První část úvahy Dana Drápala nad Žalmem 34

12. února 2007 v 18:03 | Dana Drápal - www.dan.drapal.org
Úvahy nad 34. žalmem
34. žalm je jeden z těch, které mají situační nadpisek: Davidův žalm. (Když změnil své chování před Abímelekem. Ten ho vyhnal a David odešel.) Druhou zajímavostí tohoto žalmu, je, že je abecední - verše, jak jdou postupně po sobě, začínají jednotlivými písmeny hebrejské abecedy. (Celkem je alfabetických žalmů sedm - 25, 34, 37, 111, 112, 119 a 145. K nim ale nutno přičíst i dvojžalm 9-10, který je rovněž alfabetický, byť ne zcela důsledně.)
Se situačního nadpisku plyne se zdá, že David psal tento žalm ve velmi nepříjemné situaci. Přitom když se do 34. žalmu začteme, vidíme, že nepatří k těm žalmům, které jsou psány ve veliké vnitřní tísni. Patří k těm klidnějším. Jak je to možné? Myslím, že je to dáno skutečností, že naše "vnější zmatky" a "vnitřní zmatky" spolu sice zpravidla souvisí, rozhodně však nefungují jako spojité nádoby. Kdybychom se podívali do životopisů Božích lidí (ale podobný jev bychom našli i v dějinách umění), zjistili bychom, že nejeden člověk napsal své vrcholné dílo poté, co byl odněkud vyhnán. Koneckonců, je to logické, že nejkrásnější dílo vznikne spíše na poušti než v lunaparku. A že Boží inspiraci přijmeme spíše v osamění než na vrcholu (lidské) slávy.
Pak bych chtěl upozornit ještě na jednu věc. V nadpisku se píše, že David své chování "změnil" před Abímelekem; v 1. Samuelově 21, která zřejmě popisuje tuto situaci, se ovšem onen pelištejský král jmenoval Akíš. Možná někdo řekne, že je tu v Bibli rozpor. V komentářích jsem ovšem našel vysvětlení, že "Abímelek" bylo možná obecným označením pelištejských králů; ostatně toto jméno (či označení) etymologicky znamená "Můj otec je král", případně "božstvo Melek (=Král) je můj otec". Přiznám se, že tyto věci mne na žalmech (a na Písmu celkově) zajímají také, ale jen okrajově. To se ale opět ocitáme v nebezpečné blízkosti otázky, jak je možné, že Písmo je Boží Slovo. Může obsahovat chyby? Písařské omyly? No, koneckonců bylo psáno na papyru či pergamenu či hliněných tabulkách, které jsou rovněž nedokonalé a podléhají zkáze. A přece věřím, že Bůh nám i skrze tato nedokonalá média poslal své Slovo. Objektivně to těžko někomu dokážete, ale pokud věříte v Boha Stvořitele, co myslíte, dokáže se postarat, aby se nám dostalo jeho Slova, pokud se pro to rozhodne? Já o tom nepochybuji. A znám Boha natolik, že dobře vím, oč je pro přijetí Božího Slova důležitější mít otevřené, pokorné srdce, než ho mít psáno zlatým písmem na dokonalém pergamenu bez jediné písařské chyby.
David je tedy vyhnán od dvora pohanského krále, dál vede život psance, a začíná svůj žalm: V každém čase budu dobrořečit Hospodinu. V mých ústech bude ustavičně jeho chvála.
Není lepší čas pro takové rozhodnutí, než když tě odněkud vyženou. Budeš-li dobrořečit Hospodinu na poušti, je naděje, že mu nepřestaneš dobrořečit ani tehdy, když tě povolají zpět a prohlásí králem, což se ostatně Davidovi stalo. Dobrořečíš-li Bohu, když k tomu nemáš žádné publikum a v situaci, kdy by si případné publikum řeklo, že k takovému dobrořečení nemáš žádný důvod, pak je to patrně opravdu mezi tebou a Bohem. Nejsi v podezření, že si na něco jen hraješ nebo že chceš jen zmást lidi kolem sebe.
Je to také velmi správné rozhodnutí. Když tě odněkud vyženou, mohl za tím stát satan, kterému jde o to, abys začal reptat, stěžovat si a litovat se, tedy aby z tvých úst vycházel přesný opak Boží chvály. Můžeš být zcela osamělý, ale takovým davidovským rozhodnutím jsi už vyhrál rozhodující bitvu.
Na poušti můžeš být krátce nebo dlouze, ale velmi pravděpodobně tam nebudeš do konce života. I na poušti zůstáváš společenským tvorem. David na poušti nebyl dlouho sám. Pokračuje: Má duše se chlubí v Hospodinu. Pokorní to uslyší a budou se radovat (v. 3). No, možná to uslyší i nepokorní, ale nepoznají, oč se jedná. Nebo se nebudou radovat. Pokorní ale rozpoznají - a radují se - z člověka, jehož duše se chlubí v Hospodinu. V přítomnosti takového člověka se totiž cítí bezpečně.
Velebte se mnou Hospodina! Vyvyšujme společně jeho jméno! Snad se dá říci, že v těchto větách David shrnuje svůj životní program. David žil v dobách, kdy bylo běžné, že Panovník vnucoval poddaným svou vůli. Nemá smysl zastírat, že tak mnohdy činil i David - taková byla doba. O demokracii David nic nevěděl. U tohoto programu - smíme-li to tak nazvat - si ale David zřejmě uvědomoval, že jej nelze jiným vnutit. Lze jít pouze příkladem. A David hned v následujícím (5.) verši říká, proč on velebí Hospodina: Hledal jsem Hospodina - a odpověděl mi! Vysvobodil mě od všech mých děsů! Mluví v jednotném čísle; každý totiž potřebuje udělat svou osobní zkušenost s Bohem.
Někdo by mohl namítnout, že Bůh by měl být chválen spíše za to, jaký je, než za to, co dělá. Vztah člověka k Bohu je ale v mnohém (nikoli ve všem) podobný vztahu člověka k člověku. I v mezilidských vztazích poznáváme, jaký někdo je, nejprve z toho, co dělá. Když vám někdo nesobecky pomůže, usoudíte, že je to laskavý člověk. S Bohem je to stejné: uděláme-li s ním osobní zkušenost, přestávají nám jeho přívlastky ("jaký Bůh je") připadat jako prázdná abstrakta či jako pouhé teologické poučky. Proto David o pár veršů dál vyzývá své posluchače: Okuste a vizte, že Hospodin je dobrý (v. 9).
Pán Ježíš, který je obrazem Božím, tento Boží postoj demonstroval ve vztahu ke svým učedníkům. V 1. kapitole Janova evangelia je psáno, že dva Janovi učedníci šli za Ježíšem a ptali se ho: Mistře, kde bydlíš? Ježíš jim odpověděl: "Pojďte a uvidíte". Myslím si, že tato slova říkal ve smyslu: "Pojďte se podívat." V tu chvíli je ještě nepovolal za učedníky. Věděl, že ho nejprve musí osobně poznat. Až po zázračném rybolovu (kdy Ježíš něco udělal) poznali, kým je, a on je povolal, aby šli za ním a stali se rybáři lidí.
Ne vždy nám Bůh říká, abychom ho "vyzkoušeli". Chci upozornit - přestože riskuji, že mne Aleš Franc označí za učitele prosperity - na jedno místo, kde Bůh výslovně říká: Sneste všecky desátky do obilnice, aby byla potrava v domě mém, a zkuste mne nyní v tom, praví Hospodin zástupů, nezotvírám-liť vám průduchů nebeských, a nevyleji-li na vás požehnání, tak že neodoláte (Malachiáš 3,10 Kr.).
Já jsem takto Boha vyzkoušel. Začal jsem platit desátky v v nejkritičtějším období svého života, kdy jsem měl opravdu nouzi. Nehlásám zde, že křesťané jsou povinni platit desátky, neříkám, že budeš-li platit desátky, budeš určitě bohatý, ale mohu říci: Osobně jsem v této věci poslechl Boží slovo z Malachiáše 3,10, a od té doby jsem nikdy netrpěl skutečnou nouzí. Okusil jsem, že Hospodin je dobrý. Je to mé osobní svědectví; chce-li se někdo přít, partnerem mu nebudu. Nikomu jsem nikdy placení desátků nenařizoval, ale mnohé jsem vyzval - a všechny vyzývám i nyní: Zkuste Hospodina! Věřím, že uděláte stejnou zkušenost: Hospodin vám otevře průduchy nebeské.
Vraťme se ale ještě k předchozím veršům. V 6. verši David říká: Ti, kdo na Něj hledí, budou zářit. My tuto pravdu známe spíše od apoštola Pavla, z 2. Korintským 3,18: "Na odhalené tváři nás všech se zrcadlí slavná zář Páně…" (ČEP).
Možná se dá říci, že v našem duchovním životě jde o to, abychom hleděli na Pána. Můžeme při tom vzpomenout na Marii, sedící u nohou Ježíšových. Hleděla na jeho tvář a vstřebávala jeho Slovo. Slova "hledět na Pána" mohou být prázdnou frází, ale také vyjádřením zásadního životního postoje, do nějž se neustále vracíme. Hledět na Pána znamená v každé životní situaci se ptát, co na to On. Ježíš neustále hleděl na svého Otce. Proto zářil - byť možná trochu jinak než Mojžíš, ale přitom neskonale více! Tuto zář ale vnímali jen někteří. Nejintenzivněji ji prožili Petr, Jakub a Jan na Hoře proměnění. Jako Otec, i Syn svou slávu skrývá - a dle svého uvážení ji někomu zjeví. Pokud věříš v Boha Stvořitele, pokud jsi pochopil cokoli z Božích věcí, je to jen proto, že ti Bůh otevřel oči. Můžeš na něj hledět, jen pokud se ti zjevil. Ale současně je to tvé rozhodnutí - rozhodnutí, které musíš vlastně neustále obnovovat.
V osmém verši čteme: Hle, Hospodinův anděl je kolem těch, kdo se ho bojí, a vytrhuje je. (Hebrejská věta je postavena takto, z hlediska češtiny trochu nedůsledně - slůvko "ho" se jistě týká Hospodina, nikoli anděla.) Slova "je kolem" v hebrejštině mohou znamenat "stanuje" nebo "vojensky se položil", jak je to přeloženo v některých jiných souvislostech.
Poprvé se v Žalmech setkáváme se slovem "anděl". (Nepíši, že se poprvé setkáváme s andělem, protože "synové Boží" z Ž 29,1 byli možná také andělé.) Toto slovo zní hebrejsky malak a podobně jako řecké angelos znamená "posel". Rozhodli jsme se ale zachovat slovo "anděl", protože zvážíme-li, co andělé dělali, pak se rozhodně nedá říci, že by fungovali výhradně (ba ani předně) jako poslové. Platí to i o tomto místě. Poslové vyřizují poselství; k jejich "popisu práce" nepatří vojenská ochrana těch, k nimž jsou posláni. Kromě toho pod slovem "posel" si zpravidla představíme člověka. Bibličtí andělé jsou duchovní bytosti odlišné od člověka a lidé je zpravidla nevidí - pokud jim Hospodin neotevře oči.
Studovat anděly v Písmu je velmi zajímavé. Často jsou přímými účastníky duchovního boje. Zasahují do běhu věcí lidských - ostatně o tom mluví i tento žalm - nicméně způsobem, který lidem zpravidla není zřejmý. A nebývá jim zřejmý dokonce ani v tom případě, když jim Hospodin otevře oči a oni anděla spatří. Anděla spatřil i Jozue - viz 5,13-15 (citováno dle ČEP):
Když byl Jozue u Jericha, rozhlédl se, a hle, naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: "Patříš k nám nebo k našim protivníkům?" Odvětil: "Nikoli. Jsem velitel Hospodinova zástupu, právě jsem přišel." I padl Jozue tváří k zemi, klaněl se a otázal se: "Jaký rozkaz má můj pán pro svého služebníka?" Velitel Hospodinova zástupu Jozuovi odpověděl: "Zuj si z nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté." A Jozue tak učinil.
Pročítáte-li dále knihu Jozue, už se s "velitelem Hospodinova zástupu nesetkáte. Nevíme, zda a jak zasáhl do bojů. Předpokládám, že nějak ano; Písmo o tom ale mlčí. Proč se tedy Jozuovi vůbec zjevil? Možná ze stejného důvodu, proč píšu tyto řádky: abychom nezapomínali, že to, jak se naše boje jeví nám, nemusí být totožné s tím, jak se jeví v duchovním, neviditelném světě.
David pokračuje výzvou a zaslíbením: Bojte se Hospodina, jeho svatí! Ti, kdo se ho bojí, netrpí nouzí! Lvíčata strádají a hladovějí, ale hledající Hospodina nemívají nedostatek v ničem dobrém.
Těžko popírat, že se zde setkáváme s jednoznačně materiálním zaslíbením. Nemyslím, že se zde setkáváme se zaslíbením prosperity; rozhodně ale jde o zaslíbení, že nebudeme trpět materiálním nedostatkem.
Je to kontroverzní téma a výklad tohoto žalmu není místem, kde by bylo možno ho probrat v celé šíři. Kontroverze v moderní době je dána určitým zmatením pojmů. Učení prosperity vzniklo v prosperujících zemích. Po pravdě řečeno, z hlediska obyvatelstva chudších zemí třetího světa nemůže obyvatel Spojených států či valné části Evropy neprosperovat, pokud není vyložený lajdák. Prosperita ve Rwandě je asi něco zcela jiného než prosperita v Austrálii. Zdá se mi, že kazatelé prosperity mnohdy zaměňují biblické zaslíbení, že Boží člověk nebude trpět nedostatkem, za příslib, že se bude topit v nadbytku.
Slyšel jsem takové kazatele prosperity na vlastní uši. Jeden z nich se vytahoval, že má dobré auto, a jako příčinu udával, že o to dobré auto prosil Boha a Bůh mu ho dal. Myslel jsem v tu chvíli na některé své známé dobré křesťany z třetího světa či misionáře, kteří rozhodně žádným nadbytkem netrpí, a přemýšlel jsem o tom, jak asi nadšené kázání tohoto muže vnímá Bůh. Ostatně, přemýšlel tento muž o tom, jaká je asi víra mnohých oddaných božích služebníků, kteří žijí na mnohem nižší úrovni, než on, a ještě tři čtvrtiny svého příjmu věnují chudým nebo na (jiné) Boží dílo? Ne, učení o prosperitě je možné jen v prosperujících zemích a více vypovídá o tom, oč jeho hlasatelům jde, než o Božím charakteru.
Jiná věc je ale ona zaslíbená "absence nedostatku". Zde jsme na mnohem bezpečnější půdě, i když i na této půdě radím k pohybům velmi obezřetným. Osobně věřím, že Písmo skutečně takové zaslíbení obsahuje. Můžeme se nad ním položit otázku, zda platí pro mě, a jak pro mě platí. Už jsem psal o desátcích; začal jsem je platit, když jsem nouzi trpěl, a od té doby se můj finanční stav neustále zlepšoval. Nedostatek zmizel vlastně ihned; relativně chudý jsem byl ještě dlouho. Ano, osobně mohu potvrdit Davidova slova.
Problém nastane, když se setkáme s člověkem, který je Boží (nebo alespoň máme dobré důvody si to myslet), a přitom trpí nedostatkem. (Nemám nyní na mysli Boží lidi v opravdu chudých zemích, to je opět jiná kapitola; mám na mysli Boží lidi trpící nedostatkem mezi námi.) Varuji před myšlenkou, která by nám mohla snadno blesknout hlavou: "S jeho vírou patrně nebude něco v pořádku". To je přesně aplikace Božího slova, které bychom se měli na hony vyhnout. Ovšem s jednou výjimkou: Jsme-li duchovní autoritou takového člověka (pastorem, starším vedoucím skupinky), měli bychom se nouzí svého bratra či sestry zabývat. A skutečně můžeme zjistit, že nějak "špatně věří". Osobně bych si ale tipnul, že ve většině případů zjistíme nikoli že špatně věří, ale že špatně hospodaří. I tak potřebuje pastýřskou pomoc, byť velmi prozaickou.
Jak se tedy zabývat tímto zaslíbením, pokud sami netrpíme nouzi? Well, mám jeden nápad: Porozhlédněme se, zda nějaký bratr netrpí nouzi v naší blízkosti. Co když Bůh volá právě nás, abychom jeho nouzi ulevili? Co když právě my jsme "Božími posly", kteří mají být Božími nástroji, aby se zaslíbení o "absenci nedostatku" na našem bratru či sestře naplnilo?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama