Říjen 2007

Proč by církev neměla brát peníze od státu

21. října 2007 v 22:17 | Dan Drápal 21.10.2007
Proč by církev neměla brát peníze od státu
Nedávno jsem byl jedním přítelem dotázán, zda nemám nějaký článek o financování církví. Jelikož jsem ve svém archivu marně pátral, rozhodl jsem se ho napsat.
První tři staletí své existence církev státem financována nebyla. Přesto se jí podařilo získat pro Krista značnou část Římské říše, ačkoli jí státní moc nakloněna nebyla - po většinu času spíše naopak. Tehdy to byla církev, kdo určoval témata, jimiž se lidé zabývali.
Pak nastalo nové období, které bylo pro církev celkově obdobím úpadku. (Uvědomuji si, že tento obecný soud je do značné míry zjednodušující, protože hážu do jednoho pytle různá období a různé kulturní a politické situace. Nicméně v hrubých obrysech na tomto úsudku trvám.) Evangelium bylo zkompromitováno, celkově křesťanská morálka nebývale poklesla. Ve věcech víry namnoze panovalo násilí, vedly se konfesijní války. Až v 18. století se ve Spojených státech klopotně propracovali k názoru, že nejlepší je odluka církve od státu. (Zdůrazňuji, že odluka církve od státu je vynálezem křesťanů, nikoli nevěřících!)
Když se v naší zemi dostali k moci komunisté, tak církve na jedné straně téměř veškerého majetku zbavili, na druhé straně jim vnutili státní financování. Dobře věděli - bohužel, mnohdy lépe než křesťané - že co platíš, to také vlastníš. Některé církve se státnímu financování bránily, ale přečkaly jen ostrůvky této "pozitivní deviace" - např. Křesťanské sbory, které neměly klasické "duchovní" a tudíž pro ně nepotřebovali platy.
V současné době se zdá, že financování církví není spjato s žádným zasahováním do jejího života. Státní orgány si nevyhrazují žádné právo rozhodovat o obsazení církevních úřadů.
Přesto považuji financování státem za škodlivé. Vysílá totiž falešný signál navenek i dovnitř.
Naše společnost je vůči církvím nepřátelská. Je do značné míry nepřátelská i vůči křesťanství jako takovému, nepřátelství vůči církvi je ovšem ještě silnější než nepřátelství vůči křesťanství. Braním peněz od státu církev předem přiznává svou slabost. V rozhovorech s nevěřícími mi mnohdy hodně pomohlo, když jsem mohl říci, že Křesťanská společenství (církev, jejímž jsem členem) od státu peníze ze zásady neberou. Je-li církev finančně na státu nezávislá, dodává jí to věrohodnosti.
Celkově se dá pozorovat, že členové církví, kteří svou církev musí financovat sami, k ní mají mnohem vřelejší vztah než ti, kterým se o "jejich církev" postará stát. Celkem nepřekvapí, že se zde uplatňuje podobný mechanismus, jako při vztahu občanů ke státu, jenž je zdaňuje (tento mechanismus popisuje Fareed Zakaria ve své pozoruhodné knize "Budoucnost svobody".) Státy, které nemají (státem vlastněné) přírodní bohatství, z nějž by mohly financovat svůj chod, musí své obyvatelstvo zdaňovat. Toto obyvatelstvo má ovšem mnohem hlubší zájem o to, jak stát s penězi vybranými na daních hospodaří. Zpravidla tam funguje účinnější kontrola a obyvatelé těchto zemí se se svým státem více identifikují. (I u tohoto tvrzení ovšem nutno upozornit, že existují výjimky, neboť ve hře jsou ještě další faktory. Obecně ovšem toto pravidlo platí.)
Viděl jsem rovněž, že církve, které berou peníze od státu, se občas neubrání různým čachrům (např. financování administrativních či jiných pracovníků církve z peněz, které jsou v zásadě určeny na duchovní správce sborů). Tyto čachry dále ubírají církvi na "morálním zdraví".
Financování státem je rovněž návykové. Některé evangelikální církve před druhou světovou válkou státní peníze ze zásady odmítaly, po únoru 1948 si nechaly peníze státem vnutit, a když se objevila opět možnost žít "za vlastní", ukázalo se, že už k tomu nemají sílu. Jako ptáček, který sice dostával tlusté červíčky, ale vždy jen za další pírko ze svého křídla. Nakonec nastal den, kdy ptáček už nevzlétl.
Pokud církev žije ze svých vlastních prostředků, je dost dobře zřetelné, na co má a na co nemá. Žije úměrně horlivosti (i finanční horlivosti) svých členů. Nestaví vzdušné zámky a Potěmkinovy vesnice. Dobře zvažuje, do čeho se pouští. Je to pro ní nezbytností.
Jaké jsou nejběžnější "křesťanské" argumenty pro financování církví?
Křesťané platí daně, tudíž mají právo z nich něco dostávat.
Takové právo určitě mají, ale proč by měli mít právo na větší díl koláče, než ostatní? Tento argument by platil pouze tehdy, kdyby církve byly placeny z volitelných daňových asignací, tj. kdyby všichni občané měli právo nasměrovat určité procento svých daní tam, kam chtějí - na sport, do zdravotnictví, na církve…(Ostatně, tato možnost zde v omezené míře je.) Při současném systému mohou nevěřící křesťanům právem vyčítat, že je musí proti své vůli financovat. Já osobně bych s touto myšlenkou žít nedokázal.
Křesťané prokazují společnosti určité služby, proto je správné, že od ní dostávají peníze.
Já si sice také myslím, že křesťané prokazují společnosti určité služby, leč ty služby, které by podle Boží vůle prokazovat měli, nejsou vyčíslitelné penězi. Pokud církve provozují např. charitu, pak může stát usoudit, že je to pro stát výhodné, a může charitativní podniky vedené křesťany spolufinancovat. Na tom bych nic špatného neviděl. Stejně tak považuji za nehoráznost, pokud stát na žáky církevních škol přispívá méně než na žáky běžných státních škol. To je ale něco jiného, než financování běžného provozu církve.
Dan Drápal 21. 10. 2007

Zvítězí v EU zdravý rozum?

20. října 2007 v 22:06 | Dan Drápal, článek z ET
Zvítězí v EU zdravý rozum?
V naší zemi - ostatně nejen v ní - je módou ledacos svádět na evropské předpisy a regulace a pohrdavě mluvit o "bruselských byrokratech". Zažili jsme to u nás před časem s balením koblih a předpisy pro řeznické provozovny.
Jistě lze diskutovat o každém jednotlivém opatření. Konstatuji však, že regulace sama o sobě mi nevadí. Pokud EU prosazuje např. přísné emisní normy pro automobily, pak to jen vítám. Pokud nás tlačí ke zkrácení soudního jednání, rozhodně nebudu proti.
Mám ale vážné obavy z legislativy, která výrazným způsobem zasahuje nikoli do možných zisků velkých koncernů, ale do soukromí a svědomí jednotlivců.
Konkrétně mám na mysli doporučení členským státům, aby jejich parlamenty uzákonily trestnost jakéhokoli tělesného trestání dětí.
Podobné zákony už v některých zemích platí. Takové Švédsko tento zákon zavedlo již před desetiletími. Vzpomínám si, jak jsem již v osmdesátých letech četl v Newsweeku pro mne tehdy těžko uvěřitelnou zprávu o jedné zcela normální křesťanské rodině, která musela emigrovat do USA, protože ji ve Švédsku hrozilo odebrání dětí kvůli tělesným trestům. Příslušný zákon vůbec nerozlišuje mezi výchovným plácnutím a skutečným týráním.
Jistě, jedna věc je znění zákona, druhá věc je jeho praktická aplikace. Je docela dobře možné, že Češi budou rozumnější než Švédové. Bude zde ale permanentní hrozba, že místo těch, kteří děti skutečně týrají, budou postihováni lidé, kteří se snaží své děti vést k poslušnosti a zodpovědnosti.
Podobných tlaků z Bruselu se opravdu bojím. Zejména ve světle zhruba dva roky staré aféry, kdy se evropským komisařem nemohl stát italský katolík Rocco Buttiglione, a to jen pro své křesťanské názory, rozhodně nikoli radikální či extrémistické. Klidu mi nedodává ani současný vývoj ve Velké Británii, kde katolické dětské domovy nedostaly požadovanou výjimku a musí nabízet děti k adopci i homosexuálním párům. Pokud se něco takového děje v Británii, považované za kolébku demokracie - a k demokracii přece patří i právo na menšinový názor - nezbývá než bít na poplach. Pokud regulace z Bruselu znamená i toto, raději s Bruselem opatrně.
(Psáno 8. října 2007)

Na desátky je ještě brzy - článek z ET

13. října 2007 v 12:16 | Dan Drápal
Dan Drápal
Na desátky je ještě brzy
Před několika málo měsíci rozčeřil vodu zejména v katolické církvi lidovecký ministr Cyril Svoboda svým návrhem, aby katolíci dávali na církev jedno procento svého platu. Byl to Svobodův osobní příspěvek k řešení léta se táhnoucího sporu o finanční narovnání mezi státem a církvemi. Vzhledem k tomu, že nekatolické církve příliš velký majetek neměly, týká se otázka církevních restitucí zejména církve římskokatolické. Konečný výsledek ovšem jistě ovlivní i církve ostatní.
Návrh ministra Svobody kupodivu nevzbudil v římskokatolické církvi takovou míru nevole, jak někteří očekávali. Ozvaly se sice i nesouhlasné hlasy, nicméně návrh podmínečně podpořili i někteří biskupové.
Nás nekatolíky může občas rozladit postoj mediální sféry, která mnohdy jakoby ani nepočítala s tím, že tu existují i jiné církve než církev katolická. Projevuje se to např. v nesmyslné terminologii, která je ovšem v našich médiích zcela běžná. Tak se můžeme například dočíst, že americký prezident se zúčastnil "baptistické mše", nebo že někde vystoupil "protestantský kněz".
Ať chceme nebo nechceme, vyřešení otázky narovnání mezi státem a církvemi se bude týkat i nás, nekatolíků. Faktem je a zůstane, že čím je církev finančně nezávislejší na státu, tím je morálně silnější a tím lepší má evangelizační východisko. Kromě toho k ní její vlastní členové mívají užší - a odpovědnější - vztah. Fareed Zakaria prokázal, že státy bez přírodního bohatství, jež musí své bohatství budovat exportem produktů s vysokou přidanou hodnotou a jež musí své prostředky získávat především přímým zdaněním obyvatelstva (Švýcarsko, Holandsko), mívají obyvatelstvo finančně zodpovědnější. Obyvatelstvo těchto zemí se se svými státy identifikuje zpravidla mnohem úžeji než obyvatelstvo států, kde se platí daně velmi nízké (arabské státy vyvážející ropu). Podobně ten, kdo ví, že se výrazným způsobem podílí na financování "své" církve, k ní bude mít užší vztah než ten, kdo ví, že se o jeho církev "postará stát". Návrh ministra Svobody je krok sice drobný, leč správným směrem.

Šátek a plnovous - Gaza po třech měsících vlády Hamasu

9. října 2007 v 21:07 | Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
7.10. 2007
Šátek a plnovous
Gaza po třech měsících vlády Hamasu - napsal Johannes Gerloff
Přechod mezi Státem Izrael a "nepřátelským územím" pásma Gazy vypadá strašidelně. Na izraelské straně je obvyklá pasová kontrola. Na palestinské straně ještě donedávna arabští policisté s obtížemi luštili zahraniční pasy, aby pak zdlouhavě zapisovali jména a čísla pasu do svých otrhaných notýsků. Teď však zde vládne Hamas. Hned za izraelskou hranicí začíná země nikoho.
Z prachu se k modrému nebi tyčí betonové trosky bývalého průmyslového areálu Erez. Než se sebevražedným atentátníkům a raketám Kásam podařilo dosáhnout uzavření tohoto společného izraelsko-palestinského projektu, vydělávalo si tu na živobytí na 4 000 dělníků z Gazy. Nyní tu panuje ticho. V horku jen vítr honí oblaka prachu.
Po několika stovkách metrů se objevují staré známé žluté taxíky, které se stále stejně protloukají po rozbitých silnicích vedoucích do města Gaza City. Modře natřená policejní kontrolní stanice na severu pásma Gazy je opuštěná.
Černé stopy ohně a kulometných salv na vypálených domech dávají tušit, jak divoké boje se tu v posledních měsících odehrávaly. Ale teď se život normalizoval. Od té doby, co Hamas zvítězil, tady panuje pořádek - "to musím uznat", evidentně neochotně přiznává jeden ze sympatizantů Fatáhu.
"Fatáh skončil", to je věta, kterou slyším při chůzi Gazou stále znovu jako refrén. Tam, kde ještě před několika týdny předváděli divoce troubící mladící v autech bez poznávacích značek salvy ze samopalů, jsou dnes jedinými ozbrojenci pouze vousatí, vážně se tvářící představitelé milic Hamasu. Kde se objeví, tam mají respekt, to se nedá přehlédnout.
Na hlavní obchodní ulici ve městě Gaza mě osloví nějaký muž. Nenechá se odbýt a požaduje vysvětlení, proč George Bush vstoupil do Iráku. Když na jeho otázky reaguji mlčením, abych viděl, kam míří, začne kázat: "Bushovi jde jenom o ropu, sionismus a moc. Teď máme proti sobě nejen Izrael, ale celý západní svět. Proč se k islámu chováte tak nepřátelsky?"
Kazatele v bílé galabíji však politické otázky ve skutečnosti nezajímají. Chtěl zřejmě jen vysondovat, kam si mě má zařadit. Náhle změní téma a dostává se k tomu, oč mu skutečně běží: "Obrať se na islám. Pak budeš šťastný. Všichni inteligentní a vzdělaní lidé na západě se dnes obracejí na islám."
Vypadá to, že pásmo Gazy je pevně v náboženských rukou. Nepřehlednou pestrost uniforem nejrůznějších palestinských policejních a bezpečnostních složek vystřídala uniformita plnovousů a šátků. Mladý Palestinec si rukou přejede přes něco, co se jednou má stát černým vousem, a vysvětluje: "Já nepatřím k Hamasu. Já jsem pro Fatáh. Ale co je důležité" - a ukazuje rukou k nebi - "Alláh! On je jediný Bůh. Allahu Akbar - Alláh je největší!" Gymnazistka Jasmína nosí šátek jen během islámského postního měsíce ramadánu a i tehdy pouze pokud se ukazuje na veřejnosti. Doma zůstává "normálním" teenagerem, který má nejraději džíny.
Známý "džundi", pomník neznámého vojáka, který kdysi postavili Egypťané v centru Gazy, zmizel. Zůstal jen podstavec, na kterém je v Palestině jediná mně známá veřejně přístupná mapa vyznačující dva státy. Na otázku, kam džundi zmizel, reaguje kolemjdoucí: "Stal se obětí bojů mezi Fatáhem a Hamasem" - a raději rychle pospíchá pryč.
Zobrazení člověka, byť i jen stylizované, je pro islamisty, kteří se v Gaze chopili moci, zjevně větším pohoršením, než zobrazení rozdělené Palestiny. Anebo musel ozbrojenec pryč, protože mu nenarostl plnovous? Na zeleném trávníku vedle podstavce koná modlitbu mladý muž. Svou tvář sklání do trávy směrem ke svatému městu Mekce.
Prostranství před budovou parlamentu - lidově se zřejmě bude i nadále nazývat "al-džundi"-je tradičně místem, kde lid Gazy vyjadřuje svou nespokojenost. Džundi v Gaze se dá možná připodobnit k Hyde Parku v Londýně - jen po palestinsku. Před lety jsem tady potkal Palestince, kteří se strašlivými fotografiemi mrtvých demonstrovali proti mučení, kterým se sekulární Fatáh snažil potlačit rostoucí vliv náboženského Hamasu. A pak tady stál v minulých měsících stan těch, kdo protestovali proti únosu anglického novináře Alana Johnstona.
Teď před parlamentem demonstruje skupina Palestinců, kteří nemají žádné státní občanství. Podle odhadů žije v pásmu Gazy 50 000 až 120 000 takových lidí. Nápadné je, že plakáty jsou bez výjimky v arabštině - přitom palestinské plakáty při demonstracích bývají tradičně v angličtině, aby z toho něco měli také západní novináři. Tohle zjevně není žádná demonstrace proti Izraeli, která by byla určena západním očím. Tentokrát je evidentně na pranýři palestinské vedení, ať už je reprezentuje kdokoli.
Sedmadvacetiletý Nasser Nadžar přišel do Gazy v roce 1999 navštívit své prarodiče a už tady uvízl. Jeho jediným průkazem je starý ošuntělý jordánský cestovní dokument, který získal kdysi při svém putování po Egyptě a Spojených arabských emirátech. Jordánské velvyslanectví ho odmítá obnovit.
"Bez osobního čísla ale nedostanu průkaz ani pas", stěžuje si Nadžar. "Nemám žádná práva, žádnou lékařskou péči, jen těžko sháním práci, vůbec nemůžu studovat ani cestovat - ani do Mekky, ani do Jeruzaléma." Ukazuje na malbu na zdi areálu palestinského parlamentu a v rozporu s obvyklým klišé ohledně Gazy říká: "Dveře jsou otevřené! I lidé z Hamasu a Džihádu mohou cestovat do celého světa, často dokonce i do Izraele. Jen já nemůžu navštívit své příbuzné v Řecku nebo v Pákistánu."
Nabil Diab se narodil v Alžírsku roku 1972. Jeho otec pochází z dnes palestinského Tulkarmu. Matka uprchla s rodinou roku 1948 z blízkosti dnes izraelského Aškelonu. Na rozdíl od Nadžara by měl Diab možnost získat alžírský pas okamžitě. Avšak místo toho se zářícíma očima vyznává: "Chci naplnit sen svého otce a vidět Palestinu". Proto odešel roku 1998 z Alžírska do Gazy, aby navštívil svou sestru, která dnes žije v Kanadě. Nabil Diab, jehož manželka se narodila v Kuvajtu a před svatbou žila v jordánském Ammánu, nechce přijmout jinou identitu než palestinskou. Oba jejich synové se narodili v Gaze.
Na pláži v Gaze hledá několik mladíků v postním měsíci ramadánu ochlazení a úlevu. Nabil Nafes Abu Riala a Muhammad Mahmud al-Hadad hrdě sdělují svá plná jména. Oba jsou nezaměstnaní. Ještě před třemi měsíci pracovali jako policisté palestinské autonomní správy a evidentně patří mezi stoupence Fatáhu. Abu Riala se chytře vyhýbá odpovědi na otázku, jak hodnotí situaci ve své zemi: "Německo je velké. Mou láskou je Adolf Hitler. Německo je silné."
Naif Abu Ramadan mě tahá za ruku na jakýsi dvorek a nabízí mi kolu. "Piju taky koňak a whisky," říká tento muslim, který žil sedm let v USA a studoval na univerzitě St. Francisco, a tím vysvětluje, jak se opovažuje nabídnout mi o ramadánu před západem slunce něco k pití. Od převzetí moci Hamasem je zavřená kancelář, ve které pracoval pro Američany jako inženýr. Zlostí nad bezvýchodnou situací se nijak netají: "Kdybys mi dal atomovou bombu - a to ti říkám jako Arab! - zlikvidoval bych arabské země. Každý cizinec s námi zachází líp než naši vlastní bratři. Tento národ si nezaslouží dál žít."
Ani Abu Ramadana nenapadne vinit z mizérie v Gaze Izraelce. O Hamasu neřekne jediné zlé slovo. Ale když dojde na "Abu Amara" - tak se lidově říká Jásiru Arafatovi - a lidi, které si roku 1993 přivedl z Tuniska, nadávky se jen hrnou: "To jsou všechno zloději, vrazi, lháři, bastardi … Když tu byli Izraelci, měli jsme práci, jídlo a svobodu. Arabové nenávidí své bratry. Kdyby dnes byly volby a mohli jsme se rozhodovat mezi Fatáhem, Hamasem, Egyptem, Jordánskem a Izraelci, 99 procent obyvatel Gazy by volilo vládu Izraelců."
Večerní vánek k nám přináší volání muezzina z minaretu nedaleké mešity. Muži v malých skupinkách na ulicích zbožně naslouchají kázání, které je z reproduktorů nepřeslechnutelné. Naif Abu Ramadan se s přáteli posadil kolem nízkého stolku a věnuje se backgammonu. Další den ramadánu se blíží ke konci a obyvatelé Gazy se připravují na noční přerušení půstu.
© Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP
přeložil Mojmír Kallus

Rada Evropy bojuje proti Stvořiteli

8. října 2007 v 11:15 | Daniel Spratek-článek z webu Křesťan Dnes

Daniel Spratek: Rada Evropy bojuje proti Stvořiteli

Napsal(a): Daniel Spratek Zveřejněno:
Pátek, 5. října 2007, 15:46 (CEST) Daniel Spratek: Rada Evropy bojuje proti Stvořiteli
(www.coe.int)
Parlamentní shromáždění Rady Evropy schválilo na svém zasedání dne 4. září 2007 rezoluci nazvanou "Nebezpečí kreacionismu ve vzdělání".
Rada Evropy byla založená v roce 1949 západoevropskými státy s cílem "dosažení větší jednoty mezi jejími členy za účelem ochrany uskutečňování ideálů a zásad, které jsou jejich společným dědictvím, a usnadňování jejich hospodářského a společenského rozvoje". Teď vyráží do boje proti přesvědčení, že vesmír má svého Tvůrce; považuje za nutné dusit v zárodku úvahy o tom, že neobyčejně komplikované a zároveň překvapivě funkční uspořádání světa kolem nás by mohlo mít svou příčinu v Inteligenci, která nás pozemšťany přesahuje.
Jazyk rezoluce je v porovnání s opatrným diplomatickým našlapováním jiných mezinárodních dokumentů velmi přímočarý - snad až příliš. "Pokud nebudeme obezřetní," hlásá přijatý dokument, "stane se kreacionismus hrozbou pro lidská práva." Jakým způsobem se tak stane? To se už čtenář nedoví. Prostě: Anathema sit!
Nicméně, protože tu přece jen stále máme svobodu projevu a svobodu vyznání, musíme umožnit, aby byly kreacionistické představy šířeny - ovšem jedním dechem se dodává: "Nemohou si nárokovat vědecké uznání."
Pročež shromáždění vyzvalo 47 členských států Rady Evropy, aby se "odhodlaně postavily proti vyučování kreacionismu jako vědecké disciplíny na stejné úrovni s evoluční teorií a všeobecně se postavily na odpor proti předkládání kreacionistických idejí v jakékoli disciplíně jiné než náboženství".
Zdá se, že starý kontinent příliš rychle zapomněl, kam vedlo rozhodování politických grémií o tom, co je vědecké a co již vědecké není. Nemáme snad v Evropě akademické instituce, odborné časopisy, aby v nich probíhala diskuse o tom, co je vědecká metoda a co nikoliv? Mají snad o tom, jaká teorie si může a nemůže nárokovat vědecké uznání, rozhodovat politici? Opět?
Těžko říci, čeho chtěli zpracovatelé rezoluce dosáhnout. Mám zato, že evoluční teorii prokázali spíše medvědí službu. Nejednoho, který o ní dosud neměl pochybnosti, možná nahlodá myšlenka: "Jestliže se místo vědecké diskuse sahá k politickému nátlaku, není to signál, že odborné argumenty selhávají?"
Copyright © 2007 Křesťan Dnes. Všechna práva vyhrazena. Tento materiál nemůže být publikován, vysílan, přepisován, nebo distribuován bez souhlasu vydavatele Křesťan Dnes.

Dobrá zpráva o českém národě - článek Dana Drápala v Evangelickém týdeníku

7. října 2007 v 17:32 | Dan Drápal
Dobrá zpráva o českém národě
Ano, jsme - vedle Estonců - nejateističtějším národem. Nedávno jsem na tomto místě připomínal, že současně v Evropě patříme k nejpověrčivějším. Snad je dnes čas na dobrou zprávu: Co se týče charity, stáváme se národem obětavým.
Média přinášejí denně řadu zpráv o lidském cynismu a tvrdosti. Dovídáme se často o násilí páchaném na dětech.
Naštěstí není vše jen špatné. Na pomoc obětem tsunami se prý u nás vybralo čtyřikrát více než v čtyřikrát větším silně katolickém Polsku. Ano, Polsko je o něco chudší, ale zase ne o tolik… Česká organizace "Člověk v tísni" je, jak jsem se nedávno dočetl, jedinou organizací, vzniklou ve střední a východní Evropě, která v mezinárodní pomoci patří do první ligy organizací, jako jsou "Doktoři bez hranic" apod. (Trochu jsem se divil, že v této souvislosti nebyla zmíněna i adventistická ADRA, rovněž známá úžasnými a účinnými projekty…) Na pořad "Česko hledá Superstar" jsem se nedíval, ale když slyším v rozhlase hlas Anety Langerové, propagující "Světlušku", mám takový dobrý pocit, že ne všechny hvězdy šoubyznysu jsou plytké a povrchní…
Ovšem napsat tento článek je možná až trochu nepatřičný. Obsahuje totiž srovnání. Těm, kdo poslali stovku - či tisícovku - na oběti tsunami, houby záleželo na tom, jestli v pomoci trumfneme Poláky - nebo někoho jiného. Skutečná pomoc, která se Bohu líbí, se totiž nesrovnává… Tito lidé mysleli na někoho na Srí Lance či v Indonésii - na někoho, komu právě obrovská vlna spláchla dům s celým jeho majetečkem.
Když si pustíme televizní zprávy, ani by nás nenapadlo, kolik žije v naší zemi lidí, kteří mají srdce na pravém místě. Možná je Bůh vidí jako sůl země. Možná se z nich raduje a těší ho, že snad ten český národ přece jenom ještě není jako ta Sodoma…
Bohužel, noviny nám musí přinášet i zprávy, že někde žáci šikanují učitele. Nesmíme před tím zavírat oči. Současně jsou ale v našich školách stovky, možná tisíce žáků, kteří se živě zajímají o akce typu "Postavme školu v Africe". Zkrátka všichni stále stojíme před volbou: dobro či zlo, smrt nebo život, světlo nebo temnota…