Milost, kázeň a postmoderna / 2.část

7. ledna 2008 v 20:02 | Dan Drápal
Milost, kázeň a postmoderna /2.část
II.
Když jsem se ve svých dvaadvaceti letech hodlal po třítýdenní známosti oženit, naši mě vyhodili z domu. Dobře udělali. Studoval jsem tehdy teologii za Českobratrskou církev evangelickou. Otec se obrátil na Synodní radu, aby mě nějak káznila. Dobře udělal. Nicméně v evangelické církvi byla církevní kázeň víceméně neznámým pojmem. Výsledkem byl velmi slušný dopis od jednoho člena synodní rady, který mi nabízel osobní rozhovor, pokud bych o něj náhodou stál. Já jsem o něj ovšem nestál, na dopis jsem tuším ani neodpověděl. Tím vše skončilo.
Kdyby mě tehdy církev káznila, určitě bych práskl dveřmi. Jenže byla velká šance, že bych si jí - třeba po letech - začal vážit.
Vím, o čem mluvím. O čtrnáct let později jsem s velkou bázní a třesením dal do kázně, respektive vyloučil ze sboru, jednoho muže, který opustil ženu a dvě děti kvůli milence. Byl to syn presbytera a kdysi celopražsky známý vedoucí evangelické mládeže. Když jsem ho dával do kázně, byl jsem celý roztřesený. Však jsem to taky dost schytal. Částečně právem - nejednal jsem zcela podle církevních řádů. Tehdy jsem onomu muži napsal slušný, ale upřímný dlouhý dopis, v němž jsem mu popisoval, co dělá, a proč já dělám to, co dělám.
Po deseti letech od této události jsem měl zvláštní telefonát. Volal mi dotyčný muž. "Dane, všechno, cos mi tehdy v tom dopise psal, bylo pravda." Uf. Nevím, jaké jsou jeho další osudy. Nicméně ulevilo se mi - po tolika letech. Já jsem tehdy věděl, že nemohu jinak, ale lidé mě odsuzovali za málo milosrdenství, sudičství a já nevím co ještě.
Pokud někoho kázníme, pak ne proto, že ho nemáme rádi nebo že nás to baví nebo že si myslíme, že ostatní členové sboru jsou lepší. Kázníme proto, abychom dali najevo, že určitá cesta prostě nevede do Božího království. Kázníme proto, aby lidé nežili v sebeklamu, ne abychom je trestali za jiné názory nebo se jim nějak mstili. Pokud se ovšem chceme tvářit, že člověk, který si říká křesťan, může dělat vlastně cokoli, nedivme se, že je církev v pohrdání. (Ona asi bude v pohrdání, i když bude káznit, ale hledající lidé spíše uvěří, že to s následováním Krista míníme vážně.)
III.
Oč vlastně jde? Proč kráčet úzkou cestou?
Bez Boha se míjíme cíle. Naše životy jsou prázdné. Pokud to někdo vidí jinak, nebudu se s ním hádat, mě se to ale jeví takto. Poznávat Boha považuji za to nejdůležitější, co můžeme v životě dělat. Je to pro mě současně nejdramatičtějším dobrodružstvím a jinou cestu bych nevolil. Poznávat Boha znamená poznávat jeho charakter. Boha poznáváme v Kristu. Když člověk naváže s Bohem vztah, chce mu dělat radost. V praktickém životě pak často musí volit mezi sklony svého těla a děláním radosti Bohu. Nebo mezi sklony své duše a děláním radosti Bohu. Mnozí dají přednost sklonům svého těla nebo své duše. Na Bohu jim nezáleží, nebo ne příliš. Neznamená to, že by je Bůh přestal mít rád. Má je rád stejně, jako dřív. Neznamená to, že se někdy v budoucnu nebudou moci vrátit. I když bych s tím raději předem nekalkuloval. Následovat Krista je úžasné, ale člověk musí skutečně vše ostatní opustit. Nemohu následovat Krista a přitom si pěstovat nerealistický obrázek o sobě samotném, vytvářet před ostatními určitý dojem. Nemůže následovat Krista a přitom se nechat unášet proudem.
Žijeme v postmoderní a někteří říkají že i v postkřesťanské době. Je to doba, kdy činíme čirá rozhodnutí. Nikdo a nic nás nenutí žít s Kristem. Jde čistě jen o to, zda chceme, nebo ne. (Z hlediska této časnosti jde jen o naše rozhodnutí, naši volbu. Jsem si ovšem jist, že tato volba má věčné důsledky, ale to na této zemi není vidět, což nám může připadat poněkud ošidné.) Nikdo a nic nás nenutí zůstávat v manželství. Jde čistě jen o to, chceme-li mít Kristův charakter, nebo ne. Chceme-li mít Kristův charakter, počítejme s tím, že se nevyhneme bolesti.
Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu (Heb 12,1-2).
Ano, tam mě Bůh pozval. A tam chci být. Jsem ochoten zaplatit cenu. Bože, jestli žiji v sebeklamu, vyzpytuj mě a veď mě svou cestou!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama