Manželství a víra

17. dubna 2007 v 18:02 | Dan Drápal
Manželství a víra
Když jsem nedávno zveřejnil článek "Krize manželství", netušil jsem, že to bude článek, na který mi přijde patrně nejvíc reakcí. Reakce přicházely nejen od mých pravidelných odběratelů, ale i od jiných lidí, kteří článek buď sami našli na webových stránkách, nebo jim ho patrně někdo přeposlal. Některým jsem slíbil další článek, ve kterém se pokusím napsat, jak nám víra konkrétně v manželských krizích pomáhá.
Většina reakcí, které jsem dostal, pocházela od žen. Každý příběh byl zcela odlišný, ale pokud se nemýlím, ve všech případech (i pokud reagoval muž) šlo o to, že jeden z partnerů je ve vztahu zásadně nespokojen a buď již odešel, nebo o odchodu uvažuje, případně pokud zůstává, tak pouze formálně, bez jakékoli touhy či snahy na vztahu nějak pracovat.
Vzniká tak nesymetrická situace, kdy jeden z partnerů se snaží žít podle Božího slova, snaží se nějak manželství budovat či zachránit, zatímco druhý situaci řeší odchodem, nevěrou či dlouhodobým stažením se. Ať tak či tak, s Bohem nepočítá.
Nejčastěji kladená otázka je nasnadě: Co mám dělat? Jak se s danou situací vyrovnat? Má vůbec cenu pokračovat? Má cenu pokračovat, když druhý dává jasně najevo, že pokračovat nechce? Je něco, co mi přinese naději? Je nějaký krok, který je v mé moci, a jenž by partnera (či partnerku) přivedl zpět?
V některých případech zaznívá nebezpečná podotázka: Jak dlouho (ještě mám čekat)? Existuje mez, za níž už to mám vzdát také?
Snad ve všech případech si tazatelka (či tazatel) velmi dobře uvědomuje, že přestože je věřící, udělal ve vztahu spoustu chyb. Některé námitky druhé strany jsou oprávněné. O to je situace těžší.
Jak tedy danou situaci řešit? A co Bůh?
Musím říci, že mně osobně hodně pomohly (a pomáhají) knížky Johna Eldredge. Zmiňuji to na tomto místě zejména proto, že řadu myšlenek jsem nalezl u něj a nechci je vydávat za své vlastní. Na druhé straně také nějaké vlastní mám, a v článku se nebudu zdržovat rozlišováním, co řekl Eldredge a co je můj originál. (Jeden můj přítel říkával, že "dobré myšlenky nepatří nikomu".)
Předně chci říci, že pokud očekáváme naplnění svých citových potřeb od druhého člověka, děláme zásadní chybu, kterou můžeme své manželství podkopat. Naše citové potřeby totiž může naplnit jedině Bůh, nikoli náš partner. Pokud budeme čekat naplnění od něj, budeme od něj požadovat něco, co nemůže dát, a to i kdyby chtěl. Proto vidím jako navýsost důležité budování vztahu s Bohem, každodenní "chození s Bohem". Jen tak můžeme přežít frustrace plynoucí z toho, že nás partner odmítá, že je netečný či pasivní, ba někdy třeba i vyloženě nepřátelský. Pokud nemáme živý vztah s Bohem a snažíme se "Boha poslouchat" či "naplňovat Boží vůli", bude to pro nás velmi těžké. Bude to dřina - a otázka je, jak dlouho to vydržíme. Bůh po nás ostatně nechce, abychom se "řídili" nějakými "principy", abychom "přijali", případně "plnili" roli manželky či manžela. Chce s námi mít živý vztah. Chce, abychom mu vyprávěli svůj příběh. Abychom mu řekli o našich nenaplněných tužbách. Abychom mu vyplakali, že sami už také ztrácíme naději. Abychom si s ním popovídali o tom, jak bylo pro nás těžké, když jsme zjistili, kolik jsme nasekali chyb a jak jsme - přes svou víru - tomu druhému mnohdy ublížili (třeba necitlivostí nebo nevědomou manipulací apod.).
Další zásadní chyba, které se můžeme dopouštět, je, že přejímáme základní postoj tohoto světa, totiž že bolest nám vždycky škodí a je třeba se jí za každou cenu zbavit. Naopak, budeš-li chtít své manželství zachránit, případně dát šanci jeho vzkříšení, musíš se připravit na chronickou bolest. Tuto bolest musíš dokonce přijmout a nehledat různá anestetika. Nesmíš jít ani cestou sebelítosti, ani cestou zlehčování své bolesti, ani cestou vystavování na odiv toho, jak ji hrdinsky snášíš.
Zde ti právě dá sílu adorace Ježíše Krista. On na kříži trpěl bolest. Na jedné straně také toužil se jí vyhnout (jako ty, to si klidně můžeš přiznat - Bůh tě za to neodsoudí), ale nakonec ji stejně zvolil. A to na rozdíl od tebe žádnou chybu neudělal, byl naprosto bez hříchu. Proč ji zvolil? Protože měl rád svého Otce a chtěl tedy naplnit poslání, které od Otce měl, a protože měl rád tebe a věděl, že nebude-li trpět on, nebudeš mít žádnou naději ty. Měl ale ještě další důvod, proč se pro ni rozhodl. V listu Židům se píše, že Ježíš "pro radost, která byla před ním, podstoupil kříž" (12,2; toto je jedno z míst, kde se překlady výrazně liší. Český studijní překlad a Nová bible kralická to mají dobře, Bible kralická a ČEP to chápou jinak - podle mne nesprávně). Já jsem také přesvědčen, že když šel Ježíš na kříž, věděl, že to bude hrozné, ale že za křížem čeká radost. I tebe čeká radost, pokud na sebe vezmeš kříž.
Potřebujeme jít za Ježíšem cestou kříže. Neznamená to, že se třeba necháme partnerem fyzicky napadat nebo věčně zneužívat, nicméně ukřižujeme své nároky.
Jak ale Eldredge poznamenává, nejde vůbec o to, abychom potlačovali své touhy. (Přestože církev - bohužel - často vědomě či nevědomě lidi vedla k tomu, aby své touhy zabíjeli.) Toužíš-li po blízkosti druhého člověka, po porozumění, po důvěrnosti, ano i po sexu, po pohlazení, po povzbuzení, nemáš se za co stydět. Tak tě Bůh stvořil a bylo by hrozné, kdybys netoužil(a).
V čem nám zde pomáhá víra? V tom, že věříme, že tyto touhy jednou budou naplněny. Všechny a beze zbytku. Pouze nebudou naplněny hned teď, v tomto čase, a nebudou možná naplněny způsobem, jaký si teď představujeme.
Tu si možná někdo stárnoucí řekne: Co je mi to platné, léta mi ubíhají a za dvacet třicet let pro mě sex už nebude mít takovou cenu. To mám fakt čekat?
No, to je právě věc víry. Já věřím tomu, že hladoví budou nasyceni, že plačící budou potěšeni, že první budou poslední a poslední první, že dostaneme nové tělo, lepší než teď máme, a že po vzkříšení to bude po všech stránkách lepší, než teď. Tady vzdychám, nemám leccos, po čem toužím, ale věřím, prostě věřím, že jednou budu nasycen způsobem, který přesahuje vše, co si zde dovedeme představit a vysnít.
Že to mnohým připadá jako bláhová víra? Ale kdy víra v Hospodina nebyla bláhová? A nemáš-li věčnou naději, jakou naději ti vlastně Kristus dává? Ty sis myslel, že On přišel jen trochu vylepšit tvůj časný život?
Vedlejším důsledkem chození s Bohem je, že začínáme toužit po věcech, po nichž touží Bůh. Začíná nám záležet na věcech, na nichž záleží Jemu. A postupně se v nás rodí Boží život, který stále sílí. Mimo jiné nám dochází, co to znamená, že Bůh je Bohem smlouvy. Kdyby Bůh nedodržoval smlouvy, dávno by nás zničil. Pokud člověk najde lásku k Bohu, pak chce naplnit manželskou smlouvu ne proto, že by přišel do pekla, kdyby ji porušil, ale protože je pro něj přirozené zaujmout Boží postoj. "Jsme-li nevěrní, on zůstává věrný, neboť nemůže zapřít sám sebe" (2Ti 2,13). I my jsme pak věrní - ne proto, že musíme, ale protože bychom jinak popřeli sami sebe, resp. Boží život v nás. Ano, tato věrnost nás mnohdy bolí, či spíše je spjata s bolestí, není ale sama o sobě břemenem, protože druhý člověk zůstává v našem srdci, i když o nás nestojí, i když nám nerozumí, i když nám třeba ubližuje.
To souvisí s další důležitou věcí, kterou nám Boží život přináší. Pro lidi tohoto světa je láska stále více jakoby sázka do loterie. Už mnohokrát jsem slyšel mluvit různé umělce, někdy i politiky, kteří říkali, že někdy to zkrátka "vyjde" a jindy to "nevyjde". Lásku chápou jako něco, co se člověku děje nebo neděje, co někdy přijde a někdy odejde, a nedá se to příliš ovlivnit. Rozhodně nechci tvrdit, že láska je "věcí naší vůle". Tvrdím ale, že je Božím darem, a že je možno si ji od Boha vyprosit. Rozumějte si dobře, nechci ani v nejmenším naznačit, že libovolní dva křesťané spolu určitě vydrží, jen když budou dostatečně zbožní. Leč lidé, kteří se berou, nejsou libovolní dva křesťané. Většinou spolu nějakou dobu chodili, byli do sebe zamilovaní, nějakou dobu zvažovali, zda se vezmou. Zpravidla o tom hovořili se svými známými či příbuznými. Ano, když už je jasné, že manželství je ve vážné krizi, slyšíte, jak někdo říká "byl jsem hloupý" nebo "byla jsem hloupá", a dokazuje, že byl(a) ke sňatku zmanipulován(a). Nenechme se ale mýlit - hadrové panenky se u nás běžně neoddávají. Počáteční zamilovanost přešla i mnoho párů, které spolu vydržely a nakonec - přes nejrůznější překážky, které se objevují snad v každém manželství - své manželství zbudovaly. Pokud ale člověk vychází z přesvědčení, že láska se "děje", že přichází a odchází, ať chceme nebo nechceme, pak přirozeně nemá žádnou motivaci, aby na svém manželství pracoval.
Řada knížek o manželství (sám jsem napsal také jednu takovou) nějak vykládá texty Písma, které se týkají manželství nebo rozvodu. Ty výklady mohou být dobré nebo špatné, nicméně ani ty dobré ti mnoho nepomohou, nebudeš-li mít vztah k Bohu. Pokud se budeš snažit v manželství "vydržet" ve smyslu neporušit žádné Boží přikázání, jež se manželství týká, nakonec to asi prohraješ a ještě budeš mít hrozný pocit viny a selhání. Co radím v tomto článku, je nepřemýšlet v první rovině o tom, co "musím" nebo "nesmím" udělat, ale o tom, jaký má Bůh vztah ke mně, jaký má vztah k mému partnerovi, co ho (Boha) potěší a co zarmoutí. Chystáš-li se udělat nějaké rozhodnutí, pak se můžeš ptát Boha, jak to vidí On. Můžeš ho prosit o sílu vydržet nepříjemné situace, o inspiraci, co udělat pro druhého, jakým způsobem mu přinést lásku, můžeš s Bohem probrat, když se ti to nepovede.
Mnohokrát - v pro mě lepších časech - jsem v kázání opakoval: "Až budeš mít Boha rád více než lidi, budeš mít lidi rád více, než je miluješ teď." Platí to i pro manželství. Neříkám, že má rada je všelék, ale vnímáš-li krizi, možná nebude na škodu přemýšlet nejprve o svém vztahu k Bohu a až potom o svém vztahu k partnerovi.
Na závěr poznámka, která už není tak důležitá, ale přece by mohla někomu pomoci. Dostaneš-li se do krize a stane-li se to veřejným tajemstvím, patrně nebudeš mít nouzi o lidi, kteří ti vysvětlí, co všechno jsi udělal(a) špatně. Někdy budou mít pravdu a pomohou Ti, jindy mohou být zcela vedle. I z tohoto ohledu bude pro Tebe bezpečné, když ještě předtím, než budeš čelit různým lidským hlasům, vše probereš se svým nebeským Otcem. Pokud je člověk jen trochu soudný, neubrání se myšlence: "Není to vše opravdu přece jen moje vina?" Ten, kdo bude hned křičet: "Je, je!" je satan. Bude to křičet, ať je to pravda nebo ne. Bůh Ti patrně neřekne: "Ne, jistě to tvoje vina není." Možná Ti dokonce tvou skutečnou vinu ukáže. Ale když Ti bude těžko, určitě Ti řekne, že Tě přesto má rád. A to je pro každého z nás nesmírně důležité.

Další texty od Dana Drápala najdete na www.dan.drapal.com
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama