Září 2007

Odvaha použít zdravý rozum

28. září 2007 v 10:00 | Dan Drápal
Odvaha použít zdravý rozum

Extrémní nacionalisté - pod hlavičkou jinak moc neznámé "Národní demokratické strany" oznámili, že na výročí tzv. Křišťálové noci, kdy se v listopadu roku 1938 konal v Německu celostátní pogrom na židy, budou pochodovat bývalou židovskou čtvrtí a "protestovat proti válce v Iráku". Magistrát pochod nechce zakázat, protože nedávno mu soud zrušil podobný zákaz, zdůvodněný ohrožením bezpečnosti a narušením dopravy. Tentokrát prý ale bude na místě policie a pochod ukončí, jakmile zjistí, že byl porušen zákon. Mezitím už je prý na německých webových stránkách neonacistických organizací možno číst články jásající nad tím, že v Praze bude možno výročí Křišťálové noci oslavit přímo v bývalé židovské čtvrti.
Tedy: všichni víme, oč jde. Vědí to pořadatelé, vědí to lidé na magistrátu, ví to policie, vědí to i soudy, a vědí to zejména židé. Ale "nebyl porušen zákon", tj. litera zákona. Pochod pořádá povolená organizace, máme svobodu shromažďování, nedá se tedy nic dělat…
A což takhle použít zdravý rozum? Kdyby šlo o protest proti válce v Iráku, proč se nesejít na Staroměstském náměstí, na Letenské pláni nebo na Václaváku? A proč protestovat zvláště v den výročí Křišťálové noci?
Před pár lety jsem četl o zajímavém případu z Velké Británie. Jistý občan si stěžoval na cestovní kancelář, od níž si koupil zájezd na Maltu. Hotel prý byl špinavý, služby nedostatečné, k moři daleko. Soudce vyslechl žalobu a odročil jednání o čtrnáct dní. Za čtrnáct dní případ rychle rozhodl. Řekl, že si mezitím od téže cestovky koupil týž zájezd na Maltu do téhož hotelu. Ano, hotel byl špinavý, služby nedostatečné, k moři daleko. Ale cena velice nízká. Soudce žalobu zamítl, protože žalujícímu se dostalo služeb adekvátních nákladům, které byl ochoten vynaložit.
Přestavte si, jak by to vypadalo u nás. Soudce by si vyžádal znalecký posudek. Žalující by ho zpochybnil, byl by tedy vybrán jiný znalec. Pak by třeba onemocněl nějaký advokát… Případ by se mohl táhnout dobrých sedm, deset let. Přičemž by stačilo použít zdravý rozum.
Být úředníkem magistrátu, snažil bych se nacionalisty přesvědčit, aby pochod přeložili jinam a na jiné datum. A vysvětlil bych jim, proč. Pokud by k tomu nebyli ochotni, pochod bych zakázal. Byť by mi hrozila žaloba. A u soudu bych se odvolával na zdravý rozum.
Pokud bych byl soudcem, snažil bych se rovněž použít zdravý rozum. Byť by mi hrozilo kárné řízení.
Kromě zdravého rozumu by to tedy zřejmě chtělo i notnou dávku občanské statečnosti. Ví tu - kromě pana Hučína - ještě někdo, co to vlastně je?
Dan Drápal

Článek Dana Drápala - Romský sbor ve Velké Kraši

21. září 2007 v 23:59 | Dan Drápal článek v Evangelickém týdeníku
Romský sbor ve Velké Kraši

V létě jsem mohl dvakrát navštívit nedávno vzniklý romský sbor ve Velké Kraši u Vidnavy. Zájem veřejnosti o romskou problematiku se zvýšil po loňských událostech na Vsetíně. Řešila se ovšem především otázka, zda Jiří Čunek je či není rasista; nějaká věcná řešení nikdo příliš nenabízel, a od té doby zájem jakoby opět utichal. Nu, Velká Kraš by mohla leckoho inspirovat. Jde o pohraniční oblast okresu Jeseník; konkrétně ve Velké Kraši je v současné době 22 % nezaměstnaných. Dílo tam začalo znenáhlu zhruba před třemi lety, především přičiněním Thomase Lilliendahla, amerického křesťana, který si našel v Čechách manželku. V současné době se účast na bohoslužbách pohybuje kolem 30-50 lidí. Bohoslužby jsou poněkud netradičně třikrát týdně - v úterý, ve čtvrtek a v sobotu.
Zajímala mě ale více proměna života než statistika účasti na bohoslužbách. Potvrdilo se mi, že Romové potřebují pomoc zvenčí. Thomasi Lilliendahlovi se podařilo u svých přátel v USA sehnat finance na to, aby si místní Romové mohli opravit a především natřít svou "kolonku" (takových "kolonek" jsou v naší zemi desítky, ne-li stovky). Když byla první fáze této obnovy hotova, Romům stouplo sebevědomí. Kolem jejich příbytků je dnes již možno vidět malé zahrádky. Srovnání se zahrádkami "bílých" ještě těžko snesou, ale vše musí nějak začít.
Velkou pomocí je také občanské sdružení "Ester", vedené Abrahámem Staňkem. Původně sloužilo jako jakýsi "dům na půl cesty" pro lidi, kteří vyšli z psychiatrické léčebny v nedaleké Bílé Vodě. Nyní dalo práci již necelé desítce Romů, kteří před tím byli nezaměstnaní nebo pracovali pouze sezónně.
Zajímavé bylo sledovat vyučování Thomase Lilliendahla. Na jednu stranu biblické, na druhou stranu velmi praktické. Thomas vychází z Písma, ale skončí třeba zdůrazňováním, jak je důležité posílat děti do školy, nebo že má cenu pracovat, přestože rozdíl mezi výdělkem a podporou není příliš velký.
Pokaždé jsem odjížděl dojat tím, jak mne Romové přijali ("Dobrý den, Bůh Vám požehnej, bratře!"). Jak relativně málo stačí, aby se lidské osudy proměnily!

Hartwig Henkel: Jednota z duševní síly nebo z Ducha?

18. září 2007 v 13:31 | Hartwig Henkel - významný německý charizmatický pastor

Hartwig Henkel: Jednota z duševní síly nebo z Ducha?

15.09.2007
S tématem falešné lásky je velice úzce spojeno téma falešné jednoty. Kdo si myslí, že je-li Bůh láska, je tudíž proti každému rozdělení, nezná Boží slovo, nýbrž je oklamán duchem světa a žije s převrácenou, lidskou představou o lásce a jednotě.
Mojžíš viděl, jak si lid bezuzdně počíná; to Áron je nechal počínat si bezuzdně ke škodolibosti jejich protivníků. Tu se Mojžíš postavil do brány tábora a zvolal: "Kdo je Hospodinův, ke mně!" Seběhli se k němu všichni Léviovci. (2M 32,25-26)
Mojžíš svou výzvou k rozhodnutí způsobil rozdělení v Božím lidu. Stejně učinil i Eliáš.
Tu přistoupil Eliáš ke všemu lidu a řekl: "Jak dlouho budete poskakovat na obě strany? Je-li Hospodin Bohem, následujte ho; jestliže Baal, jděte za ním!" Lid mu neodpověděl ani slovo. (1Kr 18,21)
Sám Ježíš popsal evangelium jako radikální rozdělující záležitost, která vyžaduje od každého člověka zásadní rozhodnutí. Jeho výrok, že On je cesta, pravda i život a že nikdo nepřichází k Otci než skrze něho, je políčkem do tváře humanistickému duchu světa, který nechce uznat žádnou absolutní pravdu. Ale tento duch světa žije dál i mezi Božím lidem jako duch kompromisu a falešného pokoje. Potkal jsem některé služebníky evangelia, kteří jsou toho mínění, že Boží Duch vždy a všechny vede dohromady. A pokud se někde ve sboru vyskytne duchovní pohyb, který působí nepokoj, neshody a rozdělení, pak to podle nich nemůže být od Boha. Ale Pán, kterému tací předstírají službu, nic takového neučil.
Nemyslete si, že jsem přišel na zem uvést pokoj; nepřišel jsem uvést pokoj, ale meč. Neboť jsem přišel postavit syna proti otci, dceru proti matce, snachu proti tchyni; a nepřítelem člověka bude jeho vlastní rodina. Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne,není mne hoden. Kdo nenese svůj kříž a nenásleduje mne, není mne hoden. Kdo nalezne svůj život, ztratí jej; kdo ztratí svůj život pro mne, nalezne jej. (Mt 10,34-39)
Brzy bude mezi Božím lidem opět činit své dílo Eliášův duch a nastane velké rozdělení. Přitom nepůjde o spory typu křest nemluvňat versus křest věřících, křest v Duchu ano či ne, nebo o jiné otázky učení. Půjde o rozhodování se mezi Duchem Božím a duchem světa, o pravdu nebo lež, o vydanost podle Božího měřítka nebo bezzákonnost. Toto rozdělení způsobí především lidé, kteří pod zdánlivě duchovní maskou chtějí budovat svoje vlastní království, ale přičiní se o ně také Duch svatý sám. Bude vyzývat upřímně vydané věřící, aby se nepodíleli na podobných nespravedlnostech. Lež s pravdou, Duch svatý a duch světa nemohou společně budovat Boží království. Pán zaslíbil, že ještě jednou učiní takový den, kdy bude zjeven rozdíl.
Potom uvidíte rozdíl mezi spravedlivým a svévolníkem, mezi tím, kdo Bohu slouží, a tím, kdo mu sloužit nechce. (Mal 3,18)
Pavel říká: Neboť musí být mezi vámi i různé skupiny, aby se ukázalo, kdo z vás se osvědčí. (1K 11,19)
Řecké slovo, které se zde překládá "osvědčit se", znamená "být přezkoušen ve zkouškách" a odtud "být shledán ryzím a osvědčeným". Bůh provádí svůj lid zkouškami, aby našel ty ryzí, kteří se chtějí spoléhat jenom na něj a nechtějí budovat jeho Království silami a metodami světa. Každý, kdo se označuje jménem Páně, je zván a dostává možnost vstoupit do školy Ducha svatého skrze tento proces očištění. Jednou z velmi důležitých částí tohoto procesu očišťování jsou rozhodnutí. V těchto dnech přichází na sbory Boží ruka a předkládá před nás situace s různými formami bezzákonnosti, rebelie, pomlouvání, sebeoslavování, a mnoha jiného. Věřící jsou pak vyzýváni, aby k tomu zaujali postoj. Otázkou zde je, zda se necháme vést osobním prospěchem, jako je naše jisté postavení, vážnost nebo vliv, a zda jsme proto ochotni tolerovat hřích, nebo zda se postavíme na Pánovu stranu, na stranu spravedlnosti, i když nám to přinese osobní nevýhody.
Každý z nás musí sám sobě zodpovědět otázku, zda pro něj mají větší váhu takové věci, jako jsou proroctví, pomazání, zázraky, nebo výmluvné vlivné osobnosti, které umějí většinu získat na svou stranu na úkor pravdy. Takové momenty rozhodování mají v sobě něco děsivého. Pokud nás Pán volá abychom zaujali pevné stanovisko proti hříchu, my ale máme strach z negativních důsledků našeho rozhodnutí, budeme tolerovat hřích a uklidňovat sami sebe zdánlivě duchovními argumenty (jako například: "Pokrytectví se mi hnusí, ale když mě ostatní potřebují, tak v tom chvilku s nimi vydržím"). Pak ale naše duchovní světlo značně zeslábne. Aniž bychom to pozorovali, přizpůsobíme se a náš odpor ke hříchu a kompromisům se vytratí. Po jednom takovém zvráceném rozhodnutí se v krátkém čase změní celý náš hodnotový systém. Ztratíme schopnost vstupovat s Pánem do nových oblastí a vnímat jeho aktuální směřování. V uplynulých pětadvaceti letech jsem mnohokrát pozoroval tento proces u opravdových věřících.
Chtěl bych ještě jednou citovat pasáž, ve které Pavel popisuje otřesný scénář morálního úpadku na konci časů. Už jsme si ujasnili strašnou skutečnost, že se zde jedná o stav věřících, a nikoli světa. Není to ovšem pouhý popis situace. Duch svatý nám zde dává také jasný návod k jednání, kterým máme reagovat na toto odpadnutí věřících.
Věz, že v posledních dnech nastanou zlé časy. Lidé budou sobečtí, chamtiví, chvástaví, domýšliví, budou se rouhat, nebudou poslouchat rodiče, budou nevděční, bezbožní, bez lásky, nesmiřitelní, pomlouvační, nevázaní, hrubí, lhostejní k dobrému, zrádní, bezhlaví, nadutí, budou mít raději rozkoš než Boha, budou se tvářit jako zbožní, ale svým jednáním to budou popírat. Takových lidí se straň. (2Tm 3,1-5)
Tito lidé předstírají, že žijí pro Boha, ale popírají jeho moc. Mluví se tu o Boží moci, která působí zázraky, nebo o nadpřirozených projevech Ducha svatého? Ne. Oni popírají, že existuje Boží síla, moc přemáhat hřích a vést svatý život. Jasným znamením, které ukazuje na Kristova následovníka, je vítězství nad hříchem, světem a ďáblem. Tito však mají jenom vnější formu, zatímco uvnitř jsou určováni světem. Tím je objasněna šokující Pavlova výzva, jak se máme k takovým lidem stavět: "Od takových se odvrať".
Co by se stalo, kdybychom tento příkaz Písma svatého vzali vážně? Kolik už jsem zažil věřících, kteří chtěli věrně vytrvat ve sboru, kde jsou kompromisy považovány za normální, avšak setkali se s očividnou skutečností, že tu není připravenost žít podle Božího slova; že je tu hřích ospravedlňován ve jménu lásky; že tu nesmí vládnout pravda, není tu dovoleno vyučovat úplné Slovo, nebo jsou "pláštěm lásky" přikrývány zkorumpované životy vedoucích. Věrně a s velkou vytrvalostí se drží zaslíbení, která dostali formou proroctví a vizí a modlí se za průlom v základech sboru, který se bohužel nikdy neuskuteční. Promarní roky a desetiletí a domnívají se, že se tím líbí Bohu. Kdy konečně dojdeme k tomu, že naše víra nebude určována pocity, lidskými sympatiemi nebo proroctvími, ale Božím slovem? Pán vybuduje svou církev podle svých zákonů, a naše "věrnost", ve které není pravda, ho nepohne k tomu, aby dělal výjimky.
Často tito milí, horliví členové sboru odsuzují ty "nevěrné, kteří si to zjednoduší a prostě utečou". Takovíto věřící nepochopili, že jejich věrnost platí především Pánu, a ne nějaké církvi nebo vůdčí osobnosti. Ve své ustrašenosti, způsobené převráceným chápáním autority a loajality si nedokážou uvědomit, že nikde v Písmu nejsme vyzýváni, abychom následovali nějakého duchovního vedoucího, který sám nenásleduje Pána. Duchovní autorita je velice reálná věc. Je-li vykonávána lidmi, kteří stojí pod autoritou Boha, přinese všem hojnost požehnání. Je-li ale vykonávána svévolně a v nezávislosti na Pánu a tělu Kristovu, způsobí škodu. V nejmírnějším případě bude zabraňovat duchovnímu růstu a vstupu do Božího povolání. To nemusí být navenek příliš zjevné, ale pro Boží království to představuje velké ochuzení. Mnozí opravdoví věřící, kteří nechtějí žít vlažně, přesto kvůli falešnému chápání lásky nikdy nevejdou do svého povolání.
Jónatanova tragedie
Často uváděný příklad věrnosti a vydanosti je Davidův přítel Jónatan. Ale co se tak často nekáže je skutečnost, že v jedné důležité věci byl rozpolcený. Když totiž měl učinit zásadní rozhodnutí ohledně svého přátelství s Davidem, nedokázal se postavit jednoznačně a úplně na stranu pravdy. Bůh už mu ukázal jeho úděl. Ačkoliv byl právoplatným následníkem trůnu po svém otci, věděl, že Bůh zasáhne a nastolí jiný pořádek. Jednou řekl Davidovi: "Neboj se, ruka mého otce Saula tě nenajde. Ty budeš kralovat nad Izraelem a já budu druhý po tobě. Také můj otec Saul to ví." (1S 23,17)
Jónatan tedy znal Boží úmysly s jeho životem. Ale protože se nedokázal oddělit od svého otce, krále Saula ani tehdy, když se podvakrát pokusil zahubit nevinného Davida, na cestě kompromisů nakonec zahynul spolu s otcem. Tolik opravdových věřících žije v podobné rozpolcenosti! Vidí u druhých čistý, čerstvý život Ducha, který sami také okusili, ale současně se cítí zavázáni zkorumpovanému náboženskému systému, který oslavuje sám sebe a snaží se zalíbit lidem, čímž se na druhých dopouští velkého bezpráví - a čekají na lepší časy.
Čekají na příležitost vejít do nového, aniž by přitom urazili představitele starého. Vyhýbají se zaujetí stanoviska vůči bezpráví a zrazují tím právo. Mohou to nazývat moudrostí, trpělivostí nebo láskou, ale skutečnost je taková, že se tímto způsobem jejich naděje nikdy nesplní a oni ztratí možnost napojit se na to nové. Náš Bůh je Bohem práva. Ti lidé, kteří se ze strachu z konfliktů jasně nepostaví k právu, se často domnívají, že dosud nenastal příhodný čas přihlásit se ke slovu; chtějí ještě setrvat v systému, aby ho reformovali. Ale časem ztratí smysl pro právo, přestanou trpět bezprávím a nakonec zapomenou na své někdejší rozhořčení nad zlem a na své plány z tohoto vlaku vystoupit.
(překlad kapitoly z knihy Hartwiga Henkela: Návrat do reality - Výcvik bojovníků proti duchu tohoto světa, Verlag Gottfried Bernard, Solingen 2001, překlad KC Příbram)
Tento článek je okopírován z www.oase.estranky.cz

Tři domy - hybné síly současného světa - západní sekulární humanismus, islám, židokřesťanská tradice.

8. září 2007 v 15:10 | Dan Drápal
Tři domy
Dan Drápal


Jak plyne čas, ubývá biologických druhů. Snižuje se i počet příjmení. To jsou však méně podstatné jevy než ten, který chci zmínit. Jak plyne čas, zmenšuje se i množství duchovních sil, které opravdu podstatným způsobem ovlivňují tento svět.

Ano, buddhismus nebo hinduismus mají velký počet vyznavačů - počítají se na stamiliony. Hybnými silami současného světa však zůstaly síly tři: západní sekulární humanismus, islám, a židokřesťanská tradice.

Není bez zajímavosti, že západní liberalismus i islám nějak z křesťanství vyšly a podstatným způsobem s ním souvisí, byť se postavily proti němu a teď vystupují jako jeho úhlavní nepřátelé.

Místo "židokřesťanská tradice" budu nadále mluvit o křesťanství, byť si uvědomuji, že je to nebezpečné zjednodušení a pro některé lidi to může být zavádějící. Mnozí lidé, zejména ti, kteří křesťanství vlastně neznají, mají dojem, že Evropa je "křesťanská oblast". Myslí si to rozhodně muslimové, ale myslí si to i mnozí Evropané, spíše ti, kteří vyznávají západní liberalismus a netuší, co vlastně podstatou křesťanství je. Budu v tomto článku mluvit o "domech" - Islám totiž sám sebe označuje jako "dům Islámu"; analogicky tedy "dům křesťanství" a "dům sekulárního humanismu", A řeknu tedy hned na počátku, že v Evropě (zatím) vládne sekulární humanismus.

Teď se na to podíváme z jiné stránky.

Křesťanství vyznává Boha, který je dobrý. Sekulární liberalismus a humanismus tvrdí, že žádný Bůh není. A islám vyznává falešného boha.

Ač to sekulární humanisté neradi slyší, člověk má hlubokou potřebu něco (nebo ještě spíše někoho) uctívat. A má v podstatě jen dvě možnosti: Boha nebo modlu. Nebo, řečeno jinak: pravého Boha nebo falešného boha.

Češi jsou snad nejateističtějším národem na světě. A přece volali na zaplněném náměstí: "Hašek je bůh!" Češi jsou ateisté, ale i ateisté mají vnitřní potřebu něco (nebo někoho) uctívat. Nevěříte? Nesouhlasíte? Jděte se podívat, až příště na Strahov nebo na Letnou přijedou Rolling Stones nebo někdo podobný.

Kromě potřeby někoho uctívat je v člověku ještě jiná tendence: být sám sobě bohem. Sám určovat, co je správné a co ne. To byla podstata prvotního hříchu. A to je podstata sekulárního humanismu.

V "domě" sekulárního humanismu si mohou lidé v Parlamentu (nebo případně i v lidovém referendu, kdyby to někdo hnal do krajnosti) odhlasovat, odkdy je člověk člověkem. To není možné ani v křesťanství, ani v islámu.

Sekulární humanismus potřebu uctívání sice popírá, ale v jeho "domě", tedy v oblasti jeho nadvlády, uctívání probíhá. Islám uctívá boha nepokrytě. Ale boha falešného.

Skutečný Bůh nežádá smrt nikoho, ale posílá na smrt svého Syna, aby vykoupil hříšné lidstvo. Falešný bůh vede své uctívače k tomu, aby zabíjeli kdekoho.

I po 11. září několikrát i v našich médiích zaznělo tvrzení, že "islám je nejtolerantnější náboženství na světě". Ano, vyznavačům falešného boha je dovoleno nepokrytě lhát, a těm, kdo dosud bezpečně bydlí v domě sekulárního humanismu, zatajovat skutečnost, že když někdo chce konvertovat od islámu ke křesťanství (nebo k čemukoliv jinému), musí být zabit.

Několik hlasů tvrdilo po 11. září, že terorismus je neslučitelný s podstatou islámu. Zajímavější než tato prohlášení však byla jiná skutečnost: obrovské vzedmutí horlivých modliteb v mešitách snad celého světa.

Čím je dáno, že islám je přitažlivý i pro ty, kdo bydlí v domě sekulárního humanismu? V západní Evropě i v Americe rostou mešity jako houby po dešti. Čechám a Moravě se to zatím vyhýbá; zanedlouho si řekneme, proč. Ale rozhodně by nás to nemělo ukolébat.

Ty mešity nerostou jen pro přistěhovalce z arabských zemí. Islám je na postupu v řadě oblastí světa, Evropu a severní Ameriku nevyjímaje.

Sekulární humanismus se zdá mít obrovskou sílu. V současnosti má nepochybně dům sekulárního humanismu nesmírnou technologickou převahu.

Nicméně z dlouhodobého hlediska musí sekulární humanismus souboj s křesťanstvím nebo s islámem prohrát. Dlouhodobě otázka nezní, který z tří domů nakonec převáží. Jeden nepřeváží určitě. Otázka zní, kterému z dvou zbývajících domů podlehne.

Proč musí prohrát?

Protože některé základní touhy a potřeby člověka není schopen naplnit. Sekulární humanismus může ledaskomu "vyhovovat", ale nikdo za něj nepůjde na smrt. Nejvyšší - a v podstatě jedinou - hodnotou sekulárního humanismu je tolerance. Tolerance nikoli ve smyslu, v němž bylo toto slovo používáno ještě v devatenáctém století, nýbrž ve smyslu přesvědčení, že vlastně žádná pravda není, a všechna tvrzení a všechna přesvědčení mají v podstatě stejnou hodnotu. A tudíž žádnou.

Přesvědčení o nějaké pravdě je pro sekulárního humanistu tím největším hříchem a největším nebezpečím. Proč považuje většina obyvatel domu sekulárního humanismu (západní Evropa) Izrael za největší nebezpečí pro mír? Protože tuší, že Izrael nebude nikdy tolerován, a nastoluje před nás chtě nechtě otázku pravdy a spravedlnosti. A tuto otázku sekulární humanismus odmítá. Proto se i západoevropští politici stále snaží tvářit, že na Blízkém Východě jde o svár dvou rovnomocných sil, proto pěstují "vyváženou" politiku, která se k demokratovi snaží chovat stejně jako k teroristovi.

Sekulární humanismus může islámu do jisté míry vyhovovat, byť ho nenávidí. Ostatně, většina muslimů nesmýšlí o Evropě jako o "domu sekulárního humanismu", ale mylně jako o "domu křesťanství".

Mnoho křesťanů (a mám teď na mysli vyznávající křesťany, ne křesťany nominální) žije v určité naději, že jako padl komunismus, padne i islám. Uvažme však jedno: komunismus byl ošklivým dítětem sekulárního humanismu a komunistická ideologie existovala sotva století. Islám je ze zcela jiného kořene a existuje patnáct set let. Za komunismus už nikdo nebyl ochoten umírat; proto musel komunismus padnout. Za Alláha chodí na smrt lidí stále více. Nebo si dovedete představit sebevražedné atentátníky motivované komunistickou ideologií? Ne, islám je zcela jiný protivník, než byl komunismus.

Sekulární humanismus nechává člověka prázdného. "Pravda je všechno, a tudíž není pravda nic." Ztratila se víra, naděje i láska; zbyla jen tolerance. Tolerance ke všemu, jen ne k přesvědčení, že je tu pravý Bůh, který je hoden našeho uctívání. A protože nikdo nevěří v absolutní pravdu, všichni lžou. Každý má svou "plovoucí etiku". Nedávno nám to předvedl David Rath.

To prázdno v člověku ale zůstává a neodbytně se ozývá. Opustili jsme víru, a objali jsme pověru. Snad nikdy nekvetly nejrůznější formy okultismu tolik, jako nyní. "Nevěřím ničemu, na co si nemohu sáhnout." Kolikrát jsem tu větu slyšel! Jaké touhy pak uspokojují, jaká prázdná místa zaplňují Harry Potter, Hvězdné války, Matrixy a podobné fenomény? Že by nám stačila skutečnost? Kdekdo se z ní přece snaží uniknout pomocí drog a nejrůznějších fantazií.

Liberální křesťané se snažili přizpůsobit světu. To ostatně není příliš těžké - stačí opustit biblické principy; jde to skoro samo. Nebo se učinit světu srozumitelnější - nicméně o to svět, jak je vidět, vůbec nestojí: hledá věci tajemné a nesrozumitelné.

A tak lidé, alespoň někteří, hledají odpovědi. Mnozí spíše podvědomě než vědomě. Co vede osmnáctileté americké mladíky, vyrostlé v sekulárně humanistických rodinách, aby si dali tu velmi nejednoduchou práci a odjeli do Afghánistánu, kde se dali do služeb Al-Kajdy? Že je jich málo? Zatím!

Sekulárně humanistická společnost mnohým "vyhovuje", ale nikdo ji nemiluje. Milovat můžete člověka. Ale také Boha. Teď jde o to, kterého. Toho pravého, nebo toho falešného?

Když ale někdo něco nemiluje, těžko za to položí život. Pokud dojde k vojenské konfrontaci, nesmírná technologická převaha nemusí stačit. Jsou určité duchovní skutečnosti, které jsou velice mocné, a které sekulární humanismus se svým omezeným zorným úhlem nevidí. Dám příklad: Západní Německo nalilo do bývalé NDR přes tisíc miliard (!) marek, a stejně se tam řeší skoro stejné problémy jako v postkomunistickém Česku nebo Slovensku, kde tento penězotok vůbec nebyl. Jsou prostě skutečnosti, na které technologie a peníze nestačí.

Islám zatím Čechy míjí. Zatím. Dokonce se mi zdá, že pokud muslimové přijedou do Čech, většinou ztratí svůj étos, který si při přistěhování dejme tomu do Francie či Anglie ponechají. V Čechách je totiž těžké být přesvědčen o čemkoli. Proto se tu sekulárnímu humanismu, který žádné přesvědčení nevyžaduje, tolik daří, a naopak křesťanství a islámu tolik nedaří. Nicméně prázdnota, kterou ve společnosti sekulární humanismus vytváří, rychlý rozpad všech hodnot (dokumentovaný např. rozpadem rodiny a nefunkčním soudnictvím - nemylme se, to není nedostatek legislativy!), může způsobit, že procesy, které v západní Evropě trvají desetiletí, u nás proběhnou ráz naráz. Ostatně, přechod Čechů ke světonázoru, převládajícímu v liberální části Ameriky, tedy k jakési směsi materialismu a různých prvků New Age, trval snad pouhé tři roky! Čtyřicet let komunismu působilo spíše jako katalyzátor této proměny než jako její brzda.

Jsem vyznavačem Hospodinovým. Věřím, že existuje absolutní pravda. Věřím, že Kristus dává lidem hodnotu. Proto je za co umírat. Píšu to na závěr toho článku jen proto, aby bylo jasné, že situaci sice vidím jako vážnou a nebezpečnou, nikoli však beznadějnou. Vím, že zastáncům sekulárního humanismu (nikoli vyznavačům - vyznavače sekulární humanismus pochopitelně nemá) teď připadám jako potrhlý prorok, eventuelně tmář. (Ano, to je takový pěkný výraz pro ty, kdo vyznávají Světlo.) Ale vím, o čem mluvím, a vím, že věci se budou měnit v řádu maximálně desetiletí, nikoli staletí.

Jihokorejci v Afghánistánu - článek v ET

8. září 2007 v 12:29 | Dan Drápal
Jihokorejci v Afghánistánu

Nedávno zajali tálibánci v Afghánistánu třiadvacet jihokorejských rukojmích. Dva z nich popravili, dvě ženy propustili, o osudu ostatních v den, kdy píši tento článek, nic nevím. Bohu jistě záleží především na osudech těchto lidí, a podobně na nich záleží i jejich rodinám, včetně rodiny sborové. Přesto si dovolím tuto nepochybně nejdůležitější otázku pominout. Chci se věnovat především promítnutí této události na naši mediální scénu.
Jako pozitivum vidím, že se naši spoluobčané díky této tragické události dověděli, že mimo Evropu a severní Ameriku existují obrovské křesťanské komunity, ba že křesťanství je v současnosti mnohem silnější v Asii, Africe a Jižní Americe než v Evropě. (Není to tak dávno, co Jan Jandourek, který má náboženskou tématiku "pod palcem" v našem největším deníku MF Dnes, psal, že křesťanství se nepodařilo proniknout do zemí s jinou než evropskou kulturou.)
Ivan Odilo Štampach při této příležitosti opět oprášil tezi, že jsou hodní křesťané a hodní muslimové, a že křesťanští fundamentalisté nejsou lepší než islámští, a že za to vlastně mohou nepřímo tito křesťanští fundamentalisté. Sice nemohl uvést příklady, kdy by křesťanští fundamentalisté podnikali sebevražedné (či jiné) útoky na islámské mešity či unášeli muslimské duchovní, ale aspoň (po kolikáté už?) zmínil jakéhosi vraha, který zabil lékaře, provádějícího potraty. (Co na tom, že se nenašlo žádné hnutí, žádný sbor či žádná denominace, které by takový čin schválilo, že ano? Už to těm fundamentalistům přišijeme jednou provždy.)
Většina komentátorů uznala, že Jihokorejci se snažili především humanitárně pomáhat. Nešlo o nějaké plamenné kazatele, kteří se vydali Afghánce obracet na víru hlava nehlava. Naši komentátoři zaujali vesměs typicky český postoj: Neměli tam lézt, když každý ví, že je to tam nebezpečné.
A tak můžeme jen trpělivě opakovat: Uvěřit v Ježíše Krista a následovat ho je vždycky nebezpečné. Jenže člověk, který uvěřil v Ježíše Krista, se neřídí heslem "bezpečnost především". A snaží se přinést Boží lásku i do míst, kde je to nebezpečné. Ostatně, tam to bývá potřeba nejvíc.

7.9.2007 (vyšlo v Evangelickém týdeníku)

Jesus Christ Superstar - vyšlo v časopisu Život víry 09/2007

8. září 2007 v 12:23 | Dan Drápal
Jesus Christ Superstar

Je to trapné, ale viděl jsem ten muzikál teprve nedávno. Pravda, hodně jsem o něm slyšel - poprvé před více než dvaceti lety. Nebudu kritizovat výkon herců či zpěváků, ba ani režii. Během představení mě ale napadlo několik myšlenek, o které bych se rád podělil. Napadly mne nad tímto slavným muzikálem; do značné míry se ale týkají i dalších děl, v nichž se lidé, kteří nejsou Kristovými uctívači, snaží Ježíšův příběh zpracovat.
Předně jsou lidé stále přitahováni Ježíšovým vztahem k ženám. Nejčastěji je "na ráně" Marie Magdaléna, bývalá hříšnice, z níž Ježíš vyhnal sedm démonů a která prý Ježíše obzvlášť milovala. Ta je většinou ztotožňována se ženou, která dle 7. kapitoly Lukášova evangelia Ježíšovi slzami smáčela nohy a otírala je svými vlasy, a která ho rovněž pomazala vonnou mastí. Není vyloučeno, že skutečně šlo o Marii Magdalénu, není to ale příliš pravděpodobné. Podle své básnické licence a podle svého gusta autoři toto téma rozvíjejí - někdy až do polohy, že Ježíš si vzal Marii z Magdaly za ženu a že spolu měli děti.
Tato snaha "propašovat" do Ježíšova příběhu milostnou zápletku, jež přece musí být součástí každého "pořádného" příběhu - včetně třeba béčkových katastrofických filmů, které jsou vlastně o něčem úplně jiném - je svým způsobem pochopitelná. Ježíšovi se ženy jistě líbily jako každému jinému muži, přestože nám o tom evangelia nenechávají sebemenší zmínku. Právě toto mlčení evangelií dráždí představivost autorů, kteří skutečný Ježíšův význam nechápou, a proto více či méně povolují uzdu své fantazii.
Člověka, který Ježíše srdcem nezná a který mu neuvěřil, dále dráždí Ježíšova dokonalost, jak ji evangelia dosvědčují. Proto vyhledává jeho "slabé chvilky". Nabízejí se v podstatě jenom dvě: osamělá modlitba v zahradě Getsemanské a zvolání na kříži "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" Ostatně o interpretaci tohoto výroku se přou i křesťané. Znamenal opravdu úzkostný výkřik pravého člověka a přitom Božího Syna, který prožívá hrůznou odloučenost od Otce, nebo jde "jen" o modlitbu, tedy o citát z 22. žalmu?
Jesus Christ Superstar si slabou chvilku vymýšlí - a jde o jeden ze slabších momentů tohoto díla. V určité chvíli Ježíš opouští nemocné, kteří se k němu vztahují, s otrávenými slovy "Uzdravte se sami!" Skutečný Ježíš byl nepochybně mnohdy unaven, někdy frustrován, ba i rozhněván. Úžasné na něm ale je, že uvedená slova nikdy neřekl. I mnohá jiná díla se snaží naznačit, že Ježíš nebyl dokonalý. Člověk, který nevěří, dokonalost Ježíšovu těžko může snést.
Konečně třetím momentem, který chci zmínit, je přitažlivost osoby Jidášovy. Nedávno prošla našimi médii slabá vlna vzruchu kolem "Jidášova" evangelia. Lidé, kteří neuvěří v Ježíše a kteří nevolí absolutní lhostejnost vůči všemu, hledají nějaký jiný smysl Ježíšova příběhu, než je ten, který nabízí křesťanství. Ostatně vzpomínám si na jednu situaci z kurzu evangelického duchovenstva - bylo to někdy počátkem osmdesátých let - kde si jeden z farářů stěžoval na evangelistu Jana, že prý dělá z Jidáše příliš přízemního člověka. A tak nejen nevěřící, ale i někteří lidé, kteří se pokládají za křesťany, u Jidáše hledají nějaký "ušlechtilejší" motiv jeho zrady. Určitě mu nešlo o jen peníze. Snad Ježíše nepochopil. Prý byl zklamán, že Ježíš nešel cestou odporu proti římské moci. Hypotéz je jistě více. Písmo sice mluví o tom, že Jidáš miloval peníze, nicméně nezabývá se otázkou, zda byly hlavním motivem jeho zrady. To totiž z hlediska skutečného významu celého příběhu vůbec není důležité.
K tomuto momentu rovněž patří jakési snižování rozdílu mezi Jidášovou zradou a Petrovým zapřením. Jak ale poznamenal tuším Philip Yancey, jde o rozdíl podstatný: Jeden zradil, protože nemiloval Ježíše, druhý zapřel pro slabost těla. A skutečně je rozdíl mezi tím, zda lžeme, protože milujeme lež, nebo proto, že ačkoli se nám lež v podstatě hnusí, ještě více se v tu chvíli bojíme důsledků pravdy.
Neupozorňuji na tyto rozdíly proto, abychom se pohoršovali nad nevěřícím světem. Zvěst o Ježíši Kristu je skutečně svým způsobem neuvěřitelná a naprosto nepochopitelná. Je to Boží příběh, a tudíž se vymyká lidským představám a kategoriím.
Zajímavé však je, že Ježíš stále přitahuje. Jeho příběh nedává lidem spát. V lidech, kteří Ježíše srdcem neznají, jsou ale dvě protichůdné tendence. Na jedné straně přání, "aby to bylo pravda", a jakési vědomí, že Ježíš skutečně byl dokonalý. Proto i tam, kde je všelijak snižován, mívá Ježíš jakýsi heroický (nebo přinejmenším šlechetně tragický) rozměr. Na druhé straně popírání, že by Ježíš skutečně mohl být dokonalý. Tato druhá tendence má potřebu Ježíše "zlidštit" tím, že mu připíše něco negativního, byť to vzápětí omluví.
Na závěr ještě jedno pozorování. Někdy v polovině šedesátých let hráli ve Valdštejnské zahradě "lidové hry" - ve skutečnosti to bylo folklorní podání pašijních příběhů z doby temna. Tehdy mne tam vzal kobyliský vikář evangelické církve Bedřich Šurman. Byla tam mimo jiné scéna, kdy se Marie setká se vzkříšeným Ježíšem v zahradě. Ježíš v tomto "lidovém podání" držel v ruce hrábě a hovořil trochu komickým hlasem - byla to vlastně hra o lidové hře… Bedřich Šurman se ke mně naklonil a tiše zašeptal: "Všímáš si, jaké je tu ticho, když mluví Ježíš?" A opravdu. Přestože Boží slovo zaznívalo v několikrát posunuté podobě, když promlouval "Ježíš" této lidové hry, slyšel by člověk ve Valdštejnské zahradě spadnou špendlík.
Takovouto bezděčnou úctu už dnes nepozorujeme. Byla dána tím, že celá ta "lidová pašijní hra" byla chápána trochu jako protest. Šlo o cosi z jiného světa, co cenzoři nedopatřením nestačili zakázat. Ale také byla vlastně svědectvím, že v životě o něco jde.
Zdá se mi, že tento motiv v současných sekulárních zpracováních Ježíšova života dosti zeslábl, pokud se neztratil úplně. Dnes jde spíše o kuriozitu, nikoli o smysl.

Okultismus uvnitř církve

6. září 2007 v 19:22 | o. ThDr. Eliáš A. Dohnal OSBMo. ThDr. Metoděj R. Špiřík OSBMo. ThLic. Markian V. Hitiuk OSBMo. Ing. ThDr. Cyril J. Špiřík OSBMPidhirci 1.6. 2007Kopie: Svatému otci Benediktu XVI.Kardinálům a biskupům katolické církve
Okultismus uvnitř církve

Okultní praktiky pronikly tzv. křesťanský život a není možno hovořit o pravdivém pokání, pokud se křesťané nerozejdou s touto duchovní infekcí a se sympatiemi k těmto praktikám. Naši katoličtí věřící chodí ke svaté zpovědi, ke svatému přijímání a považují se za vzorné katolíky, ale stále nosí ve svém srdci tento duchovní jed. Podobně jako Izrael vnějškově sloužil Bohu, ale ve skutečnosti v srdci "nosili stánek Molochův a hvězdu boha Remfana" (Sk 7,43).
Pokud má nastat duchovní probuzení a zakořenění Božího lidu v Kristu i v křesťanských zásadách, pak je nutné rozejít se s konkrétními okultními praktikami a vědomě se oddělit i od duchovních sil, působících skrze konkrétní osobnosti a představitele falešného duchovna. V ČR a SR jimi jsou konkrétně: B. Kafka, kněz F. Ferda, a v současné době působící jáhen Dr. M. Kašparů a kněz prof. T. Halík.
V každém národě je to určitý jedinec či skupina, za kterými je okultní, tedy negativní duchovní pozadí blokující možnost pravého duchovního probuzení!!!

Otevřený dopis českým a slovenským biskupům

Vážení otci biskupové ČR a SR, obracíme se na Vás s prosbou, abyste skrze svůj pastýřský list vyzvali kněze, učitele na teologických školách, bohoslovce, řeholníky a Boží lid k pokání v oblasti prvního přikázání. Píšeme proto, neboť nám leží na srdci skutečné blaho a požehnání českého a slovenského národa. A především nám jde o věčnou spásu mnohých!

Bývalé Československo je území, na jaké v 9. stol. přišla byzantská misie vedená svatým Cyrilem a Metodějem. Území tenkrát už nebylo pohanské, neboť zde konali svou misii iroskotští mniši. Bohužel dovolovali synkretismus křesťanství s pohanstvím. Síla pohanství byla zakořeněna v magii a věštění skrze tzv. "volchvy". Musíme bohužel konstatovat, že nyní, na začátku třetího tisíciletí, je situace obdobná. Svatý Cyril a Metoděj se postavili proti kořeni negativního duchovna, hlásali plně evangelium a nastalo probuzení, ale zároveň i pronásledování (srov. Sk 16,16-34).

Boží slovo na mnoha místech ukazuje na závažnost hříchů proti prvnímu přikázání. Jsou totiž spojené s prokletím a zasahují ducha člověka. Takový hřích má horší následky než fyzické cizoložství či vražda. Proč? Protože skrze okultní praktiku či osobu provozující okultismus (věštění, magii, spiritismus...) křesťan přijímá skrytou duchovní infekci, která v něm zůstává. Nezáleží na tom, zda takto zhřešil včera či před dvaceti lety. Pokud se síly temnoty neodřekne a nečiní z tohoto hříchu pokání, duchovní infekce zůstává. Projevuje se pak v krizových chvílích života, otupuje živý vztah k Bohu a oslabuje morální zábrany v nás, jaké nás jinak chrání před hříchem, především však tato duchovní infekce působí v hodině smrti.

Na konci 20. století, a zvláště po pádu komunismu, se činnost různých věštců a mágů, jakož i různé staré i nové okultní praktiky, masově rozšířily a rozkládají nejen víru křesťana, ale i celou společnost. Skrze ně přichází duchovní zatemnění, prokletí a tresty na národ (příklad - demoralizace, homosexualita srov. Ř 1,23-27, aborty, eutanázie…).

Spojitost mezi okultismem (modlářstvím) a prokletím jedince i národa je jasně ukázána v celém Písmu svatém. Smutným ovocem byly války a v historii izraelského národa nakonec i jeho vyhnání do Babylónu. Dispozice k masovému rozšíření okultismu v ČR a SR spočívala v tom, že veřejné mínění uvnitř církve bylo takové, že tyto praktiky nejsou závadné, ba naopak byly kvalifikovány jako "Boží dary".
Kořeny této slepoty vycházejí z nekritického otevření se církevních osob (kněží a řeholníků) na okultní činnost B. Kafky a P. F. Ferdy. Jak se mohl prostý lid bránit, když duchovní osoby, i ty vysoce postavené, udržovaly kontakt s lidmi zabývajícími se okultismem, obdivovaly je a nechaly si jimi tzv. sloužit? Následkem je rozšíření infekce, která zůstává a otupuje živý vztah k Bohu. Ve Skutcích apoštolských vidíme, jak celý ostrov Kypr držel v duchovním područí okultista Barjezus (srov. Sk 13,6n). Samařsko bylo drženo v podobném područí skrze Šimona mága (srov. Sk 8,9n). Apoštolové sv. Petr i sv. Pavel se proti nim radikálně postavili.

V bývalém Československu byli takovými dvěma hlavními představiteli okultismu hypnotizér a parapsycholog B. Kafka a katolický kněz zabývající se věštěním F. Ferda.

Břetislav Kafka
Působil v první polovině 20. stol. a napsal několik knih. Veřejné mínění duchovenstva a věřících bylo a dodnes je, že jeho činnost je v souladu s učením katolické církve. Takzvané parapsychologické (paranormální) schopnosti získal v roce 1912 skrze důvěrný kontakt se zkušeným spiritistou, ředitelem školy v severních Čechách, kde byl B. Kafka na brigádě na stavbě přehrady. Jeho tzv. vědecká práce (experimentální psychologie - pokusy s lidmi) nebyla ničím jiným než starým spiritismem oblečeným do vědecké a katolické terminologie.

Centrem jeho okultní činnosti byla hypnóza. Kafka si vybral určitá citlivá média, která nazýval subjekty a s nimi dělal tzv. vědecké pokusy. Uvedl je do hypnotického spánku a potom dotyčné médium používal k získání různých informací anebo k vykonávání určitých činností (např. k zabití psa na dálku, anebo k věšteckým informacím).

Nekritickou otevřeností církve a navíc děláním reklamy nastalo duchovní zatemnění v bývalém Československu.

P. František Ferda
Tento kněz s "mimořádnými jasnovideckými schopnostmi" svou okultní činnost provozoval v letech 1960-1990. Během této doby okultně - tzv. zázračně - diagnostikoval více než 200.000 lidí (přednostně kněze, řeholníky a řeholnice). Své okultní schopnosti začal rozvíjet skrze kontakt s jistým pražským lékařem, který se zabýval okultismem.

Činnost P. F. Ferdy nekriticky obdivovali téměř všichni kněží a řeholníci, včetně kardinála F. Tomáška a často využívali jeho okultní "služby". Věštecké tzv. schopnosti P. Ferdy byly skutečně mimořádné, diagnostikoval chorobu na dálku např. z fotografie, z ručně psaného dopisu, z data narození apod. Psychotronik - ateista, Dr. Zdeněk Rejdák napsal propagační knihu o P. Ferdovi, ve které je uveřejněna kopie dopisu kard. F. Tomáška P. F. Ferdovi. Kardinál F. Tomášek ho žádá o okultní službu ohledně svého zdraví a dává mu své požehnání k této činnosti. Dopis je opatřen podpisem kard. Tomáška a razítkem. Toto psychotronik Zdeněk Rejdák i široká veřejnost považují za církevní schválení této jasnovidecké, věštecké praktiky. Je třeba veřejně přiznat, že kardinál F. Tomášek se zde mýlil a navíc dal pohoršení Božímu lidu!

Jindřich Paseka
Na Českomoravské vrchovině v letech 1970-2000 "diagnostikoval" a "léčil" lidi okultním způsobem pomocí virgule a kyvadla J. Paseka. Pomocí okultní pružiny z lidí strhával tzv. auru. Na matení věřících měl u vchodu do domu sochu Panny Marie a odvolával se na to, že je katolík a že mu kněží posílají protekční klienty. Protože kněží a řeholníci neznají podstatné pravdy Písma svatého a katolické nauky, desetitisíce katolíků má dodnes na sobě okultní pouta.

Česká i slovenská církev musí dělat pokání z toho, že nejen mlčela k těmto - v očích Božích - ohavnostem (viz Dt 18,10-14), ale skrze duchovenstvo je dokonce schvalovala a doporučovala. Tím byl Boží lid uveden do velkého zmatku a temnoty! Po pádu komunismu (1990) se vyrojilo spoustu psychotroniků, věštců a mágů, kteří se odvolávali na B. Kafku a P.F. Ferdu, které církev prakticky glorifikovala. Temnota, spočívající tak na Božím lidu, se záhy projevila.

V roce 1990 přijel do Československa tibetský dalajláma, který se považuje za převtěleného boha (podle Písma 2J 7-10 je kvalifikován jako jeden z antikristů přišlých na svět). Křesťané ho přijali jako "jeho svatost" a vzdávali mu úctu větší než papeži. Kardinál F. Tomášek, ovlivněn T. Halíkem, od něj přijal magický symbol - věnec přátelství, a tím otevřel vládě temna, kryjící se za dalajlámou, celou církev i oba národy v bývalém Československu.

Dalším případem zatemnění rozumu duchovenstva byla událost, která se stala v obnoveném semináři v Olomouci v roce 1991. Seminář navštívil kněz P. Zíbal, který se zabýval věštěním pomocí proutku a kyvadla. Pozval jej rektor semináře P. M. Kouba s požehnáním biskupa J. Graubnera.

P. Zíbal měl o své okultní činnosti přednášku pro všechny bohoslovce, tvrdil, že se ptá kyvadla na skryté věci a ono mu odpovídá. Potom většině bohoslovců věštil na dálku tak, že skrze kyvadlo určoval údajné geopatogenní zóny pod jejich rodnými domy. Potom kyvadlem proměřil téměř všechny pokoje seminaristů a pod jejich postele dal tzv. odrušovače (pěticípé hvězdy vystřižené z papíru). Za doprovodu rektora P. M. Kouby, P. P. Ambrose, tehdejšího spirituála, a představeného dominikánského kláštera proměřil i seminární kapli a "odrušil ji". Do dnešního dne z tohoto nikdo pokání nekonal.

Duchovní odkaz B. Kafky, který byl založen na hypnóze, v dnešní době v ČR částečně převzal jáhen Max Kašparů (viz dopis ze dne 19.10. 2006 www.community.org.ua). Max Kašparů je psychiatrem a zároveň je duchovním poradcem mnoha řeholních společenství. Napsal doktorskou práci z teologie (2006) o hypnóze, za kterou mu byl udělen na teologické fakultě v Košicích doktorát z teologie. Konzultantem této práce byl Prof. J. Jarab, rektor ze Spišského Podhradí. Oponentem práce byl biskup F. Tondra, předseda biskupské konference SR. Cílem této doktorské práce bylo uvedení hypnózy do kněžské pastorace jako "nového a účinného prostředku v hlásání evangelia". Tímto prakticky slovenská církev veřejně schválila hypnózu, ač jde o zjevnou starodávnou okultní praktiku, která je úzce spojena se spiritismem, magií a věštěním.

Na Ukrajině i civilní zákony zakazují používání hypnózy. Trestem může být vězení, neboť jde o manipulaci s lidskou svobodou. Pražský fokolarínský řecko-katolický biskup L. Hučko zřídil pro hypnotizéra MUDr. M. Kašparů sociálně-právní poradnu (především pro Ukrajince, jak zdůrazňuje na své webové stránce www.exarchat.cz), aby mohl svou novou pastoraci "blahodárně rozvíjet v církvi". Je to další zneužití církve k propagaci hypnózy, a navíc k tomu MUDr. ThDr. Kašparů není kompetentní (nemá vzdělání v oblasti sociálně-právní). Tímto se biskup L. Hučko dopouští zneužívání svého úřadu a je hoden potrestání, neboť ukrajinské úřady používání hypnózy trestají ze zákona. Hypnóza narušuje spasitelnou víru, a proto vážně ohrožuje spásu. Znovu zde také upozorňujeme na homeopatii. Slovenská biskupská konference roku 1996 prakticky schválila okultní homeopatii. Zatím z toho nebylo učiněno pokání!



Prof. Tomáš Halík, Praha P. T. Halík je v dnešní době klíčovou osobností v prosazování nového duchovna a nové filosofie New Age v katolické církvi. Jeho knihy jsou překládány do různých světových jazyků, stejně tak jako jeho 19-ti dílný televizní seriál, který propaguje náboženský synkretismus. T. Halík tvrdí, že je katolický kněz a zároveň tvrdí, že prožil v Japonsku a v Indii budhistické osvícení. V jeho teologii jde prakticky o relativismus, kde všechno je jedno - dobro i zlo, pravda i lež. Ve svém chrámě sv. Salvátora v Praze zavedl budhistické meditace. Je mu svěřena pastorace univerzitních studentů v ČR.



Knihy T. Halíka narušují základní pravdy křesťanské víry a otevírají čtenáře na nové duchovno, které je protiležné evangeliu. V této činnosti je podporován a chráněn kard. M. Vlkem! P. T. Halík jako "hledač duchovna" se nekriticky otevřel mnoha formám okultismu. Nikdy se od tohoto nedistancoval, ale naopak, mnohé okultní praktiky doporučuje, ač sám se za okultistu nepovažuje. De facto je apostatou a církev je vázána povinností vyhlásit to i "de iure"!





Otázka literatury



Staré přísloví říká: Řekni mi, co čteš a já ti řeknu, kdo jsi. Mladý člověk, který se obrátí, nutně potřebuje zdravou orientaci v náboženské literatuře. Je třeba, aby věděl, co jeho duši škodí a co jí prospívá. Kolik knih, které mají církevní schválení, bylo vydáno za 17 let svobody, a přesto v mnohých jsou zjevné bludy anebo rafinovaně skryté, takže v takových knihách vane jiný duch než duch zdravého učení.
Jak mohlo na Slovensku vyjít Písmo svaté, které má komentář Prof. J. Heribana propagujícího historicko-kritickou teologii? Nebo jak může mít církevní schválení kniha "Otváral nám Písma" od W. Trutwina, když se zde zesměšňují všechny zázraky a popírá se vzkříšení Pána Ježíše Krista? Bohoslovci ve Spišském Podhradí a v Košicích jsou touto knihou povinně formováni. Schválení vydal nynější předseda biskupské konference biskup F. Tondra. Je absolutně vyloučeno, aby rozlišování takových knih dělali lidé s tzv. "teologickým vzděláním" mající ducha HKT, anebo sympatie k synkretismu či dokonce ducha New Age. Rozlišení mohou konat jen lidé mající v pravdě sentire cum ecclesia!

Je zločinem doporučovat v Katolických novinách v SR a ČR např. knihy prof. T. Halíka, A. de Mella SJ, A. Grüna OSB, T. de Chardina SJ či knihy propagující HKT a okultismus. Prostí věřící tuto reklamu berou jako církevní schválení, což je velký podvod ohrožující spásu mnohých.

Pohled na nynější stav katolické církve v ČR a SR

Zmíněné okultní praktiky zde pronikly tzv. křesťanský život a není možno hovořit o pravdivém pokání, pokud se křesťané nerozejdou s touto duchovní infekcí a se sympatiemi k těmto praktikám. Naši katoličtí věřící chodí ke svaté zpovědi, ke svatému přijímání a považují se za vzorné katolíky, ale stále nosí ve svém srdci tento duchovní jed. Podobně jako Izrael vnějškově sloužil Bohu, ale ve skutečnosti v srdci "nosili stánek Molochův a hvězdu boha Remfana" (Sk 7,43).

Pokud má nastat duchovní probuzení a zakořenění Božího lidu v Kristu i v křesťanských zásadách, pak je nutné rozejít se s konkrétními okultními praktikami a vědomě se oddělit i od duchovních sil, působících skrze konkrétní osobnosti a představitele falešného duchovna. V ČR a SR jimi jsou konkrétně: B. Kafka, kněz F. Ferda, a v současné době působící jáhen Dr. M. Kašparů a kněz prof. T. Halík.

V každém národě je to určitý jedinec či skupina, za kterými je okultní, tedy negativní duchovní pozadí blokující možnost pravého duchovního probuzení!!!

Závěr
Vážení otci biskupové, protože zde jde o věčnou spásu nesmrtelných duší, chceme vás povzbudit, abyste tuto problematiku nebrali na lehkou váhu. Prosíme, napište pastýřský list týkající se 1. Božího přikázání a doporučte exercitátorům, aby se všichni exercitanti v tomto roce 2007 konkrétně odřekli duchovního pouta k výše jmenovaným osobnostem a ducha, který je za jejich činností! To je konkrétní pokání, které Bůh od vás i od Božího lidu dnes vyžaduje. Kéž se sv. Cyril a Metoděj přimlouvají nejen za český a slovenský národ, ale i za celou Evropu, aby nastala pravdivá reevangelizace!

V Kristu
o. ThDr. Eliáš A. Dohnal OSBMo. ThDr. Metoděj R. Špiřík OSBMo. ThLic. Markian V. Hitiuk OSBMo. Ing. ThDr. Cyril J. Špiřík OSBMPidhirci 1.6. 2007Kopie: Svatému otci Benediktu XVI.Kardinálům a biskupům katolické církve

Adresa: Klášter OSBM, 80660 Pidhirci, Brodivský r-n, Lvovská obl., Ukrajina
http://www.community.org.ua/

Eutanazie znamená smrt místo naděje

6. září 2007 v 17:34 | Michaela Šojdrová poslankyně KDU-ČSL
Eutanazie znamená smrt místo naděje

Nepodám nikomu smrtící prostředek, ani kdyby mne o to kdokoli požádal, a nikomu také nebudu radit, jak zemřít. To je jedna z pasáží Hippokratovy přísahy, ze které vyplývá, že lidský život je potřeba chránit od početí do přirozené smrti. Podobná věta je také součástí etického kodexu České lékařské komory, jejímiž jsou všichni čeští lékaři členy. Tudíž i ti lékaři, kteří by měli v budoucnu podle názoru některých osvícených eutanazii, dost možná hrazenou z našeho zdravotního pojištění, provádět, se k těmto slovům zavázali. Je přípustné, aby lékařskou funkci vykonával někdo, kdo s etickým kodexem ČLK svým členstvím souhlasí, a v budoucnosti jej poruší? Nebylo by to znehodnocením poslání lékaře? Z tohoto hlediska by tedy mělo být zřízeno zvláštní a státem posvěcené povolání - nazvěme ho třeba "zabiják".

Tento člověk by zajišťoval "dobrovolný" odchod ze života vpíchnutím směsi vápníku a chloru do žil pacienta. Je to stejné, jako kdyby nad postel pacienta postavil gilotinu, možná s tím rozdílem, že injekce by na rozdíl od gilotiny po sobě nezanechala takový "nepořádek".

Naše mediálně-konzumní společnost se nás snaží přesvědčit, že dobrý život je jen takový, když v něm nepoznáme utrpení. Lidem se namlouvá, že zemřít v důsledku eutanazie je důstojnější než zemřít přirozenou smrtí. Přívrženci eutanazie hrůzostrašným popisem utrpení nemocných vyvolávají v lidech pocity hrůzy a chtějí je připravit na to, aby s eutanazií souhlasili.

Velké bolesti nemocných by v žádném případě neměly být důvodem pro ukončení života. Touha pacienta zemřít vlastně znamená výkřik o pomoc v situaci, která se nemocnému zdá beznadějná, cítí se osamělý a trpí depresemi. Na prvním místě by proto měla být laskavá podpora nejbližších příbuzných, přátel či ošetřujícího personálu. Těžce nemocný člověk se potřebuje vypořádat s otázkami o smyslu života, nejvíce však potřebuje podporu a hlavně naději. Pro těžce nemocné lidi se dnes budují hospice, které jsou zárukou důstojného umírání, jež se zde chápe jako přirozený proces. Tváří v tvář neodvratné smrti tu dominuje osobní péče o pacienta zaměřená na všechny rozměry lidské osobnosti: tělesný, duševní a sociální. Eutanazie tuto práci hospiců znehodnocuje. Namísto toho, aby se zákonodárci zabývali tím, jak hospicovou péči podpořit, mluví raději o uzákonění možnosti pacienty zabíjet.

Snad každý z nás se setkal s tím, že jeho blízký odcházel z tohoto světa v bolestech a potřeboval naši pomoc. Snad každý z nás viděl, jak i přes utrpení se smrtí bojoval. Potřeboval nás, blízkého člověka, oporu. Eutanazie, asistovaná smrt, není řešením pro trpícího člověka, je nebezpečnou náhražkou řešení tam, kde chybí pomocná ruka, která dokáže doprovázet.

Eutanazie totiž může být také dobrým obchodem, jak ukazuje zkušenost ze Švýcarska. Ale to už je samostatná kapitola o tom, jak toto "dobrovolné" ukončení života může být zneužito. Eutanazie přináší smrt místo naděje.

Michaela Šojdrová poslankyně za KDU-ČSL (vyšlo v MF Dnes 6.9.2007) sojdrova@volny.cz

Umění stárnout - článek Dana Drápala

4. září 2007 v 20:14 | Dan Drápal
Umění stárnout

Pamatuj na svého Stvořitele ve dnech svého jinošství, než nastanou zlé dny a než se dostaví léta, o kterých řekneš: "Nemám v nich zalíbení";
než se zatmí slunce a světlo, měsíc, hvězdy, a vrátí se po dešti mraky.
V ten den se začnou třást strážcové domu a mužové zdatní se zkřiví a mlečky nechají práce
a bude jich málo, a ty, kdo hledí z oken, obestře temnota, a zavrou se dveře do ulice
a ztiší se hlas mlýnku a vstávat se bude za šveholu ptactva a všechny zpěvy budou znít přidušeně. A člověk se bude bát výšek a úrazů na cestě; a rozkvete mandloň a těžce se povleče kobylka
a kapara ztratí účinnost. Člověk se vydá do svého věčného domu a ulicí budou obcházet ti, kdo naříkají nad mrtvými.
(Kazatel 12,1-5)

Člověk se učí celý život. Souhlasím se Scottem Peckem, že umění umřít je patrně jedno z nejvyšších umění. A jsem přesvědčen, že člověk by se měl naučit i umění stárnout.
Když jsem kdysi začínal jako vikář evangelické církve v Holešovicích, nastoupil jsem do farnosti s opravdu vysokým průměrným věkem účastníků bohoslužeb. Tehdy chodilo do sboru více méně pravidelně asi pětadvacet babiček a pět dědečků. Než jsem je poznal osobně, připadali mi všichni skoro stejní. Většinou se oblékali do tmavého a po příchodu do sboru se chovali také dost standardně.
Když jsem je ale poznal blíže, zjistil jsem, že jsou mezi nimi velké rozdíly. Velmi hrubě řečeno, asi polovina chodila do sboru "z tradice" a nezdálo se, že by měli k Bohu nějaký osobní vztah. Druhou polovinu tvořili lidé, které jsem poznal jako opravdové křesťany. Z hlediska evangelikálních křesťanů by se mohli jevit jako problematičtí, protože zřídkakdy mluvili o obrácení. Přesto jsem přesvědčen, že skutečně obrácení byli, neboť jsem se u nich setkával 1. s vědomím vlastní hříšnosti a potřeby Božího odpuštění, a 2. s vědomím, že tohoto odpuštění se nám dostává v Ježíši Kristu.
Dnes ale nechci psát o jejich víře, přestože i to by bylo velmi zajímavé a rád na setkání a rozhovory s nimi vzpomínám. Chci se zastavit u toho, co jsem naznačil v nadpise článku: u stárnutí a přípravy na smrt.
Když se člověk dostane do druhé poloviny svého života, začíná si uvědomovat, že mnoho věcí už v životě nestihne. Moudrý člověk neustále uvažuje a upřesňuje, co ještě může realisticky stačit. Pokud toho děláme příliš mnoho, může se stát, že nakonec nestihneme téměř nic. Pokud si dáme nerealistický cíl, můžeme vyplýtvat hodně energie, ale nakonec ho stejně nedosáhneme.
K moudrosti stáří rovněž patří rostoucí poznání, bez kolika věcí se v životě obejdu. Pokud chceme něčeho v životě dosáhnout, měli bychom se zbavovat všech věcí, které by nás při cestě za dosažením cíle rozptylovaly. Když se zamýšlíme realisticky nad svým majetkem, zjistíme, že mnohé věci vlastně nepotřebujeme, ale protože je máme, musíme se o ně nějak starat.
Znám jednu stárnoucí ženu z venkova, kterou považuji za velmi moudrou, přestože je to žena naveskrz prostá. Dokud ještě žil její manžel, měli poměrně velké hospodářství. Po smrti manžela začala hospodářství postupně omezovat. Nejdřív "pustila čuníka", kterého každoročně vykrmovali. Pak přišly na řadu krůty, o něco později kachny. Postupně omezovala rozlohu polí a zahrady, o něž se starala. Postupně omezovala množství králíků a slepic. Celý tento proces byl rozložen snad do patnácti let. Byla neustále čilá, neustále v pohybu, ale nikoli ulítaná a přepracovaná.
Na českém venkově existovala instituce tzv. "vejminku". Býval to menší domeček nedaleko hlavního domu, do nějž se rodiče přestěhovali, když předali své hospodářství dětem - nejčastěji nejstaršímu synovi. Pochopitelně si tam nemohli vzít vše - nepotřebných a přebytečných věcí se museli zbavit. Je smutný pohled na stárnoucího muže, který sám obývá vilu, s jejíž údržbou mu musí pomáhat děti či vnuci, případně lidé, které si k tomu za peníze zjedná. Ve staří se mnohdy bez pomoci jiných neobejdeme; je však rozdíl v tom, kolik pomoci potřebujeme a v jaké situaci. Někdo potřebuje pomoci mnoho jen proto, že si žije "nad poměry" nikoli ve smyslu finančním, ale ve smyslu svého věku.
Někteří lidé odejdou z tohoto světa a zanechají svým potomkům neuvěřitelný nepořádek. Jsou to lidé, kteří se nenaučili zbavovat se věcí včas. Vzpomínám na dvě staré ženy, kterých jsem si velice vážil pro to, jaké byly a čeho ve svém životě dosáhly. Jedna byla lékařka, druhá byla jednou z prvních žen, které vystudovaly teologii. Měly poměrně velký dům a když jedna z nich zemřela, druhá si zjednala mladou dívku, mou známou, aby jí pomohla uspořádat pozůstalost. To je samo o sobě správné a chvályhodné, nicméně bylo vidět, že přikládá cenu věcem, které ji rozhodně neměly. Nakonec zemřela, než stačila uspořádat pozůstalost po své sestře.
Myslím, že k moudrosti stáří patří, že svůj majetek čas od času (dejme tomu jednou za dva roky) probereme a rozmyslíme si, co ještě budeme potřebovat a čeho by bylo lépe se zbavit. Kdo jiný by měl mít přehled o našich věcech, než my sami? Rozhodně děti nepotěšíme, pokud jim zanecháme plný dům nepotřebných věcí. Co má hodnotu a co již nevyužijeme, jim můžeme průběžně darovat - ovšem s dotazem, zda o danou věc skutečně stojí. Neměli bychom dávat jako dar věci, které sice mají osobní hodnotu pro nás, které ale našim dětem nic neříkají. (A to zvláště ne k Vánocům či narozeninám. Ušetříme si zklamání, když naše dary nebudou přijímat s nadšením, které jsme očekávali.)
Je dobré rovněž zavčasu sepsat závěť ("poslední vůli"). Aby byla závěť platná, musí být sepsána vlastnoručně. Je-li psána na počítači či psacím stroji, musím být podepsána před dvěma svědky, kteří ji rovněž stvrdí svým podpisem.
Náš právní řád je ve věcech dědictví poměrně striktní. Nezapomínejte, že děti jsou tzv. neopomenutelní dědici, kteří mají na podstatnou část dědictví nárok (nezletilé na celý podíl, zletilé na polovinu jednoho podílu), pokud ovšem nebyli ještě za života zůstavitele "vyděděni", k čemuž musí mít zůstavitel velmi vážné důvody, vymezené zákonem. (Podle § 469a "Zůstavitel může vydědit potomka, jestliže a) v rozporu s dobrými mravy neposkytl zůstaviteli potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech, b) o zůstavitele trvale neprojevuje opravdový zájem, který by jako potomek projevovat měl, c) byl odsouzen pro úmyslný trestný čin k trestu odnětí svobody v trvání nejméně jednoho roku, d) trvale vede nezřízený život.) Mám za to, že ale nic nebrání tomu, aby dědicové vůli zůstavitele respektovali, zvláště pokud jsou vztahy mezi pozůstalými dobré či alespoň uspokojivé a pokud se podmínky závěti beztak příliš neliší od dědického práva ze zákona.
Věřím, že autorem rodiny je Bůh. A Bůh rovněž stanovil nejvyšší možný dosažitelný věk, který po potopě činí 120 let (Gn 6,3). Většinou se ale dožíváme doby kratší, v souladu s 90. žalmem, kde se píše: "Počet našich let je sedmdesát roků, jsme-li při síle, pak osmdesát…" (Není Bible neuvěřitelně realistická a přesná?) Bůh ale také stvořil člověka tak, že za normálních okolností je odstup mezi generacemi 20 - 30 let. Mám za to, že je v souladu s Boží vůlí, když se o stárnoucí rodiče starají děti a ne třeba vnoučata. Když rodiče stárnou, mají za normálních okolností jejich děti už děti dospělé či při nejmenším starší. Není přirozená situace, kdy se mladá rodina s nemluvňaty či batolaty musí z nějakého důvodu starat ještě o nemocnou babičku či dědečka. To je odpovědnost dětí, nikoli vnoučat, a pokud děti z toho či onoho důvodu tuto péči přenesou na své děti, tedy na vnoučata, nesmírně jejich začínající rodinu zatíží. Je to velmi nemoudré a nezodpovědné.
Starý člověk bývá mnohem závislejší na svém prostředí než mladý. Je jen pochopitelné, že se nerad stěhuje. Jeho děti a vnoučata by rovněž měly chápat, že je rád obklopen věcmi denní potřeby, na které je zvyklý, přestože jsou třeba z hlediska dětí nemoderní či dokonce nepraktické.
Na druhé straně by starý člověk měl postupně omezovat věci, do nichž hovoří. Pokud třeba svým dětem přenechá větší část rodinného domku či chatu nebo chalupu, měl by tento "akt přenechání" myslet vážně - nikoli prohlásit, "tak já vám to dávám", a pak se rozčilovat nad jakoukoli změnou (třeba výměnou nábytku), kterou děti provedou. Z tohoto hlediska je sdílení rodinného domku (o bytu ani nemluvě) vždycky problematické a vlastnické vztahy by měly být vždy zcela vyjasněny, a to nejen po formální (právní) stránce, ale především podle vnitřního přístupu. Jinak je zaděláno na nedorozumění a hořkost.
Soudím, že člověk by měl být ve stáří přiměřeně aktivní. Sám už jsem rovněž starší člověk a uvědomuji si, že některé věci mi trvají déle než za mlada, jiné ale naopak zvládnu rychleji. Jak přepracování, tak nicnedělání jsou nepřátelé požehnaného stáří. A soudím, že obojí urychluje smrt a zbavuje stáří jeho kouzla. A věřte mi, stáří svá kouzla má.

Kauza Čunek - 2. pokračování.13.6.07

1. září 2007 v 16:34 | Dan Drápal
Kauza Čunek - 2. pokračování

Zástupce šéfredaktora Respektu Erik Tabery se v Lidových novinách ("Čunkem proti všem", 13. 6. 2007) pozastavuje nad tím, že v KDU-ČSL nesílí volání po jeho odchodu. Jako člen KDU-ČSL jsem původně byl proti tomu, aby se stal předsedou této strany. Byl jsem dokonce jednu dobu pro jeho rezignaci - nikoli ovšem kvůli němu samému, ale kvůli tomu, že bývalý předseda Kalousek tolik brojil proti Stanislavu Grossovi, když byl vláčen v médiích; soudím, že by se všem mělo měřit stejným metrem.
Pana Čunka jsem na počátku vůbec neznal. Jak se postupně rozvíjela aféra kolem něj, snažil jsem se sehnat si co nejvíce informací, pozorně jsem četl, co o něm psaly noviny, a ač se na televizi normálně nedívám, nenechal jsem si ujít několik pořadů, v nichž vystupoval. A především jsem se seznámil s lidmi, kteří znají jej a rodinu pana Hurty, který měl údajně úplatek předat.
Postupně jsem nabyl přesvědčení, že pan Čunek se korupčního jednání nedopustil. Pravda, nemohu to nijak dokázat a vím, že by o tom měl rozhodnout soud. Nicméně soud dosud neproběhl a myslím, že i zavilí odpůrci pana Čunka by mohli připustit hypotetickou možnost, že je nevinen.
Pokud se pan Tabery podivuje nad tím, že v KDU-ČSL nesílí volání po Čunkově odchodu, nabízím mu velmi prosté vysvětlení: Ať už by si KDU-ČSL zvolila do čela kohokoli, není nijak zaručeno, že by nového předsedu nepotkal stejný osud.
Pan Čunek je podezříván z toho, že před několika lety přijal půlmilionový úplatek. To přece není příliš složitá kauza. Buď přijal, nebo nepřijal. Proč tedy policie vyšetřuje záležitosti staré dvacet let? Proč chce po vsetínské radnici spoustu dokladů, které se této kauzy nemohou jakýmkoli způsobem týkat? Proč sleduje pohyby osob v Senátu v době, kdy se rozhoduje o vydání či nevydání pana Čunka? Jejich přítomnost či nepřítomnost v Senátu přece nemůže o vině či nevině ve věci přijetí úplatku rozhodnout.
Jinými slovy, někdo v policii hledá a hledá, a doufá, že nakonec něco najde. Nezlobte se, toto lze udělat komukoli.
Pan Čunek má subjektivně pocit, že bojuje i za jiné. Jednou v televizi řekl: "Kdybych odstoupil, tak nás všechny mohou odstřelit jako zajíce." Má pravdu. Kdyby odstoupil, jeho nástupce v předsednictví by odstřelili patrně ještě rychleji.
Řeči o tom, že by pan Čunek měl odstoupit a počkat, až bude očištěn, a pak se do politiky vrátit, snad neberou vážně ani jejich autoři. Nejde ovšem o to, že by pan Čunek bez vysoké politiky nedokázal žít. Jeho úsměv, který panu Taberymu tolik vadí, totiž mnohým dodává naději. Naději, že jsou i jiné hodnoty než vysoká politika, a že pokud jim člověk věří, přečká s humorem i období, kdy na něj dolehne nepřízeň médií a kdy si na něj kdekdo beztrestně plivne. Počítám se mezi ty politiky KDU-ČSL, kterým ještě více než o voliče jde o pravdu, o to, co je správné.
Pokud pan Čunek úplatek nevzal, neměl by odstupovat. Dokonce si troufám tvrdit, že svou statečností slouží veřejnému zájmu. Lze jen doufat, že na své definitivní očištění bude čekat dobu kratší než oněch sedm let, které Radim Obst naservíroval panu Hučínovi.

Sázka na církev - sloupek z Evangelického týdeníku.14.6.07

1. září 2007 v 16:32 | Dan Drápal
Sázka na církev

Našimi médii proběhla zpráva, že v loňském roce Češi prosázeli v různých loteriích přes 98 miliard korun. V průměru tedy asi 11 a půl tisíce na každého dospělého obyvatele. Ano, je pravda, že nesází každý. Zdaleka ovšem neplatí, že sází pouze lidé s vyššími příjmy. Je velmi pravděpodobné, že mezi těmi, kdo se budou bouřit proti poplatkům za recept či poplatkům za návštěvu lékaře, budou mnozí, kterým nečiní velké potíže prosázet za týden desetkrát tolik v automatech. Až opět uslyšíme stížnosti, jak jsme my Češi na tom špatně, vzpomeňme si na výše uvedená čísla.
Překvapilo mě však, že stát z těchto 98 a půl miliard získal méně než tři miliardy. Jelikož mezi sázející se vrátí pouze čtyřicet až osmdesát procent vsazených částek, pak to znamená, že mnoho, snad desítky miliard, v minulém roce přitekly na účty lidí, o jejichž morálce není radno dělat si jakékoliv iluze. Jistě zbude dost na úplatky poslancům, kteří zabrání jakémukoli zpřísnění zákonů, jež se hazardních her týkají. Snahy místních samospráv omezit množství heren v jednotlivých městech jsou už léta úspěšně blokovány.
Kolik se asi vybralo na sbírkách a desátcích ve všech českých církvích dohromady? Netuším; jistě to ale byla částka řádově menší. Z mého hlediska jde ovšem o peníze "investované" mnohem lépe, jakkoli jsem vůči některým denominacím kritický. O jaké investice však jde?
Vzpomněl jsem si na jeden krásný dětský příběh: Když dává tatínek peníze do sbírky, ptá se ho jeho šestiletá dcera, jak se ty peníze dostanou k Pánu Bohu do nebe. Tatínek se nejprve zarazí. Dobrá otázka, řekne si v duchu. Po chvilce přemýšlení odpoví: "Víš, ony se tam dostanou s lidmi, kteří do nebe půjdou."
V době svého pastorování jsem se snažil položit si nad každou sborovou investicí otázku, jak tato investice souvisí s naším základním posláním: Oslavovat Boha, vylidnit peklo a zalidnit nebe. Církev si neustále musí připomínat, co je jejím základním posláním, a podle toho rozhodovat o svých financích. Jen tak bude sázka na církev smysluplnější než peníze vhozené do hracího automatu.

Dětská jména - sloupek z Evangelického týdeníku.22.6.07

1. září 2007 v 16:29
Dětská jména

Před pár dny prošla tiskem zpráva, která sice není aktuálně politická, nicméně velmi zajímavá: V Británii je druhým nejčastějším jménem nově narozených chlapců jméno Mohamed.
Z tohoto faktu můžeme vyčíst několik zajímavých věcí. Žádná z nich ostatně nebyla neznámá; tento fakt pouze potvrzuje a ilustruje známé skutečnosti.
1. Imigrantům se rodí relativně mnohem více dětí než "domorodcům".
2. Muslimové jsou si stále více vědomi svých náboženských kořenů a proto dávají stále častěji jméno Mohamed - v minulosti sice rovněž běžné, ale zdaleka ne tak časté.
3. Toto jméno je svým způsobem vyznavačské a svědčí mimo jiné o skutečnosti, že muslimové nehodlají splynout se společností, do níž se přistěhovali.
U nás je situace jiná. Ukrajinci, kteří u nás pracují, většinou počítají s tím, že se časem vrátí do své vlasti. Početná vietnamská komunita je naopak známa tím, že se chce do naší společnosti integrovat. Řada Vietnamců se představuje českým jménem a svým dětem dává již při narození česká jména.
O naší kultuře můžeme říci, že je posedlá sexem. Nedávno kdosi v rozhlase říkal, že slovo "tabu" nutno předefinovat: Původně označovalo věci zapovězené, dnes označuje věci, které jsou (zatím) za hranicemi; tyto hranice je ale třeba prolomit. Platí to zejména o různých tabu v sexuální oblasti.
Zvláštní je, že ačkoli nemůžeme mluvit o fyzikálně kauzálních zákonitostech, můžeme pozorovat určité poměrně pravidelné jevy:
Čím více se o sexu mluví a píše, čím více je ho v médiích, zejména v televizi a ve filmech, tím nižší je natalita a tím větší problémy mají muži i ženy s neplodností.
Ve společnostech, které uzákonily potrat, natalita postupně klesá, a to až na výjimky pod hranici přirozené reprodukce. (V některých společnostech, kde je potrat nepřípustný, klesá také, zpravidla se ale drží vysoko nad zmíněnou hranicí.)
Čím více prostoru je věnováno homosexualitě, tím hlubší je krize rodiny a tím vyšší je rozvodovost.
Nabízí se otázka: Opravdu to takto chceme? Zdá se, že pracujeme na vlastním zániku.

Gaza: Bludný kruh násilí - sloupek Evangelického týdeníku.28.6.07

1. září 2007 v 16:27 | Dan Drápal
Gaza: Bludný kruh násilí

Nevím, do jaké míry jde o příběh legendární, ale jde o jeden z těch příběhů, které obsahují vnitřní pravdu. Kdysi mi jeden kolega vyprávěl o rozhovoru jistého církevního tajemníka s jedním katolickým knězem. Církevní tajemník onomu knězi říkal: "Víte, vy křesťané máte jedno slabé místo. Tím je to vaše zdůrazňování lásky. To vás činí velmi zranitelnými." Kněz na to opáčil: "Vy komunisté máte také jednu slabost: třídní nenávist. Ta se nakonec obrátila proti vám. Proto jste nakonec popravovali své vlastní lidi."
Vzpomněl jsem si na tento příběh, když jsem slyšel poslední zprávy z Gazy. Dvě hnutí, Hamás a Fatah, která mají obě v programu boj proti Izraeli, se krvavě střetávají. Nenávist, k níž jsou děti vychovávány již od mateřské školy, si vybírá svou daň.
Izrael je v absurdní situaci. Na jedné straně sice vyvstává ve vší nahotě iluzornost rad, kterých se mu dostává z mnoha stran: "Musíte s Palestinci vyjednávat!" Nabízí se otázka: S kterými? Dva znesvářené palestinské tábory uzavřely mezi sebou řadu příměří, z nichž žádné nepřečkalo pár hodin. Chovají-li se takto k "bratrům", jak se budou chovat vůči "nepříteli"? Na druhé straně je zde fakt, že z Gazy jsou odpalovány rakety na město Sderot, nicméně celá Gaza je odkázána na dodávky z Izraele. Kdyby Izrael Gazu hermeticky uzavřel, znamenalo by to okamžitou humanitární katastrofu. V době, kdy píši tyto řádky, čekají na hraničním přechodu z Gazy do Izraele stovky příslušníků Fatahu s rodinami, které chtějí uprchnout přes území "nepřítele" před svými krvežíznivými bratry z Hamásu.
Žádnému národu se nedostalo tak vysoké finanční podpory na hlavu jako palestinským Arabům. Nicméně Gaza se přesto řítí po spirále násilí do stále větší zkázy a bezvýchodnosti.
Miloš Hübner ukázal nedávno v Lidových novinách na jedinou cestu ven z tohoto smrtícího začarovaného kruhu: "…postavit palestinská území pod mezinárodní kontrolu, provést radikální denacifikaci už od školní výchovy a účinně odradit arabské státy od rozpoutání série válek proti Izraeli…" Kéž by Evropská unie pochopila, že problémy nezmizí, vrháme-li na ně milióny eur.

Prvenství v pověrčivosti - Sloupek Evangelického týdeníku , 21.7.07

1. září 2007 v 16:24 | Dan Drápal
Prvenství v pověrčivosti

Když před časem výzkumy Eurostatu potvrdily, že Česko je nejateističtější zemí v Evropě (a podle všeho i na světě), psal jsem, že opakem víry není nevěra, ale pověra. Tomuto názoru se nyní dostalo potvrzení skrze výzkum agentury Marketagentcom, která hodnotila pověrčivost německy mluvících zemí a Česka. Češi jednoznačně vyhráli, dokonce o několik koňských délek.
Lidové noviny přinesly informaci, že ke konci března bylo v naší zemi registrováno 1782 astrologů, kartářek a numerologů, kteří svou činnost provádějí na základě živnostenského listu. Přičtěme k tomu mraky registrovaných i neregistrovaných "léčitelů", z nichž mnozí berou i více než 1000 Kč za půlhodinovou poradu, a nemůžeme nedospět k závěru, že česká nevěra - rozuměj pověrčivost - je vcelku dobrý byznys. Možná by si toho mohli povšimnout někteří "kritici církve", tvrdící, že církvi jde jen o peníze.
Problémem není jen hloupost, problémem je především sebeklam. Kolik Čechů říká, že "ničemu nevěří" a považuje se za ty osvícené, které nikdo nijak neobamalutí! Když ale stojí před důležitým rozhodnutím, zajdou do nějaké té věštírny, nebo alespoň hledají pomoc v astrologických servisech našich časopisů. Mnohdy říkají, že je to "jen tak pro zábavu", ale znáte to, co kdyby náhodou...
Domnívám se, že tento "sebeklam nevěry" má svůj protějšek v "sebeklamu suverenity" v politice. Prezident Klaus, mnozí euroskeptici či odpůrci amerického radaru u nás se obávají "ztráty suverenity" a mluví o "hájení národních zájmů". (Aby nedošlo k nedorozumění: kritický postoj k EU nebo k radaru lze pochopitelně mít i z jiných důvodů). Mnozí jsou ochotni tvrdě hájit národní zájmy, aniž ovšem řeknou, v čem ty národní zájmy spočívají. Jsme-li suverénními vítězi v ateizmu, pověrčivosti, korupci či umísťování dětí do dětských domovů, pak bych se trochy takové suverenity celkem bez rozpaků vzdal. Postoj "mně nikdo neoblbne, nikdo mě nebude poučovat, vše si rozhodnu sám" je skutečně zpozdilý, není-li za ním víra v jasně pojmenovatelné pevné hodnoty (doprovázená ochotou je sdílet a prosazovat), ale pouhá omezenost a neinformovanost.

Jste pro reformu? A proč? 22.8.2007

1. září 2007 v 16:21 | Dan Drápal
Jste pro reformu? A proč?

Reforma je schválena. Nyní se řeší jednak otázka, je-li to vůbec reforma, jednak otázka, co bude následovat. Sociální demokracie upozorňuje především na to, že se výrazně snižuje daňová progrese, a hlásá, že reforma je především pro bohaté. Skupinka kolem poslance Tlustého zase těsně před hlasováním o reformě budila dojem, že jde hlavně o to, aby se snížily daně všem. Jakkoli se jeví vládní a opoziční stanovisko jako nesmiřitelné, přece se zdá, že je vláda a opozice v jedné věci zajedno: reforma nesmí nikoho bolet.
A tak se diskutovalo o tom, zda si ten či onen polepší nebo pohorší, a mnohem méně o tom, zda a k čemu reformu vlastně potřebujeme. Pokud už nějaká zdůvodnění zazněla, pak ta, že pokud se něco neudělá, během dvou let mandatorní výdaje státu překročí možnosti státního rozpočtu. To je sice důvod jako hrom, aby se něco dělalo (a sociální demokracie velmi dobře ví, že kdyby byla u moci, musela by tuto otázku tak jako tak řešit), chci ale uvést ještě další důvody, které považuji za pádné.
Nejprve k otázce "výhod pro bohaté". Zdá se mi, že ODS se snížení, případně zrušení daňové progrese ani nesnažila nějak vysvětlit, natož hájit. Musím to tedy udělat za ni.
Není žádný morální důvod, proč by jedna skupina obyvatel měla platit vyšší procento z daní než druhá. Pokud tomu tak je, zdaňuje se vynalézavost, pracovitost a úspěch, a to není dobře. Zrušení daňové progrese je tedy náprava předchozího, morálně nežádoucího stavu, který diskriminoval majetné.
Nepřijímám bohužel stále ještě běžný argument, že mnozí ke svému majetku přišli nepoctivě. To je sice - zvláště v našich podmínkách - nepochybně pravda, ale lékem na tuto nepřístojnost je lepší práce orgánů činných v trestním řízení, nikoli penalizování úspěšných podnikatelů bez ohledu na to, zda ke svému majetku přišli poctivě či nepoctivě. Zrušení daňové progrese je z hlediska morálního návrat ke spravedlnosti, tudíž něco žádoucího, za což bychom se neměli stydět.
Mnozí namítnou: "Ale my přece chceme sociální stát!" Nuže, jsem přesvědčen, že sociální stát a daňová progrese nejsou dvě věci, které musí jít ruku v ruce.
Chceme-li sociální stát, pak by bylo dobré si definovat, o čem to vlastně hovoříme. Já jsem také pro sociální stát, pokud se tím myslí, že stát nenechá bez prostředků ty své obyvatele, kteří z legitimního důvodu nemohou pracovat, nebo mohou pracovat jen omezeně. Z tohoto hlediska je skutečně potřeba, aby se stát postaral o sirotky, o lidi s handicapem, případně o lidi, kteří ne vlastní vinou přišli o práci či bydlení.
Mám ale obavy, že mnozí z těch, kteří volají po sociálním státu, ve skutečnosti chtějí, aby stát všem občanům, ať pracovat mohou či nemohou, ale i ať se jim pracovat chce nebo nechce, garantoval určitou (a ne nízkou) životní úroveň. Takto pojatý sociální stát považuji za nemorální a neuskutečnitelný. Nemorální proto, že nutí nás, kteří pracovat chceme, poctivě pracujeme a poctivě rovněž odvádíme daně, financovat bezstarostný život těch, kdo pracovat nechtějí. Neuskutečnitelný proto, že stanovená míra životní úrovně bude vždy mnohým připadat jako nedostatečná.
V souvislosti se sociálním státem se často mluví o solidaritě. Přitom je to paradoxně sociální stát, který vydatnou měrou přispěl k tomu, aby kupříkladu mezigenerační (či příbuzenská) solidarita téměř vymizela. Pokud se postará "stát", proč by se měla starat rodina? Nehledě na to, že rodina je vůči svobodným v současné době do jisté míry znevýhodňována.
Zpět k reformě. Diskutuje se o tom, zda si po reformě polepšíme či pohoršíme. Mluví se o tom mnohem víc, než o tom, k čemu reformu vlastně potřebujeme. Lidé si mohou spočítat, zda si individuálně polepší či pohorší v roce 2008 či 2009. Mně ale zajímá, jak si polepší či pohorší má vnoučata. Mně by nevadilo, kdyby nás reforma finančně bolela, kdybych díky reformě získal jistotu, že nezanecháme svým dětem a vnoučatům vysoký státní dluh. Něco takového ale žádná politická strana neříká. Buďto to nechce, nebo k tomu nemá odvahu.
Sociální stát, tak jak se nám ho podařilo v poslední stovce let vybudovat, výrazně snížil vědomí odpovědnosti za vlastní život, a výrazně zvýšil očekávání, že se "o mě někdo postará". Podařilo se nám tak ztučnět a zlenivět, že už se ani nemáme moc rádi a se svou zemí se nedokážeme nijak identifikovat. Mám obavy, že nebudeme ani ochotni ji bránit, až to bude potřeba. A protože jsme prožili řadu let ve zcela mimořádném míru, domníváme se, že tomu tak bude navěky. Až se situace změní, ve své pohodlnosti se asi vzdáme. Zvláště pokud by nám náš budoucí pán slíbil, že se pokusí zachovat naše sociální výhody.
Zvrátit tento trend nebude snadné. Možná je to už nemožné. Ale chci se o to přinejmenším pokusit, protože mi připadá zbabělé vzdávat vše bez boje. Proto říkám, že stojí za to podporovat každé opatření, které zvyšuje vědomí osobní zodpovědnosti za vlastní osud. Tedy kupříkladu preventivní prohlídky důsledně zdarma, návštěva u lékaře za mírný poplatek. Pevná a důsledná sociální síť pro ty, kdo se o sebe postarat nemohou, ale jinak individuální důchodové účty s osobní zainteresovaností. Školné na vysokých školách, ale štědrá stipendia pro pilné a přičinlivé studenty. A tak dále.
Je někdo, kdo to také vidí takhle? Tak proč mlčíte?
Dan Drápal, 22. srpna 2007

Budoucnost lidovců není v ODS

1. září 2007 v 16:14 | Dan Drápal
Budoucnost lidovců není v ODS

Milan J. Hamerský píše v Lidových novinách z 15. 8., že "budoucnost lidovců je v ODS/KDU". V podstatě říká, že pokud se KDU-ČSL s ODS nespojí, zmizí z politické scény, či přinejmenším z příštího parlamentu.
Možná má pravdu. Přesto jsem přesvědčen, že spojení s ODS je nejen nemožné, ale i nežádoucí.
Sám jsem vstupoval do KDU-ČSL pár měsíců před posledními volbami. Neměl jsem o této straně nějaké iluze, ale říkal jsem si, že pokud člověk nechce jen nadávat na poměry, ale přispět k nějaké pozitivní změně, musí si nějakou stranu zvolit. Měl jsem také dojem, že ač KDU-ČSL lze leccos vytknout, není tak zkorumpovaná jako jiné strany, a přes trvalou nepřízeň médií zůstává alespoň v některých otázkách zásadová. Všímal jsem si již dříve, že politická obratnost předsedy Luxe je prohlašována za hadovitost a že křesťanská zásadovost některých poslanců je vždy zásadně zesměšňována a prezentována v tom nejhorším světle.
Během pobytu ve straně jsem byl určitými jevy zklamán a určitými potěšen.
Byl jsem zklamán postojem některých funkcionářů strany, kteří propadali hysterii po posledních neúspěšných volbách. Vstupoval jsem do strany s tím, že budu prosazovat její pozitivní prvky, i když nebude právě úspěšná. Vsadil jsem na to, že na pravdě konec konců záleží více než na dojmech. A vím, že heslo na naší prezidentské vlajce je zkrácené. "Pravda vítězí" původně znělo "pravda Páně vítězí, i když na čas poražena bývá".
Byl jsem naopak potěšen vlnou odporu, která se ve straně zvedla poté, co tehdejší předseda Kalousek vyjádřil ochotu jít do koalice s ČSSD. Napsal jsem tehdy, že ze strany vystupuji, což jsem ovšem stáhl, když jsem viděl, jak rychle je tato strana schopná se s onou nešťastnou situací vypořádat. Po návratu z dovolené jsem zjistil, že ze strany by vystoupila snad polovina členů naší místní organizace.
Totéž by se ale asi stalo, kdyby se KDU-ČSL spojila s ODS. Obě strany se mi jeví jako fiskálně nezodpovědné, málo bojující proti korupci a příliš populistické, byť každá jiným způsobem
Ano, KDU-ČSL má spoustu vnitřních problémů. Trochu se nemůže rozhodnout, zda má být stranou výhradně katolickou, či zda má být stranou spíše občanskou, případně otevřenou alespoň takovým jinověrcům, jako jsem já. Napětí mezi levicí a pravicí je rovněž stále přítomné a u středové strany tomu těžko může být jinak. Podobně tomu asi bude s otázkou radaru.
Na druhé straně nevidím ve straně známky populismu - ať si o Jiřím Čunkovi říká kdo chce co chce. Já jsem s jeho řešením nesouhlasil, nicméně jsem si jist, že byl přesvědčen o správnosti svého jednání a nepozoroval úzkostlivě barometr veřejného mínění, jak tak nepokrytě činí předseda jiné parlamentní strany. A rovněž vnímám, že naprostá většina členů si přeje především slušné, nezkorumpované politiky, na jejichž slovo je spolehnutí.
Možná mě někdo nařkne, že naivně hledám "stranu pravdy a lásky", a vypočítá mi všechny domnělé i skutečné hříchy lidovců. O řadě hříchů vím a upřímně jich lituji. Nicméně přesto mi politika KDU-ČSL připadá nejklidnější, nejslušnější a nejdůslednější. Možná není příliš vyhraněná. Dávám ale přednost politice rozumné před politikou vyhraněnou, a vsázím na to, že se nám pro takovou politiku podaří získat přinejmenším každého dvacátého občana naší země. Pak bychom mohli být i v příštím parlamentu.
Dan Drápal
Předseda OV KDU-ČSL na Praze 8
15.8.07

Křesťané a reforma zdravotnictví

1. září 2007 v 16:09 | Dan Drápal
Křesťané a reforma zdravotnictví

Nedávno jsem v jednom článku poznamenal, že asi nejeden z těch, kdo v různých hernách týdně utratí stokoruny, bude hlasitě protestovat proti případným poplatkům u lékaře, činícím pouhý zlomek peněz, které utopil v automatech. Jak už to v naší postmoderní společnosti bývá, byli i takoví čtenáři, kteří z toho usoudili, že jsem příznivcem Julínkovy zdravotnické reformy. Vyčítat autorovi to, co neřekl, případně útočit na názory, které nezastává, je ovšem něco, na co si musí dnes publicista zvyknout - a psát dál v naději, že snad přece jen nějakého pozorného čtenáře najde a že se nějaká myšlenka ujme.
Zajímavá byla ovšem argumentace jednoho křesťanského kritika: Pán Ježíš uzdravoval zadarmo, a proto by mělo být zdravotnictví také zadarmo. Vládě, která zavede spoluúčast, to voliči v příštích volbách spočítají.
Považuji za smutné, pokud křesťané argumentují populisticky a nevěcně. Připadá mi evidentní, že Ježíšova uzdravování a státní zdravotnictví jsou fenomény na tak odlišných rovinách, že nemožnost jejich směšování bude každému zřejmá. Zřejmě není.
Tedy: Věřím, že Kristus uzdravoval a uzdravuje i dnes. Pokračováním jeho uzdravovací mise jsou modlitby za uzdravení, které by se měly konat v každé církvi.
Druhá věc je "klasická" medicína, kterou, věřím, raní křesťané nezavrhovali (např. evangelista Lukáš se nemusel stydět za to, že je lékař a nemusel z toho činit pokání). Pochopitelně bychom ji neměli zavrhovat ani dnes; naopak měli bychom ji rozvíjet - ku prospěchu člověka i slávě Boží. Nicméně klasická medicína se odehrává na trochu jiné rovině. Pán Ježíš ke svému uzdravování nepotřeboval ani zubní vrtačku, ani rentgenový přístroj, ani EKG, mohl tedy léčit zadarmo. Pokud se nechceme zařadit mezi křesťany, kteří cestu k lékaři považují za hřích, pokud chceme funkční zdravotnictví, musíme se pokorně zařadit mezi ty, kteří o něm uvažují věcně.
Jakožto lidé nepodléhající populismu a lacinému politikaření bychom měli rovněž argumentovat klidně a snažit se danou problematiku vymanit z područí současné zavilé a personifikované politiky.
Věřím, že si v podstatě všichni přejeme, aby zdravotnictví fungovalo co nejlépe a přinášelo maximální prospěch všem potřebným lidem. Dokonce si myslím, že toto je přání i pana Ratha a pana Julínka, jakkoli se nemohou shodnout. Mezi námi křesťany by ale osobní animozity neměly znemožnit věcnou diskusi.
Pokud tedy připustíme, že lékaři a zdravotní sestry zadarmo pracovat nemohou, pak se otázce financování zdravotnictví nemůžeme vyhnout. Ve hře jsou pak dvě hlavní otázky: Jaký celkový balík do zdravotnictví poputuje a jak bude tento balík rozparcelován.
Podotázkou pak je, jakým způsobem se ten balík financí získá. V současnosti se získává výběrem tzv. zdravotního pojištění. Zkratku "tzv." uvádím zcela záměrně, protože je sporné, zda jde o zdravotní pojištění. Mě se zdá, že bychom měli mluvit spíše o zdravotní dani. Není to jen hraní se slovíčky. To, jak věci pojmenováváme, souvisí s tím, jak jim rozumíme. (Minulý režim si liboval v nesmyslném přejmenovávání. Vzpomínáte, že se ojetá auta prodávala v "Klenotech"?)
Pokud totiž jde o pojištění, pak to se sjednává úměrně riziku. Jde-li o tedy zdravotní pojištění, pak by bylo záhodno, aby kuřáci platili více, aby se museli zvlášť připojistit provozovatelé adrenalinových sportů a lidé odmítající prevenci apod. Pak by také nebylo správné, aby bohatí lidé odváděli na zdravotnictví mnohem více, než kdy utratí. Pokud ovšem budeme mluvit o zdravotní dani, pak není nic neetického na tom, když na zdravotnictví odvádějí sice stejné procento, ovšem v absolutních číslech částku mnohonásobně vyšší než lidé, kteří bohatí nejsou.
Pokud bychom měli mluvit o pojištění, pak by o jeho výši měly rozhodovat zdravotní pojišťovny. Pokud jde o daň, pak o ní rozhodne vláda a parlament. A je pak na parlamentu, jak vysoká ta daň bude.
Druhá věc je, co si za tu daň pořídíme. Je notoricky známé, že je zde určité napětí mezi léčbou banálních chorob, která bývá v mnoha případech levná, a léčbou některých těžších či vzácnějších onemocnění, která může jít do milionů. Jelikož balík peněz, který poputuje do zdravotnictví, bude vždy omezený, nevyhneme se bolestivému rozhodování, co si jako stát můžeme dovolit. Můžeme legitimně diskutovat o tom, zda je lepší mírná spoluúčast pacienta, bude-li to znamenat, že bude více peněz na velmi drahou léčbu několika málo těžce nemocných pacientů, nebo zda tyto pacienty "obětujeme", aby lehce nemocní měli veškerý dostupný komfort.
Lze namítnout, že ve zdravotnictví se dá začít "šetřit" jinak než tím, že se zavedou poplatky u lékaře. Chci čtenáře ujistit, že já nemám žádný názor na to, zda poplatky ano či ne. Zdá se mi, že určitá spoluúčast je motivační, zvláště pokud prevence by zůstala zdarma, ale poplatky pojaté v nyní předkládané reformě se mi moc nezdají. To je ale za horizontem tohoto článku. Mnozí lékaři mě ujišťují, že se skutečně dá šetřit jinde. To je na odbornou debatu, kterou ponechám odborníkům. Chci ale vyjádřit názor, že my křesťané bychom se neměli tvářit, jako že se výše naznačeným obtížným volbám lze vyhnout. Bude li všechno "zadarmo", obávám se, že nezbude na léčbu některých těžce nemocných.
Co navrhuji? Pro začátek přestat se podezírat z nekalých úmyslů a snažit se celou debatu, jak se říká, "odpolitizovat". Poslouchat argumenty druhého a společně hledat optimální řešení.
Dan Drápal

Článek Dana Drápala - Ideologie na jedno použití

1. září 2007 v 16:07 | Dan Drápal
Ideologie na jedno použití

Zamyslíme-li se nad vítězným tažením levicového liberalismu v Západní společnosti, jistě zaregistrujeme celou řadu změn, k nimž došlo v minulém století:
· Zmnohonásobila se rozvodovost a rozvod přestal být společensky degradující záležitostí.
· Ženy se mnohem více věnují zaměstnání či své kariéře, mimo jiné proto, že vyžadujeme tak vysokou životní úroveň, na níž naprostá většina rodin nedosáhne bez druhého platu.
· Došlo k zrovnoprávnění homosexuálně orientovaných lidí; v některých státech se homosexuálním párům umožňuje adoptovat děti, v jiných - včetně České republiky - se o tom diskutuje.
· Ve školách se klade důraz nikoli na poslušnost a kázeň, ale na práva dětí, které jsou vedeny k asertivitě.
· Senioři přestali být považováni za nejmoudřejší generaci; vzhledem k zaostávání v počítačové gramotnosti se svým způsobem ocitají na okraji společnosti.
· Došlo k výraznému poklesu religiozity.
Většina těchto společenských posunů a proměn je vnímána jako "pokrok".
Vše má snad jen jediný háček: Společnosti, které takto pokročily, trpí nedostatkem dětí. Ti, kdo horují pro uvedený "pokrok", vesměs tvrdí, že natalita se snižuje tam, kde se život stává kvalitnějším.
Zpravidla se ovšem nedozvíme, jaká jsou kritéria kvalitnějšího života. Výše platu a tomu odpovídající výše životní úrovně? Ano, pokud považujeme možnost trávit každý rok dovolenou v cizině, každý druhý rok si koupit nové auto apod. za známku kvality života, pak je skutečně život bez dětí kvalitnější.
Nicméně závislost natality na takto měřené životní úrovni není zdaleka tak jednoznačná. V prvních dvou desetiletích po Druhé světové válce měly Spojené státy zdaleka nejvyšší životní úroveň (pomineme-li některé malé státy, jako např. válkou nezasažené Švýcarsko), nicméně natalita byla stále velmi vysoká. Začala se snižovat právě až tehdy, když liberalismus nastoupil svůj vítězný pochod.
Dalším problém je, že neklesá pouze chuť mít děti. Klesá i schopnost mít děti. A tak se zdá, že onen nádherný liberální svět, v němž není jednotlivec téměř v ničem omezován, kde se může každý "plně rozvinout", je svět na jedno použití. Generace v něm zrozená a vychovaná nemá ani zájem, ani schopnost tento nádherný nový svět předat generaci další. Jinými slovy, ocitá se ve slepé uličce. Do uvolněného prostoru se natlačí jiní. Opravdu jiní. Ve všech výše uvedených bodech.
Zajímavé je, že západní společnost reflektuje kde co, rozebírají se nejrůznější aspekty společenského života, ale zatím jsem neslyšel o žádné studii, která by se zabývala otázkou, zda vymírání západní společnosti s výše uvedenými body souvisí, a pokud ano, tak jak. Snad až na jednu výjimku: křesťané tyto skutečnosti již dlouho reflektují. Nicméně jejich reflexe jsou zpravidla společensky nepřijatelné, protože nebývají politicky korektní. Důsledkem ovšem je, že politicky korektní zřejmě není fakt vymírání západní civilizace byť i jen zmiňovat.
Přitom se mi zdá, že člověk nemusí být věřící, aby situaci západní společnosti nějak reflektoval. Může si položit otázku: Nevyžaduje lidská společnost, chce-li trvat v čase, jako podmínku určité společenské uspořádání? Například funkční rodiny? Není vymírání společnosti nevyhnutelným důsledkem podkopání tradiční rodiny?
Nejde zdaleka jen o právní postavení rodiny či její daňové zvýhodňování či znevýhodňování. Jde spíše o pojetí vztahu muže a ženy. Moderní západní společnost vidí tento vztah konfliktně: jde o boj za rovnoprávnost, boj proti stereotypům atd. Funkční rodina ovšem vyžaduje kooperaci, nikoli konflikt. Vyžaduje dělbu rolí, nikoli uniformitu. Ztráta schopnosti kooperovat v rodině se pak promítá do politiky. A zdá se mi, že zde je závislost snad přímo lineární. V národech, v nichž jsou rodiny nejrozvrácenější, bývá společnost politicky nejvíce polarizovaná. (Člověk se zpravidla se schopností domluvit se a dělat smysluplné kompromisy nerodí; musí se to někde naučit.)
Kdysi jsem slyšel aforismus jednoho starého moudrého muže: "Poučuj mládence o jeho právech, a vychováš rebela. Poučuj mládence o jeho povinnostech a vychováš činorodého, pilného člověka."
Chcete vidět dobrou ilustraci tohoto aforismu? Sledujte společenský vývoj ve Francii. Do deseti let se tam úpadek společenský obrátí v úpadek ekonomický. Zůstaňte s námi!
Dan Drápal

Článek Dana Drápala - Bude válka?

1. září 2007 v 16:04 | Dan Drápal
Bude válka?

Jedna z otázek, která oživuje dokonce i okurkovou sezónu, je otázka radaru, případně referenda o něm. Chci se na tuto otázku podívat nikoli z bezprostředního hlediska, ale z hlediska historického.
Evropa prožívá bezprecedentní období bez velkých válek. Celá řada evropských národů válečný konflikt nepoznala již přes šedesát let, což znamená, že pamětníci poslední velké války pomalu vymírají. Předchozí meziválečné období bylo poměrně krátké, trvalo pouze dvacet let, od roku 1918 do roku 1938. Nynější období dlouhého míru již ale výrazně překonalo poměrně dlouhou dobu evropského klidu mezi lety 1870-1914.
Můžeme uvést několik důvodů, proč se v Evropě tak dlouho neválčilo. Války postihovaly vždy i civilní obyvatelstvo; způsob vedení válek, který zdomácněl ve dvacátém století, ovšem rozdíl mezi vojáky a nevojáky prakticky setřel. Nálety na Drážďany, atomová puma v Hirošimě, útrapy prostých Poláků a Ukrajinců za druhé světové války, abychom zmínili alespoň některé jevy, měly málo co do činění s konkrétní vojenskou silou nepřítele. Lidé si už válku nedokáží představit, správně však tuší, že by to byla hrůza, která by se neomezovala na frontovou linii - pokud by v budoucí válce nějaká fronta byla.
Války nabyly totálního charakteru jednak tím, že zmizel rozdíl mezi týlem a frontou, jednak tím, že moderní zbraně, ať už jakéhokoli druhu, umožňují mnohem větší destrukci, než jako měly zbraně ještě v 19. století. Lidé správně tuší, že široké použití nejmodernějších zbraní by taky byla hrůza.
Třetí důvod, který uvedu, nesouvisí s technickým pokrokem, ani s vývojem válečnictví. Je dán tím, že evropská civilizace je unavená, úpadková, a proto nemá chuť válčit. To by samo o sobě mohlo být pozitivní, kdyby Evropa ztratila chuť dobývat nová území; je to však problematické, pokud ztratila i chuť sama sebe bránit.
Ne že by Evropa v těchto mezidobích válku nepoznala vůbec. Jak v dlouhém období před první světovou válkou, tak koncem minulého století, se válčilo na Balkáně, a byly to války hodně krvavé. Nebyly tak daleko a v devadesátých letech jsme je mohli sledovat takřka v přímém přenosu. Většina Evropanů ale přesto měla pocit, že se jich nějak netýkají a že je nikdy nic podobného nezasáhne.
Lidská povaha ale zůstává stejná. Nijak podstatně se nezměnila. Není důvodu domnívat se, že člověk se v průběhu staletí stává díky civilizaci beránkem. Takovými iluzemi se mnozí sytili před první světovou válkou. Pak byli zděšeni, jak se jejich iluze hroutí jako domeček z karet.
Vzhledem k tomu, že jsme válku nepoznali a nepřipouštíme si možnost, že by nás kdy mohla ohrozit, věnujeme se, pokud jde o radar, otázkám naprosto podružným nebo zcela nesmyslným.
Klíčová otázka je, zda jsme nebo budeme ohroženi. Této otázce se lidé ovšem věnují naprosto minimálně, pokud vůbec. Místo toho se věnují otázce, zda bude radar rušit televizní signál či zda bude americká základna vytvářet pracovní příležitosti pro naše obyvatelstvo (jako by se nějak do práce hrnulo).
V druhém sledu je pak otázka, zda americký radar znamená zvýšení či snížení naší bezpečnosti. Pokud se odmítáme zabývat otázkou první, nebudeme schopni správně vyřešit otázku druhou.
Pak je zde ještě otázka, zda vůbec budeme ochotni se bránit, pokud budeme ohroženi. Obávám se, že na tuto otázku odpoví kladně příliš málo lidí.
Já se domnívám, že ohroženi jsme a budeme. A to už proto, že nejsme příliš ochotni se bránit. Budeme ohroženi jednak Ruskem, které se může opět vzedmout k nové snaze podrobit si své sousedy, jak tak sice nepravidelně, ale stále znova činí od samotného svého vzniku, jednak islámským světem. O apokalyptických vizích íránského prezidenta Ahmadínedžáda bychom se sice mohli ledacos dozvědět, neboť on se jimi netají. Jenže nás to nezajímá - nechceme to vědět. Je-li nějaká hrozba, radši o ni nevědět, protože obrana by mohla bolet.
Otázka, zda a do jaké míry jsme či budeme ohroženi, kdy se ta která hrozba může stát reálnou, případně otázka, jak těmto ohrožením čelit, skutečně není otázka na referendum.
S referendem je to opravdu zajímavé. Kolik znáte lidí, kteří jsou pro radar a současně pro referendum? Snad nějací takoví jsou. Lecjaké pravidlo potvrzuje nějaká výjimka.
Ať si přívrženci referenda říkají cokoli, pro mě v případném referendu půjde o to, zda si jako národ připouštíme nějakou hrozbu a zda budeme ochotni se bránit.
A obávám se, že až dopadne první íránská raketa, bude pozdě bycha honit.

Úvahy nad 41. žalmem

1. září 2007 v 15:55 | Dan Drápal
Úvahy nad 41. žalmem

Začínáme-li číst 41. žalm, měli bychom si připomenout, že David byl králem, i když s určitostí nevíme, zda již v době, kdy psal tento žalm. David začíná (vv. 2-3): Šťasten ten, kdo má porozumění pro slabého - ve zlý den jej Hospodin zachrání. Hospodin ho bude chránit, dá mu život a učiní ho na zemi požehnaným - nevydá ho duši jeho nepřátel.
Pro slabého měl mít porozumění právě král - přinejmenším v Izraeli. David zde píše, že právě péči o slabého Hospodin odmění. Dokonce těm, kdo pečují o slabé, zaslibuje zvláštní ochranu. Zaslibuje celkem čtveré: 1. Ochrání jej ve zlý den. 2. Dá mu život. 3. Učiní ho na zemi požehnaným. 4. Nevydá ho duši jeho nepřátel.
Rozumím tomu tak, že i takovému člověku se zlý den nevyhne. Zlé dny máme všichni. Bůh neslibuje - přinejmenším pro tento čas - totální zrušení zlých dnů, slibuje ale ochranu. Zlý den může být nepříjemný, Bohem chráněný člověk ale nepropadne naprostému zoufalství a nedopustí se nějaké nepředloženosti.
Pod slovy "dá mu život" si nepředstavuji "zachrání od nebezpečí fyzické smrti", ale podíl na Božím životě. Člověk mající porozumění pro slabého možná již díl Božího života měl, takže se na něm pouze naplní: "Tomu, kdo má, bude ještě přidáno."
Takový člověk bude na zemi požehnaným. O tom patrně nebudou pochybovat ti slabí, pro něž měl takový člověk porozumění.
A konečně: Nevydá ho duši jeho nepřátel. Osobně si myslím, že je to zaslíbení podobné tomu prvnímu, neboť pod "vydáním duši nepřátel" rozumím především ztrátu onoho chváleného postoje - porozumění pro slabého. Nepřítel nám může způsobit trápení - podobně jako ho působil Ježíši Kristu - ovšem vítězí pouze tehdy, zřekneme-li se Boha a Božího života, který nám byl dán. Pod "vydáním duši nepřátel" rozumím právě takovou rezignaci na Boží život.
David se ocitá v podobné situaci, v jaké byl již vícekrát. Na jednu stranu si uvědomuje svá selhání, své hříchy, a má tedy co do činění s "vnitřním nepřítelem". Kromě toho čelí i ostrému nepřátelství zvenčí (vv. 5-6): Říkám: Hospodine, smiluj se nade mnou, uzdrav mou duši, neboť jsem proti tobě zhřešil. Mí nepřátelé o mně mluví zle: Kdy zemře? Kdy se ztratí jeho jméno?
Davidovi nepřátelé pro něj nemají jiný program než smrt. V tom jsou v zákrytu s Nepřítelem, který pro tebe také nemá jiný program než smrt. A to i v případě, že se tě snaží nejprve získat na svou stranu, aby tě využil pro své záměry. Spojíš-li se s ním, vydáš-li se mu, nakonec tě stejně zabije, ať už ti naslibuje cokoli.
Velkým vnitřním problémem pro nás bývá právě to, že námitky, které proti nám nepřátelé (nebo Nepřítel) mají, nemusí být nutně vymyšlené. Dobře tomu budou rozumět rodiče nezdárných dětí. Když naše dítě někomu ublíží nebo se zachová nepěkně, velmi nás to mrzí, přestože nepřestáváme své dítě milovat. Musíme ho káznit, nicméně trest nás někdy bolí možná víc než dítě samotné.
Nepřátelé nám vytýkají naše chyby, ale na rozdíl od nebeského Otce jsou krajně nemilosrdní. Na nějaké případné pokání z naší strany neberou zřetel, omluvy se jim jeví buď jako nedostatečné, nebo jako známka slabosti - někdy třeba i obojí dohromady.
Chceme-li čelit vnějším nepřátelům, musíme především činit pokání a prožívat pokoj s Bohem. Nepřátelé mohou mít proti nám totéž, co Bůh; od Boha se ale můžeme nadít slitování, od nepřátel nikoli.
Ve velkém to můžeme vidět na vztahu muslimů k Západu. Mnohé z toho, snad většina, co mají proti Západu, vyčítá Bůh Západu také. Od "radikálních" muslimů se ale nelze nadít slitování - dostanou-li možnost, zabíjejí hlava nehlava. Pro "velkého satana" nemají jiný program, než smrt. Bůh by se slitoval, rád by se slitoval, jen kdyby západní společnost byla ochotna činit pokání!
Pokud se někdo přijde na mě podívat, namlouvá svému srdci klam, shromažďuje si špatnosti, pak odejde a mluví o tom na veřejnosti. Všichni, kdo mně nenávidí, si spolu o mně šeptají - vymýšlejí proti mně zlo (vv. 7 - 8).
David nám tady velmi živě líčí, co prožívá. Jeho text je tři tisíce let stár, ale stejná slova by mnozí lidé mohli vyslovit i dnes. Člověk se přijde na někoho podívat, ale protože už ho ve svém srdci předem odsoudil, zdá se mu, že všechno potvrzuje zvrácenost navštíveného (v tomto případě Davida). Takový člověk "namlouvá svému srdci klam", pokud se jen utvrzuje ve své kritičnosti. Vidí skutečné špatnosti, ale vidí jako špatné i věci, které špatné nejsou, a především sám sebe ujišťuje, že špatné jsou především motivy. Při takové návštěvě pomíjí vše, co hovoří ve prospěch obviňovaného, a "shromažďuje si (pouze) špatnosti", o kterých pak mluví na veřejnosti. Takto se dá ublížit lecjakému poměrně poctivému člověku.
I muž mého pokoje, (Tj. člověk, s nímž jsem žil v pokoji) na nějž jsem spoléhal, který jídal můj chléb, vyvýšil proti mně patu (tj. postavil se proti mně). Jsou to nejbolestnější zkušenosti, když se proti nám postaví nejen lidé, kteří nás v podstatě neznají, ale lidé blízcí, k nimž jsme měli důvěrný vztah. Pán Ježíš to zažil s Jidášem, král David s Achítofelem; možná máš - podobně jako já - i nějakou vlastní zkušenost.
Hospodine, ty se však nade mnou smiluj a pozdvihni mě, a já jim odplatím (v. 11).
Ve světle Ježíše Krista můžeme s tímto veršem mít problém. Což ale není už ve Starém zákoně psáno: "Má je pomsta i odplata" (Dt 32,35)?
Někteří vykladači tvrdí, že David jako král nemohl své nepřátele nepotrestat, protože jeho úkolem bylo prosazovat v zemi právo. Možná to lze takto chápat; v Žalmech jsme ale již narazili - a ještě narazíme - i na jiné, podobně problematické verše. Naštěstí je nemusíme chápat jako návod k jednání. Dokonce můžeme při vší úctě k Davidovi jakožto muži Božímu určité věci řešit jinak, tedy v tomto případě třeba dokonce přímluvou za ty, kdo nám ubližují.
Problémy bychom mohli mít i s následujícím (12.) veršem: Podle toho poznám, že sis mě oblíbil, že nade mnou nebudou hlaholit mí nepřátelé. John Eldredge ve své knize "Putování touhy" píše o tom, že jsme někdy v pokušení s Pánem Bohem smlouvat: "Bože, jestli mě máš opravdu rád, tak se manžel ke mně vrátí." Pokud ovšem bereme Písmo jako celek, pak - třeba na základě Ježíšových blahoslavenství - víme, že člověk nemusí být ospravedlněn v tomto věku. A já jsem kupříkladu přesvědčen, že si mě Bůh oblíbil, přestože nade mnou nepřátelé hlaholí.
To vše ovšem neznamená, že bychom se v podobných situacích nemohli či neměli modlit podobně jako David. Vede-li se spravedlivému zle, není to důkazem toho, že u Boha upadl v nemilost; na druhé straně nesmíme zase podlehnout dojmu, že Boží lidé musí na této straně nebe prohrát všechny bitvy. Není nic špatného, modlíme-li se, aby se naše nevina prokázala už nyní, a aby se nepřátelům nepodařilo prosadit své protibožské či neznabožské záměry. Svou víru ale nemůžeme stavět na vyslyšení takové modlitby.
Máme-li s některými z předchozích veršů problémy, myslím, že se můžeme plně ztotožnit s předposledním veršem tohoto žalmu: Zůstávám ve své ryzosti. Podpíráš mě a postavils mě před svou tvář navěky.
Učiň vše, co je v tvých silách, abys zůstal ryzí. Buď člověkem "z jednoho kusu", jemuž je cizí jakákoli dvojakost, jakékoli předstírání. Nezoufej si, pokud se Ti to nepodaří tak, jak by sis přál. Potřebuješ Boží podporu, a budeš-li žít život pokání, nepochybně se Ti jí dostane. Bůh tě jistě postavil před svou tvář (tj. do své přítomnosti) navěky. Leccos zde nestihneš - ani dosáhnout plného posvěcení ne. Ryzost, kterou potřebuješ ze všeho nejvíce, není dokonalost, ale upřímnost. Můžeš selhat a přiznat se ke svému selhání - tím zůstáváš ryzí. Selhání tě nesmí přivést k zoufalství, ale k poznání, jak moc potřebuješ, aby Tě Hospodin podpíral.
Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky. Amen i amen.

– Končí úvahy nad 1. knihou Žalmů —