Květen 2007

Úvahy nad 40. žalmem

24. května 2007 v 21:22 | Dan Drápal
Napjatě jsem očekával na Hospodina a on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání o pomoc. Vytáhl mě z hlučící jámy, z blátivého bahna a postavil mé nohy na skálu a mé kroky utvrdil.
Se slovy tohoto žalmu, psaného před téměř třemi tisíci lety, se mnoho lidí může bez problémů ztotožnit i dnes. Ano, i dnes se Hospodin sklání k těm, kdo volají o pomoc.
Nepřehlédněme ale slovo "napjatě", kterým celý žalm začíná. Hospodin je stejný jako před třemi tisíci lety. Lidí, kteří na něj "napjatě očekávají", je patrně méně, i když ani tehdy jich zřejmě nebylo mnoho. Hledáš-li však Boha, vlož do toho celé své srdce. Nebuď v tom polovičatý.
David říká, že ho Bůh vytáhl "z hlučící jámy a z blátivého bahna". I tato slova se mi zdají být velmi aktuální - jen ta jáma, z níž potřebujeme vytáhnout, hlučí ještě víc než dřív. Tehdy neměli zvukotechniku.
Očekávat na Hospodina napjatě v hlučící jámě není nic příjemného a jednoduchého. Není snadné zaslechnout Boží hlas, když kolem všechno hlučí. Mám na mysli jak měřitelné decibely, tak vše, co si hlasitě žádá naší pozornosti. Myslíš-li to s Bohem vážně, vyhledávej ztišení.
Hospodin je mocen postavit nás na skálu. Věřím, že Bůh chce, aby náš život stál na pevném základě. Kdo nenajde Boha, bude se potácet od jednoho názoru k druhému, od jedné libůstky k druhé, často i od jednoho člověka k druhému. Bůh, náš Stvořitel, má pro nás plán. Jen On může dodat našemu životu jistotu, která obstojí za všech okolností. On utvrdí naše kroky.
Do mých úst vložil novou píseň, chválu našeho Boha. Mnozí to uvidí, budou se bát a doufat v Hospodina.
O "nové písni" jsme psali již v úvahách nad 33. žalmem. Jiné lidi můžeme přivádět k Pánu v rozhovoru, můžeme jim být dobrým příkladem, můžeme je ale rovněž získat pro život s Bohem svou chválou. Člověk, který byl vytažen z bláta a postaven na skálu, má proč Boha chválit, a mnohdy to také činí. Jeho radost a vděčnost bude možná přesvědčivější než jeho argumenty. Mnozí budou doufat v Hospodina, protože si řeknou: "Tento člověk vězel v blátě, úzkostně volal, a teď Boha chválí. Namísto zmatku nastoupila jistota; on sám říká, že stojí na pevné skále. Což by to nemohl Bůh učinit i pro mě?"
Šťastný ten muž, který vkládá své naděje v Hospodina, neobrací se k nestvůrám a k těm, kdo se uchylují ke lži.
I zbožný člověk prochází různými životními zkouškami. Je-li někdo ustaven na skále, neznamená to, že se nemůže ocitnout v údolí stínu smrti. A bohužel jsou lidé, které Hospodin vytáhl z bahna, ale kteří v dalším úseku svého života z toho či onoho důvodu přestali vkládat naději v Hospodina. Byl to například Judský král Ása, o němž se píše v 2. Paralipomenon 14-16. To, že nás Hospodin jednou vytrhl, neznamená, že ztrácíme svobodu. Můžeme se kdykoli pustit jeho ruky. David blahoslaví muže, který se od Hospodina neodchýlí. "Nestvůry", o nichž píše, jsou patrně duchovní mocnosti (toto slovo se vyskytuje v Písmu pouze zde). Dostaneme-li se do problémů, nehledejme radu u těch, kdo se uchylují ke lži, byť by to byli lidé inteligentní a schopní.
Hospodine, můj Bože, tys učinil veliké věci. Tvým divům a tvým úmyslům s námi se nic nevyrovná. Dosvědčuji je, mluvím o nich - je jich bezpočtu, nedají se vypovědět (v. 6).
Chodí-li člověk s Bohem, pokud na něj napjatě očekává, vidí veliké věci, které Bůh činí. Můžeme myslet na divy přírody, ale ještě více má David zřejmě na mysli Boží jednání s lidmi.
Jako lidé se ocitáme v nejrůznějších situacích. Vzpomínám na chvíli, kdy mi oční lékařka řekla, že patrně oslepnu na jedno oko. Poslala mě do nemocnice, kde mi druhá lékařka řekla, že možná oslepnu na obě. V první chvíli jsem si nevzpomněl na slova: … tvým úmyslům s námi se nic nevyrovná. A taky bych se ohradil proti názoru, že hrozí-li mi oslepnutí, je to jistě Boží úmysl. Nicméně když se člověk vzpamatuje a překoná první šok, uvědomí si, že Boží úmysly se mnou byly, jsou a budou dobré, a to i kdybych oslepl. My lidé přirozeně toužíme po jistotě, že nás nic zlého nepotká. Tuto jistotu jsme ale nikdy neměli a nikdy mít nebudeme. Na co člověk ve své tělesnosti zapomíná, je, že Boží úmysly s námi jsou nesrovnatelně důležitější než vnější okolnosti našeho života. Neklid, který prožíváme, cítíme-li se ohroženi něčím zlým, co by eventuelně mohlo nastat, je vskutku zkouškou naší víry. Co vlastně Bohu věříme? Budeme věřit, že nás má rád, i kdyby nám zemřel někdo blízký? Nebo jsme ochotni přiznat, že Bůh je dobrý, jen za podmínky, že vše se odvíjí od našich představ?
Obětní hod ani přídavnou oběť jsi nechtěl, ale prorazils mi uši. Zápaly ani oběť za hřích jsi nežádal (v. 7).
Jedna z bezpočtu velkých věcí, které Bůh učinil, je, že nám prorazil uši. Tedy způsobil, že jsme zaslechli jeho hlas. Vzpomínám na dobu, kdy jsem Boha nevnímal. Studoval jsem teologii, psal jsem odborné články do Křesťanské revue, ale neměl jsem s Bohem žádný osobní vztah. A mohlo by to tak zůstat do konce mého života. Leč Bůh mi prorazil uši. Nevadí mi ani to ostré slovo "prorazil". Popravdě řečeno, potřeboval jsem pořádnou ránu, abych Boha zaslechl. Bůh chtěl, abych ho slyšel, ale o mé výkony (oběti) nijak nestál.
Tu jsem řekl: Hle, přicházím. Ve svitku knihy je o mně psáno. Mám zálibu v činění toho, co je ti milé. Tvůj zákon je v mém nitru (v. 8).
Zklamu každého, kdo nyní čeká, že přijdu s nějakým geniálním vysvětlením onoho "svitku knihy". Slyšel jsem a četl jsem již více teorií, ale nemám v tom zjevení. Jen jednou věcí jsem si jistý: V Bibli se píše o Tobě. Přestože tam není tvé jméno. Ano, Bible je (i) o tobě. A ty můžeš mít Boží zákon, v ní obsažený, ve svém nitru. Jinak bys nemohl mít zálibu v činění toho, co je Bohu milé.
Právě překládám knížku Brennana Manninga "Ježíšova neutuchající něha". Našel jsem v ní větu: "To, co Bůh chce, abychom pro něj udělali, je někdy v rozporu s tím, co chceme pro Boha udělat my." Žiješ v nejistotě, nepotká-li tě katastrofa? Trápíš se, zda tě neopustí manželka či zda se vám nenarodí postižené dítě? Polož si otázku, co je v dané chvíli Bohu milé. A dělej to.
Zvěstoval jsem spravedlnost ve velikém shromáždění; hle, neomezoval jsem své rty. Ty to, Hospodine, víš. Tvou spravedlnost jsem neukryl uvnitř svého srdce. Mluvil jsem o Tvé věrnosti a spáse, nezatajil jsem Tvou pravdu a Tvé milosrdenství ve velikém shromáždění (vv. 10-11).
Mluvit o Bohu není nikterak samozřejmé. Pohybujeme-li se nějakou dobu v církvi, setkáme se s lidmi, kteří o Bohu hodně mluví, a my zjišťujeme, že bychom byli mnohem raději, kdyby mlčeli, tedy kdyby "omezovali své rty", abychom použili Davidových slov. Setkáme se ale rovněž s lidmi - a takových je možná ještě víc - kteří o Bohu nemluví, protože se příliš stydí, nebo se bojí, že by se na veřejnosti ztrapnili. David zřejmě ví, že člověk může být v pokušení Boží pravdu a Boží milosrdenství "zatajit".
Mluvit o Bohu je nebezpečné - zvláštně v naší agnostické a skeptické společnosti je člověk hned pod drobnohledem. Už sám fakt, že věří v Boha, ho může přivést do situace, kdy je terčem posměchu. V takových situacích si musíme dávat pozor, abychom nepodlehli studu a zastrašování, a abychom se k Bohu směle přiznali. Na druhé straně si musíme dát pozor - zvláště mluvíme-li o velikých Božích činech - aby naším motivem nebyla nečistá touha něco si z Boží slávy přivlastnit. Někteří "rozhodní" křesťané mluví o Božích divech, ale máte pocit, že přitahují pozornost spíše na sebe než na Boha, nebo se snaží získat body pro svou denominaci či hnutí: "Vidíte, takové velké zázraky se dějí právě u nás" - s podtónem, že "my" věříme tím správným způsobem a chcete-li vy mít plné požehnání a také vidět veliké Boží divy, budete se muset připojit k nám. Mluvíme-li o Bohu, zkoumejme, zda ve skutečnosti nemluvíme spíše o sobě.
Hospodine, Ty mi neodepřeš své slitování. Kéž mě stále střeží Tvé milosrdenství a Tvá pravda. Vždyť mě obklopilo tolik zla, že se nedá sečíst. Dostihly mě mé viny, takže nemohu ani vzhlédnout. Je jich víc než vlasů na mé hlavě - pokleslo mi srdce. Hospodine, kéž zatoužíš mne vysvobodit - pospěš mi na pomoc! (vv. 12-14).
David, tolikrát pronásledovaný lidmi, říká, že ho obklopilo mnoho zla. Tentokrát to ale nejsou vnější nepřátelé, kteří ho nejednou trpce sužovali. Píše, že ho dostihly jeho viny, kterých je víc než vlasů na jeho hlavě.
Pokud se nám něco takového stane, máme několik možností, jak zareagovat. Jednou z nich je hříchy si nepřipouštět. Raději na duchovní život zcela rezignovat. Člověk jakoby si řekl: Je to se mnou špatné, nikdy v této oblasti nebudu král, tak se raději obrátím jinam. Taková volba ale vede k nesmírnému vyprázdnění života.
Druhou možnou reakcí je snaha zachovat si tvář. V takovém případě člověk sice svá selhání nepopírá, ale bagatelizuje je a pokouší se je svést na jiné, případně na samotného Boha. Vzpomenete na Adama a prvotní hřích? "Žena, kterou jsi mi dal, ta mi dala okusit zakázaného ovoce." Ano, Bože, zhřešil jsem, ale ty můžeš za to, že jsem se ocitl v tak složité situaci, v níž jsem padl.
Takto se člověk může pokoušet přít se s Bohem třeba několik let. Ovšem Bůh mlčí - nebo možná nemlčí, ale my neslyšíme, co říká. Člověk získá maličko pokoje, ale opravdu jen maličko. Druhý den řeší tentýž problém znovu.
Třetí možností je podlehnout zoufalství. David mu ostatně zřejmě nebyl daleko - vždyť píše, že "nemůže ani vzhlédnout" a že mu "pokleslo srdce".
Konečně čtvrtá možnost, která mne napadá, je ta, kterou nakonec zvolil David: důvěřovat Bohu. Hospodine, ty mi neodepřeš své slitování. Ano, Bůh nám neodepře své slitování, pokud litujeme svého hříchu. Je to něco jiného, než když hříšník touží, aby ho Bůh litoval. "Ach, Bože, podívej, v jaké jsem těžké situaci! Není to hrozné?" A přitom ani náznak pokání, lítosti nad tím, že se člověk v té situaci ocitl vlastním přičiněním. Pokud někdo ale mluví jako David, pokud se tak otevřeně přiznává ke svým vinám, může si být jist, že ho bude střežit Boží milosrdenství a Boží pravda. Takový člověk může volat, aby ho Bůh zatoužil vysvobodit, aby mu pospíšil na pomoc - a dal mu nově prožít odpuštění hříchů.
Ať se zastydí a hanbí všichni, kteří usilují o mou duši a chtějí ji zničit; ať odtáhnou zpět a jsou zahanbeni ti, kdo mi přejí zlo. Kéž se zhrozí své vlastní hanby ti, kdo mi říkají: Cha cha!
Pokud člověk zhřeší, může zakoušet útoky zevnitř i zvenčí. Zevnitř výčitky svědomí, které nevyřeší nic než pokání a hledání Božího odpuštění. Zvenčí nepřátelé, kteří jsou hotovi nám naše hříchy omlátit o hlavu, kteří se nám vysmívají a říkají: "A to si říkáš 'věřící', ty pokrytče? Což nevidíš, jak jsi trapný?" Někdy tak mluví nevěřící, někdy tak mluví i křesťané. David říká: Usilují o mou duši a chtějí ji zničit. Oni se hájí: Vždyť říkáme jen pravdu! Ale neříkají, neboť ten, kdo ve svém srdci přeje druhému zlo, pravdu říkat nemůže. Pravda není prostý popis událostí. Pravda není ani naše hodnocení událostí. Pravda je to, co říká Bůh. A Bůh říká jasně, že kajícímu hříšníku bude odpuštěno.
Dostáváme se k závěru žalmu (vv. 17-18): Ať se veselí a radují v Tobě všichni, kdo tě hledají! Ti, kdo milují tvou spásu, ať říkají stále: Veliký je Hospodin! Ač jsem chudý a nuzný, Panovník na mne myslí. Tys má pomoc a můj vysvoboditel - Bože, neotálej!
Vskutku, ti, kdo hledají Hospodina, se mohou veselit a radovat. A to i tehdy, když ještě nenašli odpověď na celou řadu otázek. Ono už samo hledání Hospodina je požehnané.
Vzpomínám na jednoho bratra, s nímž jsem míval před mnoha léty obecenství. Byl to bratr poměrně prostý a měl řadu nedostatků. Měl ale jednu obrovskou přednost: Hledal Hospodina. Vedl hodně rozhovorů o Bohu a z hlediska logiky je často prohrával. Někdy měl až slzy v očích. Nicméně nejednou si i nevěřící všimli, že má něco zvláštního. Pokud ho někdo porazil v teologické disputaci, sotva z toho mohl mít radost. Ten bratr neoplýval spoustou odpovědí. Jeho srdce však hledalo Hospodina. V tom bylo tajemství jeho požehnání. Někdy plakal, ale ještě častěji se radoval a veselil. A stále říkal: "Veliký je Hospodin!"
Možná vás napadlo, proč se David, ač král, nazývá "chudým a nuzným". Mám pro to dvojí vysvětlení (může jich ale být ještě více). Předně, David nebyl králem vždycky. Když byl psancem, mohl si zcela právem připadat chudý a nuzný. Ale ještě mnohem významnější je druhá věc. Davidova "chudoba a nouze" byla určitým duchovním stavem. Tato slova nemusela vypovídat nic o tom, jak Davida vnímali ostatní. Když o sobě apoštol Pavel napsal, že je "první z hříšníků", neznamená to, že se tak jevil třeba takovému Timoteovi nebo jiným lidem. David, ač král, mnohdy vnímal, že čelí silám, na které opravdu z hlediska svých lidských zdrojů nemá. Své boje vedl nikoli proto, že by si na ně připadal dostatečně bohatý a zajištěný, ale protože měl jistotu: "Ač jsem chudý a nuzný, Panovník na mě myslí."
– konec—

Úvahy nad 39. žalmem

13. května 2007 v 20:09 | Dan Drápal
Úvahy nad 39. žalmem
Právě v těchto dnech překládám nádhernou knížku Johna Eldredge "Putování touhy". Autor v ní píše i o žalmech: "Rok jsem odpočíval od povinnosti chodit do kostela a celý ten rok jsem četl Žalmy. Nestudoval jsem je hlavou; modlil jsem se je srdcem. Dodaly mi hlas, jímž mohla volat má duše - mohl jsem díky nim vyjádřit všechnu úzkost, únavu, radosti i zármutek. To vše v nich najdete. Ovšem pozoruhodné je, že ať už žalm začne jakkoli, vždycky nakonec končí uctíváním."
Přestože s autorem v zásadě souhlasím, 39. žalm se jeho hodnocení vymyká: nekončí uctíváním. Je to opravdu žalm dosti zvláštní.
Řekl jsem: Budu střežit svou cestu, abych nezhřešil jazykem. Budu střežit svá ústa náhubkem, dokud bude přede mnou ničema (v. 2).
V listu Jakubově se píše, že ten, kdo ovládá svůj jazyk, dosáhl dokonalosti. Je to Boží slovo, takže je to jistě pravda. Jsou ovšem Boží výroky, kterým nerozumíme nebo s nimiž nemáme (třeba jen zatím) žádnou osobní zkušenost. Ovšem to, že ovládat svůj jazyk je vysoké umění, které občas nezvládají ti, kdo jinak zvládají kde co, mi má zkušenost bohatě potvrzuje.
Proto se hned na první pohled zdá, že žalmistovo rozhodnutí nehřešit jazykem je velmi dobré.
David dále praví, že si bude dávat zvláštní pozor, bude-li v blízkosti svévolníků. To nám může připadat zvláštní: Měl by si přece dávat pozor pořád. A já si myslím, že on byl rozhodnut dávat si pozor pořád. Proč tedy zvlášť zmiňuje onoho "ničemu" ( = svévolníka = bezbožníka)?
Protože v blízkosti svévolníků mnohem snáze upadneme do hříchu. Jako publicista dobře vím, že polemiky mohou být velmi užitečné (pokud vedete diskusi s člověkem, hledajícím pravdu a usilujícím o pravdu, bývají skutečně podnětné), ale bývají nebezpečné, a to zejména tehdy, když se začne argumentovat ad hominem, tedy když jedna strana začne druhé předhazovat nečisté motivy nebo jí vyčítat něco, co s předmětem diskuse nesouvisí. Politické diskuse v nedělních televizních pořadech vlastně ani polemiky nejsou - je to mnohdy pouhá snůška osobních útoků, bez jakéhokoli vztahu k projednávané otázce. Takové rozhovory vedou zpravidla k zakopání se ve vlastních pozicích a ještě více snižují ochotu a schopnost druhému naslouchat. Proto je třeba dávat si pozor, hovoříme-li se svévolníky. Kniha Přísloví nás varuje: "Neodpovídej hlupákovi podle jeho pošetilosti, abys nebyl jako on" (26,4). O svévolnících to platí podobně. Budeš-li se přít se svévolníkem a nedáš-li si pozor, můžeš se sám také stát svévolníkem.
Poslyšme ale, jak žalmista pokračuje: Oněměl jsem, v utišení jsem umlkl i od dobrého, ale má bolest se jen jitřila. Srdce mi v nitru hořelo. Když jsem tesknil, plál ve mně oheň (vv. 4-5).
Rozhodnutí nehřešit jazykem je samo o sobě dobré. Žalmistu ale zřejmě nepřivedlo k pokoji. Dával si pozor, aby nebyl podoben svévolníkům, ale vnitřně se trápil. Proč? Nemůžeme žít jen z negativních rozhodnutí. Soustředíme-li se pouze na to, abychom nezhřešili jazykem, budeme si živě uvědomovat, jak jiní jazykem hřeší. Obzvlášť těžké pro nás bude, když budou hřešit jazykem proti nám. Budeme sice vědět, co bude správné, ale vnitřně se budeme užírat.
Jaký je lék? Zde není výslovně zmíněn, ale myslím si, že lékem je společenství s Otcem. Máme-li společenství s Otcem, nemusíme příliš přemýšlet o hříchu. V tomto společenství na něj nedostaneme chuť. Pravda, hříchy (své i cizí) budeme sice registrovat a nebudou nám lhostejné. Nicméně obecenství s Otcem nás ochrání jak před sudičstvím, tak před zoufalstvím.
Žalmista ale mluví o své pomíjivosti (vv. 5-7): Hospodine, dej mi poznat můj konec a jaký je počet mých dnů, ať si uvědomím, jak jsem pomíjivý. Hle, dal jsi mi jen maličko dnů, jako nic je před tebou můj věk; každý člověk, který stojí, je jen vánek. Jen jako přelud putuje člověk, hlučí, přestože je jen vánek, shromažďuje, ale neví, kdo to sklidí.
Možná žalmista shledával, že nehřešit jazykem je dřina, a přemýšlel o tom, kdy už to bude mít za sebou. Vědomí konečnosti je vždy dobrým motivem k nehřešení, ale i k vytrvalosti. Možná právě teď prožíváš velké trápení, které ti připadá nesnesitelné. Nu, máš jistotu, že ho nebudeš prožívat věčně. Každé pozemské trápení jednou skončí. Je dobré na to nezapomínat. Je také dobré vědět, co a kde shromažďuješ. Shromažďuješ-li zde na zemi, skutečně nevíš, kdo to sklidí.
Vědomí konečnosti života a vědomí, že ač se ve svém životě zařizujeme jakkoli, nikdy ho nemáme plně v moci, vede člověka k následující otázce (v. 8a): Nuže, v co budu doufat, Panovníku? (Mimochodem, podle filozofa Emmanuela Kanta je to jedna ze základních otázek, kterou si člověk má klást.) Usiluješ-li o svatost, jsi-li obklopen svévolníky, víš-li o své konečnosti, potřebuješ naději. V co budu doufat, Panovníku? V čem spočívá má naděje?
Mé očekávání se upíná k tobě (v. 8b). Můžeme být v jakékoli bryndě, v jakkoli nesnadné situaci, nikdy však nemusíme přestat očekávat. Je-li Bůh a je-li dobrý, vždycky máme naději. Víra nás chrání před zoufalstvím.
Vysvoboď mě od všech mých přestoupení - nevystavuj mě posměchu pošetilců!
Jakmile začneme očekávat na Boha, jakmile se na Boha soustředíme více než na svou vlastní snahu nehřešit, víme, že více než znásobení této snahy potřebujeme odpuštění. Bezhříšný stav pak není výsledkem našeho snažení, našeho výkonu, ale darem Boží milosti. (Rozhodně tím nechci říci, že nemáme usilovat o svatost. Ano, máme o ni usilovat, a k tomu pochopitelně patří i snaha nehřešit. Hledáme-li obecenství s Bohem, půjde to ovšem mnohem snáze.)
Další žalmistova slova nám mohou připadat až nevhodná - možná si s nimi nebudeme vědět rady (vv. 10-12): Oněměl jsem, neotvírám svá ústa - tos učinil ty! Odejmi ode mě mou ránu - vždyť hynu od úderů tvé ruky! Když člověka tresty kázníš za vinu, sžíráš jak mol, co je mu drahé - člověk je jen vánek!
Žalmista se obrací na Hospodina, jeho očekávání se upíná k němu, a pak hyne od úderů Boží ruky?! No, možná že nehyne, nicméně má takový dojem, takové pocity. Vím, že to mnohým bude připadat nesnadné, ale myslím, že žalmistovi rozumím. Když se totiž obrátíme k Bohu, máme určité vědomí hříchu. Doufáme, že Bůh nás rychle ujistí svým odpuštěním a my opět nabudeme vyrovnanosti. Z vlastní zkušenosti ale vím, že vyznáme-li své hříchy, ne vždy hned přijde Boží ujištění, že vše je v pořádku. Někdy nám Bůh okamžitě ukáže hříchy další. A další. Činíme pokání - a evangelikální (i charismatická) teologie nás přece ujišťovala, že pak už bude hned všechno v pořádku, Bůh přece odpouští, když hříchy vyznáváme, a my se v něm budeme radovat.
Ano, věřím tomu, že nám Bůh hříchy odpouští, když je vyznáváme. Plně věřím i tomu, že každého kajícníka nakonec čeká radost. Jenže někdy je ta cesta delší, než jsme se domnívali. Pokud Duch svatý jedná s naším hříchem, pokud Bůh jedná s naším srdcem a ono to bolí, nehledejme hned lacinou úlevu v laciné teologii! Z vlastní zkušenosti vím, že když Bůh člověka kázní za vinu, skutečně mu bere ("sžírá", jak se vyjádřil autor tohoto žalmu) co je mu drahé. Bůh si někdy vezme zpět to, o čem jsme se domnívali, že je navždy právoplatně naše. Ví, co dělá. Ví, co potřebujeme. A někdy tomu prostě musíme věřit, naše zkušenost, naše pocity, budou řvát něco docela jiného.
Jak je celý žalm nesnadný, tak ani konec nezní veseleji: Hospodine, vyslyš mou modlitbu, slyš mé volání o pomoc, nebuď hluchý k mému pláči! Vždyť jsem u tebe jen hostem, příchozím, Odvrať ode mne svůj pohled a já pookřeji - než odejdu a již nebudu.
Zatímco David ( a nejen on) často volá: "Bože, shlédni na mne!", autor tohoto žalmu volá podobně jako Job: "Odvrať ode mne svůj pohled!"
Věřím tomu, že autor tohoto žalmu - ať už to byl kdokoli, ostatně, mohl by to být i David - nakonec skončí v Boží království. Přestože jeho volání zní tak bezútěšně.
Důležité je, že přes vše negativní (žalmista zřejmě ještě vůbec nevidí světlo na konci tunelu) se žalmista modlí: "Slyš mé volání o pomoc, nebuď hluchý k mému pláči!" Dokud se modlíš, máš víru.
Pro mě je tento žalm důležitým poučením, že i Boží člověk - a jsem přesvědčen, že autor tohoto žalmu Božím člověkem byl - může prožívat těžké období, kdy nemluví tak, že by to ostatní nějak zvlášť povzbuzovalo. Nevěřím na křesťanství, které říká, že jsme stále v jednom kuse radostní a neustále spokojení. Takové křesťanství je plytké, mělké, nerealistické. Kdo takové zvěsti uvěří, je kandidátem na odpadnutí.
Někdy bychom člověka v tomto stavu rádi potěšili. Rádi bychom mu řekli něco, co by ho co nejdříve zase postavilo na nohy. Ovšem Jobovi blízcí - ať už jeho žena, jeho "přátelé" či Elihu, nemohli udělat nic, co by Joba zbavilo bolesti. Mohli ho litovat, mohli být s ním, mohli mu říci: "trpím s tebou a nerozumím, co se to vlastně děje", ale nebylo v jejich moci Jobův stav změnit. To mohl udělat skutečně jenom Bůh. Vidíš-li bratra či sestru, který je v podobné situaci jako autor 39. žalmu, modli se za něj, snaž se přiblížit se mu v jeho trápení, nepodlehni ale nutkání mu vysvětlovat, kde dělá chybu, a říkat mu, že kdyby lépe a více věřil, už by byl jistě dávno radostný. Budeš-li se sám držet Hospodina a přitom plakat s plačícím, uděláš to nejlepší, co v dané situaci jde. Tento žalm řešení neobsahuje; my však naštěstí nemáme jenom tento žalm, ale celou Bibli. Žalmistova situace byla reálná, nebyla to ale celá realita. Nakonec Bůh setře každou slzu z očí.

Úvahy nad 38. žalmem

1. května 2007 v 18:28 | Dan Drápal
Úvahy nad 38. žalmem
Není mi tak docela jasné, proč si vzdělaní a inteligentní lidé v rozvinutých kulturách představovali Boha vždycky nějak abstraktně. Tak jsem kupříkladu četl, že velký teolog prvních století církve Órigenés si Boha představoval jako kouli, protože koule je prý nejdokonalejší tvar. Filozofové Bohu rádi přisuzovali takové přívlastky jako "vševědoucí", "všemohoucí" a "všudypřítomný"; hodně abstraktně si ho představovali tzv. deisté z raného novověku. A snad ve všech dobách měli filozofové sklon přisuzovat Bohu jednu důležitou vlastnost, a sice neschopnost trpět. Pokud tito lidé v nějakého boha věřili, pak to zpravidla nebyl Bůh, schopný nějakých citových hnutí. Jeho "dokonalost" pro tyto lidi spočívala v jeho předvídatelnosti.
38. žalm začíná slovy: Hospodine, nekárej mě ve svém rozhořčení a ve své zlobě mě nekázni. Když jsem tento žalm překládal, tak jsem se nad tím nějak hlouběji nezamýšlel; když jsem začal psát tuto úvahu, došlo mi, jak je pro nás vzdělané a abstraktně myslící lidi nesamozřejmé, že Boha můžeme něčím rozhořčit, "naštvat", a že Bůh dokonce může jednat ve zlobě. Což nemáme pocit, že by Bůh - když je Bůh - měl být nějak zásadně vždycky nad věcí, nepodléhat nějakým silným emocím, a rozhodně by neměl káznit ve zlobě? Což před trestáním v hněvu nevarují i knížky o výchově dětí?
Pokud ovšem bereme svědectví Písma vážně, pak nám nezbývá než vzít vážně i tu hroznou možnost, že Boha můžeme opravdu naštvat, a že by nás mohl ve své zlobě káznit. A v každém případě se budeme muset nějak vyrovnat s tím, že Bůh je silně emocionální, ba dokonce mnohem emocionálnější než my (a nestydí se za to a nehodlá se nám za to omlouvat).
David pokračuje (vv. 3-5): Tvé šípy mě zasáhly a dolehla na mě tvá ruka. Pro tvé rozhořčení není na mém těle zdravé místo, pro můj hřích není pokoje v mých kostech, neboť mé viny mi přerostly přes hlavu; tíží mě jako ohromné břemeno.
Je tomu skutečně tak: Boha můžeš hrozně naštvat a dá ti co proto. A skoro bych řekl, že čím je někdo Bohu blíž, tím víc může Boha naštvat. Myslím si, že málokdo mohl Boha tak "vytočit" jako David - právě proto, že byl mužem podle Božího srdce. Skoro bych řekl, že čím je kdo Bohu blíž, tím rychleji (a patrně i přísněji) ho Bůh kázní.
Možná už je nyní někdo pobouřen tím, co to tu píšu, a obviní mě, že kážu nemilosrdného Boha, že zbytečně straším lidi, že je odradím atd. Žijeme přeci v době, kdy je určitou módou kázat bezbřehou milost, bezpodmínečnou lásku atd.
Abych ale řekl pravdu, já také věřím v bezbřehou milost a v bezpodmínečnou Boží lásku. Ostatně, ani David, který psal tento žalm, ani my jsme nikdy neměli a ani teď nemáme žádnou jinou naději. Zkuste si ale vzpomenout na nějaké pozemské rodiče, kteří bezpodmínečně milují své děti. Pokud je takto milují, znamená to, že jsou ve vztahu k nim apatičtí, tedy že je jejich milované děti z principu nemohou vytočit? Naopak, mnohdy jsou značně vytočeni, právě protože své děti milují. Kdyby je nemilovali, nechaly by je hříchy jejich dětí možná chladnými.
Boží hněv chápu na pozadí Boží lásky. Ale protože vím o Boží lásce, nebudu se snažit zaretušovat Boží hněv. (Ostatně sám dobře vím, kdy jsem - už jako znovuzrozený - Boha ukrutně naštval. A pěkně mi to nandal. Stejně ale vím, že mne miluje a že mne nikdy neopustí.)
David je dalek toho Bohu jeho hněv nějak vyčítat - ví, že si za to může sám. "Mé viny mi přerostly přes hlavu." Bůh se skutečně nehněvá bez příčiny nebo z kapricu.
David nic neprožíval polovičatě. Podstatná část tohoto žalmu je věnována jeho bědování nad jeho současným stavem: Kvůli mé pošetilosti páchnou a hnisají mé rány. Jsem náramně sklíčen a pokořen, celý den chodím v nářku. Mé slabiny jsou zcela zanícené; na mém těle není zdravé místo. Jsem otupělý a zcela zničený; řvu, neboť mé srdce sténá (vv 6-9). Nespěchejme příliš rychle s utěšováním a s ujišťováním, že kdyby David zaujal "správnější" postoj, třeba "více věřil" v dobrého Boha, nemusel se tak trápit. Mnohdy míváme sklon v rámci své osobní teologie ledacos v Písmu otupovat či rovnou házet do autu. Proč ale myslíte, že se Duch svatý postaral, aby se tento Davidův žalm dostal do Písma? Já jsem přesvědčen, že hlavní důvod je tento: V Davidových slovech mohou najít útěchu ti, kdo jsou na tom podobně. Pokud na tom podobně nejsi a pokud tento žalm neodpovídá tvé "představě Boha", čti si klidně jiné žalmy. Pokud jsi tak dokonalý, že jsi Boha nikdy nenaštval, pokud ses nikdy nedopustil pošetilosti, kvůli níž pak páchly a hnisaly tvé rány, pak Ti upřímně přeji, aby Ti to do konce života vydrželo. Pokud se ale cítíš jako David v 38. žalmu, jistě tě alespoň trochu potěší, že nejsi první na světě, kdo něco takového prožívá. I takový Boží člověk jako David měl podobné pocity, a Duch svatý byl tak hodný, že slova, která David tehdy napsal, přidal do Písma, abys v nich ty nalezl útěchu dnes. Tak směle čti až do konce.
Desátý verš nezní nijak povzbudivě. Panovníku, před tebou jsou všechny mé tužby, ani můj nářek není před tebou skryt. Ve skutečnosti ale povzbuzení skrývá. David ví, že zhřešil. Ví, že tím Boha ukrutně rozhněval. Ale přes to všechno ví, že Bůh nyní slyší jeho nářek. (Pokud jste rodiče, kteří milují své děti, a pokud jste jim někdy dali výprask, pokud vaše děti plakaly, tak jste možná pocítili slabý odvar toho, co cítil Bůh, když trestal Davida.) Bůh slyší Davidův nářek a ví dokonce i o jeho touhách. Jinými slovy, David ví, že Bohu není lhostejný. V tom už je velké povzbuzení.
V další části si David všímá reakcí přátel i nepřátel (vv. 12-13): Ti, kdo mě milují - i mí přátelé - kvůli mé ráně poodstupují a mí blízcí stojí opodál. Ti, kdo usilují o mou duši, mi chystají past, ti, kdo si žádají mého zla, promlouvají zkázu a denně přemítají o zradě.
Po čem toužíme, když je nám zle? Někdo je radši úplně sám a snaží se někam zalézt. Pokud něco očekáváme od přátel, pak je to účast. Proto nás bolí, když blízcí nejsou nablízku, ale stojí opodál. Bohužel tomu tak někdy bývá, že když nás postihne malá rána, jsou přátelé nablízku; když jde o ránu opravdu velkou, jsou rozpačití a nevědí si s tím rady. Zvláště, pokud si za to člověk může sám, jak tomu bylo v tomto případě s Davidem.
Zatímco přátelé jsou rozpačití a nevědí si rady, nepřátelé ožijí. Vede-li se člověku zle, nepřátelé přemýšlejí, jak zařídit, aby se mu vedlo ještě hůře.
Jak na to David reaguje? Já ale podobně jako hluchý neslyším a jako němý neotvírám ústa. Ano, jsem jako člověk, který neslyší a v jehož ústech není námitek (vv. 14-15).
Když je člověku opravdu zle, tak mnohdy už nemá energii na nějakou obranu. David má ale ještě jeden důvod, proč se nebrání: Protože čekám na tebe - ty odpověz, Panovníku, můj Bože! (v. 16). Jsou situace, kdy nás může zachránit jedině Bůh. Zvláště situace, které jsme zavinili svým hříchem - nebo k nimž jsme svým hříchem alespoň přispěli. Jsou situace, u nichž vnímáte, že je asi nedokážete vysvětlit ani přátelům, natož nepřátelům. Jediné, co vám zbývá, je doufat v Boží zásah, v Boží milost.
David je zkoušený, nebrání se, neznamená to však, že je apatický. Lidé často propadají apatii, protože v ní vidí obranu před přílišnou bolestí. A zvláště dnes lidé odmítají bolest nést. Nechceme-li ale přestat žít, nechceme-li zabít své touhy, pak nemůžeme bolest obejít. Bolest a naděje patří k sobě. Opakem obého je apatie. Apatie v řečtině etymologicky znamená "ne-bolest". David ale doufá, doufá ve vytržení, doufá v odpuštění a Boží pomoc. Nezaujímá postoj stoika, jemuž je všechno jedno: Říkám: Ať se nade mnou neradují! Když mi uklouzne noha, budou se nade mnou vytahovat, a k pádu mám blízko! Má bolest je stále se mnou (vv. 17-18).
David se tedy nebrání, tváří v tvář piklům nepřátel nepodniká nic na svou obranu. Jediné, co činí, je pokání (v. 19): Proto vyznávám svou vinu a hrozím se svého hříchu. Potřebuje, aby Bůh byl na jeho straně. Sám na své nepřátele beztak nestačí.
Svůj žalm David končí voláním (vv. 22-23): Neopouštěj mě, Hospodine! Bože můj, nevzdaluj se ode mě! Pospěš mi na pomoc, Panovníku, moje spáso!
Víte, jak to dopadlo? Dobře. Přečtěte si závěr 2. Samuelovy. Bůh Davida provedl všemi boji, vším pronásledováním, všemi vzpourami. Trestal ho přísně za jeho provinění, ale nakonec mu dal zemřít v utěšeném stáří jakožto Panovníkovi nad velikou říší. Bůh Davida neopustil. Jednou ho možná uvidíme, až dorazíme do cíle.