Úvahy nad 44. žalmem - (1. část – verše 1-9)

17. června 2008 v 7:19 | Dan Drápal
Úvahy nad 44. žalmem
(1. část - verše 1-9)
Bože, na vlastní uši jsme slýchávali - naši otcové nám vyprávěli o skutku, který jsi vykonal za jejich dnů, za dnů dávnověkých (v. 2).
Náš život je příběh. Dějiny celého světa jsou příběh. Vztah mezi Bohem a člověkem je příběh.
Příběh zpravidla býval součástí národního povědomí. Je docela možné, že mnoho ze Starých pověstí českých byly zřejmě Kosmovy výmysly, nicméně tato příběhy se staly součástí sebepochopení českého národa. Když se později (v 19. století) rodilo nové národní povědomí, vyprávěly se (staro)nové příběhy. Spor mezi T. G. Masarykem a historikem Josefem Pekařem lze do značné míry nahlížet jako spor o to, jak vyprávět příběh českého národa.
Příběh stát i u zrodu izraelského národa. Dalo by se s určitou nadsázkou říci, že národ žije, dokud umí vyprávět svůj příběh. Dokud ho umí vyprávět, může v něm i nějak pokračovat. Jaký příběh však bude vyprávět národ, jehož značná část proleží několik hodin denně na pohovce před komerční televizí? Politici mluví o "českých národních zájmech", jejich slova ale zní velmi dutě, protože nám nedokáží vyprávět příběh našeho národa. Pokouší se o to europoslankyně Jana Bobošíková, která opakuje skutečný příběh o tom, jak Češi porazili Němce. Jenž to zní také dutě, protože v tomto příběhu už ani Češi, ani Němci nechtějí pokračovat.
Na počátku izraelských dějin byl Boží zásah - vyvedení z Egypta a uvedení do Země zaslíbené. Izrael byl Izraelem, protože děti na vlastní uši slýchávaly od svých rodičů o skutku, jaký Bůh tehdy vykonal.
V žádném jiném národě prý není tolik uvědomělých ateistů jako mezi Žid. Nic naplat, příběh jejich národa není bez Boha myslitelný.
Ty jsi vyhnal svou rukou pohany a zasadils je, zlomils národy a vyhnals je. Zemi však neobsadili díky svému meči, nezachránili se svou paží - byla to Tvá pravice, Tvá paže a světlo Tvé tváře, protože jsi v nich našel zalíbení (vv. 3-4). (Připomínám, že slovo "paže" je podobně jako na mnoha jiných místech i zde synonymem pro "moc" nebo "sílu", a "tvář" synonymem pro "přítomnost".)
Když se podíváme do knihy Jozue a srovnáme ji s tímto žalmistovým tvrzením, můžeme mít dojem, že přeceňuje roli Boží a podceňuje roli lidskou. V knize Jozue se dočítáme, jak Izrael dobýval zemi podle konkrétních pokynů Božích (začalo to už přechodem suchou nohou přes Jordán a dobytím Jericha skrze sedmero obcházení). Současně ale měla tato kampaň všechny znaky lidského tažení: Izraelci většinou museli použít zbraně, dobytí Jericha bylo v tomto ohledu výjimkou. Vojenské tažení bylo jistě nepříjemné a únavné. Příjemnou válku si lze těžko představit.
Lidé, s nimiž hovořím, se mi zdají upadat do dvou extrémů. Mnozí křesťané zastávají názor, že Bůh všechno dopředu beze zbytku určil a my pouze naplňujeme jeho věčné úradky a nemáme sebemenší možnost cokoli vlastně ovlivnit. A nevěřící lidé s Bohem nepočítají ani v nejmenším. Rozumějte mi dobře: Jsem si jist že spása je z pouhé Boží milosti. K dílu spásy nemůžeme nic přidat. Nicméně jsem přesvědčen, že v každodenním životě děláme vlastní ryzí rozhodnutí, která nás buď k Bohu přibližují, nebo od něj vzdalují.
Izraelci tomu, zdá se, rozuměli lépe. Věděli, že exodus z Egypta a obsazení Země zaslíbené bylo dáno čistě Boží iniciativou. Oni v Egyptě pouze naříkali; nějaké vlastní řešení své neblahé situace možná ani nevymýšleli. Byl to Bůh, kdo rozhodl a skrze Mojžíše sdělil, že celý národ vyjde. A když už vyšli, byl to Bůh, kdo rozhodl, že celý národ poputuje do Země zaslíbené. Pokud by bylo na Izraelcích samotných, s největší pravděpodobností by si vybrali nějakou jinou destinaci. Během putování ovšem museli dělat celou řadu drobných i významnějších rozhodnutí, která běžně v životě děláme. Ta rozhodnutí už byla na nich - k nim žádné Boží zjevení nepotřebovali a také nedostávali. Po celé generace si ale připomínali, že jejich životní příběh vymyslel sám Bůh. Platí to ostatně dodnes.
V základě jejich národní existence byl tedy Boží "skutek". Vzpomínku na něj si předávali z generace na generaci. Můžete si položit otázku, co je základem vašeho osobního příběhu, případně příběhu vaší rodiny, vašeho města či vašeho sboru.
Ty jsi můj král, Bože. Přikaž Jákobovu spásu! V Tobě jsme nabrali na rohy své protivníky, ve Tvém jménu jsme pošlapali ty, kdo proti nám povstali. Proto se nespoléhám na svůj luk; můj meč mě nezachrání, neboť Ty jsi nás zachránil před našimi protivníky a zahanbil jsi ty, kdo nás nenáviděli (vv. 5-8).
Vykoupení z Egyptského otroctví zakládá skutečnost, že Izrael je Božím vlastnictvím. Ano, náš příběh je velmi důležitý. Když vysvětluji dětem Desatero přikázání, zdůrazňuji, že klíčový význam má jeho preambule: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Přikázání Desatera nevisí ve vzduchoprázdnu. Jsou zakotvena v dějinách, podobně jako je naše víra zakotvena v historické smrti a v historickém vzkříšení Ježíšově.
David si připomíná základní Boží "skutek", který ustavil existenci Izraele. Z tohoto skutku, nastalého v minulosti, vyplývá přítomné vyznání: "Ty jsi můj Bůh." A vyplývá z něj i závazek do budoucnosti: Ani teď, ani v budoucnu nechci spoléhat na svůj luk a meč.
Zajímavé ovšem je, že David svůj luk nezahodil a meč nezlomil. Dokonce určil některé ze svých písní k tomu, aby se při nich mládenci učili lukostřelbě.
Pro křesťana je velice důležité, aby správně porozuměl vzájemnému poměru Božího a lidského jednání. David ví, že jeho meč ho nezachrání; nemá ale pochybnosti o tom, že někdy se musí meče chopit. Zbožný rolník ví, že bez Božího požehnání nebude úroda; netráví ale veškerý svůj čas tím, že by chodil na pole a modlil se na něm. Ví, že je čas modlitby, ale že je i čas orby, setí a žně.
Moderní věda a technika vzbuzuje v mnoha lidech dojem, že se již bez Boha obejdou. V současné době je náš blahobyt ohrožen něčím, co jsme opravdu nečekali: Úhynem včel. V Americe znají syndrom náhlého úhynu, který tam postihuje mnoho včelstev. Doposud se nepřišlo na to, čím je tento úhyn způsoben. U nás jen v posledním roce ubyla snad třetina včelstev. Nedávno jsem četl článek, že pokud zahynou včely, do čtyř let nastane hladomor.
Ne, přes všechno naše bádání je stále spousta věcí, které nedržíme v ruce. Některé nemůžeme ovlivnit a jiné můžeme ovlivnit pouze negativně. Jsme stále závislí na Bohu - a nikdy se to nezmění. To není důvod, aby lidé dále nebádali - třeba nad tím, proč včely hynou. Ale jako David vyznával: "Můj meč mě nezachrání", měli bychom my vyznávat: "Naše věda nás nezachrání."
První část žalmu končí slovy: V Bohu se chlubíme každého dne; navěky budeme vzdávat chválu Tvému jménu (v. 9).
S tím "chlubením" máme trochu potíž. Přemýšlel jsem, jak Davidův postoj vyjádřit srozumitelně pro dnešního člověka. Snad by se dalo říci: "Po celý náš život bude Bůh tím, kdo v nás vyvolává nadšení a chuť žít; bude tím, co je pro nás důležité a určující."
V současné době mě velice trápí umírání naší Západní civilizace. Nemám na mysli pouze vymírání v demografickém smyslu. Mám na mysli ztrátu jakýchkoli hodnot, jakéhokoli pozitivního nadšení. Ano, žije se nám velmi dobře, ekonomicky se nám (stále ještě) daří (psáno v červnu roku 2008). Tato skutečnost v nás ale žádné přehnané nadšení nevzbuzuje - nemůže totiž dodat našemu životu smysl.
Ale denně jsem nadšený z Boha: On dává smysl i náplň mému životu. On je autorem příběhu, který stojí za to žít!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama