Leden 2007

Úvaha Dana Drápala nad Žalmem 33, část 1; do verše 6.

28. ledna 2007 v 17:36 | Dan Drápal - www.dan.drapal.org
Úvahy nad 33. žalmem
Jásejte, spravedliví, v Hospodinu - přímým přísluší chvála.
Jako křesťané víme, že spravedliví nejsme, protože jsme se nedopustili nepravosti, ale protože nás Kristus ospravedlnil. Oslovení "spravedliví" na sebe mohou na sebe vztáhnout všichni, kdo vědí o svém hříchu, kdo však cele spoléhají na Hospodina - jinými slovy, kdo činí pokání. To jsou lidé přímí, nezáludní - a těm přísluší chvála.
Chvalte Hospodina na lyru, opěvujte jej při harfě o deseti strunách. Myslím, že nikdo z čtenářů této úvahy nebude Hospodina chválit ani na lyru, ani na harfu o deseti strunách. A naštěstí téměř nikdo neusoudí, že "správné biblické chvály" jsou pouze ty, které se dějí při lyře a harfě o deseti strunách. Bohužel, u mnoha jiných záležitostí lidé zapomínají, že to "správné biblické" nemusí být zrovna to, co se "biblickému" navenek nejvíce podobá. Ke správnému chápání Písma potřebujeme především Ducha svatého - ale také notnou dávku zdravého selského rozumu.
Zpívejte mu novou píseň, dobře hrajte s radostným křikem…
Celkem devětkrát se v Písmu hovoří o nové písni, z toho čtyřikrát v Žalmech. Jistě nešlo o to, že hudební produkce musí být neustále up-to-date. Nejde o nové hudební nástroje či o nové hudební styly. Nová píseň tryská z nové zkušenosti s Bohem. Budeš-li spravedlivý a přímý, nebudeš mít nouzi o zkušenosti s Bohem. Pak budeš moci zpívat novou píseň.
Hebrejské slovo, které zde překládám "radostný křik" (v hebrejštině jde o jediné slovo) v jiné souvislosti označuje válečný pokřik. Naše chvály souvisí s duchovním bojem. Kdykoli spravedliví a přímí chválí Hospodina, probíhá duchovní boj. Jedna z věcí, které satan nesnáší, jsou chvály. Proto rovněž dělá vše pro to, aby Boží děti Boha nechválily, a nejšťastnější je, když místo chval a radostného křiku z úst Božích dětí vycházejí pomluvy a reptání.
…neboť slovo Hospodinovo je přímé, každé jeho dílo se děje v pravdě (v. 4).
Slovo Hospodinovo je velkým tématem teologie, a to plným právem. David o něm v tomto žalmu říká, že je přímé. Slovo Hospodinovo je prvním důvodem jeho chvály ("Zpívejte mu novou píseň…, neboť…"). Ježíš je Slovo, které se stalo tělem. O Ježíši je možno říci, že je přímý, a každý jeho skutek se děje v pravdě.
Mnozí ovšem říkají, že Božímu slovu nerozumějí. A pak je zde ta veliká otázka, jakým způsobem je Písmo božím slovem - pokud vůbec.
Je Bible božím slovem - či není? Otázka, která rozděluje křesťany. Přinejmenším na liberály a fundamentalisty. V rámci úvah nad 33. žalmem není místo k podrobné odpovědi na tuto otázku (doufám, že se k ní jednou dostanu, abych na ni mohl odpovědět zevrubně). Zde můžeme pouze odkázat na úvahy nad 18. žalmem, kde jsme se zabývali i verši 26 a 27: S věrným jednáš věrně, s člověkem ryzím jednáš ryze. Čistému se jevíš čistě, se zvráceným jednáš převráceně. Přímý člověk se bude radovat z přímého Božího slova. Ten, kdo je sám pravdivý, se bude radovat z pravdivosti (či věrnosti) Božího díla.
Další důvod, proč David Boha chválí, je následující: Miluje spravedlnost a právo, Hospodinovo milosrdenství naplňuje zemi (v. 5).
Málokdo by asi řekl, že druhá polovina tohoto verše odpovídá jeho zkušenosti. Spíše se nám zdá, že země je naplněna nepravostí, nikoli Hospodinovým milosrdenstvím.
Nejdříve se ale zastavme u slov "miluje spravedlnost a právo" (stejně správně bychom mohli přeložit: "spravedlnost a soud". V naší zkušenosti (mám na mysli především zkušenost s naší justicí) spravedlnost vždycky s právem přímo nesousedí. Často máme pocit, že lidé mají právo na něco nespravedlivého (např. na beztrestné tunelování bank). Pro filozofy a teoretiky práva rovněž není nijak snadné definovat, co to vlastně spravedlnost je. Jako vyznavači Hospodinovi to máme snažší - co je Boží spravedlnost, poznáváme z Písma. Náš Bůh je Bůh práva, Bůh soudu - neznamená to ale, že je to Bůh právnických kliček a sudičství. Spravedlnost umožňuje, aby si lidé ve vzájemném soužití neubližovali. Právo (soud) umožňuje, aby se život rozvíjel a byl chráněn. Čteme-li, že Bůh miluje spravedlnost a právo, víme rovněž, že nemiluje nespravedlnost a bezpráví, a to jak násilí, tak vzpouru a anarchii. Tam, kde není možno dovolat se spravedlnosti a kde se neděje spravedlivý soud, tam lidé těžko mohou být šťastní. A těžko tam mohou prosperovat.
Kdyby ale v Bohu byla pouze láska k spravedlnosti a právu a kdyby v něm nebylo i milosrdenství, byli bychom ztraceni. Milosrdenství se ovšem projevuje už v Boží spravedlnosti: Před Bohem je spravedlivé pamatovat na sirotka, vdovu a běžence. My ale potřebujeme i milosrdenství, s nímž Bůh řeší problém našeho hříchu. Milosrdenství, v němž nám Bůh pro Ježíše Krista odpouští hříchy. Slovům, že Hospodinovo milosrdenství naplňuje zemi, rozumím tak, že odkudkoli lze k Bohu přijít. Boží milosrdenství sahá i do žalářů reálných i obrazných - ne v tom smyslu, že by sami žalářníci či spoluvězni byli milosrdní, ale v tom, že v každé situaci můžeme činit pokání a nalezneme Boží milosrdenství. Satan jednoduše nemůže Bohu zabránit, aby nám odpustil, činíme-li pokání.

Úvaha Dana Drápala nad Žalmem 33 část 2; od 6.verše

28. ledna 2007 v 17:34 | Dan Drápal - www.dan.drapal.org
V 6. verši nastoluje žalmista nové téma: Nebesa byla učiněna Hospodinovým slovem a dechem jeho úst všechny jejich armády.
Předně stojí za zmínku, že za našimi dvěma slovy "duch" a "dech" stojí jediné hebrejské slovo - rúach. Za druhé: V daném verši máme co do činění se známým hebrejským literárním nástrojem, s nímž jsme se v žalmech již setkali - odborně (latinsky) se mu říká parallelismus membrorum. Dvě části téhož verše říkají někdy tutéž věc jinými slovy, jindy říkají věc velmi podobnou. Určitá potíž je v tom, že někdy jde skutečně o dvě identické pravdy, jindy ale jde o dvě různé, byť spolu souvisící pravdy. Nemáme žádný klíč k jednoduchému rozpoznání, kdy jde o první a kdy jde o druhý případ. Někdy nám prostá logika řekne, že jde určitě o první a jindy zase určitě o druhý případ. Někdy jsme ale na vážkách. Znám jednoho bratra, který se snažil vyvodit nějaké teologické poznání z kralického překladu parallelismu membrorum v Izajášovi 53,6, kde se píše o Kristu: …ještotě on nemoci naše vzal, a bolesti naše vlastní on nesl. Onen bratr se snažil dovozovat, že nemoci Ježíš vzal, tj. zničil, kdežto bolesti nesl, tj. nezničil, ale pomáhá je nést i nám. Dle mého názoru ale dané místo říká identickou věc, nikoli dvě různé pravdy. - Chci tím jenom ukázat, že interpretace paralelismů může být v některých mezních případech ošidná.
Vraťme se ale k našemu textu. Jsem přesvědčen, že Bůh tvoří spojením slova a Ducha. Ve zprávě o stvoření v Genezi 1 čteme nejprve, že se Duch vznášel nad vodami, a pak Bůh řekl (slovo) - a bylo stvořeno. Osobně jsem přesvědčen, že když Pán Ježíš Kristus hovoří s Nikodémem o potřebě znovuzrození z vody a z Ducha, skrývá se za onou vodou nikoli voda křtu, jak se někteří domnívali, ale Boží slovo, které je často k vodě přirovnáváno. Pak by tedy Ježíš říkal, že se potřebujeme znovuzrodit ze slova a z Ducha, což by ostatně ladilo s Petrovým výrokem, že jsme se znovuzrodili nikoli z pomíjitelného semene, nýbrž z nepomíjitelného, skrze živé a na věčnost zůstávající slovo Boží (1Pe 1,23).
Mám tedy za to, že pokud vezmeme všechny tyto texty dohromady (tedy Gn 1; Ž 33,6; Jan 3 a 1Pe 1,23), můžeme dospět k závěru, že Bůh tvoří vždy spojením Slova a Ducha. Platí to jak o "starém" (fyzickém) stvoření, tak o novém stvoření (znovuzrozeném křesťanu).
Mohu říci, že má osobní zkušenost to svým způsobem potvrzuje. Když mi bylo asi tak patnáct let, byl jsem v situaci, kdy se mne dotýkal Duch svatý. Byl jsem sice na horách s evangelickou mládeží, ale neslyšel jsem tam tehdy potřebné slovo. Dodnes mám pocit, že kdyby mi tehdy někdo zvěstoval jasné slovo evangelia, možná bych se obrátil už tehdy - a mohl jsem sobě i jiným ušetřit spoustu trápení.
Naopak když jsem čtvrtým rokem studoval teologii, bylo mi zvěstováno jasné slovo. Jenže tehdy jsem byl pod vlivem duchů zcela jiných, než byl Duch svatý. A opět se nestalo nic. Ano, něco se s námi stane, když se spojí Boží Slovo a Boží Duch.
K Božímu tvoření se vrací ještě verš devátý: Vždyť on promluvil - a stalo se. On přikázal - a uskutečnilo se. Jako by k nám v těchto slovech doléhala ozvěna z Gn 1.
Poznání, že Bůh je stvořitel nebe a nebeského zástupu (nebeských armád), má lidi přivést k bázni před Bohem: Boj se Hospodina, celá země! Všichni obyvatelé světa, třeste se před ním! (v. 8). Svatá bázeň jistě není jediný cit, který bychom měli vůči Bohu chovat, nicméně lidé bez boží bázně si koledují o vážnou katastrofu. Sedmý verš jsem přeložil: Hromadí jako val mořské vody, do skladů dává hlubiny vod. Zakusil jsem povodně na Moravě v roce 1997 a v Čechách roku 2002. Koncem roku 2005 zabila téměř čtvrt milionu lidí ničivá vlna tsunami. Nedlouho před tím byl vodou zničen New Orleans. Neřeším teď otázku, zda autorem těchto katastrof byl Bůh, nicméně jsem si jist, že kdyby Bůh chtěl soudit, pak by měl jednak dostatek důvodů, jednak dostatek možností. Žít bez boží bázně mi připadá zpozdilé, i když vím, že nevěřícím to připadá inteligentní.
Ano, náš Bůh je Bohem nebeských armád. My je nevidíme, i když některým biblickým postavám (a věřím, že nejen jim), je někdy bylo dáno zahlédnout. Z různých biblických míst uvedu jen 5. kapitolu Jozue:
Když byl Jozue u Jericha, rozhlédl se, a hle, naproti němu stojí muž a má v ruce tasený meč. Jozue šel k němu a zeptal se ho: "Patříš k nám nebo k našim protivníkům?"
Odvětil: "Nikoli. Jsem velitel Hospodinova zástupu, právě jsem přišel." I padl Jozue tváří k zemi, klaněl se a otázal se: "Jaký rozkaz má můj pán pro svého služebníka?"
Velitel Hospodinova zástupu Jozuovi odpověděl: "Zuj si z nohou opánky, neboť místo, na němž stojíš, je svaté." A Jozue tak učinil.
Na otázku "Patříš k nám, nebo k našim protivníkům?" se Jozuovi dostává záhadné odpovědi: "Nikoli." Když se Jozue ptá, jaký má rozkaz, řekne mu podivnou věc: "Zuj si opánky." V knize Jozue se nikde nedočteme, zda a jak kníže vojska Hospodinova (a samotné vojsko Hospodinovo) zasáhli do bojů. Vězme ale dobře, že různé boje, kterých jsme svědky zde na zemi - a každý z nás se jich nějak účastní, ať už na té nebo na oné straně - jsou jen součástí boje mnohem širšího. Boje, kterému bez zvláštního božího zjevení moc nerozumíme.
Dále se dovídáme - a jsme stále v tématu duchovního boje - že Hospodin ruší radu národů, maří lidské plány. Není národa a není velmoci, které by se mohly Bohu postavit. Není ani mezinárodní organizace, která by se mohla Bohu postavit. Bůh ovšem neruší radu národů proto, že by byl svou povahou rušitel. Rada národů dnes opět nebezpečně směřuje k likvidaci národa, který Bůh vyvolil - Izraele. Někteří čelní politici se už ani netají těmito plány. Boží slovo však pokračuje: Rada Hospodinova platí věčně, plány jeho srdce po všechny generace (v. 11). I Bůh má své úradky a své plány. Na rozdíl od jednotlivců či národů je ale nemění.
Šťastný národ, jehož Bohem je Hospodin; lid, který si vyvolil za své dědictví (v. 12). Takto to David psal o Izraeli své doby. Jistě, Izrael si vždycky šťastný nepřipadal. Stačí se podívat do knihy Soudců, nemusíme ani chodit do křesťanské éry. Hospodin si vyvolil Izrael, Hospodin si později vyvolil i církev. Hospodin si vyvolil každého spaseného člověka. O každém z nás, kdo se hlásí k Hospodinu, platí Ježíšovo: "Ne vy jste vyvolili mne, ale já jsem vyvolil vás…" (Jan 15,16). Šťastní si ale můžeme připadat jen tehdy, pokud přitakáme tomuto božímu vyvolení. Ovšem slovo, přeložené "šťastní", se dá rovněž přeložit "blažení" či "blahoslavení". Ve skutečnosti ovšem člověk, který je blahoslavený, si nemusí nutně připadat jako šťastný, přinejmenším v určitých chvílích či obdobích svého života. V tomto slova smyslu nejde o "štěstí", které by bylo naším subjektivním prožitkem. Důležitý je konec konců až výsledek. Člověk, který se prokousával patnáctou lekcí druhého dílu angličtiny, si nemusel připadat šťastný. Ovšem jednou možná bude moci říci: "Jsem šťastný, protože umím anglicky".
V dalších verších čteme pravdu, kterou známe i z Žalmu 14,2 a 53,3: Hospodin hledí z nebe. Vidí všechny lidské syny. Ze sídla svého přebývání pozoruje všechny obyvatele země (vv. 13-14). Tato slova nám mohou znít rajsky. Nebo také výhrůžně. Záleží na tom, kam jdeme: zda ke světlu či od světla pryč. Jedním si můžeme být jisti: Bohu záleží na každém, i na tom nejposlednějším. To je pozitivní stránka věci. A nyní negativní stránka: Před Bohem se nikam neukryješ. Není nic skrytého, co by nebylo zjeveno.
Před několika měsíci padl v Americe jeden z nejvěhlasnějších kazatelů. Ukázalo se, že žil dvojí život. Před několika týdny se provalilo, že i biskup jedné naší církve "švindloval". Co si asi mysleli? Zřejmě, že se na to nepřijde. Co za tím je? Mimo jiné nevěra. Nevěra v platnost Božího slova. Nevěra, že Bůh skutečně je a že svá slova myslí vážně.
Možná jsi v opačné situaci. Ostatní tě pomluvili, tvé dobré jméno je vláčeno tiskem, a ty ses přitom ničeho nepatřičného nedopustil. To, co je výše zmíněným varováním, je tobě útěchou. Hospodin vidí každého. Jednou tvá nevina vyjde najevo. Ještě si zde na zemi možná užiješ své, ale jednou bude všechno jinak. Pravda se zjeví.
Někdy máme problém sami se sebou. Uděláme to, o čem jsme se domnívali, že bychom se toho nikdy nedopustili. Myslíme si, že jsme v pořádku, a pak nás nějaká poměrně malá věc zcela vyvede z konceptu. David pokračuje: On, který stvořil jednomu každému z nich srdce, rozumí též všem jejich skutkům (v. 15). Tvé srdce stvořil Hospodin. Naprosto jedinečně. Neznamená to, že tě naprogramoval, že rozhodl o všech tvých rozhodnutích. Ale ať uděláš jakékoli rozhodnutí, dobré či špatné, on jim rozumí. Rozumí jim i tehdy, když jim nerozumíš ty sám.
I tuto pravdu můžeme prožívat pozitivně i negativně. Když se cele vydáš Bohu, "uvrhneš se na Boha", abychom použili tradiční mluvy, bude ti toto slovo útěchou. Pokud budeš tajit svůj hřích, bude ti znít výhrůžně a budeš doufat, že neplatí.
Jakmile začneš uvažovat o Bohu, jakmile se k Němu obrátíš, jakmile pochopíš, že se před Bohem neskryješ, zjistíš, že máš problém. Někdy ovšem dobře víme, že máme problém, ještě než se s Bohem setkáme. Máme-li problém, je jen přirozené, že hledáme východisko. A nepočítáme-li s Bohem, hledáme východisko u člověka - buď sami u sebe, nebo u jiných lidí.
Brzy ale získáme (oprávněný) pocit, že na své problémy sami nestačíme. Potřebujeme nějakou vyšší sílu nebo hlubší poznání. Náš žalm pokračuje slovy: Král se nezachrání velkým vojskem, rek se nevysvobodí velkou silou. Nespolehlivý je kůň k záchraně; svou velkou silou nezachrání (vv. 16-17). Rozumějte dobře, ten kůň je zde pouze ilustrační. Můžete si místo něj dosadit třeba tank. Ale také třeba psychologii. "Kůň" zde představuje jakýkoli prostředek, jímž chceme znásobit svou vlastní sílu, kterou jsme shledali jako nedostatečnou. Ale ať už zvolíš jakýkoli prostředek, k tvé záchraně nebude stačit.
Ve skutečnosti ke své záchraně nepotřebuješ více síly, ale naopak přiznání vlastní slabosti. Potřebuješ poznat, že sám sebe nezachráníš. Potřebuješ Boží milost. A o tom mluví hned následující verše: Hle, Hospodinovo oko hledí na ty, kdo se ho bojí, na ty, kdo očekávají jeho milosrdenství, aby vysvobodil jejich duše od smrti a zachoval je při životě v čas hladu (vv. 18-19).
Můžeme si položit otázku: "A na ty, kdo se ho nebojí, Hospodinovo oko nehledí?" Proč by na ně mělo hledět - vždyť oni o to přece nestojí?! Nehledí na ně, ale to neznamená, že je nevidí.
Ti, kdo se Boha bojí, s ním prožívají věci malé i veliké, věci nedůležité i věci nejpodstatnější. Tou nejpodstatnější je věčný život ("… aby vysvobodil jejich duše od smrti"), méně podstatnou věcí je např. "zachování při životě v čase hladu".
Naše duše očekává na Hospodina. On je naše pomoc i náš štít. Vždyť v něm se raduje naše srdce; vždyť spoléháme na jeho svaté jméno. Kéž je s námi tvé milosrdenství, Hospodine, protože v tobě skládáme naději (vv. 20-22).
Člověk duchovně probuzený žije v mnohém jako všichni ostatní lidé. Nakupuje ve stejných obchodech, jezdí podobnými dopravními prostředky, hovoří stejným jazykem, jako lidé kolem něj. Má však tu výhodu, že si může čas od času položit zásadní otázky, které si ostatní nekladou, protože se ve svém životě málokdy zastaví. Některé z takových otázek si můžeme formulovat na základě závěru 33. žalmu:
- Na co ve svém životě očekáváš?
- Co ti dělá největší radost?
- Na co nejvíce spoléháš?
- Po čem nejvíce toužíš?
- V co doufáš?
Tyto otázky jsou si navzájem příbuzné. Když si na ně upřímně odpovíš, zjistíš, nakolik opravdu žiješ s Bohem.
– konec—

Zamýšlení nad 32. žalmem

1. ledna 2007 v 18:54 | Dan Drápal
Zamýšlení nad 32. žalmem
Šťastní ti, z nichž je sňato přestoupení a jejichž hřích je přikryt. Takto začíná 32. žalm, z nějž se dovídáme mnoho o hříchu a jeho následcích. Hned v prvním verši nás ovšem čeká dobrá zpráva: Přestoupení a hřích není něco neřešitelného.
Postmoderní člověk ovšem o hříchu mnoho neví. Ke světu kolem sebe a k životu vůbec přistupuje s nárokem. Je přesvědčen, že má svá práva. Má mimo jiné právo, aby se mu vedlo dobře. Pokud má pocit, že se mu dobře nevede, hledá viníka. Málokdy však v sobě. Hledá ho v jiných lidech, v opačném pohlaví, ve špatném uspořádání společnosti. Slovo "přestoupení" mu už neříká téměř nic. Přestoupení čeho? On je přece svobodný člověk, nikdo mu nebude nařizovat, co má dělat a jak se má chovat!
Nicméně hřích není prázdné slovo. Je to objektivní realita - podobně jako nemoc. I u některých nemocí se můžeme tvářit, jako že se nás netýkají, a dávat najevo okázalý nezájem o ně. Ovšem v řadě případů tím jen urychlíme svou smrt.
Hřích ovšem není nemoc. Hřích je provinění; něco, za co neseme osobní odpovědnost. Je to určitý způsob jednání a má své důsledky.
Základní vlastností (či působením) hříchu je rozdělení, vedoucí ke smrti. Žijí-li lidé v manželské smlouvě a dopustí-li se cizoložství, spáchají hřích. Tento hřích začne dva lidi, kteří se původně milovali (nebo si to alespoň mysleli), rozdělovat. Ztrácí se důvěra, pocit bezpečí. Konečným důsledkem může být - a také často bývá - smrt manželství, tedy rozvod.
Podobně působí hřích ve společnosti. Utlačuje-li jedna skupina obyvatel druhou, vede to k odcizení, hořkosti a nenávisti, které mohou vést až k občanské válce. Výsledkem je smrt mnohých a zkáza. Takto působil hřích ve vztahu mezi Čechy a Němci, takto působí nyní mezi Čechy a Romy.
Ovšem to základní rozdělení, které hřích působí, je rozdělení mezi člověkem a Bohem. Když zhřešili první lidé, Adam a Eva, začali se bát. Mezi ně a Boha vstoupil strach, který nahradil důvěru a pocit bezpečí. Začali se ovšem také stydět jeden před druhým, neboť jsme-li odděleni od Boha, nutně se začneme nějakým způsobem oddělovat i od sebe navzájem.
Bůh člověku řekl, co vede k životu a co vede ke smrti. Dal člověku své slovo, které mu ukazuje cestu. Když člověk na Boží slovo nedbá, dopouští se přestoupení.
32. žalm nám hned na počátku říká, že šťastní (či blažení) jsou ti, z nichž je přestoupení sňato a jejichž hřích je přikryt. Ať si mne ateisté ujišťují sebevíce o opaku, osobně nevěřím, že člověk může být opravdu trvale šťastný, dokud není vyřešen problém jeho hříchu.
Potřebujeme si však ujasnit ještě dvě věci. Předně, co se míní oním přikrytím. Přikrytím hříchu se zde rozhodně nemyslí ukrytí hříchu, tedy zametení hříchu pod koberec. Věřím, že účinně lze hřích přikrýt jedině krví Kristovou. Co to konkrétně znamená? Znamená to, že svůj hřích uznám, že ho lituji, a že ho vyznám.
Mnoho lidí nikdy přikrytí svého hříchu nedosáhne jednoduše proto, že ho vůbec odmítají jako hřích uznat. Souhlasí sice někdy s tím, že to, co udělali nebo řekli, nebylo pěkné, nicméně odmítají za své činy či za svá slova převzít osobní zodpovědnost. Buď tvrdí, že je k tomu někdo druhý "donutil" (v manželství to bývá zpravidla životní partner, ale může to být třeba bratr či sestra, soused nebo nadřízený v práci), nebo tvrdí, že neměl jinou možnost než jednat tak, jak jednal. K uznání hříchu nevyhnutelně patří uznání osobní zodpovědnosti. Tam, kde nejsem osobně zodpovědný, nemohu hřešit. Když se novorozeňátko podělá, nemluvíme o hříchu. Nemluvíme o něm ani v situaci, když se podobně zachová člověk zcela senilní.
Jsem přesvědčen, že k našemu lidství patří zodpovědnost za naše činy. Rozhodně tím ale neříkám, že člověkem je pouze ten, kdo je takto zodpovědný. Nenarozené dítě je člověkem, přestože ještě není zodpovědné. Základní boží vůlí při stvoření člověka ale bylo, aby člověk byl zodpovědný. Člověk, který je zodpovědný, ale odmítá svou zodpovědnost uznat, odmítá své lidství.
Aby mohl být problém mého hříchu vyřešen, musím svého hříchu litovat. Musí mi být jasné, že hřích je věc vážná, protože mne odděluje od Boha. Mnozí lidé sice svůj hřích uznají, nicméně bagatelizují jej. Pak jsou i lidé, kteří zdánlivě svůj hřích vyznávají, ba dokáží ho v některých případech dokonce barvitě popisovat, ale při jejich vyprávění máte zpočátku neurčitý nepříjemný pocit. Když o nich přemýšlíte déle, dochází vám, že tito lidé svého hříchu nelitují.
V této souvislosti musíme zmínit ještě jeden důležitý rozdíl. Jde o rozdíl mezi lítostí nad hříchem a lítostí nad důsledky hříchu.
Když se člověk opije, ostatní ho okradou a on skončí na záchytce, kterou bude ještě muset zaplatit, může trpce litovat. Lituje ztracených peněz, lituje, že ho bolí hlava, lituje mnohdy sám sebe. Ačkoli si svůj žalostný stav přivodil sám, nelituje svého hříchu, lituje pouze toho, že mu hřích přivodil nepříjemnosti. Jistě si sami dovedete dost dobře představit řadu analogických situací. Muž je nevěrný své manželce a lituje toho, protože na to přišla a nyní mu dělá dusno. Nelituje svého hříchu; lituje toho, že se na jeho hřích přišlo.
Jsem přesvědčen - a vím to z vlastní zkušenosti - že abychom skutečně litovali hříchu, potřebujeme už jakési zárodečné zjevení Boha. Potřebujeme vědět nejen to, že Bůh je a že je svatý; potřebujeme vědět, že ho náš hřích bolí. To znamená, že už k němu máme nějaký vztah, byť se nám ten vztah zdá poněkud mlhavý a byť si v něm připadáme značně nejistí. Pokud toto zárodečné zjevení Boha (a tento zárodečný vztah) k Němu nemáme, pak, litujeme-li hříchu, litujeme buď jen jeho následků, nebo sami sebe (třeba protože se bojíme trestu za hřích).
Musíme tedy hřích uznat a musíme ho i litovat. A musíme hřích i vyznat.
Někdy se tvrdí, že každý hřích je nutno vyznat nějakému člověku. Nemyslím si, že se toto mínění dá nějak odvodit z Písma. Jsou ovšem situace, kdy je vyznání hříchu jinému člověku nezbytné. Je to především v případech, když se náš hřích druhého člověka týká. Pokud jsme dejme tomu někomu poskytli lživou informaci, musíme za tím člověkem jít a jednak uvést věci na pravou míru, jednak se mu omluvit za to, co jsme udělali. Hřích rozděluje; a jak jsme viděli, často rozděluje lidi mezi sebou. Pokání, vyznání hříchu, omluva, naopak spojuje. Ne sice vždy, protože ke vztahu jsou potřeba vždycky alespoň dva. Nicméně mnohdy se podaří vztah obnovit a někdy je takový vztah dokonce ještě pevnější, než býval dříve. Vidíme-li totiž někoho upřímně činit pokání, nabýváme k němu důvěry. Víme, co udělalo pokání s námi, a máme dobré důvody domnívat se, že na druhého bude mít podobný účinek.
Obraťme se nyní k druhému verši našeho žalmu: Šťastní lidé, jimž Hospodin nepočítá vinu a v jejichž duchu není záludnost.
Věřím tomu, že Bůh nepočítá vinu tomu, kdo ze svého hříchu činil pokání. Tedy tomu, kdo svůj hříchu uznal, kdo svého hříchu litoval a kdo jej vyznal.
Vina není něco, co jen tak zmizí, protože Bůh se tváří, jako že se nic nestalo. Nesmíme zapomínat na to, že aby nám mohlo být odpuštěno, musel zemřít Ježíš Kristus. Bůh stvořil svět a stvořil v něm duchovní bytosti - my lidé jsme jedním druhem těchto duchovních bytostí. A Bůh stvořil svět tak, že činy duchovních bytostí mají svůj význam a své následky. Význam našich činů není anulován, pokud se rozhodneme ve své mysli se svým činem již více nezabývat. Byť hříchu litujeme, byť se nám zdá nevýznamný, za náš hřích musel zemřít Ježíš Kristus. Kdyby tak neučinil, Bůh by nám nemohl nepočítat vinu.
Pokud David říká, že blažený je člověk, jemuž Bůh nepočítá vinu a v jehož duchu není záludnost, pak to nejsou dvě na sobě nezávislé podmínky. Jelikož platí, že "všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy" (Ř 3,23), pak všichni potřebují pokání. Pokud si někdo myslí, že pokání nepotřebuje, pak tím vlastně dokazuje, že v jeho duchu je záludnost. Takovému člověku ale Bůh vinu stále počítá.
Spíše je důležité, abychom poté, co jsme činili pokání, zůstali bezelstní, nezáludní. Pokud je člověk na počátku své duchovní cesty s Pánem Ježíšem Kristem a pokud činil pokání (třeba něco jako "generální zpověď", či pokání z nějakého závažného hříchu, které s sebou po léta vláčel jako těžké břemeno), má obrovský pocit úlevy a čistoty. A podvědomě doufá, že tento téměř rajský stav už bude trvat stále. Ví, že miluje Ježíše Krista, ví, že je očištěn, a téměř se vznáší. A hle, může se stát, že najednou opět zhřeší, ani neví jak. Cítí se zaskočen. Jak se to mohlo stát? Vždyť se přece Bohu cele vydal?!
My lidé jsme velmi komplikované bytosti. Jsme úžasná stvoření, a to nejen po stránce tělesné. Dalo by se snad říci, že z hlediska duševního a duchovního jsme bytosti mnohovrstevnaté. Máme-li pocit čistoty (a můžeme ho mít zcela právem), neznamená to, že někde v našem podvědomí nedřímou negativní rysy naší povahy, které se projeví, když to třeba vůbec nečekáme. V tu chvíli nemusí být největším problémem, že jsme zhřešili. Problémem je, když se ke svému hříchu postavíme špatně. Někdy se může stát, že člověk činí pokání, "všechno na sebe práskne", jak se říká, a pozná onen rajský pocit uvolnění a očištění. Nepřeje si ho ztratit a kromě toho cítí jakýsi závazek, aby už zůstal jednou provždy čistý a svatý. Je-li pak zaskočen hříchem, může snadno sklouznout k velice nešťastnému řešení: pokusí se svůj nový hřích "zatlouct" ve (falešné) naději, že to byl jednorázový úlet, který se nebude opakovat. Touží dělat lidem radost svou svatostí a lichotí mu, že jeho bratři a sestry z něj měli takovou radost. Tolik si je nepřeje zklamat! Jakmile ale svůj hřích popře, třeba i sám před sebou, už není oním šťastným člověkem, o němž platí, že v jeho duchu není záludnost. Mám-li zůstat nezáludný, musím činit pokání stále znovu, jakkoli je mi to nepříjemné.
David pak ve 3. a 4. verši popisuje, jak na tom byl před pokáním: Když jsem mlčel, mé kosti chřadly, neboť jsem celé dny naříkal. Ve dne i v noci na mně ležela tvá ruka. Morek se mi kazil jako v letním žáru.
Dnešní "holističtí" myslitelé, ať už lékaři či psychologové, mnohdy mluví o psychosomatických potížích. Stručný a výstižný popis, s nímž se setkáváme v těchto verších, vlastně mluví téměř o tomtéž. Dokud svědomí člověka není zcela zničeno (bohužel i něco takového se může stát), vědomí hříchu člověka vnitřně ničí - dokud mlčí, tedy dokud o svém hříchu nezačne mluvit. Člověk může dokonce tvrdit, že v žádného Boha nevěří, a stejně nějak vnímá, že na něm leží boží ruka.
Pak jsem ti oznámil svůj hřích; svou vinu jsem neukryl. Řekl jsem: Vyznám na sebe svá přestoupení Hospodinu. A tys sňal vinu mého hříchu.
Ještě pár vteřin před vyznáním hříchu se nám zdá, že vyznání hříchu je snad nemožné. Připadá nám to jako jakýsi nadlidský úkol. Jakmile ale hřích vyznáme, nestačíme se divit, jak to bylo jednoduché a blahodárné. Téměř fyzicky cítíme, jak z nás padá těžké břemeno.
Proto se k tobě budou modlit všichni věrní v čase, kdy tě lze nalézt. Ani příval velké vody k nim nedosáhne. (v. 6)
Jde o nezapomenutelnou zkušenost, nicméně o zkušenost opakovatelnou. Blaze člověku, který si navykne co nejdříve vyznávat své hříchy. Člověk, žijící v neustálém pokání, je vskutku člověk bezelstného ducha, člověk opravdu šťastný.
Kde se ale pak vede onen příval velké vody?
Příval velké vody zde symbolizuje nepřátelství. Satan máloco snáší tak špatně, jako šťastného člověka, který žije v míru s Bohem. Snaží se ho zničit, ať už přímo, nebo skrze lidi. Člověk, který pokání dosud nepoznal, má pocit, že žít v míru s Bohem je něco nemožného, a že ten, kdo o něčem takovém mluví, je buď blázen, nebo pokrytec. Přátelství s Bohem je ale hodnota vzácná nade vše, a člověka, který v něm žije, nemůže připravit o vnitřní pokoj ani ztráta dobré pověsti. Příval velké vody je sice realitou jeho života, nicméně nedosáhne tak vysoko, aby ho mohl zničit. Může mu vzít majetek, přátele, duchovní službu, nemůže mu ale vzít důvěrný vztah s Kristem.
Tys mi skrýší, střežíš mě před soužením, obklopils mě jásotem nad vysvobozením (v. 7).
Slovům "střežíš mě před soužením" musíme správně porozumět. Neměli bychom se domnívat, že člověk, jehož skrýší je Hospodin, nepozná bolest a hořkost. Vždyť často i jeho nejbližší jsou daleko od Boha - jak by neznal soužení a bolest? Vždyť i jeho národ nezná boží cesty - jak by to nebylo neustálým ostnem? Bůh nás nestřeží před soužením tím, že bychom žádné soužení nikdy nepoznali. Což se ostatně sám Bůh nesouží nad stavem svých vyvolených? Člověk je ale střežen před soužením v tom smyslu, že soužení nikdy nezaplní celý obzor. Každý mrak má stříbrnou obrubu. Soužení je realita; Nový Jeruzalém je realita důležitější, byť jsme do něj ještě nevstoupili. Soužíme se nad těmi, kdo ještě nebyli vysvobozeni; ještě více ale jásáme nad těmi, kteří již vysvobozeni byli.
Zdá se, že v 8. verši se ujímá slova sám Hospodin: Dám ti chápání, ukážu ti cestu, kterou půjdeš, budu ti radit, spočine na tobě mé oko. Spasení je z milosti. Byl to Bůh, kdo nám dal chápání, jak je to s hříchem a přestoupením. Je to Bůh, který nám připravil cestu. Připravil ji každému z nás - jde ovšem o to, zda chceme Boží cestou kráčet. Každý z nás má svou cestu a jen Bůh nám ji může zjevit. A pokud už na té cestě jsme, potřebujeme Boha svatého, který je naším Rádcem. Potřebujeme, aby nás Bůh střežil. Boží život sami nezvládneme. Nemůžeme mít obecenství s Bohem, nekráčíme-li Boží cestou; nemůžeme kráčet Boží cestou, nemáme-li obecenství s Bohem.
Bůh ovšem chce, abychom svou cestou kráčeli vědomě a s rozumem. Bůh nechce loutky - ty chce naopak Boží nepřítel. Bůh nám chce radit, chce ale, abychom podstatná rozhodnutí činili my sami. Vedení Duchem svatým neznamená, že jsme vypnuli rozum. Bůh nám říká (v. 9): Nebuďte jako kůň či jako mezek bez rozumu. Těm padne ke zkrocení uzda a udidlo - jinak k tobě nepřijdou.
Církev se v minulosti často prohřešovala tím, že se snažila vysvobozené boží děti udržet na správné cestě uzdou a udidlem. Život sboru a mnohdy i život soukromý sevřela řadou předpisů. Lidé se museli chovat tak a tak - a svůj rozum pak ani nepotřebovali. Bůh ovšem nechce, abychom byli jako kůň a mezek, a také s námi tak nezachází. Chce, abychom k němu přišli dobrovolně.
Mnozí lidé si myslí, že žít s Bohem je zbytečně složité. Mají pocit, že pokud by žili s Bohem, byli by vystaveni příliš mnoha omezením. Zapomínají, že krušnější je život bez božího světla: Mnohé jsou bolesti svévolníků, ale doufající v Hospodina obklopuje milosrdenství (v. 10). Lidi žijící bez Boha mnohdy postrádají milosrdenství. Nemají ho často ani sami se sebou, nedostává se jim ho od ostatních a sami ho také nedokáží dávat. Člověk doufající v Hospodina je vlastně člověk, který doufá v Boží milosrdenství. Počítá s ním. Ví, jak moc ho potřebuje sám, a je schopen a ochoten ho dávat i druhým.
Radujte se v Hospodinu a zaplesejte; jásejte, spravedliví, všichni lidé upřímného srdce!
– konec—