasáhne? Co pak bude s námi?