Nebezpečí obdivu

8. března 2008 v 14:16 | Dan Drápal
Nebezpečí obdivu
Začínal jsem jako duchovní nevelkého sboru a dotáhl jsem to na představitele jednoho z největších sborů v republice. To samo o sobě bylo nepochybně velkou příležitostí užívat si obdivu a úcty mnohých - příležitostí k samolibosti a pocitu vlastní důležitosti. Kdybych tvrdil, že jsem tomu nikdy nijak nepodlehl, dokázal bych tím nanejvýš, že nevím, o čem to vlastně mluvím. Můžeme se vychloubat pílí, můžeme se vychloubat inteligencí - není to sice pěkné, ale svým způsobem to může být oprávněné - nicméně v žádném případě a za žádných okolností se nemůžeme vychloubat pokorou. Vychloubat se pokorou je stejný nesmysl jako mluvit o dietním sádle.
Zmíním celkem pět faktorů, které mě v této věci nějakým způsobem ovlivnily. Doufám, že snad pozitivně, ale s jistotou to může vědět jen Bůh, a konec konců i lidé kolem mě jsou oprávněnější to posoudit, nežli já sám.
Prvním byla určitá negativní zkušenost s lidmi, kteří jsou našimi ctiteli jen nakrátko. Když jsem byl ještě poměrně neznámý a nezkušený, stalo se, že si někdo vyžádal pastorační rozhovor, po němž mi s rozzářenýma očima řekl: "Bratře kazateli, vy jste mi opravdu pomohl! Já už jsem o svém problému mluvil s tím… a s tím .. (jmenoval jednoho či více mnohem "slavnějších" služebníků, než jsem byl já), ale až u Vás jsem nalezl pomoc!" Komu by to "nešlo do ucha"? Jenže stačilo pár týdnů a měsíců a já jsem musel tomu člověku říci něco, co nešlo do ucha jemu. Brzy se ode mě odvrátil, zařadil mě do své sbírky neschopných kazatelů a odešel svým obdivem poctít někoho dalšího. Nu, všechna sláva polní tráva. Dobře, že mi to připomenul.
Druhým bylo důležité slovo, které jsem si přečetl v jednom ze spisků Watchmana Nee. Nee píše o rozdílu mezi duchovním a duševním kazatelem. Duševní kazatel slouží s mnohem větším zanícením, má-li v auditoriu pět tisíc lidí, něž když jich má jen pět. Duchovní kazatel káže v obou případech se zanícením naprosto stejným.
Třetím faktorem byla bolestná zkušenost, kterou jsem udělal až po několika letech služby. Ve svých prvních letech jsem totiž několika lidem svou pastorací ublížil. Nešlo o nic malého. V jednom případě jsem - pod dojmem dosti zpozdilého pochopení Písma - pobídl jednu sestru, aby poslechla své rodiče, přestože jsem věděl, že nemají pravdu. Špatně jsem si vyložil slovo o poslušnosti rodičům a aplikoval jsem ho na jednadvacetiletou ženu. Věřím, že mi to Bůh odpustil, ale když mi po letech došlo, co jsem způsobil, byla to otřásající zkušenost. Uvědomil jsem si obrovskou zodpovědnost, kterou jako kazatel a pastýř mám. Kazatel a pastýř se pastoračním radám nemůže vyhýbat, přiznám se, že čím jsem byl starší a zkušenější, tím méně jsem se do nich hrnul.
Čtvrtým faktorem bylo setkání s lidskou marnivostí - s lítostí musím říci, že někdy i u mých mladších kolegů z mé vlastní denominace. Byl jsem pastorem na naše poměry velikého sboru, ale nejvíce mi vyhovovalo, když mě lidé oslovovali křestním jménem. A pak jsem s hrůzou zjistil, že jeden vedoucí patnáctičlenné misijní skupinky trvá na tom, že ho jeho ovečky budou oslovovat "bratře pastore"! Věděl jsem, že je zle. Nu, dlouho ve službě naštěstí nevydržel.
Konečně pátým faktorem bylo nejednoduché rozpoznání, že před opojením vlastní důstojností a mocí nás nemusí uchránit ani tzv. "vykazatelnost". Jistě je dobré mít přátele, kteří nám říkají i nepříjemné pravdy. Byl jsem ale i svědkem toho, jak lidé, kteří si pochvalovali svou "vykazatelnost", vytvořili jakousi sobě navzájem vykazatelnou nekritizovatelnou kastu.
Boj s pokušením moci a slavomamu je věčný. Existují rady, neexistují zaručené návody.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama