Milost, kázeň a postmoderna / 1.část

7. ledna 2008 v 20:00 | Dan Drápal
Milost, kázeň a postmoderna / 1.část
Na úvod tohoto článku musím napsat něco o svých východiscích. Cítím se jako člen dvou sborů - formálně jsem členem Prague Christian Fellowship, ale jednou za měsíc chodím také do KS Jeseník. Oba tyto sbory považuji (z relativního hlediska) za dobré; kdybych je měl nějak poměřit a zařadit (a ujišťuji Vás, že si uvědomuji ošidnost tohoto počínání), jistě by byly oba v té lepší polovině sborů, které jsem poznal; KS Jeseník dokonce v té nejlepší desetině. Znám pochopitelně řadu lidí i v jiných sborech. Příběhy, kvůli nimž jsem se rozhodl napsat tento článek, se mohou týkat kteréhokoli ze sborů, a naléhavě prosím čtenáře, aby se soustředil na podstatu toho, co chci sdělit, a nepátral, které konkrétní lidi mám na mysli.
Proč tento článek píšu? Vidím kolem sebe řadu katastrof, zejména manželských. Někdy se týkají lidí, za něž jsem se dlouho, někdy po léta, trpělivě přimlouval, s některými jsem navíc byl "pastoračně" v kontaktu. Jejich současné směřování (daleko od Boha a daleko od partnera) mi tedy není lhostejné. V některých případech pastoři ani příliš nevědí o konkrétní situaci svých členů a o hloubce jejich problémů. To nepíšu jako výčitku - sám jsem pastorem byl a vím, kolik požadavků je na pastora kladeno. Nepředpokládám, že pastor je zodpovědný za blaho svých oveček; chtít po něm něco takového znamená klást na něj požadavky, které na něj neklade ani Bůh. Odpovědností pastora je vyvádět ovečky na zelenou pastvu a chránit je před vlky, tj. kázat dobré slovo a varovat před případnými nebezpečími.
Vyrůstal jsem v "lidové", nikoli "vyznavačské" církvi. Proto pro mne bylo objevem, že je třeba určitého zásadního rozhodnutí pro Krista. V lidové církvi člověk do věcí víry tak nějak vrůstal, bez výraznějších předělů. V prostředí, v němž jsem vyrůstal, bylo "obrácení" vždycky jaksi podezřelé. Mí kolegové z evangelické církve mívali dojem, že se ho dosahuje citovou manipulací a ono samo je jakýmsi emocionálním úletem. Lidé, kteří tvrdí, že obrácení prožili, byli přinejmenším podezřelí ze sentimentality, manipulace a pokrytectví.
Své osobní rozhodnutí pro Krista jsem učinil jako dospělý člověk, ba dokonce jako vikář evangelické církve. Bezprostředních vlivů, které mě k tomuto rozhodnutí přivedly, bylo více; patrně nejvýznamnější bylo setkání s JUDr. Emilií Bláhovou, která mne - a stovky dalších lidí - vyzývala, abych "přijal Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána". V určitém okamžiku jsem to udělal, nelituji toho a jsem si naprosto jist, že to byl klíčový okamžik mého života.
Později jsem ovšem dospěl k závěru, že forma mého obrácení je časově podmíněná. V prvotní církvi by asi nevedli lidi k "přijetí Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána", ale ke křtu ve jméno Pána Ježíše Krista. V tomto spisku nebudu řešit otázku, proč tatáž základní zkušenost (či totéž základní rozhodnutí) může mít v různých historických situacích poněkud jinou vnější formu. Jsem přesvědčen, že podstata věci je stejná: člověk potřebuje uvěřit, že Bůh je svatý a já jsem hříšný, že si sám od svého hříchu nepomohu, že jediný, kdo mě může zachránit, je Ježíš Kristus, který na kříži zaplatil za mé hříchy a který by vzkříšen. Je živý, Bůh ho učinil Pánem, a já potřebuji osobně přijmout spásu, kterou mi Kristus vydobyl, a jeho vládu. Potřebuji přijmout, co pro mě udělal, a vydat mu svůj život.
Myslím si, že tuto základní skutečnost nemůžeme obejít. Nebudu zde řešit otázku, zda a jak může být spasen ten, kdo o Ježíši Kristu nikdy neslyšel; já jsem o Něm slyšel a musel jsem k Němu zaujmout osobní stanovisko, a tak je tomu také asi s každým čtenářem tohoto článku.
Po obrácení ovšem zjišťujeme, že jsme velice složité bytosti. Na co nebýváme vždy dostatečně připravováni, je rozpoznání, že obrácení, jakkoli upřímné, neznamená, že už se ve mně nevyskytují nečisté či nezdravé motivy. Postupně poznáváme, že obrácení je opravdu jen prvním krokem. Postupně vydáváme Ježíši Kristu další a další oblasti svého života a učíme se, co jeho vláda v těchto oblastech konkrétně znamená. A dokonce můžeme říci, že pokud nějakou oblast Kristu vydáme, neznamená to, že si ji po čase - aniž jsme si toho sami vědomi - postupně zase nevezmeme do vlastních rukou.
Život s Kristem tedy není postupné dobývání dalších a dalších území, ať už geograficky mimo mě, nebo v mém vlastním nitru. Je to zápas o každodenní (ba "každookamžikové") chození s Bohem, o vydanost Kristu v každém konkrétním okamžiku, kdy se necháváme Bohem vyzpytovat a kdy jsme otevřeni pro to, že nám Bůh ukáže, že naše motivy nebyly třeba tak čisté, jak jsme se domnívali. V životě s Kristem usilujeme o stále větší upřímnost a stále větší odhalenost před Bohem.
Není pochyb o tom, že otevřenost před Bohem souvisí s otevřeností před lidmi. Varuji ovšem, abychom zde viděli přímou úměru. To by nás mohlo svést k falešné představě, že otevřenost před lidmi lze nějak vyžadovat, nařídit, zorganizovat. Otevřenost před lidmi se nám může "podařit". Podobně jako otevřenost před Bohem ani otevřenost před lidmi není něco, čeho jednou dosáhneme a pak už v tom jen "jedeme". Je to něco, oč neustále zápasíme.
Mohu ale říci: Blaze každému, kdo má dobrého přítele, s nímž může hovořit o svém vztahu s Bohem. Dobrý přítel je ten, kdo nezneužije, řeknu-li mu o svých pádech a prohrách. Současně je ale dobrý přítel ten, kdo mě nenechá žít v sebeklamu. Dobrý přítel má odvahu napomenout mně a upozornit mě, že určitá rozhodnutí mě se vší pravděpodobností odvedou od Boha - i od našeho vzájemného vztahu.
Jsem přesvědčen, že na nás také je, abychom se snažili být dobrými přáteli. Abychom hledali hluboké a otevřené vztahy. Ve svém očekávání ovšem buďme realističtí: Takových vztahů nebudeme mít nikdy moc. Budeme-li mít jeden, dva nebo tři, budeme velice šťastní lidé. Dále buďme realističtí i v očekávání, jak to s těmito vztahy bude v průběhu času. Nemysleme si, že když jsme prožili hluboký vztah, bude to za rok stejné. Ne, takový hluboký dotek duší se spíše děje jako řada ne zcela spojitých prožitků. Pokusíme-li se institucionalizovat je, se zlou se potážeme. Přesto je potřebujeme neustále hledat. Je to podobné, jako s prožitky Boží blízkosti. Boží blízkost také potřebujeme neustále hledat, ba nemáme ve svém životě nic důležitějšího na práci.
Věřím, že něco takového měl Pán Ježíš na mysli, když říkal, že kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu, tam je On uprostřed nich.
Právě takový přítel může být tím, kdo nás ochrání před katastrofou. Nečekejme, že to bude pastor. Pastor má v nejlepším případě jen o něco málo větší emocionální kapacitu než my sami. Naší modlitbou za pastora by mělo být, aby sám jednoho nebo dva takové přátele měl. Mám obavy, že obecně vzato na tom pastoři mohou být ještě o něco hůře než průměr sboru. Jsou natolik vystaveni tlaku naléhavého, že bezděčně zapomenou na to, co je nejdůležitější. Nebo se domnívají, že v takovém vztahu žijí, ale podlehli iluzi. Pokud tedy v této souvislosti uvažujeme o "pastoraci", nespoléhejme příliš na pastora. Nepomůže nám, jakkoli by nakrásně chtěl. I on je jen člověk. Pokud sám má dobré přátele a pokud o těchto věcech správně vyučuje (tj. vyvádí ovečky na zelenou pastvu a je jim příkladem), máme velmi dobrého pastora. Lepšího těžko najdeme.
Po všechny věky byla velkým nebezpečím církve povrchnost. Jsme-li povrchní, pak v situaci, kdy se nám zrovna ve sboru daří, máme za sebou úspěšné evangelizace a přibylo dost nových členů, začínáme mít pocit, že jsme na to kápli a že kdyby to jiné sbory dělaly stejně jako my, taky by se jim vedlo tak dobře. Já samozřejmě varuji před nevděčností, podaří-li se nám získat nové členy sboru. (A členy jiných sborů varuji před závistí.) Jenže vím, že to je teprve počátek cesty. Jak se budou tito noví členové cítit za rok, za dva roky? Teď je pro ně víra něčím novým a oni prožívají nadšení. Jak jim sbor pomůže, až se ocitnou na poušti? Bude na ně pastor (či další starší) myslet ve svých kázáních a přímluvných modlitbách? Účinnost jednotlivých sborů poměří až Bůh při skonání věků.
A mě trápí právě ti, kteří nadšeně začínali, a po čase odpadají. Odpadnou-li po pěti letech, mrzí mě to víc, než odpadnou-li po pěti měsících. Jakkoli beru celkově pastory v ochranu (jsou velmi ohroženým druhem), v této věci si myslím, že mnohdy dělají chybu. Bojí se, aby neztratili své členy, a tak neřeknou naplno, že cesta následování je fakt úzká. A někdy mám dojem, že mají dokonce strach, aby se to jejich ovečky nedověděly.
Zhruba od doby, kdy zde začaly vycházet knížky Philipa Yanceyho, se u nás hodně mluví o milosti. Nemyslím si, že by za to mohlo pouze nakladatelství Návrat domů, které Yanceyho knihy vydalo; já jsem začal o milosti vyučovat zhruba v téže době, kdy se připravovalo vydání první knihy "Nekončící milost", takže si myslím, že Bůh měl toto téma pro českou církev skutečně připraveno. Jak tomu ale bývá, vše se dá zneužít - i Boží milost. Zakusil jsem v průběhu let několikrát, že když jsem někomu říkal věci, které mu nešly zrovna do ucha, obvinil mě, že mám málo milosti. U některých lidí se mi skoro chce mluvit o "invertované milosti". Není možno jim říci pravdu, protože ať se jim snažíte pravdu říci jakkoli šetrně, vždy vás obviní, že máte málo milosti, a odpálkují to, co by jim možná mohlo zachránit život. Zde je zřejmě třeba připomenout, že milost si nemůžeme nárokovat. "Nárok na milost" je contradictio in adiecto, je to protimluv.
Když jsem začal překládat knihy Brennana Manninga (první vyšla česky pod názvem Uchvácen Kristem - vřele doporučuji), nevěděl jsem tak docela, co si o nich mám myslet. Zdálo se mi (a někdy ve mně ten pocit přetrvává), že Manning zdůrazňuje milost až příliš, a to na úkor pravdy. V knize, kterou právě překládám (anglický originál se jmenuje Ragamuffin Gospel, tedy něco jako "evangelium pro otrapy", jsem ale našel i následující pasáž (cituji se svolením českého vydavatele): Zdálo se, že Max dostal infarkt. Snažil se postavit se na nohy, ale nedokázal kontrolovat své pohyby. Brýle letěly nalevo, fajfka napravo. Složil se na všechny čtyři a začal nekontrolovaně štkát.
Murphy-O'Connor (= vedoucí terapeut) vstal a tiše řekl: "Nyní se rozdělíme."
Čtyřiadvacet léčících se alkoholiků a narkomanů stoupalo po točitém schodišti o osmi schodech. Obrátili jsme se doleva a všichni jsme se přes zábradlí horní části místnosti podívali dolů. ... Max byl stále ještě na všech čtyřech. Vzlykání přešlo v kvílení. Murphy-O'Connor se k němu přiblížil, nohu mu dal na hrudní koš a zatlačil. Max se převrátil na záda.
"Ty hnusný slize," zařval Murphy-O'Connor. Máš tu dveře napravo i nalevo. Zvol si ty, jimiž vypadneš rychleji. Zmiz, než tě vlastnoručně vyhodím. Tahle léčebna není pro lháře!"
Filozofie přísné lásky vychází z přesvědčení, že s účinnou léčbou nelze začít, dokud si člověk nepřizná, že alkohol nezvládá a že vlastně nezvládá celý svůj život. Nezvolíme-li pravdu, pak nám jako alternativa zbývá vždy jen určitá forma sebedestrukce. Max mohl volit ze tří možností: čekala ho určitá forma šílenství, smrt či střízlivost. Chceme-li osvobodit vězně, musíme pojmenovat, o jaké vězení jde. Maxovo popírání bylo nutno odhalit v nemilosrdné interakci s jemu podobnými. Jeho sebeklam bylo nutno demaskovat ve vší jeho absurditě.
O něco později téhož dne prosil Max o svolení, aby mohl v léčení pokračovat. Získal je. Během léčení pak prošel nejvýraznější změnou osobnosti, jaké jsem byl kdy svědkem. Stal se upřímným a nakonec byl v celé skupině tím nejotevřenějším, nejzranitelnějším a nejlaskavějším. Přísná láska ho přivedla k vnitřní pravdivosti a pravda ho osvobodila.
A nyní rozuzlení jeho příběhu: Poslední večer před koncem léčení prošel Fred kolem dokořán otevřených dveří Maxova pokoje. Max seděl u stolu a četl knihu Loď se potápí. Fred zaklepal a vešel. Max ještě chvíli seděl a hleděl do knihy. Když zvedl oči, tekly mu po tvářích slzy. "Frede," řekl chraplavě, "poprvé v životě jsem se modlil." Max byl na cestě k poznání Boha.
Mezi úsilím o poctivost a transparentní osobností existuje hluboký vztah. Max nemohl poznat pravdu o živém Bohu, dokud si nepřiznal, že je alkoholik. Z biblického hlediska byl Max lhářem. Z filozofického hlediska je opakem pravdy omyl; z biblického hlediska je to lež. Maxova lež spočívala v tom, že se jevil jako někdo, kdo ve skutečnosti nebyl - jako člověk, který pije pouze příležitostně. Pravda pro něj znamenala uznání skutečnosti - svého alkoholismu.
Boží Nepřítel je velký iluzionista. Pravdu přebarvuje a podporuje nepoctivost. "Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není" (1J 1,8). Satan nás nabádá, abychom považovali za důležité to, co ve skutečnosti nijak důležité není. Trivialitám dodává lesk a odvádí nás od podstatného. Snaží se přimět nás, abychom žili ve světě klamů a stínů.
Jean Daniélou napsal: "Pravda znamená, že v mysli přikládáme věcem důležitost, kterou mají ve skutečnosti." Skutečně Skutečný je Bůh. Když se Max postavil čelem ke svému alkoholismu a začal ho vnímat pravdivě, jakoby prošel určitými dveřmi, za nimiž začal vnímat svrchovanou skutečnost Boha. Proto mohl říci: "Právě jsem se poprvé v životě modlil." (V textu jsem zdůraznil věty, které vidím jako zvlášť významné - DD.)
Pro pastora je velmi, velmi těžké aplikovat "přísnou lásku". Přiznám se, že si sám sebe také nedovedu představit, jak jednám jako Murphy O'Connor. Přesto radím, snažme se pochopit, co Brennan Manning píše. Ano, hrozí nám, že ztratíme další členy. Můžeme volit alternativu, o níž Jeremjáš hovoří takto: "Těžkou ránu dcery mého lidu léčí lehkovážnými slovy: »Pokoj, pokoj!« Ale žádný pokoj není" (Jr 8,11). Pak nás sice někteří členové neopustí, ale jen do času. Rozhodující přece je nikoli to, kolik členů máme zde na zemi, ale kolik lidí nakonec skončí v Božím království.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 kdosi kdosi | 7. ledna 2008 v 20:51 | Reagovat

to je dobrý

2 kdosi kdosi | 7. ledna 2008 v 20:51 | Reagovat

to je dobrý

3 kdosi kdosi | 7. ledna 2008 v 20:51 | Reagovat

to je dobrý

4 kdosi kdosi | 7. ledna 2008 v 20:51 | Reagovat

to je dobrý

5 kdosi kdosi | 7. ledna 2008 v 20:51 | Reagovat

to je dobrý

6 kdosi kdosi | 7. ledna 2008 v 20:51 | Reagovat

to je dobrý

7 kdosi kdosi | 7. ledna 2008 v 20:51 | Reagovat

to je dobrý

8 kdosi kdosi | 7. ledna 2008 v 20:51 | Reagovat

to je dobrý

9 laďa laďa | E-mail | 30. října 2008 v 20:07 | Reagovat

předem dekuji že se zajimate o romskou problematyku a myslim že váš nazor je dobry ale asi by bylo jednoduši proste brat člověka jako jednotlivce a ne plošně ja jsem rom delam od svych20ti let jemi 32 a nemám problemi,je to vážne o tom chovani k ostatnim a ukázat že nejsem žadny přiživnik.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama