Květen 2008

Úvaha nad 43. Žalmem

29. května 2008 v 14:56 | Dan Drápal
Úvaha nad 43. Žalmem
Vůbec bych se nedivil, kdyby 5 veršů 43. žalmu bylo vlastně pokračováním žalmu předchozího. V 42. žalmu promlouvá žalmista dvakrát ke své duši: "Jen čekej na Boha - vždyť budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho tváře." Tento refrén se znovu ozývá v posledním verši žalmu 43.
Tento žalm je jedním z mnoha, v nichž David prosí Boha, aby se ujal jeho pře. Davidovi jde o život a nechápe, proč je v tak složité situaci. Vždyť ty jsi má záštita, Bože. Proč jsi mě odvrhl? Proč chodím v nářku, utlačován nepřítelem? (v. 2) A podobně jako 42. žalm, ani tento žalm nepřináší na tuto Davidovu palčivou otázku žádnou odpověď.
Je tomu skutečně tak, že na této straně nebe se nám mnohdy nedostává odpovědí na otázky, které nás velmi zajímají, a to nejen z pouhé všetečné zvědavosti. David měl možná - podobně jako mnohý z nás - dojem, že Bůh neodpovídá, že mlčí. A já v této úvaze nebudu nějakou odpověď nabízet; bylo by to namyšlené - vždyť odpověď nedává ani sám Bůh. V této souvislosti je dobré si všimnout, co Bůh zaslibuje a co nikoli. Bůh nám slibuje například "Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu" (Heb 13,5), neslibuje však, že nám (v našem čase) odpoví na všechny naše otázky. Říká sice "Volej ke mně a odpovím ti, a ukáži ti věci veliké a skryté" (Jer 33,3), ovšem to není zaslíbení odpovědi na naše otázky; je to zaslíbení Boží reakce na naše volání. A Bůh nám sice ukáže věci veliké a skryté, to však neznamená, že nám zjeví to, co by nás zajímalo. Když se Job ptal, proč tolik trpí, ukazoval mu Bůh příšery mořské a suchozemské a spoustu dalších zvířat, a Job nepochybně něco pochopil; přímé odpovědi na jeho otázky se mu však tehdy nedostalo. Leč jedno úžasné zaslíbení přece jenom máme: Podle Jana 16,23 Ježíš říká: "V onen den se mě nebudete již na nic ptát." Jenže ouha! Jsem si téměř jist, že správný překlad by měl znít "V ten den mě již nebudete o nic žádat". (Zde použité řecké sloveso erótán znamená ptát se i žádat, a pro mou interpretaci svědčí i následující slova: "Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to.")
Ostatně zdá se, že David snad odpověď na svou palčivou otázku ani neočekává. V následujících verších vyjadřuje určitou naději, nikoli však naději, že bude zodpovězena jeho otázka. Vyjadřuje naději, že "přistoupí k Božímu oltáři" a bude opět Boha chválit. Není si patrně vůbec jist, zda porozumí tomu, co prožíval, je si však zřejmě jist, že Bůh jeho úděl změní a že se bude moci věnovat tomu, proč byl stvořen a v čem nachází své naplnění - totiž oslavování Boha.
Vzpomněl jsem si, jak před mnoha lety jednomu mému blízkému příteli zemřelo dítě. Nevěděl jsem, zda mu budu schopen při našem nejbližším setkání nějak adekvátně vyjádřit svou soustrast. Než jsem cokoli stačil vyslovit, předešel mne slovy: "Poznal jsem, že důvěřovat je víc než rozumět." Ano, důvěřovat je víc než rozumět. David nám na mnoho způsobů říká totéž.
David položil svou otázku a pak vyjádřil svou naději. Vynechal jsem ale prostřední verš mezi otázkou a nadějí. Tento verš obsahuje prosbu: Sešli své světlo a svou pravdu - ty ať mne vedou a přivedou na tvou svatou horu, do tvých příbytků (v. 3). David čelí útoku nepřátel, má pocit, že na něj Bůh zanevřel, a prosí o světlo a o pravdu (a jak mnozí víte, hebrejské slovo "pravda" bychom mohli rovněž přeložit "věrnost"). Naštěstí se na svaté hoře můžeme ocitnout dříve, než najdeme odpovědi na všechny své otázky. Boží světlo neznamená, že jsme schopni vše vysvětlit. Boží světlo a Boží pravda/věrnost nás přivádějí na Boží horu, tedy tam, kde přebývá Bůh; mohli bychom říci: do Boží přítomnosti. Poznání je úžasná věc, ale my lidé (zejména my, kdo patříme k Západní civilizaci) máme sklon (formální) poznání přeceňovat. Kupříkladu Svědkové Jehovovi nabízejí "pravé" nebo "přesné" poznání, jež je prý potřebné ke spáse. Pak předkládají určitá tvrzení a snaží se doložit jejich pravdivost. Poznání jistě má v životě křesťana své místo. Nakonec ale není rozhodující. Zamyslíme-li se nad podobenstvím o Milosrdném Samařanovi, můžeme se právem domnívat, že kněz a levíta měli "lepší" poznání než onen Samařan. Bylo jim však málo platné.
Na svatou horu nás přivede něco jiného než dobrá mapa - byť by to byla dobrá teologická mapa, pravověrné učení. Je to Boží světlo - Ježíš, jenž je světlo světa. Je to Boží věrnost, která se nás ujímá, když jsme tísněni podlými a zvrácenými lidmi (v. 1).
Doporučuji vám naučit se poslední, 5. verš nazpaměť. Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha - vždyť budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho tváře, za svého Boha. Je totiž více než pravděpodobné, že dříve nebo později bude vaše duše (opět) skleslá a rozrušená. V tomto padlém světě se k tomu najde důvodů víc než dost. Pak tímto veršem promlouvejte k vlastní duši a připomínejte jí, že budete znovu vzdávat chválu za svého Boha, v jehož přítomnosti je naše spása.

Misie Ježíše Krista Vás každého srdečně zve

27. května 2008 v 14:29 | Pavla a Zbyněk Klingerovi
Misie Ježíše Krista Vás každého srdečně zve
do Velkého Oseka (u Kolína a Poděbrad)
bude tam
živé kázání evangelia - živá hudba -

živá svědectví o setkání s Ježíšem Kristem
JEŽÍŠ KRISTUS JE STEJNÝ
VČERA DNES I NAVĚKY
BŮH STÁLE SKRZE NĚJ ČINÍ ZNAMENÍ DIVY I ZÁZRAKY
30.5. 2008 pátek od 16.00 do 19.00 hod.
31.5. 2008 sobota od 15.00 do 18.00 hod.
Husovo náměstí - park u pramene Velký Osek
pořádá

misie Ježíše Krista a křesťanské církve z okolí

Historické ohlédnutí - 60 let státu Izrael

27. května 2008 v 14:26 | Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
26.5.08
60 let státu Izrael
Historické ohlédnutí
Tradičně oslavuje Izrael svůj Den nezávislosti 5. ijaru podle židovského kalendáře. Letošní 5. ijar 5768 však připadl na 10. května 2008, což byla sobota. Protože Jom HaAcmaut s jeho vojenskými a leteckými přehlídkami, především ale s nezbytným grilováním, jehož není ušetřen ani jediný čtvereční metr izraelského trávníku, je těžko proveditelný o sabatu, byly oficiální oslavy 60. výročí izraelského státu přeloženy na 8. května. Přátelé Izraele na celém světě slaví ovšem narozeniny židovského státu 14. května a okolo tohoto data přijíždí do Izraele také řada význačných gratulantů.
14. května 1948 vyhlásil David Ben-Gurion založení židovského státu Izrael. Tím byla po dvou tisíciletích obnovena ztracená židovská nezávislost, vysvětluje webová stránka izraelského ministerstva zahraničí. Židovský lid tak oslavuje obnovení židovského státu v kolébce židovského národa. Den nato vtrhlo do Izraele šest arabských armád, aby právě narozený stát zardousily.
Nikdo se na šedesátiletých dějinách moderního Izraele nepodílel souvisleji a nespoluvytvářel je aktivněji než úřadující president Šimon Peres. Pamatuje si ještě dvojakost mezinárodního společenství, která provází židovský stát od jeho založení: "29. listopadu 1947 hlasovali pro nás. Ale pak na přistěhovalectví uvalili embargo. Když do Haify připluly lodě s těmi, kdo přežili holokaust, stříleli na ně. Země, které předtím pro nás hlasovaly, odmítaly dodat zbraně, kterými bychom se mohli bránit proti šesti arabským armádám. Dodnes nechápu, proč nám president USA Harry Truman nechtěl dát ani pušku."
Po válce za nezávislost, která skončila oficiálně teprve r. 1949 dohodou na Rhodu, musel Izrael prakticky každých deset let znovu válčit, přičemž důvodem války bylo nijak nezastírané a zřetelně formulované odhodlání arabských nepřátel zahnat "Židy do moře".
V roce1948 žilo v židovském státě 806.000 lidí. O rok později už jich byl jeden milión a v roce 1958 dva milióny. V r. 1990 dosáhl Izrael 5 miliónů a po přistěhovalecké vlně 90. let měl v r. 1998 šest miliónů obyvatel. Dnes zde žije 7,3 miliónů lidí ve státě, který se snaží být zároveň židovský i demokratický, čímž se jeho obyvatelstvo od založení státu více než zdevateronásobilo. Ústřední statistický úřad, který tato čísla zveřejnil přesně k 60. výročí, očekává 10 miliónů obyvatel do r. 2030.
Tři čtvrtiny Izraelských občanů, přesně 5,5 miliónů, jsou Židé. 1,5 miliónu nebo 20 % tvoří Arabové. Ženy se dožívají v Izraeli průměrně 82,2 let, muži 78,5 let. Přes trvalý válečný stav a všechny sociální, politické a společenské problémy se v každoročním průzkumu před Dnem nezávislosti vyslovuje 91 % Izraelců, že jsou se životem v Izraeli spokojeni. 48 % by zemi za žádných okolností neopustilo a většina Izraelců hledí do budoucnosti optimisticky.
Na otázku, co pokládá za největší úspěchy Izraele, odpovídá Peres: vztahy s Francií, operaci Kadeš, izraelský vesmírný průmysl, reaktor v Dimoně, výzkum obrany, Entebe, rehabilitaci armády po Jom-Kipurské válce, překonání inflace v 80. letech, mír s Jordánskem, dohody z Oslo, vybudování měst jako např. Nový Nazaret.
V presidentově výčtu kupodivu není uvedena šestidenní válka. Úspěšný preventivní izraelský úder proti Sýrii, Jordánsku a Egyptu v r. 1967 obdivoval sice celý svět, ale ze zpětného pohledu byl v historii obratem, který učinil z Izraele stát okupující palestinské obyvatelstvo a vyvolal tím problém, s jehož řešením si dodnes nikdo neví rady. Za největší diplomatickou chybu v dějinách Izraele pokládá Peres to, že v r. 1987 zablokoval premiér Jicchak Šamir londýnskou dohodu, která předpokládala přičlenění Západního břehu k Jordánsku. "Kdybychom byli tehdy přistoupili na jordánskou variantu, neměli bychom dnes problém s Palestinci my, ale Jordánsko. A král Hussein by se byl s palestinskými rebely vypořádal stejně, jako to udělal už v r. 1970 v tzv. Černém září", lituje dnes nositel Nobelovy ceny za mír.
President Peres se ohledně Palestinců netají svou největší frustrací: "My jsme se stali pružnějšími, oni naopak extrémnějšími." Naděje na politické řešení se už patrně vzdal. O to tvrdošíjněji prosazuje svou vizi hospodářského řešení palestinsko-izraelského konfliktu. Peresův protějšek ve vyjednávání Jásir Arafat dopadá ve zpětném hodnocení profesionálního politika kupodivu celkem dobře: "Od něj se Izrael dočkal oficiálního uznání. Odvážil se obtížných rozhodnutí. Byl vůdcem neexistujícího národa a udržel se v jeho čele 30 let." Šimon Peres je přesvědčen, že bez Arafata by k žádným vyjednáváním s Palestinci nikdy nedošlo.
Přestože v průběhu své politické kariéry byl ve vyjednávání s nepřítelem ochoten ke krajním ústupkům, zůstává Peres, který se do Izraele přistěhoval z Běloruska ve 30. letech, stále Izraelcem, kterého dějiny naučily nespoléhat na nikoho jiného než na sebe. Musíme být připraveni na změnu poměrů, k lepšímu i k horšímu, zdůrazňuje ve vztahu k výzkumu obranyschopnosti Izraele: "V současnosti pracuje 30 až 40 vědců na nových prostředcích vedení války. Nikdo si neumí představit, jak silná je izraelská armáda. Dosud jsme těchto prostředků nepoužili. Ale máme je."
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš

Ztratíme soudnost?

27. května 2008 v 14:22 | Dan Drápal
Ztratíme soudnost?
Ve "Výslechu" Lidových novin tvrdí představitel iniciativy "Ne základnám" pan Tamáš, že kdyby u nás stál americký radar, stali bychom se novou "kolonií" USA.
Docela by mne zajímalo, jak by si život v této nové "kolonii" představoval. A také by mě zajímalo, co považuje za "staré kolonie" USA. USA kdysi kolonie opravdu měly - například Filipíny. Díky americké koloniální nadvládě má nyní tato východoasijská země demokratickou vládu. Pak mají Spojené státy ještě další španělsky mluvící kolonii - ostrov Portoriko. Kdyby tato kolonie chtěla, mohla by se stát 52. státem Spojených států. Byl by to první španělsky mluvící stát Unie. Leč obyvatelé Portorika dali přednost tomu, zůstat "přidruženým státem". Mají tak totiž téměř stejná práva jako občané USA, leč méně povinností.
Představme si, že bychom byli americkou kolonií. Přicházeli by sem američtí kolonisté… Jenže oni už tu jsou! Je jich jen v Praze několik tisíc… Hrůza, že ano, pane Tamáši?! Drancují naše přírodní bohatství! Češi jsou vůči nim v podřadném postavení a musejí se jim všude uklánět, že?
Konec ironie. Pan Tamáš chce, abychom se nepřipravovali na reálné hrozby, a vypráví nám tady nesmysly o "americké kolonii".
Pan Tamáš jde dokonce tak daleko, že hájí paralelu mezi americkým radarem a vojenskou okupací sovětskými vojsky po roce 1968. Prý byl pobyt sovětských vojsk v naší zemi "také smluvně upraven". Když jsem to četl, nevěřil jsem svým očím. Pak jsem si uvědomil, že už jsem starý člověk. Zažil jsem sovětskou okupaci ve svých nejlepších letech. Výslechů bylo nepočítaně. Příznivci pana Tamáše jsou do značné míry mladí lidé, kteří si komunistický režim prostě nepamatují. Zřejmě uvěří i takovému žvástu, jako že americký radar, který detekuje letící rakety, ale který sám žádnou raketou není, je něco podobného, jako byly sovětské rakety s atomovými hlavicemi, mířící z našeho území na západní Evropu.
Cítím se vůči tomuto lhaní podivně bezmocný. Z názorů pana Tamáše je mi opravdu úzko. Nedokážu ale v této chvíli udělat víc, než upozornit, že lež je prostě lež.
Dan Drápal, 26. května 2008

Intimita a duše ženy

24. května 2008 v 23:16 | Dan Drápal
Intimita a duše ženy
Když jsem dostal k překladu knížku Pauly Rinehartové "Intimita a duše ženy", trochu mě zamrazilo. Jsem muž, a téměř již kmet. Co si s touto knihou počnu? Dnes nelituji, že jsem dostal příležitost tuto knihu přeložit. Jsem přesvědčen, že pomůže mnohým - nejen ženám, ale i mužům. A musím se přiznat, že mnoho dala i mně.
Pokusíte-li se dnes někomu vysvětlovat, že je lépe se sexem počkat až do manželství, vypadáte zpravidla jako někdo z jiného světa. Argumentujete-li z křesťanského hlediska (a těžko dnes někdo argumentuje z nějakého jiného), chtě nechtě vypadáte jako zákoník, který lidem nechce dopřát radost. Nadto máte nepříjemný pocit, že v lidech prohlubujete nesprávný pohled na křesťanství. Vy sice víte, že v křesťanství nejde v prvé (ba dokonce ani v druhé) řadě o to, co se smí a co se nesmí, ale nedaří se vám to sdělit člověku, s nímž o tom hovoříte.
Paula Rinehartová je poradkyně pro otázky sexuality a manželství. Napsala několik knih, přispívá do různých časopisů a pořádá přednášky po celých Spojených státech. Sama zakusila "sexuální revoluci", k níž došlo ve Spojených státech (ostatně podobně jako v Evropě, a to i v Evropě pod komunistickou nadvládou) v šedesátých letech minulého století. Vzhledem ke svému věku a svým zkušenostem může srovnávat sexuální chování generace svých rodičů, své generace i dvou generací následných. Jelikož je vzhledem ke své profesi v neustálém kontaktu s konkrétními lidmi, kteří se jí svěřují s problémy, o nichž v řadě případů nehovoří s nikým jiným, má dobré předpoklady pro celkové zhodnocení dlouhodobých trendů i změn, které v posledních několika desetiletích nastaly.
V naší zemi narážíme možná ještě více než ve Spojených státech v každém supermarketu na časopisy pro ženy, které už na titulní stránce slibují zaručené rady, "jak dostat muže do postele" či jak muže okouzlit, případně přimět k tomu či k onomu. Paula Rinehartová upozorňuje, že v těchto časopisech se už nedočtete, co žena, jež se těmito radami řídí, prožívá druhého dne ráno. S tím má - jakožto poradkyně, na kterou se tyto ženy někdy obracejí - zkušenosti zase ona.
Paula Rinehartová píše, že její generace - generace šedesátých let - probojovala "sexuální revoluci". Mladí lidé se tehdy snažili vylomit určité dveře, a ono se jim to podařilo. Problém vidí mimo jiné v tom, že žádná z následných generací už se do žádných dveří vlamovat nemusela - stačí jen projít dírou ve zdi. Autorka ukazuje na konkrétních případech, jak sex, který nevyžaduje žádný závazek ani z jedné, ani z druhé strany, poznamenává jak muže, tak ženy. Nedostatek bariér, prolomení všech tabu, navenek vypadá jako svoboda, ve skutečnosti ale činí pro obě pohlaví velice obtížným dospět k odpovědnému jednání. A Paula Rinehartová dosti přesvědčivě dokládá, že ač se tato revoluce odehrávala do značné míry ve jménu hesla "osvobození ženy", ve skutečnosti je to nakonec žena, kdo tahá za kratší konec. Je-li člověku (ať už muži či ženě) přes dvacet, má celkem neomezený výběr z dostatečného počtu partnerů. Ovšem jakmile je ženě přes pětatřicet, začíná zjišťovat, že muži o ní stojí daleko méně než dříve, a najednou partnery hledá těžce, pokud nezůstává zcela sama. Když je ovšem muži pětatřicet, jeho výběr potenciálních partnerek nijak omezen není - může si vybírat mezi pětatřicetiletými, nebo třeba mezi osmnáctiletými.
Paula Rinehartová ani v nejmenším nemoralizuje. Neříká, "co by se mělo a nemělo", ba dokonce tvrdí, že nová doba má i své pozitivní stránky. Samostatnost žen hodnotí pozitivně a nevolá po návratu starých pořádků. Přesvědčivě ale ukazuje na blud moderní a postmoderní doby, totiž že "na sexu nic není". Sex je hluboce spjat s psychikou, a to zejména u žen. A je hluboce spjat i s duchovním životem. Pokud žena sexuálně žije se svým partnerem, s nímž se následně rozejde, prožívá podobná traumata, jako prožívá vdaná žena, jež se rozvedla. Autorka rovněž ukazuje, jak je těžké pro ženu, která měla několik partnerů, vstoupit do funkčního a spokojeného manželství. Dává ale i naději. Snad největším přínosem knížky je rada, jak se vrátit k nevinnosti. Autorka nezastírá, že jde o nesnadný a dlouhodobý proces. Díky Boží milosti, díky odpuštění a v kontextu kvalitního obecenství je ale tato možnost otevřená.
Během překladu jsem vstoupil s Paulou Rinehartovou do kontaktu a ona vyjádřila přání přijet do České republiky. Doufám, že svou návštěvu uskuteční.
Originál nese název Sex and the Soul of a Woman. Český překlad vydal Návrat domů, cena 174 Kč.
24. května 2008

O odvrácené straně jednoho náboženství

23. května 2008 v 20:35 | Dan Drápal
O odvrácené straně jednoho náboženství
Počátkem letošního roku vydalo nakladatelství Ikar knížku "Rebelka". Jde o autobiografii Somálky Ayaan Hirsí Alí - oné ženy, jež sepsala scénář ke krátkému filmu o muslimských ženách, kvůli němuž byl zabit nizozemský režisér Theo van Gogh. Anglický originál této knížky zní "Infidel", tedy "Nevěřící". Podtitul zní "Odvrácená strana islámu".
Ayaan Hirsí Alí nás svou knížkou uvádí do muslimského světa, který poznala opravdu dokonale. V Somálsku, odkud autorka pochází, vládne islám prorostlý různými lokálními tradicemi; autorka ale poznala i mnohem "čistší" islám v Saudské Arábii, stejně jako islám v zemi, v níž je náboženstvím menšinovým, konkrétně v Keni, kde strávila velkou část svého života.
Podobně jako téměř všechny muslimky byla provdána za muže, kterého jí vybral otec. Nedá se říci, že by otec tuto svou dceru neměl rád - a ona má stále ráda jej. Nicméně v této věci se nenechal uprosit a manžela, Somálce žijícího v Kanadě, jí vnutil. Ayaan za ním měla odjet do Kanady a když byla v Německu, rozhodla se uprchnout a vyhnout se osudu, který jí její otec připravil.
Jelikož v době jejího příjezdu do Nizozemí panoval v Somálsku naprostý chaos (proti němuž i "klasická" občanská válka vypadá relativně spořádaně), podařilo se jí získat nejen azyl, ale dokonce i povolení k trvalému pobytu.
Ayaan si Nizozemí zamilovala a zamilovala si i celou západní civilizaci. Podařilo se jí vystudovat politologii a zároveň se živila jako tlumočnice. Jejích služeb bylo potřeba velmi často - Somálci prchali i do Nizozemí. Často to byli lidé negramotní, kteří potřebovali pomoci.
Ayaan si kladla otázky, které si mnozí z jejích soukmenovců nepoložila. Ačkoli se k nim hostitelská země chovala navýsost štědře a mnohdy jim vlastně zachránila život, většina somálských uprchlíků Nizozemci pohrdá coby "nečistými" a "nevěřícími". Na jednoduchou otázku, jak mohou islám považovat za nadřazený, když ve většině islámských zemí vládne chaos a nesvoboda, zatímco mezi "nevěřícími" pořádek a vstřícnost, reagovali vesměs zlostně.
Ayaan se ovšem nezamlouvala ani naivita nizozemské společnosti. Mnozí z milých Nizozemců, kteří jí i ostatním pomáhali, nevěděli, že i v Nizozemí se na malých holčičkách praktikuje zrůdný a krutý zvyk ženské obřízky. Nizozemská společnost netušila, že i v jejich zemi se páchají "vraždy ze cti", totiž zabíjení dívek, které nechtěly být provdány za muže, jehož jim vybral otec nebo klan, k němuž náležely. Ayaan se pustila i do politiky a prosadila, aby policie vůbec začala zkoumat, ke kolika podobným vraždám v Nizozemí dochází. Zjištěním policie byli mnozí otřeseni. Otázka vztahu k integraci, respektive k neintegraci islámský imigrantů získala na naléhavosti zejména po útocích z 11. září 2001.
Knížka skutečně stojí za čtení. Osvětlí nám, jak jsou muslimové od nejútlejšího dětství vychováváni k nenávisti k Židům (nejen v Palestině, která s Izraelem sousedí, ale i v Somálsku, kde Ayaan o Žida ani nezavadila). Pomůže nám rovněž pochopit obrovský omyl, který (zejména u nás) stále přetrvává, že všechny ty ošklivé věci, jako jsou vraždy ze cti, ženská obřízka, nenávist k Židům, schvalování terorismu apod., se týkají jen malého počtu nějakých "radikálních" muslimů.
Ayaan dlouho ve víře hledala. Mnoho let kolísala mezi velmi kladným a velmi kritickým postojem k islámu. Popisuje svůj vztah k jedné učitelce islámu v Keni - tato učitelka jí byla po určitou dobu vzorem. Popisuje ale i otázky, které si kladla už v Keni: Proč je úděl islámských žen tak těžký? Proč jim Alláh nepomůže? Proč je pro ně v Koránu tak málo útěchy? Již v Keni se jí přihodilo, že jí jeden učitel islámu za tyto kritické otázky prorazil lebku. Lékařům se naštěstí podařilo zachránit jí život.
Ani tato zkušenost ovšem k rozchodu s islámem nevedla. Definitivně se s islámem rozešla až po několika letech pobytu v Nizozemí.
Ayaan Hirsí Alí byla nakonec zvolena poslankyní nizozemského parlamentu za Liberální stranu. Po smrti Thea van Gogha ovšem žije život psance. Odpadnutí od islámu se (v islámu) neodpouští.
23. května 2008

Psychický teror a válečné zvěsti

23. května 2008 v 6:31 | Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
25.04.08
Psychický teror a válečné zvěsti
Co udělaly izraelské bomby v létě 2006 ze čtvrti Haret Hreik na jihu libanonského hlavního města Bejrútu, je působivé. Mezi hromadami sutin pracují bagry. Z hlubokých stavebních základů rostou nové, víceposchoďové obytné a kancelářské budovy. Jakoby z ničeho nic se vedle nás objeví nějaký muž, podle zevnějšku směs zpustlého stavebního dělníka s arabským trhovcem. V jedné ruce drží radiovysílačku, druhou šmátrá po mobilu, který se houpá na jeho opasku: "Co tady děláte? Máte povolení fotografovat?!" Z jeho hlasu je cítit autorita, kterou nemůžeme neuposlechnout.
Fadi, můj průvodce, obchodník s dalekosáhlými styky od Říma po Dohu, vyrůstal v Bejrútu. Sice nemáme žádné písemné potvrzení a já mu přece říkal, že bychom se raději měli hlásit v tiskové kanceláři Hisballáhu, ale: "Všechno v pořádku!", ujišťuje autoritativně vystupujícího stavbaře-trhovce. Za jeho zády mi kývá na uklidněnou. Zatímco náš průvodce dále telefonuje, dorážíme ke vchodu do mešity Imainein-Al-Husseini, jedné z mála budov, která zůstala v této oblasti během druhé libanonské války nedotčena.
Téměř současně se z ruchu orientálního města vynořuje černočerný mercedes s neprůhlednými skly. Prudce zabrzdí přímo vedle nás. Řidič pootevře okno na úzkou štěrbinu. Z vousatého obličeje si mě měří pichlavě černé oči. Zadní dveře se otevírají a vystupují z nich dva silní mladí muži. Zdvořile požadují naše průkazy. Chtějí vidět snímky, které jsem vyfotil, pasy a kameru berou s sebou do mešity. Pak se vrací a opět mizí. Řidič černého mercedesu vystupuje, opírá se o kapotu motoru a zapaluje si cigaretu. Náš stavbař- zelinář zmizel. Fadi píše SMSku.
Po celou tu dobu se Fadi tváří velmi sebejistě a mluví jen málo. Tři muži z černého mercedesu se chovají velmi korektně a přátelsky. Jejich otázka jsou ovšem cílené a přesné. Později mi Fadi vypráví: Znám se velmi dobře s jejich ředitelem, Husseinem Abdulláhem. Ti tři lidé Hisballáhu zjevně hned nevěděli, o koho se jedná, ale udělalo to na ně tak velký dojem. Když jim došlo, že je Fadi asi šéfovým osobním přítelem začali se najednou chovat velmi uctivě.
Nakonec mi vrátili můj fotoaparát. Musím vymazat snímky Dachie - zničení, opětného vybudování, obřích plakátů s iránskými ajatolláhy, šéfem Hisballáhu Nasrallahem a duchovním vůdcem libanonských šíitů a velkým ajatolláhem Mohammedem Husseinem Fadallahem. Před zničením mohu zachránit jen dvě fotky. Jsou na nich spolupracovníci Červeného kříže, kteří před mešitou rozdávají dárky kolem projíždějícím vozidlům. Mírumilovným tajným agentům se jeví hodnověrné, že chci svým křesťanským čtenářům ukázat, jak v sídle Hisballáhu v jižním Bejrútu, sami pracovníci křesťanského Červeného kříže jednají podle islámských obyčejů a ctí muslimský svátek Eid al- Adha, při kterém se obětují ovce.
Konečně nám vrací i naše pasy, ale musíme oplátkou slíbit, že se okamžitě vydáme do Muktab al Amanu, mediální kanceláře Hisballáhu, abychom dostali povolení pro novinářskou práci. Na papíře natištěná libanonská tisková legitimace zde zjevně nemá žádnou hodnotu. Vyptáváme se v tiskové kanceláři Hisballáhu. Nezdá se, že by chtěl někdo kontrolovat, zda jsme skutečně poslechli pokynů mladých mužů z černého mercedesu. Přinejmenším nikdo, koho bych rozpoznal. Nevšimnul bych si ale ani bezpečnostních opatření Hisballáhu, kdyby byl býval můj libanonský průvodce nevycházel z toho, že je v Haret Hreiku vše povoleno. Vůbec mi zprvu vysvětlil, že Dachií zvaná jižní předměstí Bejrútu jsou prý docela normální čtvrti, které má pod kontrolou policie. Po našem setkání s Hisballáhem mluvil pouze o bezpečnostní zóně.
De facto nemá libanonská vláda tam, kde je přítomen Hisballáh, už co říci. To je zřejmé také v Bejrútském centru, v oblasti před libanonským parlamentem, kde mě libanonští vojáci velmi přátelsky poprosili, abych nefotografoval. Na můj zpětný dotaz, proč se v centru mezinárodního obchodního města nesmí fotit, mi důstojník odpověděl: Můžete fotografovat, ale ne zrovna támhletu mládež, ukazujíc nenuceně ve směru několika mladíků, kteří za několik okamžiků skutečně kontrolují mou digitální kameru a vysvětlují mi, že jsou prý od bezpečnosti Hisballáhu.
Hisballáh se chlubí, že je všude a zároveň nikde. Bojovníky a civilisty nelze od sebe rozeznat. Hisballáh je z lidu. V tom je jejich síla. Jsou dokonce Sunnité, kteří bojují za Hisballáh. Ti jsou známi obyvatelům vesnice Marwahien, která leží na dohled od izraelského obce Sarit úplně na jižní hranici Libanonu nedaleko místa, kde začala 12. července 2006 druhá libanonská válka.
Od konce této války v srpnu 2006 a rezoluce 1710 bezpečnostní rady OSN, která formulovala podmínky příměří, umlkly požadavky po odzbrojení radikální šíitské milice, stejně jako odpovídající sliby od libanonské armády. Obyvatelé vesnic jižního Libanonu informují o tom, že Hisbaláh cílevědomě verbuje mladé muže. Kdo po jednoměsíčním základním vzdělání prokáže schopnosti a loajalitu, tomu se otevře atraktivní kariéra u šíitské milice, což je pro mnoho nezaměstnaných mladíků lákavá nabídka. Masivním skupováním pozemků v oblastech, které patří tradičně křesťanům nebo drúsům, nebo i budováním infrastruktur deklarovaným jako "výstavbové práce po válce" upevňují libanonští šíité s podporou Íránu své postavení v zemi. Pod nosem pozorovatelů UNIFILu buduje Hisbaláh své podzemní sítě bunkrů, jak tvrdil už v létě 2007 britský Sunday Times.
Izraelská vojenská tajná služba si je jistá, že Írán dodává Hisballáhu přes Turecko zbraně. Turecké úřady sice tvrzení takovéhoto druhu rozhořčeně odmítají, ale v květnu 2007 už zabavily náklad 300 raket, který byl deklarován jako čistící prostředky. Zatím mají mít rakety Hisballáhu dosah až 300 km, schopnost nést větší hlavice a být přesnější v zasažení cíle. Pokud je to pravda, mohla by raketa z libanonského hlavního města zasáhnout severní Negev. Až dosud se v Izraeli vycházelo z toho, že rakety Hisbaláhu mají dolet nanejvýš 250 km.
Generální tajemník OSN Ban Ki-Mun informoval počátkem března 2008 o tom, že je v jižním Libanonu umístěno minimálně 20.000 raket krátkého doletu a dalších 10.000 raket většího dosahu. Během 34 denní války v létě 2006 vystřelil Hisballáh na Izrael asi 4.000 raket a tak poslal milion Izraelců do bunkrů. Až do posledního dne války se izraelské armádě nepodařilo ostřelování zastavit. Dnes by mohl Hisballáh bombardovat možná i Tel Aviv. Podle Bana se jeho arzenál jen, co se týče raket C-802-země-voda, ztrojnásobil. Šáh Said Hassan Nasralláh, generální tajemník Hisballáhu, se chlubí, že svým raketovým arzenálem může zasáhnout celý Izrael.
Po druhé libanonské válce byla posádka UNIFILu v jižním Libanonu posílena z 2.000 na 12.000 vojáků a vybavena mohutným mandátem. Mělo jim to propůjčit nutnou dravost pro splnění úkolu. Ve spolupráci s libanonskou armádou měli zabránit přesně tomu, co Ban Ki-Mun nyní konstatuje jako skutečnost: Hisballáh se znovu vyzbrojil.
Kde OSN na jedné straně veřejně napadá ilegální pašování zbraní, kritizuje na straně druhé izraelské průzkumné lety v libanonském vzdušném prostoru snad především proto, aby zachovala zdání neutrality. Oficiálně se zdůrazňuje obava, že izraelským porušením libanonského vzdušného prostoru bude podkopána hodnověrnost posádky UNIFILu. Izrael naproti tomu trvá na svém: Lety jsou nutné, aby mohli mít přehled o základnách pro odpalování raket, skladech munice a pašování zbraní Hisballáhu. Timor Goksel byl léta mluvčím UNIFIL. Jedno je mu jasné: "Válka neskončila. Nový konflikt s jistotou přijde."
Do černého hábitu zahalený šejch Hassan Nasralláh si zatím nebere žádné servítky. Své jméno Nasr-Allah a snad i sebevědomí, nachází ve 110. suře Koránu. Tam se mluví o tom, že přijde pomoc Alláha a dostaví se zaslíbený úspěch, takže lidé budou v zástupech přestupovat k islámu. Zničení židovského státu Izrael označuje jako "historickou zákonitost" a "božskou doktrínu". "Je možné sionistický útvar vymazat!" Tím si je šéf Hisballáhu jistý, i když se mu proto západní vojenští experti smějí. Proto také hrozí Izraeli otevřenou válkou.
Zdá se, že mu politický vývoj prvního desetiletí třetího tisíciletí dává za pravdu. Izraelským stažením vojsk z jižního Libanonu v květnu 2000, které arabský svět interpretuje jako úchvatné vítězství Hisbaláhu, a pak především druhou libanonskou válkou, byl narušen "mýtus" o neporazitelnosti izraelské armády.Výměna zajatců v lednu 2004 udělala z Nasralláha hrdinu mezi Palestinci a izraelské stažení z pásma Gazy v pozdním létě 2005 je toliko dalším potvrzením porážky "sionistického útvaru".
Momentálně je na denním pořádku oficiálně ne-jsoucí ale de facto přece velmi reálně existující vyjednávání mezi Izraelem a Hisballáhem, za jakých podmínek vydá Hisballáh informace o obou izraelských vojácích, jejichž únos v červenci 2006 zapříčinil válku. Eldad Regev a Ehud Goldwasser museli být při svém odvlečení přinejmenším těžce raněni. Další tři vojáci byli zabiti. Přesto vychází izraelská vláda z toho, že jsou Regev a Goldwasser ještě naživu. Jednání jsou vedena tajným německým policistou, který funguje pod záštitou Spojených národů.
V minulosti už několikrát došlo k výměně zajatců mezi libanonskou milicí a izraelskou vládou. V r.1985 to byli 3 izraelští vojáci za 1.150 arabských zajatců. Někteří z Arabů se potom opět aktivně zapojili do teroristických akcí proti Izraeli. V lednu 2004 byl pochybný izraelský obchodník Elchanan Tennenbaum a tři mrtvoly vojáků vyměněni za více než 430 arabských zajatců a celou řadu mrtvých. Nyní požaduje Hisballáh propuštění palestinských zajatců z izraelských věznic jako předpoklad pro vydání informací o odvlečených vojácích, což by Nasralláha udělalo opět hrdinou v očích palestinského lidu. Tomu chce ale Izrael za všech okolností zabránit.
Přes všechny překážky se zdá, že otázka výměny je tak důležitá pro obě strany, že samotný atentát z 12. února 2008 v Damašku na šéfa generálního štábu Hisbaláhu Imad Mughnije, nemohl jednáním uškodit. Smrt Mughnije, kterého Nasralláh vychvaloval jako "sloup odporu" a který byl celosvětově jedním z nejhledanějších teroristů, je pro organizaci těžkou ránou.
Ačkoliv za atentátem mohli stát třeba libanonští křesťané, syrská vláda nebo dokonce političtí odpůrci uvnitř Hisballáhu, konstatuje zastupující generální tajemník Hisballáhu, Naim Qassem: "Máme důkazy, že za atentátem stojí Izrael." Nasralláh vyhlašuje: "Vrahové našeho velitele budou potrestáni!" Izrael dosud sice odmítl odpovědnost za smrt Mughnije, ale ministr obrany Barak si je jistý: "Tyto výhružky by se měly brát vážně."
Zatímco se vedou tajná jednání s vyloučením veřejnosti, využívá šéf Hisballáhu času na psychologické vedení války. Šejk Hassan Nasralláh je mistrem arabské řeči a vynikajícím řečníkem. Ku příležitosti svátku Ašura, při kterém vzpomínají šíitští muslimové mučednickou smrt svého Imama Husseina, vnuka proroka Mohameda, se obrátil přímo na izraelský národ: "Vaše armáda zanechala ostatky vojáků v našich vesnicích a na našich polích. Máme ruce a nohy izraelských vojáků a skoro celé tělo. Byli tak slabí v poli, že nezanechali ostatky jednoho, dvou nebo tří vojáků, ale velký počet vojáků.
Izraelská veřejnost byla šokována a politici žádali veřejně zabití šíitského duchovního. "Nesmíme s ním vyjednávat", prohlásil ministr vnitřních věcí Meir Šitrit z vládnoucí strany Kadima, "musíme ho zničit." Ehud Barak mezitím varoval, že vzrušování se a rozčilené reakce jen dodají váhu Nasralláhovým slovům. Izraelská armáda odmítla řeči generálního tajemníka Hisballáhu jako zlý cynismus. Musela ale přiznat, že části mrtvol asi deseti vojáků chybí. Všechny postižené rodiny o tom prý byly informovány.
Kromě zastrašování izraelské veřejnosti a získávání popularity u svých vlastních lidí podobnými výstupy, jde Nasralláhovi především o propuštění jednoho jediného muže na svobodu: Samira Kuntara. Tento libanonský Drúz zavraždil z příkazu OOP 1979 v Nahariji krutým způsobem 5 Izraelců a byl za to odsouzen k několikanásobnému doživotnímu vězení.
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložila Věra Kameníková

Uznali jsme Kosovo – není to dobře

22. května 2008 v 18:04 | Dan Drápal
Uznali jsme Kosovo - není to dobře Když Kosovo vyhlásilo nezávislost, prohlásila naše vláda, že Kosovo uzná, až ho uznají ostatní státy EU. Splnila svůj slib. Proti hlasovali pouze všichni lidovečtí ministři a dva ministři za ODS (Aleš Řebíček a Petr Nečas). Nechápu ovšem, proč tento krok vydávat za "aktivní politiku na západním Balkáně a úsilí o jeho dlouhodobou stabilizaci a demokratický rozvoj v oblasti". To jsou sice pěkné fráze, ale k realitě mají daleko. Nadto není příliš charakterní náš alibismus ("uděláme to, co udělá většina") vydávat za "aktivní politiku". Naskýtala se nám příležitost pokusit se přispět k řešení této velmi těž-ké otázky. Naše diplomacie kupříkladu mohla promýšlet podmínky, za ja-kých okolností nové státy uznávat či neuznávat. Uznání Kosova je de facto uznání vojenského, propagandistického a demografického vítězství Albánců, respektive Kosovské osvobozenecké armády nad Srby. Mám však obavy, že je to i vítězství nad evropským právním cítěním. Za největší problém nepovažuji samo uznání samostatnosti Kosova. K tomu při současném vývoji zřejmě skutečně muselo dříve či později dojít. Dějiny mnohokrát prokázaly, že pokud nějaký národ opravdu touží po sa-mostatnosti, nakonec jí dosáhne. Dosáhl jí svého času i maličký Kypr, který se vzepřel tehdejší světové velmoci - Británii. Podobně jí nedávno dosáhl ma-ličký východní Timor, který se postavil proti dvousetmilionové Indonésii. V obou případech tyto země za svou nezávislost zaplatily obrovskou oběť - ztratily několik procent svého obyvatelstva; tito lidé padli za oběť okupan-tům. Problém vidím v tom, jaký stát jsme to uznali. Není to tak dávno, co Albánci zničili řadu srbských historických památek. Srbové se v Kosovu skutečně nemohou cítit bezpečně, a to jsou ještě dobré důvody domnívat se, že skutečný rozsah násilí, jež Albánci páchají na Srbech, je z propagandis-tických důvodů zamlčován či zamlžován. K "demokratickému rozvoji v oblasti" rozhodně nepřispějeme podporou nedemokratického přištinského režimu. Pamatujme na to, že demokracie není pouhá vláda většiny. Ta se podobá spíše ochlokracii, vládě davu. K demokracii patří i ochrana menšin, a kosovská vláda nejen že neprokázala, že umí menšiny ochránit, ale prokázala, že je ochránit neumí či nehodlá. Útok na český autobus v Kosovu v den českého uznání je ironickou odpovědí na alibistický krok naší vlády. Uznání Kosova je dalším projevem slabosti evropské civilizace. Ani vel-ké evropské státy (Británie, Německo, Francie apod.) nejsou již schopny za-jistit vymahatelnost práva na svých islámských menšinách - proto v těchto zemích dochází k tzv. "vraždám ze cti" (vraždám vlastních dcer, které se ne-smířily s tím, že byly otcem provdány za muže, kterého nechtěly), proto do-chází na kuchyňských stolech k zohavování malých holčiček při tzv. ženské obřízce, proto se lidé, ať už původem muslimové či nemuslimové, kteří na tyto skutečnosti poukazují, musejí ve vlastní zemi skrývat, neboť jsou v ohrožení života. Nyní jsme tedy - z neschopnosti vymyslet něco lepšího - uznali režim, který na jedné straně není schopen přežít bez masivní evropské pomoci, ale na druhé straně nebude ve své vlastní zemi prosazovat evropské hodnoty. Co se tedy mělo udělat? Měl pokračovat protektorát nad Kosovem. Měl se tak naplno nazvat. Měl pokračovat třeba celou generaci, během níž by Evropa Kosovany učila demokracii. Učila by je respektu k menšinám, ať už náboženským nebo et-nickým. Bylo by to časově náročné a stálo by to spoustu peněz. Myslíte však, že zvolené řešení bude levnější? Kdepak! Je alibistické, pokrytecké, a draze za ně zaplatíme. Dan Drápal, 22. května 2008

Rok 1848 - článek Dana Drápala

19. května 2008 v 17:58 | Dan Drápal
1848
Některé "osmičkové roky" jsou čistě jen naše - např. 1948. Tři z nich ale můžeme považovat za celoevropské - 1848, 1918 a 1968. O posledních dvou dokonce do jisté míry platí, že měly význam celosvětový.
Ve dvou "osmičkových letech" hráli mnoha evropských národech výraznou úlohu studenti - platí to o letech 1848 a 1968.
Doba od Vídeňského kongresu (roku 1815) do památného roku 1848 byla ve většině evropských zemí dosti ponurá. Rok 1815 znamenal definitivní tečku za Velkou francouzskou revolucí a následným obdobím Napoleonovy vlády. Šlechta porazila rodící se buržoazii a doufala, že natrvalo. V Habsburském mocnářství vládl Metternichův absolutismus a dlouhou dobu jakoby se nic nedělo. Z hlediska vídeňského dvora to byla doba "normalizace".
Podobně tomu bylo v mnoha evropských zemích. Po vzepjetí a nadějích, které probudila francouzská revoluce, upadl svět do letargie. Alespoň zdánlivě.
Jeden filozof kdysi prohlásil, že největší pravdy přicházejí na holubičích nožkách. Podobně platí, že velké změny začínají takřka neznatelně.
Co se událo v době metternichovského absolutismu?
Na přelomu 18. a 19. století nebylo vůbec jasné, zda se čeština nestane mrtvým jazykem. V té době byla čeština mateřským jazykem sotva poloviny obyvatelstva Čech a Moravy, a nadto byla jazykem zejména chudých venkovských vrstev. Česká šlechta, která stála za realizovanou myšlenkou Národního muzea, byla česká šlechta mluvící německy. Na počátku 19. století se totiž národy vymezovaly geograficky, nikoli jazykově.
Roku 1845 přijela do Prahy první lokomotiva. Jela z Vídně a brala to přes Olomouc. Byla symbolem průmyslové revoluce, která probíhala bez ohledu na politickou nesvobodu. Obyvatelstvo se stěhovalo z venkova do měst - nejen v Habsburské monarchii, ale v celé západní Evropě. Z hlediska průmyslové revoluce tehdy západní Evropa končila na uherských (pro nás dnes slovenských) hranicích. Naštěstí.
V dobách prvních národních obrozenců z počátku 19. století se objevila myšlenka panslavismu, tedy jednoty slovanských národů. Tato myšlenka sílila úměrně tomu, jak se národy začaly chápat jazykově. I Češi začali vzhlížet k veliké Ruské říši. Jeden z nich se tam zajel podívat. Byl to mladý novinář Karel Havlíček Borovský. Po návratu vyslovil často citovanou větu: "Jel jsem do Ruska jako Slovan; vrátil jsem se jako Čech".
Ano, v této době se Češi přimkli k západní Evropě. Ze slovanských národů to platí pouze o méně početných Slovincích. Nebyl to nějaký program. Bylo to dáno jednak průmyslovou revolucí, jednak tím, že Češi o šlechtu, s niž by se identifikovali, přišli po Bílé hoře. V devatenáctém století rodící se moderní český národ se šlechtou příliš nepočítal - na rozdíl třeba od Poláků či Maďarů.
Roku 1848 zvedali lidé hlavu v celé Evropě. Německo tehdy neexistovalo - bylo rozdrobeno na 16 státních celků, z nichž nejvýznamnější bylo Pruské království. Touha po národní jednotě ale zachvacovala zejména mladou generaci právě v nesjednoceném Německu a rovněž v rozdrobené Itálii.
Na červen roku 1848 byl do Frankfurtu svolán celoněmecký sněm, který měl připravit sjednocení Německa a zejména ústavu budoucího jednotného státu. Právě otázka sněmu poprvé výrazným způsobem rozdělila české Němce a Čechy. Němci se sjezdu účastnit chtěli, Češi, vedení Františkem Palackým, nikoli. Palacký tehdy usiloval o autonomii národů v rámci habsburské monarchie. Češi svým postojem výrazně přispěli k zachování monarchie a k neúspěchu německých sjednocovacích ambicí. (Netvrdím ovšem, že byli faktorem rozhodujícím.)
V každém případě byl rok 1848 pln nadějí na politickou svobodu - a na rozkvět národní myšlenky. Roku 1848 byla také definitivně zrušena robota. Především se ale zrodil moderní nacionalismus, který pak určoval běh evropských dějin až do konce Druhé světové války.
Nábožensky znamenal rok 1848 posílení svatováclavské tradice. Po svatém Václavovi se tehdy pojmenovávalo vše - z Koňského trhu se stalo Václavské náměstí, vznikly svatováclavské lázně, různé řemeslnické cechy nebo třeba pražští hasiči měli na svých korouhvích svatého Václava. Bylo to dáno tím, že tento patron byl výrazně spjat s českou státností.
V této době - s prohloubením zájmu o české dějiny - můžeme ale rovněž vidět první zárodky příklonu k husitské tradici, a to i u nominálních katolíků. Díky geniálnímu a nesmírně plodnému historikovi Palackému, jenž se těšil všeobecné úctě a který vládl obrovskou autoritou, se Češi přestali dívat na husitství jako na hnutí zlých kacířů, ale začali toto období vnímat jako období slávy českého národa. Luterské či reformované "toleranční sbory" byly téměř všechny na venkově. Roku 1848 padla některá omezení, obsažená v tolerančním patentu z roku 1781 (např. evangelické sbory nesměly mít věže a vchod nesměl být z hlavní ulice). Se stěhováním obyvatelstva do měst začaly i ve větších městech vznikat či posilovat sbory uvedených dvou povolených protestantských církví.
Studentské povstání bylo potlačeno vojskem. Nastalo další těžké období "normalizace". Opět absolutismus, tentokrát Bachův. Zmíněné procesy ale pokračovaly i v těchto letech: průmyslová revoluce, české obrození a sebeuvědomění, i prohlubující se zájem o protestantské prvky v českých dějinách. Ano, byla to těžká doba, kdy kvetlo konfidentství. I tehdy se lámaly charaktery. K Havlíčkovi, jenž byl nesporně výraznou osobností, se najednou nikdo neznal.
Havlíček byl nepochybně člověkem roku 1848. Jak na tom byl z hlediska duchovního? Nutno říci, že Havlíček byl hlasatelem tolerance. Bohužel tolerance v postmoderním slova smyslu. Volal po rovnosti všech náboženství (včetně islámu a "budhaismu", jak říkával), ovšem sám byl vůči Bohu a vůči Písmu lhostejný. S určitou hořkostí by se dalo říci, že "předběhl svou dobu". Svým přístupem k náboženství jako by byl předchůdcem prezidenta Václava Havla. Na rozdíl od něj se ale nedočkal lepších časů svého národa.

Úvahy nad 42. žalmem

17. května 2008 v 9:07 | Dan Drápal
Úvahy nad 42. žalmem
Jako dychtí jelen po vodních tocích,
tak dychtí má duše po tobě, ó Bože!
Má duše žízní po Bohu - po živém Bohu!
Kdy předstoupím, abych se ukázal před Boží tváří?
(vv. 2-3).
Pán Ježíš řekl, že kdo by okusil té vody, kterou on mu dá pít, nebude už nikdy žíznit. (srov. Jan 4,14). Nad 42. žalmem mě napadá myšlenka zdánlivě opačná: Kdo už okusil Boha, ten bude žíznit stále. Věřím tomu, že jednou, na druhé straně nebes, už nebudeme žíznit. Zde však Bůh probouzí naši žízeň - tedy pokud se probudit dáme.
Mnohdy nám dojde až zpětně, že jsme se setkali s Bohem. Rádi bychom se vrátili na ta místa - či do toho času - kde jsme se s ním setkali, protože bychom si přáli lépe jej poznat. A zdá se nám, že pokud se znovu s Bohem nesetkáme, zůstane náš život prázdný. Pokud uděláme podobných zkušeností více, naše žízeň se jen prohlubuje.
Obraz dychtícího jelena má asi v Izraeli větší naléhavost než v dobře zavlažované české a moravské zemi. I když klima bylo před třemi tisíci lety v Izraeli patrně o něco vlhčí, přesto byly vodní toky vzácnější než u nás. Jelen dychtil po něčem, co se nerozumělo jen tak samo sebou, a stejně je tomu s člověkem, který dychtí po Bohu. Ví, že setkání s Bohem jsou svým způsobem vzácná, a ví, že bez těchto setkání dozajista zahyne.
David však nepochybuje, že jednou se s Bohem setká. Klade otázku "kdy", nikoli "zda".
Slzy jsou mi chlebem ve dne i v noci, když mi říkají každého dne: Kde je ten tvůj Bůh? (v. 4).
Kdo se to Davida ptá na Boha? Z tohoto verše to není zřejmé - stejná otázka se ovšem vrací ve verši 11, s tím upřesněním, že jsou to Davidovi nepřátelé. Mohou to být konkrétní lidé, mohou to být i myšlenky z pekla. Dnešní věřící - pokud ovšem o své víře mluví - to zpravidla zná také: "Kde je ten tvůj Bůh?! Tak mi ho ukaž!" Někdy v takových situacích podléháme pokušení tvářit se, jako že Bůh je pro nás přece hned za rohem, a vytasíme se třeba s nějakým svědectvím o Božím uzdravení či jiné zázračné pomoci. Jenže ouha! Nefunguje nám to vždycky. Nepodléhejme svodu a posměšnou otázkou "Kde je ten tvůj Bůh" se nenechme vyprovokovat k tomu, abychom Boha nějak dokazovali. Pokud nás pokouší přímo satan, je docela dobře možné, že ví lépe než my sami, kde ten náš Bůh je.
David na tuto otázku kupodivu odpovídá pláčem, ne dokazováním, že Bůh je určitě blízko. Mnohokrát už jsem v různých souvislostech říkal, že Bůh touží především po naší upřímnosti. Když Boha právě necítím, nebudu se tvářit jako velký hrdina, který na něj může kdykoli zavolat a požádat ho, aby se projevil. Jen pokud jsem upřímný, mám naději, že někdy zakusím něco podobného jako Eliáš na Karmelu, který zavolal a Bůh mu před zraky všech skutečně odpověděl.
Vzpomínám a vylévám v sobě svou duši… Vždyť jsem chodíval v zástupu a za zvuku jásotu a děkovných písní houfu lidí slavících svátek jsem se ubíral do domu Božího (v. 5).
Když se nepřátelé Davida ptají, kde je ten jeho Bůh, neodpovídá jim. Ale vzpomíná. Vzpomíná na minulá setkání s Bohem a vylévá v sobě svou duši. A vzpomíná na společné chvály. Vzpomíná na zástup těch, kteří spolu s ním přicházeli, aby uctívali Boha.
S Bohem se můžeme setkat zcela nečekaně ať už v naprosté samotě, ať už v zástupu plesajících. A na obojí můžeme vzpomínat. Víme, že tehdy nás Bůh nasytil a napojil svým milosrdenstvím. Tehdy jsme zakoušeli něco jako extázi, tehdy jsme nehladověli a nežíznili. Leč ten okamžik netrval, a náš následný život se pak změnil v hledání Boha, v řvaní k Bohu, v řvaní po Bohu, jako řve po vláze žíznivý jelen.
Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha - vždyť budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho tváře (v. 6).
Již jsme se setkali s tím, že David promlouvá ke své duši. Někdy potřebujeme své duši připomenout, co vírou víme. Emocionálně si David připadal opuštěný; vírou však věděl, že Bůh ho jistě neopustil navěky. Chodit ve víře znamená mnohdy spolehnout se na předchozí zkušenosti s Bohem a s jeho slovem - tedy na to, co už jsme jednou poznali - a nenechat se ovládnout zdivočelými emocemi. A je-li nám těžko, je dobré si opakovat Boží zaslíbení, jako to činí David. David ví, že bude opět vzdávat chválu za "spásu jeho tváře", čemuž můžeme rozumět takto: za spásu, která je v Boží přítomnosti (slovo, které by hebrejština použila pro "přítomnost", používá i pro "tvář").
Můj Bože, duše je ve mně tak skleslá, a tak na Tebe vzpomínám v zemi jordánské, na Chermónu, na hoře Miseáru (v. 7).
Tyto úvahy nad Žalmy nejsou nějakým odborným výkladem. Zde si ale neodpustím alespoň náznak výkladu: Může jít o tři rozdílné lokality, ale stejně dobře o jediné místo: O prameny Jordánu v Chermónském pohoří severně od Galilejského jezera. O "hoře Miseáru" jinde v Písmu nečteme a nic o ní nevíme. Jméno zřejmě znamená "Maličká" a mohlo jít o některý z chermónských vrcholků. Domnívám se, že David mluví o tom, jak je daleko od středu Izraele (Žalm byl možná psán ještě před dobytím Jeruzaléma), od Judy, od rodného Betléma, který byl daleko na jihu… David si patrně připadal jako ve vyhnanství.
Hlubina volá na hlubinu za zvuku Tvých přívalů, převalily se přese mne všechny Tvé příboje a Tvá vlnobití (v. 8).
Ačkoli je David vysoko v horách, mluví o mořských hlubinách. Zde použité slovo "hlubina" nacházíme už v 2. verši Bible (= "propastná tůň" Ekumenického překladu). V Písmu jde zpravidla o obraz nepřátelských sil, chaosu, zde však David mluví o Božích příbojích a o Božím vlnobití. Je to však dáno už tím, že nic, ani ta největší hlubina, se nemůže natrvalo vzpírat Boží vládě - i ona patří Stvořiteli vesmíru.
Ve dne Hospodin přikazuje svému milosrdenství a v noci je se mnou jeho píseň - modlitba k Bohu mého života (v. 9).
Davidova duše úzkostně sténá. David sám k sobě promlouvá a vírou se snaží svou duši uklidnit. Když trochu poodstoupí od svého života a od svého zápasu, vidí jasně: Přestože je mi tak mizerně, přestože mám pocit, že daleko od domova se na mě valí hrozivé přívaly, stejně mě drží Boží milosrdenství, i když má duše právě není schopna to vnímat. Ne, David neříká, že už je mu dobře, ví, že zápas ještě není dobojován - ale v noci, kdy míváme k zoufalství a beznaději nejblíž, je s ním píseň, totiž modlitba… David zpíval a tím se k Bohu modlil - oslavoval ho a vzýval ho. Vzpomíná na to, jak kráčel v zástupu plesajících k Božímu stánku, ale i teď může zpívat, přestože je temná noc. Obrací se k Bohu, hledá Boží tvář - dělá to nejlepší a nejdůležitější, co dělat může.
Říkám Bohu, své skále: Proč na mě zapomínáš? Proč chodím v nářku, utlačován nepřítelem? (v. 10).
David má pocit, že na něj Bůh zapomíná, ale nemá jinou skálu, než je jeho Bůh. Bolestně si uvědomuje rozpor mezi svým očekáváním na Boha a tím, že nepřítel se zdá mít navrch. Klade stejnou otázku, jakou si mnohdy klademe my sami: Proč Bůh nezasáhne? Kde je? Záleží mu na mně?
Já na tuto otázku odpovídat nebudu. Odpověď totiž v našem textu není. A podobně jako vy mám někdy pocit, že volám k Bohu - a Bůh neodpovídá. Máš-li takový pocit, kéž je ti útěchou alespoň to, že takové pocity jsou biblické. David je vyjadřuje právě na tomto místě.
Zkázou pro mé kosti je mi utrhání mých nepřátel. Každého dne mi říkají: Kde je tvůj Bůh? (v. 11).
Nepřátelé samozřejmě vycítí, že je nám těžko, a mnohdy ještě přitlačí. A jejich utrhání, jejich posměšky nás zasahují až do morku kostí. Ptají se, "kde je tvůj Bůh?", protože vytušili, že my se tak v tu chvíli ptáme taky.
Proč jsi tak skleslá, má duše, proč jsi ve mně tak rozrušená? Jen čekej na Boha - vždyť budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho tváře, za svého Boha (v. 12).
David se ale ani v tuto chvíli neobrací ke svým nepřátelům. Možná na to v dané situaci ani nemá. Hovoří opět ve víře ke své duši. A připomíná jí, co jediné má v dané chvíli smysl ("na Boha čekej"), a co určitě nastane, když nepodlehne nepřátelským svodům a nepřestane ve svého Boha doufat. "Vždyť budu znovu vzdávat chválu za spásu jeho tváře, za svého Boha".
Víte, jak to dopadlo? Jistěže víte. Jen si přečtěte jiné žalmy: David opět vzdával Bohu chválu za spásu jeho tváře.

Rok 1618 - článek Dana Drápala

14. května 2008 v 19:37 | Dan Drápal
1618
17. století bylo ještě poměrně mladé. Habsburkové vládli na českém trůně již bezmála sto let, a většinu tohoto času marně bojovali proti nekatolíkům v českých zemích. K Římu se na přelomu 16. a 17. století hlásila pouhá desetina obyvatel Českého království a jen o něco málo více na Moravě. Nejprve Morava, o něco později Čechy se spolu se Sedmihradskem staly prvními zeměmi v Evropě, kde fakticky i de iure, tedy podle zákona, zvítězila náboženská tolerance.
Tolerance ovšem tehdy zdaleka ještě neznamenala lhostejnost. Vládl-li náboženský mír, byl to mír neklidný, a obě strany, katolická i nekatolická, se nevzdávaly pokusů zvrátit poměry v zemi ve svůj prospěch.
Habsburkové bojovali za katolicismus; vedli ale ještě další boje. Nesmíme zapomenout, že v tehdejší době bojovali proti islámské expanzi, která zachvátila mimo jiné i naprostou většinu dnešního Slovenska. V šestnáctém století stáli Turci před Vídní.
Habsburkové ovšem bojovali rovněž za absolutistickou monarchii proti starodávným právům šlechty. Tento boj nebyl na počátku 17. století ještě zcela rozhodnut; v průběhu 16. století se ale Habsburkům podařilo drasticky okleštit dřívější práva a svobody měst.
Protestantský tábor byl ovšem značně různorodý. Na jedné straně spektra stála Jednota bratrská se svými vysokými mravními standardy, na jeho druhém konci byli luteráni, kteří se shlíželi v "německém modelu". V Německu (tedy v oblasti obývané Němci; německý stát jako takový tehdy neexistoval) žádná náboženská tolerance nebyla. Všichni poddaní se museli řídit vírou své vrchnosti.
Znovuzrozený člověk, milující Boha, by si tehdy těžko vybíral. Na jedné straně zde byl militantní katolicismus, který se v případě Tovaryšstva Ježíšova neštítil ani politických vražd a který se shlížel ve "francouzském řešení". Ve Francii katolíci nemilosrdně povraždili tisíce protestantů jediné noci, známé jako noc Bartolomějská, a pak své vítězství oslavovali v děkovných bohoslužbách. Kterému Bohu sloužili, nechávám na posouzení čtenáři. Na druhé straně byla protestantská šlechta. Mýlili bychom se ale, kdybychom soudili, že vůdcové stavovského povstání, jež vypuklo roku 1618, byli znalci a milovníci Božího slova. Tehdy se Evropou šířila jakási neurčitá nálada, do jisté míry podobná dnešnímu New Age. Toto hnutí bylo duchovně tak silné, že mu čas od času podléhal i slavný biskup Jednoty bratrské Jan Ámos Komenský. Evangelická šlechta měla daleko k reformnímu étosu doby husitské - v tom musíme dát za pravdu katolickému historikovi Josefu Pekařovi.
Když bylo 23. května stavovské povstání zahájeno tzv. 2. pražskou defenestrací (vyhozením z okna) dvou katolických místodržících, Viléma Slavaty z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořity z Martinic, netušil nikdo, jak dalekosáhlé důsledky bude tento akt, nepostrádající komické rysy, nakonec mít.
Protestanté byli nejednotní. Významný předák moravské šlechty Karel starší ze Žerotína, ač příslušník Jednoty bratrské, která měla k Habsburkům nejdál, se k povstání odmítl připojit z morálních důvodů. Povstalcům připomínal, že 17. června předchozího roku slibovali věrnost Ferdinandu II., kterého na zemském sněmu zvolili českým králem. Tato nejednota měla osudové následky; těžko ale Žerotínovi jeho postoj vyčítat.
Nelze říci, že by česká protestantská šlechta vedla boj Hospodinův. O duchovní boj ale nepochybně šlo. Satan se mstil krásné české zemi za to, že dala světu jeden z nejkrásnějších plodů křesťanských dějin - Jednotu bratrskou. Mstil se i za to, že umírnění katolíci a většina protestantů se dohodla na náboženské toleranci.
A pomsta byla krutá. Z dějinných pramenů vysvítá, že původně ani katolíci nepočítali s tím, jak bude česká země zotročena, ponížena a zbídačena. S náboženskou tolerancí byl konec na 160 let, během nichž české země zcela pozbyly svůj protestantský charakter. Konec byl - až na nepočetné výjimky - i s původní českou šlechtou. Prostý lid byl podroben krutým robotám, nemajícím obdoby v dřívějších staletích. Ano, nastala doba Temna.
Nebyl to ovšem první osudový rok, končící osmičkou. Roku 1278 podlehl český král Přemysl Otokar II. v bitvě na Moravském poli. Komu? Římskému králi Rudolfu I. Habsburskému.

Má být křesťan levicový? Nebo pravicový?

12. května 2008 v 13:10 | Dan Drápal
Má být křesťan levicový? Nebo pravicový? Zatímco ve Spojených státech jsou zejména evangelikální křesťané většinou na straně republikánů, tedy spíše pravice, u nás to není zdaleka tak jednoznačné. Mám dojem, že většina příslušníků tzv. "lidových" církví, tedy římských katolíků, evangelíků a příslušníků Církve husitské, straní levici. K pravicovému smýšlení se hlásí spíše menšina některých evangelikálních křesťanů, zejména charismatických. Mám ovšem otazníky nad tím, zda je správné mluvit o pravicovosti a levicovosti. Možná u těch, které někdy nazýváme pravicovými, jde spíše o konservatismus, kdežto u těch, které nazýváme levicovými, o sociální cítění. Obě skupiny mohou svá stanoviska zdůvodňovat Písmem, či lépe ře-čeno jeho různými akcenty. "Levicoví" křesťané poukazují na to, že Ježíš stranil chudým a utlačovaným. Proto bychom i my měli být na straně chu-dých. Konservativní křesťané zdůrazňují osobní odpovědnost v životě a vní-mají nebezpečí silného státu. I oni se mohou - právem - odvolávat na Ježíše a na zjevení Písma. U levicových křesťanů vidím nebezpečí v předpokládaném, leč hluboce problematickém ztotožňování chudých lidí Ježíšovy doby s nízkopříjmovými skupinami dnešní české společnosti. Pokud by byla chudoba věcí pouze relativní, pak by toto ztotožnění by-lo zcela namístě. Otázka ovšem je, jestli je toto relativní chápání chudoby správné. Písmo totiž říká: "Zbožnost, která se spokojí s tím, co má, je už sa-ma velké bohatství. Nic jsme si totiž na svět nepřinesli, a také si nic nemů-žeme odnést. Máme-li jídlo a oděv, spokojme se s tím" (1. Timoteovi 6,6-8). Chudý doby Ježíšovy si nebyl jist, zda bude mít co jíst i následující den. Neměl žádné sociální pojištění, a když mu jeho zaměstnavatel nedal mzdu (vyplácela se tehdy denně), šel spát o hladu. Měl pouze jedny šaty. Dnešní (český) chudý je ten, který si může dovolit maso třeba jen tři-krát týdně a nemá na to, aby se stravoval v restauracích. Pokud má auto, bude to nejspíše stará škodovka nebo ještě starší ojetina. Bude mít asi jen jeden lepší oblek pro slavnostnější příležitosti. Nehrozí mu však, že by měl hlad nebo se třásl zimou. Dnešní chudý má většinou mobil a televizi. Dnešní chudý se - až na výjimky - nespokojí s tím, že má jídlo a oděv. Chce lepší mzdu a trvá na tom, že jeho životní úroveň se bude rok od roku zlepšovat. Popravdě řečeno, má se lépe, než středověký šlechtic. Ve srovnání se skutečnými chudými třeba z Mali nebo Indie je úžasný boháč. Jako konservativní křesťan kroutím hla-vou nad nevděčností našeho národa. Tím spíše křesťanů. Domnívám se, že Ježíš neměl ve svém programu odstranění chudoby. "Chudé máte vždycky s sebou," upozorňoval své učedníky (Jan 12,8). Pro poctivost sice nutno říci, že v oddílku, z něhož jsou vzata tato slova, se Ježíš nevyjadřuje tématicky k sociálním otázkám, nýbrž spíše ke své jedinečnosti a k jedinečnosti daného okamžiku. To však neznamená, že by Ježíš byl vůči strádání chudých lhostejný. Bylo mu jasné, že tatáž mince znamená něco zcela jiného pro boháče a pro chudáka. Proto o chudé vdově, která dala do sbírky tu nejmenší minci, pro-hlašuje, že dala více, než všichni ostatní (Mk 12,43). Ježíš rovněž varuje, že bohatství může být velkou překážkou ve vztahu k Bohu (v příběhu o boha-tém mládenci, Mt 19,21-24). Na druhé straně z podobenství o dělnících na vinici vyplývá, že Ježíš dobře věděl i o závistivosti některých chudých (Mt 20,9-13). Myslím, že Ježíšovi nejde primárně o odstranění sociálních rozdílů. Jde mu ale rozhodně o to, abychom se my bohatí (a pod "my" mám na mysli naprostou většinu Čechů, včetně naprosté většiny těch, kteří sami sebe po-važují za chudé) pokoušeli vcítit v lidi, kteří mají skutečnou nouzi. Chce, abychom dávali, a aby nás to něco stálo. Chce, abychom nebyli neteční k utrpení druhých. Jistě chce, abychom byli štědří. Co však v Písmu nenacházím, je to, co lze nazvat "vynucenou solidari-tou". Levičák, který říká, že "stát" by se měl postarat o chudé, pro mě není věrohodný, pokud sám není štědrý ve svém dávání. Ježíšovi jde především o naše srdce, ne o naše myšlenky, jak by měl být svět lépe uspořádán. Osobní dávání je vždycky osobní; má velkou šanci něco udělat jak s dávajícím, tak s přijímajícím. Konec konců, oba dva něco stojí. Moderní křesťanští levičáci by toto osobní dávání rádi nahradili vynu-cenou solidaritou. Jistě lze argumentovat tím, že nelze spoléhat na dobro-činnosti boháčů. A vskutku, jistě nelze. Z toho ale rozhodně neplyne, že je správné spoléhat na štědrou ruku státu. V tuto chvíli nechci argumentovat proti rozvinutému sociálnímu státu. Chci pouze, aby nám bylo jasné, že volá-li bible po naší štědrosti a citlivosti vůči chudým, není to žádný argument pro sociální stát. Pro sociální stát lze přinášet jiné argumenty, které mohou mít svou platnost; nelze však podle mého názoru poctivě tvrdit, že Ježíš si přál (nebo by si přál) štědrý sociální stát. Stát má z biblického hlediska jiné úkoly, které se ovšem rovněž týkají chudoby a bohatství. Předně má vytvářet bezpečný právní rámec. Spravedlivý stát je nikoli ten, který chudým všechno dorovná, ale ten, v němž je možno domoci se spravedlnosti. Ve spravedlivém státě se chudý dovolá práva. Náš stát je sice sociálně štědrý, ale chudý se v něm práva dovolá velmi nesnadno. S ochranou majetku je to velmi špatné - mnozí po několikáté okradení se už ani nenamáhají něco hlásit policii, neboť vědí, že s největší pravděpodobností po několika týdnech dostanou strohou zprávu, že případ se odkládá, protože se nepodařilo odhalit pachatele. Tento stav trvá již mnoho let a vyvolává chronickou nedůvěru k mocenským a soudním nástrojům státu, tedy k policii a soudnictví. V naší zemi převažuje názor, že většina z těch, kteří zbohatli, zbohatli "díky" své nemravnosti. Já nevím, zda je to skutečně většina; nepochybuji ovšem nijak o tom, že takových lidí je skutečně mnoho. Sociální stát většinou vede k tomu, že chudí (nebo domněle chudí) si nějaké dávky nárokují. Když jsem byl v osmdesátých a devadesátých letech pastorem rostou-cího pražského sboru, udělal jsem přirozeně mnohé zkušenosti s lidmi v nouzi. Mnozí lidé o své nouzi hovořili a ptali se, zda by jim "sbor" mohl ně-jak pomoci. A nezřídka jsem se setkal přímo s nárokem: Sbor by mi MĚL pomoci. Sbor také skutečně pomáhal. Nutno ovšem říci, že většina těch, jimž sbor pomáhal (výjimek bylo opravdu poskrovnu), se nakonec proti sboru po-stavila. Mnozí příjemci pomoci si tuto pomoc nárokovali. Ten, kdo si něco nárokuje, je ve velkém nebezpečí, že pomoc, které se mu dostane, bude po-važovat za nedostatečnou. Naproti tomu byla celá řada lidí skutečně potřebných, kteří si o pomoc nikdy neřekli. Proto jsem vyzýval vedoucí skupinek, aby si všímali situace členů své skupinky a sami vyhledávali ty, jimž by bylo záhodno pomoci. Oficiální "politikou" sboru bylo, že člověk v nouzi se má obrátit přede-vším na svou domácí skupinku. Velký "sbor" byla neosobní veličina. Lidé by většinou byli radši, kdyby jim pomáhala tato neosobní veličina, protože té nemusí být vděčni. Když jsem je poslal, ať o své nouzi poví na skupince, ne-jednou se ošívali. Ale je dobré vědět, že mi pomáhá konkrétní člověk. Pak si člověk lépe rozmyslí, zda má skutečnou nouzi, ale také ví, že bylo-li mu po-moženo, někoho to něco stálo. Pokud někdo dostává sociální dávky, vždycky to někoho něco stojí. "Stát" vlastně nikomu nepomáhá; stát pouze přerozděluje peníze. Ale pří-jemci této pomoci by neměli zapomínat, že na pomoc, jíž se jim dostalo, se složili konkrétní lidé, kteří si své peníze mnohdy tvrdě vydělali, a "stát" jim pak část jejich výdělku vzal, aby mohl někomu pomoci. V tomto smýšlení bychom se měli cvičit, protože nám to alespoň trochu pomůže od náročivosti. A druhou stranou mince náročivosti je nevděčnost. V současné době ne-vděčnost českého národa volá do nebe. Přijde Boží soud. Ano, ve státě se můžeme demokraticky rozhodnout, že budeme pomá-hat chudým (nebo v našem případě spíše chudším). To je zcela v pořádku. Nemysleme si ale, že demokratický sociální stát je naplňováním Kristova příkazu, abychom pamatovali na chudé. Tím je mnohem spíše třeba to, když se účastníme nějakého programu adopce na dálku. Pak je naděje, že budeme pomáhat skutečně chudým, a bude nás to něco osobně stát. Osobně jsem ale přesvědčen, že před sociálním rozměrem státu má přednost péče státu o bezpečnost a justici. Tam, kde se stát nedokáže posta-rat o bezpečnost svých obyvatel a o spravedlivé soudy, tam hrozí, že bude sociální péče masivně zneužívána. Bohužel, to je náš případ. Liberálové mají pravdu ve svém tvrzení, že stát bývá špatným hospo-dářem. Nicméně v této věci bychom neměli být dogmatičtí. Konservativní křesťan by neměl podléhat pravicově-liberálnímu názoru, že volná ruka trhu všechno automaticky vyřeší. Kupříkladu péče o životní prostředí je velice dů-ležitá a spoléhat v této věci jen na trh by znamenalo řezat si pod sebou větev. Kdybychom spoléhali jen na neviditelnou ruku trhu, ozónová díra, způ-sobená vypuštěním freonů, by nyní byla patrně již tak veliká, že by lidské životy byly v akutním ohrožení. Soukromá sféra by patrně pod tlakem veřej-ného mínění nakonec zareagovala i bez státních legislativních a regulačních zásahů, ale v některých případech (a tento k nim počítám) by už mohlo být pozdě. Křesťanský konservatismus by měl mít v programu posilování osobní zodpovědnosti. Z dlouhodobého hlediska je dle mého názoru žádoucí, aby člověk vnímal odpovědnost za své zdraví a aby byl k této zodpovědnosti mo-tivován například tím, že bude zvýhodněn, pokud bude chodit na pravidelné preventivní prohlídky a povede zdravý životní styl (tj. nebude kouřit). Opat-ření, jež znamenají krok tímto směrem, ovšem nutno zavádět s rozmyslem. Kupříkladu okamžité zrušení preventivních zubních prohlídek na našich školách (počátkem devadesátých let) považuji za nedomyšlený krok. Měla mu předcházet rozsáhlá informační kampaň. Nechme se vést zdravým rozumem, nikoli ideologickým dogmatismem. Osobní odpovědnost souvisí s nedotknutelností člověka a jeho sou-kromého vlastnictví. Tam, kde je soukromé vlastnictví zpochybněno, nastu-puje s železnou pravidelností lhostejnost a neodpovědnost. Naše čtyřicetiletá zkušenost s komunistickou vládou je varovným příkladem. Přitom důraz na osobní vlastnictví nemusí být - a nemělo by být - spojeno se sobectvím.