Březen 2008

Zákaz tělesných trestů? (pokračování)

26. března 2008 v 20:51 | Dan Drápal
Zákaz tělesných trestů?
Když jsem byl malý, občas jsem dostal nařezáno. Bylo to tehdy, když jsem ublížil někomu jinému nebo nesplnil své povinnosti.
Znal jsem ještě druhý druh trestu, který aplikoval jen táta, nikoli maminka. U nás doma se tomu říkalo kádrový pohovor. Spočíval v tom, že táta seděl v křesle a já stál před ním. Táta mi kladl nepříjemné otázky a vedl mravokárné řeči. Musím říci, že kádrový pohovor pro mě byl mnohem horší než výprask.
Později jsem četl jakousi knížku od Ludvíka Aškenazyho, kde autor popisuje podobnou zkušenost. Otec se rozhodl výprask nahradit mravokárným promlouváním do duše. Hrdina Aškenazyho knížky sebral odvahu a udělal něco, čeho jsem se já nikdy neodvážil. Řekl: "Tati, a nemohlo by se to ještě aspoň jednou odbýt tím výpraskem?"
Teď budeme moderní, či dokonce postmoderní. Tělesné tresty budou zakázány. Dokonce na doporučení Evropské unie.
Postmoderní doba nedokáže rozlišit týrání dětí od výchovného pohlavku. Zato nám stát leze do všeho a s odpuštěním buzeruje slušné rodiny.
Přitom "skvělý" nápad se zákazem trestů přichází v době, kdy na školách šikanují nejen slabší žáky, ale už i učitele.
Asi jsem staromilec. Když jsem byl malý, tak když nějaký puberťák nepustil v tramvaji babičku sednout, zpravidla se řada lidí ozvala a řekla mu, co si o tom myslí. Dnes se neodvážíme zasáhnout do osobní svobody sedícího puberťáka. Kdyby mě soused vidět v deseti letech s cigaretou v puse, asi by mi dal výchovný pohlavek sám a pak by o tom řekl mé mamince. Leč my jsme pokrokoví: Hledíme na práva dětí a tak necháváme bez povšimnutí osmi- a devítileté děti, které vyjdou ze školy a zapálí si. Jsem přece nanejvýš jen soused a tak mi do toho nic není, že? Jenže to, co se dříve vyřešilo pěkně po sousedsku, teď bude řešit stát.
Ne že by nebylo třeba řešit týrání dětí. Osobně si myslím, že ho není méně, než bylo v dobách, kdy děti o svých právech nevěděly, ale kdy sousedé bývali všímavější. Je ho více proto, že celkově jsme vůči sobě bezohlednější a méně všímaví. Odvážných Michalů Velíšků je mezi námi příliš málo.
Džamila Stehlíková, která zřejmě bude překladatelkou zákona, má pravdu v tom, že pozitivní tresty (třeba zákaz počítače nebo televize) jsou mnohem lepší. Osobně si také myslím, že kdo musí tělesně trestat osmileté dítě častěji než naprosto výjimečně, už jistě něco prošvihl. Ale plácnout čtyřleté vztekající se dítě považuji za velmi správnou terapii. Dítě se potřebuje naučit, že jeho jednání má následky. Zakázat čtyřletému dítěti počítač nedává moc smysl.
Celkově však hrozí, že se zase půjde s kanónem na špačky. Jelikož jsou mezi námi zlí lidé, pak takovým věcem jako je "kuřimský případ" nezabrání sebelepší legislativa. Týrané děti tam nezachránily sociální pracovnice, ale všímavý soused. Paradoxně "kuřimský případ" má posloužit jako bič na domácí vzdělávání, kterému se v naprosté většině věnují rodiče, jež své děti milují a jsou ochotni se pro ně nadprůměrně nasadit. Přestože je někdy plácnou. Kvůli zákazu tělesných trestů se ze Švédska muselo odstěhovat několik naprosto normálních a slušných rodin, protože otec nebo maminka naplácali vztekajícímu se potomku a někdo je udal.
Nechci, aby nám Evropská unie doporučovala podobné zákony. Nechci, aby nám předepisovala, kolik matek malých dětí má nastoupit brzy po porodu do práce. Chci, abychom se zase začali chovat slušně a normálně.
Ale asi jsem staromilec.

Spor o zdravotnictví

23. března 2008 v 17:20 | Dan Drápal
Spor o zdravotnictví
Jednou z nejzásadnějších otázek, které se v posledních týdnech řeší, je budoucí podoba našeho zdravotnictví.
Na úvod článku chci vyslovit dvě teze:
1. Naše zdravotnictví je jedno z nejlepších na světě.
2. Pokud nebude v následujících letech rozumně reformováno, patrně nejlepším nezůstane.
První teze možná leckoho překvapí. Možná si začnete ťukat na čelo. Jistě lze poukázat na záměnu miminek v třebíčské nemocnici, nedobrovolné sterilizace, špatně provedené operace, nerudnost personálu atd. - seznam můžete rozšiřovat dle libosti. Přesto si troufnu tvrdit, že při vložených nákladech poskytuje naše zdravotnictví lepší služby než třeba britské, o americkém ani nemluvě. Stačí pohovořit s lidmi, kteří na západě strávili delší čas a s místním zdravotnictvím se seznámili. Na východ od nás či Slovenska se raději ani nedívejte, mohlo by vám být hodně úzko, až nevolno.
Můžete mi namítnout: Je-li tomu tak, proč nenechat vše při starém?
Problém je v tom, že mzdové i věcné náklady budou stoupat. Pokrok v medicíně umožňuje prodlužování lidského života, ovšem nikoli bez zvýšených nákladů na nové léky a více lékařské péče obecně.
Jakýkoli systém zdravotní péče se bude vždy potýkat s dvěma základními otázkami:
1. Jaký bude celkový balík peněz, do zdravotnictví vložených, a
2. Jak se tento balík peněz rozdělí.
Chceme-li při rostoucích nákladech zachovat zdravotnictví na stejné úrovni, budeme do něj muset vložit víc peněz. Možná bude stačit nárůst plynoucí ze zvýšeného výběru zdravotního pojištění, přičemž tento zvýšený výběr bude dán rostoucí ekonomikou a tudíž rostoucími platy. Obávám se ale, že nárůst nákladů ve zdravotnictví bude rychlejší než růst ekonomiky a z něj plynoucího růstu mezd a tudíž i odvodů.
Druhá otázka nás staví před dilema, které můžeme zjednodušeně vyjádřit takto: Budeme zadarmo léčit banální choroby s tím, že nezbude na velice nákladnou léčbu některých speciálních případů a my na ni tedy rezignujeme?
Před touto otázkou jsme ostatně stáli vždy, i když se o tom moc nemluvilo. Bude před ní stát jakákoli vláda, pravicová i levicová.
Co mě na současném sporu o zdravotnictví znepokojuje, je rezignace na srozumitelné vysvětlování činěných kroků, a absence celkové vize, jak má zdravotnictví po reformě vypadat. Pokud někdo - třeba ministr Julínek - tu vizi má, pak o ní asi málo mluví. Nebo o ní mluví, a je jen chybou médií, že se o ní nedovídáme?
Některé kroky vzbuzují vážné obavy o ministrově soudnosti.
Vezměme si třeba poplatky, ten snad nejčastěji diskutovaný detail reformy, s nímž jsme se mohli seznámit jako s jejím prvním aspektem.
Ano, určitá regulace návštěv u lékaře byla žádoucí. Ano, bylo mnoho lidí, kteří chodili k lékaři kvůli banalitám, s nimiž si ve skutečnosti dokáží poradit sami. Ano, byli lidé, kteří vysedávali v čekárnách, protože je to nic nestálo.
Je ale třeba regulovat návštěvu u lékaře maminky dvou dětí ve věku dejme tomu dvou a pěti let? Děti k lékaři nechtějí, je jim špatně, jsou v čekárně protivné, mohou nakazit jiné nebo od nich naopak něco chytit… Myslí si pan ministr, že v takových a podobných případech se maminka rozhodne pro cestu k lékaři, pokud to nebude naprosto nezbytně nutné?
Proto jsou požadavky některých lidoveckých politiků na zrušení regulačních poplatků u dětí zcela namístě.
To už ani nemluvím o lidském přístupu k takovým případům, jako když je předčasně narozené dítě šest týdnů v inkubátoru a pak zemře. Kolik že to mají rodiče v takovém případě zaplatit?
Pokud je smysl poplatků v regulaci, pak se šlo s kanónem na špačky. Pokud je jejich smysl v získání dalších prostředků do systému, pak nazývejme věci pravým jménem. A ptejme se, zda jsme reformu vzali za správný konec.
Co se týče úspor, opět stojíme před určitým dilematem.
Dokud budou nemocnice rozpočtovými či příspěvkovými organizacemi (omluvám se, pokud nepoužívám správné termíny), budou vždycky chtít více. Nikdy nebudou mít dost. A dostanou-li dvakrát tolik prostředků, jistě je také utratí, a podle svého mínění asi i rozumně. Příspěvkové organizace jsou z určitého hlediska z principu černé díry. Jak zajistit, aby hospodařily opravdu účelně?
Proto chce ODS, aby se zdravotní pojišťovny a nemocnice změnily na akciovky. Základní myšlenka je, že akciovka se bude snažit vytvořit určitý druh zisku a tudíž tlačit na hospodárné nakládání s prostředky, které má k dispozici.
Je zde ovšem velký problém. Zdravotní pojištění platíme ze zákona. Proč mám já dávat peníze někomu, kdo bude chtít vytvářet zisk, z nějž já nemusím mít nic, nebo velmi málo?
Pokud bych předpokládal jak u vlády, tak u opozice jen libé motivy, oč nám tedy jde? Jde nám o to, aby bylo vložených prostředků využito co nejúčelněji. Otázka zní, jak toho dosáhnout?
Stávající systém naráží na svůj strop. Navrhovaný systém vzbuzuje obavy. Nebude vytunelován? ODS neudělá dobře, pokud se nad těmito obavami bude ušklebovat. Už toho zde bylo vytunelováno mnoho. Pod kuratelou špiček ODS, které považovaly za správné "utíkat před právníky".
Pokud něco potřebuje širokou shodu, pak je to reforma zdravotnictví. Budeme-li svědky nepromyšlených a nevysvětlených kroků z jedné strany a zavilého odmítání všeho z druhé strany, pak nečekejme mnoho dobrého.
Reforma zdravotnictví chce důvěryhodného člověka, který má vizi, nebojí se pojmenovat problémy a nebagatelizuje nepříjemné důsledky případných reformních kroků.
Otázka je, zda takového člověka v této zemi máme, a pokud ano, zda bychom ho poznali a zda by se ve stávajícím politickém systému (a při stávajícím stavu médií) vůbec mohl dostat do pozice, kde by nás se svou vizí mohl seznámit.
Ve státě, kde se ze starosty, jenž pomohl vytvořit ve svém městě dosti ojedinělé prostředí, kde místní ani přespolní podnikatelé nemusí nikoho podmazávat, aby dostali veřejnou zakázku, stal příklad největšího korupčníka, ve státě, kde na tohoto člověka byly nasazeny tucty policistů, kteří za více než rok práce nic trestuhodného nenašli, zatímco na každém kilometru dálnice se ztrácí mnohem více, než tvoří údajné úplatky, které oni vyšetřují, lze v něco takového doufat opravdu těžko.
Dan Drápal
21. března 2008

Konec v nedohlednu? Sderot pod ohrožením raketovou palbou Hamásu.

16. března 2008 v 22:22 | Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
16.3.08
Konec v nedohlednu?
Už více než šest let trpí obyvatelé izraelského pohraničního města Sderotu trvalým ohrožením raketovou a granátometnou palbou. V poslední době nasadil Hamás také kaťuše, které byly do "Hamastánu" propašovány a dostřelí až do pobřežního města Aškelonu. Podle odhadu odborníků se budou muset možná tisíce obyvatel doživotně potýkat s traumatickými následky raketového ostřelování.
Politické vedení Izraele dospělo k závěru, že klid může být vynucen pouze masivním násilím. Jiné řešení neexistuje. Ministr obrany Ehud Barak si objednal právnickou expertizu, která ospravedlňuje bombardování osídlených center, odkud jsou odpalovány rakety. Nové kryty a zesílené střechy na izraelské straně nejsou žádným řešením. Řada politiků z celého spektra žádá nasazení dělostřelectva proti pásmu Gazy. Zdůrazňují, že hlavní odpovědností vlády je koneckonců ochrana izraelského civilního obyvatelstva.
Během eskalace konfliktu koncem února, počátkem března na jihu svaté země dopadalo na Izrael denně 40 až 60 raket. Necelý týden si vyžádal více než stovku mrtvých Palestinců a několik stovek zraněných. Experti v Izraeli se dohadují, zda Hamás nyní stojí o příměří či nikoliv. Příměří ve stylu Hamásu má zřejmě nakonec vypadat tak, že Izrael bojové akce zastaví, zatímco rakety a granáty z Gazy budou na Izrael pršet dál.
Háček je v tom, že celá řada organizací, mezi nimi tzv. výbory lidového osvobození, Palestinský islámský džihád a v neposlední řadě Brigáda mučedníků al-Aksa, jejíž velitelská struktura vrcholí v osobě palestinského presidenta Mahmuda Abbáse, i proti vůli Hamásu stále pokračuje v ostřelování izraelských měst a vesnic sousedících s pásmem Gazy. Takže i když Hamás v uplynulých měsících dodržoval klid zbraní, z izraelského hlediska ostřelování neustalo.
Izraelská armáda tedy požaduje pokračování vojenského tlaku na území Gazy. Generální štáb chce uskutečnit další pozemní operace, palestinské raketové specialisty prohánět ze vzduchu a nejraději zaútočit přímo na vedení Hamásu. K tomu ale potřebuje více vojáků. Široce založená pozemní ofenziva a nové obsazení pásma Gazy je jen krajní možnost, můra vojenských plánovačů i politiků. Nehledě na očekávaný velký počet obětí na obou stranách nikdo totiž neví, co by mělo následovat potom.
Vojenská převaha izraelské armády a dílčí úspěchy zdaleka neznamenají, že by měl Izrael vítězství na dosah. V Izraeli se totiž každý jednotlivý lidský život cení velice vysoko - zatímco pro Palestince představuje každé mrtvé arabské dítě propagandistickou výhru. V tomto smyslu není žádný rozpor v tom, že Hamás i přes značný počet obětí a zoufalou humanitární situaci stažení izraelských bojových jednotek okamžitě prohlásil za své vítězství. Navíc se Hamásu podařilo na vnitropalestinské frontě zaznamenat pozoruhodné úspěchy. Radikální islamisté dokázali generální stávkou ochromit celý Západní břeh, a navíc ovládají palestinská média, kdežto Fatáh se dostává do defenzivy.
Konečné vyústění této vysilující války není ani přes jednoznačný vojenský poměr sil zdaleka jisté. Se starostlivě svraštělým čelem obrací se nejeden pohled v Izraeli k severu. Hizballáh je dnes mnohem lépe vyzbrojen, než před válkou v létě 2006. Další otázkou je chování Sýrie a Íránu v případě další eskalace v pásmu Gazy. Strašidlo války na dvou frontách a obavy z obrovského raketového arsenálu, který míří na Izrael, jsou všudypřítomné.
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Pavel Mareš

Ještě k radaru / 11.3.08

11. března 2008 v 21:47 | Dan Drápal
Ještě k radaru
Jednání o umístění amerického radaru v Brdech sice pokračují, celá věc ale patrně skončí velkým fiaskem. Bude to pouze další kamínek do mozaiky zániku Západní civilizace.
Můžeme tento zánik popisovat, můžeme se dokonce pokusit předpovědět jednotlivé aspekty dalšího vývoje, otázkou ovšem je, zda proti němu můžeme něco podstatného udělat.
Máme u nás demokratické zřízení. Z dějin se dá poměrně snadno dokázat, že demokratické státy zpravidla nerozpoutávají války. Jejich problém bývá v tom, že mnohdy nemají dostatečnou vůli se bránit. Během Druhé světové války nebyla Západní civilizace daleko od svého zániku - právě kvůli této své slabosti. Francie I Británie hrubě podcenily vyzbrojování hitlerovského Německa. Působila v nich "mírová hnutí" podobná těm dnešním.
Zatímco diktatury se nemusí "zdržovat" s veřejným míněním, veřejné mínění hraje v demokratických státech obrovskou úlohu. A vyjádřit je člověka zase tak moc nestojí. Starosta Trokavce, jeden z nejhlasitějších odpůrců radaru, je bývalý komunista. Za komunismu pochopitelně neprotestoval proti rozmísťování útočných sovětských raket na našem území. To by ho něco stálo.
Ostatně bylo by celkem zábavné, kdyby to nebylo tragické, že mezi odpůrci radaru jsou komunisté, bývalí komunisté a spousta lidí, kteří by za komunismu k žádnému významnějšímu protestu nesebrali odvahu. Ano, vím, že jsou výjimky, mnoho jich však není.
Je velmi hořké naslouchat argumentu, že přece nechceme žádná cizí vojska na svém území. Vysloveným nebo nevysloveným předpokladem bývá, že jeden je za osmnáct a druhý bez dvou za dvacet, tedy že americká armáda není o nic lepší než sovětská. Marně těmto lidem vysvětlujete, že je velký rozdíl mezi armádou, která vaši zemi bezostyšně napadne a prosadí se hrubou silou, a armádou, jejíž přítomnost na našem území je výsledkem dlouhého a podrobného vyjednávání dvou svobodných partnerů.
Hlavním důvodem ovšem je, že odpůrci radaru si nedovedou představit reálnou hrozbu naší zemi - a nejen naší zemi, nýbrž celé Západní civilizaci. Oni jsou mírumilovní, a předpokládají, že i všichni ostatní jsou v podstatě mírumilovní. Sice mohou v televizních zprávách vidět protizápadní demonstrace, které zrovna mírumilovně nevypadají, ale mají zato, že nás se to netýká, že když tyto lidi nebudeme provokovat, nechají nás na pokoji.
Mnozí mají strach z Ruska. Já mám také velký strach z Ruska, ale neobávám se zrovna toho, že by Rusko zaútočilo na naši zem vojensky - přinejmenším v nejbližší budoucnosti něco takového nehrozí. Nebezpečí jaderného útoku ze strany Ruska je minimální. V Rusku mohou být u moci lidé krutí, na rozdíl od dřívějších dob ale příliš nehrozí, že by se v Rusku dostali k moci nevypočitatelní šílenci typu Pavla II. A pokud by se Rusko z nějakého důvodu rozhodlo hodit na náš radar atomovku, pak skutečně nemáme šanci.
Írán a Pákistán, to je jiná pohádka. Zatímco ruský útok by vymazal Česko z mapy a v současné době by bylo pošetilé snažit se mu bránit vojensky, možnému útoku ze strany těchto dvou mocností, z nichž jedna již jaderná je a druhá do několika let bude, má smysl čelit. Obávám se, že je jen otázkou času, kdy se v Pákistánu dostanou k moci radikální islamisté. Nepočítat s touto eventualitou by se rovnalo snaze natřít dům vodovkami a na otázku, co budeme dělat, až zaprší, odpovědět "Prosím Vás, kdo by hned myslel na nejhorší!"
Jelikož naši lidé o konci světa nepřemýšlejí, nezajímá je, co si o konci světa myslí íránský prezident Ahmadínedžád. Není to otázka, kterou by odpůrci radaru věnovali pozornost; ostatně, pozornost jí nevěnují ani naše média a obávám se, že ani naše tajné služby. Kdybychom se této otázce věnovali, mohli bychom zjistit poměrně zajímavé věci. Někomu by z nich možná běhal mráz po zádech. Zjistili bychom, že podle mínění íránského prezidenta, který zastává určitý typ muslimské eschatologie (eschatologie = nauka o konci světa), je konflikt mezi Západem a islámem nejen nevyhnutelný, ale dokonce žádoucí. Jeho myšlenkový směr sice v šíitském hnutí nepatří zdaleka k nejsilnějším, ovšem to se může změnit.
Možná radar opravdu nebude potřeba. Naše země je (zatím) ostrůvkem bezpečí před islámem. V Německu, kde v absolutních číslech se rodí více dětí muslimům než etnickým Němcům, je situace odlišná. O Francii a Británii ani nemluvě. Po vstupu do schengenského prostoru ovšem nic nebrání, aby se demografická situace brzy nezačala radikálně měnit i u nás. Právo šaría u nás bude možná zavedeno i bez íránského vojenského zásahu.
Mám tu čest patřit k menšině, která se domnívá, že se sluší myslet na obranu.
A nechci patřit k těm, kdo strkají hlavu do písku.
Dan Drápal
11. března 2008

Zákaz tělesných trestů?

8. března 2008 v 14:17 | Dan Drápal
Zákaz tělesných trestů?
Když jsem byl malý, občas jsem dostal nařezáno. Bylo to tehdy, když jsem ublížil někomu jinému nebo nesplnil své povinnosti.
Znal jsem ještě druhý druh trestu, který aplikoval jen táta, nikoli maminka. U nás doma se tomu říkalo kádrový pohovor. Spočíval v tom, že táta seděl v křesle a já stál před ním. Táta mi kladl nepříjemné otázky a vedl mravokárné řeči. Musím říci, že kádrový pohovor pro mě byl mnohem horší než výprask.
Později jsem četl jakousi knížku od Ludvíka Aškenazyho, kde autor popisuje podobnou zkušenost. Otec se rozhodl výprask nahradit mravokárným promlouváním do duše. Hrdina Aškenazyho knížky sebral odvahu a udělal něco, čeho jsem se já nikdy neodvážil. Řekl: "Tati, a nemohlo by se to ještě aspoň jednou odbýt tím výpraskem?"
Teď budeme moderní, či dokonce postmoderní. Tělesné tresty budou zakázány. Dokonce na doporučení Evropské unie.
Postmoderní doba nedokáže rozlišit týrání dětí od výchovného pohlavku. Zato nám stát leze do všeho a s odpuštěním buzeruje slušné rodiny.
Přitom "skvělý" nápad se zákazem trestů přichází v době, kdy na školách šikanují nejen slabší žáky, ale už i učitele.
Asi jsem staromilec. Když jsem byl malý, tak když nějaký puberťák nepustil v tramvaji babičku sednout, zpravidla se řada lidí ozvala a řekla mu, co si o tom myslí. Dnes se neodvážíme zasáhnout do osobní svobody sedícího puberťáka. Kdyby mě soused vidět v deseti letech s cigaretou v puse, asi by mi dal výchovný pohlavek sám a pak by o tom řekl mé mamince. Leč my jsme pokrokoví: Hledíme na práva dětí a tak necháváme bez povšimnutí osmi- a devítileté děti, které vyjdou ze školy a zapálí si. Jsem přece nanejvýš jen soused a tak mi do toho nic není, že? Jenže to, co se dříve vyřešilo pěkně po sousedsku, teď bude řešit stát.
Ne že by nebylo třeba řešit týrání dětí. Osobně si myslím, že ho není méně, než bylo v dobách, kdy děti o svých právech nevěděly, ale kdy sousedé bývali všímavější. Je ho více proto, že celkově jsme vůči sobě bezohlednější a méně všímaví. Odvážných Michalů Velíšků je mezi námi příliš málo.
Džamila Stehlíková, která zřejmě bude překladatelkou zákona, má pravdu v tom, že pozitivní tresty (třeba zákaz počítače nebo televize) jsou mnohem lepší. Osobně si také myslím, že kdo musí tělesně trestat osmileté dítě častěji než naprosto výjimečně, už jistě něco prošvihl. Ale plácnout čtyřleté vztekající se dítě považuji za velmi správnou terapii. Dítě se potřebuje naučit, že jeho jednání má následky. Zakázat čtyřletému dítěti počítač nedává moc smysl.
Celkově však hrozí, že se zase půjde s kanónem na špačky. Jelikož jsou mezi námi zlí lidé, pak takovým věcem jako je "kuřimský případ" nezabrání sebelepší legislativa. Týrané děti tam nezachránily sociální pracovnice, ale všímavý soused. Paradoxně "kuřimský případ" má posloužit jako bič na domácí vzdělávání, kterému se v naprosté většině věnují rodiče, jež své děti milují a jsou ochotni se pro ně nadprůměrně nasadit. Přestože je někdy plácnou. Kvůli zákazu tělesných trestů se ze Švédska muselo odstěhovat několik naprosto normálních a slušných rodin, protože otec nebo maminka naplácali vztekajícímu se potomku a někdo je udal.
Nechci, aby nám Evropská unie doporučovala podobné zákony. Nechci, aby nám předepisovala, kolik matek malých dětí má nastoupit brzy po porodu do práce. Chci, abychom se zase začali chovat slušně a normálně.
Ale asi jsem staromilec.

Nebezpečí obdivu

8. března 2008 v 14:16 | Dan Drápal
Nebezpečí obdivu
Začínal jsem jako duchovní nevelkého sboru a dotáhl jsem to na představitele jednoho z největších sborů v republice. To samo o sobě bylo nepochybně velkou příležitostí užívat si obdivu a úcty mnohých - příležitostí k samolibosti a pocitu vlastní důležitosti. Kdybych tvrdil, že jsem tomu nikdy nijak nepodlehl, dokázal bych tím nanejvýš, že nevím, o čem to vlastně mluvím. Můžeme se vychloubat pílí, můžeme se vychloubat inteligencí - není to sice pěkné, ale svým způsobem to může být oprávněné - nicméně v žádném případě a za žádných okolností se nemůžeme vychloubat pokorou. Vychloubat se pokorou je stejný nesmysl jako mluvit o dietním sádle.
Zmíním celkem pět faktorů, které mě v této věci nějakým způsobem ovlivnily. Doufám, že snad pozitivně, ale s jistotou to může vědět jen Bůh, a konec konců i lidé kolem mě jsou oprávněnější to posoudit, nežli já sám.
Prvním byla určitá negativní zkušenost s lidmi, kteří jsou našimi ctiteli jen nakrátko. Když jsem byl ještě poměrně neznámý a nezkušený, stalo se, že si někdo vyžádal pastorační rozhovor, po němž mi s rozzářenýma očima řekl: "Bratře kazateli, vy jste mi opravdu pomohl! Já už jsem o svém problému mluvil s tím… a s tím .. (jmenoval jednoho či více mnohem "slavnějších" služebníků, než jsem byl já), ale až u Vás jsem nalezl pomoc!" Komu by to "nešlo do ucha"? Jenže stačilo pár týdnů a měsíců a já jsem musel tomu člověku říci něco, co nešlo do ucha jemu. Brzy se ode mě odvrátil, zařadil mě do své sbírky neschopných kazatelů a odešel svým obdivem poctít někoho dalšího. Nu, všechna sláva polní tráva. Dobře, že mi to připomenul.
Druhým bylo důležité slovo, které jsem si přečetl v jednom ze spisků Watchmana Nee. Nee píše o rozdílu mezi duchovním a duševním kazatelem. Duševní kazatel slouží s mnohem větším zanícením, má-li v auditoriu pět tisíc lidí, něž když jich má jen pět. Duchovní kazatel káže v obou případech se zanícením naprosto stejným.
Třetím faktorem byla bolestná zkušenost, kterou jsem udělal až po několika letech služby. Ve svých prvních letech jsem totiž několika lidem svou pastorací ublížil. Nešlo o nic malého. V jednom případě jsem - pod dojmem dosti zpozdilého pochopení Písma - pobídl jednu sestru, aby poslechla své rodiče, přestože jsem věděl, že nemají pravdu. Špatně jsem si vyložil slovo o poslušnosti rodičům a aplikoval jsem ho na jednadvacetiletou ženu. Věřím, že mi to Bůh odpustil, ale když mi po letech došlo, co jsem způsobil, byla to otřásající zkušenost. Uvědomil jsem si obrovskou zodpovědnost, kterou jako kazatel a pastýř mám. Kazatel a pastýř se pastoračním radám nemůže vyhýbat, přiznám se, že čím jsem byl starší a zkušenější, tím méně jsem se do nich hrnul.
Čtvrtým faktorem bylo setkání s lidskou marnivostí - s lítostí musím říci, že někdy i u mých mladších kolegů z mé vlastní denominace. Byl jsem pastorem na naše poměry velikého sboru, ale nejvíce mi vyhovovalo, když mě lidé oslovovali křestním jménem. A pak jsem s hrůzou zjistil, že jeden vedoucí patnáctičlenné misijní skupinky trvá na tom, že ho jeho ovečky budou oslovovat "bratře pastore"! Věděl jsem, že je zle. Nu, dlouho ve službě naštěstí nevydržel.
Konečně pátým faktorem bylo nejednoduché rozpoznání, že před opojením vlastní důstojností a mocí nás nemusí uchránit ani tzv. "vykazatelnost". Jistě je dobré mít přátele, kteří nám říkají i nepříjemné pravdy. Byl jsem ale i svědkem toho, jak lidé, kteří si pochvalovali svou "vykazatelnost", vytvořili jakousi sobě navzájem vykazatelnou nekritizovatelnou kastu.
Boj s pokušením moci a slavomamu je věčný. Existují rady, neexistují zaručené návody.

Jak vést „morální“ válku?

6. března 2008 v 22:33 | Krista Gerloffová Jeruzalém, Křesťanský mediální svaz KEP
Jak vést "morální" válku?
Tato otázka zaměstnává izraelské politiky, vojenské odborníky i izraelskou veřejnost. Izraelští občané ze Sderot na pohraničí s Gazou a okolí požadují od své vlády a armády, která je má chránit, aby učinili konec ostřelování krátkými děly a raketami typu Kasam Palestinci. Život se pro ně stal nesnesitelným. Žijí v neustálém strachu a napětí; 80 % všech dětí a o něco nižší počet dospělých tam trpí následky traumatu. Konkrétně to znamená, že nemohou spát, počůravají se, nemohou se soustředit, přepadají je návaly strachu a úzkosti, upadají do depresí.
V důsledku těchto psychických poruch dochází k pracovní neschopnosti, některá manželství takovou zátěž nevydrží. Podle zkušenosti lékařů a psychologů takové poruchy přetrvávají po celý život. Poslat děti do školy a do školky? Jít do práce nebo se schovávat doma, kde si člověk také není jistý? Po té, co přišel osmiletý chlapeček v takovém výbuchu rakety o obě nohy - a také jeho bratr byl vážně zraněn, došla občanům trpělivost. Ale co mohou dělat? Demonstrovat! Což také činili ve Sderot a pak i v Jeruzalémě. Cítí se vládou opuštění a zaprodaní.
Izraelská armáda provádí v Gaze krátké operace, hledá sklady zbraní a teroristy. Ovšem podaří se jen počet raketových útoků snížit. Izrael se z Gazy vojensky stáhl a odsunul 6 tisíc občanů, kteří tam žili částečně už po třetí generaci, aby umožnil vytvoření jasné hranice a ukázal, že je ochoten zaplatit za mír vysokou cenu. Gaza odpověděla válkou. Palestinci bojují nejen zbraněmi. Velmi úspěšně používají propagandu médii. Zdá se, že je svět mnohem citlivější na utrpení palestinských děti než na utrpení dětí ze Sderot. A je nutné si položit otázku: Je utrpení palestinských dětí opravdu působeno Izraelem?
Izraelský prezident Šimon Peres řekl po uvalení sankcí na Gazu Izraelem: Je to velmi prosté. Ať přestanou střílet rakety. Problém je v tom, že nepřestanou. Izrael stojí pod ostrým dohledem mezinárodního soudu a OSN, která na žádost Iránu držela minutu ticha za palestinské oběti, zahynulé v poslední eskalaci. Na Hamas a ostatní teroristické palestinské organizace se žádné požadavky nekladou, nic jiného než teror se od nich nedá očekávat.
Izraelská armáda sama a stát Izrael na sebe požadavky klade. Proto ještě nemohl vyřešit problém raket, ačkoliv má nesporně obrovskou vojenskou převahu. Podle mezinárodního práva je samozřejmě dovoleno odpovědět na útoky ostřelování ostřelováním. Ale, co když se střílí a střílí úmyslně ze dvora obytného domu? Má Izrael odpovědět střelbou? A co když se mezitím teroristé stáhli a odnesou to jen obyvatelé domu? Sklady raket i továrny na jejich výrobu jsou v Gaze v obytných domech.
Co má Izrael dělat? Má, aby ušetřil palestinské civilisty, poslat své vojáky na jistou smrt do spletitých uliček Gázy? V Gaze není zjevně přes všechen v médiích propagovaný nedostatek, žádný nedostatek zbraní a munice, nechybí na protitankových střelách a samopalech. Byl by ten, kdo kritizuje přehnané reakce Izraele, ochoten obětovat svého osmiletého nebo devatenáctiletého syna? Jeden ze dvou vojáků, kteří v poslední eskalaci v Gaze padli, byl bratr spolužáka mého syna. Jeho maminka se po pohřbu nemohla odtrhnout od hrobu a ještě hodinu tam plakala. Může někdo poradit Izraeli, jak vést morální válku?
Cílené zabíjení teroristů prý není morální. Sankce na obyvatelstvo Gazy prý nejsou morální. Vracet střelbu do civilních oblastí není morální. Znovu obsadit Gazu nejen, že není morální, ale nikdo v Izraeli to nechce. A pokud se Izrael pustí do rozsáhlé vojenské operace a Gazu dočasně obsadí, co potom? Jak dlouho to bude trvat než se podaří propašovat přes hranici s Egyptem nové zbraně? Takže nám nezbude než se smířit s těmi raketami. Ale je morální neustále vystavovat své obyvatele tomuto nebezpečí, abychom ušetřili civilisty na nepřátelské straně?
© Krista Gerloffová, Křesťanský mediální svaz KEP

Konfrontace nebo kooperace?

5. března 2008 v 21:09 | Dan Drápal
Konfrontace nebo kooperace?
Právě jsem doposlouchal rozhlasový komentář k přípravě důchodové reformy. Ministr Nečas s ní spojuje své působení ve vládě. Stínový ministr Škromach ovšem s Nečasovými záměry nesouhlasí. Je to jeden z příkladů, kdy by v naší zemi byla jako sůl potřebná kooperace, místo ní se ale stále znovu setkáváme pouze s konfrontací.
Jistě by si málokdo z nás přál návrat do dob, kdy u nás byl povolen jediný správný názor. Tehdy byla nepřítomnost zdravé konfrontace jedním z důvodů hluboké společenské stagnace. Potřebu správné konfrontace můžeme pozorovat v nejrůznějších oblastech života - třeba i ve sportu. Šachista, který sice studuje šachovou literaturu, ale nikdy se neodváží hrát se soupeřem silnějším, než je on sám, se těžko stane velmistrem, přestože může být nadaný. Totéž pozorujeme třeba u fotbalistů. Slávisté budou raději hrát s Arsenalem, přestože je pravděpodobné, že prohrají, než s celkem z okresního přeboru. Nemusí být přehnaně inteligentní, aby chápali, že konfrontace se silnějším soupeřem je může jedině posílit.
Jsou ovšem situace, kde na konfrontaci není čas a kdy je třeba kooperace. Když hitlerovské Německo napadlo Británii, nebyl už čas na konfrontaci názorů někdejších Chamberlainových přívrženců se zastánci názorů Winstona Churchilla. Všichni Britové museli spolupracovat, měla-li jejich ostrovní říše vůbec přežít.
Důchodová reforma, boj proti korupci, ba i protiraketový radar v Brdech jsou otázky, které vyžadují spíše kooperaci, než konfrontaci (mám na mysli kooperaci parlamentních politických stran.) O potřebě důchodové reformy vědí všichni celou řadu let. Velmi by prospělo, kdyby politické strany, které mohou nadále v dalších otázkách mezi sebou srdečně nesouhlasit, hledaly v určitých vymezených oblastech možnost společného postupu. Zatímco v komunistických dobách chyběla zdravá konfrontace, nyní chybí zdravá kooperace.
Problém je, že s konfrontací namísto kooperace se setkáváme i na nejzákladnější rovině lidského soužití, totiž v rodině. Rodina byla od počátku míněna jako prostředí kooperace, nikoli konfrontace. To jistě neznamená, že muž a žena musí mít na všechny otázky tentýž názor. Mají ale některé společné úkoly, např. naučit se zdravě komunikovat a společně vychovat děti, abych zmínil alespoň ty, o nichž snad nebude sporu. Pokud se ale zamyslíme nad současnou uměleckou tvorbou a nad tím, co je prezentováno v médiích, zejména v televizi, nemůžeme nevidět, že příklady konfrontace vysoce převažují nad příklady kooperace.
Těžko stanovit nějakou pomyslnou hranici, za níž se už konfrontace stává sebezničující - pro rodinu či pro společnost. Mám ale obavy, že v české společnosti jsme už daleko za touto hranicí. Volá-li někdo po kooperaci, může se dokonce jevit jako slaboch. Ve skutečnosti ale třeba v takovém manželství je snaha o kooperaci mnohem dobrodružnější než snaha o konfrontaci. Ta totiž žádnou speciální výbavu ani úsilí nevyžaduje.
Nenechme se ale mýlit. Pokud se vztah mezi mužem a ženou líčí jako principiálně konfliktní, jak se to děje např. v radikálním feminismu (stejně jako ve veškerou diskusí odmítajícím primitivním patriarchalismu), pak lidé míjejí to, co proč byli vlastně stvořeni. Bůh nás stvořil pro kooperaci, nikoli pro věčnou konfrontaci. Domnívám se, že pokud nepřehodíme výhybky správným směrem nejprve v rodinách, na celospolečenské úrovni se pozitivního vývoje těžko dočkáme.