Listopad 2006

Výklad 30. žalmu

23. listopadu 2006 v 21:30 | Dan Drápal - www.dan.drapal.org
Výklad 30. žalmu
30. žalm patří k žalmům, které mají v prvním verši "situační nadpisek". V tomto žalmu lze však první verš přeložit přinejmenším dvěma různými způsoby: Buď "Žalm. Píseň při posvěcení Davidova domu", nebo "Žalm Davidův. Píseň při posvěcení domu. (tj. chrámu)".
Rád bych se na tomto místě zmínil o problému, který možná trápí některé teologicky vzdělané čtenáře. Každý, kdo je obeznámen s teologickou literaturou, nebo třeba jen s komentovaným vydáním ekumenického překladu, jak vycházel po jednotlivých dílech, ví, že mnohé žalmy, nadepsané "Davidův", vědci pokládají za dílo někoho jiného. Nutno zmínit, že překlad "Davidův" je sám o sobě rovněž sporný - z gramatického hlediska bychom stejně dobře mohli překládat "Žalm pro Davida". V těchto úvahách se prakticky vůbec nezabývám tzv. "textovou kritikou", úvahami, jak a kdy text vznikl, čemu žalmy sloužily apod. Chystám se někdy v budoucnosti i tuto otázku hlouběji prostudovat. Zde pouze zmíním, že k různým teoriím, při kterýchže to slavnostech byl ten který žalm čten a kdo ho vlastně sepsal, jsem značně skeptický. Větší důvěru mám k církevní tradici. Církev a vedle ní rovněž Talmud skutečně spojují některé žalmy s určitými křesťanskými či židovskými svátky, což ovšem nic nevypovídá o jejich autorovi. Co se týče novodobých teorií, jsem na půli cesty: Biblistiku jsem studoval natolik, abych nabyl jistoty, že mnohé, co novozákoníci či starozákoníci tvrdí, jsou pouhé hypotézy, jejichž zdůvodňování je plné různých non sequitur (závěrů, které z předkládaných dat logicky nevyplývají) a argumentací v kruhu. Na druhé straně nelze vše jen tak shodit ze stolu: kritické bádání má své místo. Snad se jednou dostanu k tomu, abych jednotlivé hypotézy podrobně prostudoval a zhodnotil; pro pochopení žalmů z toho ale stejně příliš mnoho nevyplyne.
Vraťme se nyní k 30. žalmu. Budu vycházet z toho, že David složil tento žalm při posvěcování svého domu, který si postavil v Jeruzalémě. V takovém případě ho psal patrně již v druhé polovině svého života - měl za sebou dětství a mládí v domě svého otce Jišaje Betlémského, měl za sebou pobyt na dvoře Saulově, vítězství nad Goliášem i léta psaneckého života na území Izraele i mimo ně, měl za sebou sedm let kralování v Hebronu i dobývání Jeruzaléma… A vzpomíná: Hospodine, budu Tě vyvyšovat, protože jsi mě vytáhl z hlubin a nedals mým nepřátelům, aby se nad mnou radovali. Jinými slovy: "Hospodine, budu Tě vyvyšovat za Tvou spásu." Pod oněmi "hlubinami" mohl David myslet různé dobrodružné situace plné nebezpečí, kdy čelil nepřátelské přesile či obklíčení, v němž téměř ztrácel naději na vyváznutí, ale rovněž hlubiny vlastního hříchu. V Davidově případě byli připravení nejrůznější nepřátelé, kteří se chtěli radovat z jeho pádu či záhuby - lidé i padlí andělé. (Jsi-li Božím člověkem, budeš na tom patrně podobně.)
Hospodine, Bože můj, volal jsem k tobě a tys mě uzdravil (v. 3).
Tento verš je jakoby refrénem, který se v Žalmech ozývá stále znova. Pokud bych měl shrnout do jediné věty, jaké základní poučení nám žalmy skýtají nebo k čemu nás vyzývají, pak by asi zněla: Není pro tebe nic důležitějšího než hledat Boha; budeš-li ho hledat opravdově, určitě se ti dá nalézt. David nám to v různých obměnách neustále opakuje. Proč asi? Jednak protože je fascinován Boží dobrotou. V jeho osobní historii byl Bůh. Něco podobného jsem prožil zrovna včera. Vracel jsem se ze slavnostního shromáždění u příležitosti 15. výročí nakladatelství "Návrat domů", pro které překládám. Vystoupil jsem v Modřanech a šel jsem - již za tmy - lesní cestou dolů do Hodkoviček. A tu se mi připomněla Boží dobrota. Byl jsem vlastně stále ve městě, ale široko daleko nebyl nikdo, a já jsem hlasitě Pána chválil za jeho dobrotu, trochu se smál a trochu plakal dojetím. Kdybych měl sumarizovat své pocity a prožitky, mohl bych to říci stejně jako David zde: Hospodine, Bože můj, volal jsem k tobě a tys mě uzdravil.
Hospodine, vyvedls mou duši z podsvětí a obživils mě, abych nesestoupil do jámy (v. 4).
Někdy si lidé myslí, že se rozhodujeme mezi Bohem a Božím nepřítelem. Že stojíme na nějaké neutrální půdě a rozhodujeme se, zda zvolíme světlo nebo tmu, život nebo smrt. Není to tak docela pravda. My už jsme (nebo jsme byli) oběma nohama v pekle - pouze se to zatím neprojevilo. Rozhodnutí pro Ježíše Krista neznamená, jak bychom se mohli mylně domnívat, že jsme se v neutrální situaci rozhodli vydat se nabízenou cestou. Rozhodnutí pro Ježíše Krista znamená, že nás Hospodin vyvedl z podsvětí, které bylo našim určením, protože jsme byli mrtví ve svých vinách a hříších. Proto nás musel Bůh obživit. Kdyby tak Bůh neučinil, peklo by se za námi zavřelo.
Pějte žalmy Hospodinu, jeho věrní, vzdávejte chválu za připomínky jeho svatosti (v. 5).
Zjevil ti někdy Bůh svou svatost, svou moc či svou dobrotu? Uděláš dobře, když si to dobře zapamatuješ. Možnás dostal sen, v němž tě Bůh k něčemu povolal. Možná k tobě zaznělo prorocké slovo. Možná se stalo něco zcela vnějšího, ale tys věděl, že k tobě hovoří Bůh, nebo že ti alespoň něco připomíná. Možná jdeš životem a Bůh ti v určitém okamžiku pošle připomínku (v hebrejštině je vlastně jednotné číslo) své svatosti. Někdy ti taková připomínka zabrání v hříchu. Jindy tě pozdvihne, když jsi na pokraji deprese. Vzdávej Hospodinu chválu za připomínky jeho svatosti!
Vždyť jeho hněv trvá jen chvíli, jeho přízeň však celý život. Večer se uhostí pláč, ale ráno jásot (v. 6).
David zde nemluví o lidské vrtkavosti. Mluví o tom, co prožíváme s Bohem. Boží myšlení nejsou jako myšlení naše (viz Izajáš 55); nicméně v emocích jsme si patrně blíže. Bůh se hněvá. Někdy se hněvá na své vyznavače, protože i jeho vyznavači ho zklamou. Hněvá se na satana. Když ho lidé odmítají, prožívá směs hněvu a lítosti. Dokud bude ve světě existovat zlo, bude se Bůh hněvat.
Nicméně jeho pozitivní stránky jsou neskonale silnější. Pokud zhřešíš, Bůh se bude hněvat; Jeho milost je ale silnější. Základní postoj Boha vůči lidem je přízeň. To bylo i svědectví andělů v noci Ježíšova narození: "… a na zemi pokoj, lidem dobrá vůle". Lidová zbožnost tuto větu kvůli špatnému porozumění přeformulovala: "…pokoj lidem dobré vůle." (S implikací: lidem zlé vůle pokoj ne!) Ekumenický překlad parafrázuje, nicméně výstižně: Bůh má v lidech zalíbení (Lk 2,14). Tato přízeň, "dobrá vůle", je - naštěstí - základní Boží polohou. Hněv je jen do času. (Nemysleme si ale, že nám hřích projde, když počkáme, až Boha hněv "přejde". Takto to skutečně nefunguje.)
Když David říká, že večer se uhostí pláč, ale ráno (přijde) jásot, pak mluví obrazně. Bylo by chybou domnívat se, že v noci se všechny problémy jednoduše rozplynou. Jsem přesvědčen, že David nám pouze připomíná to, co sám mnohokrát zažil: Jakkoli se nám někdy situace zdá složitá, zamotaná, téměř neřešitelná, nebude trvat věčně. Hledáš-li Boha, voláš-li k Němu, může okamžik, kdy nastoupí jásot, přijít mnohem dříve, než by ses nadál. Není tím ovšem řečeno, že někdy neprocházíme delší zkouškou. O tom by mohl David taky vyprávět, a vlastně tak činí v řadě jiných žalmů.
V dobách pohody jsem si řekl: Navěky se nepohnu. Hospodine, svou přízní jsi mocně upevnil mou horu. Když jsi však skryl svou tvář, zděsil jsem se (vv. 7-8).
Těmto dvěma veršům je možno porozumět vícero způsoby. Popíšu jeden z nich, bez nároku, že je to ten nejlepší nebo dokonce jediný správný.
V dobách pohody se nám může zdát, že všechno hravě zvládneme. Pohoda nás může zastihnout v našem manželském životě, v práci či ve škole, uzdravíme-li se z vážnější nemoci a už dlouho je nám dobře, v životě sboru… V takových chvílích míváme někdy pocit, že držíme ve svých rukou klíč k uspokojivému manželství, k pracovním úspěchům, ke zdraví či k budování prosperujícího sboru. Máme pocit, že věci se nadále budou vyvíjet už jen příznivě, že jsme vyrostli z dětských nemocí a není důvodu, proč bychom neprožívali stabilně a setrvale Boží požehnání.
Nicméně slova "navěky se nepohnu" se velmi podobají tomu, jak mluvívají svévolníci - srovnej Žalm 10,6, ale i 15,5 a 21,8. Svévolníci sice zpravidla gratulují sami sobě a neříkají: "Hospodine, svou přízní jsi mocně upevnil mou horu", nicméně stačí vzpomenout na Ježíšovo podobenství o farizeji a celníkovi. Farizej z tohoto podobenství si nemyslí, že je dobrý "ze své vlastní síly", jak říkáme my charizmatici. On děkuje Bohu za to, jak pěkně dodržuje zákon. A není třeba ho podezírat, že to nemyslí vážně. V čem je tedy jeho hřích? Proč Ježíš straní celníkovi a ne jemu? Protože onen farizej má pocit, že dokáže poměřit, kdo je lepší. Protože pohrdal druhým člověkem. (To se Bohu nelíbí: Pohrdáme-li druhým člověkem. A když ho veřejně snižujeme, vzbudíme Boží hněv.)
V dobách pohody se nám tedy zdá, že nám Bůh opravdu bohatě požehnal - a že už tedy všechno zvládneme. Když jsi však skryl svou tvář, zděsil jsem se. Pamatujme na to, že tam, kde čteme "Boží tvář", můžeme mnohdy číst "Boží přítomnost". Když přijdeme o Boží přítomnost, doba pohody končí. Hospodin možná svou přízní dlouho upevňoval naši horu - co si však počneme, když na ní zůstaneme sami? Zděsíme se.
Proto pro Tebe není nic důležitějšího, než abys neustále hledal Boží tvář. Je to pro Tebe neskonale důležitější, než hledat Boží požehnání. Není totiž většího požehnání, než život v Boží přítomnosti.
David pokračuje: K tobě, Hospodine, volám, Panovníka o smilování prosím: K čemu ti bude má krev, když sestoupím v jámu? Bude tě chválit prach? Ten bude zvěstovat tvou věrnost? Vyslyš mě, Hospodine! Smiluj se nade mnou! Hospodine, pomoz mi! (vv. 9-11)
Ten, kdo pobýval v Boží blízkosti a pak o tuto blízkost přišel, se buď utvrdí v hříchu, nebo bude velmi dobře rozumět tomuto zoufalému Davidovu volání. Ví, že nežijeme-li v obecenství s Bohem, peklo je hned za rohem. Proto prosí o smilování, proto mluví o jámě, proto volá o smilování.
Mé kvílení jsi mi změnil v tanec, rozvázals mi žíněné roucho, přepásals mě radostí, aby tě má sláva opěvovala a neumlkla. Hospodine, můj Bože, navěky tě budu chválit!
Někdo by si po přečtení tohoto žalmu či mnoha jiných podobných mohl říci, že David byl jakýsi emocionálně nestabilní člověk - vždyť je to samé nahoru - dolů! Tu kvílení a hnedle zase jásot, tu "upevněná hora", hned na to "sestoupení do jámy"…
Jestli si někdo však myslí, že když se přiblíží k Bohu, bude mít "klid", velmi se mýlí. S Bohem nepřestává být život vzrušující.
Nesnažil se Ti satan namluvit, že je to přesně naopak? Mně rozhodně ano.
– konec výkladu 30. žalmu—

výklad 29 žalmu

19. listopadu 2006 v 14:07 | Dan Drápal - www.dan.drapal.org
Výklad 29. žalmu
Vzdejte Hospodinu, synové Boží, vzdejte Hospodinu slávu a sílu.
Kdo to jsou, ti "synové Boží"? Mluví se o nich v Písmu několikrát - například na počátku zprávy o potopě, kde se dočítáme, že synové boží vcházeli k dcerám lidským (viz Gn 6,1-2). Kdybychom nepátrali v Písmu, mohli bychom si - zejména pod vlivem Nové smlouvy - myslet, že obrat "synové Boží" je synonymem pro Boží děti, tedy pro ty, kdo se znovu narodili z vody Božího Slova a z Ducha svatého.
V hebrejštině mělo ovšem použití slov "syn" a "dcera" ještě jiný než nám běžný význam. "Dcera jeruzalémská", či doslovněji "dcera Jeruzaléma" znamenala prostě obyvatelku Jeruzaléma. Jiskra se hebrejsky řeklo "dcera ohně". Slovo syn tedy mohlo označovat jakousi druhovou sourodost, mohu-li to tak nazvat.
Dle mého názoru na většině míst Staré smlouvy označuje výraz "synové Boží" božské bytosti. Nejsem si jist, zda jsou totožní s anděly; spíše se kloním k názoru, že nikoli. Hebrejština má pro anděla jiný výraz a nevím o žádném místě, kde by byli synové Boží ztotožňováni s anděly. Ostatně, touto otázkou jsem se zabýval už při výkladu 8. žalmu, kde jsem popisoval rozdíl mezi biblickým (=stvořitelským) a filozofickým monoteizmem.
Proto si myslím, že 1. verš 29. žalmu bychom mohli přeložit i "Vzdejte Hospodinu, božské bytosti, vzdejte Hospodinu slávu a sílu".
Nicméně 29. žalm je psán lidem, přestože jsou v něm osloveny božské bytosti. Jsem přesvědčen, že všechny bytosti - bohové, andělé i lidé - mají Bohu vzdávat slávu a sílu. David jakoby nás chtěl tímto žalmem upozornit, že nejen lidé, ale i ostatní duchovní bytosti mají Hospodinu vzdávat slávu a sílu.
Jinak se 29. žalm výrazně liší téměř od všech doposud probíraných žalmu, snad vyjma žalmu osmého, jemuž je tématicky trochu blízký. Mluví se v něm o velebnosti Hospodinově, o síle jeho hlasu, ovšem jsou zmiňovány spíše negativní účinky tohoto hlasu: Hospodinův hlas láme cedry, Hospodin tříští libanónské cedry (v. 5 - cedr byl pro Izraelce nejmohutnějším stromem, který běžně znali). Hospodinův hlas působí, že se poušť bolestí svírá, Hospodin přivádí k bolesti poušť Kádéš (v. 8). Hospodinův hlas přivádí laně ku porodu a obnažuje lesy (v. 9). Slovo přeložené jako "hlas" bychom ovšem na mnoha místech - a snad se to týká i tohoto žalmu - mohli přeložit "zvuk" (hebrejština přinejmenším jiné, samostatné slovo pro "zvuk" nemá). Někteří vykladači mysleli v této souvislosti na hromobití a jiné přírodní úkazy; snad dokonce i na zemětřesení, čemuž by nasvědčoval verš 6: Působí, že Libanon poskakuje jako tele a Sirjón jako mládě divokého tura. (Z Dt 3,9 se dovídáme, že Sirjón bylo jiné označení pro Chermón, nejvyšší a nejjižnější část pohoří Antilibanonu.)
Nezdá se, že by se zde mluvilo o Božím slovu či o Boží řeči. Není ovšem pochyb, že se v celém tomto žalmu mluví o Boží moci. Přitom jsou zmíněny spíše negativní projevy této moci a žádný z pozitivních. Není dokonce zmíněna ani krása přírody - třeba oněch cedrů, nádherných pohoří či oněch laní.
A přece Boží lid jásá: A v jeho chrámu všichni volají: Sláva! (v. 9) A již ve 4. verši zaznívá vyznání: Hospodinův hlas je mocný, Hospodinův hlas je nádherný!
Ukazuje snad Bůh v tomto verši "temnou stranu síly", o níž se mluví ve "Hvězdných válkách"? Nikoli. Boží moc, Boží síla není nikdy temná. Rovněž varuji před domněnkou, že všechny přírodní katastrofy jsou dílem Božím - pozemská příroda je podobně jako jiné části vesmíru bitevním polem mezi Hospodinem a jeho nepřítelem a třeba sněžná bouře může být jak dílem Božím, tak dílem satanovým. Kupříkladu ta bouře na Genezaretském jezeře, kterou Ježíš utišil, nebyla dílem Božím, nýbrž dílem nepřítelovým, neboť nepřítel tušil, že Ježíš by na druhé straně jezera mohl osvobodit člověka, který byl do té doby spoután satanem do té míry, že nemohl žít mezi lidmi, ale pobýval v hrobech, kde sám sobě ubližoval. Ježíš by určitě nepřikazoval bouři, aby přestala, kdyby té bouři přikázal jeho Otec, aby zuřila.
Na druhé straně Bůh může během jednoho dne pokrýt sněhem a mrazem celou Evropu, pokud se mu zachce.
Pokud nám tedy 29. žalm nevysvětluje meteorologické a seismické jevy, pokud nám neukazuje pozitivní účinky Boží moci, co nám chce říci?
Říká nám, že ten, kdo přebývá v Božím chrámu, kdo je v míru s Bohem a kdo stojí v Božích službách, se může radovat a chválit Boha i tehdy, když Hospodin tříští libanónské cedry či rozkřesává plameny ohně.
David psal tento žalm v době, kdy ještě v Jeruzalémě žádný chrám nestál. Nemluví tedy o chrámu udělaném lidskýma rukama. Mluví o duchovním chrámu, v němž přebývá Bůh. Prorocky pak mluví o Kristu. Jsi-li skryt v Kristu, projevy Boží moci nejsou něčím, čeho by ses musel děsit. Tys přece skryt v Boží náruči! Ať Bůh činí cokoli, můžeš volat: Sláva! "Co činí Bůh vše dobré jest", zpívá se v jedné staré písni.
Hospodin nad potopou seděl, Hospodin bude trůnit jako král navěky (v. 10).
Není zcela jasné, zda je zde míněna potopa, která nastala za Noema, nebo zda se zde mluví o tom, že Hospodin trůnil i nad prvotním vodstvem, z nějž se později vynořil Bohem stvořený svět. Vody, "propastné tůně", byly pro Izrael často obrazem velmi negativním. Tento žalm říká, že Bůh trůní nad zlem, a tím vyjadřuje, že zlo nad Ním nikdy nemá vrchu, a to ani vnitřně, ani vnějšně. Hospodin se někdy hněvá. Je žárlivý. Ale nikdy nepodléhá vzteku. Zlo nikdy neproniklo a nepronikne do jeho nitra, do Božího srdce, do Boží povahy.
Vědomí, že Bůh na věky nepřestane vládnout, dodává nám křesťanům sílu, a to zejména v dobách zkoušek a soužení. Hospodin neřídí každý detail. Je zde Boží nepřítel. Jsme zde my, se svou schopností a svobodou rozhodovat se, ale i se svou omylností. Ať se děje cokoli, Hospodin neztrácí vládu - ani nad sebou, ani nad světem jako celkem. Proto nemusíme podléhat strachu, ani když padají libanonské cedry, a můžeme Bohu neustále provolávat slávu.
Poslední, 11. verš zní: Hospodin dává svému lidu sílu, Hospodin žehná svůj lid pokojem.
Boží lid dostává od Boha sílu. Dostává sílu přemáhat v dobrém zlé. Dostává sílu odpouštět. Dostává sílu být Kristu věrný i uprostřed pronásledování, jako když byli první apoštolé zbičováni veleradou či jako když seděl Pavel se Sílou ve filipském vězení a měli nohy sevřené kládou. Dostává sílu mít hojnost i trpět nouzi.
Jiná otázka ovšem je, zda po této darované síle lid Boží sáhne.
Hospodin rovněž žehná svůj lid pokojem. Nemáš-li pokoj, pak to není tím, že by Ti ho Hospodin nechtěl dát. Nemluvím teď o situacích, kdy nás něco náhle postihne. Když se dozvíme, že odpadl náš blízký člověk, zdá se, že je veškerý pokoj pryč. Bůh po nás nežádá, ba asi by se mu ani nelíbilo, kdybychom v takového situaci nezaplakali, nepocítili úzkost, nehnuli brvou. Takovéto stoické hrdinství není něco, co by Bůh obdivoval či dokonce vyžadoval. A přece i v takové situaci Bůh žehná lid svůj pokojem. Je čas truchlení, je čas, kdy pokoj ztratíme - ale tento čas netrvá věčně. V Duchu svatém můžeš prožívat pokoj, i když pociťuješ zármutek. Můžeš být činitelem pokoje, přestože tvé srdce pláče.
Žádná ztráta, jakkoli bolestivá, tě totiž nemůže připravit o pokoj s Bohem. Ten získáváš, když uvěříš, že Kristus zemřel za tvé hříchy. Tehdy jsi ospravedlněn z víry (Ř 5,1). Bůh ti ale rovněž daroval onen pokoj, který převyšuje každé lidské pomyšlení, a tento pokoj bude střežit tvé srdce, abys zármutku nepodlehl. A co víc: Hospodin svému lidu žehná pokojem natolik, že nejen že máme pokoj s Bohem, ale můžeme se stát činiteli pokoje. I tehdy, když se lámou libanónské cedry.
– konec výkladu 29. žalmu—

Zrada vzdělanců - nový článek od Dan Drápala

11. listopadu 2006 v 10:41 | Dan Drápal
Další jeho texty najdete na www.dan.drapal.org

Výklad 28.žalmu Dana Drápala

6. listopadu 2006 v 14:49 | Dan Drápal - www.dan.drapal.org
Výklad 28. žalmu
Hospodine, skálo má, volám k tobě, nebuď ke mně hluchý! Neozveš-li se mi, budu podobný těm, kdo sestupují v jámu.
Hospodin je naprostá jistota. Proto o něm David mluví jako o skále. A přece skutečnost, že je naprostá jistota, neznamená, že my v neustálé jistotě žijeme. Jak již bylo mnohokrát řečeno, vše v našem životě záleží na tom, zda se nám podaří navázat s Bohem vztah. David nepochybuje o tom, že Hospodin je skála. Potřebuje ale, aby se mu ta skála ozvala. A říká, že pokud k němu Bůh nepromluví, bude vlastně mrtvý. (Apoštol Pavel později řekne, že jsme mrtvi ve svých vinách a hříších, dokud nás Ježíš neobživí - Kol 2,13.) Tak nás Bible vidí, a vidí nás realisticky. Jsme živi, pokud žijeme ve vztahu s Bohem. Jsme živi, pokud nás Bůh osloví.
Vyslyš mé prosby, když k tobě volám o pomoc, když vztahuji ruce ke Tvé nejsvětější svatyni! (v. 2)
Opět jeden z žalmů, v nichž David volá o pomoc. A nejen volá, ale vztahuje ruce ke svatyni. Moderní skeptik by mohl říci: co je mu to platné?! David svému vztahu k Bohu - či snad, lépe řečeno, své touze po Něm - dával i vnější, tělesnou podobu. Vztahoval ruce. Klaněl se. V radosti poskakoval a křepčil.
Ne, nemusíš to dělat, pokud se na to necítíš. Nesmíš ale opovrhovat těmi, kdo se takto projevují.
Křesťané někdy upadnou do jedné krajnosti: Jakékoliv tělesné projevy jsou jim podezřelé. Jsou "neduchovní". Dokonce jsou "tělesné". "Emocionální". Jiní zase upadnou do krajnosti druhé: málo zbožný je jim každý, kdo nekřepčí jako oni.
V této věci ti radím: Buď přirozený! Rozhodně se nechovej určitým způsobem jen proto, že se tak chovají ostatní. Míra tvých emocionálních projevů není mírou tvé zbožnosti. Na druhé straně si dej veliký pozor, abys neodsuzoval ty, kdo se nějak emocionálně projevují. Lidé, kterým jsou emocionální projevy cizí (a já k nim mám dost blízko) mají někdy sklon lidi emocionálnější podezírat z afektovanosti, neupřímnosti, exaltovanosti. Sami velké vzrušení z Boha neprožívají, a nevěří tomu, že ho prožívá někdo jiný - nebo ho podezírají, že si jen namlouvá, že je tolik vzrušen z Boha. Zkrátka, jadrně česky řečeno, "podle sebe soudím tebe".
K sudičství máme velice blízko v obou extrémních polohách. A k pýše rovněž. Člověk neemocionální si může připadat jako zralý a duchovní, a přitom si třeba vůbec neuvědomuje, jak je emocionálně zablokovaný. Člověk emocionální si může připadat velmi horlivý a může podlehnout klamu, že kdo se emocionálně neprojevuje, asi Boha nemá moc rád.
C. S. Lewis kdysi napsal (tuším, že to bylo v "Radách zkušeného ďábla"), že není jedno, co při modlitbě dělá naše tělo. Já se nejčastěji modlím v sedě nebo v pololeže. Ale téměř denně si na část modlitby kleknu. A také se Bohu klaním. Někdy se během modlitby před Ním postavím. Mluvím přitom o soukromé modlitbě, kdy jsem zcela sám. Nepíšu to proto, aby mne někdo imitoval. Píšu to jen proto, abych potvrdil Lewisovu myšlenku. Derek Prince kdysi řekl, že hebrejská slova pro "uctívání" nesouvisí, jak bychom se mohli v dnešní době mylně domnívat, s hudbou, ale s polohami těla.
Samozřejmě, toto vše se může zvrhnout v modlářství a vnější zbožnost. Ovšem vnější zbožnost tolik nehrozí, pokud tyto věci děláme i v soukromí (nebo: především v soukromí), nejen ve společenství. Nemusíš se bát tělesných projevů při modlitbě. David se jich také nebál.
Neodvleč mě s ničemy, s činiteli nepravostí - s těmi, kdo se svými bližními mluví pokojně, nicméně v jejich srdci je zlo. Dej jim podle jejich skutků, podle zvrácenosti jejich činů, podle díla jejich rukou jim dej, vrať jim, co vykonali (vv. 3-4).
Zde je jeden z veršů, s nímž jako křesťané můžeme mít problémy. David přeje někomu zlé. Přeje svým nepřátelům, aby s nimi Bůh naložil podle jejich nepřátelství.
Chtěl bych na tomto místě upozornit na knížku o Žalmech, kterou napsal C. S. Lewis. Česky ji před lety vydal Návrat domů. Lewis v této knížce upozorňuje, že je dobré v Písmu rozlišovat situace, kdy stojím já před Bohem, od situací, kdy stojím tváří v tvář druhému člověku při vědomí, že Bůh nás oba vidí. Stojíme-li před Bohem, jsme, jak jsem říkával v kázáních, "vždycky v mínusu". Kdysi jsem prožil verš z Izajáše 64:5: Jako nečistí jsme byli všichni, všechna naše spravedlnost jako poskvrněný šat. Uvadli jsme všichni jako listí, naše nepravosti nás unášely jako vítr. Všimněte si dobře: je to naše spravedlnost, nikoli naše nepravost, jež je před Bohem jako poskvrněný šat. Můžeme to snad vyjádřit i takto: To, co je u nás nejlepší, je stále tisíckrát horší, než to, co je u Boha nejhorší.
V Davidových žalmech jde ale mnohdy o jinou polohu. Na místech jako je toto nestojíme sami před Bohem, ale jsme jako rozvaděné malé děti, které jdou ke svým rodičům, aby se jimi nechali rozsoudit. Mezi lidmi tomu mnohdy je takto: jeden jedná šlechetně, zatímco druhý podle, jeden mluví pravdu, zatímco druhý lže, jeden je upřímný, zatímco druhý podvádí. Samozřejmě, ne všechny situace jsou černobílé. Některé však černobílé jsou. A kdo jiný by to měl rozsoudit, než Bůh?
Tím se ale neřeší problém odplaty. Je celá řada věcí, v nichž mi lidé ublížili nebo mne pomluvili a já se nikterak netajím tím, že toužím být ospravedlněn. Toužím po tom, aby se ukázala pravda, po tom, aby ti, kteří se domnívají, že jsem jednal podle, prohlédli. Ale nedokážu toužit po tom, aby se jim dařilo zle. Po pravdě řečeno jsem měl s tímto a podobnými místy v Písmu velký problém, protože téměř ve všem se dokážu s Davidem vnitřně identifikovat, nikoli však v tomto. Ano, možná je třeba falešníky potrestat, ale přál bych si, aby to byly tresty výchovné. Nepřeji nikomu zlo pro zlo samo.
Proto těžko chápu ty Duchem naplněné křesťany, kteří mají velmi negativní vztah třeba ke katolíkům. Já katolík nejsem a nemohl bych být katolíkem, a přiznám se, že vlastně nechápu, jak někdo katolíkem být může. A přece některé z nejúžasnějších věcí, které jsem v životě četl, napsali katolíci. V poslední době je to zejména pozoruhodný člověk, Henri Nouwen. Ze starších autorů třeba Gilbert Keith Chesterton. Zdá se mi, že málokdo zná Krista tak dobře, jako Henri Nouwen. A hele, je to přitom katolík.
Kdysi mi s tímto dilematem pomohl Derek Prince. Seděli jsme v restauraci v Bavorsku a ptal jsem se ho na vztah k jednomu supercharismatickému sboru, který je ostře protikatolický. Věděl jsem, že Derek Prince měl s tímto sborem úzké vztahy a kdysi ho hodně chválil. A přitom jsem rovněž věděl, že nikdy proti katolíkům nekáže. Tento úžasný biblický učitel mi řekl: "Víš, Dane, pro mne byla tato otázka vždycky příliš těžká, tak ji neřeším. A radím ti totéž." Pak řekl větu, která se těžko překládá: Be your own intelligent self. Snad by se to dalo přeložit: "Neboj se být sám sebou." Hodně mi to pomohlo. Od té doby jsem si mnohokrát ověřil, že jsou věci, do nichž mne Bůh vede (třeba v současnosti k varování před islámem), a jsou věci, do nichž mne nevede (nikdy mne nevedl, abych bojoval proti katolíkům). Bůh po mně nechce, abych všemu rozuměl. Těch věcí, jimž mi dal porozumět, je spousta. Těm se mám věnovat. Ostatním ne.
Nedostal jsem se moc daleko od našeho textu? Ne - hned to vysvětlím. Bůh mne nevede k tomu, abych se modlil proti lidským nepřátelům (a že jsem jich měl v posledních třiceti letech dost a dost). Co se mne týče, pak Ježíšovo slovo "modlete se za své nepřátele" ruší tyto postoje Davidovy - jakkoli si Davida vážím. Mnohdy jsem se modlil za lidi, kteří mi ublížili, aby se jim nikdy nestalo to, co udělali oni mně. A měl jsem "v tom pokoj", jak říkáme my charismatici. Jsem schopen se modlit proti duchovním mocnostem, ale nikoli proti lidem.
Přitom - aby bylo jasno - se necítím "lepší" nebo "zralejší" než David. Ba dokonce bych řekl, že křesťanova zralost se projeví mimo jiné rozvinutým uměním neposuzovat druhé tam, kde to nepotřebujeme a kde k tomu nejsme povoláni (pro úplnost ještě dodávám, že někde to potřebujeme a také k tomu povoláni jsme). A tam, kde posuzovat musíme a náš soud vychází negativně, odevzdejme daného člověka Bohu!
V následujícím verši David vyslovuje zajímavou myšlenku: Oni neuvažují o Hospodinově jednání, o díle jeho rukou. Strhne je a už je nezbuduje (v. 5). Proč jedná člověk podle a pokrytecky? Protože neuvažuje o Hospodinově jednání. Jakmile by poznal Boha, jakmile by mu došlo, že Bůh vidí až do hloubi jeho srdce a že se jednou budeme zodpovídat z toho, čím jsme své srdce naplnili a jak jsme žili, pokrytectví by se varoval.
Nyní se zastavme u verše sedmého: Hospodin je má síla, můj štít; mé srdce v něj doufá. Pomohl mi, proto mé srdce jásá, proto mu budu vzdávat chválu svou písní.
David měl od Boha poslání, a máš-li od Boha poslání, nenaplníš je ve své vlastní síle. David možná měl celou řadu přirozených schopností a obdarování. Patrně to byl výborný hudebník. Pravděpodobně byl výborný stratég a vojevůdce. Mohl mít i spoustu dalších schopností, které v Písmu nejsou ani naznačeny. A patrně by byl pozoruhodným člověkem, kdyby jednal ve své vlastní síle. Jenže David se pouštěl do věcí, které by ve své vlastní síle nezvládl. Proto řekl Goliášovi, že proti němu jde ve jménu Hospodina zástupů. Goliáš měl velký štít, ale Davidovým štítem byl Hospodin. Zakusil mnohokrát Boží pomoc, a nebyl nevděčný. To je velice důležité - mnoha lidem Bůh pomůže, ale jejich srdce nejásá. Tito lidé jsou zasmušilí. Jsou přesvědčeni, že měli na pomoc nárok. Člověk náročivý ale nechválí. Chválí člověk obdarovaný, který si uvědomuje, že byl obdarován.
David končí slovy: Hospodin je síla svých, je spásnou záštitou svému pomazanému. Zachraň svůj lid, žehnej svému dědictví, pas jej, pozvedej jej stále!
O jakém pomazaném David mluví? O Kristu? O sobě? Jsem přesvědčen, že o každém pomazaném. Pokud tě Bůh k něčemu pomazal, on tě i ochrání. Můžeš si být jist, že bude před čím. Jelikož neustále probíhá duchovní boj na život a na smrt, a jelikož Boží nepřítel nemůže zaútočit na Boha přímo, udělá vše proto, aby ublížil těm, které si Bůh vyvolil. Pomazání je vždy pomazání k duchovnímu boji - ať už jsou formy tohoto boje jakékoli.
To, že je ti Bůh spásnou záštitou, ovšem neznamená, že se ti nemůže nic stát. Jisté je však jedno: Pokud se svévolně od Boha neodloučíš, bude s tebou v trápení a nakonec tě přivede do své slávy. I kdybys měl zemřít mučednickou smrtí. Bude ti spásnou záštitou před všemi démony porážky a malomyslnosti. Bude ti spásnou záštitou před všemi šípy Nepřítele - před šípy, které se budou snažit zasáhnout tvou mysl a tvé srdce. Stačí, aby ses nepřestal dívat na Boha.
David končí jako král: Vyprošuje svému lidu Boží požehnání. Budou mít Češi někdy vladaře, který se bude upřímně modlit: Zachraň svůj lid, žehnej svému dědictví, pas jej, pozvedej jej stále? Příliš pravděpodobně to nevypadá. Ty se však můžeš takto či podobně modlit za vše, co je pod tvou autoritou!
– konec výkladu 28. žalmu—