Druhá část úvahy Dana Drápala nad Žalmem 34

12. února 2007 v 18:01 | Dan Drápal. Další jeho texty najdete na www.dan.drapal.org
Dvanáctým veršem se dostáváme do druhé, poněkud odlišné poloviny žalmu. Následující tři verše (12-14) zní:
Pojďte, synové, a poslouchejte mě - vyučím vás Hospodinově bázni. Který člověk si oblíbil život a miluje dny, aby viděl dobré? Střez svůj jazyk před zlem a své rty před falešnými řečmi.
Dobrá zpráva je i to, že Hospodinově bázni lze vyučit. Hospodinova bázeň přitom není něco, co by nás omezovalo a připravovalo nás o radost ze života - vždyť v dalším verši klade žalmista otázku: Který člověk si oblíbil život a miluje dny, aby viděl dobré? Hospodinova bázeň není nějaký život v náboženském strachu. Vzpomínám si na jeden rozhovor, o němž mi počátkem osmdesátých let říkal dobrý přítel Pavel Kábrt. Mluvil na ulici s nějakými lidmi, a říkal jim, že se bojí Boha, a proto se nebojí lidí. Jeden z mužů, které oslovil, otevřeně přiznal: "To já se Boha tedy nebojím. Ale lidí jo." Hodně jsem o tom přemýšlel a vskutku tomu tak je: bázeň před Bohem je nepřímo úměrná strachu z lidí. Čím více se bojíš Boha, tím méně se bojíš lidí; tím méně jsi na nich závislý. Čím méně se bojíš Boha, tím více ti hrozí, že se zapleteš s lidmi způsobem, který povede ke strachu a různým spoutanostem.
Jaká je tedy první podmínka, abys v životě viděl dobré? Střez svůj jazyk před zlem a své rty před falešnými řečmi. Podrobněji je toto téma rozvedeno ve třetí kapitole epištoly Jakubovy. Píše se tam o tom, že pokud někdo ovládá svůj jazyk, ovládá celý svůj život. Ovládání jazyka je cestou k nejvyšší dokonalosti, jaké můžeme na této straně nebe dosáhnout.
Pokud budeš svůj jazyk střežit před zlem - před pomluvami, reptáním, prázdným mluvením - tím více se ti bude pročišťovat zrak, abys viděl dobré. Když budeš lidi povzbuzovat a chválit, budeš je mít i víc rád. Oblíbíš si život.
David pokračuje: Odstup od zlého a čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj (v. 15).
Po výzvě, abychom se naučili správně používat jazyk, následuje výzva "odstup od zlého a čiň dobré". Myslím, že pro člověka, který zvládne svůj jazyk, je naplňování této výzvy podstatně snadnější. Ano, ani křesťané se neshodnou vždycky, co je "zlé" a co je "dobré". Většinou ale mají jasno v tom, že existuje nějaké zlo a nějaké dobro. Ostatně v tom měla jasno naprostá většina civilizací. Až naše postmoderní společnost v tom jasno nemá - a programaticky mít nechce. Ilustrací je nedávný výrok jednoho z poradců pana prezidenta Klause: "Dějiny vnímám jako souboj dobra se svobodou. V tomto souboji stojím na straně svobody." Opravdu dokonalé zmatení pojmů. Jednak se zde vytváří dojem, že dobro je opakem svobody. Dále si nedovedu představit, že zmíněný muž chce říci: "Stojím na straně zla". Za opak dobra přece bývá standardně považováno zlo, nikoli svoboda. Nebo to snad skutečně chce říci? Pro mne "odstup od zlého a čiň dobré" znamená třeba "přestaň manipulovat druhými lidmi"; manipulace je přece proti svobodě. Kdybych byl v moci postavený, pak by výzva "čiň dobré" zahrnovala "poskytni lidem co nejvíce svobody".
Naše doba se bojí hodnotových soudů. Při rozvodovém řízení se již dávno přestala zjišťovat vina, zřejmě na základě (více méně správné) premisy, že pokud jsou v manželství problémy, není vina zpravidla pouze na jedné straně. Nicméně nastane-li situace, že muž opustí ženu s dětmi a ještě ji připraví o prostředky, a není vynesen žádný verdikt o vině, a žena, která sice možná dělala chyby, ale stále se snažila rodinu udržet, je na tom stejně jako naprostý a výslovný svévolník, který se svou svévolí nijak netají, pak se mi zdá, že je něco hodně špatně. Ne, my křesťané se nesmíme bát říkat, že něco je zlé a něco je dobré.
Dále jsme vyzváni, abychom usilovali o pokoj. V Ježíšových blahoslavenstvích čteme: "Blahoslavení ti, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni Božími syny" (Mt 5,9). Opět ale musíme číst Písmo v kontextu. Pokud Davídek vezme Terezce její hračku, pak bychom měli Davídka napomenout a zjednat nápravu, přestože se mu to nebude líbit, a nespokojit se s výzvami, "Děti, mějte se rády a smiřte se!" Pokud jeden křesťan pomlouvá druhého, měli bychom pomluvu nazvat pomluvou a viníka volat k pokání, a ne apelovat na obě strany, aby zachovaly křesťanskou lásku. V listu Římanům Pavel píše: "Je-li možno, pokud to záleží na vás, mějte pokoj se všemi lidmi" (Ř 12,18). Zřejmě to není možno vždycky.
Nyní však uchopme daný verš pozitivně. Naším základním nastavením by mělo být, že usilujeme o pokoj. Víme, že se nesmíme vyhýbat křesťanské kázni (ani aktivně, ani pasivně), ale podobně jako našeho nebeského Otce netěší, když nás musí trestat, ani nás nesmí těšit, musíme-li iniciovat nějaký negativní zásah. Pokud ale usilujeme především o pokoj, půjdeme druhému v ústrety. Jeho slova si budeme vysvětlovat z té lepší stránky. Budeme dbát na to, abychom nebyli zbytečně podezřívaví. Budeme se modlit, aby nás Pán inspiroval, jak můžeme přispět ke smíření ve složitých situacích. Klíčem je opět naše srdce a jeho vnitřní motivace, nikoli vnější projevy.
Žalmista pokračuje: Oči Hospodinovy hledí na spravedlivé, jeho uši slyší jejich volání o pomoc. Tvář Hospodinova je proti činícím zlo, aby vymýtil ze země jejich památku (vv. 16-17).
Ano, vše, co děláme, má velice důležitého diváka. Bůh nezasáhne vždy ve prospěch spravedlivých - to dobře víme. Jsou lidé, kteří stráví třeba desetiletí ve vězení, než se přijde na to, že byli odsouzeni nespravedlivě. Proč to Bůh dopouští, přesahuje rámec tohoto žalmu. V takových situacích může být ale každému pomocí ujištění, že Bůh slyší volání o pomoc. Bohu není nespravedlnost lhostejná. A ačkoli se svévolníkovi zatím daří dobře, Hospodin je proti němu. A jednou bude jeho památka ze země vymýcena.
I další verše obsahují vzácná zaslíbení: Když úpěnlivě volají, Hospodin je vyslýchá a vysvobozuje je ze všech jejich soužení. Hospodin je blízko těm, kdo mají zkroušené srdce. Zachraňuje ty, kdo mají zdeptaného ducha (vv. 18-19).
Jsou otázky, na které neznám jednoznačnou odpověď. Rád bych odpověděl každému trpícímu na otázku, proč stále ještě trpí. Ale odpověď neznám - ani pokud trpím sám. Zaslíbení, že Bůh "vysvobozuje ze všech soužení", těžko mohu chápat jinak než eschatologicky, tj. že definitivně budeme vysvobozeni ze všeho soužení až při příchodu Kristově. Nechci tím ale říci, že ať voláme jak voláme, Hospodin nám v této časnosti nepomůže. Mnohdy pomůže, a to zcela dokonale. V některých případech jsou svévolníci odhaleni - a dokonce i pravomocně odsouzeni. Ale dobře víme, že tomu tak není vždycky.
V každém případě má smysl řídit se Písmem. To znamená úpěnlivě volat, jsme-li v soužení. Odpovědí nebude vždy okamžitá likvidace toho, co nám soužení působí. První pomocí může být už prosté vědomí, že Bohu nejsme lhostejní a že nás slyší. Další pomocí může být, že nám Bůh otevře oči a dá nám zahlédnout naši situace z vyšší perspektivy. Mnohdy to povede k tomu, že budeme zbaveni sebelítosti a pomstychtivosti. Někdy se dokonce může stát, že budeme mít soucit se svými trýzniteli, a budeme schopni se upřímně modlit za své nepřátele. Myslím, že už to samo o sobě je obrovskou Boží pomocí. Naše srdce nemusí být obtěžkáno zoufalstvím, beznadějí a hořkostí. Ano, už to samo je úžasnou Boží odpovědí na úpěnlivé volání.
"Zkroušené srdce" a "zdeptaný duch", o kterém se v této souvislosti mluví, je důsledkem našeho vlastního rozhodnutí. To "zkroušené srdce", kterým Bůh nepohrdá, není srdce zkoušené zvenčí, někým jiným. Zkroušené srdce a zdeptaný duch je výsledkem odvážného pohledu na sebe sama očima Panovníka Hospodina. Myslím si, že mi lidé mnohdy ublížili. Když se ale postavím před Boha, pak mi dochází, že mým problémem není, že mi jiní lidé ublížili: Mým problémem bylo a je, že jsem v srdci neměl a stále ještě nemám jen čisté motivy. Zkroušené srdce není výsledkem vnějších okolností, jakkoli nepříznivých. Zkroušené srdce je výsledkem zjevení. Zjevení toho, jaký je Bůh, a toho, jaký jsem já. A právě takovému srdci je Bůh - ve své milosti - blízko.
Mnoho zla přichází na spravedlivého, ale Hospodin je ze všeho vysvobodí (v. 20). Novozákonními protějšky tohoto verše jsou slova Ježíšova "Ve světě máte soužení. Ale buďte dobré mysli, já jsem přemohl svět" (Jan 16,34) a slova Pavlova, že do království Božího musíme vejít skrze mnohá soužení. (Sk 14,22). Ano, v tomto světě neustále probíhá boj mezi dobrem a zlem, mezi Bohem a jeho nepřítelem, a čím více budeme na Boží straně, tím více se bude nepřítel snažit nás zničit. Není nám zaslíbeno, že duchovní boj na nás nedolehne; je nám zaslíbeno, že nás Hospodin nakonec ze všeho vysvobodí. Hospodin nepřipustí situaci, kdy bychom museli svůj duchovní boj prohrát. Sama skutečnost, že musíme bojovat a že na nás doléhá "mnoho zla", by nás ale rozhodně neměla překvapovat.
Zatím jsme celý text interpretovali tak, jakoby platil pro každého z nás. Zdá se mi, že následující verš platí o tom Jediném Spravedlivém, o Ježíši Kristu: Střeží všechny jeho kosti, ani jedna z nich mu nebude zlomena (v. 21). To se podle evangelijní tradice naplnilo na Golgotě, kde Ježíš zemřel strašlivou a potupnou smrtí, kde mu však nebyly lámány kosti, jak se prý mnohdy dálo u zesnuvších nebo umírajících odsouzenců (srov. Jan 19,36).
Následující verš je možno interpretovat mnoha způsoby. Ničemu zahubí zlo. Kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Můžeme tento verš pochopit tak, že ničemu zahubí zlo, které rozpoutal (ve smyslu přísloví "Kdo kope [jinému] jámu, spadne do ní" - Př 26,27). Je možno je ale chápat ve smyslu, že Hospodin ho zahubí - kvůli zlu, pro které se ničema rozhodl. Tak se ocitáme u celého komplexu otázek. Může ničema přestat být ničemou? Existuje peklo? Je peklo věčné? Otázek se může vynořit celá řada. Na první z nich mám jednoznačnou odpověď: "Ano, ničema může přestat být ničemou." Stačí činit pokání. Na další mám různé názory, ale nepovažuji je za důležité. Důležité je vlastně pouze to, že můžeme činit pokání, že se můžeme zříci zla, a že pokud toužíme po dobrém Bohu, Bůh nás nenechá zahynout. Považuji za mnohem důležitější snažit se sám oddělit od zla a konat dobro, než přemítat o tom, kdo a jak bude zahuben. Na otázku, jak konat dobro, nám Hospodin odpovědi dává, na otázku, kdo konkrétně půjde do zatracení, nám odpovědi zpravidla nedává.
Zajímavá je i druhá polovina verše: Kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Na první přečtení nás napadne, že nespravedlivého mohou nenávidět jen nějací bídáci. Musím se ale přiznat, že jsem sám v sobě shledal určitá negativní hnutí mysli, když jsem se setkal se spravedlivým jednáním - nebo když jsem se setkal se společenstvím spravedlivých, s Duchem naplněným shromážděním Božího lidu. Někdy jde o podezřívavé myšlenky. Co když ten spravedlivý je farizej?! Vypadá tak spravedlivě, ale co když to jenom hraje?! Co když jen dovedně skrývá své vnitřní boje, a "ve skutečnosti" není vůbec takový, jakým se jeví?! Nechce svým spravedlivým jednáním pouze dát najevo nadřazenost nad druhými?! A to shromáždění - není zbytečně upjaté?! Takové otázky či námitky se nám mohou honit hlavou (nebo srdcem). Pak cítím, že mi Bůh odpovídá: Co je ti do toho? Jsi ty soudcem těch lidí? Co to z tebe mluví? Boží slovo je vážné: Kdo nenávidí spravedlivého, ponese vinu. Chci si dát pozor, abych vůči spravedlivému nechoval ani podezřívavost, ani odpor.
Poslední (23.) verš 34. žalmu přesahuje abecední strukturu žalmu. Zní: Hospodin vykoupí duše svých služebníků. Nikdo, kdo v něm hledá útočiště, neponese vinu. Je to jednak krásné proroctví o Ježíši Kristu, v němž Hospodin skutečně vykoupil duše svých služebníků. A kdo v Něm hledá útočiště, neponese vinu. V světle toho, co jsem napsal o předchozím verši, je snad možno říci, že někdy hledáme útočiště sami před sebou. I kdybys pocítil nevraživost vůči spravedlivému, můžeš hledat útočiště v Bohu. Pak řekneš: Bože, to není má myšlenka - odmítám ji a zříkám se jí! Naplň mne, prosím, svým Duchem!
– konec—
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 katka katka | E-mail | 23. dubna 2008 v 15:48 | Reagovat

příšerné

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama