Únor 2008

"Život vírou" - Ludmila Hallerová, krátký životopis

26. února 2008 v 0:40
"Život vírou" - Ludmila Hallerová

Ludmila se narodila v roce 1928 ve Vsetíně na Moravě. Po druhé světové válce vystudovala biblickou školu v Beatenbergu, ve Švýcarsku. Připravovala se na práci mezi muslimy v Súdánu, ale Hospodin ji místo toho povolal zpět do tvrdých podmínek tehdejšího komunistického Československa. Zde velmi žehnal její službě a tak mohla založit mnoho domácích skupinek na Moravě a Slovensku. Za své aktivity však byla obviněna z "porušování státní správy nad církevními organizacemi" a byla postavena před soud. Podala svědectví jak svým vyšetřovatelům, tak soudcům, a přesto byla propuštěna pouze s varováním přestat ve své práci (které neposlechla). Později se přestěhovala do Prahy a v roce 1961 provdala za Oldřicha Hallera. Vedle péče o děti se stala jednou z předních překladatelek křesťanské literatury. Propašované knihy, které přeložila, byly propašovány zpět za železnou oponu a posléze na západě vydány v češtině a propašovány zpět do Československa.
I po pádu komunismu Ludmila ve své pilné práci neustala. Povzbuzuje křesťany v Čechách i na Slovensku, aby se modlili za národy, milovali Izrael a připravovali se na návrat Pána Ježíše. V nedávné době začala pořádat semináře o křesťanské psychiatrii. Ludmila vypráví svůj životní příběh a povzbuzuje k posvěcenému životu vírou.

Co s Kosovem? Duchovně-politický sloupek 22.2.2008

26. února 2008 v 0:33 | Dan Drápal
Co s Kosovem?
Podobně jako se česká společnost polarizovala ve věci tak vnitrostátní, jako byla prezidentská volba, může se polarizovat i v otázce zahraniční, jakou je uznání či neuznání samostatného Kosova. Myslím, že znám argumenty z obou stran. Sám popravdě řečeno nevím, jaké by bylo správné politické řešení tohoto problému. Znám jen řešení duchovní.
Proberme si důvody, proč Kosovo uznat, a důvody, proč je neuznat.
Proč Kosovo uznat? Situace v Kosovu se už řadu let nijak nevyvíjí, jednání mezi kosovskými Albánci a Srby nikdy ani náznakem nikam nevedla. Dva miliony kosovských Albánců trvale a jednoznačně po řadu let vyjadřují vůli po samostatném státě. Na světě je mnoho menších států, které dosáhly samostatnosti - například i Černá Hora, kosovský soused, který má méně než milion obyvatel.
Proč Kosovo neuznat? Uznáme-li samostatnost Kosova, musíme si položit otázku, proč neuznat samostatnost Čečenska, Podněstří, Abcházie, Jižní Osetie, Baskicka, Kurdistánu… atd. Uznáme Kosovo jen proto, že Srbsko je slabší než Rusko, Španělsko nebo Turecko? Proč jeden ano a druhý ne?
Po Druhé světové válce bylo přinejmenším v Evropě dosaženo konsensu, že hranice se nesmí měnit silou. Je možné je měnit pouze na základě oboustranných dohod. Tento konsensus byl pak po desetiletí prohlubován a potvrzován - třeba Konferencí o spolupráci a bezpečnosti v Evropě.
Bylo ale realistické očekávat, že všechny světové (či alespoň evropské) hranice zůstanou zakonzervovány na věky věků? Myslím, že ne. A protože otázku, za jakých okolností a jakým způsobem by se daly hranice měnit, nikdo neřešil (nebo se k tomu alespoň neznal), bylo jen otázkou času, kdy nastane situace, v níž se stávající koncept ukáže jako nedostatečný.
Nevidím v dohledu politické řešení této otázky. Duchovně ale řešitelná je. Národy, které se zdály být v úpadku, se mohou vzchopit. Všimněte si například Irska. Po staletí bylo pro Angličany otloukánkem. Po celé devatenácté století se museli Irové stěhovat do Ameriky, protože jejich země je neuživila. V Americe nyní žije mnohem více Irů než v Irsku.
Ale v osmdesátých a devadesátých letech se to otočilo a Irsko je dnes stejně bohaté, ne-li bohatší, než Anglie. Ze země, z níž se utíkalo, se stala země, do níž se lidé tlačí.
Čím to? Netroufám si říci: tento a tento důvod je ten pravý. Duchovně jsem tuto otázku nestudoval. Irsko bylo ale desetiletí otevřené pro flirtování s myšlenkou snažit se násilně připojit severní Irsko, které bylo od zbytku ostrova uměle odděleno. Žije tam sice protestantská většina, ale katolická menšina je velmi silná. Při volbě určité cesty mohlo Irsko "vlastenecky" vykrvácet v boji proti Velké Británii.
V určité situaci ale Irové vsadili na vzdělání, na píli a na velkorysost. Neuzavřeli se světu, nepěstovali si bolestínství, ale neblahý osud svého ostrova otočili a udělali z něj prosperující zemi.
Značnou vitalitu - a obrození - prokazují i sami Albánci. Podobně jako keltští Irové (kteří si ovšem nezachovali svůj jazyk) patří Albánci k praobyvatelům Evropy. Žili zde před Germány i před Slovany. A málem vyhynuli. A hle, díky vysoké natalitě a nabytému národnímu sebevědomí prožívají renesanci. Na rozdíl od Irů se ale zatím nezdá, že by vsadili na vzdělání a píli. Škoda.
Srbové si připadají Evropou zrazení a opuštění. Mnozí v těchto dnech svou frustraci řeší zapalováním ambasád a rabování. Ne, tudy cesta nevede.
Srbové musejí najít svou národní identitu v něčem jiném, než v geografické rozloze. Představte si, jak by to vypadalo, kdyby Němci doteď křičeli: "Prusko je německé!" "Prusko je Německo!" Němci se smířili s tím, že prohráli válku. Nemá cenu to nazývat jinak. Dokonce se dá říci, že sami sebe zpytovali, proč ji prohráli. Jedním z prvních kroků Konráda Adenauera, prvního kancléře Německé spolkové republiky, která vznikla roku 1949, byla snaha po usmíření s Izraelem. Válkou zpustošené Německo zaplatilo v padesátých letech Izraeli reparace ve výši padesát miliard marek! Výsledek? Německý hospodářský zázrak, Německo jako hospodářský motor Evropy. Bůh žehná kajícím. "Německá demokratická republika" něco takového odmítla. Hospodářský stav východního Německa je důsledkem. Dodnes. Včetně tam nyní bujícího antisemitismu, rasismu a neonacismu.
Srbové se musí smířit s tím, že prohráli válku. A budou muset přemýšlet i o tom, proč ji prohráli. A se svým traumatem se nevypořádají, dokud budou pouze obviňovat druhé.
Než přišla UCK (Kosovská osvobozeneská armáda), kterou lze právem označit za teroristickou skupinu, měl v Kosovu velkou autoritu Ibrahim Rugova. Byl to člověk, který hlásal nenásilí, a byla doba, kdy za ním stála většina kosovských Albánců. Miloševič měl několik let na to, aby se s ním dohodl. Volil ale konfrontaci a zrušení statutu autonomní oblasti Kosova. Škoda.
Teď máme velký problém. Neslyšel jsem, jakou dávají zastánci uznání nezávislosti odpověď na otázky, které jsem položil. Neslyšel jsem, jako dávají odpověď odpůrci. Češi s pozoruhodnou bezelstností zvolili totální alibismus: Uznáme Kosovo, až ho uznají ostatní. Ach jo. Skutečně národní příspěvek sjednocené Evropě!

Danův duchovně-politický sloupek 17.2.2008

17. února 2008 v 8:07 | Dan Drápal
Danův duchovně-politický sloupek
16. února 2008
Zázrak se nekonal
Nakolik mohou soudit, byli křesťané - přinejmenším ti, které znám - v otázce znovuzvolení Václava Klause rozdělení podobně jako KDU-ČSL. Sám jsem se klonil mírně ve prospěch Jana Švejnara; rozhodně jsem ho ale nevnímal jako spasitele naší politické scény.
Zázrak se nekonal - ale mohl. Nepovažoval bych ovšem za zázrak zvolení Jana Švejnara. Zázrak se mohl konat před pěti lety, kdy zvolení uniklo o dva hlasy Janu Sokolovi, kterého považuji za jednoho z nejpozoruhodnějších a nejpoctivějších lidí, jež v této republice znám. Ano, stále věřím, že je to Bůh, který sesazuje a ustanovuje krále, a tedy i prezidenty. Zázrak by se tedy konat mohl. Domnívám se, že souvisí s naším modlitebním životem.
Máme tedy jistotu. Víme, co můžeme čekat; počítejme ovšem s tím, že Václav Klaus již nemusí brát žádné ohledy; příště už nemůže usilovat o své znovuzvolení. Očekávám, že některá svá stanoviska bude prezentovat ještě vyhroceněji než dříve.
Někteří křesťané upozorňovali, že z křesťanského hlediska bychom si na Václava Klause neměli příliš stěžovat. Je proti euthanasii, nepodepsal zákon o registrovaném partnerství, je kritický vůči Evropské unii. Ano, to vše je pravda. Otázkou ovšem je, zda se jeho námitky proti Evropské unii shodují s našimi.
Moje hlavní námitka ovšem není proti věcnému obsahu Klausových postojů. Mám námitky proti neochotě přiznat chybu a katastrofálnímu nedostatku určité velkorysosti. Před několika týdny jsem poslouchal reportáž z počátků americké volební kampaně. V jednom státě vyhrála Hillary Clintonová nad Barrackem Obamou. Slyšel jsem na vlastní uši, jak Barrack Obama vyzval shromáždění svých příznivců, aby Hillary Clintonové "pořádně zatleskali". Dovedete si něco takového představit na naší politické scéně? Všiml jsem si, že Jan Švejnar dokázal pojmenovat Klausovy kladné stránky; něčeho takového Václav Klaus zřejmě u svých soupeřů není schopen. Bylo zajímavé sledovat i postoje (či spíše "posedy") prezidentských kandidátů během předvolebního projevu svého soka. Jsou to, dá se říci, maličkosti, ale ve skutečnosti velkorysost, rytířskost a slušnost činí život mnohem příjemnějším, či, chcete-li, snesitelnějším.
Václav Klaus je ovšem v této věci typicky český. Na prezidentské funkci ale považuji za důležitější její morální váhu než "skutečné" pravomoci. Je mi líto, že u nejvyšší ústavní funkce se budeme bez velkorysosti muset obejít dalších pět let.
Nakonec zmíním ještě jednu věc. Václav Klaus vyhrál o jediný hlas, a byl to hlas přeběhlíka. Nemusí to být chyba prezidentova, nicméně na slávě to jeho vítězství rozhodně nepřidalo. Chci upozornit na skutečnost, že prezidentská volba skončila podobně jako poslední parlamentní volby tím nejtěsnějším výsledkem. Ukazuje to na hlubokou polarizaci společnosti a na nedostatek jednotícího principu české politiky. Dá se říci, že ODS pod vedením Mirka Topolánka vyhrála všechny volby, které vyhrát mohla. Odhaduji ale, že není-li to jeho poslední volební vítězství, je to vítězství předposlední. Senátní volby, kde hraje velkou váhu osobnost jednotlivých kandidátů, mohou ještě pro ODS skončit úspěchem. Parlamentní volby prohraje. Nestane-li se zázrak, nebude to ale žádný důvod k radosti. Ale o tom až někdy příště.
Co máme jako křesťané dělat? Doporučuji modlit se za Václava Klause. Já s tím nemám problém - modlil jsem se poctivě a věrně i za Gustáva Husáka. Bůh má rád každého, a do každého vložil úžasný potenciál. A člověk se může obrátit i na smrtelném loži. Ať si o Václavu Klausovi myslíme cokoli, neuděláme chybu, když se budeme modlit za to, aby ho Pán Bůh vedl a žehnal mu. Můžeme být vůči němu kritičtí, nesmíme ale být nepřející či dokonce nenávistní.
A stejně tak se můžeme modlit, aby náš budoucí prezident byl pokornější a velkorysejší.

Změnil jsem názor aneb Jak jsem se poučil z "kauzy Čunek"

13. února 2008 v 16:57 | Dan Drápal
Změnil jsem názor
aneb
Jak jsem se poučil z "kauzy Čunek"
Opravdu si nemyslím, že jsem jako korouhvička, nebo, jak se říká, kam vítr tam plášť. V posledním roce jsem ale změnil svůj názor ve třech důležitých oblastech: v otázce presumpce viny u politiků, v otázce výsad našich zastupitelů a v otázce přímé volby prezidenta. A rovnou bez mučení přiznám, že katalyzátorem všech těchto názorových změn byla "kauza Čunek".
Když tato kauza vypukla a když proniklo na veřejnost, že Jiří Čunek byl obviněn z korupce, někteří politici a novináři (a samozřejmě i jiní občané) Jiřího Čunka vyzvali k rezignaci, dokud se celá věc nevysvětlí. Často argumentovali praxí běžnou v zavedených demokraciích v západní Evropě.
Od nepaměti jsem tento názor v podstatě sdílel, aniž jsem o něm nějak zvlášť přemýšlel. Teď už ho nesdílím.
Ne že bych ho považoval za apriorně špatný. Jsem ale přesvědčen, že aplikovat "presumpci viny" u politika je smysluplné pouze tam, kde má politik naději, že se v reálném čase dočká spravedlivého soudního procesu.
Již vývoj kauzy bývalého ministra informatiky Vladimíra Mlynáře vyvolával značné pochybnosti. Ne snad tím, že kauza vůbec vznikla. V situaci, kdy máme za sebou léta tunelování bank, investičních fondů a nejrůznějších dalších společností, byl soudem nižší instance na pět let odsouzen člověk, který se nikdy netajil tím, co dělá, napravil chybu poté, co byl upozorněn, že ji učinil, ale i kdyby tomu tak nebylo, nesledoval žádný osobní prospěch. Sice byl nakonec soudem vyšší instance osvobozen, ovšem od počátku kauzy do konečného osvobozovací verdiktu uplynulo několik let. Vladimír Mlynář už se tak jako tak politice věnovat nechtěl. Osobně ho léta stíhání a z něj plynoucí nejistoty ovšem těžce poškodila. Kdyby chtěl po skončení svého angažmá ve vládě v politice pokračovat, byl by z ní na mnoho let vyřazen.
Z tunelářů byli (přinejmenším pokud jde o větší kauzy) pokud vím odsouzeni pouze Ivo Svoboda s Barborou Snopkovou za vytunelování Liberty a pan Smetka za vytunelování H-systému. Většina tunelářů podniká vesele dál. Za to byl exemplárně odsouzen (a trest si odpykal) benešovský podnikatel Švarc, který své závazky (dluhy na sociálním a zdravotním pojištění) nikdy nezpochybňoval a snažil se je uhradit. Hospodařil sice neúspěšně, leč transparentně, a byl po zásluze potrestán. Manažeři zkrachovalých bank jsou ovšem vysmátí.
Ať o tom přemýšlím jakkoli, otázka údajného půlmilionového úplatku pro Jiřího Čunka mohla být vyřízena během několika týdnů. Vzhledem k tomu, že celá kauza začala policejním průlomem do Čunkova bankovního tajemství ještě před veřejným "rozjezdem" kauzy a před tím, než byl Jiří Čunek vydán Senátem ke stíhání, nedělám si žádné iluze o naší policii. Nemohu si pomoci, ale zdá se mi, že pracovala na něčí objednávku.
Tvrdit za těchto okolností, že politik má nechat proběhnout vyšetřování a po svém očištění se do politiky vrátit, mi připadá opravdu velmi iluzorní. Ani policie, ani justice u nás zkrátka nefungují natolik, aby bylo smysluplné pracovat s konceptem "presumpce viny" u politiků.
Dále jsem změnil názor na otázku poslanecké a senátorské imunity. Důvod je opět stejný jako u presumpce viny. Dokud u nás justice nebude soudit v reálném čase a dokud její verdikty budou vzbuzovat vážné pochybnosti, bude dobré, když si poslanci a senátoři imunitu zachovají. Opět se vrátím ke "kauze Čunek". Skutečně vše nasvědčuje tomu, že paní Urbanová (která přitom dělala všechno možné proto, aby sama nevystupovala jako žalující strana) si vzpomněla na údajný úplatek až téměř po pěti letech jen proto, že pan Čunek vstoupil do vyšší politiky. Mám dojem, že by si nevzpomněla, kdyby se Jiří Čunek nestal senátorem či předsedou KDU-ČSL.
Třetí otázka, na kterou jsem změnil názor, je přímá volba prezidenta. Před lety jsem dokonce napsal několik článků, kde jsem po ní volal. Možná si řeknete, že stavět se proti přímé volbě prezidenta po tom, co nám naši poslanci a senátoři předvedli 8. a 9. února, je šílenství. "Kauza Čunek" mě ale přesvědčila o tom, že veřejné mínění (přinejmenším na celostátní úrovni) určují média do té míry, že by ve skutečnosti mohla rozhodnout o prezidentovi.
Přestavte si, jak by se "kauza Čunek" vyvíjela jinak, kdyby média spustila povyk nad samotným faktem nelegálního prolomení bankovního tajemství, opakovaných úniků z policejních spisů a nad tím, že státní zástupce se spokojí s psychologickým posudkem dělaným na dálku, přes internet (kdy mohl paní Urbanové kdokoli poradit cokoli). Představte si, kdyby místo kritiky, že pan Jiří Čunek (dlouho před vstupem do veřejného života) pobíral jako otec čtyř dcer sociální dávky, sklidil pochvalu za to, že řádně vede svou rodinu, vychoval čtyři děti, a až když se osvědčil v malém, odvážil se do vysoké politiky. Představte si, jak by se celá kauza mohla vyvíjet, kdyby se média zabývala možnostmi, které mají obecní a městské úřady při řešení romské otázky, kdyby rozebírala skutečnost, že veškeré vládní snahy za celá léta nejen že řešení problému nepřiblížily, ale strpěly jeho vyostřování, místo aby se točila na několika z kontextu vytržených nevhodných výrocích senátora Čunka.
Za současného fungování médií mám pocit, že souboj mezi dvěma prezidentskými kandidáty při přímé volbě by mohl být třeba soubojem mezi veřejnoprávní televizí a komerčními televizemi, případně mezi Právem na straně jedné a MF Dnes na straně druhé - scénářů si jistě sami dovedete představit bezpočet. K přímé volbě nakonec asi dojde, ale prorokuji vám, že v novinách (a bohužel nejen v Blesku) se asi dočteme více o tom, jaký měl ten který kandidát ponožky či kravatu, než o tom, co si myslí o zahraniční politice. V co budeme doufat, až se přímé volby dovoláme? Nezbude než volat po znovuzavedení monarchie.
Ale ta by možná také byla taková nějaká … no zkrátka naše, česká.

Světový názor? Záleží na tom?

12. února 2008 v 8:05 | Charles W. Colson

Světový názor? Záleží na tom?

Charles W. Colson

Světový názor? Dovedu si představit, jak obracíte oči vzhůru. "To je zas něco z jiné planety", říkáte si. Cosi, co zajímá profesory ve tvídových oblecích a filosofy a samé takové lidi. "Co to má společného s námi?"
Všechno. "Světový názor" totiž není nějakým akademickým pojmem, je naprosto praktický. Každý má nějaký světový názor, neboť každý má nějaký názor na svět - a to je přesně ono: názor na to, jak svět a věci v něm fungují a co my lidé s tím. To, co si myslíte o světě a čemu věříte, to ovlivňuje způsob, jak žijete. Myšlenky, jak už bylo kdysi vznešeně řečeno, mají důsledky.
Vezměte třeba dílo Egypťana Sajída Qutba, islámského radikála, který byl vzdělán na Západě a poté v sobě vypěstoval hlubokou nenávist k Židům a křesťanům. Když pak byl v 60. letech vězněn za podvratnou činnost, sepsal manifest islamistické revoluce. Jeho knihy a dopisy skončily v rukou profesora saúdsko-arabské university, který z nich vycházel ve svých přednáškách. Jeden z nejpilnějších studentů se jmenoval Usáma bin Ladin.
Sám jsem zažil, velmi osobně, jaký dopad má "světový názor" na obyčejný život - a že se týká života a smrti. Mám patnáctiletého vnuka, který je autista. Max, krásný chlapec, kterého máma sama hrdinně vychovala a zahrnovala jej křesťanskou láskou a mateřskou péčí. Max miluje život a je požehnáním pro nás všechny. Nicméně, služby speciální školy stojí 65 000 dolarů ročně a navíc je zřejmé, že Max nebude nikdy zcela soběstačný. Řečeno čistě pragmaticky, Max je pro společnost přítěží - je tím, co nacisté (v souladu se svou darwinistickou filosofií) nazývali "neužitečný jedlík". Peníze, vynaložené na vzdělání Maxe by mohly být místo takového plýtvání použity například na očkování téměř 10 000 dětí v oblastech extrémní chudoby. Možná vám - stejně jako mně - takové utilitaristické počty znějí strašidelně. Nicméně i tento názor na svět má své obhájce, např. v osobě profesora university v Princetonu Petera Singera, který je časopisem New Yorker označován za nejvlivnějšího filosofa v Americe. Singer velice sofistikovaně argumentuje ve prospěch euthanasie, a to i u dětí, s cílem "lepšího využití zdrojů", které jsou vyplýtvány na podporu těch, kteří nepřinášejí společnosti žádný užitek. Jde o přesně totéž, co prováděli nacisté, když podporovali pokusy na vězních a "vědecky" zabíjeli ty, které považovali za "defektní". Totéž, co propagovala Margaret Sangerová, zakladatelka organizace "Planned Parenthood" ve svých eugenických vizích - tedy "vědeckou" eliminaci neužitečných jedinců i celých ras.
Singerova utilitaristická filosofie chce dosáhnout co největšího dobra pro co největší počet lidí, což se v dnešní sekulární společnosti zdá býti rozumným etickým požadavkem. Přemýšlejme o tom. Jsme-li vskutku jen produktem "prvotní polévky", z níž povstaly všechny živé organizmy prostě evoluční cestou vývoje a zápasem o přežití nejsilnějších - jak se tomu dnes učí školní děti - pak proč se prostě nezbavit jedinců, kteří jsou defektní či neproduktivní? Vždyť jsou k tomu stejně odsouzeni vývojem. Nemá-li život sám o sobě žádný význam, pak proč nemaximalizovat užitek a prospěch těch produktivních? Pokud jsme však byli stvořeni Bohem, k Jeho obrazu, pak každý život, včetně života mého vnuka Maxe je cenný a měl by být hájen.
Tohle je příklad, dotýkající se života a smrti a dokonale ilustruje průsečík, v němž se biblický názor na svět dramaticky kříží s převládajícím názorem dnešní společnosti. Tohle je centrální bod oné kulturní války, která se vede o srdce a duši dnešní civilizace: je zde nějaký základ pro důstojnost člověka? Je život posvátný?
Mnozí křesťané nerozumějí, že křesťanství je i světovým názorem. Křesťanství nekončí spasením: to je naopak pouhým počátkem. Evangelikální filosof Francis Schaeffer říkal, že začínat a končit veršem Jan 3,16 je jako otevírat knihu uprostřed. My naopak musíme začít na začátku a číst, jak Bůh stvořil světa a nás, poté uvidět, že Boží Slovo mluví k celému životu a ke všem živým a konečně užasnout nad slavným vyvrcholením dějin světa, které je před námi.
Celý náš život je pod vládou Kristovou a proto, nám byla dána dvě přikázání: Velké poslání činit z lidí učedníky a učit je to, co Ježíš učil nás; a současně pověření být plodnými, množit se, naplnit zemi, vládnout a spravovat ji a obnovit tak padlé stvoření.
Biblický pohled na svět zahrnuje čtyři otázky:
• Odkud jsme přišli?
• Proč je svět v takové mizérii?
• Je z toho nějaká cesta?
• Jaký je můj úkol?
A tohle jsou křesťanské odpovědi: (1) Bůh nás stvořil; (2) Je to důsledek Pádu a lidského hříchu; (3) Vykoupení v Kristu; (4) Obnova v Kristu.
Různé "světové názory" přinášejí různé názory na svět - a také odlišně odpovídají na tyto čtyři otázky. Kupříkladu člověk, sdílející pohled New Age, by odpověděl, že nikoliv Bůh je stvořitelem, nýbrž že každý z nás je součástí božského ducha. Ateista prohlásí, že prvotní hřích je nesmysl, že lidé jsou v podstatě dobří, že naopak společnost a její instituce kazí člověka a musí být napraveny. Jak tento pohled vede k utopickým koncepcím a nakonec k tyranii, to netřeba dokazovat, celé 20. století je toho příkladem.
Věnoval jsem se studiu světových názorů po 30 let, a jsem přesvědčen, že jediným světovým názorem, který odpovídá uspokojujícím způsobem na ony čtyři otázky, je biblický názor na svět.
Ptejte se lidí, co si myslí o světě a přemýšlejte, k jakým důsledkům by vedlo důsledné uplatňování jejich názorů v praxi.
Bylo by osudovou chybou podlehnout pocitu, že jsme byli Bohem povolání toliko k tomu, abychom byli "zachráněni". Tím náš úkol nekončí: tím teprve začíná. Kdo má uši k slyšení, slyš.
Autor je zakladatelem a předsedou organizace Prison Fellowship. Jeho každodenní rozhlasové komentáře s názvem Break Point poslouchá více než 1 milion posluchačů

Další setkání Aglow Pardubice 25.2.08 Ludmila Hallerová

8. února 2008 v 7:52
Další setkání Aglow Pardubice v únoru 2008
Adresa: restaurace v přízemí polikliniky Pardubice (vedle hotelu Labe)
Datum: 25.2. 2008 Pondělí
Čas: 17:00
Mluvčí: Ludmila Hallerová z Prahy
Můžeme poznávat Boží vůli ve všedním životě?

Václav Klaus a jeho doba (článek časopisu Život víry 2/2008)

6. února 2008 v 8:54 | Dan Drápal
Václav Klaus a jeho doba
Když byl v roce 1935 volen druhý československý prezident Eduard Beneš, byl to jeho předchůdce, prezident-osvoboditel T. G. Masaryk, kdo se výrazným způsobem zasadil o volbu svého nástupce. Václav Havel měl přes veškeré odlišnosti s Masarykem ledacos společného. Kupříkladu v obou případech jejich morální autorita dalece přesahovala faktickou váhu prezidentského úřadu, daného ústavou.
Zatímco Beneš měl být pokračováním masarykovské politiky, Václav Klaus nastupoval do prezidentského úřadu jako antagonista Václava Havla. Sliboval, že v mnohém bude jiný, což nesplnil právě v oblastech, v nichž změnu avizoval: sliboval méně vetovaných zákonů a méně prezidentských milostí. První slib se mu splnit nepodařilo a druhý splnil pouze částečně. V tomto druhém případě můžeme ovšem říci: naštěstí. I Václav Klaus si zřejmě brzy uvědomil, že spravedlnost je někdy slepá i v případech, kde to není namístě.
Václav Klaus byl ovšem protikladem Václava Havla již před sametovou revolucí. Klaus a Havel symbolizují protichůdné způsoby, jimiž se čeští intelektuálové vyrovnávali s komunismem. Zatímco Havel dospěl k přesvědčení, že je namístě jít do čelního střetu, a skutečně do něj s velkou osobní statečností šel, Klaus jakoby zastupoval tu část české inteligence, která byla přesvědčena, že "čurat proti větru" je nemoudré, a pokusila se s režimem si sice příliš nezadat, ale přece jen se mu do jisté míry přizpůsobit.
Tento rozdíl v předlistopadových postojích zůstal oběma velikánům naší polistopadové politické scény vlastně dodnes. Havel se ovšem nijak okázale nechlubí svým hrdinstvím, ba je schopen příkladného odstupu jako od svých let disidentských, tak od svých let prezidentských, zatímco prezident Klaus vyslovil názor, že pasivní rezistence proti komunistickému režimu byla důležitější než disidentské střety. Nebudu tajit, že jeho názor nesdílím.
Coby premiér byl Klaus považován za pravicového politika; ostatně v tom smyslu o sobě rovněž mluvil. Postupně ovšem z "pravicovosti" slevoval a v jeho politice se objevovalo stále více prvků populistických.
Václav Klaus je dosud neochvějně přesvědčen o správnosti české cesty privatizace a snaží se dokázat, že v jiných postkomunistických zemích zachvátily ekonomiku mnohem větší turbulence než u nás. Do značné míry má pravdu a nebylo by moudré jeho argumentaci šmahem odmítnout. Co v ní ovšem chybí, je uznání, že privatizace rovněž umožnila různým gaunerům, aby se obohatili na úkor ostatních. Václav Klaus kdysi vyzdvihoval Viktora Koženého, a nevím, že by se za to kdy omluvil. Nebyl to jediný případ, kdy Václav Klaus vychvaloval lidi nemravné, pohybující se na hraně zákona, a patrně mnohdy i za ní.
Václav Klaus je nepochybně brilantní myslitel. Je originální, a přestože si myslím, že se mýlí v otázkách globálního oteplování, nemám mu za zlé, že zastává v této věci "menšinový" názor. Je to jistě lepší než jít bezmyšlenkovitě s hlavním proudem.
Jsem ovšem přesvědčen, že opomíjením morálních témat (nemáme-li mluvit přímo o pohrdání) se připravil o možnost stát se člověkem, který národu poskytuje určitou hodnotovou orientaci. To, že se nepostavil jasně k nikdy nevyšetřené a nikdy nevyřešené aféře ODS s tajným kontem ve Švýcarsku, vrhá dosud dlouhý a velmi negativní stín na českou politiku. Právě opomíjení právního rámce privatizace, mlčení k finančním čachrům ve vlastní straně a posléze uzavření opoziční smlouvy, které obyvatelstvu jednou provždy otevřelo oči pro fakt, že předvolební rétorika opravdu není nic jiného než předvolební rétorika, byly podstatné faktory, které způsobily odpor vůči politice a pohrdání politikou, jehož jsme dnes svědky.
Tento úvodník píšu dlouho před prezidentskou volbou. Nevím, jak dopadne. Předpokládám, že Václav Klaus bude opět zvolen. Václav Klaus je jistě schopný politik. Bude-li však zvolen, řeknu si, že český národ má prezidenta, jakého si zaslouží. Nikoli prezidenta, kterého bych vnímal jako dar Boží milosti.
Nicméně denně se modlím, aby Boží milost poznal a aby činil moudrá rozhodnutí. Vždyť srdce krále, a tedy i prezidenta, je v Božích rukou jako potůček vody (Přísloví 21,1).