Listopad 2008

Romská otázka je neřešitelná - zatím

26. listopadu 2008 v 20:16 | Dan Drápal
Romská otázka je neřešitelná - zatím

V naší zemi je celá řada lidí, kteří romské problematice opravdu rozumí. Jmenuji tři z nich, přestože spolu zrovna nekamarádí: Ivan Gabal, Karel Holomek, Jiří Čunek. Každý z nich se na celou věc dívá z poněkud odlišného hlediska, nicméně kdyby se sešli, hovořili o romské otázce a vy jim mohli naslouchat, dověděli byste se vše podstatné. Pochopili byste poměrně přesně, jak problém vzniká a kde se v minulosti udělaly zásadní chyby. A dokonce i co se týče řešení, byla by mezi těmito třemi muži, z nichž každý k věci přistupuje z jiného úhlu, shoda větší, než si oni sami dnes asi připouštějí.
Všichni tři vědí jednu velmi důležitou věc: Řešení problému bude trvat desetiletí a nebude spočívat v jednom jediném opatření, které by přes noc změnilo étos Romů či bílých.
Ne, nechci tvrdit, že romská otázka je neřešitelná. Jsem přesvědčen, že je. Nicméně převažující pojetí demokracie v naší zemi její řešení nesmírně ztěžuje.
Zmíním dva aspekty.
Znám jedno místo, kde se práce s Romy poměrně daří a kde by se romská komunita mohla ledasčím pochlubit. Mluvil jsem se starosty dvou obcí, kterých se to týká. Nechci je jmenovat, abych jim neztížil situaci. Zpočátku se mnou o celé věci nechtěli mluvit - rozpovídali se, až když ke mně nabyli určité důvěry. V podstatě obdivují, co se v místní romské komunitě děje. Jenže to nesmí říct nahlas. Proč? Důvod je prostý - v příštích komunálních volbách by nebyli zvoleni.
Latentní i zjevný rasismus v naší zemi je tak silný, že kdyby tito starostové řekli veřejně: "Udělejme pro Romy to a to," narazili by na zeď odporu.
Kdo si v dané lokalitě dovolí práci s Romy otevřeně pochválit, jsou ředitelé místních škol. Těm ovšem nehrozí, že za čtyři roky nebudou znovu zvoleni.
Taková je tedy situace na lokální úrovni.
Druhý aspekt, který mám na mysli, je rovina celostátní. Zde máme podobný problém: Na řešení romské problematiky žádná politická strana v krátkodobém horizontu čtyř let volebního období body nezíská. Je to běh na dlouhou trať, a pokud nepůjde o životy stovkám či tisícům lidí, strany nebudou mít žádnou motivaci přijít s nějakým skutečně smysluplným a dlouhodobým řešením. Pokud mi nevěříte, prolistujte si jejich předvolební programy z doby před dvěma a půl lety.
A tak se o celém problému politicky korektně mlátí prázdná sláma.
Kupodivu jediný z politiků, kdo o celé problematice hovoří otevřeně a bez ohledu na politickou korektnost, je vysmívaný a haněný Jiří Čunek. Říká jasně, že řešení problému bude obě strany hodně bolet. Z mě ne zcela pochopitelných důvodů byl přesto nařčen z populismu a rasismu.
Přál bych si, aby někdo přišel s lepším řešením, než Jiří Čunek. S nějakým, na němž by se žádný citlivý humanista neurazil. Ale dokud se neobjeví, udělají všichni dobře, když budou poslouchat, co Jiří Čunek vlastně říká, a budou na to věcně reagovat.
Co je tedy třeba:
Na jedné straně represe. Vymýtit v romské komunitě lichvu a prostituci. Trvat na dodržování pravidel mezilidského soužití. Trestat Romy, narušující třeba noční klid či dopouštějící se krádeží. A tvrdě a exemplárně trestat jakékoli násilí páchané na Romech.
Na druhé straně motivační programy. Motivovat romské rodiny k tomu, aby posílaly děti do školy. Motivovat Romy k tomu, aby si hledali práci. Zavést politiku cukru a biče. Odměňovat všechny, kteří se snaží. Tleskat těm, kdo překročí pomyslnou hranici mezi bídou a slušným životem. Motivovat firmy, aby Romům podaly pomocnou ruku. Vyslat k nim co nejvíce terénních pracovníků, kteří budou k pomoci Romům mít i jinou než finanční motivaci. Ale přesto je dobře zaplatit.
A především stále nazývat věci pravými jmény.
Dan Drápal, 24. listopadu 2008

Úvahy nad 46. žalmem

18. listopadu 2008 v 21:06 | Dan Drápal
Úvahy nad 46. žalmem

Jak jste si již patrně všimli, dělím žalmy na "teologické" a na ty, které byly psány se zvláštní naléhavostí, když byl David v akutním nebezpečí. Tento žalm zřejmě patří do první skupiny. Nic v žalmu totiž nenasvědčuje, že by David - případně Izrael - byl vystaven bezprostřednímu nebezpečí. Latentnímu nebezpečí je ovšem vystaven stále; proto se tento žalm věnuje otázce, v čem (či spíše v kom) je naše útočiště.
Tento žalm je zobecněním toho, co David prožíval znovu a znovu, s větší či menší intenzitou. Byl v nebezpečí v dobách, kdy ještě kraloval Saul. Byl v nebezpečí i v časech, kdy byl Saul již po smrti a David na vrcholu moci. Ano, právě když byl na vrcholu moci, se dostal do velkého nebezpečí od svých nejbližších.
Tuto skutečnost bychom měli vzít velice vážně. Někteří křesťané totiž podléhají omylu, že když jim žádné nebezpečí nehrozí, když mají nade vším a nade všemi navrch (nebo jim to tak alespoň připadá), jsou na tom duchovně dobře. Jen si všímejte, kolik sborů a kolik různých křesťanských organizací má ve svém názvu "Victory", tedy vítězství! Jen výjimečně se setkáte se sborem, který by měl v názvu něco jako "věrnost", a snad nikdy jsem se nesetkal se sborem, který by si dal jméno "trpělivost". Znám sbor, který se jmenuje "Průlom", neznám sbor, který by se jmenoval "Výdrž". Pochopitelně žádnému sboru neradím, aby si dal jméno "Porážka"; před čím varuji, je dojem, že jsme-li dobří křesťané, neustále v jednom kuse vítězíme. David by mohl vyprávět.
Naše skutečná víra se ukazuje zejména tam, kdy už se zdá i nám samotným, že jsme patrně zcela v koncích. V takových situacích totiž můžeme udělat ryzí zkušenost, kterou David popisuje slovy Bůh je nám útočištěm i silou, velkou pomocí, kterou nacházíme v soužení (v. 2). Soužení je příležitost. Můžeme se v něm obrátit na člověka, na lidskou sílu, nebo na Boha. David se mnohokrát obrátil na Boha - ostatně mnohdy mu ani nic jiného nezbývalo - a učinil právě tuto zkušenost, o níž teď zpívá ve svém žalmu.
David ze své zkušenosti dělá určitý závěr: Proto se nebudeme bát, i kdyby se země převrátila a hory se zřítily do mořských hlubin, byť vody moře burácejí a pění, byť se hory pro jeho zpupnost třesou (vv. 3-4).
Dokud žijeme na této straně nebe, pak platí, že Bůh nám dal prožít zkušenost, že je naším útočištěm a silou, nikoli proto, abychom na ni ve stínu lípy (či palmy) vzpomínali, ale protože nás patrně čekají další boje, možná ještě těžší než ty předchozí. Země se může převrátit a hory se mohou zřítit do mořských hlubin. Moře je ve Starém zákoně symbolem protibožských sil. Pod "převrácením země" můžeme rozumět společenský rozklad, kdy přestávají platit jakákoli pravidla, jakékoli principy. Převrácení země a vítězství moře se zdá být triumfem Božího nepřítele. David nám svým žalmem říká, že na základě předchozích zkušeností s Bohem ani v takovéto situaci nemusíme být určeni strachem. Ano, Bůh je naše útočiště i síla.
Řeka svým proudem oblažuje Boží město, svaté příbytky Nejvyššího (v. 5).
S burácením moře, do nějž se řítí hory, ostře kontrastuje obraz pokojného Svatého města - příbytku Nejvyššího. Zatímco vody moře burácejí, zde čteme o zřejmě poklidně tekoucí řece, jež svým proudem oblažuje Boží město.
O jakou řeku zde však jde? Božím městem je patrně míněn Jeruzalém, a jím žádná řeka neprotéká. Jako moře je v tomto žalmu symbolem sil temnoty, řeka je symbolem Boží milosti a Božího slova. Město pak je obrazem Božího lidu, církve, v níž Bůh přebývá. Bůh je uprostřed něj - nezhroutí se. Bůh mu přijde na pomoc hned za rozbřesku (v. 6).
Bůh je uprostřed svého města, uprostřed svého lidu, a proto se jeho lid nezhroutí. Za rozbřesku zpravidla začínal útok na město - a hned za rozbřesku Bůh přichází na pomoc svému ohroženému lidu.
Nad těmito tvrzeními má možná nejeden čtenář rozpaky. Nejde o nějaký bezbřehý triumfalismus? Vždyť známe Boží lid spíše v jiné poloze - v poloze bídy a nevěry. Můžeme skutečně říci, že Hospodin je uprostřed svého lidu?
Tento žalm ale neřeší otázku, jak na tom je ten který konkrétní sbor či ta která denominace. Bůh je uprostřed svého lidu skrze svého Ducha, a sám bych byl dalek toho, abych tvrdil, že Duch svatý je přítomen všude tam, kde si někdo říká církev a prohlašuje se za Boží lid, ač jedná zcela svévolně a Božím Slovem pohrdá. Tento žalm tedy neřeší otázku, za jakých podmínek je Bůh uprostřed sboru, skupinky či církve jako celku. Věřím ale tomu, že Bůh zde svůj lid má a mít bude, a uprostřed tohoto lidu přebývá. A svému lidu jistě bude pomocí hned za rozbřesku. Pán zná své - a tento žalm nás nevyzývá, abychom oddělovali zrno od plev. Proto to nebudu dělat ani já. Nemám ale pochybnosti o tom, že existuje zrno a že existují i plevy.
Národy hlučí, království se otřásají. (Hospodin) vydá svůj hlas a země se rozplývá. Hospodin zástupů je s námi, nepřístupným hradem je nám Bůh Jákobův (vv. 7-8).
Slova "národy hlučí, království se otřásají" označují obecný stav tohoto světa, jak již byl vyjádřen v řadě předchozích žalmů, počínaje hned Žalmem 2. Stejně tak platí, že když Hospodin vydá svůj hlas, země nemůže obstát. Pro Boží lid je existence v tomto světě vždycky existencí v ohrožení. Bude tomu tak až do příchodu Páně. A za všech okolností, za všech dějinných situací, nám Hospodin může být nepřístupným hradem. Znamená to, že se nám vyhne utrpení? Nemyslím. Bůh však může dát sílu vnitřnímu člověku, aby obstál. Dal ji Janu Husovi. Dal ji Dittrichu Bonhoefferovi. Dává ji dnes mučedníkům v Číně. Mají něco, kam jejich mučitelé nemají přístup. Mají i uprostřed soužení nepřístupný hrad.
Pojďte a pohleďte na skutky Hospodinovy - jakou hroznou spoušť udělal na zemi. Činí přítrž bojům až do končin země, láme luky a přesekává kopí, vozy pálí ohněm (vv. 9-10).
Skutky Hospodinovy jsou nádherné i hrozné. Byl to úžasný skutek Hospodinův, když Ježíš uzdravil slepého od narození. Byl to úžasný skutek Hospodinův, když v dobách Eliášových tři a půl roku nepršelo.
Mnohokrát jsem psal při různých příležitostech, že naším nejdůležitějším úkolem je hledat Boha. Hledat Boha znamená rovněž (nikoli však výhradně) hledat Boží jednání. Ne každé sucho je od Hospodina. Ne každý mír je výsledkem jeho působení. Potřebujeme, aby se nám otevřely oči pro Boží jednání, podobně jako je Bůh otevřel Elíšovu služebníku Géchazímu na Elíšovu přímluvu. Tehdy Géchazí spatřil koně a ohnivé vozy, chránící jeho pána (2Kr 6,17). To byl jeden z případů, kdy Hospodin "učinil přítrž bojům". Máme mocného, všemocného Boha. Náš problém je, že ho mnohdy nevidíme. Pokud jsme duchovně slepí, pak satanovo působení někdy připisujeme Bohu a Boží působení někdy připisujeme satanovi.
Přestaňte! Uznejte, že já jsem Bůh - vyvýšený nad národy, vyvýšený nad zemí! (v. 11). "Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi", říká vzkříšený Ježíš. Stojíme v duchovním boji. Satan chce, abychom uznali, že on je bůh. Hospodin chce, abychom uznali, že On je Bůh. A my se v životě neustále musíme rozhodovat mezi dobrem a zlem. Obojí si na nás činí konec konců totální nárok. Nesnadná situace - velké napětí! Proto je tak lákavé setřít rozdíl mezi dobrem a zlem a říci, že je to vlastně jedno. Proto je tak svůdné nečinit rozdílu mezi pravdou a lží - a nejlépe tak, že prohlásíme: Každý má svou pravdu. Pravda, kterou máš, není žádná pravda. Ty žádnou pravdu nemáš. Buďto má pravda tebe - nebo tě má lež.
Hospodin zástupů je s námi, nepřístupným hradem je nám Bůh Jákobův (v. 12). Amen!

Budou vklady v bezpečí? Za jakou cenu?

12. listopadu 2008 v 18:49 | Dan Drápal
Budou vklady v bezpečí? Za jakou cenu?

Poslanecká sněmovna dle očekávání schválila garance za vklady v bankách až do výše 50 000 eur, tedy zhruba 1,25 milionu korun. Sociální demokracie toto opatření podpořila, byť by dávala přednost garancím částky dvojnásobné. (Pozoruhodná péče sociálních demokratů o milionáře, že?)
Naše vláda byla ve srovnání s mnoha jinými evropskými vládami poměrně střídmá, za což jí dle mého názoru zaslouží pochvala. Věcně se ovšem zdá, že opatření je zbytečné - žádné z našich bank nějaká zásadní krize nehrozí, naopak jejich zveřejňované výsledky svědčí o jejich velmi dobré kondici. Vládou přijaté opatření, které téměř jistě projde parlamentem a jež patrně podepíše i prezident, má význam spíše symbolický.
U té symboliky je ale radno se zamyslet. Za příčinu současné světové bankovní krize považuji fakt, že národy západní civilizace si už druhou generaci žijí nad poměry. Na jedné straně se bankéři snažili co nejvíce vydělat, což se jim skutečně dařilo, na druhé straně se systém zdál natolik stabilní, že bylo možno pomoci ke zvýšení životní úrovně i lidem, kteří na to ve skutečnosti neměli. Tedy alespoň se zdálo, že je možno jim pomoci poskytováním relativně výhodných hypoték. Nu, bublina praskla.
To, co následovalo, vypadá jako konec klasického kapitalismu. Jeho odpůrci jsou jistě přesvědčeni, že je to dobře. Je to ale dobře doopravdy?
Státní záchranné balíčky a všelijaké garance znamenají, že následky nemoudrého počínání (ať už nenasytných bankéřů, ať už "drobných lidí", kteří si vzali hypotéku, ačkoli si mohli dobře spočítat, že na ni budou mít jen těžko) ponesou všichni daňoví poplatníci bez rozdílu. Jelikož nám ale nikdo nevyčíslí, kolik to bude jednotlivého daňového poplatníka stát, a nevyhnutelné snížení své životní úrovně nepocítíme přímo, nelze očekávat nějaké výrazné protesty. Ostatně jsme stále tak bohatí, že ani daňoví poplatníci zatím nějak výrazně nezchudnou a zmínění nezodpovědní, případně nešikovní lidé nějak výrazně nezbohatnou. Přesto je ale dobré, abychom správně pojmenovali, co se děje.
Západní civilizace pokračuje ve svém dlouhodobém trendu, kterým je snaha nabýt co největších jistot a pokud možno zrušit všechna rizika. Netýká se to zdaleka jen oblasti financí.
Po desetiletí nám ekonomové opakovali, že podobná krize, jež nastala roku 1929 v USA a jež se v následujících třech letech přelila do Evropy, už není možná. Současná krize je skutečně jiná. Zatím u nás v důsledku krize nikdo nehladoví a nikdo nepřichází o střechu nad hlavou. Pouze někteří lidé budou asi muset odložit koupi domku a zůstat ještě nějakou dobu v 2+1. Nicméně skutečnost, že si žijeme nad poměry, na nás stejně jednou dolehne. Problém bude, že současná socializace světové ekonomiky tuto ekonomiku zbavuje jejích očistných mechanismů. Bankéři nebudou moci zcela prohrát, nebudou ale moci ani příliš vyhrát. Bude-li stát za všechno ručit, pak - až dolehne další krize - už nekleknou banky, ale klekne přímo stát. Stát se tomu bude snažit předejít další regulací a dalším rozkládáním rizika na daňové poplatníky.
Nemuselo by to být tak zlé, kdyby stát během tohoto procesu neustále nesílil. Jinak řečeno, jeho role bude neustále narůstat. O ekonomice budou stále méně rozhodovat ekonomové a stále více politici. V zájmu našeho dobra. V zájmu dobra všech. Stát nám všechno zaručí, a v případě hrozícího krachu státních financí bude mít další důvod ještě více regulovat, kontrolovat a přerozdělovat.
Je snad někomu útěchou, že státy západní civilizace jsou vesměs demokratické? Jistě, je lepší, jsou-li demokratické, než kdyby byly totalitní. Jenže jakápak je to úroveň demokracie, když strana může jít do voleb s heslem "zdravotnictví zadarmo" a tyto volby vyhrát? Jak to, že tolik lidí věří takovému nesmyslu, jako že zdravotnictví je zadarmo?
Biji na poplach. Silný stát, který všechno garantuje, není dobrá věc. Už jsme tu v Evropě takové státy měli. Já bych raději trochu toho rizika.
Ale pokud dojde k nejhoršímu, a stát se v této době téměř neomezených technologických možností špiclování změní ve stát totalitní (možná bude stačit i "suverénní demokracie" ruského typu)… no, raději si to ani nepředstavovat.
Budeme mít ale jednu výhodu. Podobně jako Češi po únoru 1948 budeme moci říci: "Zvolili jsme si to vlastně sami."
Dan Drápal, 11. listopadu 2008