Prosinec 2008

Křesťané a Evropská unie

21. prosince 2008 v 0:22 | Dan Drápal
Křesťané a Evropská unie

Podobně jako snadno najdete křesťany levicové a křesťany pravicové, najdete jak křesťany, kteří jsou horlivými přívrženci Evropské unie, tak křesťany, kteří jsou jejími rozhodnými odpůrci.
Neznám žádný průzkum veřejného mínění. Z rozhovorů s lidmi, z článků a zejména z internetové korespondence nabývám dojmu, že kladnější vztah k Evropské unii mají liberální evangelíci a katolíci, kdežto evangelikální křesťané, zejména charismatického směru, jsou vůči Evropské unii kritičtí.
Je celkem logické, že postoj k Lisabonské smlouvě více méně kopíruje postoj k EU jako takové. Můžeme se setkávat až s jakousi démonizací Lisabonské smlouvy.
Je zajímavé, že nejednotný postoj křesťanů k Evropské unii i k Lisabonské smlouvě více méně kopíruje škálu postojů české společnosti jako celku.
Tento článek si neklade za cíl kohokoli přesvědčit, že Evropská unie, potažmo Lisabonská smlouva je dobrá nebo špatná. Jeho cílem je upozornit na některá vážná zjednodušení a poukázat na souvislosti, které se nemusí v tomto dějinném okamžiku jevit jako relevantní, nicméně které se jako velmi relevantní mohou ukázat třeba jen po příštích volbách do Poslanecké sněmovny, jež podle všeho vyhraje na celé čáře levice a po nichž se můžeme dočkat i revize dosavadní zahraničně-politické orientace celé naší země, a to zejména pokud bude ustavena vláda s přímou účastí komunistů, což, obávám se, nelze vyloučit.
V úvahách o Evropské unii doporučuji rozlišovat rozhodovací mechanismy Evropské unie a "politiky" Evropské unie.
Lisabonská smlouva je rozhodovací mechanismus, nikoli politika. Současné postoje Evropské unie jsou výrazně protikřesťanské a protirodinné. Sledují levicovou (někdy z našeho hlediska dokonce krajně levicovou) agendu. Pokud by se duchovní atmosféra v Evropě změnila, neznamenalo by to nutně i změnu rozhodovacího mechanismu.
Lisabonské smlouvě se vytýká její složitost a nesrozumitelnost. Patřím k těm, kdo jsou přesvědčeni, že Evropská unie potřebuje krátký a srozumitelný dokument. Lisabonská smlouva roli tohoto dokumentu v žádném případě hrát nemůže. Odpůrci Lisabonské smlouvy ovšem nezřídka zapomínají, že Lisabonská smlouva není krokem k větší složitosti, ale ke zjednodušení: Nahrazuje celou řadu jiných smluv, které jsou ve svém souhrnu mnohem delší a nesrozumitelnější.
Kde se tyto složité smlouvy vzaly? Jsou výtvorem vrtošivých bruselských úředníků?
Obávám se, že vysvětlení je mnohem prozaičtější. Evropská unie je od svého zárodečného vzniku v podobě "Evropského společenství uhlí a oceli" v neustálém vývoji. Tento vývoj spočívá jednak v geografickém rozšiřování, jednak v propojování její složitost a nesrozumitelnost. u. ké unie a "o po nichž se můžeme dočkat i revrůzných oblastí života. Tyto pohyby jsou ovšem důsledkem neustálého vyjednávání, neustálých kompromisů a vyvažování. Jsou tedy opakem toho, čím mnozí odpůrci Evropské unie straší: Tedy jakéhosi válcování silou. Vždyť stačí mít trochu otevřené oči a srovnat EU třeba se současným Ruskem: Tam i významné změny ústavy nejsou žádný problém. Diktátorské režimy si mohou dovolit mnohem jednodušší ústavy a zákony. Diktátor přece nemusí brát na nikoho ohled, s nikým nemusí uzavírat složité kompromisy. Prostě se rozhodne, pozavírá nebo vyhází oponenty a je to.
Jako křesťan vidím soustu špatných věcí, které se v EU dějí. Podkopávání tradiční rodiny, nerespektování rozdílu mezi muži a ženami, nátlak na snadnější přístup k potratům apod. Křesťanští odpůrci EU tyto věci dobře znají - nemusím je zde vypočítávat. Tyto věci nechci a nebudu bagatelizovat. Na druhé straně chci upozornit na něco, co se často přehlíží. Vznik a rozvoj Evropské unie znamenal bezprecedentní období míru. Mezi státy Unie se nevedou války; mezinárodní problémy se řeší jednáním. Obávám se, že nám to připadá příliš jako samozřejmost. Pamětníci druhé světové války pomalu vymírají, znalost dějin upadá, a pokud někdo celý život žil v míru, tak si nedovede představit, jak Evropa vypadala od svého úsvitu do roku 1945. Odvěké nepřátelství mezi Němci a Francouzi výrazně polevilo. Nezdá se, že by menší státy (Nizozemí, Dánsko) měly strach, že je Německo co nevidět zase začne válcovat.
Z hlediska míru a prosperity byla Evropská unie nesmírně úspěšným projektem. Znovu opakuji: Nechci bagatelizovat negativa Evropské unie; kdo však nevidí toto pozitivum, projevuje dějinnou slepotu.
Nejeden křesťan mě upozornil na to, že Evropská unie zaujímá vůči Izraeli nepřátelštější postoj než naše vláda.
Ano, postoj Evropské unie vůči Izraeli je ostudný. Jsem hrdý na to, že naše vláda zaujímala zásadovější postoje vůči Kubě a vůči Izraeli než průměr Evropské unie. Ovšem chci upozornit ty, kdo si myslí, že toto je dostatečný důvod, proč si od EU držet odstup, že tato situace se výrazně změní po následujících parlamentních volbách. Obávám se toho, že budoucí socialisticko-komunistická vláda bude vůči Kubě velice vstřícná a vůči Izraeli nepřátelštější než současná EU. Moc rád bych se mýlil. Opravdu moc rád.
Obávám se rovněž, že tvrzení pana premiéra Topolánka, že volíme mezi Lisabonem a Moskvou, je pravdivější, než si je řada křesťanů ochotna připustit. Jsem přesvědčen, že kdybychom zůstali mimo Evropskou unii, mnohem snáze bychom se stali kořistí ruských a německých zájmů.
Znovu připomínám, že jsem hlasoval proti vstupu. Bylo mi jasné, že nastupujeme do rozjetého vlaku, který směřuje ke stále větší integraci. Proto moc nechápu postoje těch, kdo dnes tvrdí, že Evropská unie byla jiná, když jsme do ní vstupovali, než je teď. Pochopitelně že byla jiná. Evropská unie - podobně jako různé státní útvary či spojenectví - se v dějinách nechová staticky. Pokud si někdo myslel, že integrační tendence ustanou s naším vstupem, pak jednoduše nerozuměl ani dějinám, ani politice.
Kdybychom do EU nevstoupili, mohli jsme se alespoň pokusit vydat se cestou Švýcarska, Norska nebo Islandu. Dynamika věci nám nyní už něco takového neumožňuje. Pokud bychom teď vystoupili, vydáme se cestou Běloruska nebo Moldávie.
Bohužel se ve vztahu k Evropské unii projevují některé nepěkné české vlastnosti. Jako první bych jmenoval určitou malost a nedověru. Téměř nikoho - s čestnou výjimkou Jany Hybáškové a Zuzany Roithové - jsem neslyšel mluvit o tom, že bychom se mohli snažit něco v EU pozitivně ovlivňovat. Tj. přicházet s nápady, vymýšlet řešení, získávat spojence. Na EU se mnozí dívají jako na nějaký kolos, s nímž se nedá hnout. Ano, máme tam jen 24 poslanců ze 785 a jen jednoho z 27 komisařů. Proč bychom tam ale měli volit poslance, kteří by nebyli schopni oslovit poslance jiných národností? Proč to vzdávat předem? Nemylme se, nejsme tak malí! Česká republika je z 27 členských států desátý největší!
Dále je tady typicky české nadávání na "vrchnost". To si zřejmě táhneme s sebou už od třicetileté války. Jaksi bez komentáře se nechávají miliardy, které do naší země z Evropské unie tečou (to jako kdyby byla samozřejmost); jen fňukáme na to, co nám Evropská unie nařizuje, ačkoli s brbláním na "Brusel" někdy děláme věci, které po nás nikdy nikdo nechtěl (slavné balené koblihy atd.). Zvlášť těžce nesu srovnávání bruselské vrchnosti s komunistickou, k němuž se bohužel občas uchyluje i náš pan prezident. Znělo by to z jeho úst poněkud věrohodněji, kdyby v odporu vůči komunismu ve svém mládí projevil alespoň zlomek té statečnosti, kterou ve zralém věku projevuje vůči Evropské unii. Já jsem prožil pod vládou komunismu větší část svého života a dobře si pamatuji, co to znamenalo pro mne a pro mé rodiče i prarodiče. Že máme odposlouchávaný telefon, bylo pro mne samozřejmostí od chvíle, když jsem začal brát rozum, až do sametové revoluce. Pokud vím, v Evropské unii není jediný politický vězeň, natož aby v ní někdo byl popravován za své politické názory. Mladí lidé ovšem už nevědí, co to byl komunismus. Tvrdit jim, že Evropská unie je něco jako komunismus, je opravdu zavádí. Je to trestuhodné.
Negativistický postoj k Evropské ý. ské unie; kdo však nevidí toto pozitivum, projevuje dějinnou slepotu. že je Nunii patrně do značné míry souvisí s neochotou angažovat se na domácí politické scéně. Někdy je za tím lenost, jindy nevěra, že by takové angažmá mohlo mít smysl. Sám jsem před dvěma a půl lety vstoupil do KDU-ČSL. Volil jsem mezi parlamentními stranami a zvolil jsem ze svého pohledu nejmenší zlo. V KDU-ČSL jsem narazil na řadu lidí, kterých si vážím. Narazil jsem tam i na spoustu špatností. V této straně je mnoho lidí s rozličnými názory na rozličná témata - poplatky ve zdravotnictví, lisabonská smlouva, prezidentská volba, olympiáda v Praze, ceny elektřiny atd. Jako předseda malé obvodní organizace teď občas musím uklidňovat svářící se spolustraníky. Jsou věci, za něž se stydím (např. včerejší podpis ministra Kalouska nad povolením internetových sázek; doufám, že mu to ve straně zcela zlomí vaz), jsou věci, které považuji za přednost (třeba to, že Jiří Čunek vytváří nějakou smysluplnou koncepci řešení sociálně vyloučených, zatímco ostatní léta jen žvaní). Rozhodně ale nemám pocit, že bych nemohl nic ovlivnit. Spíše se divím, jak mnoho za tak krátký čas. Uvědomuji si ovšem, že žiji v demokratické společnosti, která má složité rozhodovací mechanismy. Nečekal jsem, že vstoupím do KDU-ČSL a všichni se posadí na zadek a budou na mne koukat s otevřenou pusou. Podobně nemůže žádný náš europoslanec čekat, že ve Štrasburku na něj čekají jako na spasitele. Dá se ale pracovat, vyjednávat, vysvětlovat, získávat podporu… Jen sledujte třeba Janu Hybáškovou nebo Zuzanu Roithovou.
V roce 1994 jsme s šéfredaktorem "Života víry" Tomášem Dittrichem jeli do Bruselu, abychom se přímo na místě modlili, zda do EU vstoupit nebo ne. Vrátili jsme se s pocitem, že věc není jednoznačná. Viděl jsem tehdy jak velmi negativní tendence, tak věci velmi pozitivní. Když jsme se vrátili, říkal jsem, že o charakteru Evropy ještě není rozhodnuto. Vývoj od té doby byl spíše negativní. Přesto vidím prostor pro pozitivní angažmá křesťanů. Jistě jsou na prvním místě modlitby. V životě mnohých z nás ale nastane čas, kdy si prostě musíme vyhrnout rukávy a pustit se do práce. A nevzdat to, když se nedostaví rychlý úspěch, což byl případ nadějné strany Volba pro budoucnost. V demokratické společnosti prostě věci nebývají černobílé. Prohlašovat je za černobílé je někdy to nejjednodušší, co se dá udělat. Nikoli ale to nejlepší.
Dan Drápal, 19. prosince 2008

Lisabonská smlouva a evropská identita

14. prosince 2008 v 14:54 | Dan Drápal
Lisabonská smlouva a evropská identita

Na rozdíl od řady článků, které můžeme denně číst v novinách a časopisech, se z tohoto článku nedovíte jednoznačné stanovisko k Lisabonské smlouvě. Ti, kdo už mají na vše hotový názor, který jen velmi neradi mění, se tedy čtením tohoto článku nemusí zdržovat.
Předně bych chtěl konstatovat, že samo schválení či neschválení Lisabonské smlouvy nebude znamenat ani začátek ráje, ani konec světa. Spor, který se u nás vede snad nejčastěji, totiž zda nás Lisabonská smlouva připravuje či nepřipravuje o suverenitu, je ve skutečnosti hloupý a míjí podstatu věci. Ti, kdo tvrdí, že nás o suverenitu připravuje, vycházejí z předpokladu, že jsme suverénní, když nám nikdo "nekecá" do našich věcí. Jsme stát, který ze tří čtvrtin produkuje na vývoz. Kdyby Evropská unie od nás přestala dovážet naše produkty, můžeme sice zůstat suverénní, nicméně s životní úrovní Burkiny Fasso. Můžeme třeba sami suverénně zakázat vývoz čehokoli z našeho území, ovšem se stejným výsledkem.
Naše ekonomická provázanost se světem a geografická poloha znamená že jsme suverénní zhruba z jedné čtvrtiny, ať se nám to líbí nebo ne. Náš podpis či nepodpis pod Lisabonskou smlouvou na tom bezprostředně nic nezmění. Z dlouhodobého hlediska ovšem něco změnit může: Jiné státy mohou usoudit, že součástí Evropy vlastně nechceme být, a začnou se podle toho postupně zařizovat. Chceme-li být skutečně suverénní, můžeme se pokusit pěstovat autarkii jako Severní Korea nebo svého času Čeaušeskovo Rumunsko. S trochou štěstí můžeme dopadnout o maličko lépe, ale výsledky budou srovnatelné.
V diskusi o našem zapojení do Evropy se často klade proti sobě identita evropská a identita národní. Toto považuji za hlavní omyl - ne-li lež - různých odpůrců integrace Evropy. Máme současně jak identitu národní, tak identitu evropskou, a to ať chceme nebo nechceme. Evropany nepřestaneme být, i kdybychom nakrásně chtěli. Přinejmenším během dvou tří generací ne. (Kdybychom na tom ovšem hodně pilně pracovali po několik generací, může se nám to podařit. Mohli bychom si vybrat třeba identitu islámskou, ruskou nebo čínskou, případně již zmiňovanou variaci na severní Koreu. Pokud bychom si zvolili identitu ruskou, pak při silné snaze by možná tři generace stačily.)
To, že jsem Pražák, není v rozporu s mou českou identitou. Stejně tak už dnes čeští katolíci neupírají českou identitu evangelíkům a čeští evangelíci ji neupírají katolíkům (přestože v období těsně po první světové válce k tomu někteří měli určité sklony - z pochopitelných, byť ne ospravedlnitelných důvodů).
Naši obrozenci i budovatelé první republiky si kladli otázku, co to to naše "češství" vlastně znamená. Někteří si mysleli, že k němu patří "slovanská holubičí povaha". Nedávné balkánské války snad dostatečně ukázaly, že to s tou slovanskou holubičí povahou nebude tak horké. To, že se národ sám nad sebou zamýšlí, je ovšem spíše dobře než špatně. S Masarykem nemusíme souhlasit, nicméně vděčíme mu za to, že diskusi o roli malého národa v Evropě povznesl vysoko nad diskurz, v němž se o této otázce přemýšlelo a psalo v Německu a jiných okolních národech a kde nakonec převážilo rasové a nacionalistické pojetí, vedoucí do slepé uličky.
Když František Palacký odmítl účast Čechů na frankfurtském sněmu (roku 1848), správně odmítl německý projekt, založený na nacionalismu. Neodmítl ovšem integraci jako takovou - tehdy byl ještě stoupencem Rakouského mocnářství. Když jím být přestal, pak opět ne proto, že by odmítal integraci jako takovou, ale protože usoudil, že integrace, kterou (tehdy již) Rakousko-Uhersko nabízí, není tou integrací, o níž by Češi měli stát.
Ani dnes nevolím mezi evropanstvím a češstvím. A mohu přemýšlet o tom, co je naše společná evropská identita a v čem je přínosná identita česká. Ano, místo o "českých národních zájmech" můžeme začít přemýšlet o "českém národním přínosu". Když slyšíme o "českých národních zájmech", zpravidla se brzy začne mluvit o nezrušitelnosti Benešových dekretů či o ochranných známkách na karlovarskou Becherovku či špekáčky. Možná bychom se mohli zamyslet nad českým národním přínosem. Co to je? Sametová revoluce? Semtex? Protichemická jednotka? Tunelování? Máme o čem přemýšlet.
Pokud pan Ganley myslí vážně, co říká, pak jsem jeho stoupencem. Ano, jsem pro silnou Evropu. Pro Evropu, která je zároveň demokratická.
Nechci-li být čistě negativistický, pak je nutno hodnotit Lisabonskou smlouvu realisticky. Lisabonská smlouva zjednodušuje evropskou legislativu. Je to sice smlouva dlouhá, nesrozumitelná a nezáživná, nicméně nahrazuje řadu smluv, které jsou celkově nesrovnatelně delší a nezáživnější. Problém je, že maličko (nikoli fatálně) mění určité parametry rozhodování, a to způsobem, který není snadno vysvětlitelný. A podobně "propašovává" do evropské legislativy určité možnosti, jak by mohly evropské orgány činit určitá rozhodnutí, která by dříve nebyla možná. Nejsou to posuny nějak dramatické, nicméně odpůrci smlouvy se právem mohou obávat této tendence.
Pan Ganley volá po krátkém, pětadvacetistránkovém dokumentu. Osobně si myslím, že je to volání oprávněné a že by Evropská unie takový dokument měla mít. O takovém dokumentu by mělo smysl pořádat referenda. Referenda o Lisabonské smlouvě jsou dle mého názoru stejně nesmyslná jako referenda o Občanském zákoníku a podobných dokumentech. Jak se ukazuje na případu našeho nyní schvalovaného Občanského zákoníku, jsou v něm pasáže, které jsou velmi přínosné, a pasáže, které někteří z nás považují za velmi problematické. Je to prostě typ dokumentu, kde není snadné, aby laik řekl ANO nebo NE, bez možnosti otevřít určité dílčí otázky.
Na druhé straně krátký pětadvacetistránkový dokument neřeší to, co měla řešit Lisabonská smlouva, a sice zjednodušení (nikoli zesložitění) rozhodování a byrokracie.
Pokud pan Ganley myslí vážně to, co říká, a sice že chce založit PROEVROPSKOU stranu, která chce zároveň usilovat o to, aby Evropa byla demokratická, rád jeho snahy podpořím.
Dan Drápal, 14. prosince 2008



Hebron vře – právo se vypařuje

10. prosince 2008 v 19:52 | Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
6.12.08

Hebron vře - právo se vypařuje

Ve "městě čtyř praotců" bylo dosaženo bodu varu. V noci hoří auta a na fasádách domů a mešit se objevují protiarabské a protiislámské nápisy jako "Smrt Arabům" nebo "Mohamed je prase". Ve dne hází zakuklená židovská mládež kamením po svých arabských sousedech a izraelských policistech. Pořádkové síly bezmocně přihlížejí. Jen tu a tam zasáhnou slzotvornými granáty a pendreky. Obrázky zkrvavených obličejů jen přiostřují diskuse. Zraněny byly už desítky izraelských policistů, Palestinců a židovských osadníků. Patnáctiletý mladík utrpěl proražení lebky kamenem. Izraelská armáda vyčítá rabínským učitelům, že se nestarají o své žáky, kteří se účastní pouličních bitek v Hebronu, , místo aby byli ve škole.

Podle židovské tradice jsou v Hebronu pohřbeni čtyři praotcové: Abraham, Izák, Jákob a Adam. Proto se už v biblických dobách Hebron nazýval "Kirjat Arba", "Město Čtyř". Mezi Araby je město známé pod názvem, "Chalil", což připomíná praotce "Ibrahima", který byl označován jako "přítel (chalil) Alláhův". Místo se řadí mezi posvátnými židovskými památkami hned za Jeruzalém, neboť už Abraham zde od původních chetitských obyvatelů Kenaánské země odkoupil legendární jeskyni Machpela, která se zároveň považuje za vstup do
zahrady Eden. Hebron byl prvním sídelním městem krále Davida. Teprve v letech 1929 a 1935/36 byla zdejší staletá židovská obec s konečnou platností zlikvidována arabskými pogromy. Proto je Hebron jako málokteré jiné místo citovým ohniskem biblických nároků, uplatňovaných Židy na izraelskou zemi. Dnes je to také jediné město, kde židovská obec žije uprostřed palestinsko-arabského obyvatelstva.

Předmět sporu se zdá jasný. Extrémističtí židovští osadníci obsadili arabský dům na strategicky důležitém místě. Tato provokace zvýšila dosud i tak značné zdejší napětí. Neochotná vláda a zmatené bezpečnostní síly ponechaly násilnické mládeži volnou ruku. "Problémem není chování osadníků, ale jejich přítomnost v obsazeném Hebronu," láteří arabský poslanec Knesetu, Dr. Džamal Sahalka: "Přivedla je sem izraelská vláda, a proto zodpovědnost za jejich barbarské a fašistické chování nese ona." Izraelsko-arabský člen parlamentu požaduje "okamžitou evakuaci osadníků z Hebronu".

Při bližším pohledu se však všechno velmi komplikuje. "Bejt Ha-Šalom" ("Dům pokoje"), jak jej nazývají židovští osadníci, byl podle práva nenapadnutelně zakoupen. Palestinsko-arabský majitel Fajes al-Radžábí sjednal prodej zprostředkovatelům před běžící videokamerou - a hned nato se uklidil do Jordánska. Podle palestinského práva je totiž prodej půdy a nemovitostí nemuslimskému kupci hrdelním zločinem. Proto je v takových případech běžnou praxí, že palestinský prodejce dodatečně veřejně prohlásí, že Židé si jeho majetek přivlastnili protiprávně. To je nejen z mezinárodního hlediska politicky korektní, ale může mu to v palestinském prostředí případně i zachránit život. Každopádně zajímavé je v tomto případě mlčení palestinské strany. Ve věci "Domu pokoje", který je známější spíš jako "Dům sváru", "Bejt Ha-Meriva", vlastně vůbec nejde o spor mezi Araby a Židy, Palestinci a Izraelci.

Od rozhodnutí Nejvyššího soudu Izraele nad "Domem pokoje", který se stal "Domem sváru", a který novináři ve snaze o nestrannost nazývají "Hnědým domem" (Bejt Ha-Chum), visel Damoklův meč násilného vyklizení. Po týdny se jeho obyvatelé připravovali na střetnutí s policií a armádou své země. Mezi podpůrci židovských osadníků, kteří se do Hebronu stahují z celé země, je i Daniela Weissová z Kedumim v Samaří. Slibuje: "Nebudeme jako křesťané, kteří nastavují druhou tvář. Nebudeme vojáky objímat, jako osadníci v Guš Katifu" - v pásmu Gazy v září 2005. "Proti vyklizení Domu pokoje budeme klást větší odpor než v Amoně", což byla před pár lety noční můra krvavého násilí Židů proti Židům proměněná ve skutečnost.

Co je tedy skutečným pozadím příkazu k vyklizení v Hebronu a následných nepokojů? Vládě v Jeruzalémě a prezidentu Šimonu Peresovi jde o dobrou pověst Izraele ve světě. Pokud se budou před očima celého světa usazovat v Hebronu Židé, je to opětné porušení stop-stavu přislíbeného v Annapolisu - mohl by někdo usoudit. Vždyť zatímco v Hebronu zuří spory a jinde se hrozí vyklizením, v Judsku a Samaří se nově zastavují velké plochy nebo se tam výstavba připravuje. Pokud by Hebron měl sloužit jako důkaz věrnosti dohodám s ohledem na jakýsi zlověstný mírový proces, nebyl by ničím jiným než špatně přidržovaným fíkovým listem.

Hebronským osadníkům však schází nejen blahovůle jejich vlády, ale i podpora oficiální Rady osadníků v Judsku a Samaří. Nejpozději od vyklizení pásma Gazy panuje v "Moecet Ješa" vnitřní rozkol. Ke všem ideologicko-náboženským třenicím přistupuje to, že osadníci na západní straně plotu, kteří se tam cítí v bezpečí, stojí proti osadníkům na palestinské straně plotu, kteří se musí obávat vyklizení. "Společně s levicí a s vládou chce společnost Amana, která jménem osadníků sjednává nákup pozemků v obsazených územích, porubat každého, kdo se nepodřídí jejich představám," svěřuje mi jeden Izraelec z okolí Hebronu.

Další teorie, která je na divokém západě Blízkého východu v kursu, se zakládá na všudypřítomné volební kampani. 10. února 2009 musí být zvolen nový parlament. Je snad chování Ehuda Baraka, jehož strana kdysi zakládala stát, dnes však bojuje o politické přežití, pouhou volební kalkulací? Chce svými tvrdými výroky o situaci v Hebronu jen získat hlasy voličů z levého křídla? - Pokud by tato teorie platila, museli bychom si ovšem položit otázku: Proč armáda a policie postupuje tak váhavě? Cožpak jim výstřelky posledního týdne nedaly dostatečné oprávnění k násilnému vyklizení "Bejt Meriva"?

Ostatně, docela na okraj: Jako strana "zakladatelů osad" nemá Barakova Strana práce mezi ostatními stranami konkurenci. Nikdy nerostly osady tak rychle, jako pod sociálnědemokratickými vládami minulých let. Jsou to pravicově konservativní nacionalisté, kteří odevzdávali půdu Arabům, nikoli sociálnědemokratická "Avoda". Oficiálním politickým heslům to možná protiřečí - fakta však mluví jednoznačnou řečí! Výčitka, že to všechno není než politickou kalkulací, by pak mohla být prostředkem nátlaku na nositele zodpovědnosti. Přesto však existuje možnost, že právě v předvečer voleb zkušený politik jen velmi nerad sklidí výtku, že provozuje volební politiku.

Důvodem nerozhodnosti izraelského vedení však může být, že dokonce i to, co se zdálo jednoznačné, je nakonec nejasné. Každý vlastně vycházel z toho, že Nejvyšší soud nařídil, aby byl sporný dům vyklizen. Jenže advokát Nadav HaEtzni, který zastupuje židovské vlastníky, nyní tvrdí, že podle soudního výroku dům vyklizen být "může", nikoliv "musí". Mezi oběma slovíčky je v tomto případě veliký rozdíl. Náměstek ministra obrany Matan Vilnai právníkovu námitku potvrdil: "To je správné," a dodal: "Ovšem pokud jde o právo, nelze dělat kompromisy." Jestliže je však už právní situace mlhavá, jeho nekompromisní prosazování bude vypadat podle toho…

Jasné je tedy jen jedno: Situace je zmatená! Kdo se obává o pověst Izraele ve světě, může zůstat klidný: svět je zapomětlivý. - Na druhé straně se už ovšem stejně nedá moc zachránit. Volební debaty se rozplynou právě tak rychle jako sníh, který na pohoří Hermon ještě ani nenapadl. Co zůstane, je pouze spor o zaslíbenou zemi, a dále skutečnost, že zábrany se na všech stranách stále více hroutí, především ale uvnitř izraelské společnosti. Koncem října byl dům hebronského aktivisty Noama Federmana uprostřed noci srovnán se zemí. Bez předchozího varovaní byla rodina s početnými dětmi vytržena ze spánku a směla si posbírat sotva to nejnutnější. Soudce jednoho izraelského okresního soudu k tomu údajně poznamenal: "Takhle Bůh nezacházel dokonce ani se Sodomou a Gomorou." Když se začnou prosazovat anarchisté, ať už jakéhokoli politického ražení a jakýmikoli prostředky, znamená to nakonec zánik právního státu. President Šimon Peres má pravdu, když ve své řeči nad hrobem zakladatele státu Ben Guriona prohlásil: "Každý kámen proti našemu vojákovi je kamenem proti státu Izrael."

Zatím co jsem tento článek psal - 4. prosince 2009 - několik stovek pohraničních policistů "Hnědý dům" v Hebronu během jediné hodiny vyklidilo. Na akci se nepodílela armáda ani policie. Byli to pohraničníci, a za hodinu s tím byli hotovi, aniž padlo slovo. Dům zapečetili, ani Izraelci ani Palestinci do něj nemají přístup, skupina pohraničníků jej od té doby střeží.

Židovská mládež nato vytáhla s povykem do ulic Hebronu, ničila palestinský majetek, vytrhávala vinné keře, zapalovala auta i domy a pouštěla se do šarvátek s Palestinci, částečně byli filmováni. Židovská obec v Hebronu se od násilností proti arabským sousedům bezvýhradně distancovala. Až do pozdního odpoledne docházelo k nepokojům v celém Judsku, Samaří i v Jeruzalémě, kde přívrženci hebronských osadníků zablokovali silnice a házeli po autech kamením. Celý Hebron byl následně prohlášen za uzavřenou vojenskou oblast.


© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš

Po smrtelné havárii byl Pražský Rallysprint zrušen

10. prosince 2008 v 19:37 | www.sport.cz

Po smrtelné havárii byl Pražský Rallysprint zrušen

V sobotu ráno v 7.46 h. došlo na 14. TipCars Pražském Rallysprintu k tragické havárii, při níž zahynul jeden divák z Polska. Vzhledem k tragické události byla soutěž ředitelem ihned zrušena. Na 2. rychlostní zkoušce vyletěla z trati na mokré a kluzké vozovce polsko-britská posádka Leszek Kuzaj-Craig Perry s vozem Peugeot 307 WRC a skončila mezi diváky.

Stál jsem na místě, kde asi za pár minut auto projelo lidmi./ Řeporyje /

10. prosince 2008 v 19:34 | Václav Lamr www.lamr.estranky.cz
Stál jsem na místě, kde asi za pár minut auto projelo lidmi./ Řeporyje /
Uživatel Václav Lamr Vám posíla článek, který ho zaujal na serveru Sport.cz
Byl jsem s rodinou z Valašska přesně na tom místě, kde auto projelo lidmi. Protože neznají tu oblast závodu, navigovali jsme je s manželkou autem k místu závodu. Moje žena cítila, že máme jít pryč, cítila to silně. Proto jsem ji poslal domů. Ještě mi řekla: tady nestůjte. S Liborem (bratr z
Valašska) jsem na chvíli cítil potřebu modlit se na tom místě, kde byla odbočka do chatové kolonie nad Řeporyjemi. Na kulatý disk silniční značky jsem byl puzen napsát poselství. Ale bylo to mokré od deště. Jakoby tam bylo nějaké kultovní místo. Po krátké modlitbě jsme odešli na jiné místo. Cítili jsme že se něco stane. Přišlo mi: Z toho místa rychle odejdi! I ta rodina přátel odešla na jiné místo. Krátce na to se tam postavila skupina lidí, jeden kameraman. Byli to Poláci. Závod začal. Kolem projely tři auta v plné rychlosti toho závodu. A hned čtvrté auto vyjelo ze silnice, narazilo nikoliv do stromu, jak je níže ve zprávě, ale do sloupu osvětlení, a bokem narazilo na tu skupinu, kde jsme asi pár minut před tím stáli my. Přímo narazil na ně. Viděl jsem těla lidí ve vduchu po nárazu. Bylo to asi 10 metrů, kde jsem stál. Ta silniční značka, na níž jsem chtěl napsat jméno Ježíš, byla odmrštěná nárazem neuvěřitelně daleko.Viděl jsem ji letět vzduchem a dvě těla s ní. Pod autem ležel muž, co točil kamerou závod. Ti co tam byli první, volali, abychom pomohli zvednout auto,ležel tam pod ním ten kameraman. Když jsem přiběhl. leželo tam 5 lidí. Dva muži, žena a holčička. Jeden mrtvý, kterého jsme se snažili oživovat, než přijali záchranáři.Věděl jsem podle rozšířených zorniček, že je mrtvý. Modlil jsem se hned za jeho záchranu. Když jsme masírovali srddce, měl zepředu prolomený hrudník. Ani to nešlo. Byl ihned mrtvý. Oživování bylo marné. Proto jsem šel k tomu druhému muži, který chroptěl. Přijeli záchranáři. Potom jsem druhému umírajícímu držel kapačku. Přestal dýchat, dávali mu kyslík. Vedle ležela žena, matka dítěte a šestiletá dívka s krvavou hlavou. Ta byla zachráněna, v
šoku. Ta žena potom začala křičet a zřejmě byla jen v šoku. Než dali druhého (kameramana) do záchranky, modlil jsem se za záchranu i toho druhého. Záchranáři a hasiči od vyproštění se divili, co dělám. Řekl jsem jim, ať se starají o tělo, já se starám o duši a ducha těch lidí. Přestal dýchat. Vrazili mu do hrdla dýchačku, a dali kyslík. Přiletěl vrtulník.Toho prvního Poláka už přikryli, ještě jsem se za něj modlil, protože duše a duch se kolem mrtvého pohybují. Ironií byl, že i posádka toho auta byli Poláci. Těm se nic nestalo, jen stáli tam v šoku. Modlili jsme se za toho, co umíral, za holčičku a tu ženu. Divil jsem se, že s tím druhým otálejí. Vrtulník odletěl prázdný. Podle chování záchranářů a zpomaleného tempa jejich aktivity jsem poznal, že ten druhý je už odepsaný, ale že ho musí odvézt, a že cestou zemře.. Stalo se dnes ráno asi 7.45 hod.
Proč jsem tam byl ? Provázel jsem tam na ten závod rodinu bratra se třemi dětmi, na to místo. Prožil jsem před tou tragedií, že je to nějaké pohanské kultovní místo. Odpoledne měl být závod druhé kolo na Strahově. Byl také zrušen. Strahov je rovněž na místě pohanského kultovního místa velké "bohyně slunce". Pán mi řekl: Pokračuj v obcházení Prahy. Vyhledej tato kultovní místa a výsosti a modlete se tam, aby byl "kruh" kolem Prahy prolomený. Když se ta rodina z Valašska tři dny modlila za výlet do Prahy, dostala jedna sestra vidění veliké děsivé smrtelné tlamy nad místem, kde plánovali závod sledovat. Odpusťte chyby, píšu krátce po tom, co jsem si umyl ruce od krve....
Ježíši, Ty, který jsi vzkříšení a život, dávám ti život toho druhého muže, tu ženu a dítě, co odvezli. Zachrań jejich duši, ducha i těla. Amen Václav Lamr -přímý svědek události 774624852 www.lamr.estranky.cz


Přímá demokracie? Raději opatrně!

2. prosince 2008 v 22:05 | Dan Drápal
Přímá demokracie? Raději opatrně!

Nedávno jsem mluvil se stoupenci hnutí Ne základnám, sbírajícím podpisy pro petici za referendum o této otázce. Pokoušel jsem se s nimi mluvit o meritu věci, ale asi jsem nenatrefil na ty pravé - muži, s nimiž jsem se dal do hovoru, měli jaksi obecně pifku na polistopadový režim a o případných hrozbách z Íránu toho mnoho nevěděli a patrně je to ani nezajímalo. Tak jsem mluvil alespoň o tom referendu. Snažil jsem se vysvětlit, že referendum by asi vyhráli. Jakmile bychom ale svěřili referendu radar, nemuseli bychom se zastavit u této otázky. Patrně by se dala uspořádat referenda i k jiným otázkám, u nichž by se výsledky případného referenda těmto lidem patrně příliš nezamlouvaly. Mám na mysli třeba referendum o znovuzavedení trestu smrti. Snažil jsem se s nimi hovořit i o tom, že kdyby se konalo v Británii v říjnu 1938 referendum, zda Neville Chamberlain udělal dobře, když podepsal Mnichovskou dohodu, nepochybně by také zvítězil, a možná ještě přesvědčivěji než odpůrci radaru.
Přímá demokracie je ošidná věc. Zejména pokud mají nepoučení lidé rozhodovat o složitých otázkách. Na námitku, že organizátoři petic za různá referenda jsou poučení, odpovídám: Ano, vy možná ano, leč v referendu mohou hlasovat všichni, nejen ti poučení. Referendum by jistě šmahem odstranilo poplatky ve zdravotnictví (ostatně, v Maďarsku se tak stalo), občané by patrně odmítli pozdější odchod do důchodu… a jak by dopadlo nějaké referendum třeba o romské otázce, raději ani nedomýšlet.
Chápu, proč je pro mnohé přímá demokracie tak lákavá a proč se nám mnohdy zajídá demokracie zastupitelská.
Přímá demokracie nám umožňuje činit důležitá rozhodnutí, aniž se po nás vyžaduje, abychom řešili její často nežádoucí a nepředpokládané důsledky. Uvedu příklad: Kdyby Maďaři neodmítli poplatky ve zdravotnictví, nemuseli na tom být ekonomicky tak zle, jak nyní jsou. Máme pocit, že jsme o něčem rozhodli, ale "oni" (tedy vláda, starosta… někdy ani nevíme, kdo vlastně) ať řeší následky.
Zastupitelská demokracie vyžaduje pokoru jak na straně voličů, tak na straně volených. Já se o politiku dost zajímám, ale mohu jí věnovat jen určité množství času. Ze všech nejrůznějších kauz poslední doby jsem se věnoval podrobněji jen jediné (kauze Čunek) a myslím si, že této kauze celkem rozumím. Mohl jsem si zvolit Lisabonskou smlouvu, poplatky ve zdravotnictví, důchodovou reformu, nový občanský zákoník nebo něco jiného. Jistě, o všech těchto věcech čtu téměř denně v tisku. O žádné z nich ale nemohu říci s čistým svědomím, že jí rozumím opravdu do hloubky. (Vím, že lidé, kteří vám hned vysypou z rukávu zasvěcený názor prakticky na cokoli, teď usoudí, že jsem vůl, ale to je jejich problém.) Rád bych se spolehl na naše zastupitele (tedy poslance a senátory), že se pokusí těmto věcem porozumět do hloubky a že se rozhodnou správně.
Naše zastupitelská demokracie má jistě problémů více, ale zmíním jen dva. Předně mám obavy, že mnoho našich zastupitelů není natolik pilných, abychom se mohli spolehnout, že rozhodují skutečně zasvěceně a pro dobro věci. Proto vzniká tolik všelijakých legislativních zmetků. Obávám se, že se nám nedaří do našich zastupitelských orgánů volit ty nejschopnější a nejchytřejší. (Že by měli být rovněž nejneúplatnější, se snad ani neodvážím zmínit.)
Druhým problémem je, že ten první problém jako občané můžeme jen těžko napravit. Důvodem je to, že naše preferenční hlasy mají malou váhu. Tak se stává, že se třeba jistý člověk stane starostou, přestože o něj příliš nestojí ani jeho vlastní strana a přestože dostane nejméně preferenčních hlasů, nebo naopak že se do sněmovny či do místního zastupitelstva nedostane člověk, který má těch hlasů opravdu hodně. Vnitropartajní politika má zkrátka větší váhu než vůle voličů. V takovém prostředí se nemůžeme zbavit různých vyžírků, i kdybychom se nakrásně třeba i napříč stranickým spektrem shodli, kteří to jsou. Volání po "přímé" demokracii se pak nelze divit, zejména když s ní jsou poměrně dobré zkušenosti na místní úrovni. (Mám na mysli různá obecní referenda.) Tam se ovšem rozhodují otázky, kterým lidé rozumět mohou a které také nemají dosah pro celou zemi.
Obávám se, že se do krize dostává demokracie jako taková. Nedovedu si představit, že by se do našeho parlamentu mohli dostat lidé skutečně moudří, kteří nejsou ochotni vše nesmyslně zjednodušovat a kteří vystoupení v televizi neberou jen jako příležitost nakydat co nejvíce hnoje na protivníka a pronést pár sice vtipných bonmotů, jež jsou ale při řešení konkrétních problémů naprosto k ničemu. Vliv médií je obrovský, zatímco váha lidských charakterů stále klesá. Nedomnívejme se, že když se většina národa dívá na televizní zprávy, kde jsou třicetivteřinové šoty, při nichž politik může pronést jednu dvě věty (které navíc vybírá nikoli on, ale reportér a režisér), je tato většina nějak poučená. Většina se rozhoduje na základě vnějších dojmů, nikoli na základě přesvědčení, ať už vlastního nebo politiků. Že to není pravda? Tak to tedy strany vyhazují peníze za PR agentury zbytečně.
Ano, je to stále o hodně lepší než za bolševika. Mám ale obavy, že se dostaneme do bodu, kdy to nebude stačit.
Dan Drápal, 2. prosince 2008