Říjen 2008

Co nás čeká po volbách

26. října 2008 v 12:52 | Dan Drápal
Co nás čeká po volbách

Nebudu tajit, že volební vítězství sociální demokracie považuji za katastrofu pro tuto zemi.
Ne snad proto, že bych přál vítězství ODS. Domnívám se, že ODS nejen že není schopna, ale patrně ani nechce nějakým zásadnějším způsobem bojovat proti korupci. A bylo zřejmé, že nebude schopna ani prosadit důležité reformy. Mirek Topolánek, přední politik, si už před více než rokem postěžoval, že našemu národu chybí reformní étos. Politik tu ovšem není od toho, aby si na nedostatek reformního étosu stěžoval - je tu od toho, aby ho vytvářel.
Obávám se, že o vítězství ČSSD skutečně rozhodly poplatky ve zdravotnictví. Třicet korun, zhruba polovička krabičky cigaret. Národ uvěřil panu doktoru Rathovi, že bude mít "zdravotnictví zadarmo".
Co nás tedy čeká?
Provázanost ODS s různými firmami na celostátní úrovni i v krajích byla zřejmá každému, kdo byl jen trochu všímavý. V Praze měla ODS po posledních obecních volbách dokonce absolutní většinu. Proto bylo možno prodat pozemky na Masarykově nádraží a začít připravovat jeho likvidaci. Jak tomu ale bude pod vládou ČSSD? Stane-li se třeba moravskoslezským hejtmanem takový Jaroslav Palas? Máme se na co těšit. Mám pro vás špatnou zprávu: Nebude to lepší než za vlády ODS.
ODS a ČSSD na sebe tvrdě útočí. Zvláště před volbami nebo těsně po volbách. Jenže styl vládnutí obou těchto stran se příliš neliší. Dokonce bych řekl, z hlediska korupce se neliší vůbec.
Obě tyto strany měly zájem na rozprášení Kubiceho týmu, a společnou rukou se dílo podařilo. Kubicův nástupce promptně zastavil vyšetřování řady kauz, v nichž byly obě tyto velké strany až po uši namočené.
Za větší tragédii než vítězství ČSSD považuji marginalizaci menších stran, tj. lidovců a zelených. Pokud se nestane něco zásadního, čeká nás v nastávajících desetiletích střídání vlád ČSSD a ODS. Ty už toho na sebe vědí beztak dost a budou se držet v šachu. S korupcí se nestane nic. Přítomnost menších stran znamenala alespoň jakous takous naději, že se s naší politickou žumpou trochu zamíchá a ta největší ... přece jenom vyplavou na povrch. Teď ta naděje rapidně poklesla.
Přes veškeré námitky, které mám proti ODS, nevyhnutelného pádu této strany lituji. Nebyla schopna provést reformy, nebojovala proti korupci, vedla hloupou a krátkozrakou politiku vůči Evropě, ale nehrozilo, že naši zemi zaprodá Rusku. Jelikož jedním z prvních počinů předchozí vlády ČSSD bylo zastavení monitorování práce ruských tajných služeb na našem území, máme se teď, kdy ruské velmocenské ambice značně narostly, skutečně čeho obávat.
Tyto volby se konají v době, kdy vlastně nikdo na světě neví, co bude dál. Možná je na křižovatce celý svět. Finanční krize může příští týden skončit, ale může také ještě dlouho pokračovat.
Skutečností bylo, že Západní civilizace si už alespoň dvě generace žila nad poměry. Nyní jí byl vystaven účet. Žádný politik nemá řešení, a žádný nebude mít odvahu vyslovit prostou větu: "Žili jsme si nad poměry, teď se to provalilo. Budeme si všichni muset utáhnout opasky." Ne, evropské vlády zvolily strategii, která ještě o pár let prodlouží stav, jenž vedl k současné krizi. Tím, že státy převzaly garance za vklady, sice většinu lidí potěšily, ale současně navodily stav, kdy už na tom horším konci nebude čekat jen krutá recese, ale přímo státní bankrot. Nemyslím si, že ODS měla řešení - to dnes zřejmě nemá nikdo. Ale plány ČSSD nic nereformovat a všechno garantovat, případně snížit spotřební daň na benzin a naftu (ano, o tom mluví i nyní, když je cena ropy poloviční proti době před čtyřmi měsíci) sice Jiřímu Paroubkovi zajistí vládnutí na čtyři či spíše osm let, ale co potom? Po nás potopa?
Je to doba, která přímo volá po silném vůdci s nějakými myšlenkami. Nám však bude vládnout bezbřehý oportunista Paroubek. Jenže i s těmi silnými vůdci bývá potíž. Občas se v dějinách vyskytne nějaký Reagan, Masaryk či Churchill. Mnohem častěji se ale objeví nějaký Mussolini, Hitler nebo Stalin. A jejich případný nástupce bude mít lepší technologie, než měli tito tři.
Dan Drápal, 25. října 2008

Kunderovo udání v českých souvislostech

18. října 2008 v 19:51 | Dan Drápal

Kunderovo udání v českých souvislostech

Nebudu v tomto článku řešit otázku, zda se Milan Kundera skutečně dopustil udání, které se mělo odehrát v roce 1950. O pravosti policejního protokolu, kterého usvědčuje, byly vysloveny určité okolnosti a já pochopitelně nemám prostředky k tomu, abych rozhodl, zda se jedná o autentický dokument či falsum. Vycházím z předpokladu, že se jedná o dokument pravý, protože tak na první pohled vypadá a zejména protože nevidím důvod, proč by právě na Milana Kunderu, který žije už desetiletí v emigraci a do dění v České Republice ani v nejmenším nezasahuje, někdo ušil boudu tohoto typu. Pokud se skutečně jedná o podvrh, pak by nezbývalo než se panu Kunderovu hluboce omluvit.
Udání Milana Kundery se srovnává s doznáním německého spisovatele Günthera Grasse, že jako sedmnáctiletý narukoval koncem války (v roce 1944) do desáté pancéřové divize SS. Některé rozdíly jsou patrné na první pohled. Günther Grass jistě měl určitou možnost volby. Mohl zběhnout a skrývat se, což by ovšem nebylo snadné a v případě odhalení by byl zastřelen. Kdyby Milan Kundera neudal Miroslava Dvořáčka, těžko by byl jakkoli postižen. Další rozdíl je v tom, že Günther Grass se doznal sám, byť až na sklonku života. Milan Kundera byl, zdá se, usvědčen, a pokud je skutečně vinen, pak se rozhodl zapírat. Tyto dva rozdíly jsou patrně nejpodstatnější. Na druhé straně je zde pro Milana Kunderu jedna, byť drobná, polehčující okolnost: Na rozdíl od Günthera Grasse nebyl nikdy ve svém národě morální autoritou, burcující svědomí druhých.
Tento článek ale nepíšu kvůli těmto banalitám, které jsou více méně každému jasné. Chci se zamyslet nad tím, co by mohlo panu Kunderovi znesnadnit doznání, pokud se daného činu skutečně dopustil.
Již předem ale musím říci, že se nesnažím Milana Kunderu jakkoli omlouvat. Proč činíme ta či ona morální rozhodnutí, je čistě na nás. Každého člověka považuji za morální bytost, která má svobodnou vůli. Jistě, tato vůle je nějak omezena, vždy se pohybuje v určitém prostoru, a některá rozhodnutí pro nás mohou být snazší či těžší v závislosti na prostředí, v němž jsme vyrůstali a v němž žijeme. Kupříkladu dítě, jež vyrůstalo v rodině, kde lhali jak tatínek, tak maminka, to má jak v dětství, tak v dospělosti s pravdomluvností těžší než dítě, které vyrůstalo v rodině, v níž se setkávalo s tou nejlepší kombinací kázně a milosti. Kdybych ale prvnímu z těchto dětí upřel morální odpovědnost za to, zda bude či nebude lhát, upřel bych mu vlastně samu důstojnost lidství.
Nyní však k věci: Doznat se k minulým pochybením je u nás patrně těžší než jinde, protože v našem národě je velice málo milosti.
Tato nemilostivost a tvrdost se projevila ve vši parádě v mottu Cibulkových "Necenzurovaných novin" nazvaných "Rudé krávo": Komunista vždycky zůstane komunistou. Slyšel jsem lidi říkat: "Bývalý komunista, to je něco jako bývalý černoch." V podobném duchu píší mnozí pravicoví publicisté o levičácích. Samozřejmě se mohou právem odvolávat na praxi komunistů: Ti byli také přesvědčeni, že když se jednou někdo narodil jako buržoust, už se nikdy nezmění.
Zdá se mi, že tato neochota či neschopnost přiznat druhým lidem možnost skutečné a hluboké konverse je u nás patrně vyšší než v jiných národech. Domnívám se, že souvisí s českým atheismem. Člověk, který se nekonfrontuje s Bohem, totiž zpravidla není schopen přiznat si temné stránky vlastní existence. Rozpoznání, že Ten, který jediný má právo soudit, mě miluje i jako hříšníka, je velice osvobodivé. Sám mohu vydat svědectví, že až setkání s Bohem mi dovolilo přiznat si, kolik špatnosti ve mně je. Zůstává-li člověk bez Boha, pak podvědomě tuší, že skutečně upřímný pohled do vlastního nitra by mohl být velice nebezpečný. Člověk by mohl poznat něco velmi ošklivého a přitom by zůstal bez jakékoli naděje.
Člověk, který v konfrontaci s Bohem, jenž jediný je skutečně dobrý, nahlédne vlastní špatnost, je pochopitelně mnohem shovívavější k ostatním. Nepřehlíží jejich hříchy, netváří se, jako by neexistovaly a nebagatelizuje je. Ví ale, že hříšníkovi může být odpuštěno. Že hřích, na rozdíl od Boha, není věčný. Ví rovněž, že pro skutečné pokání se rozhodujeme spíše po setkání s milostí než narazíme-li na nemilosrdný odsudek.
Jinak řečeno, skutečná víra v Boha (která je něčím více než mentálním přitakáním určitým tvrzením, jakkoli správným) je bytostně spjata s nadějí a s láskou. Pokud se Milan Kundera onoho činu skutečně dopustil, pak jako věřící člověk předpokládám, že mlčení o tomto činu mu v průběhu desetiletí připravovalo skutečná muka, a to jak vnějšně, tak vnitřně. Vnitřně věděl, že se dopustil hanebnosti, kterou navíc prohlubuje tím, že se k ní nepřiznává. Vnějšně musel mít strach, zda se na jeho čin přece jenom jednou nepřijde. V každém případě ve mně nekající člověk vzbuzuje spíše lítost než hněv. Připravil si bědný osud již zde na zemi, a od této bídy by mu všechna jeho světská sláva nepomohla ani v případě, že by se na jeho čin nepřišlo. Kunderovo trvání na tom, aby jeho romány byly nazírány odděleně od jeho bytosti, se mi pak jeví v jiném světle. Možná se oddělením od svých románů chtěl oddělit i od své viny, kterou se v těchto románech nejednou zabývá, byť právě nikoli jako svou.
Rád bych panu Kunderovi řekl, že existuje něco jako odpuštění. Odpuštění, které si nemůžeme dát sami - přichází k nám zvenčí. Z tohoto odpuštění se ovšem můžeme radovat jen za jedné podmínky: Musíme být upřímní. K sobě, k Bohu i k ostatním lidem. Bůh skutečně odpouští. I když musíme v tomto čase nést následky svých minulých hříchů, Bůh je schopen odpreparovat naše hříchy od nás samotných a my si je nemusíme nést na věčnost.
Dan Drápal, 16. října 2008


Věčný spor o Ježíšův hrob

18. října 2008 v 18:18 | Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
Věčný spor o Ježíšův hrob
"Tohle je původní klíč ke chrámu Svatého hrobu." Abed Džude důstojně pozvedá vzácnou starožitnost před vchodem do chrámu Svatého hrobu v Jeruzalémě. "Přesně před 842 lety," tím si je starý pán docela jistý, pověřil kurdský sultán Saladin správou klíče k nejposvátnějšímu místu křesťanů jeho prapředka. Pět křesťanských denominací si tenkrát činilo nárok na správu nejposvátnějších míst křesťanství, pahorku Golgoty a Ježíšova hrobu: římsko-katoličtí latiníci, řecko-pravoslavní, arménští pravoslavní, asyrští pravoslavní a egyptští Koptové. "A pravoslavní viděli klíč raději v muslimských rukou než v rukou římských katolíků," konstatuje pan Džude. Tak se stal jeho rod "ochráncem klíčů Svatého hrobu".
Každé ráno ve 4 hodiny se musí těžká dřevěná brána otevřít a večer v 7 hodin zase zavřít. "Ale islámský duchovní a potomek proroka Mohameda nepoleze na žebřík," vypráví hrdý správce klíče. "To by bylo pod jeho důstojnost." Proto bylo otevírání a zavírání brány už za časů Saladinových uloženo měšťanské rodině Nuzajbí. V obleku a kravatě vykonává Wadžíd Nuzajbí svou odpovědnou službu s velikou vážností. Mezi modlícími se mnichy, vykládajícími průvodci, zpívajícími skupinami poutníků, zvědavými turisty a věčně zaměstnanými duchovními hodnostáři promazává Nuzajbí prastarý zámek.
Protože se křesťané nebyli schopni dohodnout, spravují klíče od chrámu už po staletí muslimové. A když dochází v současnosti při každoročních svátcích ke strkanicím mezi mnichy a kněžími, jsou to izraelští vojáci, kdo musí lstí nebo mocí zjednat klid. Dnes si na jednotlivé části posvátného areálu činí nároky čtrnáct různých denominací a není tu prakticky nic, co by za téměř 17 století historie chrámu nebylo předmětem tahanic mezi křesťany.
Takže vlastně nikoho nepřekvapilo, co způsobil izraelský stavební inženýr zjištěním, že etiopsko-pravoslavný klášter Dir as-Sultán na střeše Kaple nalezení svatého kříže (kaple sv. Heleny) je po stavební stránce v povážlivém stavu. Jeho zpráva popisuje stav zdiva jako alarmující a životu nebezpečný, hrozící zřícením. Z nádvoří před chrámem Svatého hrobu se vystupuje dvěma temnými kaplemi na střechu, kde v hliněných chatrčích žijí etiopští mniši. Vnější zdi areálu pocházejí z byzantské baziliky ze 3. století, jež byla proti dnešnímu středověkému chrámu téměř dvojnásobně velká. Už v r. 2004 prohlásilo izraelské ministerstvo vnitra, že je ochotno financovat renovaci etiopského hliněného kláštera. Staletí trvající spor mezi Kopty a Etiopany tomu však zabránil.
Osmanské úřady začátkem padesátých let 19. století v takzvaném Status quo dokumentu přesně stanovily, kdy a kdo bude zapalovat které svíčky, které denominace ve kterou dobu mohou vykonávat své obřady, kdo bude kde zametat a vytírat. Nejznámějším symbolem dokumentu Status quo je žebřík pod pravým oknem na výstupku nad vchodem do chrámu Svatého hrobu. Protože na tento žebřík mají právo Arméni, nemůže být odstraněn, ačkoli tam dnes už k ničemu není. Tímto opatřením by tedy mělo být až dodnes všechno upraveno do nejmenších podrobností.
Jenže v druhé polovině 19. století všichni etiopsko-pravoslavní mniši padli za oběť moru. Toho využili Koptové a zmocnili se kláštera Dir as-Sultán. Turci, Britové a Jordánci, kteří staré město Jeruzaléma ovládali až do r. 1967, dávali přednost egyptským Koptům, od nichž se etiopsko-pravoslavná církev kdysi odštěpila.
O Velikonocích 1970 - mezitím se už Jeruzalém nacházel pod izraelskou mocí - se odebrali koptští mniši k modlitbě do chrámu Svatého hrobu. Jejich etiopští bratři ve víře využili příležitost a vyměnili zámky v klášteře. Izraelští policisté, kteří zde byli rozmístěni, aby zabránili násilným srážkám, Etiopanům ponechali volnou ruku. Politickým pozadím izraelské lhostejnosti byla možná tehdy probíhající opotřebovávací válka s Egyptem a přátelské vztahy etiopského císaře Hailé Selassie k židovskému státu.
Etiopský arcibiskup Matyáš dnes egyptským Koptům nepřiznává žádné právo vlastnické ani užívací a požaduje od Izraelců jako "neutrálního faktoru" provedení potřebných oprav. Původně nabídli Izraelci financování renovace kláštera jen proto, že křesťané se o tom nedokázali dohodnout. Teď však ministerstvo vnitra v Jeruzalémě nechce dovolit zahájení prací, dokud se obě africké denominace mezi sebou nedomluví. Nedá se vyloučit, že je "neutrální faktor" v odvěkém sporu o Ježíšův hrob nucen přihlížet k velmi citlivým diplomatickým vztahům s Egyptem i Etiopií, které se od sedmdesátých let podstatně změnily. Musíme si tedy počkat, jak se hrozící nebezpečí na nejposvátnějším místě křesťanství podaří odvrátit. Vatikán ovšem už mezitím celou záležitost odbyl jako pouhou frašku.
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš
Obrázky etiopského kláštera Dir as-Sultán na střeše chrámu Svatého hrobu: http://www.gerloff-pics.com/thumbnails.php?album=148

Kam až spadnou burzy

11. října 2008 v 13:44 | Dan Drápal
Kam až spadnou burzy
aneb
Svět už byl příliš složitý

Vláda Spojených států a celá řada vlád evropských dělá věci dříve nevídané. A přesto burzy padají a padají. Mnozí si kladou otázku: Kdy se pád zastaví?
Ekonomové se naštěstí přestali tvářit, že tomu rozumějí. Sami říkají, že současný ekonomický vývoj je záležitostí spíše pro psychology než pro ekonomy.
Někteří ekonomové se snaží tvářit, že se zase až tak moc neděje. Naše banky jsou zdravé a ekonomický růst zatím neustal, pouze se zpomalil. My můžeme dodat: Zatím mají pravdu. Netřesou se ale sami nad otázkou, jak ji ještě budou mít dlouho?
Postoje lidí na přelomu devatenáctého a dvacátého století byly zcela odlišné od postojů lidí na přelomu století dvacátého a jednadvacátého. Co se týče domácností, pak o století dříve bylo ve flóru šetřit. V minulých třech desetiletích bylo ve flóru utrácet. O století dříve bylo žít na dluh společensky těžko přijatelné. Nyní v tom banky a obchodníci obyvatelstvo podporují. O století dříve si lidé ukládali peníze do bank, aby získali úroky. Nyní banky žijí z poplatků, které vybírají od lidí za to, že si u nich uložili peníze.
Zcela se proměnil svět reklamy. Prvním cílem reklamy již není o výrobku informovat. Cílem je oblbnout a ohromit a podprahově zpracovat potenciálního spotřebitele.
Banky chtěly vydělávat stále více a rychleji. Proto zaváděly stále nové produkty, jež byly nakonec tak složité, že jim možná přestali rozumět sami bankéři. A tak se nějakou dobu točil stále rychleji kolotoč peněz, které se stávaly stále více jen pomyslnými čísly, jež se nám rychle míhala na monitorech počítačů.
A pak tomu všemu lidé přestali věřit. V novinách se objevují zprávy, že lidé nakupují zlato jako už dlouho ne, a úvahy o tom, zda je vhodné či nevhodné investovat do uměleckých předmětů.
Domnívám se, že nastane určitá společenská korekce. Důvěra lidí se přelije trochu více do hmatatelných předmětů, jako je automobil, obraz, kvalitní domácí spotřebič nebo ona malá cihlička zlata. Různé bankovní produkty, jejichž názvům jsem nerozuměl a ani jsem si je nezapamatoval, budou mít na delší dobu utrum. To platí pro bohatší společnosti, tedy i pro nás. V chudších zemích si lidé možná zase začnou více vážit zemědělské půdy a jejích plodů.
Současná krize je především krizí důvěry. Platy finančníků a různé ty jejich zlaté padáky svou nehorázností volaly do nebe. K tomu se připojily množící se skandály, jak se přicházelo na podvody v účetnictví, a to i u "renomovaných" firem.
Domnívám se, že krize se zastaví, až lidé budou moci něčemu věřit. Ale nevím, kdy to bude, a čemu uvěří.
Mnozí, kteří si žili dlouho nad poměry, si budou muset zvyknout na nižší životní úroveň. Nechci být škodolibý, ale doufám, že si někteří lidé vzpomenou, jak reptali v dobách, kdy česká ekonomika rostla šestiprocentním tempem a kdy se nám sociálnědemokratická vláda, kterou jsme si zvolili, starala o obrovské každoroční deficity.
Doufám, že se svět trochu vrátí k normálu. Že bankovní úřednice nebude brát třikrát tolik co zdravotní sestra. Že si výrobci vydělají přinejmenším tolik jako obchodníci. Že když začne stát bohatnout, pocítí to i někdo jiný než horních sto tisíc.
Možná si někteří z těch, kdo věřili v "neviditelnou ruku trhu", připustí, že tentokrát trh šeredně selhal. Oběma směry: Nejdřív nám namlouval, jak je dobře, později přesně naopak - jak je špatně.
A socialisté a populisté všeho druhu možná přestanou tak nestoudně nabízet různé pastelkovné a brojit proti nejrůznějším poplatkům a tvářit se, že škola a zdravotnictví vlastně nic nestojí.
Možná svět mírně předěláme, aby v něm bylo trochu více místa pro zdravý rozum a méně místa pro švindl.
Jen ale abychom ho předělali správným směrem. V dobách krize se totiž dá svět předělávat i směrem nesprávným. Připomínám Rusko 1917 a Německo 1933.