Leden 2008

Odpověď panu Tomskému. Polemika s p. Placákem

27. ledna 2008 v 16:28 | Dan Drápal
Vážený pane Tomský,
dovolte mi, abych se pár větami vyjádřil k Vašemu otevřenému dopisu z LN 26. 1. 2008, jímž reagujete na mou polemiku s panem Placákem.
V prvním odstavci píšete o tom, že jen "trpělivé, dlouhodobé osobní nasazení může něco málo učinit…" Mohu Vám ujistit, že mi mluvíte z duše.
Dovolte mi uvést zde dva delší citáty z mého rok starého článku o Romské otázce:
"Předpokladem řešení je, že Češi si uvědomí svůj podíl viny na žalostném stavu Romů. Pokud budou pouze poukazovat na jejich negativní jednání a postoje, k řešení se nepřiblížíme. Řešení totiž bude vyžadovat aktivní spolupráci obou stran."
"Jedním z prvních kroků, který by nás tolik nestál a který by přitom mohl mít dalekosáhlé pozitivní účinky, by bylo vyzdvihování romských hrdinů. Sami Romové potřebují vědět, že mají na koho být hrdí. Potřebují pozitivní vzory. A "šlechetní Romové" potřebují vědět, že najdou i u "bílých" uznání. "Bílí" potřebují opustit oblíbené klišé "ano, sem tam se vyskytne 'hodný' cikán, ale to je výjimka, která potvrzuje pravidlo".
Zde by mohly velmi pozitivní úlohu sehrát sdělovací prostředky. Což tak, kdyby některý celostátní deník či některá televizní stanice zavedla rubriku "Rom měsíce", kde by každý měsíc popsala jednu romskou osobnost či rodinu, která jde příkladem ostatním?
Děti ve školách by se měly povinně učit základní fakta z romských dějin. Měly by se dovědět, jak se po staletí většinová společnost k Romům chovala. A měli by poznat alespoň několik výrazných romských osobností, které dosáhly něčeho pozitivního.
Dále: Je potřeba vytvořit nevelkou instituci - a dával bych přednost nějaké nadaci či občanskému sdružení než nějakému vládnímu úřadu - která by se zabývala sbíráním a vyhodnocováním materiálů o pozitivním řešení romských problémů, a to především v České republice, ale i v zahraničí. Proč jsou výsledky práce Kumara Vishnawathana v Ostravě tak pozitivní? Jaké jsou společenské důsledky působení slovenského romského apoštola Štefana Horna? Co se podařilo americkému misionáři Thomasovi Lilliendahlovi mezi Romy ve Vidnavě? Jaké jsou výhody a nevýhody řešení romské otázky v Prostějově, ve Valašském Meziříčí, ve Vsetíně? Jak zvolená strategie vypadá s odstupem roku, dvou let, pěti let?
Již jsem psal, že neexistuje jediné opatření, které by romskou otázku zásadně řešilo. Bude potřeba celá řada různých opatření. Ne každá věc, která se osvědčila na jednom místě, se osvědčí i jinde. Vždyť i mezi Romy je celá řada poměrně odlišných skupin! Žádný krok by neměl být činěn s přehnanými očekáváními; nicméně měli bychom mít odvahu zkoušet nové věci. Někdy jich budeme muset vyzkoušet několik, než najdeme tu pravou.
Naprosto nezbytné je přesvědčovat Romy, že vzdělání se vyplatí. Odsunout romské děti do zvláštních škol je sice jednoduché, ale dlouhodobě to problém prohlubuje. Je třeba zavádět nulté ročníky pro romské děti. V základních školách, kde je výrazná romská menšina, by měla být zavedena romština jako nepovinný předmět. Je třeba, aby do romských rodin docházeli dobrovolní i placení asistenti, kteří budou dětem pomáhat s učením. Je třeba najít klubovny pro romské děti, které nemohou psát úkoly doma. Je třeba zakládat romské skautské oddíly, a kde je to možné, podporovat i vznik oddílů smíšených.
Je třeba mobilizovat církve. Právě v církvích by se mohla najít celá řada dobrovolníků, kteří by třeba pomáhali romským rodinám s hospodařením.
Dále je možné pořádat letní tábory pro romské děti. Věřte nebo nevěřte - romské děti s nadšením přijímají, když jim někdo připraví nějaký program. A je to zážitek i pro vedoucí - zpravidla je nečekají unuděné pohledy, které je tak často možno zažít při práci s českými dětmi, které mají, nač si vzpomenou."
Tedy o tom, co píšete v prvním odstavci, mezi námi není sporu.
Nyní k druhému odstavci. Píšete, že Čunkovo vítězství v senátních volbách je důsledkem nemorálního populismu. Dovolte, abych se Vás otázal, na čem toto své tvrzení zakládáte. Máte na Vsetíně přátele? Četl jste nějaký hodnověrný průzkum, z nějž by vyplývalo, jaké motivy obyvatele Vsetína k hlasování pro Čunka vedly? Máte pravdu, že Jiří Čunek si skutečně "neuvědomil", že vyhrál volby díky populismu. Možná si to neuvědomil proto, že tomu tak jednoduše není.
Píšete, že stěhování Romů z ghetta do ghetta není žádným řešením. Částečně máte jistě pravdu. Kontejnerový dům na Poschle nepochybně není konečný stav, jaký bychom si přáli. Soudím ale, že bychom neměli směšovat dvě věci: Naši ideální představu o tom, jak by mělo vypadat finální romské otázky, a reálné možnosti vsetínského městského úřadu, potažmo starosty Jiřího Čunka, jak řešit konkrétní velmi kritickou situaci pavlačového domu, obývaného Romy. Jedním z důvodů, proč se Jiří Čunek k romské problematice vyjadřuje, je, že jako starosta okresního města poznal, jak jsou možnosti pozitivně zasáhnout velmi omezené. Kdyby ten dům spadl, kdyby tam došlo třeba k havárii, končící úmrtím, kdo by nesl odpovědnost? Ideálním řešením, k němuž bychom měli směřovat, je, aby každá romská rodina bydlela v hezkém rodinném domku se zahrádkou. Bezprostředně ale městské a obecní úřady musí řešit celou řadu problémů, aniž mají možnost se tomuto ideálnímu řešení nějak významně přiblížit.
Dále píšete, že pan Čunek je nedůvěryhodný (půl "mega českých" a křivý svědek). Mám obavy, že nejste zcela přesný. Pro mě pan Jiří Čunek není nedůvěryhodný. Pro mě je to člověk nařčený. Než učiním závěr, zda je či není nedůvěryhodný, musím si klást otázku, zda je nařčený právem či neprávem. A čím více zkoumám fakta "kauzy Čunek", tím více docházím k závěru, že neprávem. Použil jste pro pana Čunka opravdu ošklivé slovo. Mohu Vás jen ujistit, že kdybyste se, nedej Bože, dostal někdy Vy do situace, kdy byste byl neprávem obviněn a kdybyste měl všechna média proti sobě, najdete ve mně advokáta, který Vás bude hájit se stejnou horlivostí, jako hájím pana Čunka - za předpokladu, že bych zjistil podobné manipulace s fakty, řízené úniky informací z policie a podobné nepěknosti.
Píšete, že nejsme schopni se Jiřího Čunka zbavit. Nu, je docela dobře možné, že se KDU-ČSL Jiřího Čunka nakonec zbaví. To není otázka schopnosti či neschopnosti. Přinejmenším já se ho ale zbavit nechci. Připouštím, že "nezbavit se Čunka" může být politicky neprozíravé. Ale já nejsem jenom politik, jsem především člověk. Pro mě je Jiří Čunek nespravedlivě nařčený, médii nevybíravě osočovaný, a protože jsem se vždycky považoval za zastánce slabších (proto se, mimo jiné, již čtyřicet let zabývám romskou problematikou), nebudu se ho zříkat, když je mu těžko. Ostatně v Bibli je psáno i toto: "Nepřidáš se k většině, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na většinu a převracet právo" (Exodus 23,2). Kdybych byl přesvědčen, že Jiří Čunek vzal úplatek či obtěžoval paní Urbanovou, pokusím se být tím prvním, kdo ho vyzve k odstoupení.
S přáním všeho dobrého
Dan Drápal

Zvítězí ten nejlepší? (prezidentské volby)

20. ledna 2008 v 17:12 | Dan Drápal
Zvítězí ten nejlepší?
O rozdílu v prezidentských volbách v USA a v České republice toho bylo napsáno již mnoho a další úvaha na toto téma by patrně byla nošením dříví do lesa. Zkusme si tedy položit jedinou otázku: Zvítězí ten nejlepší? Má šanci zvítězit? Pokud ano, kde ji má větší, v USA či v České republice?
Ano, uvědomuji si ošidnost otázky. Podle jakých kritérií určíme, kdo je "ten nejlepší"? Znamená to nejinteligentnější - či nejzásadovější? Hledáme vůdce, který bude národ inspirovat, nebo spíše úředníka (jakkoli nám toto slovo k prezidentovi nesedne), který se - arci výhradně v rámci svých kompetencí - postará, aby státní "stroj" běžel hladce? Je nejlepší ten, kdo se odsvědčí v krizích, či ten, kdo se osvědčí v klidném každodenním provozu?
V každém případě jak v USA, tak u nás zvítězí ten, kdo má vůli zvítězit. Zvítězí ten, kdo po prezidentské funkci touží a kdo je ochoten se nasadit, aby ji získal.
Je to ale ten nejlepší? Poslyšme tzv. Jotamovu bajku, kterou najdeme v Bibli, v knize Soudců:
Sešly se pospolu stromy, aby si nad sebou pomazaly krále. Vyzvaly olivu: »Kraluj nad námi!
Oliva jim však odpověděla: »Mám se vzdát své tučnosti, jíž se uctívají bohové i lidé, a kymácet se nad stromy?«
Stromy pak vyzvaly fík: »Pojď nad námi kralovat ty!«
Fík jim však odpověděl: »Mám se vzdát své sladkosti a svých výborných plodů a kymácet se nad stromy?«
Stromy pak vyzvaly vinnou révu: »Pojď nad námi kralovat ty!«
Vinná réva jim však odpověděla: »Mám se vzdát svého moštu, který je k radosti bohům i lidem, a kymácet se nad stromy?«
I vyzvaly všechny stromy trnitý keř: »Pojď nad námi kralovat ty!«
A trnitý keř stromům odpověděl: »Jestliže mě doopravdy chcete pomazat za krále nad sebou, pojďte se schoulit do mého stínu!
Z této bajky můžeme usoudit, že Starý zákon byl přinejmenším skeptický, pokud jde o očekávání, že o vládu budou usilovat skutečně ti nejlepší.
Prokletím nikoli snad České ústavy, ale české polistopadové politické scény je, že o tom nejlepším spolurozhodují ti nejhorší (mám na mysli Paroubkovy Marťany), ba dokonce mohou mít slovo rozhodující. Pak je ovšem více než pravděpodobné, že mnozí dobří o vítězství raději ani neusilují, neboť dobře vědí, že bez dvoření se Marťanům by asi neměli šanci. Jinými slovy, nejlepší se téměř jistě nedostavili na start tohoto závodu.
Prezidentské volby v ČR mají proti USA jednu velkou výhodu: Jsou poměrně levné. (Nebo jste u nás někde viděli nějaký billboard?) Netvrdím, že prezidentský úřad se dá v USA přímo koupit, ale je jasné, že bez peněz (bez hodně peněz) nemáte na americkém předvolebním candrbálu šanci. Nemusíte je mít vy sami - musíte se ale hodně líbit těm, kdo je mají. Líbí se jim ale ti nejlepší?
U nás by se kandidát na nejlepšího musel potýkat ještě s jedním podstatným handicapem, který je sice v USA přítomen také, ale zdaleka ne v takové síle jako v Česku. Mám na mysli všeobecné pohrdání politikou.
Jedním z argumentů pro Václava Klause je, že je to "čitelný politik" (rozuměj: Máme s ním už své zkušenosti a víme, co můžeme čekat). Pro jiné - včetně autora tohoto článku, i když již začínám pochybovat - je v tvrzení, že Jan Švejnar "nemá zkušenosti z české politiky, spíše určitý příslib: Co kdyby byl opravdu jiný než většina politiků? Co kdyby byl čestný? Co kdyby uměl přiznat chybu a nevymlouval se na druhé, pokud nějakou udělá? Co kdyby se ukázalo, že mu na pravdě záleží víc než na popularitě?
Otázka zní: Jakým způsobem se rodí takoví formáti, jako byli Masaryk a Havel? (A nemohu si pomoci, i Havla považuji za "formáta", přestože bych s ním v celé řadě otázek srdečně nesouhlasil.) Zrodili se v tlaku, v krajně nepřátelském prostředí… Mohou se zrodit i v poněkud upatlané parlamentní demokracii?
Dan Drápal

Milost, kázeň a postmoderna / 2.část

7. ledna 2008 v 20:02 | Dan Drápal
Milost, kázeň a postmoderna /2.část
II.
Když jsem se ve svých dvaadvaceti letech hodlal po třítýdenní známosti oženit, naši mě vyhodili z domu. Dobře udělali. Studoval jsem tehdy teologii za Českobratrskou církev evangelickou. Otec se obrátil na Synodní radu, aby mě nějak káznila. Dobře udělal. Nicméně v evangelické církvi byla církevní kázeň víceméně neznámým pojmem. Výsledkem byl velmi slušný dopis od jednoho člena synodní rady, který mi nabízel osobní rozhovor, pokud bych o něj náhodou stál. Já jsem o něj ovšem nestál, na dopis jsem tuším ani neodpověděl. Tím vše skončilo.
Kdyby mě tehdy církev káznila, určitě bych práskl dveřmi. Jenže byla velká šance, že bych si jí - třeba po letech - začal vážit.
Vím, o čem mluvím. O čtrnáct let později jsem s velkou bázní a třesením dal do kázně, respektive vyloučil ze sboru, jednoho muže, který opustil ženu a dvě děti kvůli milence. Byl to syn presbytera a kdysi celopražsky známý vedoucí evangelické mládeže. Když jsem ho dával do kázně, byl jsem celý roztřesený. Však jsem to taky dost schytal. Částečně právem - nejednal jsem zcela podle církevních řádů. Tehdy jsem onomu muži napsal slušný, ale upřímný dlouhý dopis, v němž jsem mu popisoval, co dělá, a proč já dělám to, co dělám.
Po deseti letech od této události jsem měl zvláštní telefonát. Volal mi dotyčný muž. "Dane, všechno, cos mi tehdy v tom dopise psal, bylo pravda." Uf. Nevím, jaké jsou jeho další osudy. Nicméně ulevilo se mi - po tolika letech. Já jsem tehdy věděl, že nemohu jinak, ale lidé mě odsuzovali za málo milosrdenství, sudičství a já nevím co ještě.
Pokud někoho kázníme, pak ne proto, že ho nemáme rádi nebo že nás to baví nebo že si myslíme, že ostatní členové sboru jsou lepší. Kázníme proto, abychom dali najevo, že určitá cesta prostě nevede do Božího království. Kázníme proto, aby lidé nežili v sebeklamu, ne abychom je trestali za jiné názory nebo se jim nějak mstili. Pokud se ovšem chceme tvářit, že člověk, který si říká křesťan, může dělat vlastně cokoli, nedivme se, že je církev v pohrdání. (Ona asi bude v pohrdání, i když bude káznit, ale hledající lidé spíše uvěří, že to s následováním Krista míníme vážně.)
III.
Oč vlastně jde? Proč kráčet úzkou cestou?
Bez Boha se míjíme cíle. Naše životy jsou prázdné. Pokud to někdo vidí jinak, nebudu se s ním hádat, mě se to ale jeví takto. Poznávat Boha považuji za to nejdůležitější, co můžeme v životě dělat. Je to pro mě současně nejdramatičtějším dobrodružstvím a jinou cestu bych nevolil. Poznávat Boha znamená poznávat jeho charakter. Boha poznáváme v Kristu. Když člověk naváže s Bohem vztah, chce mu dělat radost. V praktickém životě pak často musí volit mezi sklony svého těla a děláním radosti Bohu. Nebo mezi sklony své duše a děláním radosti Bohu. Mnozí dají přednost sklonům svého těla nebo své duše. Na Bohu jim nezáleží, nebo ne příliš. Neznamená to, že by je Bůh přestal mít rád. Má je rád stejně, jako dřív. Neznamená to, že se někdy v budoucnu nebudou moci vrátit. I když bych s tím raději předem nekalkuloval. Následovat Krista je úžasné, ale člověk musí skutečně vše ostatní opustit. Nemohu následovat Krista a přitom si pěstovat nerealistický obrázek o sobě samotném, vytvářet před ostatními určitý dojem. Nemůže následovat Krista a přitom se nechat unášet proudem.
Žijeme v postmoderní a někteří říkají že i v postkřesťanské době. Je to doba, kdy činíme čirá rozhodnutí. Nikdo a nic nás nenutí žít s Kristem. Jde čistě jen o to, zda chceme, nebo ne. (Z hlediska této časnosti jde jen o naše rozhodnutí, naši volbu. Jsem si ovšem jist, že tato volba má věčné důsledky, ale to na této zemi není vidět, což nám může připadat poněkud ošidné.) Nikdo a nic nás nenutí zůstávat v manželství. Jde čistě jen o to, chceme-li mít Kristův charakter, nebo ne. Chceme-li mít Kristův charakter, počítejme s tím, že se nevyhneme bolesti.
Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo, s pohledem upřeným na Ježíše, který vede naši víru od počátku až do cíle. Místo radosti, která se mu nabízela, podstoupil kříž, nedbaje na potupu; proto usedl po pravici Božího trůnu (Heb 12,1-2).
Ano, tam mě Bůh pozval. A tam chci být. Jsem ochoten zaplatit cenu. Bože, jestli žiji v sebeklamu, vyzpytuj mě a veď mě svou cestou!

Milost, kázeň a postmoderna / 1.část

7. ledna 2008 v 20:00 | Dan Drápal
Milost, kázeň a postmoderna / 1.část
Na úvod tohoto článku musím napsat něco o svých východiscích. Cítím se jako člen dvou sborů - formálně jsem členem Prague Christian Fellowship, ale jednou za měsíc chodím také do KS Jeseník. Oba tyto sbory považuji (z relativního hlediska) za dobré; kdybych je měl nějak poměřit a zařadit (a ujišťuji Vás, že si uvědomuji ošidnost tohoto počínání), jistě by byly oba v té lepší polovině sborů, které jsem poznal; KS Jeseník dokonce v té nejlepší desetině. Znám pochopitelně řadu lidí i v jiných sborech. Příběhy, kvůli nimž jsem se rozhodl napsat tento článek, se mohou týkat kteréhokoli ze sborů, a naléhavě prosím čtenáře, aby se soustředil na podstatu toho, co chci sdělit, a nepátral, které konkrétní lidi mám na mysli.
Proč tento článek píšu? Vidím kolem sebe řadu katastrof, zejména manželských. Někdy se týkají lidí, za něž jsem se dlouho, někdy po léta, trpělivě přimlouval, s některými jsem navíc byl "pastoračně" v kontaktu. Jejich současné směřování (daleko od Boha a daleko od partnera) mi tedy není lhostejné. V některých případech pastoři ani příliš nevědí o konkrétní situaci svých členů a o hloubce jejich problémů. To nepíšu jako výčitku - sám jsem pastorem byl a vím, kolik požadavků je na pastora kladeno. Nepředpokládám, že pastor je zodpovědný za blaho svých oveček; chtít po něm něco takového znamená klást na něj požadavky, které na něj neklade ani Bůh. Odpovědností pastora je vyvádět ovečky na zelenou pastvu a chránit je před vlky, tj. kázat dobré slovo a varovat před případnými nebezpečími.
Vyrůstal jsem v "lidové", nikoli "vyznavačské" církvi. Proto pro mne bylo objevem, že je třeba určitého zásadního rozhodnutí pro Krista. V lidové církvi člověk do věcí víry tak nějak vrůstal, bez výraznějších předělů. V prostředí, v němž jsem vyrůstal, bylo "obrácení" vždycky jaksi podezřelé. Mí kolegové z evangelické církve mívali dojem, že se ho dosahuje citovou manipulací a ono samo je jakýmsi emocionálním úletem. Lidé, kteří tvrdí, že obrácení prožili, byli přinejmenším podezřelí ze sentimentality, manipulace a pokrytectví.
Své osobní rozhodnutí pro Krista jsem učinil jako dospělý člověk, ba dokonce jako vikář evangelické církve. Bezprostředních vlivů, které mě k tomuto rozhodnutí přivedly, bylo více; patrně nejvýznamnější bylo setkání s JUDr. Emilií Bláhovou, která mne - a stovky dalších lidí - vyzývala, abych "přijal Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána". V určitém okamžiku jsem to udělal, nelituji toho a jsem si naprosto jist, že to byl klíčový okamžik mého života.
Později jsem ovšem dospěl k závěru, že forma mého obrácení je časově podmíněná. V prvotní církvi by asi nevedli lidi k "přijetí Ježíše Krista jako svého osobního Spasitele a Pána", ale ke křtu ve jméno Pána Ježíše Krista. V tomto spisku nebudu řešit otázku, proč tatáž základní zkušenost (či totéž základní rozhodnutí) může mít v různých historických situacích poněkud jinou vnější formu. Jsem přesvědčen, že podstata věci je stejná: člověk potřebuje uvěřit, že Bůh je svatý a já jsem hříšný, že si sám od svého hříchu nepomohu, že jediný, kdo mě může zachránit, je Ježíš Kristus, který na kříži zaplatil za mé hříchy a který by vzkříšen. Je živý, Bůh ho učinil Pánem, a já potřebuji osobně přijmout spásu, kterou mi Kristus vydobyl, a jeho vládu. Potřebuji přijmout, co pro mě udělal, a vydat mu svůj život.
Myslím si, že tuto základní skutečnost nemůžeme obejít. Nebudu zde řešit otázku, zda a jak může být spasen ten, kdo o Ježíši Kristu nikdy neslyšel; já jsem o Něm slyšel a musel jsem k Němu zaujmout osobní stanovisko, a tak je tomu také asi s každým čtenářem tohoto článku.
Po obrácení ovšem zjišťujeme, že jsme velice složité bytosti. Na co nebýváme vždy dostatečně připravováni, je rozpoznání, že obrácení, jakkoli upřímné, neznamená, že už se ve mně nevyskytují nečisté či nezdravé motivy. Postupně poznáváme, že obrácení je opravdu jen prvním krokem. Postupně vydáváme Ježíši Kristu další a další oblasti svého života a učíme se, co jeho vláda v těchto oblastech konkrétně znamená. A dokonce můžeme říci, že pokud nějakou oblast Kristu vydáme, neznamená to, že si ji po čase - aniž jsme si toho sami vědomi - postupně zase nevezmeme do vlastních rukou.
Život s Kristem tedy není postupné dobývání dalších a dalších území, ať už geograficky mimo mě, nebo v mém vlastním nitru. Je to zápas o každodenní (ba "každookamžikové") chození s Bohem, o vydanost Kristu v každém konkrétním okamžiku, kdy se necháváme Bohem vyzpytovat a kdy jsme otevřeni pro to, že nám Bůh ukáže, že naše motivy nebyly třeba tak čisté, jak jsme se domnívali. V životě s Kristem usilujeme o stále větší upřímnost a stále větší odhalenost před Bohem.
Není pochyb o tom, že otevřenost před Bohem souvisí s otevřeností před lidmi. Varuji ovšem, abychom zde viděli přímou úměru. To by nás mohlo svést k falešné představě, že otevřenost před lidmi lze nějak vyžadovat, nařídit, zorganizovat. Otevřenost před lidmi se nám může "podařit". Podobně jako otevřenost před Bohem ani otevřenost před lidmi není něco, čeho jednou dosáhneme a pak už v tom jen "jedeme". Je to něco, oč neustále zápasíme.
Mohu ale říci: Blaze každému, kdo má dobrého přítele, s nímž může hovořit o svém vztahu s Bohem. Dobrý přítel je ten, kdo nezneužije, řeknu-li mu o svých pádech a prohrách. Současně je ale dobrý přítel ten, kdo mě nenechá žít v sebeklamu. Dobrý přítel má odvahu napomenout mně a upozornit mě, že určitá rozhodnutí mě se vší pravděpodobností odvedou od Boha - i od našeho vzájemného vztahu.
Jsem přesvědčen, že na nás také je, abychom se snažili být dobrými přáteli. Abychom hledali hluboké a otevřené vztahy. Ve svém očekávání ovšem buďme realističtí: Takových vztahů nebudeme mít nikdy moc. Budeme-li mít jeden, dva nebo tři, budeme velice šťastní lidé. Dále buďme realističtí i v očekávání, jak to s těmito vztahy bude v průběhu času. Nemysleme si, že když jsme prožili hluboký vztah, bude to za rok stejné. Ne, takový hluboký dotek duší se spíše děje jako řada ne zcela spojitých prožitků. Pokusíme-li se institucionalizovat je, se zlou se potážeme. Přesto je potřebujeme neustále hledat. Je to podobné, jako s prožitky Boží blízkosti. Boží blízkost také potřebujeme neustále hledat, ba nemáme ve svém životě nic důležitějšího na práci.
Věřím, že něco takového měl Pán Ježíš na mysli, když říkal, že kde se dva nebo tři sejdou v jeho jménu, tam je On uprostřed nich.
Právě takový přítel může být tím, kdo nás ochrání před katastrofou. Nečekejme, že to bude pastor. Pastor má v nejlepším případě jen o něco málo větší emocionální kapacitu než my sami. Naší modlitbou za pastora by mělo být, aby sám jednoho nebo dva takové přátele měl. Mám obavy, že obecně vzato na tom pastoři mohou být ještě o něco hůře než průměr sboru. Jsou natolik vystaveni tlaku naléhavého, že bezděčně zapomenou na to, co je nejdůležitější. Nebo se domnívají, že v takovém vztahu žijí, ale podlehli iluzi. Pokud tedy v této souvislosti uvažujeme o "pastoraci", nespoléhejme příliš na pastora. Nepomůže nám, jakkoli by nakrásně chtěl. I on je jen člověk. Pokud sám má dobré přátele a pokud o těchto věcech správně vyučuje (tj. vyvádí ovečky na zelenou pastvu a je jim příkladem), máme velmi dobrého pastora. Lepšího těžko najdeme.
Po všechny věky byla velkým nebezpečím církve povrchnost. Jsme-li povrchní, pak v situaci, kdy se nám zrovna ve sboru daří, máme za sebou úspěšné evangelizace a přibylo dost nových členů, začínáme mít pocit, že jsme na to kápli a že kdyby to jiné sbory dělaly stejně jako my, taky by se jim vedlo tak dobře. Já samozřejmě varuji před nevděčností, podaří-li se nám získat nové členy sboru. (A členy jiných sborů varuji před závistí.) Jenže vím, že to je teprve počátek cesty. Jak se budou tito noví členové cítit za rok, za dva roky? Teď je pro ně víra něčím novým a oni prožívají nadšení. Jak jim sbor pomůže, až se ocitnou na poušti? Bude na ně pastor (či další starší) myslet ve svých kázáních a přímluvných modlitbách? Účinnost jednotlivých sborů poměří až Bůh při skonání věků.
A mě trápí právě ti, kteří nadšeně začínali, a po čase odpadají. Odpadnou-li po pěti letech, mrzí mě to víc, než odpadnou-li po pěti měsících. Jakkoli beru celkově pastory v ochranu (jsou velmi ohroženým druhem), v této věci si myslím, že mnohdy dělají chybu. Bojí se, aby neztratili své členy, a tak neřeknou naplno, že cesta následování je fakt úzká. A někdy mám dojem, že mají dokonce strach, aby se to jejich ovečky nedověděly.
Zhruba od doby, kdy zde začaly vycházet knížky Philipa Yanceyho, se u nás hodně mluví o milosti. Nemyslím si, že by za to mohlo pouze nakladatelství Návrat domů, které Yanceyho knihy vydalo; já jsem začal o milosti vyučovat zhruba v téže době, kdy se připravovalo vydání první knihy "Nekončící milost", takže si myslím, že Bůh měl toto téma pro českou církev skutečně připraveno. Jak tomu ale bývá, vše se dá zneužít - i Boží milost. Zakusil jsem v průběhu let několikrát, že když jsem někomu říkal věci, které mu nešly zrovna do ucha, obvinil mě, že mám málo milosti. U některých lidí se mi skoro chce mluvit o "invertované milosti". Není možno jim říci pravdu, protože ať se jim snažíte pravdu říci jakkoli šetrně, vždy vás obviní, že máte málo milosti, a odpálkují to, co by jim možná mohlo zachránit život. Zde je zřejmě třeba připomenout, že milost si nemůžeme nárokovat. "Nárok na milost" je contradictio in adiecto, je to protimluv.
Když jsem začal překládat knihy Brennana Manninga (první vyšla česky pod názvem Uchvácen Kristem - vřele doporučuji), nevěděl jsem tak docela, co si o nich mám myslet. Zdálo se mi (a někdy ve mně ten pocit přetrvává), že Manning zdůrazňuje milost až příliš, a to na úkor pravdy. V knize, kterou právě překládám (anglický originál se jmenuje Ragamuffin Gospel, tedy něco jako "evangelium pro otrapy", jsem ale našel i následující pasáž (cituji se svolením českého vydavatele): Zdálo se, že Max dostal infarkt. Snažil se postavit se na nohy, ale nedokázal kontrolovat své pohyby. Brýle letěly nalevo, fajfka napravo. Složil se na všechny čtyři a začal nekontrolovaně štkát.
Murphy-O'Connor (= vedoucí terapeut) vstal a tiše řekl: "Nyní se rozdělíme."
Čtyřiadvacet léčících se alkoholiků a narkomanů stoupalo po točitém schodišti o osmi schodech. Obrátili jsme se doleva a všichni jsme se přes zábradlí horní části místnosti podívali dolů. ... Max byl stále ještě na všech čtyřech. Vzlykání přešlo v kvílení. Murphy-O'Connor se k němu přiblížil, nohu mu dal na hrudní koš a zatlačil. Max se převrátil na záda.
"Ty hnusný slize," zařval Murphy-O'Connor. Máš tu dveře napravo i nalevo. Zvol si ty, jimiž vypadneš rychleji. Zmiz, než tě vlastnoručně vyhodím. Tahle léčebna není pro lháře!"
Filozofie přísné lásky vychází z přesvědčení, že s účinnou léčbou nelze začít, dokud si člověk nepřizná, že alkohol nezvládá a že vlastně nezvládá celý svůj život. Nezvolíme-li pravdu, pak nám jako alternativa zbývá vždy jen určitá forma sebedestrukce. Max mohl volit ze tří možností: čekala ho určitá forma šílenství, smrt či střízlivost. Chceme-li osvobodit vězně, musíme pojmenovat, o jaké vězení jde. Maxovo popírání bylo nutno odhalit v nemilosrdné interakci s jemu podobnými. Jeho sebeklam bylo nutno demaskovat ve vší jeho absurditě.
O něco později téhož dne prosil Max o svolení, aby mohl v léčení pokračovat. Získal je. Během léčení pak prošel nejvýraznější změnou osobnosti, jaké jsem byl kdy svědkem. Stal se upřímným a nakonec byl v celé skupině tím nejotevřenějším, nejzranitelnějším a nejlaskavějším. Přísná láska ho přivedla k vnitřní pravdivosti a pravda ho osvobodila.
A nyní rozuzlení jeho příběhu: Poslední večer před koncem léčení prošel Fred kolem dokořán otevřených dveří Maxova pokoje. Max seděl u stolu a četl knihu Loď se potápí. Fred zaklepal a vešel. Max ještě chvíli seděl a hleděl do knihy. Když zvedl oči, tekly mu po tvářích slzy. "Frede," řekl chraplavě, "poprvé v životě jsem se modlil." Max byl na cestě k poznání Boha.
Mezi úsilím o poctivost a transparentní osobností existuje hluboký vztah. Max nemohl poznat pravdu o živém Bohu, dokud si nepřiznal, že je alkoholik. Z biblického hlediska byl Max lhářem. Z filozofického hlediska je opakem pravdy omyl; z biblického hlediska je to lež. Maxova lež spočívala v tom, že se jevil jako někdo, kdo ve skutečnosti nebyl - jako člověk, který pije pouze příležitostně. Pravda pro něj znamenala uznání skutečnosti - svého alkoholismu.
Boží Nepřítel je velký iluzionista. Pravdu přebarvuje a podporuje nepoctivost. "Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není" (1J 1,8). Satan nás nabádá, abychom považovali za důležité to, co ve skutečnosti nijak důležité není. Trivialitám dodává lesk a odvádí nás od podstatného. Snaží se přimět nás, abychom žili ve světě klamů a stínů.
Jean Daniélou napsal: "Pravda znamená, že v mysli přikládáme věcem důležitost, kterou mají ve skutečnosti." Skutečně Skutečný je Bůh. Když se Max postavil čelem ke svému alkoholismu a začal ho vnímat pravdivě, jakoby prošel určitými dveřmi, za nimiž začal vnímat svrchovanou skutečnost Boha. Proto mohl říci: "Právě jsem se poprvé v životě modlil." (V textu jsem zdůraznil věty, které vidím jako zvlášť významné - DD.)
Pro pastora je velmi, velmi těžké aplikovat "přísnou lásku". Přiznám se, že si sám sebe také nedovedu představit, jak jednám jako Murphy O'Connor. Přesto radím, snažme se pochopit, co Brennan Manning píše. Ano, hrozí nám, že ztratíme další členy. Můžeme volit alternativu, o níž Jeremjáš hovoří takto: "Těžkou ránu dcery mého lidu léčí lehkovážnými slovy: »Pokoj, pokoj!« Ale žádný pokoj není" (Jr 8,11). Pak nás sice někteří členové neopustí, ale jen do času. Rozhodující přece je nikoli to, kolik členů máme zde na zemi, ale kolik lidí nakonec skončí v Božím království.