Duben 2008

Akce s týmem z USA 25.-27.4.2008 v Pardubicích

24. dubna 2008 v 13:36 | František Miláček
Zveme Vás na mimořádné akce s týmem pastora Jima Bindera z Minnesoty (USA). Veřejná Bohoslužba pod širým nebem bude 25.4.2008 (pátek) od 16.00 do 19.00 hodin na prostranství vedle Pardubického Divadla a Domu techniky. Je to na Náměstí republiky Pardubice. Další shromáždění s týmem z Minnesoty bude v Domě Techniky Pardubice (Náměstí republiky vedle Divadla) 26.4.v sobotu od 17.00h. a 27.4. v neděli od 9.30h. Zve Vás Křesťanské společenství Pardubice. Další informace získáte na: www.kspce.cz tel.602 348 755

Sjezd lidovců – jak to bylo doopravdy

24. dubna 2008 v 13:29 | Dan Drápal
Sjezd lidovců - jak to bylo doopravdy
Když jsem se v neděli večer vrátil z lidoveckého sjezdu, musel jsem s mírným potěšením konstatovat, že zpravodajství ČT, jindy proti Jiřímu Čunkovi tak zaujaté, tentokrát o lidoveckém sjezdu poreferovalo celkem věcně a pravdivě. Zato pondělní Právo bylo velmi razantní: Titulek na první straně tvrdil, že "Topolánek si s Čunkem vjeli do vlasů" (zde bylo zřejmě přání otcem myšlenky), a pozadu nezůstaly ani komentáře Pavla Vernera a Alexandra Mitrofanova, který rozvíjí své dohady o vnitřních pochodech v mysli Jiřího Čunka, bojujícího proti Miroslavu Kalouskovi. Jan Bartoň ve svém příspěvku na Neviditelném psu ("Jiří Čunek - tentokrát kličkující") je zase dobrým příkladem toho, jak technicky nelhat, ale referovat o dění na sjezdu způsobem zcela zavádějícím. Protože se snažím nepodkládat lidem zlé úmysly, domnívám se, že měl o dění na sjezdu informace pouze z doslechu.
Ano, Jiří Čunek ve svém projevu hovořil o vztazích ve straně a aniž kohokoli jmenoval, kritizoval nejednotnost a pojmenoval některé jevy, které vadí celé řadě lidovců. Současně přinesl nástin, kudy z této situace ven. Pokud hledáme na politické scéně především informace kdo je proti komu a proč, soustředíme se pochopitelně na dohady, koho myslel a co chce dále podnikat. Pokud ovšem členové KDU-ČSL nechtějí před problémy strkat hlavu do písku, pak je pochopitelně reflexe vnitrostranických poměrů z úst předsedy zajímá.
Projev Miroslava Topolánka nebyl na rozdíl od projevů Jiřího Paroubka, Dany Kuchtové a prezidenta Václava Klause pouze zdvořilostní. Mnozí z nás Topolánkovu jasnou řeč uvítali, byť nesouhlasili s každou myšlenkou, kterou vyslovil. Jeho projev bych označil za politický, nikoli však politikářský. Bylo jasné, co chce sdělit, a sdělil to razantně a naplno. To mu nemůžeme upřít, ať už se nám jeho myšlenky zamlouvají či ne.
Možná byli mnozí zklamáni tím, že se našlo pouze pět lidí ze zhruba tří set, kteří chtěli hlasovat o odvolání Jiřího Čunka. V médiích se spekuluje o tom, že nikdo nechce rozkývat loďku KDU-ČSL před podzimními volbami, protože by to mohlo snížit beztak ohrožené stranické preference. Pavel Verner v Právu tvrdí, že lidovci žádnou silnou osobnost nemají.
Jelikož jsem rovněž členem této strany, dovolím si uvést svůj důvod, proč jsem si nepřál změnu ve vedení. Nemyslím si, že Jiří Čunek dělá všechno dobře. Myslím si, že se dopustil řady chyb. Na rozdíl od těch, kteří jsou odkázáni pouze na tendenční zprávy v médiích, ho ale považuji za čestného člověka, který byl neprávem zostuzen. Kdyby někdo chtěl místopředsedu vlády odvolat pro nedostatečné vzdělání, měl bych pro něj větší pochopení. Domnívám se, že většina delegátů se loajálně postavila za svého předsedu, protože podobně jako já cítili, že byl napadán neprávem. Odpůrci s námi mohou nesouhlasit, ale mohou alespoň vzít na vědomí, že takto to bereme my.
Hlavním tématem programového sjezdu se stalo zdravotnictví. Zde mnohé komentáře vyčítají Jiřímu Čunkovi, případně celé straně, lavírování. Nu, dá se to tak nazvat. Sjezd nepřijal návrhy Ludvíka Hovorky a Michaely Šojdrové, neboť tyto návrhy by vedly k zbytečnému střetu s ODS v situaci, která si vyžaduje dalšího vyjednávání. Nemyslím si, že by nepřijetí jejich návrhů bylo zásadním zamítnutím jejich stanovisek. Delegáti jednak na 12. 5. svolali konferenci k otázkám zdravotnictví, jednak nechtěli předčasně zúžit prostor k dalšímu koaličnímu vyjednávání.
Nepřátelští komentátoři v tom mohou vidět opatrnictví, lavírování, bezpáteřnost a jánevímco ještě. Myslím, že nemluvím jen za sebe, když řeknu, že otázku reformy zdravotnictví považuji za velice složitou a citlivou. Osobně pokládám naše zdravotnictví za jedno z nejlepších na světě a rozhodně bych si nepřál, aby zde byl zaveden podobný systém, jaký je ve Spojených státech. Na druhé straně bych si ovšem přál, aby se lidé vůči svému vlastnímu zdraví chovali zodpovědněji a aby si třeba mohli vybrat z různých pojistných plánů. Rozumím i snahám omezit plýtvání ve zdravotnictví. Jinými slovy, vidím prostor pro reformu, nezdá se mi však, že by kroky navrhované ministrem Julínkem směřovaly k tomu, co považuji za žádoucí. Těžko se divit, že po tunelech provázejících "velkou privatizaci" se mnozí na samo slovo "privatizace" dívají se značným podezřením.
Abych mohl Julínkovu reformu podpořit či nepodpořit, musel bych o ní více vědět. Potřebuji znát argumenty a protiargumenty. Když se loni v létě schvalovaly první kroky daňové reformy, prodiskutovaly se v koalici celkem přijatelně kroky týkající se financí, nikoli ale kroky týkající se zdravotnictví. KDU-ČSL tehdy balík reformních opatření podpořila, neboť nechtěla potopit reformu jako takovou a předseda vlády chtěl nechat hlasovat o celém balíku najednou. Ovšem už tehdy lidovci upozorňovali na to, že zdravotnická část reformy nebyla dostatečně prodiskutována. O této věci bude třeba ještě hovořit a ano, je možné, že se lidovci se svými koaličními zásadně neshodnou a vládu opustí. Jistě ale budou všemi způsoby hledat oboustranně přijatelné kompromisy. Otázka zdravotnictví je natolik složitá, že by nás složitost tohoto vyjednávání neměla překvapovat.
Jan Bartoň se ve svém komentáři Jiřímu Čunkovi vysmívá: "Půvabné je například stanovisko Čunka, že převod VZP na akciovou společnost i za situace, že by stát držel 100% akcií, je její 'privatizace'." Jenže to není stanovisko Jiřího Čunka, to je prostě konstatování právních expertů. Zde se jednoduše neshoduje naše laické vnímání toho, co je to privatizace, s právní definicí tohoto pojmu. Ano, lidovci souhlasili v koaliční dohodě s privatizací zdravotnických zařízení. Ne, lidovci nikdy netvrdili, že budou souhlasit se stavem, kdy by se zdravotní pojištění (správně zdravotní daň), které si ze zákona platíme, mohlo stát zdrojem zisku nových vlastníků zdravotnických zařízení a pojišťoven. Stanovisko Jiřího Čunka je tedy logické a jediné možné, pokud chce dostát koaliční smlouvě, ale pokud nechce vyslovit souhlas s něčím, o čem se vůbec nejednalo a o čem se část ODS mylně domnívá, že to z koaliční smlouvy automaticky vyplývá.
Celkově soudím, že sjezd se k otázce zdravotnictví postavil velmi zodpovědně. Naznačil určité mantinely pro další vyjednávání, aniž vyjednávajícím svázal ruce. Chápu, že takový postoj není příliš mediálně vděčný. Jsem ale rád, že si KDU-ČSL raději vybrala zodpovědnost než řešení šitá horkou jehlou.
Dan Drápal, 22. dubna 2008

Slovní tance kolem romské otázky

20. dubna 2008 v 16:10 | Dan Drápal
Slovní tance kolem romské otázky
"V obci, kde mám chalupu, se už několik let rozpadal dvoupatrový dům. Když jsem byl v lednu - již po setmění - na procházce, všiml jsem si, že v domě s dírou ve střeše se něco děje. Skrze okno v přízemí svítilo modré světlo televizoru. Když jsem se přiblížil k domu, začala na mě štěkat smečka drobných psíků a ven vyběhlo několik dětí. Nabyl jsem dojmu, že polorozpadlý dům obsadila skupina Romů. Něčeho podobného jsem si všiml již v okolních obcích. Pocítil jsem velmi negativní reakci. Začal jsem se bát, že se ve vsi budou ztrácet věci, a byl jsem rád, že naši sousedi - na rozdíl od nás stálí obyvatelé - mají ostrého vlčáka."
Možná usoudíte, že tato slova napsal nějaký zarytý rasista. Nikoli. Napsal je člověk, který má Romy rád, těší se z každé dobré zprávy o nich, před deseti lety zorganizoval na křesťanské konferenci večer smíření mezi Čechy a Romy, a koncem šedesátých let nějakou dobu mezi Romy pobýval. Ano, byl jsem to já.
Ministryně Džamila Stehlíková si naběhla, když řekla: "Romské etnikum nemá potřebu pracovat, protože stát nabízí alternativu skoro stejných peněz, a bez práce…" Řekla toho více, ale je zbytečné citovat dále. Skutečně se dopustila chyby, když příliš zevšeobecňovala a neřekla třeba "značná část romského etnika…"
Domnívám se ale, že vzniká bouře ve sklenici vody. Máme zato, že pokud takto zevšeobecníme, problém jaksi fatálně zhoršíme, a domníváme se, že když mluvíme "korektně", problém nějak řešíme. Právě tento přístup chci tímto článkem zpochybnit.
Když Rakousko jako první "západní" země otevřelo v prosinci roku 1989 Čechům a Slovákům hranice a umožnilo nám navštěvovat tuto zemi bez víza, jeho občané brzy zjistili, že si taky naběhli. Netrvalo ani pár týdnů a v rakouských obchodech se objevily české nápisy, že se v těchto obchodech nesmí krást.
Jako Češi bychom se mohli cítit uraženi, nebo jsme se mohli začít stydět. Já osobně jsem se styděl. Přitom mi bylo jasné, že krade jen malý zlomek Čechů, a jsem přesvědčen, že to bylo jasné i většině obchodníků, kteří své obchody zmíněnými českými nápisy vybavili. Jako Čech se stydím, když varuji své přátele z ciziny, aby v Praze pokud možno nepoužívali taxislužbu a dávali si pozor na kapesní zloděje v tramvajích v centru města.
Ano, Džamila Stehlíková zevšeobecňovala, ale vyslovila, co všichni víme. Myslím, že bychom všichni - tedy jak "bílí", tak Romové - mohli najít nějaký dospělejší přístup k realitě než politicky korektní pokrytectví.
Ať se to komukoli líbí či nelíbí, moje citová reakce, popsaná v prvním odstavci, vychází z reality, ze zkušenosti. Není za tím ani zbla rasismu. Sám bych si ještě dokázal pomoci, protože umím pár slov romsky a Romy tím zpravidla potěším. Taky bych jim mohl vyprávět o hrůzných formách skutečného rasismu, s nímž jsem se setkal, a jak jsem se proti němu snažil bojovat. Jednou mi při tom šlo o život. Pak by můj dům byl možná v bezpečí.
A "bílým", kteří tvrdí, že Romové jsou líná verbež, která pracovat nechce, bych se pokusil trpělivě vysvětlovat, jaký má asi Rom pocit, když konečně najde někoho, kdo ho chce zaměstnat, ovšem zjistí, že za tutéž práci dostane o tisíc či dva méně než jeho "bílí" spolupracovníci. Pokusil bych se mu popsat pocity romských dětí, které skutečně nikomu nic neudělaly a přece tvrdě narážejí na odmítání.
Roman Krištof se proti ministryni Stehlíkové hned ozval. Píše: "Táže-li se ministryně po tom, jak má dělat projekty, když neví, kolik je Romů, pak se pídí po něčem, co je pro účinnou pomoc lidem na sociálním dně zcela lhostejné. Sociální začleňování přece nemůže být řízeno původem."
Nedomnívám se, že Roman Krištof vědomě lže, spíše ho považuji za nevědomou oběť politické korektnosti a pseudohumanismu. Ano, Romové se ke svému romství často nehlásí, k čemuž mají celou řadu logických důvodů. To ale neznamená, že nejsou entitou, která existuje a která má své návyky a určitý vnitřní řád. A pomoc lidem "na sociálním dně" musí, chce-li být skutečnou pomocí, počítat s prostředím, v němž tito lidé žijí. Pomoc nezaměstnanému Romovi v Jeseníku skutečně vyžaduje jiný přístup než pomoc bezdomovci na pražském Hlavním nádraží, přestože o obou se dá mluvit jako o sociálně vyloučených. Samé ohledy na politickou korektnost a snaha přejmenovat realitu jsou jednou z příčin, proč se nám zatím pomáhat Romům příliš nedaří. Různé slovní tanečky jsou, milý pane Krištofe, opravdu k ničemu. V sedmdesátých letech jsem znal člověka, který pořádal letní tábory pro romské děti a věnoval na to téměř polovinu svého platu. Přitom o sobě říkal, že je rasista a že by Romy za sousedy nechtěl. Nemyslím si, že by na slovech nezáleželo, ale činy jsou přece jenom mnohem, mnohem důležitější.
Dan Drápal, 15. dubna 2008

Hon na Jiřího Čunka pokračuje

15. dubna 2008 v 21:11 | Dan Drápal
Hon na Jiřího Čunka pokračuje
Je mi líto, že i časopis Respekt - těžko u nás najdeme lepší v kategorii (alespoň trochu) investigativní žurnalistiky - dokáže být velmi nevěcně zaujatý vůči předsedovi KDU-ČSL Jiřímu Čunkovi. Ve svém posledním čísle (15/2008) mu věnoval hned dva články, které obsahují řadu polopravd i vyložených nepravd. Nechci rovnou napsat: lží, protože redaktory nepodezírám z toho, že by chtěli vědomě lhát. Pouze se domnívají, že už znají pravdu, a proto faktické stránce článku nevěnují patřičnou pozornost. (Alespoň stále doufám, že v tom není zlý záměr.) Jelikož mi záleží na tom, aby se nikomu zbytečně neubližovalo, dovolím si na překroucená fakta upozornit.
Vlastně stačí vzít třeba jedinou větu: "Peníze (na úplatek pro Jiřího Čunka) měly jít od firmy, která je chvíli předtím vybrala z konta, a s níž podepsal Čunek coby vsetínský starosta pro město nevýhodnou smlouvu o prodeji obytných domů."
První nesrovnalost je v tom, že úplatek měl Jiří Čunek převzít před půl jedenáctou. Poté radnici opustil a opustil i město Vsetín. Firma HB Real ovšem inkriminovaný půlmilion vybrala z banky až v 14:32, což nebylo a není těžké prokázat. (Mimochodem, toto byl jeden z důvodů - nikoli ovšem jediný - pro který Arim Salichov tvrdí, že čin, z nějž byl senátor Čunek viněn, se nikdy nestal.) Jsem si jist, že redaktoři investigativního časopisu takového kalibru, jako je Respekt, by jistě tuto skutečnost mohli odhalit sami.
Citovaná věta obsahuje další polopravdu. Mluví se o "pro město nevýhodné smlouvě o prodeji obytných domů". Kdo rozhodne o tom, co je "pro město nevýhodné"? Pokud myslíme město jako firmu, pak tato formulace může být pravdivá. Pokud pod "městem" myslíme obyvatele, jimž chtělo zastupitelstvo v podstatě napříč politickým spektrem umožnit levnou koupi bytů, které obývali, pak to vypadá zcela jinak. Jaké byly záměry vsetínského zastupitelstva, to si mohl Respekt ověřit velmi snadno. Stačilo by se zeptat některých zastupitelů, nejlépe z jiné strany než z KDU-ČSL, aby měli redaktoři Respektu jistotu, že mluví s lidmi, kteří nemají zvláštní důvody hájit Jiřího Čunka. Původní plán byl prodat byty firmě HB Real za jednu korunu. Až později bylo rozhodnuto o navýšení ceny. Redaktoři Respektu se mohli zeptat vsetínských zastupitelů, zda Jiří Čunek pro jednu či pro druhou variantu nějak loboval. Zjistili by, že prodej bytů sice jako statutární zástupce města podepsal, ovšem v celé jednání se nijak výrazně neangažoval. Proč to nikoho nezajímá?
Pak je tady složitá věc celkových financí početné rodiny Jiřího Čunka. Docela chápu, že mnoha lidem připadá neuvěřitelné, že by mu příbuzní dali, půjčili či svěřili do správy velké sumy peněz, a to bez jakýchkoli podepsaných dokladů. To jistě může být velký problém. Jako pastor jsem se ale sedmadvacet let v křesťanském prostředí pohyboval a mohu dosvědčit, že takové poměry sice zdaleka ne ve všech, ale přece jenom v nezanedbatelném počtu rodin panují. Chápu ale, že takováto důvěra je mnoha lidem stojícím vně nepochopitelná. V křesťanském prostředí se učíme důvěře. Důvěra plyne z dlouhodobé pozitivní zkušenosti. Já bych jakémukoli redaktorovi kterýchkoli novin věřil, že by milion svým příbuzným bez dokladu nesvěřil. Asi je příliš po někom chtít pochopit, že tomu může být i jinak.
Sám nevím, jak to s probíhajícím auditem dopadne. Co je však již jisté, že vsetínská radnice prošla tak hlubokými kontrolami jako snad žádná jiná v republice. Podobnými kontrolami prošla i místní charita, protože i v té se vsetínský starosta angažoval. Kolik policistů už na něm pracovalo, lze už asi těžko spočítat. Chápu, že někoho štve, že se na Jiřího Čunka pořád nenašlo něco pořádného, zač by mohl jít sedět. Tak mu alespoň napaříme dvacetitisícovou pokutu za to, že oficiálně (v daňovém přiznání) opomněl přiznat něco, o čemu už dříve veřejně mluvil, že to má.
Až celá akce skončí, budu mít jednu jistotu. Žádný politik nebyl v naší zemi takto vysvlečen donaha. Nejen po listopadu, ale v celé historii českého národa. Ano, aféra Čunek jistě vstoupí do dějin. Doufám ale, že jinak, než psal pan Tabery. Možná naši potomci jednou zjistí, že se v prvním desetiletí třetího tisíciletí v Čechách konala štvanice na člověka, který se jako starosta města vzorně a příkladně staral o blaho svých občanů. Značná část novinářské obce se soustředila na jednoho člověka, který si nežil nijak nad poměry, který vzorně vedl svou rodinu v době, kdy jiní přední politici recyklovali své manželky, a unikaly jim finanční machinace v řádech stonásobně vyšších, než v jakých se kdy rodinné finance Jiřího Čunka pohybovaly a pohybovat budou.

Zákaz tělesných trestů v širších souvislostech

8. dubna 2008 v 8:38 | Dan Drápal
Zákaz tělesných trestů v širších souvislostech
(psáno 1.-3. dubna 2008)
Když jsem zveřejnil první článek, jímž jsem reagoval na nápad paní ministryně Džamily Stehlíkové připravit zákon zakazující tělesné tresty dětí, napsal mi jeden z čtenářů, že tento nápad snad brzy vyšumí. Velice bych si to přál, nicméně obávám se, že onen čtenář se mýlí. Naše společnost se zatím pohybuje určitým směrem, poháněna destruktivním liberalismem, a zatím nevidím známky, že by se nad směrem, jímž se vydala, nějak vážněji zamýšlela a chystala se ke korekci, o nastavení zpětného chodu ani nemluvě. Po dvou bezprostředních kratších reakcích se pokusím o klidnější a zevrubnější hodnocení, co a proč se vlastně chystá.
Na jedné straně se hodně mluví o nejrůznějších právech (právech zvířat, právech dítěte, právu na práci, právu na zdravotní péči), na druhé straně jsme svědky rozpadu autority jako takové. Co se týče výchovy dětí, pak ztráta autority (v tomto případě především rodičů a učitelů) vede k tomu, co bychom mohli nazvat sociálně patologickými jevy (záškoláctví, šikana, dětské party terorizující staré lidi, drogy a alkoholismus, s nimiž děti začínají ve stále ranějším věku, zejména pokud jde o kouření), což vytváří tlak na "snížení trestní odpovědnosti mladistvých" abych opět použil zaběhnutého právního termínu.
Kdosi řekl: "Seznamuj dítě s jeho právy a vychováš rebela. Seznamuj dítě s jeho povinnostmi a vychováš činorodého člověka." Jeden ze základních nedostatků liberalismu vidím v tom, že celá jeho koncepce práva visí ve vzduchu. Mluvíme-li o právech, hlásí se neodbytně otázka, kdo nám dané právo dal. Kupříkladu pokud občané nějakého státu získali určité právo (například volební právo, volební právo žen, právo na svobodu projevu apod.), pak tomu bylo proto, že nějaká osoba (panovník) nebo nějaká instituce (zpravidla parlament či instituce hrající podobnou roli) toto právo udělil či se na něm usnesl.
Takovému přiznání práva většinou předcházela určitá diskuse a mnohdy i boj. Ten, kdo usiloval o uzákonění všeobecného volebního práva nebo třeba osmihodinové pracovní doby, přinášel argumenty, kterými svůj postoj zdůvodňoval. Tyto argumenty nemohly nesouviset s určitým pohledem na svět a konkrétně na člověka.
Pokud je mi známo, o všeobecných lidských právech se začalo hodně mluvit až ve dvacátém století, byť koncept sám pochází již z doby osvícenství.
Nejsem odborník na právo a je tedy možné, že budu poněkud zjednodušovat. V zásadě ale vidím dvojí koncepci práva. V praxi se tyto dvě koncepce mohou v mnohém shodovat, jejich východiska jsou ale velmi odlišná. Mám na mysli koncepci práva odvozenou od Boha, který dal světu určitý řád, a práva, které je člověku (případně i zvířatům) jaksi inherentní. V prvním případě lze různá jednotlivá práva zdůvodňovat Božím řádem (např. otroctví by nemělo existovat, protože před Bohem jsou si všichni lidé rovni, podobně ženy mají mít stejné volební právo jako muži, protože Bůh je neobdařil menší inteligencí než muže a stvořil je jako odpovědné bytosti); v druhém případě se předpokládá, že nějak patří k člověku. V prvním případě je tedy jejich zdrojem Bůh, v druhém případě žádný zdroj nemají - kde se vzala, tu se vzala.
Je evidentní, že kloníme-li se k prvnímu pojetí, pak ať už mluvíme o jakémkoli jednotlivém právu, měli bychom v prvním případě doložit, jak toto právo souvisí s Božím řádem, eventuelně jak z něj vyplývá. V druhém případě nic takového dokládat nemusíme. Ve skutečnosti je právo v druhém případě pouhým lidským výmyslem či konvencí a je závislé čistě na tom, co si lidé odhlasují (případně navzájem vnutí, pokud práva není dosahováno demokratickou cestou). V prvním případě sice můžeme (a musíme) mluvit o lidských právech, současně ale musíme rovněž hovořit o odpovědnosti člověka před Bohem. V druhém případě o této odpovědnosti mluvit nemusíme vůbec, nebo můžeme hovořit o "odpovědnosti, kterou má člověk sám před sebou". Zkušenosti nás všech dokládají, že tato odpovědnost u některých lidí nebývá valná.
V prvním případě musí člověk nejprve hledat Boží zjevení, v druhém případě si může vymyslet, co chce. Důležité ovšem je, aby pro to získal dostatek přívrženců.
Za jednu z vážných slabin druhého přístupu považuji, že práva jsou v něm zpravidla oddělená od povinností. To vede mimo jiné k tomu, že mnohá práva jsou deklaratorní. My, kdo jsme udělali zkušenost s komunistickou vládou, víme, jaké byly důsledky "práva na práci". Ponechám teď stranou, že pod komunistickou vládou šlo spíše o pracovní povinnost. Stát skutečně usiloval o to, aby všichni lidé byli zaměstnáni; realita byla ovšem taková, že množství pracovníků bylo málokdy úměrné vytyčenému úkolu. Milým důsledkem bylo, že celá řada lidí se v práci rozhodně nepředřela, méně příjemným důsledkem bylo neustálé a nevyhnutelné ekonomické zaostávání za zeměmi, v nichž tržní hospodářství vedlo k mnohem efektivnější alokaci pracovních sil. (Aby bylo jasno, nejsem zastáncem teze, že "trh vše vyřeší". Nicméně výše uvedená myšlenka mi připadá evidentní.)
Vraťme se ale k otázce výchovy dětí a dětských práv. Boží zákon nemluví o právech rodičů nebo dětí; mluví o jejich povinnostech: "Otcové, nedrážděte své děti ke vzdoru, ale vychovávejte je v kázni a napomenutích našeho Pána." (Efezským 6,4). "Děti, poslouchejte své rodiče, protože to je spravedlivé před Bohem. 'Cti otce svého i matku svou' je přece jediné přikázání, které má zaslíbení: 'aby se ti dobře vedlo a abys byl dlouho živ na zemi.'" (Efezským 6,1-3).
V Bibli pochopitelně není nic o tom, že by měl stát jakýmkoli způsobem zasahovat do výchovy. Možno namítnout, že v dobách, kdy byly biblické spisy psány, nebyl stát ještě zdaleka tak rozvinutý, jako je dnes. To je určitě pravda. Nicméně Písmo jasně stanovuje, čemu se má státní moc věnovat především: "Vládcové nejsou přece hrozbou tomu, kdo jedná dobře, nýbrž tomu, kdo jedná zle. Chceš, aby ses nemusel bát vládnoucí moci? Jednej dobře, a dostane se ti od ní pochvaly. Vždyť je Božím služebníkem k tvému dobru. Jednáš-li však špatně, máš proč se bát, neboť nenese meč nadarmo; je Božím služebníkem, vykonavatelem trestu nad tím, kdo činí zlo. Proto je nutno podřizovat se, a to nejen z bázně před trestem, nýbrž i pro svědomí. Proto také platíte daň. Vládcové jsou v Boží službě, když se drží svých úkolů." (Římanům 13,3-6).
Mluví se zde o vládě obecně, nikoli specificky o vládě demokratické. Jsou zde formulovány základní úkoly státu: Má trestat špatné jednání a odměňovat jednání dobré. Převedeno do naší moderní a postmoderní situace, stát má dbát na bezpečnost a dobré fungování justice. Stojí za povšimnutí, že náš stát právě v těchto oblastech dramaticky selhává. Velice se přimlouvám za to, aby se stát nepouštěl do žádných dalších experimentů, dokud nezačne řádně plnit své základní povinnosti, tedy zajišťovat bezpečnost svých občanů a vymahatelnost práva.
Neměli bychom nechat bez povšimnutí ještě jeden rys správné státní moci: Státní moc není hodnotově neutrální. Jsou věci, které Písmo považuje za dobré, a věci, které považuje za zlé. A zde nejde zdaleka o Boží zjevení. Každý člověk - i zarytý ateista - v podstatě velmi dobře ví, že se nemá lhát a krást, že člověk má dodržovat dané sliby a řídit se tzv. Zlatým pravidlem, tj. nečinit druhým to, co si nepřejeme, aby činili oni nám.
Lidé v postmoderní společnosti se někdy tváří, jako že to, co považujeme za dobro a za zlo, je věcí subjektivního názoru, případně společenské konvence. Jakmile se začne mluvit o morálce, mnozí se okamžitě ozvou, že nikdo nemá právo druhému vnucovat své názory. Ve skutečnosti ale společnost bez morálky fungovat nemůže. Každá společnost nějakou morálku má; určité morální zásady dodržují dokonce i mafiáni. Morálka ovšem může být na výši nebo naopak pokleslá. Společnost s vysokou morálkou má mnohem větší šanci dlouhodobě prosperovat než společnost v morálním úpadku. Nemluvím pouze o prosperitě materiální, ale té se to kupodivu týká také. Současné ekonomické potíže Spojených států, ale třeba i Francie, souvisí dle mého názoru s morálním úpadkem těchto zemí. (Netvrdím ovšem, že morální úpadek je příčinou jedinou.)
Zvláště u nás je populární názor, že stát by měl být hodnotově neutrální. Symptomem tohoto převládajícího mínění je výrok kteréhosi tuneláře, jednoho z mála, kteří stanuli před soudem: "Doufám, že soud bude posuzovat legalitu mého počínání, nikoli to, zda bylo morální."
Biblický pohled na svět předpokládá, že existuje dobro a zlo. Nebudu zde řešit filozofickou a teologickou otázku, kde se dobro a zlo vzalo. Vrátím se k dětem. Každý, kdo měl děti, ví, že v poměrně útlém věku, dlouho před tím, než se dítě stane morálně svéprávným a zodpovědným, někdy v období, kdy si začne samo sebe uvědomovat, začne jaksi instinktivně vyhledávat hranice. Osamostatňuje se od své matky a téměř na vše začne říkat "ne". Začne vzdorovat přání či příkazům rodičů, začne "neposlouchat". Všichni dobře víme, že nás nikdo nemusel učit šlapat na pískovišti jiným dětem po bábovičkách. Děti skutečně nemusíme učit ubližovat jiným dětem, a rozhodně nelze říci, že by se něco takového nutně naučily od rodičů. Nelze dokonce ani říci, že to pochytily od jiných dětí. V tomto období nás čeká náročný úkol, kdy dítě učíme, že něco se smí a něco se nesmí, že něco je správné a něco je špatné. Přestože dítě v tomto období chápe pouze omezeně, uděláme dobře, když budeme dítěti trpělivě a jednoduše vysvětlovat, že toto se smí a toto zase nesmí, a je-li to namístě, pak i proč. V každém případě ale musí po prohřešku (třeba po zmíněném pošlapání báboviček) následovat trest. Trest pochopitelně musí být přiměřený a dítěti pochopitelný. Dítě si ho musí spojit s prohřeškem. Upřímně řečeno se mi zdá být lepší dítě plácnout po zadečku, pokud někomu pošlapalo bábovičky, než ho potrestat třeba tím, že pro onen den už na pískoviště nebude smět. Netvrdím, že neexistují jiné možnosti potrestání. Mě rodiče v dětství trestali všelijak; na plácnutí či na mírný výprask kupodivu žádné traumatizující vzpomínky nemám; na jiné, zejména psychické tresty ano.
Důležité ovšem je, aby trestání bylo důsledné a dítěti srozumitelné. Za stejný prohřešek by měl následovat stejný trest. Pokud je za týž prohřešek jednou trest přísný a podruhé zas mírný, dítě se nenaučí, že některé věci se nedělají, za to se poměrně rychle naučí, že rodiče jsou nedůslední a náladoví. Začne se podle toho zařizovat dříve, než se lidé nadějí. Pokud se rodiče brzy nevzpamatují, budeme za rok dva právem mluvit o "zkaženém dítěti".
Jsem přesvědčen, že v tomto útlém věku je plácnutí či naplácání tím nejlepším trestem. Snahy paní ministryně Stehlíkové vidím jako velmi nešťastné a destruktivní mimo jiné proto, že řada rodičů je již beztak dosti znejistěna a mnozí rodiče na výchovu svých potomků k obyčejné lidské slušnosti resignují již velice záhy. Tak můžeme být svědky vztekajících se dětí v samoobsluhách, jejichž rodiče jsou naprosto bezradní, ač by stačilo dítě jednou či dvakrát plácnout. V této souvislosti se často píše o tom, že veřejný trest dítě ponižuje. Domnívám se, že i v této věci je nutno znát míru a zvažovat danou situaci. Pokud mé dítě pošlapalo jinému dítěti bábovičku nebo mu opakovaně bralo jeho hračku, plácnul jsem je veřejně. Bylo to výchovné nejen pro ně, ale i pro dítě poškozené (i to se učilo, že některé věci se nesmí), a současně to vyslalo signál i rodičům či prarodičům poškozených dětí. Věděli, že nenechám svého potomka, aby jiným dětem ubližoval.
Jiná je situace u dětí starších, řekl bych tak od pěti let výše. Tam si již skutečně musíme dávat pozor, abychom dítě neponížili před ostatními. Na druhé straně není třeba před ostatními (zejména pokud patří k postiženým) skrýt, že své dítě hodláme potrestat.
Jsem přesvědčen, že čím důslednější budeme ve výchově v tomto útlém věku, tím dříve se bez tělesných trestů obejdeme. Nepamatuji si, kdy jsem doma dostal poslední výprask; předpokládám, že někdy v osmi či devíti letech. Nikdy jsem neměl pocit, že by mě rodiče trestali nespravedlivě. (Teď, když se na to dívám zpětně, mám pocit, že mě někdy trestali nemoudře, ale to se týkalo právě jiných trestů než tělesných.)
V různých internetových diskusích jsem četl, že i v útlém věku to jde bez tělesných trestů. Nechci to popírat - možná to někdo umí. (Popravdě řečeno by mě zajímalo, jak takový člověk řešil situaci, kdy se tříleté či čtyřleté dítě vytrhne rodičům a běží přes rušnou ulici.) Znám ovšem některé rodiče, kteří se tělesným trestům sice vyhýbají, ovšem už od tří let jsou de facto otroky svých dětí. Je mi líto jich a ještě více těch dětí.
Ti, kdo zásadně odmítají tělesné tresty, zpravidla vůbec nerozlišují "týrání" od "výchovy". Vše ale přece záleží na motivu, celkovém přístupu i praxi. Jak již upozornili jiní, netělesné tresty mohou být mnohem krutější, i když navenek nejsou vidět.
Zdá se mi, že u řady i velice inteligentních lidí vidím značnou bezradnost, pokud jde o výchovu dětí. Domnívám se, že to souvisí s krizí rodiny vůbec.
Chystaný zákon je velkým hazardem ještě z dalšího důvodu. Často již bylo kritizováno, že máme řadu přičinlivých sociálních pracovníků (a zejména pracovnic), které srdnatě odebírají děti rodičům, kteří se dostali třeba jen do ekonomických či bytových potíží. "Sociálka" jim děti odebere a umístí je do dětských domovů. Tito úředníci dostanou v chystaném zákonu další nástroj na zasahování do rodin, a to v situaci, kdy podle nedávno zveřejněného průzkumu 51 % "absolventů" dětských domovů se během svého dalšího života dostane do rozporu se zákonem.
Možná by bylo dobré, kdyby se paní ministryně zamyslela nad jinou otázkou. Již jsem zmínil, že v poslední době se hodně diskutuje nad otázkou věkové hranice trestní odpovědnosti. Podařilo se nám v našem státě vytvořit situaci, kdy mladiství do patnácti let mohou páchat různé zločiny, vraždu nevyjímaje, a za tyto zločiny není nikdo trestně odpovědný. Osobně si myslím, že sice lze uvažovat o snížení věkové hranice trestní odpovědnosti, ovšem přednost dávám jinému nástroji, o němž se zatím nediskutuje: Zavedení trestní odpovědnosti rodičů za chování jejich potomků. Jsem totiž přesvědčen, že za každý čin je někdo odpovědný. Kdyby se povedlo prosadit trestní odpovědnost rodičů za chování jejich dětí, byl by to silný impuls k tomu, aby rodiče o své děti pečovali a řádně je vychovávali. Pak bychom možná mnohem více hovořili o výchově vůbec. Na tělesné tresty by v této diskusi možná došlo také, ale spíše okrajově.

Cesta z mešity do církve je cestou osamocení

5. dubna 2008 v 9:26 | Stéphanie Le Bars, Le Monde, 2.4.2008
Cesta z mešity do církve je cestou osamocení
Křest s pouhým knězem a jediným přítelem coby svědkem-kmotrem, ale nikde ani otec ani matka. Guy-Chaled přijal křest v neděli 30.března v jednom z kostelů francouzského městečka Var.
Narozen ve Francii, vychován v muslimské tradici, mladý 26-letý muž se připojil k několika stovkám muslimů, kteří více či méně veřejně se každý rok obracejí ke křesťanství katolické či protestantské tradice. Tváří v tvář svému otci, nevlastním bratrům i sestrám, své přesvědčení hájí neohroženě. Ti mu jeho cestu nejen neschvalují, ale osočují ho ze zavržení své kultury. Jeho matka ho moc nechápe, ale přijímá ho, a někdy s ním jde i na křesťanská shromáždění. Někteří z jeho starých přátel ho ale obviňují z odpadlictví a přestali s ním mluvit.
Katolická církev, až do nedávna v této věci diskrétní, křtí každý rok 150 až 200 dospělých muslimského původu, stále zřetelněji předesílá, že "náboženskou svobodu a rovněž reciprocitu" považuje za zásadní. "Sluší se přece, abychom dospěli k tomu, že o věcech budeme moci mluvit nemuset se přitom uchylovat někde do skryt"u říká Monsiňor Michel Dubost, biskup z Evry v Essonsku, který se angažuje v dialogu s islámem. V jeho diecézi je každý rok pokřtěna cirka desítka muslimů; letos byl jedn křest udílen "neveřejně".V tomto směru byl onen medializovaný křest jednoho italského muslima 22. března ve Vatikánu povzbuzením pro konvertity ve Francii. "Tato obrácení jsou stále více četnější; navzdory tomu, že se to nelíbí strážcům islámského svatostánku. Každý má mít možnost se nechat pokřtít, to je projevem lidských práv",konstatuje Mohammed Christophe Bilek, obchodník původem z Alžírska.Vzpomíná, že byla doba, kdy tomu (konverzi) "nikdo nevěnoval pozornost. Rodina s tím nutně nemusela souhlasit, ale nikdo člověka neatakoval".
Tak jako jiné sociální komunity ve francouzské společnosti,jsou i Francouzi muslimského původu - ať už věřící nebo agnostici - stále více konfrontováni rozmanitou spirituální nabídkou. Mezi obrácenými se nachází mnoho dětí ze smíšených párů. "Často svým muslimským rodičem jsou uvedeny do islámu, ale poté co přicházejí do dospělosti si nad svým duchovním dědictvím kladou otazník", říká jeden kněz. Cestou k obrácení bývá zpočátku odmítnutí systému hodnot, který se není schopen přizpůsobit modernímu světu, setkání se s někým, kdo je vnitřně oslovil, nějaká mystická zkušenost nebo objevení křesťanských spisů, popisují někteří konvertité svou cestu k obrácení,podle katolických duchovních, kteří jim slouží a doprovázejí je (duchovně). "V mé diecézi jedna muslimská dívka objevila, že sv.Augustin byl berber; začala číst jeho spisy, a to ji přivedlo na cestu obrácení", dosvědčuje monsiňor Dubost.
Pokud jde o protestanty, jsou to převážně evangelikálové a charizmatici, kteří neváhají mluvit o Ježíši arabsky, turecky nebo kabylou a tak přitahují věřící "hledající nové komunity"."Každý rok mezi námi přivítáme třikrát více zvovuzrozených než katolíci", ujišťuje pastor Udžibu, který horuje za to, aby tito noví křesťané byli viditelní ve francouzské společnosti.
"Je důležité připomenout, že tím, že se člověk obrátí, ještě nezrazuje svoji kulturu", trvá na svém tento otec rodiny, který se hrdě prohlašuje za "Maročana a křesťana" zároveň. Zpočátku ale, pro jeho rodiče a většinu z jeho 11 bratrů a sester znamenalo jeho obrácení a jeho starší sestry "nezdar v jejich migraci do Francie".
Narozdíl od jiných Saíd, si ke svému rodnému jménu křestní nepřipojil. "Měl bych pocit, že popírám svou identitu", usmívá se. Zvovuzrození-konvertité by rádi jednoho dne ve Francii viděli, že jméno "Mohammed" nemusí nutně člověka cejchovat jako "muslima"..
Stéphanie Le Bars, Le Monde, 2.4.2008

Systém dvou stran? Raději ne!

1. dubna 2008 v 19:07 | Dan Drápal
Systém dvou stran? Raději ne!
Miroslav Macek ("S vyděrači se vesele vyjednává", LN 28. 3. 2008) vyslovuje zcela jasně, oč mu jde: Dosáhnout takových změn volebního systému, aby zde vznikl systém dvou stran. Tedy nepochybně ODS a ČSSD.
Miroslav Macek má pravdu v tom, že pokud je v parlamentu zastoupeno více stran, je vládnutí mnohem obtížnější. Nemám sebemenší pochyby, že jak v ODS, tak v ČSSD je řada lidí, kteří by si přáli vtvoření Mackem preferovaného systému dvou stran. (Pozor - netvrdím, že si to přejí všichni členové těchto stran!) Já ovšem nemám pochybnost, že tento systém by vedl právě k tomu, z čeho Miroslav Macek viní systém současný: "…Takto soudržný kolektiv pak přece může bez problémů vládnout dvanáct, šestnáct, dvacet let… jako třeba lidovci a socialisté v Rakousku". Překvapujeme mě, s jakou bezelstností Miroslav Macek uvádí jako příklad zrovna Rakousko. Tam totiž de facto dlouho panoval právě systém, pro který Miroslav Macek horuje, tedy systém dvou jím jmenovaných stran.
Ano, v demokracii se vládne nesrovnatelně obtížněji než v autokracii či totalitě. Koaliční vyjednávání je jistě klopotné a únavné. Jenže skutečná demokracie umožňuje kontrolu vládnoucích stran. Pokud u nás systém dvou stran vznikne, na takovou kontrolu zapomeňme. V atmosféře, která u nás vládne, bychom byli svědky, že by bylo přivedeno k dokonalosti, co už je přítomno nyní: Velké strany na sebe navenek útočí, ale jen do jisté míry. Pokud bude mít pan Topolánek možnost, bude se raději vozit po Jiřím Čunkovi (který prý dostal půl milionový úplatek) než po Stanislavu Grossovi (který ne prý, ale prokazatelně vydělal desetimiliony, ačkoli ani neudělal advokátské zkoušky). Tyto dvě strany toho zkrátka na sebe vědí příliš. Budou se pohodlně střídat u moci a korupce pohodlně pokvete dál. Obě strany již sdostatek prokázaly, že s ní nic podstatného dělat nehodlají.
Ano, reformy je možné v našem systému prosazovat jen velmi těžkopádně. Možná má ale své výhody, že lze prosadit pouze ty reformy, které podporuje většina společnosti. (Chcete-li vidět skutečně polarizovanou politickou scénu, zajeďte si do Maďarska.) Nehodnotím teď věcnou správnost či nesprávnost Julínkových reforem - to si nechám na jindy. Fakt je ale ten, že většina naší společnosti tyto reformy odmítá. Neschopnost či neochota ODS tyto reformy vysvětlit ji zřejmě bude stát vítězství v příštích volbách; pokud by v systému dvou stran zvítězila sociální demokracie, reformy nakrásně zruší, což ovšem zase nic pozitivního nebude. Právě v případě daňové, penzijní i zdravotní reformy hrají podle mého názoru malé strany velice pozitivní úlohu, protože zabraňují excesům.
Zavedení systému dvou stran by mělo pro naši nevyzrálou demokracii jeden smrtící efekt: Odcizilo by politice další poměrně velký segment společnosti. Myslím si, že vím, o čem mluvím: počítám se k němu i já. Ač založením silně pravicový a konzervativní člověk, nemohl jsem nikdy volit ODS. Shodou okolností k tomu vydatnou měrou přispěl právě pan Miroslav Macek svou privatizací Knižního velkoobchodu. Tam mi došlo, že na privatizaci se řada lidí zcela nemorálně obohatí a ODS tomu nebude nijak bránit; pozdější vývoj potvrdil mé nejčernější obavy. ODS tedy ne. Asi byl překousl sociální demokracii pod vedením Vladimíra Špidly. Nikoli ale pod vedením Stanislava Grosse, který umožnil návrat mnoha estébáků na důležité posty, a už vůbec ne pod vedením Jiřího Paroubka s jeho bezbřehým populismem a zahraničně politickým hazardem.
Ano, uznávám, že lidí jako jsem já je méně, než je voličů ODS či voličů ČSSD. Na druhé straně nás není zanedbatelný počet a jde zejména o lidi přemýšlivé, kteří se nespokojí frázemi. Vyhnat tuto skupinu ze zájmu o politický život by byl skutečně velký hazard.
Dan Drápal