Umění stárnout - článek Dana Drápala

4. září 2007 v 20:14 | Dan Drápal
Umění stárnout

Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: "Nemám v nich zalíbení";
než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky.
V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce
a bude jich málo, a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota, a zavrou se dveře do ulice
a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně. A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka
a kapara ztratí účinnost. Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými.
(Kazatel 12,1-5)

Člověk se učí celý život. Souhlasím se Scottem Peckem, že umění umřít je patrně jedno z nejvyšších umění. A jsem přesvědčen, že člověk by se měl naučit i umění stárnout.
Když jsem kdysi začínal jako vikář evangelické církve v Holešovicích, nastoupil jsem do farnosti s opravdu vysokým průměrným věkem účastníků bohoslužeb. Tehdy chodilo do sboru více méně pravidelně asi pětadvacet babiček a pět dědečků. Než jsem je poznal osobně, připadali mi všichni skoro stejní. Většinou se oblékali do tmavého a po příchodu do sboru se chovali také dost standardně.
Když jsem je ale poznal blíže, zjistil jsem, že jsou mezi nimi velké rozdíly. Velmi hrubě řečeno, asi polovina chodila do sboru "z tradice" a nezdálo se, že by měli k Bohu nějaký osobní vztah. Druhou polovinu tvořili lidé, které jsem poznal jako opravdové křesťany. Z hlediska evangelikálních křesťanů by se mohli jevit jako problematičtí, protože zřídkakdy mluvili o obrácení. Přesto jsem přesvědčen, že skutečně obrácení byli, neboť jsem se u nich setkával 1. s vědomím vlastní hříšnosti a potřeby Božího odpuštění, a 2. s vědomím, že tohoto odpuštění se nám dostává v Ježíši Kristu.
Dnes ale nechci psát o jejich víře, přestože i to by bylo velmi zajímavé a rád na setkání a rozhovory s nimi vzpomínám. Chci se zastavit u toho, co jsem naznačil v nadpise článku: u stárnutí a přípravy na smrt.
Když se člověk dostane do druhé poloviny svého života, začíná si uvědomovat, že mnoho věcí už v životě nestihne. Moudrý člověk neustále uvažuje a upřesňuje, co ještě může realisticky stačit. Pokud toho děláme příliš mnoho, může se stát, že nakonec nestihneme téměř nic. Pokud si dáme nerealistický cíl, můžeme vyplýtvat hodně energie, ale nakonec ho stejně nedosáhneme.
K moudrosti stáří rovněž patří rostoucí poznání, bez kolika věcí se v životě obejdu. Pokud chceme něčeho v životě dosáhnout, měli bychom se zbavovat všech věcí, které by nás při cestě za dosažením cíle rozptylovaly. Když se zamýšlíme realisticky nad svým majetkem, zjistíme, že mnohé věci vlastně nepotřebujeme, ale protože je máme, musíme se o ně nějak starat.
Znám jednu stárnoucí ženu z venkova, kterou považuji za velmi moudrou, přestože je to žena naveskrz prostá. Dokud ještě žil její manžel, měli poměrně velké hospodářství. Po smrti manžela začala hospodářství postupně omezovat. Nejdřív "pustila čuníka", kterého každoročně vykrmovali. Pak přišly na řadu krůty, o něco později kachny. Postupně omezovala rozlohu polí a zahrady, o něž se starala. Postupně omezovala množství králíků a slepic. Celý tento proces byl rozložen snad do patnácti let. Byla neustále čilá, neustále v pohybu, ale nikoli ulítaná a přepracovaná.
Na českém venkově existovala instituce tzv. "vejminku". Býval to menší domeček nedaleko hlavního domu, do nějž se rodiče přestěhovali, když předali své hospodářství dětem - nejčastěji nejstaršímu synovi. Pochopitelně si tam nemohli vzít vše - nepotřebných a přebytečných věcí se museli zbavit. Je smutný pohled na stárnoucího muže, který sám obývá vilu, s jejíž údržbou mu musí pomáhat děti či vnuci, případně lidé, které si k tomu za peníze zjedná. Ve staří se mnohdy bez pomoci jiných neobejdeme; je však rozdíl v tom, kolik pomoci potřebujeme a v jaké situaci. Někdo potřebuje pomoci mnoho jen proto, že si žije "nad poměry" nikoli ve smyslu finančním, ale ve smyslu svého věku.
Někteří lidé odejdou z tohoto světa a zanechají svým potomkům neuvěřitelný nepořádek. Jsou to lidé, kteří se nenaučili zbavovat se věcí včas. Vzpomínám na dvě staré ženy, kterých jsem si velice vážil pro to, jaké byly a čeho ve svém životě dosáhly. Jedna byla lékařka, druhá byla jednou z prvních žen, které vystudovaly teologii. Měly poměrně velký dům a když jedna z nich zemřela, druhá si zjednala mladou dívku, mou známou, aby jí pomohla uspořádat pozůstalost. To je samo o sobě správné a chvályhodné, nicméně bylo vidět, že přikládá cenu věcem, které ji rozhodně neměly. Nakonec zemřela, než stačila uspořádat pozůstalost po své sestře.
Myslím, že k moudrosti stáří patří, že svůj majetek čas od času (dejme tomu jednou za dva roky) probereme a rozmyslíme si, co ještě budeme potřebovat a čeho by bylo lépe se zbavit. Kdo jiný by měl mít přehled o našich věcech, než my sami? Rozhodně děti nepotěšíme, pokud jim zanecháme plný dům nepotřebných věcí. Co má hodnotu a co již nevyužijeme, jim můžeme průběžně darovat - ovšem s dotazem, zda o danou věc skutečně stojí. Neměli bychom dávat jako dar věci, které sice mají osobní hodnotu pro nás, které ale našim dětem nic neříkají. (A to zvláště ne k Vánocům či narozeninám. Ušetříme si zklamání, když naše dary nebudou přijímat s nadšením, které jsme očekávali.)
Je dobré rovněž zavčasu sepsat závěť ("poslední vůli"). Aby byla závěť platná, musí být sepsána vlastnoručně. Je-li psána na počítači či psacím stroji, musím být podepsána před dvěma svědky, kteří ji rovněž stvrdí svým podpisem.
Náš právní řád je ve věcech dědictví poměrně striktní. Nezapomínejte, že děti jsou tzv. neopomenutelní dědici, kteří mají na podstatnou část dědictví nárok (nezletilé na celý podíl, zletilé na polovinu jednoho podílu), pokud ovšem nebyli ještě za života zůstavitele "vyděděni", k čemuž musí mít zůstavitel velmi vážné důvody, vymezené zákonem. (Podle § 469a "Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život.) Mám za to, že ale nic nebrání tomu, aby dědicové vůli zůstavitele respektovali, zvláště pokud jsou vztahy mezi pozůstalými dobré či alespoň uspokojivé a pokud se podmínky závěti beztak příliš neliší od dědického práva ze zákona.
Věřím, že autorem rodiny je Bůh. A Bůh rovněž stanovil nejvyšší možný dosažitelný věk, který po potopě činí 120 let (Gn 6,3). Většinou se ale dožíváme doby kratší, v souladu s 90. žalmem, kde se píše: "Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát…" (Není Bible neuvěřitelně realistická a přesná?) Bůh ale také stvořil člověka tak, že za normálních okolností je odstup mezi generacemi 20 - 30 let. Mám za to, že je v souladu s Boží vůlí, když se o stárnoucí rodiče starají děti a ne třeba vnoučata. Když rodiče stárnou, mají za normálních okolností jejich děti už děti dospělé či při nejmenším starší. Není přirozená situace, kdy se mladá rodina s nemluvňaty či batolaty musí z nějakého důvodu starat ještě o nemocnou babičku či dědečka. To je odpovědnost dětí, nikoli vnoučat, a pokud děti z toho či onoho důvodu tuto péči přenesou na své děti, tedy na vnoučata, nesmírně jejich začínající rodinu zatíží. Je to velmi nemoudré a nezodpovědné.
Starý člověk bývá mnohem závislejší na svém prostředí než mladý. Je jen pochopitelné, že se nerad stěhuje. Jeho děti a vnoučata by rovněž měly chápat, že je rád obklopen věcmi denní potřeby, na které je zvyklý, přestože jsou třeba z hlediska dětí nemoderní či dokonce nepraktické.
Na druhé straně by starý člověk měl postupně omezovat věci, do nichž hovoří. Pokud třeba svým dětem přenechá větší část rodinného domku či chatu nebo chalupu, měl by tento "akt přenechání" myslet vážně - nikoli prohlásit, "tak já vám to dávám", a pak se rozčilovat nad jakoukoli změnou (třeba výměnou nábytku), kterou děti provedou. Z tohoto hlediska je sdílení rodinného domku (o bytu ani nemluvě) vždycky problematické a vlastnické vztahy by měly být vždy zcela vyjasněny, a to nejen po formální (právní) stránce, ale především podle vnitřního přístupu. Jinak je zaděláno na nedorozumění a hořkost.
Soudím, že člověk by měl být ve stáří přiměřeně aktivní. Sám už jsem rovněž starší člověk a uvědomuji si, že některé věci mi trvají déle než za mlada, jiné ale naopak zvládnu rychleji. Jak přepracování, tak nicnedělání jsou nepřátelé požehnaného stáří. A soudím, že obojí urychluje smrt a zbavuje stáří jeho kouzla. A věřte mi, stáří svá kouzla má.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama