Prosinec 2007

Nekrolog JUDr.Emílie Bláhová 22. 6. 1913 – 15. 11. 2007

27. prosince 2007 v 0:47 | Dan Drápal
JUDr. Emílie Bláhová 22. 6. 1913 - 15. 11. 2007
Dne 14. listopadu t. r. odešla k Pánu Dr. Emílie Bláhová. Dožila se požehnaného věku 94 let.
Málokomu vděčí Křesťanské společenství Praha za službu tolik jako Milušce Bláhové. Hrála klíčovou úlohu při vzniku našeho společenství.
Přivedla k Pánu desítky, ne-li stovky lidí. Ač ne všichni souhlasili s jejími evangelizačními přístupy, byla nám všem příkladem v mnoha věcech, z nichž bych chtěl zvlášť zdůraznit tři, jež pokládám za nejpodstatnější:
1. Miluška šla vždy k jádru věci. Pro každého z nás je klíčová otázka, kterou položil Pilát: "Co tedy mám udělat s Ježíšem, zvaným Kristus?" (Mt 27,22). Miluška každému, dalo by se říci včas i nevčas, vyložila cestu spasení. Věděla, že náš vztah ke Kristu je rozhodující, a neřešila podružné otázky, dokud se nevěnovala této otázce nejpodstatnější.
2. Miluška zdůrazňovala, že jistota spasení je založena na Božím Slovu. Nikoli na našich pocitech, jež mohou být prchavé. Nikoli na tom, co nám říká někdo jiný. Nikoli na vnějších úkonech.
3. Miluška zdůrazňovala Boží milost a Boží jednání. Zdůrazňovala, že přijmout Krista je důležitější než vydat se Kristu. Není tak důležité, co pro Krista uděláme. Mnohem důležitější je, co On udělal pro nás.
Jako každý z nás, i Miluška měla svůj díl starostí a trápení. Nevzpomínám si ale, že bych ji někdy viděl zasmušilou či v depresi. Víra nás jistě nechrání před problémy. Víra v Boží svrchovanost nás ovšem uchrání před tím, abychom se nechali problémy udolat.
S Miluškou jsem se setkal jako mladý člověk. Ona již byla vdovou v důchodovém věku. (Její manžel byl rovněž duchovní člověk, o němž jsem ale slyšel pouze z vyprávění.) Miluška bydlela se svou švagrovou Boženkou ve Slezské ulici na Vinohradech. Já jsem tehdy byl na počátku služby. Teď už si připadám poměrně starý. Pán tady Milušku nechal dlouho - při naprosté duševní svěžesti a v plné duchovní síle. Byla živou ilustrací Žalmu 92,14-16. Dovolte, abych ho ocitoval v kralickém znění (v době našeho prvního setkání jsme ještě jiný překlad k běžnému užití neměli): Štípení v domě Hospodinově v síňcích Boha našeho kvésti budou. Ještě i v šedinách ovoce ponesou, spanilí a zelení budou, aby to zvěstováno bylo, že přímý jest Hospodin, skála má, a že nepravosti žádné při něm není.

Další dobrá zpráva z domova: Neonacistická provokace u příležitosti výročí snad největšího protižidovského pogromu v dějinách, tzv. „Křišťálové noci“, (10. listopadu 07) se nezdařila.

27. prosince 2007 v 0:44 | Dan Drápal
Další dobrá zpráva z domova
Zní velice jednoduše: Neonacistická provokace u příležitosti výročí snad největšího protižidovského pogromu v dějinách, tzv. "Křišťálové noci", (10. listopadu) se nezdařila.
Už toto prosté konstatování by bylo dobrou zprávou. Jenže nakonec to bylo ještě lepší; skoro jakoby se naplnilo české úsloví, "že všechno zlé je k něčemu dobré". (Mimochodem, tomuto úsloví raději příliš nevěřte.) V odporu proti neonacistům se u nás dosud nevídaným způsobem spojili židé i křesťané. Celkem tří významnějších protiakcí se pochopitelně zúčastnilo i mnoho liberálních nevěřících. Velmi důležité je, že židy přišli podpořit zástupci všech parlamentních stran. V minulosti jsem trochu záviděl Francouzům, Němcům, či Italům, když se do čela demonstrací proti rasismu postavili nejvyšší vládní představitelé - u nás něco takového nebývalo zvykem. Těžko si představit tak širokou jednotu, kdyby se neonacisté nepokusili uspořádat svou trapnou akci.
Pochvalu zaslouží i činnost policie. Tentokrát ji nebylo možno vinit ani z nečinnosti, ani z nadržování, ani z přílišné tvrdosti.
K jediným potyčkám došlo mezi neonacisty a anarchisty, a zdálo se, že anarchisté mají značně navrch - jak početně, tak co se týče projevovaného násilí. Jak konstatovala snad všechna média, jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet. Prostě se zdálo, že určitá část mládeže se chce poprat. Většinou to bývá spíše na Spartě, tentokrát to bylo u Právnické fakulty.
Máme tedy být za co vděční; je z čeho se radovat. Na druhé straně ovšem nelze nevidět, že v jiných oblastech politikům i duchovním představitelům podobná jednota schází. Neonacisté jistou hrozbou jsou, nicméně poměrně malou. Politické či vojenské nebezpečí nám hrozí z Ruska, v duchovní oblasti snad ani nemůžeme mluvit o nebezpečí, spíše o nastalé katastrofě, jíž je rozpad základních morálních hodnot. Ten vytváří určité duchovní vakuum. Pokud ho nezaplní křesťané, zaplní ho islám, a to nikoli ve své umírněné, ale ve své radikální podobě.

„Chrabré“ odvolávání

27. prosince 2007 v 0:39 | Dan Drápal
"Chrabré" odvolávání
29. září roku 2006 odvolal tehdejší ministr financí Vlastimil Tlustý svého náměstka pro státní rozpočet Eduarda Janotu. 7. listopadu roku 2007 odvolal současný ministr zdravotnictví Tomáš Julínek šéfa hematologického ústavu Pavla Klenera.
Co mají tyto dvě události společného? V obou případech ministři odvolali na slovo vzaté odborníky, kteří ve svém oboru prakticky nemají konkurenty. V obou případech si ministři potřebovali zajistit bezvýhradnou poslušnost svých podřízených.
Ano, platí, že žádná organizace nemůže dlouhodobě obstát, pokud panuje hluboká nedůvěra a nespolupráce mezi vedoucím a jeho podřízenými. Na druhé straně bleskové odvolání odborníků, kterých máme pomálu, bez viditelné snahy se s nimi domluvit a získat je pro svůj projekt, nevěští o daných ministrech nic dobrého. Těžko se bráním obratu, který se mi dere do mysli: arogance moci.
Krátkodobě mohou ministři získat. Dlouhodobě ovšem jejich kroky škodí všem - nejen odvolanému, ale konec konců celému národu. Své odborníky bychom si měli hýčkat, nikoli je vyhazovat.
Domnívám se, že ODS podobné kroky nové voliče nezískají a patrně některé stávající odradí. Výměna za ČSSD ale v této věci příliš nepomůže - vzpomeňme si na chrabré odvolávací manýry třeba ministrů Ivana Davida či Davida Ratha.
Jsou dvě roviny, na nichž se lidé mohou (a mají) učit kultuře mezilidských vztahů a vzájemné úctě: jde o rodinu a církev, tedy konkrétně místní křesťanský sbor. Na těchto dvou rovinách se lidé mohou učit spolupráci, smysluplnému kompromisu a vzájemné úctě.
Pokud si ovšem lidé zvykají navzájem se vyhazovat i tam, pak to pro budoucnost národa nevěští nic dobrého. Bohatstvím národa přece nejsou na prvním místě přírodní zdroje, ale schopní lidé. Schopní především spolupracovat, navzájem si jeden druhého vážit a pomáhat si rozvinout svůj potenciál.
Jednu dobrou zprávu ovšem můžeme zmínit: Když skončil ministr Tlustý, Eduard Janota se vrátil. Chce se říci: Chvála Bohu.

Havlovo „Odcházení“ (recenze)

27. prosince 2007 v 0:37 | Dan Drápal
Havlovo "Odcházení"
Nová divadelní hra Václava Havla asi leckomu zamotá hlavu. Děj je jednoduchý: Významný politik, kancléř Rieger, odchází z úřadu - a bude se muset vystěhovat i z vládní vily. On ani lidé z jeho nejbližšího okolí na to nejsou vnitřně připraveni a nějak se s touto situací vyrovnávají. Z dialogů mezi postavami kolem Riegra - příbuznými, tajemníky a sem tam někým dalším, můžeme vyčíst, co si asi Václav Havel myslí o současné politice. A - obávám se - nejen co si o ní náš bývalý prezident myslí, ale i o tom, jaká ta politika opravdu je, tedy jak ji Václav Havel měl možnost poznat.
Čteme-li hru jen trochu pozorně, brzy vzdáme pokusy jednotlivé postavy někomu přiřadit. Nemá cenu klást si otázku, zda Rieger je Havel či Klaus, nebo snad Zeman či Paroubek. Rovněž by bylo zcela marné hledat konkrétní postavy v Riegrových příbuzných či tajemnících. Určitá genialita Havlových her už od šedesátých let spočívá v tom, že jsou svým způsobem vlastně o všech, a to tak hluboce, že konkrétní přiřazování jsou nadbytečná. (Proto třeba hra "O slavnosti a hostech" oslovovala v šedesátých letech publikum nejen v komunistické východní Evropě, ale dokonce i na tehdejším americkém Jihu. Myslím, že tato skutečnost poněkud zaskočila i samotného Václava Havla.)
Jaká tedy ta hra je? O čem vypovídá?
Jakkoli je hra vtipná a svým způsobem zábavná, její výpověď je dost tristní. Politika - to jsou fráze. Politické prostředí je navenek slušné (vicepředseda Vlastík Klein, který jde evidentně Riegrovi po krku, si s ním tyká a oba muži se důvěrně oslovují), ve skutečnosti však dravé a surové. Přitom všichni aktéři mohou používat víceméně stejných frází. Vždycky jde "o člověka" a samozřejmě "o svobodu". A pochopitelně všichni chtějí bojovat proti korupci. Hra jakoby diváka chtěla zbavit posledních nadějí, že by slova politiků mohla mít nějaký reálný význam.
Havlovou silnou stránkou vždycky bylo, že dokázal relativizovat i sám sebe a že si i sám ze sebe uměl - a umí - dělat legraci. Když ale v závěru hry mezi bezobsažné fráze zařadí i heslo "Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí", trochu nás (nebo alespoň mě) zamrazí. Což to sám Václav Havel nemyslel tehdy v tom devětaosmdesátém vážně? Nu, domnívám se, že myslel, jenže si asi sám časem uvědomil, že se i toto tehdy slavné heslo, s nímž se mnozí identifikovali a které mnohým dodávalo naději, může stát prázdnou frází.
Postavy kolem kancléře Riegera jsou jaksi nahodilé, ale čtenář, případně divák může nabýt dojmu, že mezi Riegrem a lidmi kolem něj žádný nebetyčný rozdíl není. Kdo je vlastně autorem Riegrových myšlenek, či spíše výroků? On sám? Maminka? Milenka - přítelkyně? Tajemník? Zůstává v nás pocit, že fráze a vzletné výroky pro média jsou nutné, snad z jakési tradice, leč zbytečné, a všichni to vlastně vědí.
Celkový dojem je, že o nic vlastně nejde. Vrcholný představitel státu je tak trochu hříčkou lidí, kteří jej obklopují. To, co lidé říkají, málo vypovídá o tom, co si skutečně myslí. Zůstává dojem všeobjímající prázdnoty a marnosti jakéhokoli usilování.
To ovšem není poselství života samotného Václava Havla. Pozitivní je, že Václav Havel je schopen sebereflexe a že skutečnost nepřikrašluje. Na druhé straně si myslím, že nemá vlastně moc jasno v nějakém programu. Vše, co řekne i on, který dokázal statečně čelit komunistickému režimu, se může stát frází.
Myslím, že je to proto, že Václav Havel nevěří v Boha. Ano, vím, že věří v jakési mlhavé něco, co nás přesahuje. Nevěří však v Boha Abrahamova, Izákova a Jákobova. To není, jak věděl Blaise Pascal, bůh filozofů, ale živý Bůh. Není to pojem, s nímž lze žonglovat (a žonglovat jde i s Havlovými pojmy, jak si on sám uvědomuje), ale reálný Bůh, kterého můžeme buď přijmout či odmítnout, nemůžeme si ho ale předělat k obrazu svému.
Já politický program mám: Toužím po tom, aby se náš národ k tomuto Bohu vrátil. Pro mě to není fráze. Chci za tuto cestu ručit celým svým životem. Bůh mi za to stojí.
A pokud si namelu, zkusím to znovu.

Putinovo vítězství a církve

27. prosince 2007 v 0:31 | Dan Drápal
Putinovo vítězství a církve
Demokracie to měla v Rusku vždycky těžké. Byla vlastně jen tři období, kdy dostala jakous takous šanci - léta 1905-1907, 1917 a 1991-1995. Všechna tato období byla ovšem pro Rusko obdobími hospodářského či politického úpadku. V prvním prohrálo rusko-japonskou válku, ve druhém krvácelo v první světové válce, ve třetím bylo rozkradeno. Není tedy divu, že Rusové demokracii příliš nerozumějí a ani nevědí, proč by o ni měli vlastně stát.
S výjimkou vlády bolševiků/komunistů se ruská vládnoucí moc vždy opírala o pravoslavnou církev. Její kořeny ovšem nejsou v západní tradici, nýbrž v tradici byzantské, v níž byla církev vždy zcela podřízena státu. Jak se nyní ukazuje, ani sedmdesát let nesmírného utrpení nestačilo, aby se pravoslavná církev zbavila přesvědčení, že stát by měl být jejím ochráncem a chlebodárcem. A bývalý kágébák Putin se vrací ke staré dobré carské tradici a hodlá pěstovat pevné a oboustranně prospěšné vztahy s pravoslavnou církví.
Ani sedmdesát let společného utrpení nestačilo k tomu, aby se pravoslavná církev smířila se skutečností, že jsou i jiné církve. Přitom v Rusku existovaly různé evangelikální skupiny přinejmenším od osmnáctého století, možná ještě dříve. Za cara Alexandra I. bylo přímo v Petrohradě charismatické probuzení, jež zasáhlo i šlechtu; ve třicátých letech 19. století bylo podobné probuzení mezi kozáky na Donu. I během nesmírného útlaku za Stalina a po něm evangelikálních křesťanů spíše přibývalo.
Po pádu komunismu se Rusko otevřelo i různým vlivům, přicházejícím z Ameriky, Švédska či Kanady. Mnohdy docházelo k ostrým střetům mezi starými letničními, kteří prošli krutým pronásledováním, jež však měli sklon k u nás nepředstavitelnému zákonictví, a novými skupinami, silně podporovanými ze Západu. Až zvyšující se tlak ze strany pravoslavné církve, směřující proti všem nepravoslavným, přiměl tyto staré a nové skupiny k navázání lepších vztahů.
Dá se očekávat, že Putinova mesaliance s pravoslavnou církví bude pokračovat. Ku prospěchu Putina a ke škodě pravoslavné církve. Evangelikály a katolíky čekají spíše těžké časy.
Ale krev mučedníků málokdy tekla nadarmo.

Zlobí nás ty správné věci?

27. prosince 2007 v 0:28 | Dan Drápal
Zlobí nás ty správné věci?
Tak nám parlament schválil rozpočet na příští rok. Při projednávání reformy veřejných financí a následně i rozpočtu nebylo o emoce nouze, dokonce ani na stránkách Evangelického týdeníku. Mám ale obavy, že jsme nejvíce pozornosti věnovali věcem podružným a téměř vůbec se nevěnovali těm podstatnějším.
Mnozí byli pohoršeni tím, že nejvíce si polepší bohatí. Vypadá to velmi "sociálně necitlivě" a dobře se o tom píše v novinách. Měl jsem možnost seznámit se s podrobnými rozbory, oč vlastně jde. Nejnižší příjmové skupiny si polepší o čtyři stovky. Střední třída o 27 korun. Ten, kdo má kolem třiceti tisíc, taky o čtyři stovky. Opravdu hodně si polepší ti, kteří mají nad šedesát tisíc. Jenže… Jenže v této příjmové skupině je jen 1,5 % obyvatel a celková suma, o níž jde, je v rámci státního rozpočtu zcela zanedbatelná. Takže jde o optickou záležitost.
Mnoho se diskutovalo o výši daní. Snad nikdo neupozornil na to, že výše přímých daní je tou menší částí našich odvodů do státní kasy. Kdybychom nikdo daně neplatili, zůstalo by v průměru každému z nás o 1200 Kč více. Státní rozpočet by byl o deset procent chudší, což bychom sice pocítili, ale nebyla by to katastrofa.
Mnohem více platíme na zdravotním a sociálním pojištění. O tom se ale mluvilo minimálně. Kladli jsme si ty správné otázky?
Hodně prostoru se věnovalo zvýšení DPH u potravin z pěti na devět procent. Slováci před pár lety zvedli DPH mnohem drastičtěji - z pěti na devatenáct procent. Včera jsem se odtamtud vrátil - ujišťuji všechny čtenáře, že se mají tak dobře, jako nikdy.
Naše vláda ovšem postupovala pěkně po kocourkovsku. Na rozdíl od Slováků začala - hned po volbách - tou líbivější částí reforem, tedy snižováním daní. Je velmi pravděpodobné, že tu obtížnější část, totiž důchodovou reformu, tato vláda ani nezahájí. Nebude mít odvahu. Zůstane to na sociální demokraty.
Josef dobře radil v Egyptě: Neprojezte všechno během sedmi tučných let! Odložte si na léta horší! Našel vlády, ať už levicové, nebo pravicové, během sedmi tučných let projídají vše, co se dá. Radím vám dobře, doma to tak nedělejte!

Apologie předsedy Jiřího Čunka

27. prosince 2007 v 0:26 | Dan Drápal
Apologie předsedy Jiřího Čunka
Jako většina občanů jsem se o Jiřím Čunkovi dověděl z médií. Jelikož se už po desetiletí laicky zabývám romskou otázkou (koncem 60. let jsem mezi Romy pobýval a hovořil jsem s mnoha představiteli romské inteligence), pochopitelně mě události na Vsetíně zajímaly. Dodnes si myslím, že některé věci tehdy Jiří Čunek neudělal dobře. Nicméně pokusil se nějakým způsobem řešit existující problém a na řešení samotném nic rasistického nevidím. Má námitka byla proti vystěhování rodin z vsetínského pavlačového domu do obcí, jejichž přestavitelé nebyli upozorněni na to, co se chystá. Rovněž si na rozdíl od pana Jiřího Čunka nemyslím, že lidé, kterým byly přiděleny nemovitosti třeba v okrese Jeseník, budou schopni se o ně postarat. Pochybuji, že člověk, který podepíše kupní smlouvu na nemovitost, kterou v životě neviděl, bude schopen se o ni starat. Ovšem tady vůbec nejde o to, zda je to Rom či "bílý".
Když byl Jiří Čunek zvolen do čela strany, byl jsem jeden z mála hlasů, kteří v pražské organizaci KDU-ČSL o správnosti tohoto kroku hlasitě pochybovali. Nesídlel jsem obecnou euforii, kterou jsem vnímal, a poukazoval jsem na to, že nevíme prakticky nic o názorech Jiřího Čunka na zahraniční politiku, na daňovou, důchodovou či zdravotní reformu a další otázky. Víme jen, že razantně řešil určitý problém, který nastal v městě Vsetín.
Vzápětí vypukly aféry. První, o níž jsem se dověděl, bylo obvinění vznesené paní Marcelou Urbanovou. Řešení, které zvolil Jiří Čunek, se mi velice líbilo: Její obvinění zveřejnil v jakémsi vsetínském zpravodaji. To samozřejmě nedokazuje jeho nevinu. Pokud se ale nedopustil jednání, z nějž byl obviněn a které se mělo stát o několik let dříve, celkem správně usoudil, že ho paní Urbanová chce vydírat. Proti vydírání těžko existuje lepší obrana, než jít se vším na veřejnost.
Jak říkám, krok Jiřího Čunka nedokazuje jeho nevinu. Věc sama je těžko dokazatelná. Kdyby někdo skrytou kamerou natočil, jak pan Čunek obtěžuje paní Urbanovou, byla by věc jasná.
Později jsem v tisku četl různá interview, mimo jiné s paní Pavlou Čunkovou a s některými příbuznými Jiřího Čunka. Jako člověk, který několik desetiletí pracoval s lidmi, mohu jen říci, že pokud někdo sexuálně obtěžuje svou sekretářku, většinou se dočká od své manželky jiného zacházení, než pan Čunek. Když je někdo "na ženské" (případně "na chlapy", abych se pokusil být trochu politicky korektní), pak to většinou nebývá jenom jednou. Před širší rodinou to nezůstává utajeno. Nadto jsem se později dověděl, že Čunkovi se účastnili hnutí Focolare, v němž se křesťané setkávají v malých skupinkách a podrobně hovoří o svém životě. Pokud by pan Čunek nějak "švindloval", neměl by žádný motiv se tohoto hnutí účastnit. Nehledě na to, že na nesprávné chování k opačnému pohlaví jsou probuzení křesťané dost citliví, bez ohledu na to, zda jde o katolíky nebo evangelíky. Mezi sporadickými návštěvníky kostela z řad tradičních věřících si nějakého "holkaře" představit dovedu; mezi lidmi, kteří se účastní skupinkového života, jen velice těžko.
Dále následovalo podezření z úplatku. To bylo vlastním předmětem vyšetřování. Opět, podobně jako v případě sexuálního obtěžování, se jednalo o záležitost starou několik let. Svědkyně byla táž. I opoziční zastupitelé na vsetínské radnici tehdy vyjadřovali mínění, že si nedokáží představit korupční jednání u evangelíka pana Hurty, majitele firmy, jež měla pana Čunka údajně uplácet. Pan Čunek, vědom si své neviny, mluvil z počátku velmi otevřeně. Byly mu kladeny otázky, proč ukládal peníze do banky, která zkrachovala. Jako by byl jediný. Předpokládám, že na tom byl podobně jako já. Tehdy vznikající kampeličky mi byly od počátku podezřelé; těm bych peníze nikdy nesvěřil. Ovšem například v Union bance jsem peníze nějakou dobu měl a jen shodou okolností jsem je včas vybral. Neznal jsem nikoho, kdo čekal pád Union banky. S Universal bankou to bylo podobné.
Najednou se po Jiřím Čunkovi chtělo, aby přesně věděl, co dělal ten který den před pěti lety, a proč byl právě v tom městě, proč ukládal peníze jinde než na Vsetíně. Já jsem shodou okolností také před více lety ukládal nějaké peníze, a bylo to v Přelouči, k níž nemám žádný vztah. Musel jsem dost lovit v paměti, abych si vzpomněl, co jsem tam vlastně tehdy dělal. Kdyby za mnou náhle přišli čtyři policisté a chtěli to po mně vědět, možná bych se rozklepal a nevzpomněl bych si.
Senát vydal Jiřího Čunka policejnímu stíhání. Senátor Štětina, kterého mám dobré důvody si vážit, vyjadřoval hlasitě vážné pochybnosti. Nebyl sám. Pochybnosti vyjadřoval i pan Topolánek - jen lituji, že je nespecifikoval.
Vyšetřování se mělo týkat údajného úplatku na Vsetíně. Byly vypracovány znalecké posudky, které potvrdily, že cena prodávaných bytů byla přiměřená. Přesto například Právo psalo o tom, že z posudku vyplývá něco jiného, aniž zmínilo, jaký byl celkový výsledný verdikt tohoto posudku.
Zcela mimo zájem médií zůstávala skutečnost, že o prodeji vsetínských bytů nemohl rozhodnout Jiří Čunek sám. Místo aby se člověk z novin dověděl něco o tom, jak rozhodování o takové věci vlastně probíhá a kdo všechno do toho má co mluvit, jakoby se mlčky předpokládalo, že o výši zaplacené částky rozhodl výhradně pan Čunek od svého stolu, nikterak nekontrolován městským zastupitelstvem, kde přece sedí i zástupci opozice, které takové prodeje jistě zajímají, nebo by alespoň zajímat měly. Nedočetl jsem se v novinách, jak se k této věci opozice ve vsetínském zastupitelstvu stavěla, ačkoli taková informace by byla navýsost relevantní. Když se na to dívám zpětně, nemohu se zbavit dojmu, že zde existoval určitý plán, jak Jiřího Čunka líčit jako jakéhosi poloboha, jenž se nemusí na nikoho ohlížet a svá rozhodnutí činí v právním, politickém a ekonomickém vzduchoprázdnu čistě podle svého kaprice.
Zprávy o Jiřím Čunkovi se objevovaly zhruba po čtrnácti dnech. Někdy nebyla nějaká nová informace, tak se pouze recyklovaly informace staré.
Vyšetřování se vleklo a vleklo. Co mohlo být tak složitého na zjišťování, na co použila firma pana Hurty onen půlmilion, který v určitý den vybrala ze svého účtu?
Pak vstoupil do hry pan Vaškůj. Nevím proč. Jeho role je mi záhadou. Pan Čunek byl jeho kroky viditelně překvapen. K panu Vaškůjovi žádnou důvěru nechovám a vůbec netuším, jaký by mohl mít zájem na pomoci panu Čunkovi. Spíše se mi zdá, že měl pana Čunka ještě více zdiskreditovat.
Mezitím věnovala média panu Čunkovi stále více pozornosti. Na Vsetín jezdili novináři a redaktoři různých víkendových příloh a poměrně těžko pátrali po lidech, kteří by měli k panu Čunkovi negativní vztah. I magazín Práva přinesl obsáhlou reportáž o Čunkově rodině, o jeho manželce, dětech i vzdálenějších příbuzných. Mám za to, že ač Právo dělalo vše proto, aby pana Čunka poškodilo, reportáž v magazínu vyznívala jednoznačně v jeho prospěch.
V klíčovém okamžiku Nejvyšší státní zástupkyně paní Renáta Vesecká odebrala "případ Čunek" přerovskému státnímu zástupci Radimu Obstovi. (Není mi známo, proč tuto kauzu řešili zrovna v Přerově. Zato něco vím o Radimu Obstovi, neboť tento zástupce řešil i jinou významnou kauzu, a sice obvinění Vladimíra Hučína. Podivnosti a vykonstruovanost této kauzy jsou všeobecně známy a konec konců potvrzeny proběhnuvším soudem. Jsem rád, že mě pan Radim Obst nevyšetřuje. Nebyl bych si jist opravdu ničím.)
Přidělení kauzy Čunek jihlavskému státnímu zástupci Radimu Salichovovi bylo ovšem panu Čunkovi opět přičteno ke zlému. Média vytvářela dojem, že snad o zahajování, odebírání a přidělování své kauzy rozhoduje on sám.
Od této chvíle už bylo prakticky jedno, co Jiří Čunek dříve udělal, co dělá nyní či co udělá v budoucnu. To, že se Renáta Vesecká sešla s ostravskou státní zástupkyní Andělovou, jistě také padá na jeho hlavu, ať už tyto dvě dámy hovořily o čemkoli. Jiří Čunek je touto dobou již pasován na zloducha, který kdesi v příšeří tahá za nitky a rozhoduje o české politice a justici.
Renáta Vesecká Salichovem uzavřenou kauzu znovu otevřela, a zhruba v téže době se objevily zprávy o tom, kteraké sociální dávky Čunkovi pobírali v devadesátých letech. Jak mohl Jiří Čunek, který pobírání sociálních dávek kritizuje, sám sociální dávky pobírat?
Aby tato kauza dobře vyzněla a aby se jí dodal patřičný spin, bylo třeba spojit dvě věci, o nichž každý soudný člověk, včetně našich novinářů, dobře ví, že k sobě tak zcela nepatří. Na jedné straně jsou lidé, kteří raději pobírají podporu v nezaměstnanosti, než aby přijali nějakou práci. To jsou lidé, které Jiří Čunek kritizoval. Na druhé straně je rodina se čtyřmi dětmi, která pochopitelně žádnou podporu v nezaměstnanosti nebrala, protože otec rodiny nikdy nebyl bez zaměstnání. Dovedu si představit, že málokterý novinář či politolog má čtyři děti, a tudíž neví, že dosáhnout v devadesátých letech na sociální dávky nebylo nic těžkého. Já osobně jsem to vždycky bral tak, že stát se snaží alespoň trochu rodinám s dětmi ulehčit. Místo aby byl Jiří Čunek pochválen za to, že vždycky poctivě pracoval a kromě toho se svou vysokoškolsky vzdělanou manželkou stačil vychovávat čtyři děti, byl označen za nemorálního člověka, který sociální dávky zneužívá.
Zde ovšem musela média, pravda, přiznat, že se nedopustil ničeho nezákonného. Ostatně relevantní informace "unikly" z policejního vyšetřování, a pokud je mi známo, policie žádné stíhání Jiřího Čunka za pobírání sociálních dávek neiniciovala. Proto bylo třeba říci, že šlo o něco nemorálního.
Nestranný člověk - a nestranný politolog a žurnalista - by patrně museli věnovat trochu pozornosti nejen rozdílu mezi dávkami v nezaměstnanosti a rodičovským příspěvkem, ale i rozdílu mezi českou ekonomickou situací v roce 1996 a o deset let později. Kritizovat pobírání sociálních dávek v situaci, kdy je ekonomická situace značně nejistá a kdy nezaměstnanost stoupá, je něco trochu jiného, než kritizovat pobírání sociálních dávek v situaci, kdy je v celé řadě odvětví nedostatek pracovníků a kdy je poměrně vysoká poptávka i po nekvalifikovaných silách. Ovšem vzít toto v úvahu se příliš nehodí, pokud vám jde především o to, někoho očernit.
Pobírání sociálních dávek bylo v devadesátých letech závislé čistě na výši příjmu, nikoli na hodnotě rodinného majetku. Mohlo být nastaveno i jinak. Vzpomínám si, jak ve Velké Británii v šedesátých letech minulého století šlechta nezadržitelně chudla, protože daně se platily nejen z aktuálního příjmu, ale podle výše reálného majetku. Anglický šlechtic na tom mohl být podobně jako stařenka, která u nás v devadesátých letech restituovala činžovní dům bez nebytových prostor. Majetek se v takové situaci stával prokletím, nikoli požehnáním.
Pobírání sociálních dávek mohlo být nastaveno rovněž tak, že by se do výpočtu započítávaly příjmy nejen manželů, ale i jejich rodičů, a to i přesto, že jejich děti už jsou dospělé a mají vlastní rodinu. V zemích, kde je větší vážnost k rodině, by to bylo myslitelné, a do jisté míry tomu tak bylo i u nás za socialismu. Nicméně v individualistické České republice nic takového nebylo. O nastavení dávek nerozhodl pan Jiří Čunek. Nevidím nic nemorálního na tom, že pobíral dávky, na něž měl nárok. Nárok na ně se odvíjel od výše aktuálních příjmů, nikoli od hodnoty majetku. V době, kdy dávky pobíral, nebyl politikem. V té době byla řada politiků, jejichž příjmy byly mnohem vyšší než příjmy pana Čunka. Nepobírali snad přídavky na děti, na které měl jednu dobu nárok každý? A co stavební spoření? Vzpomínám, jak jsem váhal, zda ho uzavřít, protože jsem se nechystal stavět. Nakonec mě okolí přesvědčilo, že se to tak jen jmenuje, že se stavět vůbec nemusí. Stát se prostě rozhodl spořivým občanům přilepšit státní podporou. Není nemorální státní podporu brát? Zvláště když nestavíte a stavět nehodláte? Co ti, kdo pana Čunka vehementně kritizují, ti stavební spoření neuzavřeli?
V současné situaci je kauza korupce na Vsetíně uzavřena. Žádná jiná kauza neběží, z formálního hlediska se pan Jiří Čunek může vrátit do vlády. Ovšem premiér Topolánek po něm žádá, aby přesvědčil veřejnost o své nevině. Po tom, co naše média v posledním roce předváděla, vidím jedinou možnost, jak by to mohl učinit. Musel by koupit televizi Nova a co čtrnáct dní tam o sobě pustit něco pozitivního. (Při míře jeho úplatkářství a jeho obrovském politickém vlivu na státní zástupce, celou justici a jistě i část policie to pro něj jistě nebude problém.)
Zbývá otázka, proč to všechno? Zatímco jeden jediný kilometr dálnice je předražený o částku vyšší, než byl celoživotní výdělek Jiřího Čunka, zatímco v hospodaření státních lesů unikají ročně miliardy, zatímco pomocí čachrů kolem pozemkového fondu si řada "podnikatelů" a patrně i politiků přišla na desetimiliony, ne-li stamiliony, média se měsíce vozí po sociálních dávkách rodiny Čunkových. Cui bono? Kdo z toho má prospěch?
Osobně si myslím, že se nabízejí dva hlavní důvody.
První je hrozivější.
Domnívám se, že někde v "parlamentních katakombách", jak to trefně nazývá právě Jiří Čunek, existují lidé, kteří mají "dobrý plán". Je to plán na zavedení systému dvou stran, konkrétně ODS a ČSSD. Tyto dvě strany, respektive jejich představitelé, na sebe asi hodně vědí, jak jsme se mohli dočíst v zasvěcených rozborech třeba v týdeníku Respekt. Otázka švýcarského konta ODS nebyla nikdy objasněna, a co vyjednával Miloš Zeman kdysi v Bambergu, se dočtete v článku v uvedeném časopise.
Tomuto "dobrému plánu" brání existence malých stran. Když se nyní objevilo anonymní udání na Martina Bursíka, jen jsem pokýval hlavou. Stejný rukopis, stejné metody. Anonymní udání se objeví právě ve chvíli, kdy je Martin Bursík delší dobu mimo republiku, a to v době, kdy má ve své straně velké problémy. Lepší načasování na "zveřejnění této aféry" těžko zvolit.
Až bude zaveden systém dvou stran, bude už opravdu velice těžké s korupcí v naší zemi něco udělat. Málokdo by tomu mohl překážet tolik jako jakýsi parvenu ze Vsetína, který by, nedej bože, mohl být zcela neúplatný! Proto je třeba ho sejmout, znemožnit, zničit, zašlapat do země!
Druhým důvodem může být něco trochu menšího, ovšem rovněž velmi nebezpečného. Jde o ministerstvo o místní rozvoj. Přes toto ministerstvo "teče" mnoho financí, jistě víc než před kulturu či spravedlnost. Pokud je Jiří Čunek neúplatný - o čemž jsem hluboce přesvědčen - pak na tomto postu mohl někomu hodně vadit.
Zbývá ještě otázka, zda jsou uplaceni samotní novináři. Jiří Čunek je o tom patrně přesvědčen, já osobně nikoli. Přece jenom trochu novinářskou obec znám a vím, jak to chodí. Když se vytvoří určitý dostatečný moment, tak novináři prostě naskočí do rozjetého vlaku. Zastat se dnes Jiřího Čunka je pro většinu z nich nemyslitelné. Jeho "hříchy" se už jen násobí, podstata věci se zapomíná. Dám příklad: Nedávno historik Petr Placák, jehož si celkově velmi vážím, uvedl v dlouhém interview v jednom z předních deníků, že Jiří Čunek nazval Romy vředem. Možná si tentokrát neudělal patřičné rešerše, které si jistě jako historik dělá. Jiří Čunek nenazval vředem Romy, ale dům, který stát uprostřed Vsetína a který byl Romy obýván. Ale koho to dnes zajímá? Být preciznější a citovat přesně štvaného Čunka, to dnes není novinářsky vděčné.
Dále se často cituje bonmot o opálených lidech, kteří dělají bengál na náměstí. Pokud vím, Jiří Čunek o tom mluvil s jedním člověkem, když byl online v určitých novinách. Nebylo to žádné veřejné vyjádření. Patrně si neuvědomil, že jeho slova někdo poslouchá a může je následně zveřejnit.
Možná mě obviníte, že schvaluji pokrytectví, tedy to, že člověk si dovolí říci v soukromí něco jiného, než na veřejnosti. Do jisté míry máte pravdu. Mám vtipy rád a mám dokonce rád i židovské vtipy. To, že vyprávím židovské anekdoty, ovšem ze mě nedělá antisemitu. Podobně, jako bývalý pastor, mám moc rád vtipy o pastorech a církevních představitelích vůbec. Komukoli z vás bych je asi v soukromém rozhovoru klidně řekl, ale dal bych si pozor, abych je vykládal třeba "Blesku" nebo "Aha". Ano, Jiří Čunek nezvážil, co mohou jeho slova způsobit. I uvnitř KDU-ČSL zaznívají hlasy, že by si měl vzít mediálního poradce. Já osobně jsem ale vděčný za Jiřího Čunka, tak jak je. Jeho občasné lapsy snáším lépe než antiseptické projevy a prázdné, byť politicky korektní řeči mnohých našich politiků.
Dan Drápal

Státní smrt neboli eutanazie

18. prosince 2007 v 17:33 | Petr Placák
Státní smrt neboli eutanazie (vyšlo v MF Dnes 18.12.2007)
Začneme-li rozlišovat mezi takzvaným hodnotným životem a nehodnotným životem, který je možno ukončit, začíná SELEKCE, která stála na počátku cesty na rampu v Osvětimi.
Eutanazii značná část veřejnosti vnímá jako něco, co rozšiřuje naše svobody a obohacuje evropské pojetí lidských práv. Když v roce 2002 eutanazii uzákonil holandský parlament, média o Nizozemsku vesměs psala jako o avantgardní zemi, která kráčí v čele evropského pokroku. Tyto zprávy však zcela pominuly jednu poněkud zneklidňující skutečnost.
Nacistická avantgarda Holandsko nebylo prvním státem, který zavedl eutanazii do praxe (pozor, nezaměňovat eutanazii -tedy usmrcení člověka druhou osobou, za pomoci jedu, smrtící injekce etc. - s diskusí, jak dlouho uměle udržovat při životě umírajícího člověka napojeného na přístroje, což je otázka naprosto legitimní). Tím státem bylo nacistické Německo. Stalo se tak na základě vůdcova výnosu z října 1939, antedatovaného k 1. září 1939 - k počátku druhé světové války, která měla zásadním způsobem urychlit přeměnu světa podle představ nacistů v nový světový řád.
V nacistickém projektu nové společnosti hrál program eutanazie klíčovou roli. Už sám tento fakt by nás měl přinejmenším znepokojit. Nestalo-li se tak, je logicky na řadě otázka: Má snad nacistická forma moderny a současná liberální společnost něco společného? Mohou mít tyto dvě na první pohled protichůdné společenské formace podobný pohled na člověka a na lidskou společnost? To jsou otázky, jimž bychom - zvláště v Evropě, v kolébce všech moderních totalitarismů - měli věnovat maximální pozornost.
Tak kdy to bude, babičko?
Současná liberální společnost eutanazii legitimizuje údajným soucítěním s trpícím a souhlasem toho, jenž má být s požehnáním státu sprovozen ze světa.
Sebevíce proklamovaný altruismus však nemůže zastřít skutečnost, že v případě usmrcení trpícího pacienta se rovněž jedná o ukončení života člověka, který není společnosti již nijak k užitku - naopak, stojí ji nemalé finanční prostředky, příbuzným přidělává starosti a vystavuje je stresu. Vlastně se dá říct, že se trápí všichni: pacient, společnost i příbuzní, a náš na první pohled příkladný altruismus hned získá poněkud jiné zabarvení - zvláště když se ona starostlivost o utrpení druhého projeví podáním jedu. Nechceme nakonec eutanazii my, dosud zdraví lidé a láskyplní příbuzní?
Zastánci eutanazie však tvrdí, že by to měla být svobodná volba těch, kdo umírají a trpí. Ale jde "svobodnou volbu" uzákonit? Navíc je čirý alibismus tvrdit, že člověk se rozhoduje pouze sám za sebe. Už sama legalizace eutanazii nejen umožní, nýbrž ji zároveň předjímá, ponouká k ní. Když budete nevyléčitelně nemocný a budete umírat, okolí od vás začne automaticky očekávat, že si požádáte o eutanazii. Stane se to společenskou normou, a ten, kdo eutanazii odmítne, bude nakonec vydělen ze "slušné" společnosti, kde se eutanazie na jedné straně očekává a na straně druhé trpně přijímá. Fyzicky i psychicky oslabená umírající babička se nechá zabít, aby nebyla rodině na obtíž, aby na stará kolena "nedělala ostudu". Z altruismu se stane horor nebo taky příběh z nacistické zdravovědy.
Ideové schéma i lékařský žargon jsou dnes obdobné, ne-li identické jako za nacismu. Jak to tehdy vypadalo? Už zmíněný Hitlerův válečný výnos mluvil o eutanazii jako o "udělení smrti z milosti" - tedy jako o určité výsadě či službě druhému. Komise, která rozhodovala o eutanazii těžce duševně postižených pacientů, napsala do posudku buď červené plus, což znamenalo léčbu, tedy smrt, nebo modré minus, což byl život. Jed byl nazýván lékem a usmrcení milosrdenstvím.
Původně mělo být dobrodiní "humánní smrti" vyhrazeno pouze pro postižené Germány. Dynamičnost nacistického systému, která exponenciálně rostla s vypuknutím válečného konfliktu, však privilegium eutanazie rozšířila o další společenské kategorie, o lidi "biologicky nehodnotné" či "rasově méněcenné".
Jistě, to byl zločinný nacistický režim. Ale co s tím máme společného my? K tomu si stačí položit jednoduchou otázku: Kolik procent lidí by dnes - zejména při zachování anonymity dotazovaných - odpovědělo kladně na dotaz, zda lze eutanazii podrobit těžce duševně postižené pacienty na uzavřených odděleních psychiatrických léčeben? Bylo by těch procent sedmdesát, osmdesát, či devadesát? A ani v nejmenším by je přitom nenapadlo, že se z otevřené společnosti roku 2007 přenesli rovnýma nohama do nacistické reality roku 1939: od takzvané asistované sebevraždy zcela volně přešli k nacistické praxi vraždění duševně chorých (nezbytný souhlas pacienta s eutanazií u duševně postižené, tedy nesvéprávné osoby není možný).
Bylo by možné tento skok z Evropy 21. století zpět do nacistické Třetí říše považovat za jakési pouhé nedorozumění? Jaká je současná praxe eutanazie v Nizozemsku u osob takzvaně nekompetentních? Nepraktikovali nacisté vlastně něco, co je ve skutečnosti latentně přítomno v moderní západní civilizaci, která na společnost hledí jen jako na technický, ekonomický, biologický či lékařský problém? Co se týká profesí, procento zastoupení nacistů mezi lékaři bylo nejvyšší.
Šíření milosrdenství Stejně jako se v nacistickém Německu rozšiřovaly kategorie osob, na které se "humánní smrt" vztahovala, můžeme počítat s postupnou emancipací eutanazie: její praxe se zbyrokratizuje a začne se řídit svou vnitřní zákonitostí - bude mít tendenci růst a vyhledávat stále více a více potravy pro to, aby potvrdila svou existenci. Zvláště vstoupíli do celé věci ekonomická racionalizace, která je liberální společnosti vlastní: proč se například starat o duševně postižené lidi, kteří si spotřební svět kolem sebe sotva uvědomují, když by ušetřené prostředky šly použít třeba na vzdělání afrických dětí?
Státní smrt neboli eutanazie
V umění zdůvodnit si vlastní počínání má lidská společnost bohatou praxi. Ministryně zdravotnictví Els Borstová za nizozemské levicové liberály kdysi navrhla, aby každý starý člověk - nikoli jen ten, který je nevyléčitelně nemocný a trpí -měl právo požádat o smrtící pilulku a ukončit tak svůj život. Ano, a dobrodiní eutanazie bychom mohli poskytnout dalším lidem, kteří nejsou mladí, zdraví nebo šťastní - třeba bezdomovcům nebo nešťastně zamilovaným, jak se ostatně v Nizozemsku i děje: eutanazie je zde beztrestně používána i v případech jinak zdravých lidí, kteří jen nechtějí dál žít.
Selekce Zákon o eutanazii především dělí lidi na ty, které je možno beztrestně zabít, a na ty, které nikoliv. Přistoupíme-li na to, že lidský život není pouze jeden, jediný, nedotknutelný za jakékoli situace, a začneme-li rozlišovat mezi tzv. hodnotným životem a nehodnotným životem, který je možno ukončit, začíná selekce, která stála na počátku cesty na rampu v Osvětimi.
Uzákoněním eutanazie de facto říkáme, že nevyléčitelně nemocní, kteří umírají, vlastně už nejsou lidé, tedy ne plnohodnotní lidé. Ty nejbezbrannější a nejpotřebnější, kteří by měli naopak stát v centru naší péče a pozornosti, zákonem vydělíme z kolektivu lidí. Argumentovat přitom, že si to oni sami přejí, je obludný alibismus hodný kupříkladu vnitrokomunistických procesů padesátých let minulého století. Už jen sám nápad odstranit utrpení ze světa tím, že usmrtím člověka, který trpí, je nápad hodný Josefa Mengeleho či Josifa Vissarionoviče Stalina.
Dveře do předpeklí Uzákoněním eutanazie se z ryze soukromého stane veřejné. Místo přirozené pomoci bližnímu, soucítění příbuzných, přátel, lékařů nastupuje zdravověda, státní mašinerie a zákon. Jakmile stát tak nekompromisním způsobem, jako je přijetí zákona, vstoupí do de facto nejintimnějších záležitostí lidského života, jako je umírání, začíná totální nárok státu na lidskou bytost. Kde tento nárok skončí?
Ať vyrazíme s eutanazií jakýmkoli směrem, stále nás to vrací ke dveřím do předpeklí. Zůstane Hippokratova přísaha jako němý svědek humanistického starověku v době emancipace medicíny, biologie etc. od všech tradičních nábožensko-filozofických vazeb, na prvním místě od křesťanskožidovské etiky?
O autorovi Petr Placák (1964)
Historik a spisovatel, šéfredaktor časopisu Babylon. Knihy: Medorek (román, 1990), Obrovský zasněžený hřbitov (poezie, 1995), Cestou za dobrodružstvím (prózy, 2001), Kádrový dotazník (rozhovory, 2001), Svatováclavské milenium: Češi, Němci a Slováci v roce 1929 (historická práce, 2002), Fízl (esej, 2007)
Autor: PETR PLACÁK