Červen 2008

Rok 1918

28. června 2008 v 17:37 | Dan Drápal
1918
Pro českou státnost je rok 1918 pravděpodobně nejdůležitější ze všech. Vždyť tohoto roku byl obnoven samostatný český stát - po třech staletích!
Vznik Československé republiky byl nadšeně přivítán a nová republika se brzy stala samozřejmostí. Nicméně zhruba až do jara toho roku nebylo vůbec jasné, že nějaký takový stát vznikne. Češi jistě po samostatném státě toužili, ne každý byl ovšem přesvědčen, že je možné ho dosáhnout, a patrně nikdo by si na jaře toho roku nepředstavoval, že vznikne poměrně protáhlý stát, zahrnující nejen Slovensko, ale i Podkarpatskou Rus... Počátkem toho roku by si lidé jistě tipli, že se z Rakouska-Uherska stane spíše nějaká federace národů.
Za vznik Československa vděčíme do značné míry T. G. Masarykovi. Ten v exilu vyvíjel neúnavnou činnost. Jezdil po Evropě i po světě a získával podporu pro vznik samostatného českého státu, později Československa. Nebyl jediným exilovým politikem, by ale zřejmě nejaktivnějším, nejpilnějším. Byl to člověk s vizí, a protože měl jasnou vizi, dokázal ji uskutečnit. Mnozí jiní jen čekali nebo reagovali na události.
Roku 1918 se projevily některé jinak skryté české vlastnosti či dovednosti. Současně ale bylo při zrodu Československa zaděláno na některé potíže, které se brzy a nevyhnutelně dostavily.
Ke slavným okamžikům českých dějin patří činnost českých legií, zejména těch na Rusi. Málokdo ví, že v březnu a dubnu roku 1918 byly české legie nejlépe organizovaným, nejlépe vyzbrojeným a nejdisciplinovanějším vojenským tělesem na území bývalé carské říše. Existuje telegram, poslaný Leninem v březnu roku 1918, v němž jsou slova: "Získáme-li Čechy a lotyšské střelce, bude bolševická revoluce zachráněna." Bolševici měli tehdy na kahánku a pokud by se Češi obrátili proti nim, dějiny světa by se asi vyvíjely jinak... Nu, dobře víme, že nemá valného významu uvažovat o tom, "co by bylo kdyby". Na rozdíl od "lotyšských střelců", kteří se pak stali nechvalně známými hrdlořezy ve službách krvavé bolševické revoluce, Čechy Lenin nezískal; dohodl se s nimi na tom, že Češi odzbrojí a odjedou přes Murmansk a Archangelsk bojovat na západní frontu. Když ale Angličané tyto severoruské přístavy obsadili, trvali bolševici na tom, že Češi musí jet přes Sibiř. To je ale už jiná kapitola. V každém případě však platí, že české legie byly na Rusi všude vítány, protože s nimi přicházel pořádek a spravedlnost. Škoda, že málokdo tuto slavnou historii zná.
Pozoruhodné bylo rovněž předání moci mezi rakousko-uherskou byrokracií a nově vznikající československou správou. Bylo velmi spořádané a dělo se s minimálními ztrátami. Snad v něčem posloužilo jako vzor jinému poklidnému předání moci, k němuž došlo v roce 1989; to se ovšem týkalo zcela jiných partnerů, a jak víme, jeden z nich byl velmi proradný.
Přes mnohé pozitivní věci, které by bylo možno zmínit, zde byl jeden vážný problém. V Československé republice se hovořilo o státotvorném národě, národě československém, který měl dvě větve, českou a slovenskou. "Československý národ" byla ovšem fikce. Ne že by se nemohla ujmout. Vznikl přece i "americký národ", a to ze složek ještě nesourodějších, než byli Češi a Slováci. Zde není místo pro úvahy, proč se "československý národ" neujal. Je ale nutno zmínit, že Němci žijící v Sudetech od počátku za "státotvorný" národ nebyli považováni. Přitom není bez zajímavosti, že v Československé republice žilo více Němců než Slováků. Ještě roku 1918 se sudetští Němci pokusili vytvořit "Sudetskou župu" a připojit se k Rakousku; tento pokus byl ovšem potlačen, a to i násilím.
To, že Československá republika zahrnovala i početnou maďarskou menšinu na jižním Slovensku, byl rovněž problém. Snahou vítězných mocností bylo udělat Rakousko a Maďarsko (coby poražené národy) co nejmenšími. Tak se početná maďarská menšina ocitla jednak v Československu, jednak v Rumunsku a v "Království Srbů, Chorvatů a Slovinců", jež se zanedlouho přejmenovalo na Jugoslávii. S odstupem času se mi toto rozhodnutí nejeví jako příliš moudré. Uplynulo již devadesát let a tento problém stále není uspokojivě vyřešen a je doposud příčinou napětí.
Bylo to ovšem jednak Masarykovo pojetí státu, jednak skutečnost, že Československo bylo mnohonárodní, co přispělo k tomu, že ze států střední a východní Evropy byl v Československu nacionalismus patrně nejslabší - rozhodně slabší než v Polsku či Maďarsku. Naopak zde byl nejsilnější princip občanský.
Československo mělo od počátku velmi rozumnou vládu, která prováděla realistickou hospodářskou politiku. Tak bylo Československo malým zázrakem - vyhnula se mu katastrofální inflace, jež zasáhla bez výjimky všechny sousední státy. Vyrovnaný rozpočet a prakticky nulové zadlužení doprovázelo náš stát po dlouhou dobu, dokonce i během komunistické vlády byl zahraniční dluh Československa nesrovnatelně menší než třeba polský či maďarský. Za to vše vděčíme činorodosti a střízlivosti našich předků.
Domnívám se, že světlou stránkou českých dějin byla i nezištná pomoc Slovensku. Zatímco fikce československého národa příliš šťastná nebyla, skutečností zůstává, že mnoho Čechů odjelo na Slovensko, aby tam pomáhalo k zvelebení národa i země. Tito lidé si mnohdy ekonomicky i sociálně pohoršili a opustili své širší příbuzenstvo. Jejich přítomnost na Slovensku byla ovšem velmi potřebná, neboť národnostní útlak v Uhersku byl nesrovnatelně krutější než národnostní útlak v Českých zemích. Pokud se dobře pamatuji, v době vzniku Československa neexistovala jediná slovenská vysoká škola a existovaly pouze tři školy střední. Proto na Slovensku chyběla vzdělaná domácí inteligence.
V každém případě platí, že přes všechny problémy a nedostatky byla česká společnost po první světové válce plná zdravého étosu, nadšení a činorodosti. Tyto pozitivní stránky české povahy se krátce vzedmuly ještě v roce 1968 a v roce 1989, nikdy však neměly dlouhého trvání - z důvodů, které známe. To, co se zrodilo roku 1918, ale trvalo až do roku 1938. Češi tehdy svůj stát milovali, vážili si jej a učinili jej domovem nejen pro sebe, ale i pro mnohé, kdo prchali před násilím, nejprve ze sovětského Ruska, později i z hitlerovského Německa. Rok 1918 skutečně zahájil slavnou kapitolu českých dějin.
V době, kdy vznikalo samostatné Československo, došlo i k jedné události na poli církevním. Reformovaná církev (kalvinistická) a Církev augšpurského vyznání (luterská) se v Čechách a na Moravě spojily v Českobratrskou církev evangelickou. (Toto spojení se netýkalo německých sborů a Slezska.) Takových spojení se v dějinách mnoho neodehrálo - křesťané měli spíše tendenci se štěpit. Určitou vadou na kráse bylo, že toto spojení nebylo neseno ani tak étosem náboženským, jako spíše étosem národním. "Co Čech, to husita." Nešlo tedy o skutečné duchovní obrození, což se projevilo až později, po letech.

Vyhlídka na klid?

24. června 2008 v 9:01 | Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
Vyhlídka na klid?
Jak Hamás, tak Izrael slíbili zastavit nepřátelství a všechny vojenské akce. Prohlásil to mluvčí egyptského ministerstva zahraničí, Hussam Saki. Konkrétně se izraelská armáda zavázala nepodnikat žádné útočné akce zvenčí do pásma Gazy. Hamás se na oplátku zavázal zabránit všem ozbrojeným akcím proti Izraeli z pásma Gazy. Dohoda nabývá platnosti ve čtvrtek 19. června 2008 v 6.00 hodin ráno.
Menší ozbrojená seskupení Palestinců, kteří nepatří k Hamásu, se už nechala slyšet, že jich se dohoda nijak netýká. Izraelská armáda na území hraničícím s Gazou byla proto uvedena do stavu nejvyšší pohotovosti. Existují obavy z útoků, které mají příměří zmařit. I Hamás se ostatně důsledně vyhýbá arabskému výrazu "hudna" - "klid zbraní" a hovoří pouze o "tahadíje", což znamená tolik jako "pozastavení".
Mark Regev, mluvčí izraelského ministerstva zahraničí, doufá v ukončení raketových útoků na jižní Izrael. Izraelská vláda, říká Regev, chce dát dohodě zprostředkované Egypťany šanci. Pokud klid skutečně vydrží tři dny, uvolní Izrael blokádu Gazy. Slíbil propustit větší množství surovin a obchodního zboží, aby zmírnil humanitární nouzi v pásmu Gazy.
Současně se mají zintenzivnit rozhovory o výměně izraelského vojáka Gilada Šalita, uneseného Hamásem v létě 2006. Izraelské zpravodajské služby chtějí navíc přezkoumat, zda se dodržuje slib, že bude zakročeno proti pašování zbraní tunely ze Sinaje do Gazy. V kladném případě je Izrael ochoten jednat o znovuotevření hraničního přechodu v Rafahu mezi pásmem Gazy a Egyptem.
Dohoda se zatím nijak netýká poměrů na Západním břehu Jordánu. Tam budou akce izraelské armády zatím pokračovat a také situace Hamásu, který je zde pronásledován jak od Izraelců, tak od bezpečnostních sil palestinského presidenta Mahmúda Abbáse, zůstává nezměněna.
Chaim Ramon vykládá dohodu o "tahadíje" jako uznání Hamásu a tím i těžkou ránu pro vedení Fatáhu v Ramalláhu. Izraelský místopředseda vlády se vyslovil otevřeně proti klidu zbraní, protože představuje "vítězství radikálního islámu" a "stejně se nakonec nevyhneme ofenzivě v Gaze, jenomže nás to pak přijde mnohem dráž". Také náčelník izraelského generálního štábu Gabi Aškenázi se vyslovil skepticky. Uvidí se prý, jestli skutečně dojde k uklidnění, řekl iraelský voják číslo jedna, ale stejně nezbude než se dál připravovat na invazi.
Dohoda je skutečně posilou radikálních islamistů - nejen v pásmu Gazy. Jestliže klid vydrží šest měsíců, bude Izrael nucen rozšířit "tahadíji" i na Západní břeh. Ale potom už nebude jeho partnerem v jednání ani tam palestinský president Mahmúd Abbás a prozápadní Fatáh, nýbrž radikální Hamás. Protože tomu se podařilo něco, co palestinská samospráva nedokázala 15 let, totiž dodržet slovo.
Ale už nyní, před jakýmkoli obratem, je dohoda o "tahadíje" pro Hamás úspěchem. Egyptským zprostředkováním byla palestinská větev egyptského Muslimského bratrstva a její nadvláda v pásmu Gazy de facto uznána arabským světem. Dosud bylo Muslimské bratrstvo sekulárními arabskými diktaturami pronásledováno, leckde i brutálně. A Izrael ustoupil ve dvou rozhodujících bodech: zaprvé už nebude mít židovský stát žádný dohled nad hraničním přechodem v Rafahu, jakmile by se znovu otevřel. A za druhé se o Giladu Šalitovi bude jednat samostatně, nikoli v rámci dohody o "pozastavení".
Klid ovšem ještě ani zdaleka nenastal. Raketové ostřelování západního Negevu pokračovalo i po oznámení, že dohody bylo dosaženo. Jen několik hodin po prvním vyhlášení "tahadíje" usmrtilo izraelské letectvo pět členů "Armády islámu". "Armáda islámu", která v uplynulých měsících vystupovala v Gaze také jako "Meč islámu", je ovládána vlivným klanem Durgmuš v Gaze a pokládá se za odnož Al Kajdy. Toto seskupení, které musí být pokládáno za ještě radikálnější než Hamás, se nejen podílelo na únosu Šalita, ale až do počátku července 2007 drželo v zajetí také britského reportéra Alana Johnstona. Patrně stojí v pozadí řady útoků na "západní" objekty v pásmu Gazy, mezi jinými i na knihkupectví Palestinské biblické společnosti. Jeho vedoucí, Rami Ajjád, byl zavražděn v říjnu 2007.
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš

Revize lidovecké zahraniční politiky?

23. června 2008 v 12:44 | Dan Drápal
Revize lidovecké zahraniční politiky?
Lidovecká zahraniční politika je v kladném smyslu jedinečná: není ani antiamerická, ani antievropská. S určitou dávkou zjednodušení můžeme říci, že zahraniční politika ODS je proamerická, leč vůči Evropské unii rezervovaná, zatímco politika dalších dvou parlamentních stran, sociálních demokratů a Zelených, je rezervovaná vůči USA, ale velmi vstřícná k Evropské unii.
Přiznám se, že nad jednoznačnou a ničím nekvalifikovanou podporou Evropské unie mám vážné otazníky. Jsem přesvědčen, že bychom o této otázce měli zahájit vnitrostranickou diskusi.
Nesdílím radost našich euroskeptiků nad výsledky irského referenda. Nevadí mi jeho výsledek; jásání nad potížemi, do kterých se dostala Lisabonská smlouva, mi ale připadá poněkud nedůstojné. Sám jsem kdysi hlasoval proti vstupu - z důvodů, které se mi, jak čas běží, jeví jako stále validní a ještě závažnější než dříve. Připadá mi ale nedůstojné, když nad nezdary evropské integrace jásá prezident, který kdysi sám přihlášku do Unie podepsal. Nedivil bych se, kdyby řada obyvatel jiných zemí kroutila nad těmi Čechy hlavou: "Proč do té Unie lezli, když se jim tolik nelíbí?" Pro mnoho našich obyvatel se otázka vstupu či nevstupu točila pouze na tom, zda od Unie víc dostaneme, než do ní přispějeme. Nebudu se tajit tím, že tento hokynářský přístup se mi pranic nezamlouvá.
Zdá se mi, že naše vláda není zdaleka jediná, kdo se zaklíná nařízeními Evropské unie, pokud se má prosadit něco nepopulárního. Naše vlády ale toto umění ovládají mistrně. Jen si vzpomeňme na trampoty s balenými koblihami nebo na stesky nad pákovými bateriemi v potravinářských provozech. V mnoha případech se ukázalo, že odvolávání se na "zlou" Evropskou unii byl pouze šum, který měl tomu či onomu ministrovi pomoci něco prosadit. Naše vlády - levicové i pravicové - v tom jednaly poněkud schizofrenicky. Já si třeba myslím, že mít pákové baterie v potravinářských provozech je dobré - Unie Neunie. Proč se odvolávat na Unii, když to jde bez ní? Není to zbabělé? Pokud se vláda v takovýchto věcech odvolává na Unii, ať se pak nediví, prohraje-li případné referendum. A je jedno, je-li to vláda francouzská, irská či česká.
Nedivím se, že KDU-ČSL vždy podporovala evropskou integraci obecně a Evropskou unii zvlášť. Kdo zná trochu dějiny (pravda, takových lidí moc není, zvláště v této otázce), dobře ví, že u zrodu evropské integrace byli francouzští, němečtí a italští politici, a to většinou křesťanští demokraté. Levicového charakteru nabyla integrovaná Evropa až mnohem později. A domnívám se, že otcové zakladatelé, třeba takový Robert Schuman, by nad dnešní Evropskou unií zaplakali.
Můj vztah k Evropské unii je rozporuplný. Na jedné straně vidím, že by bylo dobré, kdyby se Evropa integrovala, aby mohla čelit výzvám současného světa, tedy muslimskému světu, Číně, a do jisté míry i Rusku. Když jsem použil slovo "čelit", pak jsem tím neměl na mysli zaujetí nějakého konfrontačního postoje. Evropská civilizace je v úpadku a zmíněné tři civilizace by nebyla schopna vážně ohrozit, ani kdyby chtěla, a ona ostatně ani nechce. Ozbrojený střet s Ruskem či s Čínou považuji za krajně nepravděpodobný. Nepředpokládám ani nějakou klasickou "válku" s nějakým islámským státem či s koalicí islámských států. Teroristické útoky ale považuji nejen za možné, nýbrž i za pravděpodobné. Rusko může "zlobit", může Evropu případně energeticky vydírat; není to však nezbytně nutné, vývoj může jít pokojnějšími cestami. A není důvodu se na Rusko zlobit, že ho Bůh obdařil surovinovými zdroji.
Na druhé straně jsem přesvědčen, že Rusko se může znovu pokusit o expanzi, jak se to ostatně v průběhu staletí stalo už několikrát. Bylo by pochopitelně lepší, kdyby mu čelila silná a sjednocená Evropa, nežli hrstka rozhádaných států, které by jednotlivě jeho obrovské ekonomické a vojenské moci těžko čelily.
Zdá se mi ale, že jsou velmi silné důvody domnívat se, že hlubší evropská integrace by mohla být z hlediska možných civilizačních střetů kontraproduktivní.
V Evropské unii vítězí na celé čáře levicová, pseudohumanistická agenda. Když bylo italskému politikovi Rocco Buttiglionemu znemožněno stát se evropským komisařem, ukázalo se nad slunce jasněji, že levice nebude tolerovat odlišně smýšlející politiky. Dá se říci, že současná politika Evropské unie je protikřesťanská a protirodinná. A nese výsledky - v podobě tlaku na uzákonění svobody zabíjet nenarozené děti (když o ně stojíme, říkáme jim děti, když ne, říkáme jim embrya), v podobě tlaku na relativizaci rodiny uzákoněním homosexuálních sňatků (tento vývoj možná bude za pár desetiletí pokračovat dvěma směry: k uzákonění "manželství" tří a více osob, ať už stejného nebo různého pohlaví, případně "manželství" člověka a zvířete - zvířata bychom přece také neměli diskriminovat. Možná ale už nebude dostatek času, abychom po této trajektorii došli nějak výrazně dále.) Ovocem je - jak také jinak - vymírání Evropy. Ostatně evropská civilizace není první, která se touto cestou vydala. Antické Řecko i starověký Řím s tím udělaly své zkušenosti rovněž.
Levicoví politici, kteří postupně likvidují křesťanské hodnoty, na nichž Evropa stála a které ji přivedly k prosperitě, ovšem nemají dost sil či chuti, aby se postavili do cesty radikálnímu islámu, který se snaží Evropu opanovat zevnitř. Není náhoda, že Geert Wilders, který sklidil tolik kritiky za to, že upozornil na některé šokující a nepříjemné skutečnosti, je pravicový, nikoli levicový politik. Levicoví politici budou mít dost "statečnosti", aby bojovali prosti křesťanům, nikoli ale, aby bojovali proti muslimům. Budou horovat za "lidská práva", pokud to bude rozkládat Západní civilizaci. Měkký postoj západních států vůči Kubě je určitým symptomem. Východní státy, které zakusily jho komunismu, zatím ještě naštěstí nezapomněly. (Postoj Česka vůči Kubě je jednou z mála věcí, na něž mohu být co se týče naší zahraniční politiky alespoň trochu hrdý.) Ve východních státech také zatím nejsou početné islámské menšiny. Přiznám se, že bych nechtěl, aby se mé děti dožily chvíle, kdy bude právo šaría zavedeno v celé Evropské unii najednou. Byl bych radši, aby třeba Irsko, Polsko a Česko zůstaly ostrůvky pozitivní deviace.
Pokud Evropská unie doporučuje členským státům takové věci, jako je třicetiprocentní zaměstnanost matek s dětmi ve věku jednoho roku, pak říkám: Děkuji, nechci.
Cyril Svoboda namítá: Lisabonská smlouva je otázka rozhodovacích mechanismů, nikoli evropských politik jako takových. Můžeme prý protestovat proti jednotlivým evropským politikám, je ale třeba, abychom schválili dokument, usnadňující rozhodování a umožňující rozšíření Unie o další státy.
Věcně je to patrně správně, nicméně lze tyto věci tak jednoznačně oddělit? Máme opravdu zájem na tom, aby se snadněji rozhodovalo o věcech, které se nám pranic nelíbí? Myslím, že je na čase, abychom si tyto věci začali ujasňovat. Jinak - a mám teď na mysli KDU-ČSL - radostně a bez rozmyslu pochodujeme k budoucnosti, v níž už pro křesťanské (a původní evropské) hodnoty bude místa pramálo.
Z tohoto hlediska má prezident Václav Klaus pravdu, že v Evropské unii bude stále méně místa pro skutečnou svobodu.
Zatím nikdo nevyzkoušel, jak by se Evropská unie postavila ke státu, který by tradiční hodnoty nějak radikálněji hájil. Nečekejme, že křesťanské hodnoty budou hájit naši euroskeptici typu pana Železného, pana Zahradila či paní Bobošíkové. Uvědomuji si, že trest by mohl být docela tvrdý. Domnívám se, že značná část našich obyvatel bude proti Evropské unii brblat, ale zmlkne, jakmile by nám hrozilo zastavení evropského penězovodu. Já osobně se hlásím k postoji, jemuž jde o ty hodnoty více než o ty peníze. Kdo jiný než křesťanská strana by měl takto mluvit?
Dan Drápal, 21. června 2008

Měl Jiří Čunek sponzorovat církev?

20. června 2008 v 22:31 | Dan Drápal
Měl Jiří Čunek sponzorovat církev?
Jiří Čunek si zkrátka nevybere. Ať udělá co udělá, je to špatně. Nedávno Právo (Radim Kijonka: "Čunek pobíral podporu a přitom sponzoroval církev", 14. 6.) zjistilo hrozný prohřešek: V době, kdy pobíral sociální dávky na svou šestičlennou rodinu, dával rovněž dary církvi.
Obávám se, že čtenáři Práva, na které se autor článku Radim Kijonka obrací, Jiřímu Čunkovi něco takového neodpustí. Ano, kdyby kouřil a chodil na pivo, jako značné procento jiných, kteří stejné dávky pobírali, to by se snad dalo přejít mlčením. Pro lidské slabosti přece musíme mít pochopení, že. Ale dávat peníze na církev?! Že se nestydí!
Ta církev to u čtenářů Práva jistě nemá snadné. Lze jí vyčíst, že bere peníze od státu. Ale vrátit jí zabavený majetek, aby se o sebe mohla postarat sama? V žádném případě! To si nezaslouží!
A je také třeba dobře si posvítit na ty, kdo církev sponzorují. Pokud to budou nějací boháči, dá se napsat, že církev jim jde na ruku. Jen se podívejte, koho to ta pakáž zbohatlická podporuje! Nebo opačně: Jen se podívejte, od koho se církev nestydí brát peníze!
A pokud dávají na církev chudí, dá se opět mlátit oběma stranami klacku: Církev, která byla vždycky tak bohatá, se nestydí přijímat dary od chudých, nemajetných lidí! A pak zase pěkně naopak: Místo, aby se Čunkovi a jim podobní z peněz obdržených od našeho štědrého sociálního státu lépe postarali o své děti, raději jim od úst utrhnou a peníze dají na církev!
Nicméně chápu, že pan Kijonka nechápe, jak mohl pan Čunek sponzorovat církev. Mohu ale vydat osobní svědectví: Když jsem v sedmdesátých letech pracoval jako topič, bral jsem - zejména díky příplatkům za noční, za svátky a práci v prašném prostředí - velice slušný plat. Roku 1977 jsem se stal duchovním a s platem jsem šel na třetinu. V té době jsem začal platit desátky. A zakusil jsem doslova, co se píše v Bibli: "Přinášejte do mých skladů úplné desátky. Až bude ta potrava v mém domě, pak to se mnou zkuste, praví Hospodin zástupů: Neotevřu vám snad nebeské průduchy a nevyleji na vás požehnání? A bude po nedostatku." Nyní už jsem starý člověk, ale mohu potvrdit to, co kdysi napsal král David v jednom ze Žalmů: "Od své mladosti, a jsem už starý, jsem neviděl, že by byl opuštěn spravedlivý, nebo že by jeho potomci žebrali o chléb."
Ona totiž víra není pro ty, kdo se drží při zemi. Víte, jak se hláskuje víra? ER - Í - ZET - Í - KÁ - O. A rozhodně není nudná; je to velké dobrodružství. Ale o tom nejde teoretizovat, co se musí vyzkoušet.

Obvinění Marcely Urbanové lze jen uvítat

18. června 2008 v 8:21 | Dan Drápal
Obvinění Marcely Urbanové lze jen uvítat
Nepřeji paní Urbanové nic zlého. Nebudu se škodolibě radovat, pokud bude odsouzena. (Asi nebude, u nás se všechno ztratí v mlze.)
Paní Urbanová to má jednodušší než pan Čunek. Připomeňme si, že původně šlo o to, zda pan Čunek v určitý den převzal či nepřevzal půlmilionový úplatek od firmy HB Real. Když Senát vydával Jiřího Čunka trestnímu stíhání, nevydával ho s tím, že se budou prověřovat finance celé široké Čunkovy rodiny pětadvacet let dozadu, ale s tím, že se vyšetří, zda došlo k tomuto úplatku.
V čem to má paní Urbanová jednodušší? Předpokládám (a rovněž doufám), že nikdo nebude zkoumat její majetkové poměry pětadvacet let dozadu, případně nějaké styky s opozičními (či jinými, třeba i lidoveckými?) politiky, které by mohly vrhnout světlo na podivný fakt, že se svým obviněním přišla až v době, kdy byl Jiří Čunek senátorem, a těsně před tím, než by byla celá věc promlčena. Je mi v podstatě i lhostejno, zda měla na Jiřího Čunka pifku, protože nešel na ruku jejímu podnikání.
Půjde o jedinou věc: Zda Jiří Čunek v inkriminovaný den mohl převzít úplatek od firmy HB Real nebo ne. A zda tedy paní Urbanová Jiřího Čunka křivě obvinila, čili nikoliv. Přiznám si, že jsem trochu zmaten jejím vyjádřením pro Lidové noviny "Nikdy jsem netvrdila, že Čunek úplatek vzal." ("Nejsem Xena ani Johanka", 17. června 2008) Kdo to tedy vlastně tvrdil? Možná, že vlastně nikdo. Jen se rozjela obrovská mašinérie, během níž Jiřího Čunka vyšetřovalo na šedesát policistů.
Někomu se nelíbí, že Marcela Urbanová je vyšetřována, když trestní stíhání Jiřího Čunka bylo zastaveno. Ona sama však říká, že je dobré, že se budou muset odtajnit vyšetřovací spisy Jiřího Čunka a pana Hurty z firmy HB Real. Takže by mohli být všichni spokojeni. Pokud se ukáže, že se daný čin (převzetí půlmilionového úplatku) skutečně stát nemohl, bude ovšem nasnadě otázka, proč se celá věc vlastně rozjela. Možná se lidé, kydající nyní na Jiřího Čunka hanu, dovědí, že policie se prolomila do Čunkových účtů ještě dříve, než bylo řízení vůbec oficiálně zahájeno. Možná některým novinářům dojde, že když neustále dochází k únikům policejních informací o Jiřím Čunkovi, hrozí nebezpečí, že se to někdy stane i jim samotným. Možná by nás tyto skutečnosti měly znepokojovat více než to, že v roce 1995 (nebo to bylo 1996?) pobíral Jiří Čunek, otec čtyř dětí, necelou tisícovku příspěvku na bydlení.
Co se týče úplatku samotného, má věc dvě roviny. Jedna rovina je dokazování, kdy Jiří Čunek odešel inkriminovaného dne ze své kanceláře, tedy dokazování, jestli úplatek vůbec mohl být fyzicky předán. Přiznám se, že doufám, že se pravda prokáže, ale jist si tím být nemohu. Druhou rovinou je smysl daného úplatku. Netajím se svým názorem, že novináři jsou proti Jiřímu Čunkovi zaujatí. Řeší se jeho sociální dávky z dob dávno minulých, ale neřeší se otázka, která je nasnadě: Měl nějaký úplatek od firmy HB Real smysl? Kdo se trochu seznámí s fakty, musí dojít k závěru, že neměl. Firma měla původně dostat vsetínské byty za symbolickou jednu korunu, protože smyslem celé dlouho připravované operace bylo umožnit obyvatelům Vsetína, aby si mohli byty poměrně levně odkoupit. V dané situaci by dávalo větší smysl, kdyby se Jiří Čunek (nebo někdo jiný) pokusili uplatit pana Hurtu, aby od celé akce neodstoupil. Na tuto věc se novináři mohli dávno dotázat vsetínských zastupitelů. Proč to neudělali?
Dan Drápal, 17. června 2008

Úvahy nad 44. žalmem - (1. část – verše 1-9)

17. června 2008 v 7:19 | Dan Drápal
Úvahy nad 44. žalmem
(1. část - verše 1-9)
Bože, na vlastní uši jsme slýchávali - naši otcové nám vyprávěli o skutku, který jsi vykonal za jejich dnů, za dnů dávnověkých (v. 2).
Náš život je příběh. Dějiny celého světa jsou příběh. Vztah mezi Bohem a člověkem je příběh.
Příběh zpravidla býval součástí národního povědomí. Je docela možné, že mnoho ze Starých pověstí českých byly zřejmě Kosmovy výmysly, nicméně tato příběhy se staly součástí sebepochopení českého národa. Když se později (v 19. století) rodilo nové národní povědomí, vyprávěly se (staro)nové příběhy. Spor mezi T. G. Masarykem a historikem Josefem Pekařem lze do značné míry nahlížet jako spor o to, jak vyprávět příběh českého národa.
Příběh stát i u zrodu izraelského národa. Dalo by se s určitou nadsázkou říci, že národ žije, dokud umí vyprávět svůj příběh. Dokud ho umí vyprávět, může v něm i nějak pokračovat. Jaký příběh však bude vyprávět národ, jehož značná část proleží několik hodin denně na pohovce před komerční televizí? Politici mluví o "českých národních zájmech", jejich slova ale zní velmi dutě, protože nám nedokáží vyprávět příběh našeho národa. Pokouší se o to europoslankyně Jana Bobošíková, která opakuje skutečný příběh o tom, jak Češi porazili Němce. Jenž to zní také dutě, protože v tomto příběhu už ani Češi, ani Němci nechtějí pokračovat.
Na počátku izraelských dějin byl Boží zásah - vyvedení z Egypta a uvedení do Země zaslíbené. Izrael byl Izraelem, protože děti na vlastní uši slýchávaly od svých rodičů o skutku, jaký Bůh tehdy vykonal.
V žádném jiném národě prý není tolik uvědomělých ateistů jako mezi Žid. Nic naplat, příběh jejich národa není bez Boha myslitelný.
Ty jsi vyhnal svou rukou pohany a zasadils je, zlomils národy a vyhnals je. Zemi však neobsadili díky svému meči, nezachránili se svou paží - byla to Tvá pravice, Tvá paže a světlo Tvé tváře, protože jsi v nich našel zalíbení (vv. 3-4). (Připomínám, že slovo "paže" je podobně jako na mnoha jiných místech i zde synonymem pro "moc" nebo "sílu", a "tvář" synonymem pro "přítomnost".)
Když se podíváme do knihy Jozue a srovnáme ji s tímto žalmistovým tvrzením, můžeme mít dojem, že přeceňuje roli Boží a podceňuje roli lidskou. V knize Jozue se dočítáme, jak Izrael dobýval zemi podle konkrétních pokynů Božích (začalo to už přechodem suchou nohou přes Jordán a dobytím Jericha skrze sedmero obcházení). Současně ale měla tato kampaň všechny znaky lidského tažení: Izraelci většinou museli použít zbraně, dobytí Jericha bylo v tomto ohledu výjimkou. Vojenské tažení bylo jistě nepříjemné a únavné. Příjemnou válku si lze těžko představit.
Lidé, s nimiž hovořím, se mi zdají upadat do dvou extrémů. Mnozí křesťané zastávají názor, že Bůh všechno dopředu beze zbytku určil a my pouze naplňujeme jeho věčné úradky a nemáme sebemenší možnost cokoli vlastně ovlivnit. A nevěřící lidé s Bohem nepočítají ani v nejmenším. Rozumějte mi dobře: Jsem si jist že spása je z pouhé Boží milosti. K dílu spásy nemůžeme nic přidat. Nicméně jsem přesvědčen, že v každodenním životě děláme vlastní ryzí rozhodnutí, která nás buď k Bohu přibližují, nebo od něj vzdalují.
Izraelci tomu, zdá se, rozuměli lépe. Věděli, že exodus z Egypta a obsazení Země zaslíbené bylo dáno čistě Boží iniciativou. Oni v Egyptě pouze naříkali; nějaké vlastní řešení své neblahé situace možná ani nevymýšleli. Byl to Bůh, kdo rozhodl a skrze Mojžíše sdělil, že celý národ vyjde. A když už vyšli, byl to Bůh, kdo rozhodl, že celý národ poputuje do Země zaslíbené. Pokud by bylo na Izraelcích samotných, s největší pravděpodobností by si vybrali nějakou jinou destinaci. Během putování ovšem museli dělat celou řadu drobných i významnějších rozhodnutí, která běžně v životě děláme. Ta rozhodnutí už byla na nich - k nim žádné Boží zjevení nepotřebovali a také nedostávali. Po celé generace si ale připomínali, že jejich životní příběh vymyslel sám Bůh. Platí to ostatně dodnes.
V základě jejich národní existence byl tedy Boží "skutek". Vzpomínku na něj si předávali z generace na generaci. Můžete si položit otázku, co je základem vašeho osobního příběhu, případně příběhu vaší rodiny, vašeho města či vašeho sboru.
Ty jsi můj král, Bože. Přikaž Jákobovu spásu! V Tobě jsme nabrali na rohy své protivníky, ve Tvém jménu jsme pošlapali ty, kdo proti nám povstali. Proto se nespoléhám na svůj luk; můj meč mě nezachrání, neboť Ty jsi nás zachránil před našimi protivníky a zahanbil jsi ty, kdo nás nenáviděli (vv. 5-8).
Vykoupení z Egyptského otroctví zakládá skutečnost, že Izrael je Božím vlastnictvím. Ano, náš příběh je velmi důležitý. Když vysvětluji dětem Desatero přikázání, zdůrazňuji, že klíčový význam má jeho preambule: Já jsem Hospodin, tvůj Bůh, já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu otroctví. Přikázání Desatera nevisí ve vzduchoprázdnu. Jsou zakotvena v dějinách, podobně jako je naše víra zakotvena v historické smrti a v historickém vzkříšení Ježíšově.
David si připomíná základní Boží "skutek", který ustavil existenci Izraele. Z tohoto skutku, nastalého v minulosti, vyplývá přítomné vyznání: "Ty jsi můj Bůh." A vyplývá z něj i závazek do budoucnosti: Ani teď, ani v budoucnu nechci spoléhat na svůj luk a meč.
Zajímavé ovšem je, že David svůj luk nezahodil a meč nezlomil. Dokonce určil některé ze svých písní k tomu, aby se při nich mládenci učili lukostřelbě.
Pro křesťana je velice důležité, aby správně porozuměl vzájemnému poměru Božího a lidského jednání. David ví, že jeho meč ho nezachrání; nemá ale pochybnosti o tom, že někdy se musí meče chopit. Zbožný rolník ví, že bez Božího požehnání nebude úroda; netráví ale veškerý svůj čas tím, že by chodil na pole a modlil se na něm. Ví, že je čas modlitby, ale že je i čas orby, setí a žně.
Moderní věda a technika vzbuzuje v mnoha lidech dojem, že se již bez Boha obejdou. V současné době je náš blahobyt ohrožen něčím, co jsme opravdu nečekali: Úhynem včel. V Americe znají syndrom náhlého úhynu, který tam postihuje mnoho včelstev. Doposud se nepřišlo na to, čím je tento úhyn způsoben. U nás jen v posledním roce ubyla snad třetina včelstev. Nedávno jsem četl článek, že pokud zahynou včely, do čtyř let nastane hladomor.
Ne, přes všechno naše bádání je stále spousta věcí, které nedržíme v ruce. Některé nemůžeme ovlivnit a jiné můžeme ovlivnit pouze negativně. Jsme stále závislí na Bohu - a nikdy se to nezmění. To není důvod, aby lidé dále nebádali - třeba nad tím, proč včely hynou. Ale jako David vyznával: "Můj meč mě nezachrání", měli bychom my vyznávat: "Naše věda nás nezachrání."
První část žalmu končí slovy: V Bohu se chlubíme každého dne; navěky budeme vzdávat chválu Tvému jménu (v. 9).
S tím "chlubením" máme trochu potíž. Přemýšlel jsem, jak Davidův postoj vyjádřit srozumitelně pro dnešního člověka. Snad by se dalo říci: "Po celý náš život bude Bůh tím, kdo v nás vyvolává nadšení a chuť žít; bude tím, co je pro nás důležité a určující."
V současné době mě velice trápí umírání naší Západní civilizace. Nemám na mysli pouze vymírání v demografickém smyslu. Mám na mysli ztrátu jakýchkoli hodnot, jakéhokoli pozitivního nadšení. Ano, žije se nám velmi dobře, ekonomicky se nám (stále ještě) daří (psáno v červnu roku 2008). Tato skutečnost v nás ale žádné přehnané nadšení nevzbuzuje - nemůže totiž dodat našemu životu smysl.
Ale denně jsem nadšený z Boha: On dává smysl i náplň mému životu. On je autorem příběhu, který stojí za to žít!

Salichov: Benešová mi kdysi nabízela funkci svého náměstka

14. června 2008 v 17:52 | Deník Právo - Radim Vaculík

Salichov: Benešová mi kdysi nabízela funkci svého náměstka

Arif Salichov
Arif Salichov foto: Lukáš Táborský, Právo
14. 6. 2008 10:48

Soudce Vojtěch Cepl mladší minulý týden zamítl vaši žalobu na Marii Benešovou, kterou jste podali s dalšími šesti justičními představiteli kvůli jejím výrokům o justiční mafii. V něm prakticky konstatoval, že patříte do skupiny lidí, která se snaží ovlivnit kauzy "koordinovanou spoluprací". Co na to říkáte?

Rozsudek mě šokoval. Soudce zjevně překročil mantinely § 7 občanského soudního řádu a neodolal pokušení přezkoumat vše, co mu přišlo pod ruku. V civilní při dvou stran má přitom soudce hrát roli především jakéhosi rozhodčího a posoudit, zda strana žalovaná unesla důkazní břemeno, tedy zda byla schopna vyvrátit podanou žalobu. V mém případě konstatoval advokát Marie Benešové pouze to, že mám pravdu ve svém usnesení o zastavení trestního stíhání pana Čunka, jen se podivil tomu, že jsem rozhodl o odvolání vyšetřovatele pouhé tři hodiny po obdržení spisu.

Vám osobně soudce vytkl odbornou šikanu vůči původnímu vyšetřovateli Milanu Šošovičkovi. Souhlasíte s touto kritikou?

Soudce v rozsudku zcela bez důkazů spekuluje o tom, že státní zástupce při přikázání věci do Jihlavy mohl být vybrán podle předem známého názoru na věc, a tak mohl být ovlivněn výsledek celého řízení v kauze Čunek. Tyto ničím nepodložené úvahy považuji za velmi nefér a za účelový pokus nějak mě propojit s hospodskými setkáními, o kterých jsem neměl ani tušení, a zahrnout mě do jakéhosi spiknutí.
Soudce tvrdí, že Nejvyššímu státnímu zastupitelství ani mně nemohl být znám obsah údajných e-mailů mezi vyšetřovatelem a korunní svědkyní, čímž zpochybňuje důvodnost jak předání kauzy do Jihlavy, tak i mé následné rozhodnutí o odnětí věcí vyšetřovateli. E-maily však již tehdy ve spise byly.
Korunní svědkyně se podle jednoho z nich vyšetřovatele ptá, co je potřeba ještě doplnit, a vyšetřovatel odpovídá, že zatím není co, uvidíme, co si ještě vymyslí. Kdo? Druhá strana, tedy Čunkův obhájce? Vyšetřovatel a svědkyně tento e-mail označili za podvrh, ale já jsem nemohl čekat měsíce, než se vyšetří, zda je to pravda. Chtěl jsem vyšetřovatele, o němž nemám pochybnosti. Chce mi tedy soudce Cepl vytýkat, že jsem již v tom okamžiku ztratil důvěru ve vyšetřovatele Šošovičku?

Soudce Cepl se také zmínil o tom, že jste v minulosti ostře kritizoval několik procesních pochybení policie v případu, ale ve svém loňském listopadovém usnesení o zastavení Čunkova stíhání není o těchto chybách takřka ani zmínka. Proč?

Kdyby měl soudce k dispozici mé původní srpnové rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, našel by v něm podrobně rozvedená kritická stanoviska k práci policie. Toto usnesení sice bylo Nejvyšším státním zastupitelstvím zrušeno, mé závěry o chybách policie však nebyly nijak zpochybněny a usnesení je stále součástí spisu.
Co mě ale opravdu rozzlobilo, je Ceplovo mudrování nad manipulací se spisem (chybějící stránka číslo jedna). Stránka spisu se ztratila evidentně ve fázi jeho prvotního shromažďování policií, kdy bylo možné dodatečně přečíslovat prvních pár stránek spisu. A zásah do spisu v Jihlavě je věc zhola nemožná. Spis byl v té době již dávno řádně očíslován.
Výrok soudce při ústním odůvodnění rozsudku, že to, že se spis mohl ztratit v Jihlavě, což "raději nechce ani domýšlet", je ničím nepodloženou spekulativní invektivou, která mě utvrdila, že soudce není vůči mě objektivní. V odvolání namítnu jeho podjatost.

Nelitujete teď toho, že jste se přidal k šestici žalobců proti Benešové? Přece jste musel tušit, že se u soudu bude mluvit o některých podivnostech v kauze Čunek?

Přiznám se vám, že jsem se dlouho rozmýšlel, ale dospěl jsem k závěru, že vlastně nemám na vybranou. Živě jsem si představil, co by média dokázala vyrobit z toho, že jako jediný nařčený se nehodlám bránit. O kauze Čunek nechť se veřejně mluví, já nemám co skrývat, postupoval jsem podle práva.

Vyšetřovatel Šošovička ve své výpovědi u olomouckého soudu zmínil nepatřičný zásah náměstka Renaty Vesecké Karla Černovského do Čunkova případu. Totéž potvrdil i soudce Cepl a někteří další státní zástupci. Zdá se vám v pořádku, že náměstek Vesecké úkoluje policii, aby doplnila důkazy, a v důsledku to zpozdí vyšetřování kauzy?

Nebudu hodnotit postup svého nadřízeného, od toho je tu někdo jiný. Mně spíš vadí, že média vůbec nepřemýšlejí nad tím problémem v opačném gardu. Proč vyšetřovatel odmítal provést výslech klíčové svědkyně, prostřednictvím které měl být předán úplatek a příslušná státní zastupitelství na to včas nereagovala?
Pro mě je neuvěřitelné, že k tomu, aby svědkyni vyslechli, musel nakonec přispět až náměstek Černovský. O tomto "zásahu" je ostatně v dozorovém spise řádný záznam.

Ovšem podle našich informací měla policie očividnou snahu svědkyni Martinu Hurtovou vyslechnout v minulosti již dvakrát. Vždy neúspěšně, protože jako manželka jednoho z obviněných odmítla vypovídat. V čem tedy Šošovička mohl pochybit, když už vyšetřování uzavřel a svědkyni dal předtím několikrát šanci?

Skutečnost, že svědkyně předtím výslech odmítala, je nepodstatná. Orgány činné v trestním řízení mají využít všechny dostupné důkazní prostředky, aby řádně objasnily skutkový stav věci, to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. To doslovně říká zákon. Jestliže se nabízel výslech svědkyně tak zásadní důležitosti, měl po něm vyšetřovatel doslova skočit. Je nad mé chápání, že tak neučinil.

Všiml jste si ještě jiného podobného zásahu do toho případu?

Od svého nadřízeného Petra Coufala (šéf brněnských krajských žalobců, pozn. redakce) vím, že tehdejší vrchní státní zástupce Ivo Ištvan po něm požadoval, aby provedl ještě před mým meritorním rozhodnutím dohledovou prověrku a sdělil mu, zda se věc jeví na obžalobu či na zastavení.
A po mně vrchní státní zastupitelství chtělo, abych je v týdenních intervalech informoval, koho a k čemu budu vyslýchat, což je zjevně mimo rámec standardního dohledu tohoto orgánu. Coufal odmítl pokyn splnit, proto dohledovou prověrku provedl až po vydání mého usnesení o zastavení trestního stíhání.

Po tom sporu u soudu se zřejmě zásadně změnily vztahy mezi některými státními zástupci. Jak je to u vás? Jednou jste mi říkal, že v minulosti jste si byli s Marií Benešovou velmi blízcí a jezdili spolu do ciziny. To už teď asi neplatí, že?

Nevím, zda mě Marie Benešová také považovala za přítele, možná jsem měl o tom jen iluze. Já jsem si jí profesně vážil a také jsem jí projevil svou účast, když byla z funkce nejvyšší státní zástupkyně odvolána.
Ona mi teď nasazuje psí hlavu. Ale když byla jmenována do funkce nejvyšší státní zástupkyně, přijela do Jihlavy a nabízela mi funkci svého náměstka a nedlouho před svým odvoláním další významnou funkci v soustavě státního zastupitelství.
Radim Vaculík,Právo

Škoda zelených

11. června 2008 v 21:16 | Dan Drápal
Škoda zelených
Ano, vím, že Zelení prosazují nesmyslnou levicově liberální agendu, jež podkopává rodinu (pokud ji u nás ještě víc podkopat lze). Ano, vím, že jejich odpor k jádru v současné době zahání naši zemi do slepé uličky. Musím se ale přiznat, že po volbách - zejména během povolebního vyjednávání - mi byl Martin Bursík docela sympatický. Na rozdíl třeba od pana Paroubka nikoho neurážel, neztrácel nervy a byl spíš zklidňujícím faktorem na rozbouřené politické scéně.
Bylo mi celkem jasné, že do strany nabral spoustu nesourodých lidí, ale přiznám se, že jsem mu tehdy docela fandil. Tušil jsem, že se může stát, co se děje dnes, totiž že lidé, kteří by se bez něj do vrcholné politiky nedostali, ho nakonec podrazí (vím, oni to tak nemyslí, ale objektivně to tak je), ale doufal jsem, že k tomu nedojde, že to třeba nějak ukočíruje.
Žel, nestalo se. Strana zelených je, zdá se, v totálním rozkladu, a přes všechnu snahu Martina Bursíka nakonec zřejmě převáží křídlo reprezentované Matějem Stropnickým a Danou Kuchtovou. Nebýt Martina Bursíka, asi bych o panu Stropnickém nikdy neslyšel; nyní hrozí, že kvůli Matěji Stropnickému možná po příštích volbách nebudu slyšet o panu Bursíkovi. Ukazuje se, že schůdnou politickou stranu zřejmě nelze ušít horkou jehlou. To není zjištění zcela negativní - stačí podívat se do Ruska; tam to lze a strana založená pár měsíců před volbami může dokonce volby vyhrát. Já bych ovšem neměnil.
Pan Bursík jistě litoval, že poslal SMS na nesprávné číslo. To mu nevyčítám; ani vrcholný politik není dokonalý. Myslím si ale, že ani jeho osobní život, ani jeho politické způsoby nejsou natolik čisté, aby mohly obstát.
V naší zemi je čím dál těžší se na čemkoli dohodnout. To, že to nejde v politice, to, že v politice mají navrch takové bezskrupulózní postavy, jako je David Rath, je pouze vrchol ledovce. Začíná to v rodinách a pokračuje to v zaměstnání. Můžete mi vyčíst, že moralisticky hořekuji, ale obávám se, že této společnosti hrozí poměrně rychlý morální rozklad. V situaci, kdy nikdo nemůže věřit nikomu, se těžko podniká, těžko cokoli vymýšlí, těžko něco domlouvá a prosazuje. To, co se děje ve straně Zelených, je jen symptom toho, čím trpí celá společnost.
Vidím to tak, že chybí-li víra v Boha jako posledního soudce, chybí i motiv hledání pravdy a života v pravdě. Ano, už slyším námitku: Vždyť tolik věřících jsou pokrytci a znám toho a toho, kdo v Boha nevěří, a jedná slušně. Odpovídám: Vážím si každého, kdo jedná slušně, i když nevěří v Boha. Nicméně to, co se děje v této společnosti žijící okázale bez Boha je … přinejmenším pozoruhodné.

Na počest 60. výročí státu Izrael NÁCHOD 21.6.2008,13hod.

11. června 2008 v 11:48 | František Miláček
  
NÁCHOD




SOBOTA 21.6.2008, 13.00 hodin


Na počest 60. výročí státu Izrael
 
Program:
Hebrejské písně a melodie - hosté z Brna
(Jiří a Tomáš Neufeldovi, Milada Sedláková a Eva Kopřivová)

60 let státu Izrael - úspěchy a výzvy
(Ziv Nevo Kulman, rada izraelského velvyslanectví)



Poslání a aktuální úkoly ICEJ
(Dr. Mojmír Kallus, předseda ICEJ České republiky)

Uvedení výstavy fotografky Šaj Ginottové
(Dr. Jana Hofmanová)

Pietní vzpomínka
na transport náchodských Židů do Terezína a Osvětimi
od cca - 15.00 hodin
 
Náchod, výstavní síň muzea,
roh Tyršovy a Zámecké ulice

Opět církevní restituce

10. června 2008 v 8:35 | Dan Drápal
Opět církevní restituce
Nezlobte se, jsem charismatický křesťan. A tak se občas domnívám, že mívám zjevení. Myslím, že to nebývá příliš často. Když se ale v první polovině devadesátých let mluvilo o církevních restitucích, měl jsem zjevení, že z toho nevzejde nic dobrého. Proto jsem tehdy napsal všem církevním představitelům, že by bylo lépe o restituce neusilovat. (Tehdy mi odpověděli pouze z římskokatolické církve - prý jsem se svými názory měl přijít dřív.)
Psal jsem tehdy ten dopis s vědomím, že nemusí být pochopen - jakožto představitel Křesťanských společenství jsem pochopitelně věděl, že my bychom tak jako tak nic nedostali, a tak jsem měl obavy, aby se nezdálo, že dělám z nouze ctnost.
Psal jsem tehdy něco, co se - bohužel - mnohonásobně potvrdilo: že snaha církve dobrat se svého majetku podváže naši evangelizační věrohodnost, pracně získanou během komunistického útlaku.
Počátkem letošního roku se už už zdálo, že to vyjde. Dohoda církví byla bezprecedentní a příkladná. Římskokatolická církev projevila nebývalou a chvályhodnou velkorysost. Máme vládu, která se konečně rozhodla tuto věc vyřešit. Těšil jsem se, že to budeme mít za sebou, a doufal jsem, že za několik let se na celou tuto kauzu zapomene.
No a vidíte, zase nic. A dokonce hrozí, že kvůli tomu padne vláda.
A do toho se mi pořád vtírá otázka: Co na to Pán Ježíš? Jak by to asi řešil?
Ne, tato otázka není od věci. Prosím, nepohoršujte se nad ní. Zkuste se nad ní opravdu zamyslet. Ježíš je Pán církve - líbí se mu, když se církev světa doprošuje? Nemá on dostatek prostředků, jak se o svou Nevěstu postarat? Opravdu to nejde jinak?
Mezi církví a tímto světem přece panuje nepřátelství. Jaképak najednou dohody? Celá věc má ještě tu pikantnost, že církevní restituce zmařil bývalý komunista, který je najednou pravicovější než pravicový premiér!
Co když Bůh opravdu nechce, aby církev žila z minulého majetku? Co když nás křesťany chce naučit, že nás může zbohatit on sám, neboť konec konců jemu patří stříbro, zlato i dobytek na tisíci horách, jak praví Písmo? Co když chce, abychom vystoupili z loďky a chodili po vodě?
Mám obavy, že mám další zjevení.
Jestli se církev touto cestou svého majetku domůže, nakonec jí neprospěje.
Ano, tento svět je pod mocí zlého. Kníže tohoto světa lže a krade. To, co církev dělá cennou, ale nijak ukrást nemůže. Což tak přestat dělat kompromisy?
Dan Drápal, 9. června 2008

Zpověď překladatele Písma - první část

9. června 2008 v 8:32 | Dan Drápal
Zpověď překladatele Písma - první část
Tento rok bude dokončen Český studijní překlad Písma.
Vzpomínám si na schůzku, pořádanou Křesťanskou misijní společností v Modrém pavilonu v Krči kdysi počátkem 90. let, kde plány na tento překlad nabraly konkrétních obrysů. V úzkém kroužku přátel se ale o novém překladu Písma uvažovalo již v polovině osmdesátých let.
Tehdy jsem byl nespokojen s Ekumenickým překladem, který vycházel nejprve v jednotlivých komentovaných dílech Starého zákona a posléze se v roce 1977 objevil v jednom svazku. Více méně okamžitě zatlačil do pozadí Bibli kralickou, i když řada milovníků Písma, která na ni byla zvyklá, ji i nadále používala.
Tehdy jsem se domníval, že Ekumenický překlad je pro evangelikálního křesťana v podstatě nepoužitelný. Soudil jsem, že čím dříve bude nahrazen, tím lépe.
Musím říci, že v průběhu let jsem svůj přístup velmi změnil a nyní hodnotím Ekumenický překlad mnohem méně kriticky.
To, co mi na Ekumenickém překladu vadilo tehdy, mi vadí i dnes. Dnes si ovšem uvědomuji, že mé námitky se týkají více předporozumění překladatelů než díla samotného. Pokusím se to vysvětlit.
Snad nejvíce mi vadí úvody k jednotlivým biblickým knihám, tedy něco, co vlastně ani není součástí překládaného textu. Jako ilustraci uvedu jeden odstavec z úvodu k 1. listu Petrovu:
Někteří biblisté docházejí na základě jazykového a historického rozboru 1. Petrovy k závěrům, které se nekryjí s tradičním názorem na autorství a dobu vzniku. Domnívají se, že list byl napsán později pod jménem apoštola Petra. Tak se měla zdůraznit závažnost listu. V antice byl takový postup běžný a čtenáři v tom neviděli nic závadného.
Nevím, kdo psal tyto řádky. Nedomnívám se, že chtěl čtenáře vědomě klamat. Mezi liberálními biblisty je tento názor všeobecně rozšířený. Žel, málokdy se najde někdo, kdo by si chtěl ověřit základní premisu, že "v antice byl takový postup běžný". Nebyl. Připsání dopisu někomu jinému by bylo považováno za stejný podvod jako dnes. Tím spíše mezi křesťany! Ti by v tom jistě něco závadného viděli.
Tento názor se zřejmě rozšířil, protože u některých jiných literárních druhů skutečně docházelo k tomu, že určitý spis byl připsán někomu jinému. Nikdo ale nikdy nedoložil, že se tak dálo i u dopisů.
Tyto úvody k biblickým knihám tedy považuji za zavádějící.
Další námitka se již netýká úvodů, ale ještě se netýká samotného textu. Týká se stručných vysvětlujících poznámek pod čarou. Má námitka je podobná jako u úvodů. Jako příklad uvádím poznámku k Jozue 6,4:
Jde o popis slavnostního procesí. Městské hradby 'se zhroutí' bez boje zásahem Hospodinovým.
Zatímco Jozue 6 popisuje historickou událost (jakkoli ta může být líčena stylizovaně), poznámka vyvolává v čtenáři dojem, že o dějiny nejde - a že odborníkům je to zcela jasné.
Pro poctivost je ovšem nutno dodat, že těchto zavádějících poznámek není mnoho. Nicméně jejich účinek se nepochybně sčítá s účinkem úvodů.
Třetí námitka se týká již samotného textu. Jelikož jsem sám vystudoval evangelickou teologickou fakultu, znám intelektuální prostředí, v jakém ekumenický překlad vznikal. Překladatelé vesměs neměli žádnou osobní zkušenost s charismatiky či letničními, případně s dary Ducha svatého. Měli ovšem o charismatických zkušenostech své představy. Proto jim přišlo přirozené v Novém zákoně překládat "řeč ve vytržení", kde věrný překlad zní "druhy jazyků" (tak shodně ČSP a NBK).
Snad ještě problematičtější je téměř důsledné překládání "život", kde je v řeckém originále "duše". "Duši" vůbec Ekumenický překlad moc rád nemá. Kde může, tam ji vynechá. Jako příklad uvedu opět jen jedno místo - Lukáše 12, (Podobenství o boháči a stodolách), kde boháč říká:
ČSP: A řeknu své duši: Duše, máš hodně zásob na mnoho let; odpočívej, jez, pij, raduj se.'
ČEP: a řeknu si: Teď máš velké zásoby na mnoho let; klidně si žij, jez, pij, buď veselé mysli.'
Chápu, že "mluvit ke své duši" připadá leckomu z dnešních lidí velice zvláštní. Nicméně o hovorech se svou duší je řeč jak ve Starém, tak v Novém zákoně, a to nejednou. I když se v moderní době o duši příliš nemluví, "duše" je veledůležitý biblický pojem. Pokud ho vypustíme nebo překládáme jiným slovem, připravujeme se o důležitou část biblického poselství.
Ještě hůře než duše dopadla v Novém zákoně krev - další důležitý biblický pojem. Tam, kde je v řeckém originále krev, překládá Ekumenický překlad často "oběť", nebo používá nějakého jiného opisu. Chápu snahu nezneklidnit moderního čtenáře. Domnívám se, že překlad si může vytknout cíl učinit biblický text hladkým a srozumitelným. Pokud ale zamlží klíčové pojmy, jejichž biblický význam potřebujeme odhalit, abychom poselství Písma správně rozuměli, může být sice čtivý, leč je zavádějící. Jakkoli chápu, že Písmo má i svou lidskou stránku, a jakkoli vím, že překlad není pouze "překlopením" (konvertováním) jednoho (řeckého či hebrejského) slova v druhé (v tomto případě české), domnívám se, že určité klíčové pojmy prostě nemůžeme takto vypouštět, aniž riskujeme velmi závažné zkreslení biblického textu. V něčem se zkrátka musíme my přizpůsobovat biblickému textu, nikoli naopak.
Jiným takovým "přizpůsobením" biblického textu, které je dle mého názoru již za hranicí přijatelnosti, je nahrazení označení "svatí" za "bratří". Ponechávám stranou, že postmoderní liberálové by mohli ekumenické překladatele nařknout ze sexismu mnohem snáze než kralické. Opět jde o to, že ekumeničtí překladatelé se slova "svatý" zalekli. Patrně se domnívali, že je zatíženo mnoha nedorozuměními. Tato obava jistě není bezpředmětná; považuji ale za adekvátnější reakci snažit se dopátrat, co je obsahem biblické svatosti, než nepříjemné slovo nahradit jiným.
Nicméně musím uvést polehčující okolnost. Ve velké většině případů je alespoň pod čarou uvedeno, jaké slovo by mělo být v textu správně použito.
Podobných námitek by bylo možno vznést více. Ponechávám stranou Starý zákon, kde byli překladatelé poplatni určité teologii, jež je vedla k vymýšlení zcela nových slov (např. "božiště"). Všechny uvedené jevy jsou dány předporozuměním překladatelů, tedy, řekl bych, jejich ideologickou orientací.
Zatím jsem Ekumenický překlad kritizoval, ačkoli jsem v úvodu naznačil, že v průběhu vlastní práce na Českém studijním překladu jsem svůj vztah k němu přehodnotil.
Pokud jde o mne samotného, překládal jsem pouze Žalmy. Pracoval jsem na korekturách Numeri, 1. a 2. Paralipomenon, Kazatele, Ezechiele, Kazatele a Ozeáše. Musím říci, že když jsem se dlouho s nějakým místem trápil a nakonec ho nějak přeložil, a následně se podíval do Ekumenického překladu, zjistil jsem mnohokrát, že dané místo je přeloženo velmi dobře. Někdy lépe, než se to podařilo mně. Jsou místa, která se mi jevila jako přeložena téměř geniálně. A domnívám se, že na to může přijít snad jen ten, kdo se sám s překladem poctivě trápil.
Jelikož jsem si brzy po zveřejnění Ekumenického překladu všiml, co udělal např. s uvedenými pojmy "duše" a "krev" apod., domníval jsem se, že za to může zvolená "metoda dynamického ekvivalentu". V této věci jsem názor zcela přehodnotil. Asi mi k tomu pomohlo i to, že kromě překladu Písma jsem se živil překladem křesťanských knih od různých autorů.

Zpověď překladatele Písma - druhá část

9. června 2008 v 8:30 | Dan Drápal
Zpověď překladatele Písma - druhá část
Mnoho lidí se domnívá, že slova mají nějaké fixní významy a že překlad spočívá v konverzi jednoho slova v druhé. Poněkud kuriózním (a především velmi legračním) příkladem je dílo pana Podmolika, plné anglicismů, protože autor překladu češtinu jednak moc nezná, jednak jí nedůvěřuje. Jde ovšem o zcela extrémní příklad. Problém je v tom, že totéž slovo může v různém kontextu nabývat různých odstínů. Pokud to nerespektujeme a snažíme se o "konkordantnost", tedy o to, aby totéž slovo originálu bylo přeloženo pokud možno stejným ekvivalentem v jazyku překladu, můžeme někdy smysl textu spíše zamlžit než tlumočit. Rovněž je třeba dbát i celkového charakteru spisu. Kupříkladu Žalmy jsou mnohdy silně emotivní. Ano, lze je přeložit "konkordantně", ovšem za cenu setření jejich emotivnosti. Před dvaceti lety mě vůbec nenapadlo, že ráz spisu by mohl být alespoň do určité míry součástí jeho poselství; to mi došlo až u práce na překladu Žalmů.
Český studijní překlad rozhodně napravuje hlavní nedostatky Ekumenického překladu. Skutečně umožňuje studovat jednotlivé biblické pojmy a bude cennou pomocí každému, kdo se chce do hloubky zabývat biblickým textem a třeba se naučí i základy řečtiny či hebrejštiny, nicméně nejde tak daleko, aby biblické jazyky zvládl do té míry, že by mohl číst Písmo v originále. Nemá ale smysl zastírat, že za konkordantnost platí dosti vysokou cenu, zejména pokud jde o krásu jazyka a rozlišení jednotlivých literárních stylů.
Při nálezech Ústavního soudu je rozhodující, ke komu se přikloní většina soudců. V některých zemích (zejména v USA) bývá zvykem publikovat i názor menšiny, byť nemá žádnou právní platnost. Dovolím si něco takového učinit i ve vztahu k Českému studijnímu překladu, kde bude mé jméno i u Žalmů figurovat pouze s označením "odborný poradce", nikoli "překladatel". Dotknu se jediného slova, o němž ovšem probíhala polemika v Životě víry již nedlouho po vydání Nové smlouvy. Jedná se o polemiku, již bychom mohli nazvat "Služebník" nebo "otrok"?
Přiznám se, že překládat "otrok" považuji za zavádějící. Ano, domnívám se, že rozumím intenci překladatelů. Chtějí vyjádřit, že člověk se ve vztahu k Bohu vzdává vlastní vůle, respektive že svou vůli plně podřizuje vůli svého Pána. Otrok je někdo, kdo nepatří sám sobě, a apoštol nám píše, že nepatříme sami sobě (1Ko 6,19 ČEP). Překladatelé ČSP jsou tedy vedeni určitým předporozuměním, jaký je (nebo by měl být) vztah křesťana k Bohu. V této věci s nimi souhlasím.
Zkusme se ale teď na věc podívat jinak. Problémy se slovem otrok jsou jak v češtině, tak v hebrejštině. Co se dnešnímu člověku vybaví při slově otrok? Domnívám se, že tvrdá otročina. Dále snad americké bavlníkové plantáže osmnáctého a devatenáctého století. Možná stavitelé pyramid z historických filmů.
Otroctví nepochybně mělo tyto polohy. Nicméně ve starověku existovali i otroci, kteří byli váženými vychovateli nebo umělci. Otroci někdy podnikali, byli zkušenými řemeslníky. Neměli ovšem volební právo a řadu jiných občanských práv, kterým se těšila zhruba desetina privilegovaného obyvatelstva, pokud uvažujeme o řecké antice či Římské říši.
S hebrejským slovem ebed je ovšem ještě větší potíž. Označovali se tak skuteční otroci, ale označovali se tak i vysocí hodnostáři u dvora. Málokdo dnes ví, že v češtině běžně používané slovo ministr vlastně znamená sluha. Kdybychom dnes překládali nějaký text a použili v něm obrat "sluhové Topolánkovy vlády", ač bychom měli na mysli ministry, bylo by to přinejmenším kuriózní. Obávám se ale, že by to bylo i zavádějící. Když třeba říká Chazael Elíšovi (2 Kr 8,13): "Jak by mohl tvůj otrok, pouhý pes, udělat něco tak velkého?", pak jsou tam slova "tvůj otrok" jen zdvořilostním obratem. Význam toho, co Chazael říká, bychom do češtiny opravdu mnohem lépe přeložili výrazem "služebník" než výrazem "otrok". Takových míst je celá řada.
Ano, můžeme vyznávat, že chceme cele patřit Hospodinu a cele se poddávat jeho vůli. Domnívám se ale, že tak můžeme činit i za použití slova "služebník", které nevyvolává ony zavádějící konotace, jež vzbuzuje slovo "otrok". To už vůbec nemluvím o příslušném slovesném tvaru. Před výrazem "otročili Hospodinu" naštěstí couvl i ČSP.
Práce na překladu pomalu končí a já mám nepříjemný pocit, že právě začínám chápat, co překlad Písma vlastně znamená. Je však možné, že podobné pocity měli i překladatelé Bible kralické nebo oné problematické "ekuménky". Bůh nám buď milostiv!
Dan Drápal, 6. června 2008

VELKÁ ILUZE ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ - 2.část

5. června 2008 v 20:09 | Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc.
Eseje
Zmínil jsem se již o esejích. Nesdílím nadšení, které kolem nich panuje. Předně bych poznamenal, že nejde o eseje. Jde o kvaziodborné studie, delší úvahy, popř. o jakoukoli slohovou práci. Žákům jsou bez předchozího uvedení do problému zadána témata zcela překračující jejich možnosti. Svými známými jsem byl žádán, abych pro jejich děti na třetím, ale i druhém stupni vypracoval "eseje" v rozsahu a se zadáním vysokoškolské seminární, ale i bakalářské a magisterské diplomky. Rodiče se této pitomosti nevzepřou, ale shánějí pomoc pro své dítě. K čemu to vede? Žák něco sám slátá, resp. opíše z internetu, nebo mu práci napíše někdo, kdo to zvládne. Nejčastěji se eseje kupují od starších spolužáků a přeformátují na počítači. Žák, který chce poctivě přistoupit k úkolu, je deprimován a občas se zhroutí. Učitel, který ve dvou nebo více třídách zadá práci, která má mít 15-20 stran (přílohy se nepočítají), není s to práce opravit. Většinou je ani nepřečte. Spokojí se s několika škrty sem tam po textu. Nikdy nikomu práci nevrátí. Ti, kteří se snažili, pochopí, že se snažit nemusí a nemají. Ti, kteří se nesnažili, jsou ujištěni, že jejich výkon stačí. Tomu říkám kazit mládež.
Nedávno jsem redigoval knihu mladého kolegy, který má magisterský titul. Když jsem mu rozebral první, kratičkou kapitolu, rozplakal se. Seděl proti mně sedmadvacetiletý habán, mladý pan magistr a plakal jako Marcelka, která v druhé obecné dostala první trojku. Přečetl jsem dost veleúspěšných prací. Ani jednu bych neklasifikoval lépe než jako sotva dostatečnou. Jak jsou jejich autoři vzděláni? Jak jsou připraveni na život, kde existují neúspěchy, a bývá žádána nějaká kvalita práce?

Diskuse, debaty a tlachy
V našich základních školách se hojně debatuje, neustále a o všem. Vzpomínám si, že Bernard Shaw jednou řekl, že debata vždycky nabude na dynamice, když alespoň jeden zúčastněný o věci vůbec nic neví. Vzpomínám si také, jak mi s chloubou řekl jeden učitel výchovy k občanství na 2. stupni, že je to úžasné, na co děti nepřijdou. "Představte si, že už sedmou hodinu debatujeme v sedmé třídě o tom, co je to duše. Já vždycky přivedu někoho, kdo k tomu má blízko a je debata, třeba různé faráře, nebo psychiatra." Doporučil jsem mu, aby na osmou hodinu pozval někoho z opravny pneumatik, že tam o duších taky hodně vědí, a udělal jsem si nepřítele na doživotí. Tento debatní klenot však nevyniká nijak příliš ze standardu středoškolských debat. Je to nezávazné plácání, při kterém se hodnotí rychlá reakce, bulvární povrchní záblesky a uvedení bizarních zajímavostí. Tak lze vychovat v lepším případě dobré povrchní společníky, v horším pivní filosofy.
Právo na vzdělávání vs. právo na vzdělání
Naše společnost by se měla jako celek zamyslet nad problémem rovnostářství v oblasti školství. Rozdíl mezi právem na vzdělávánía právem navzdělánímnoha lidem uniká. Na prvé mají opravdu všichni právo. Pro společnost i pro určité kategorie žáků je přínosné, když je jejim věnováno zvláštní a dlouhé vzdělávání. To druhé nelze nikomu zaručit, protože není-li potřebně nadaný a/nebo nemá-li dostatečný zájem, nikdo mu vzdělanost nevdechne.
Rovnostářstvím je nesena i nechuť ke klasifikaci a snaha vystačit se slovním hodnocením. Jenomže slabší, nebo pohodlní jedinci se musí včas dozvědět, že jejich výkon ve srovnání s jinými je slabý. Že to nic neubírá na jejich důstojnosti člověka a člena společenství, je druhá věc. Když jsem se setkal s tím, že v recitační soutěži získal druhé místo koktavý žák, uvědomil jsem si celou hrůzu nevěcné empatie. Co to udělalo se třetím v pořadí? A co to udělalo se čtvrtým, který nepostoupil do vyššího kola?
Terciární sektor
Za dezolátní považuji stav našeho vysokoškolského sektoru. Chápu, že vývoj dospěl k tomu, že lidé, aby se plnohodnotně zapojili do aktivního života, potřebují většinou ještě po maturitě další specializované vzdělávání. Je to ovšem nová vrstva v pyramidě vzdělání, která přibyla mezi střední školu a univerzity. To, že věc není jasně artikulována, působí mnoho zla. Projevuje se to v hodnocení států, protože nejasné pojetí vede k tomu, že jsou mezi univerzity počítány velmi odlišné školy. Statistiky dlouho uváděly, že USA nebo NSR mají daleko vyšší procento populace na vysokých školách než my. Jenže do jejich počtů jsou v USA zahrnuty všechny colleges, což odpovídá naší septimě, oktávě a ještě roku navíc. V NSR se do počtu zahrnují také studenti všech pomaturitních škol, např. školy kosmetiky domácích zvířat.
Horší ovšem je, že porevoluční nechuť k nástavbovému školství, pomalý růst počtu vyšších odborných škol a všeobecná touha po akademických titulech způsobily takovou extensi univerzit, že to vyvolalo propad jejich úrovně. Všichni politici jsou nadšení, kolik máme vysokoškolských studentů a absolventů. Mnozí volají po tom, aby jich bylo ještě víc. Babičky a dědové se radují na promocích. Vzdělanost však trpí a upadá.
Univerzity, které se honosí tím, že vychovávají elitu, ji vychovávají okrajově, pokud vůbec, a vždy až v postgraduálním studiu. Elity totiž nemůže být 28 nebo 35 % populace. Elita jsou 2 až 3 % z populace a prvořadých je tak 6 %. Univerzity, které přijímají víc než 12-14 % populace, se nutně stávají školami pro vyšší průměr a ten stále klesá.
Spolu s tím vzniká inflace univerzitních učitelů udivených, že jejich společenská prestiž už není jako kdysi. Je to nutný důsledek extenze. Na konci prvé republiky bylo percentuálně zhruba tolik lidí s maturitou, kolik jich dneska máme s magisterským titulem. Kdyby se spočetli dnešní univerzitní profesoři a prvorepublikoví gymnaziální profesoři, kteří měli doktorát, byly by to vyrovnané počty. Na přelidněných univerzitách se poflakují mladí lidé, kteří neměli odmaturovat, a žijí v líbezné symbióze s línými a nezodpovědnými učiteli, kteří ve svém druhém zaměstnání vydělávají peníze. Občas se sejdou, pohovoří a vzájemně si vyhoví. Toto stále nákladnější monstrum společnost platí a musí se pak starat o neuplatnitelné lidi s akademickým titulem. Zavedení školného, popř. numerus clausus jsou politicky neprůchodné.
Přes veškeré ujišťování zůstávám skeptický k názoru, že scientometrické metody vedou k rozvoji vědy. Pozoruji téměř pravý opak, alespoň v oborech, kterým rozumím. Potřeba množství publikací v kariérním postupu vede k tomu, že vyjde všechno. Počítá se počet, kritika se rozpadá - každý má právo na svůj názor. Ostatně - úplná fantasmagorie, proti které se ozve vlna kritiky a která jako exemplární bude připomínána, přinese autorovi nárůst citačního indexu. Navíc se dostáváme do situace, že VŠ učitel buďto učí, nebo se publikačně drží. Obojí nejde stihnout. Nakonec se nestíhá ani jedno.
Pedagogické fakulty
Otazník, který se mění ve vykřičník, visí rovněž nad pedagogickými fakultami. Myslím, že by jim prospělo, kdyby si uvědomily, co je jejich posláním, věnovaly se mu a přestaly si hrát na něco, čím nejsou. Výroky, že jsou vlastně univerzitami v univerzitách, že ve všech tam přednášených oborech mají touž úroveň jako specializované fakulty, jsou deklasující nesmysl.
Strašné na tom je, že přitom svým nejvlastnějším a tak důležitým úkolem, jakým je příprava učitelů pro základní školství a především pro prvý stupeň, pedagogické fakulty téměř pohrdají a dostatečně se jím nezabývají. Učitelé přicházející dnes do škol jsou nesrovnatelně hůř připraveni, než byli absolventi starých učitelských ústavů, což byly školy střední.
Kamkoli vstoupím do školy, vždy slyším nářek, jak nepřipraveni do škol přicházejí absolventi pedagogických fakult. A to z obou stran, ze strany mladých, začínajících učitelů i ze strany jejich starších kolegů. Proč se nezeptáte, co od vás očekávají? Protože jste propadli velikášství a vytváříte sen o své důležitosti. Když se nadaný absolvent ped. fakulty uplatní jako historik, matematik, bohemista ve výzkumu ve svém oboru, je to jistě důvod k radosti. Ale podle toho nebudete souzeni. Hodnoceni, uznáni nebo zatracováni budete podle toho, jak budou vypadat stovky a tisíce učitelů, a to zvláště učitelů těch nejmenších dětí. Zdá-li se vám, že příprava těchto lidí vám nepřináší dost důstojnosti, takže ji musíte získat jinde, odpovídám: Je to proto, že svůj základní úkol nezvládáte a přitom na soutěž se specializovanými fakultami nemáte dost času, protože vás zdržují ti, kterými pohrdáte, nepříliš, resp. jinak nadaní studenti, kteří však mají kantorskou jiskru a mají rádi děti. Pravidelně uděláte všechno, abyste tyto vlastnosti zničili.
Pedagogická věda
Tím se dostáváme k dalšímu bolavému místu. Je jím pedagogická věda. Je třeba trochu poodstoupit, přestat hájit sám sebe a věcně posoudit, co se stalo. Pedagogická věda, jak je dnes provozována, je celosvětově v těžké krizi, neboť se rozbíhá ve třech proudech.
Jedním je mrtvý proud, v němž se změnila v terminografii. V tomto proudu zahynuly už stovky kantorsky nadaných studentů. Druhým jsou technologické podniky, které produkují předvařené učební hodiny. Plíce nám nestačí, jak voláme po kreativitě učitelů, ale dodáváme jim instantní zmetky a degradujeme je na promítače kazet. Třetím, živým, ramenem je pedagogická psychologie, která ovšem svým předmětem patří spíš k jiné disciplině. Co tedy zbývá? Inu právě to, co je podstatné a naštěstí na některých katedrách dobře pěstované: promyšlená didaktika předmětů pevně opřená o školní praxi. Zvláště to druhé je rozhodující.
Dovolte mi, abych demonstroval, kam to u nás dotáhla pedagogická věda. Nedávno vznikl pedagogický výtvor, který dostal platnost zákona. V Rámcových vzdělávacích programech se dočteme podobné věci jako např. Vzdělávací cíl je účel, záměr vzdělávání (výuky), směřování k určitému vzdělávacímu výstupu, případně přímo výsledek vzdělávání formulovaný v podobě dosahovaných kompetencí. Tam vede terminografický proud. Mezi cílové kompetence v závěru 2. stupně patří, že žák umí aktivně využívat osvojené poznatky při volbě partnera. Z této věty vyplývá, že naše patnáctileté děti žijí už dokonce v několikátém manželství. Napadlo mne ovšem, že se to dá zkoumat na volence v tanečních, nebo studováním promiskuity. Tam vede odtrženost od školní praxe, ale i od života vůbec.
Autoři se dobrali úsudku, že využití individuálních potencialit žáka znamená ve svých důsledcích snížení počtu selhávajících a zaostávajících a k tomu, že s tím souvisí úkol zbavit žáky obavy ze školního neúspěchu poskytnutím delšího času ke zvládnutí učiva, přiznáním práva žáka na omyl a další. Zajisté, při takto pojatém vzdělávání nebudou žádní selhávající ani zaostávající. Budou pouze dva druhy úspěšných: jedni, kteří budou využívat práva na omyl a delší čas k osvojení učiva, a druzí, kteří těchto práv nemusí využít. Tam vede bezhlavá aplikace tendenčních hesel.
Nejsou to výjimky, tak vypadá celý ten dokument. Kdyby se společnost na chvíli vytrhla ze svého nezájmu a třeštění a jednala věcně, musilo by dojít ke trojímu: Odvolání ministra, okamžitému zrušení ústavu, který materiál připravil, a k právnímu postihu za poškození vzniklé promrháním nepředstavitelných obnosů, které to stálo.
Podtrženo a sečteno:
Vím, že mnoho věcí je z principu špatně a je obtížné se tomu postavit. V době pravidla Peníze jdou za žákem, v době bulvarizace tisku, všeobecné povrchnosti a reklam, je těžké vytvářet kvalitní, klidnou školu. O dobrých školách se nebude psát v tisku, nebudou mít úžasně atraktivní nabídku, budou mít potíže, protože poctivou prací a péčí o žáky budou rodičům dělat starosti. Vím, že je to nerovný zápas. Ale pozor. Je to zápas o vlastní lidskou hodnotu, o čest a také o děti, které jsou bezbrannou kořistí všeobsáhlé lži, ve které vesele žijeme.
Děkuji vám za pozornost a přeji vám vytrvalost a sílu. Sílu k přijetí pravdy, vytrvalost při její obhajobě.
Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc.

VELKÁ ILUZE ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ - 1.část

5. června 2008 v 20:05 | Prof. PhDr. Petr Piťha, CSc.
Ve středu 2. dubna 2008 u příležitosti zahájení Pedagogických dnů na Univerzitě Hradec Králové vystoupil prof. PhDr. Petr Piťha, CSc., s přednáškou "Velká iluze českého školství", která se okamžitě stala jedním z nejvyhledávanějších současných textů o povaze školního vzdělávání u nás: Kopíruje se, přeposílá e-maily a lavinovitě šíří ze sborovny do sborovny. Nesmírně si vážím toho, že ji se souhlasem autora prof. Piťhy mohu nyní zveřejnit na webu Stolzová.
VELKÁ ILUZE ČESKÉHO ŠKOLSTVÍ
Příští rok tomu bude 20 let od pádu komunistického totalitního režimu. Je to doba stejně dlouhá jako trvání 1. československé republiky. Snaha srovnávat vývoj vzdělanosti a školství v období 1918- 38 a 1989-2009 nevedla by k ničemu, protože všechny komponenty života, které ho ovlivňují, jsou nesrovnatelně odlišné: stav vědy, technika, společenská skladba, politická a ekonomická situace, etický rámec - opravdu všechno.
Na druhé straně ovšem shoda v délce trvání zmíněných údobí takřka nutí k zamyšlení. Dvacet let je dobou, za kterou se společnost posune o celou jednu generaci, což znamená, že od listopadu vyrostla nová generace, která vstupuje do plně aktivního života. Jak tato generace opravdu vypadá, je obrazem toho, co jsme udělali nebo naopak neudělali. Náležitou otázkou rovněž je, čemu jsme napomohli a čemu jsme nezabránili. Takto položená otázka je spravedlivější, protože stav vzdělanosti a školství v žádném případě není jen dílem pedagogů. Hrají jistě roli významnou, ale ostatní vektory celkového pohybu jsou podstatně silnější. Mám na mysli roli rodičů, celkový vývoj dospělé části společnosti, vlivy ekonomické a překotný vývoj technologií. Jenže čím větší bude blížící se krize, tím více se bude svalovat na učitele. Rodiče, politici, ekonomové a většina dospělých odmítne svůj díl odpovědnosti. Naše společnost jako celek se k otázkám výchovy a vzdělávání staví nezodpovědně a sebezáhubně. Jako učitelé, to jest vychovatelé a vzdělavatelé, měli bychom posoudit svou míru chyb a upozornit na chyby ostatních.
Celá historie posledního dvacetiletí začíná stavem našeho školství před listopadem 1989. Toto komunistické školství trpělo hrůznou ideologizací, třídním přístupem a rovnostářským nesmyslem. Přitom to ovšem bylo školství profesionálně dosti dobré a přinášelo dobré výsledky. To platí zvláště pro prvou polovinu totalitní éry, kdy v našem školství pracovala převaha pedagogů vychovaných v době první republiky.
Revoluční nadšení, jak to ani nemohlo být jinak, vyzvedlo názor, že vše, co se dělo v předchozí době, bylo naprosto špatné. Tak např. byla proporcionalita předlistopadového školství vcelku správná. Co bylo ničivé, byl třídní a stranický klíč přijímacích řízení. Nadané děti nepřátel do učňáku, neschopné děti stranických činitelů na vysoké školy. Výsledek revolučních změn vedl k tomu, že máme předimenzované vysoké školství, inflaci gymnázií a tichou cestou zavedenou jednotnou školu až do maturity, základní školství stlačované na úroveň odkladových škol a kritický nedostatek učňovského školství, kam přicházejí žáci, s nimiž lze těžko co docílit. Sociální a ekonomické důsledky se už začínají ohlašovat.
Dalším výsledkem revolučního nadšení je, že byly otřeseny a odstraněny mnohé zcela nadčasové principy školství a výchovy, které s komunistickým režimem neměly nic společného, leda to, že trvaly a byly ideologicky zneužívány. Liberalizace, která byla zpočátku neuvážená, se stala bezbřehou. O tom budu vícekrát mluvit. Tím vznikly velké škody. Možná ještě větší škody vznikly tím, že jsme nekriticky přejímali vzory ze Západu a nebyli jsme ani schopni vidět, že se nadšeně ženeme do něčeho, co se tam neosvědčilo a od čeho pracně ustupují.
Zdá se nepochopitelné, jak je možné, že se národ s takovou pedagogickou tradicí může bezhlavě přiklonit jednou k Makarenkovi, podruhé k technologiím behavioristů a nikdy se nezamyslet. Vysvětlení ovšem znám a je bolestné. Tlak hrubé moci v případě prvém a finanční moci v druhém byl větší než pevnost lidí. Jistě, učitelé jsou státní zaměstnanci, ale jejich submisivita hraničí se zbabělostí a bezpáteřností. Nedostatek lidské a stavovské důstojnosti učitelstva je vážným problémem společnosti. Má to staletí dlouhé kořeny. Nikoho nepranýřuji, ale konstatuji: školy naplněné zbabělci, kteří se zajímají nejprve, a často jedině, o svůj plat, nemohou nikoho vychovat v pevného, pravdivého člověka. Rodiče trvale podrývající autoritu učitelů obecně i konkrétně nemohou očekávat, že učitelé něco zvládnou.
Tři poznámky
Musím teď, dříve než přistoupím k popisu dnešní situace, udělat tři zásadní poznámky. Vím, že vždy je možno upozornit na výjimky. Říct, že jsou i dobří učitelé, školy, studenti atd. Jsou, zůstávají výjimkami. Možná že to ani nejsou výjimky, protože jich může být i mírná většina. Tím nelze smést ze stolu, že celkový stav dobrý není. Argumentace, při níž se odmítne problém poukazem na protipříklad, je v podobných debatách nejen logicky a věcně, ale hlavně morálně vadná. Když se hospodyni připálí hrnec s rýží, je masivní většina zrn nespálená. Nicméně hospodyně spálila rýži, každý to pozná, všecko smrdí.
Druhá poznámka se týká publikovaných rozborů a statistik. Jejich omezená kvalita mívá své příčiny v použitých statistických metodách a hlavně v přípravě a interpretaci. To, co budu dále říkat, opírám o dlouhodobé přímé pozorování, které o skutečném stavu říká často víc. Žijeme v dosti zvláštním teroru anket a průzkumů. Jenže to, jak nějaký vzorek lidí něco vnímá, říká jen, co si ti lidé myslí. Nevzejde z toho žádné pravdivé zjištění o skutečnosti. To, že 60% lidí řekne, že včera bylo hezky, a 40%, že bylo ošklivo, nám neřekne nic o včerejším počasí. Potřebujeme vědět, kolik bylo stupňů, jaký byl vítr, jaká byla oblačnost, tlak a srážky. To jsou věcné a důležité skutečnosti - říká se jim fakta - s nimiž musíme pracovat.
Třetím upozorněním je, že nebudu vyzdvihovat a občas ani zmiňovat kladné stránky. Dělám to nikoli proto, že bych propadl dnes rozšířenému nešvaru všechno zpochybnit a pošpinit, ale proto, že je všichni známe, zatímco stinné stránky buď dost neznáme, nebo, což je horší, nechceme vidět.
Výchova a kázeň
Zajímavým, pro mne alarmujícím, jevem je zájem o předmět etická výchova. Má zavádějící název. O etiku v něm příliš nejde. Je to nácvik prosociálního jednání. Jako takový je potřebný a přínosný. Jenže odhaluje fakt, že prosociální vlastnosti dětí a mládeže jsou v takovém stavu, že takovýto předmět vznikne. Zde leží vina na výchově v rodině a na běžném chování společnosti. Zmíněný předmět je zoufalou obranou. Děti přicházejí do školy i do předškolních zařízení nejenom nevychované, nepřipravené, bez zcela elementárních návyků, ale dokonce zkažené. Případy, kdy dítě diskutuje s učitelem, tj. hádá se s ním, ale neumí se obléct a často si ještě ve škole neumí utřít zadek, jsou docela běžné. Že se děti ve zvláštním školním předmětu učí děkovat, požádat, omluvit se a zdravit, stojí za zamyšlení.
Výchova, která je neoddělitelnou součástí práce učitelů, je dnes omezena, ne-li vyloučena. Učitelé nemají v ruce nic, co by mohlo zjednat klid a kázeň. Nemají oporu v zákonných pravidlech. Vše tam hovoří pro žáka a jeho svobodu, popř. pro rodiče. Dojde-li ke sporu, neodváží se ředitel postavit za své kolegy. Jednou proto, že rodiče školu sponzorují, podruhé proto, že mají vlivné postavení, potřetí proto, že jsou ochotni spor medializovat. Drzé, násilnické dítě nelze vyloučit, i když rozvrací celou školu. Učitel se nesmí dítěte dotknout, něco mu vytknout, dát mu špatnou známku, protože to je ponižování, nesmí se na ně ani vážně a přísně podívat. Listina lidských práv a svobod, listina o právech dítěte při sofistikovaném právním výkladu (dnes je to na denním pořádku), znemožňuje vyučovací proces vůbec. Našemu dítěti nebudete nutit nějaké vědomosti! Má právo na svůj názor.
Žákům je třeba vyhovět a pochopit jejich individualitu. Má-li právě potřebu se trochu proběhnout, má-li potřebu jít si na zahradu zakouřit, nemá-li potřebu zrovna teď psát diktát. Kdykoli může být učitel obviněn, že šikanuje. Nesmí se bránit, je-li napaden. Kopne-li žák učitelku, nesmí ho uhodit. Po incidentu musí být na pozoru, aby mu nedala špatnou známku, protože by to bylo podjaté hodnocení. Nikdo se neptá, jak se v budoucnu zapojí do pracovního procesu dítě, které nehodlá respektovat a nerespektuje časové členění na hodiny a přestávky. Zvonění je středověký nesmysl a nemá ve škole co dělat.
Trvám na tom, že škola je především určitý řád, pokud chybí, změní se škola na zábavné zařízení.
"Máš smůlu"
Nedostatek kázně se "dramaticky projevuje na kvalitě jazykových projevů. Nesmyslné bláboly, rozpadlé věty, to, že žák píše pravý opak toho, co chce vyjádřit, to vše je přijímáno. Kvalitní dopracování úloh není vyžadováno. Stačí, aby se ukázalo, že žák rámcově ví, jak určitý typ příkladu řešit. Obávám se, že z našich škol začnou vycházet neotřesitelně drzí lidé, neschopní pořádné práce a bez schopnosti se dohodnout. Stále více se setkávám s lidmi, kteří jsou tak svobodní, tj. neukáznění, že se to projevuje chaotičností myšlení, neschopností něco domyslet. Stěžují si, že jsou neustále stíháni ranami nespravedlivého osudu. Jsou to lidé, kteří byli vždy chváleni. Jsou to žáci, kterým nikdo neřekl, že nic neumí, protože se neučí. Slyšeli vždy jendobrý, výborný, skvělý, perfektní, Waw!a někdy máš smůlu.Tato smůla, která není náhodná smůla, ale nutný důsledek drzé lenosti, bohorovnosti a nedotknutelnosti, se po vyjití školy změní v rány osudu. V běžném životě se na ně na rozdíl od škol nefouká a nerozdávají se utěšující dobrůtky.
Podobně jako Listina lidských práv a svobod vznikla z dobrého a jasného důvodu, totiž vyloučit opakování hrůz koncentračních táborů, vznikl také pojem pozitivní myšlení z dobrých důvodů. Positive thinking se zrodilo z tvrdých zkušeností generací, které vytvořily Spojené státy americké. Životu se nesmí uhýbat, člověk se nesmí vzdát a vždy musí životu čelit. Nemocný a starý člověk je hoden pomoci, ale ze všech svých sil má udělat, co ještě může. K tomu potřebuje ono pozitivní, odhodlané myšlení a v tom ho je třeba povzbudit. Kult positive thinking nás dovedl ke karikatuře původní myšlenky. Chválíme a přijímáme všechno, spokojíme se s čímkoli, protože je snadnější na žáky vlastně nemít žádné požadavky. Má-li je nějaký učitel, nastanou spory. Je obviněn, že děti šikanuje a podrývá jejich sebevědomí. Vyklidit pole je určitě snadnější.
Nezpochybňovaný internet plný chyb
Další problém vidím v tom, že se stále honosíme, jak děti učíme myslet, pečujeme o jejich kreativitu a díváme se svrchu na každého, kdo by chtěl nějaké vědomosti. Ty nejsou zapotřebí, protože si je žák dovede najít na internetu. Debaty a úvahy, kolik vědomostí mají žáci mít, probíhají už celá desetiletí, dokonce staletí. V různých vlnách a dobách se na ně klade odlišný důraz.
Dnes se ovšem, dík lenosti a ve snaze vyloučit cokoli pracného a málo příjemného, došlo ad absurdum. Předně si myslím, že bez potřebného množství vědomostí člověk dost dobře nemůže přemýšlet, protože nemá o čem a novou informaci nemá kam zařadit a s čím srovnávat. Představa, že si úplný ignorant sedne v knihovně, tvořivě zapřemýšlí, vyhledá vše potřebné a napíše geniální studii, je lichá. Neví ani, co má dohledat. Když něco najde, neví a nepozná, zda to k jeho tématu patří, a už vůbec nepozná, zda našel cennou informaci nebo úplnou pitomost. Výsledkem je, že se vychvalované eseje hemží nesmysly a chybami všeho druhu. Učitelé, nadšení, co všechno si žáci dovedou najít, když brouzdají po internetu, by měli dát pozor, aby jim žáci neutonuli v bezbřehém salátu, který na internetu je.
Jistě jde o problém, který se časem vyřeší a určitě se dá vyřešit. Zatím řešen není a v oborech, kterým rozumím, zjišťuji, že na internetu je tolik chyb, že je svým způsobem bezcenný. Je to však božstvo, před kterým musíme mlčet a pokleknout. Argument, že žák má něco z internetu, je vážnější než učitelovo správné tvrzení, že je to špatně. Jako bohemista například zjišťuji, že mladí lidé neumí skloňovat zájmeno . Opravný program, kterým se zbavují chyb z neznalosti, je totiž zatím udělán jen na jednotlivá slova a nepracuje ani s nejbližším kontextem. Protože tvary mne, mě a mně všechny existují, program nesignalizuje chybu při jejich záměně. Viděl jsem text, internetově opravený, kde byly tvary pannen.
Dalším nebezpečím, které vzniká odstraněním jakéhokoli memorování (násobilka, básničky, vyjmenovaná slova, vzorečky atd.) je atrofie paměti a posléze zánik paměti vůbec. Představa, že naše školy budou opouštět dvacetiletí lidé s viditelnými rysy Alzheimerovy choroby a odkázaní na přístroje, není hezká. Jejich myšlení bude totiž doslova na baterky.
Problém upadající rozumnosti a těžký pokles kvality myšlení je zastírán jednak dostatečným počtem mimořádných výkonů a hlavně triumfálním postupem vědy. V celku však zvláště evropská společnost degeneruje, což je ještě podepřeno nechutí inteligence k potřebné reprodukci. Každý demograf poctivě přizná, že Evropa stárne a blbne.

Radovali se příliš brzy? Ještě k rozsudku izraelského nejvyššího soudu ohledně „přistěhovalectví mesiánských Židů“

5. června 2008 v 12:19 | Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
5.6.08 Radovali se příliš brzy? Ještě k rozsudku izraelského nejvyššího soudu ohledně "přistěhovalectví mesiánských Židů" V druhé polovině dubna se křesťanský svět zaradoval: Židé věřící v Ježíše se smějí přistěhovat do Izraele. Nejvyšší soud státu Izrael ve sporu mezi dvanácti mesiánskými Židy a izraelským ministerstvem vnitra rozhodl, že nerozhodne. Ministerstvo vnitra, které se až dosud zdráhalo přiznat novým přistěhovalcům věřícím v Krista izraelské občanství, se stáhlo a dalo tak zelenou přijetí mesiánských věřících za občany. Soudní spis nese název "Steckbeck versus ministerstvo vnitra". Dlouhodobě se však může tato právní mazanost ukázat jako strategická hloupost. Možná, že má tichý ústup ministerstva vnitra, v němž dominují ortodoxní Židé, dobrý důvod. Přinejmenším by to nebylo na Blízkém východě poprvé, kdy poražený hlasitě křičí "vítězství!", zatímco vítěz bitvy se v tichosti spokojí s tím, že je prezentován jako poražený, aby si tak mohl nerušeně užívat plodů svého vítězství. Že by tomu tak mohlo být také v případě "Steckbeck versus ministerstvo vnitra", naznačují úvahy promovaného historika Cvi Sadana, které uveřejnil ve svém hebrejskojazyčném časopise mesiánských Židů Kivun. Nejprve však fakta. Do státu Izrael se smí přistěhovat každý, kdo může prokázat, že je Žid. Žid podle rituálního zákona, halachy, je ten, kdo má židovskou matku nebo konvertoval k židovství podle ortodoxního ritu. Od sporu Oswald "Daniel" Rufeisen versus ministerstvo vnitra z roku 1962 platí ještě dodatek "a pokud žadatel nekonvertoval k jinému náboženství". Další rozsudek Nejvyššího soudu z roku 1989, který je spojen se jménem "Beresford", rozhodl, že na mesiánské Židy je třeba z hlediska izraelského práva pohlížet jako na příslušníky jiného náboženství, kteří svou náboženskou příslušnost dobrovolně změnili. Takzvaný "Zákon o návratu" okruh osob oprávněných k přistěhování poněkud rozšiřuje. Zakladatelé izraelského státu chtěli poskytnout útočiště všem, kteří byli pronásledováni nacisty kvůli svému židovskému původu. Tak došlo k paradoxu, že definice židovství pocházející z norimberských rasových zákonů z roku 1935 se dostala do legislativy židovského státu Izrael. Podle zákona o návratu má právo přistěhovat se do Izraele každý, kdo může prokázat alespoň jednoho židovského prarodiče - i když sám není Židem podle halachické definice. Deset z dvanácti mesiánských žalujících ve sporu s ministerstvem vnitra v případu "Steckbeck" sice je židovského původu, ale podle halachické definice Židy nejsou. Jejich právníci ve své argumentaci podtrhli skutečnost, že jako nežidé nemohli od judaismu vůbec nikam konvertovat. Z tohoto hlediska je podle nich jejich víra v Ježíše jako Mesiáše Izraele pro jejich přistěhování do Izraele irelevantní. Právo na izraelské občanství jim dává v rámci ustanovení zákona o návratu už jenom jejich židovský původ. Ústupem v případě "Steckbeck" tedy ministerstvo vnitra přiznalo právo přistěhovat se do Izraele mesiánským nežidům, kteří jsou židovského původu. Avšak mesiánští Židé, tedy "opravdoví" Židé, kteří vyznávají Ježíše Nazaretského, i nadále izraelské občanství získat nesmějí a budou i v budoucnu z právního hlediska považováni za zrádce svého náboženství. Dr. Cvi Sadan nyní dospívá k závěru, že nejnovější soudní rozhodnutí sice pro mesiánské Židy představuje "určitý úspěch", konec konců však posiluje tvrzení, že "mesiánští Židé" vlastně žádní "opravdoví Židé" nejsou. Mesiánští Židé v případu "Steckbeck" si podle Sadana koupili své izraelské občanství za cenu vzdání se svého židovství. Protože však komunita mesiánských Židů v Izraeli bojuje o to, aby byli společensky i právně uznáni za "opravdové Židy", je třeba soudní spor "Steckbeck versus ministerstvo vnitra" hodnotit v nejlepším případě jako taktický vlastní gól. Toto rozhodnutí totiž potvrzuje rozsudek z roku 1989, že mesiánští Židé nejsou Židy, nýbrž příslušníky jiného náboženství - a to za potlesku křesťanského a mesiánského obecenstva. V nejhorším případě však došlo k této dohodě ohledně postavení mesiánských Židů v židovském Státě Izrael na základě falešné výpovědi před soudem. Mesiánští žadatelé kvůli svému občanství zdůrazňovali, že nejsou Židy. Uvidíme, zda se budou i do budoucna označovat jako "mesiánští pohané židovského původu s izraelským občanstvím", anebo - jak se Cvi Sadan obává - se tato skupina mesiánských Židů provinila proti biblickému přikázání "Nevydáš proti svému bližnímu křivého svědectví"" (2. Mojžíšova 20,16). přeložil Mojmir Kallus www.israelnetz.com
Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP

Konec doby ledové? Obnovení syrsko-izraelských jednání

4. června 2008 v 8:39 | Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
2.6.2008
Konec doby ledové?
Obnovení syrsko-izraelských jednání
21. května 2008 kancelář ministerského předsedy Ehuda Olmerta oficiálně potvrdila, že Izrael za tureckého zprostředkování zahájí mírové vyjednávání se Sýrií. Podle izraelských tiskových zpráv se izraelští a syrští zástupci od srpna 2004 několikrát sešli k tajným jednáním v Evropě. Poslední takové setkání se uskutečnilo v červenci 2006 v průběhu druhé libanonské války. Nyní izraelská vláda zdůrazňuje, že jednání se Sýrií byla obnovena na základě madridské konference o Blízkém východě. V r. 1991 odsouhlasil Izrael pod vládou premiéra Jicchaka Šamira (Likud), že stažení z Golánů je pro mír zásadní otázkou.
Co bylo až dosud vyjednáno? Izraelští a syrští zástupci se prý shodli v následujících bodech. Zásadně je mezi oběma zeměmi třeba podepsat mírovou smlouvu. Izrael se má stáhnout z Golánů, které se mají z větší části stát přírodním parkem přístupným bez víza jak Syřanům, tak Izraelcům. Izrael si má ponechat kontrolu nad vodami Jordánu a Genezaretským jezerem, pohraniční území má být demilitarizováno poměrem 1:4 ve prospěch Izraele. Na Hermonu má být zřízena pozorovací stanice včasné výstrahy pod americkou kontrolou. A konečně Sýrie zastaví podporu teroristických skupin jako Hizballáh a Hamás a bude se distancovat od Íránu.
Sporný je dosud požadavek Sýrie, aby se Izrael stáhl z Golánů v průběhu pěti let. Izraelci požadují širší časové rozpětí 15 let. Také americký postoj k rozhovorům je dosud nejasný. Syřané žádají zlepšení vztahů s USA a především zrušení amerického embarga. George W. Bush a další šéfové západních vlád vyslovují naproti tomu více nebo méně nepokryté pochyby o rozhovorech se syrským presidentem, který zatím neukázal sebemenší ochotu k jakýmkoli reformám.
Dokument byl prý vypracován v srpnu 2005 a od té doby několikrát aktualizován. Výslovně se v něm zdůrazňuje, že nemá žádnou právní závaznost. Také francouzskému ministru zahraničí Bernardu Kouchnerovi se snažil izraelský premiér vysvětlit, že Izrael se vůči Sýrii zatím k ničemu nezavázal, což ve skutečnosti nebylo ani tak adresováno francouzskému politikovi jako spíš vlastním voličům. Zatímco vyjednávání s Palestinci je v rukou izraelské ministryně zahraničí Cipi Livni, rozhovory se Sýrií povede přímo kancelář ministerského předsedy Ehuda Olmerta.
Levicově liberální deník HaArec přivítal obnovení rozhovorů se Sýrií jako dobrou zprávu. Opoziční předák Benjamin Netanjáhu naproti tomu prohlásil, že ohlášení mírových jednání se Sýrií není ničím jiným než zástěrkou, která má odvést pozornost od soudního stíhání Ehuda Olmerta pro podezření z úplatkářství. Ostatně i turecká vláda se musí bránit proti nařčení z korupce. Ústavní soud musí dokonce v nejbližší době rozhodnout o petici, která usiluje o postavení vládnoucí Strany pro spravedlnost a rozvoj (AKP) mimo zákon. A slabost Assádova režimu je očividná.
Výbor Knesetu - izraelského parlamentu - pracuje právě na návrhu zákona, podle nějž by každé další odstoupení území bylo podmíněno celonárodním referendem nebo novými volbami. Další zákonná iniciativa předpokládá, že by pro odstoupení Golánů byla nutná dvoutřetinová většina v Knesetu. Podle nejnovějších průzkumů jsou více než dvě třetiny Izraelců proti vyklizení Golánů, i kdyby to mělo zaručit skutečný mír se Sýrií. Tradiční pravicové strany a konzervativní Likud stejně jako ultra-ortodoxní poslanci jsou proti navrácení Golánů Sýrii. Strana práce, levicová sionistická strana Merec a tři arabské strany jsou pro. V Olmertově straně Kadima a straně důchodců vyvolává tato otázka vnitřní spory, což slibuje napínavé střetnutí i na parlamentní úrovni.
Syrsko-izraelská jednání skrývají celou řadu přidružených problémů. Někdejší vyslanec Izraele v OSN, Dore Gold, kritizuje, že stažením na linii ze 4. června 1967 Izrael de facto akceptuje syrskou agresi. Poukazuje na to, že Sýrie v padesátých letech například svévolně obsadila demilitarizovanou zónu kolem El-Hama na jižním okraji Golánů, severní území kolem Banias a severovýchodní pobřeží Genezaretského jezera. A Giroa Eiland, vysloužilý generál a někdejší náčelník Izraelské národní bezpečnostní rady, nevidí žádnou možnost bezpečnostní rovnováhy mezi Izraelem a Sýrií, pokud Izrael vyklidí Golany. Tolik hlasy alespoň některých expertů.
Izraelští vyjednávači mají jistě pravdu, že dohody se Sýrií lze nejen dosáhnout snadněji než s Palestinci, ale že je tu i větší naděje na její realizaci. Podmínkou je samozřejmě, že president Bišar el-Assád bude skutečně a trvale u vesla. Giroa Eiland poukazuje na riziko, že menšinová alawitská vláda Assádovy rodiny může být velmi brzy vystřídána vládou, která bude reprezentovat sunnitskou většinu v Sýrii, a nikdo neví, co pak bude dál. Jediné skutečně demokratické volby na Blízkém východě kromě Izraele, které proběhly v lednu 2006 na území Palestinské samosprávy, vedly k vystřízlivění všech zastánců demokracie, co se týče Orientu. Arabští kritikové, kteří tvrdí, že Západ horuje pro demokracii jen tak dlouho, dokud je to demokracie prozápadní, možná vůbec nejsou daleko od pravdy.
Syrsko-izraelská hranice je už více než 30 let nejklidnější hranicí na Blízkém východě. Jaký zájem by tedy mohl mít Izrael výměnou za mír podstupovat povážlivé riziko odstoupením golanského území, které má pro jeho bezpečnost strategicky klíčový význam? Především vojenské kruhy v Izraeli varují, že největší vojenskou hrozbu pro židovský stát představuje dnes osa zla, která se táhne z Teheránu přes Damašek a jižní Libanon až na území Palestinské samosprávy. Nejen šíitský Hizballáh, ale i sunnitské teroristické organizace Hamás a Islámský džihád jsou financovány a řízeny touto cestou. Snad právě tato skutečnost ospravedlňuje riziko vyjednávání se Sýrií. Protože i kdyby nakonec bylo odsouzeno ke ztroskotání, říkají jeho obhájci, může alespoň natolik rozleptat osu zla, že to nakonec přece jen poslouží Izraeli a západním zájmům.
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš