Červenec 2008

Proč aféra „Čunek“ nemůže skončit

16. července 2008 v 6:46 | Dan Drápal
Proč aféra "Čunek" nemůže skončit Když v neděli Martin Bursík seznámil veřejnost s celkovým vyzněním zprávy auditorské firmy Kroll, někteří lidé, včetně Jiřího Čunka, se možná domnívali, že aféra je v podstatě u konce. Již první komentáře - např. Karla Hvížďaly - ovšem naznačovaly, že tomu tak není a nebude. Z celé řady diskusních příspěvků pod zprávami a komentáři na internetových serverech je zcela zřejmé, že pro mnohé by jediným přijatelným výsledkem auditu pana Čunka mohla být zpráva, jež by Jiřího Čunka definitivně potopila. Tak ostatně vyzníval i komentář Karla Hvížďaly a některé další komentáře. Mnoho lidí raději odsoudí i knížete Schwarzenberga, než by připustilo myšlenku, že Jiří Čunek je nevinen. Během celé aféry, která se vleče už téměř dva roky, bylo pozoruhodné, jak se stále znova v téměř pravidelných intervalech "uvolňovaly" informace o případu. Pokud žádné nové informace nebyly, recyklovaly se ty staré. Jiřího Čunka již mnoho měsíců vyšetřovalo na šedesát policistů. Nemám zprávy, kolik lidí se případem zabývalo na státních zastupitelstvích. Nyní se případem zabývala i zahraniční auditorská firma. Jelikož se "případ" neustále nabaluje, měla firma k dispozici již 4000 stran. Tyto dokumenty předali Jiřímu Čunkovi jeho právníci. Jiří Čunek je nečetl - proč také, když si je jist svou nevinou - a předal je firmě Kroll tak, jak je dostal. Ve spise údajně chybí na 700 stran. Podle informací, které se mi podařilo získat, šlo o strany, které Čunkovi právníci neshledali jako relevantní a tudíž si je od policie nevyžádali. (Když jsem se byl podívat na své estébácké materiály v archivu v Pardubicích, také jsem si neokopíroval všech 440 stran, které tam o mě měli. Řada stránek totiž obsahovala jen "vatu" a žádné informace; toto byl zřejmě podobný případ.) Jiří Čunek ze své dovolené okamžitě slíbil, že udělá vše pro to, aby firma Kroll chybějící stránky získala. Firma Kroll zasluhuje uznání za to, že v poměrně krátké době nechala přeložit a prostudovat tisíce stran. Nyní se dělá problém z chybějících stran. Podobně jako se marně hledaly zbraně hromadného ničení v Iráku, neustále se hledá nějaký důkaz Čunkovy viny. Čunkovi nepřátelé si ovšem činí marné naděje, že tento důkaz se najde v oněch sedmi stech chybějících stránkách. Až firma Kroll obdrží chybějící stránky, jistě se najde zase nějaký další důvod, proč aféru dále rozviřovat. Dal by se třeba prověřovat Čunkův dědeček - už si na něj vůbec někdo posvítil? Někteří naši novináři mi připadají jako děti, které si řeknou, že když jim padne šestka, koupí si za kapesné zmrzlinu. Šestka nepadla, tak si hodí znovu. A pak znovu a znovu. Nakonec přece šestka musí padnout. Doposavad se našim žurnalistům podařilo zlikvidovat prakticky každého, na koho se soustředili. I tak slušného člověka, jako byl Vladimír Špidla. Chápu, že je k uzoufání, že Jiří Čunek to ne a ne vzdát. Na celé aféře je až komické, že se veškerá "palba" soustřeďuje na člověka, jehož majetkové poměry nikterak nevybočují z poměrů průměru střední třídy. Každý penzista, který vlastní domek do dvaceti kilometrů od Prahy, je v podstatě bohatší než Jiří Čunek. To opravdu nemáme investigativně zajímavější a vděčnější vrcholové politiky? Stohy papíru, který spotřebovala aféra Čunek, mnohonásobně převyšují množství papíru, věnované Stanislavu Grossovi, Vlastimilu Tlustému, Michalu Krausovi či Davidu Rathovi, ačkoli tito namátkou jmenovaní lidé se pohybují v částkách mnohem vyšších. Proč tomu tak je? Píchnu do vosího hnízda. Nemám ale pro celou věc jiné vysvětlení než to, že Jiří Čunek mnohé lidi štve, protože je předseda strany, jež se hlásí k něčemu jinému než k čistě přízemní a hmotné motivaci. KDU-ČSL tak sice činí téměř neznatelně a velmi nesměle, protože si v té věci ani sama příliš nevěří. V naší společnosti ale panuje velice silná nevraživost vůči každému, kdo se na nějakou vyšší motivaci odvolává, a zvláště, pokud jde o motivaci křesťanskou. Takovému člověku je třeba co nejrychleji dokázat, že je vlastně stejný jako my - vlastně horší, protože je pokrytec. Na představu, že by někdo mohl upřímně věřit v něco víc než v péči o vlastní koryto mnozí lidé reagují jako na červený hadr. Ano, troufám si tvrdit, že aféra Čunek má duchovní pozadí. Nechci tím říci, že se mezi lidovci nenajdou pokrytci. Jistě se tam najdou, stejně jako ve všech ostatních stranách. Na rozdíl od většiny se ale domnívám, že přesto má smysl vyšší motivaci hledat. To, že je někdo nevěrný svému ideálu, ještě neznamená, že ten ideál je prázdný. Netvrdím, že pravda a láska v tomto světě zvítězí nad lží a nenávistí, ale osobně se o to chci stále znovu snažit, přestože budu vypadat směšně. Během celé aféry mi došlo, jak nesmírnou hodnotu má osobní integrita. Každý člověk, který ji bude chtít projevit, se ihned dostane do křížové palby. Pokud ale věříte v Boha, který vás nakonec ospravedlní, pak unesete, když jste neprávem osočováni. A je to mnohem dobrodružnější život, než jít s proudem. 16.7.2008

Úvahy nad 44. žalmem – II. část

14. července 2008 v 5:17 | Dan Drápal
Úvahy nad 44. žalmem - II. část
Avšak odvrhl jsi nás a vystavils nás hanbě; a nevycházíš s naší armádou. Obracíš náš nazpět před protivníkem a ti, kdo nás nenávidí, nás poplenili. Vydáváš nás jak ovce k sežrání a rozptýlils nás mezi pohany. Prodal jsi svůj lid lacino, nezískal jsi za něj dobrou cenu. Vystavil jsi nás potupě našich sousedů, posměchu a pošklebkům okolních národů. Učinil jsi nás příslovím mezi pohany - národy nad námi kroutí hlavou.
Každý den mám před sebou svou potupu; hanba mi zakrývá tvář, a to kvůli tomu, kdo mě hanobí a ostouzí, kvůli nepříteli a tomu, kdo se mstí.
To vše na nás přišlo, ač jsme na tebe nezapomněli a nezradili jsme tvou smlouvu. Naše srdce se nestáhlo zpět, naše kroky neuhnuly z tvé stezky, přestože jsi nás zdeptal v kraji šakalů a přikryls nás nejhlubší tmou (vv. 10-20).
Výklad první části tohoto žalmu byl poměrně snadný a končil optimisticky: V Bohu se chlubíme každého dne; navěky budeme vzdávat chválu Tvému jménu. Pak ale následuje "avšak". "Avšak odvrhl jsi nás..." Výklad zbylé části žalmu je velmi nesnadný z hlediska běžně přijímaných teologických schémat. Celkem snadno si lze představit, že Bůh zavrhne svůj lid (nebo jednotlivého člověka), pokud se lid (nebo jednotlivec) dopustí duchovního smilstva, tedy pokud je Bohu nevěrný a slouží cizím bohům, případně pokud se dopouští nějakých vskutku závažných hříchů. Na tomto žalmu ale pro nás může být matoucí právě to, že podle Davida se Izrael ničeho takového nedopustil: "To vše na nás přišlo, ač jsme na Tebe nezapomněli a nezradili jsme Tvou smlouvu" (v. 18). Matoucí je pro nás jednak to, že Bůh se zdá jednat nespravedlivě - alespoň David to naznačuje a podle všeho se tak cítí. Matoucí ale může být i to, že David si je zřejmě jist svou nevinou; přinejmenším tak vystupuje. Tentýž inspirovaný David přece jinde říká: "Není, kdo by činil dobro, není ani jednoho" (14,3). Cítím, jak silně nás to svádí, abychom začali mluvit jako Jobovi přátelé a jednak Davidovi připomněli, co přece dobře ví (kromě 14. žalmu to přece říká i v Žalmu 53), jednak ho napomenuli z troufalé sebejistoty, s níž deklaruje svou nevinu.
Nemůžeme přece připustit, že by Bůh jednal nespravedlivě! Proto hledáme nějaký "přirozený" výklad, tj. výklad, který by správně a beze zbytku zapadal do naší teologie.
Snadněji bychom přijímali, kdyby David za příčinu běd svých, svého vojska a svého národa prohlašoval Satana. Zdá se však, že David nemá pochybnost o tom, kdo je příčinou dolehnuvších neštěstí. To Bůh je rozptýlil mezi pohany. To Bůh vystavil Izrael potupě sousedů.
Že by se David spletl? Že by ještě neměl dostatečné zjevení? Ano, s tímto textem bychom se vyrovnali snadno, kdyby bylo zřejmé, že příčinou porážky a ponížení je Satan a jeho temné síly, nebo kdyby bylo zřejmé, že neutěšený stav Davida a jeho národa je důsledkem nevyznaného a neopuštěného hříchu.
David zde svou mluvou nápadně připomíná Joba. Jistě, nebyl na tom tak špatně jako Job, který přišel opravdu o všechno - o své děti a o veškerý svůj majetek. Nicméně Job podobně jako David trval na své nevině a byl přesvědčen, že ho vlastně trápí sám Bůh.
Možná je nám kniha Job klíčem k výkladu. My na rozdíl od Joba známe 1., 2. a 42. kapitolu knihy Job. Job svůj příběh prožíval, ale neznal ho celý. Neznal jeho rámec, jeho souvislosti. My ho zpravidla neprožíváme, ale na rozdíl od Joba (z doby, kdy svůj příběh prožíval) víme, jaký je celkový smysl toho příběhu. (I když si myslím, že dokud Jobův příběh alespoň v náznaku sami neprožíváme, tento smysl nám stejně zůstává skryt.)
V jakém smyslu nám může být kniha Job klíčem? Je možné, ba dokonce pravděpodobné, že David, který prožíval tíseň, neznal všechny souvislosti a všechny faktory svého vlastního příběhu. O Davidovi dobře víme, že dokázal zpytovat své svědomí. (Lze to doložit z celé řady jiných žalmů; snad nejlepším příkladem je Žalm 139.) Pokud tedy říká, že neporušil smlouvu, máme dobrý důvod se domnívat, že to neříká jen tak bez rozmyslu, ale že skutečně o té věci přemýšlel, zkoumal sám sebe a dospěl k závěru, že jeho současná bída není důsledkem jeho hříchů.
Co si z tohoto žalmu můžeme vzít? Někdy prožíváš tíseň, která se tobě samému nebo lidem kolem tebe jeví jako Boží nepřízeň. Zvláště od lidí, kteří tě nemají rádi, se můžeš dočkat potupy a posměchu. Pseudonáboženští lidé se ti zase - podobně jako Jobovi přátelé - pokusí dokázat, že sis svou bídu zavinil sám. (V církvi kupodivu o takové lidi nebyla nikdy nouze.) Zkoumáš sám sebe, přemýšlíš, kde jsi zhřešil či kde jsi udělal chybu, a na nic nemůžeš přijít. Máš za to, že Bůh tě opustil, ač sis to nijak nezasloužil.
Doporučuji ti, abys jednal stejně jako David, tedy aby ses modlil. I tento žalm je přece modlitba. David v této modlitbě hovoří upřímně s Bohem o tom, co prožívá. Na nic si nehraje, v jeho slovech není nic pseudoduchovního, nesnaží se své prožitky nějak upravit, aby odpovídaly té či oné teologii. Nezastírá, že je nešťastný, že si neví rady a že celé situaci nerozumí. Věří ale, že Bůh je svrchovaný a že může tuto situaci změnit.
Nyní se obraťme k závěrečným veršům žalmu: Vzbuď se, Panovníku, proč spíš? Probuď se a neodvrhni nás navždy! Proč skrýváš svou tvář? Zapomínáš na naše soužení a útisk? Vždyť naše duše klesla v prach; naše nitro je přitištěno k zemi. Povstaň nám na pomoc, vykup nás pro své milosrdenství! (vv. 24-27).
Když David pěstuje teoretickou teologii (která má v životě své oprávněné místo), říká: "Ano, ten, kdo střeží Izrael, nedříme a nespí" (121,4). Když je "v terénu" a prožívá praktický boj (a ten prožíváme téměř neustále), volá: "Vzbuď se!", "Proč spíš?", "Probuď se!" Bylo by hloupé tato slova nějak teologicky vykládat. David jednoduše volá o pomoc. Volá Boha a prosí jej, aby danou situaci změnil, nikoli o to, aby mu ji dal pochopit.
Nechci tím říci, že je špatné, chceme-li svou situaci pochopit. Pokud je na nás, abychom něco změnili my sami, pak je pro nás často nezbytné, abychom svou situaci pochopili. Pokud se ale topíš, je pro tebe důležitější, aby tě někdo vytáhl, než abys pochopil, proč se topíš, nebo dokonce co se děje, když se člověku do plic dostane voda.
Možná si řeknete: "Ale David se přece jistě modlil již tehdy, když potíže začínaly. Určitě se nezačal modlit až tehdy, když "jeho duše klesla v prach"! Ano, jsem přesvědčen, že se David modlil již tehdy. Možná ne tak naléhavě, ale nepochybně se modlil. Možná je důležité právě to, že se David nepřestal modlit ani tehdy, když modlitba zdánlivě nebyla vyslyšena.
My máme tu výhodu, že známe celek Davidova života. Přestože nedokážeme historicky lokalizovat situaci, o níž je 44. žalm, můžeme s jistotou tvrdit, že Bůh Davidovo volání nakonec vyslyšel a že David v té situaci nezahynul.
Jsou životní situace, kdy nám prostě nezbývá nic jiného, než se modlit. A když to nepomáhá, tak se modlit ještě víc. Ne, to není spoléhání na množství slov. To je důvěra v Boha. Důvěra, která má dlouhý dech.

Profesor Gerš Geller: „Mým jazykem je hudba“

3. července 2008 v 11:45 | © Krista Gerloffová, Křesťanský mediální svaz KEP
Profesor Gerš Geller:
"Mým jazykem je hudba"
Zvuk 600 saxofonů jako šofarů zazní u zdi nářků na závěr mezinárodního hudebního festivalu. To je snem profesora Gellera, který hodlá uskutečnit už na jaře roku 2009. Inspiraci čerpá ze slavného festivalu saxofonů ve městě Dyno v Belgii, kde se tento hudební nástroj zrodil. Belgický profesor Alan Crepin už přislíbil svou podporu. "V Jeruzalémě nemáme téměř žádné hudební festivaly", stěžuje si Gerš Geller, "přitom existuje na světě spousta měst jako Tel Aviv, ale Jeruzalém je jen jeden. Je to přece pupek světa nebo ne?" pokračuje.
Gerš Geller se narodil po válce v roce 1945 v Kazachstánu "napůl Švýcarsku, napůl Číně". Jeho otec pocházel z Ruska a bojoval jako partyzán v Polsku a Bělorusi. Maminka pocházela z Ukrajiny. Poznali se v Kazachstánu, kam byli oba přesídleni v rámci Stalinovy evakuace. Jako chlapec vyrůstal ve velmi pohostinném domově; všichni se rádi zdržovali u "ťoti Chavy", jak se obecně říkalo jeho matce. Byla povoláním dětská lékařka a pomohla mnohým, kdo trpěli následky stalinovské deportace v dobytčích vagónech. Sousedské vztahy byly velmi dobré. O národnosti se nemluvilo. "Jestli jsi Žid nebo ne, o tom se za Stalina mlčelo," pokračuje ve vyprávění nadšený saxofonista. "Oba moji rodiče byli ve straně."
Doma mu říkali Garik, což byla zkratka vlastního jména Gregorij. Jméno Gerš - z biblického Geršon- kterým se nazývá v Izraeli, má po dědečkovi z maminčiny strany, rabínu Gerši Friedmannovi. Rabi Friedmann žil v Kyjevu a za války se musel skrývat po domech před ukrajinskou policií, která spolupracovala s nacisty a byla "ještě horší". Když se jednou odvážil na ulici, začali ho policisté mlátit do hlavy až ztratil vědomí a pak ho zaživa pohřbili. "Když jedu do Polska", říká Profesor Geller, jeho vnuk" musím myslet na Osvětim a pláču."
Od čtrnácti se Gregorij učil hrát na saxofon. "Táta pracoval v obrovském skladě zboží z výměnného obchodu", vzpomíná. "My jsme například dodávali různé kovy a dostávali výměnou z Francie hudební nástroje. Tak mi táta koupil můj první saxofon." Později studoval na vysoké hudební škole v Moskvě a Leningradu. Ve 23 letech už začínal hrát na hudebních festivalech v různých zemích jako USA, Indii i Čechách. Na Pražském jaru získal druhé místo v oboru komorní hudby. Ovšem, ve kterém roce to přesně bylo a do které krabice vyznamenání při stěhování uložil, to už si profesor Geller nepamatuje.
Když nastala pod Gorbačovým politickým vedením perestrojka, uvažoval, co by bylo pro jeho rodinu - manželku a čtyři dcery- nejlepší. Na otázku proč nevycestoval například do Ameriky, když pro ně doma židovství nic neznamenalo, odpovídá: "Mám to v krvi! Uvnitř jsem sionista. Cítil jsem, že je Izrael mým domovem."
Když se roku 1990 s rodinou přestěhoval do Izraele, dostal okamžitě místo jako učitel na jeruzalémské hudební akademii. Ale: neuměl ani slovo hebrejsky. "Mým jazykem je hudba", říká nadšený učitel a hudebník, který se postupně od svých žáků hebrejsky naučil. Kromě toho z nich nemálo mluví stejným jazykem jako on. Hudba je jednou z oblastí, kde se to v Izraeli ruskými Židy jen hemží.
Profesor Geller má rád všechny druhy hudby, které se dají na saxofon hrát: jazz, klasickou komorní hudbu i moderní klasiku. Jeho specialitou jsou soubory, ve kterých harmonují různé hlasy saxofonů - soprán, tenor, alt, baryton a bas. Na první poslech je možno takto vytvořený zvuk považovat za hudbu varhan. "Saxofon je nástroj, který se ze všech nástrojů nejvíc přibližuje lidskému hlasu. Je možné v něm uslyšet klarinet, trubku, hoboj, housle, čelo i celou řadu jiných nástrojů", básní profesor.
Průměrný hudebník u něj neexistuje. Z každého ze svých studentů něco udělá. A jeho studenti o něm říkají: "Když Gerš hraje, je úplně jiným člověkem." Na podzim tohoto roku bude mít na tři sta saxofonistů příležitost účastnit se celostátního izraelského festivalu. Tento Den saxofonu bude zároveň poslední fází izraelské saxofonové soutěže. Tam bude také oznámeno konečné datum vysněného saxofonového festivalu v Jeruzalémě
© Krista Gerloffová, Křesťanský mediální svaz KEP
Fotky profesora Gerše Gellera najdete na http://www.gerloff-pics.com/thumbnails.php?album=116